Poutník

2. Vlk zůstane vlkem

Drowí dívka a Rašemenec stáli dlouhou chvíli v těsném objetí. Poté Fjodor poodstoupil a pokusil se o úsměv.

„Tohle je bezohledné vůči ostatním. Dlouhá plavba na moři je pro muže sama o sobě dost těžká i bez připomínek toho, co nemůže mít.“

Lirielino bílé obočí vystřelilo do výše. „Jestli si připadáš dost ušlechtilý, aby ses o bohatství podělil, tak na to zapomeň. Ty mi úplně stačíš.“

„Tahle slova už jsem slyšel od spousty hezkých děvčat,“ řekl zlehka. „Opravdu? Od kolika?“

Tázavě se na ni podíval.

Pokrčila rameny. „Jenom jsem uvažovala, kolik lidských žen budu muset zabít, až dorazíme do Rašemenu.“

Fjodorovi poklesla čelist. „Dělal jsem si legraci, malá vráno!“ vyprskl.

Dívka se zajíkla smíchy. „Opravdu sis myslel, že mluvím vážně?“

„Někdy se to dá jen těžko poznat,“ řekl opatrně.

Zamyslela se nad tím a usoudila, že je to přijatelné. „Asi máš pravdu.“

Mlčeli a sdíleli měsíční světlo, když už ne myšlenky. Po chvíli se na Fjodora ze strany podívala a škádlivě jej šťouchla do žeber.

„Tváříš se jako vypravěč,“ poznamenala a narážela tím na vzdálený zadumaný výraz, který předcházel jeho příběhům. Úkolem těch několika málo vypravěčů mezi jejím lidem bylo velebit vítězství vládnoucích Matron a jejich válečníků. Liriel podivně přitahovala představa, že je ve starodávných legendách možné najít poučení a moudrost. Samozřejmě by to nikdy nepřiznala.

Nepřítomně uchopil její ruce do svých. „Tvářím se jako vypravěč? Jak takový výraz vypadá?“

„Celý vážný a napjatý, jako by ses snažil zadržet kýchnutí. Ty tvoje staré příběhy musí zarůstat plísní.“

Fjodor na její škádlení odpověděl zádumčivým pohledem. „Příběhy snad, ale ne staré legendy.“

Pustil její ruku a opřel se lokty o zábradlí. „Před několika lety našla moje sestra Vastiš v lese vlčí mládě, zakrslého albína, který by v divočině nikdy nepřežil.“

„Tyhle vlky znám,“ skočila mu Liriel dychtivě do řeči. „Říká se, že jsou nádherní a nelítostní! Drow, kterého jsem před časem zabila, mi dal několik učených knih o světě na povrchu. Nezabila jsem ho kvůli těm knihám,“ dodala na obhajobu, když si všimla nevěřícného výrazu na Fjodorově tváři. „Zapomeň na to. Mluv dál a já budu zticha.“

„Vesničtí starší Vastiš vysvětlovali její pošetilost. Vlk vždycky zůstane vlkem, říkali. Bude krást kuřata a honit hrající si děti. Vastiš si ale od nikoho jiného nikdy nedala poradit, takže vlk zůstal. Vlče pro jeho bílou srst pojmenovala Duch. Duch měl Vastiš rád a byl jí věrný jako pes, ale vesničané ho vždycky sledovali podezíravými pohledy.“

Fjodor se na okamžik odmlčel. Liriel pátrala očima v jeho tváři. „Jsi z toho smutný. To ještě není konec, že?“

Obrátil se k ní. „Čas plynul a Vastiš se narodilo dítě, syn, který vyrůstal s vlkem po boku. Jednoho dne sbíral chlapec v lese houby a v dutině pod stromem narazil na vlčí doupě s mláďaty. Jejich matka se vrátila. Bránila svoje mladé.“ Jeho smutný výraz prozrazoval, co se s dítětem stalo, ale způsob, jakým si Liriel prohlížel, naznačoval, že tady nejde v prvé řadě o příběh ztraceného chlapce.

„Co se stalo s Duchem?“

„Zabili ho,“ odpověděl Fjodor. „Vesničané se báli, že se mu nějaké další dítě taky naučí důvěřovat a zapomene na opatrnost.“

Liriel přikývla. „To je rozumné.“ Když si obě věci spojila, rozevřela oči. „Takže mi říkáš, že když se tví lidé dostanou do konfliktu s drowy, s jakýmkoli drowem, tak ze mě bude další Duch?“

Trvalo dlouho, než Fjodor odpověděl. „Ne dokud jsem naživu,“ slíbil.

„Tak to bude všechno v pořádku,“ prohlásila Liriel zlehka, doufajíc, že tento směšný lidský postoj pomůže zahnat z jeho očí utrápený výraz. „Tebe je hodně těžké zabít – Lloth je mi svědkem, že jsem to zkoušela!“

Její rouhavý žert mu na tváři vyloudil slabý úsměv a znovu se natáhl po její ruce, ale než se jí mohl dotknout, udělal to někdo jiný.

Liriel náhle zalil pronikavý chlad a zmrazil její tělo i duši, jako by ji objal zlý duch.

Když pominul prvotní šok, rozpoznala Liriel známou přítomnost, tu, kterou během krátkého pobytu v Arach-Tinilith vždy vítala. Tehdy mladá drowí dívka vzhlížela k Lloth s láskou. Bohyně naslouchala modlitbám a odměňovala oddanost dary kouzel. Takovou pozornost a štědrost Liriel nikdy předtím nezažila. Nyní znala bohyni lépe. Lloth nebyla milující rodič; Lloth byla moc, která kazí a ničí.

Žárlivá moc.

Liriel střelila očima po Fjodorově tváři a v duchu opět spatřila projev náboženské úcty, v Menzoberranzanu běžný: kněžka svižně kráčí k oltáři Lloth a ve zkrvavených rukou drží podnos, na němž leží stále ještě bijící srdce jejího milence. Takové odevzdání Lloth vyžadovala. Kdykoli doutnající uhlíky vášně hrozily vzplanout v něco čistého a jasného, byl oheň v drowích srdcích uhašen krví.

Smetla stranou ruku, kterou jí Fjodor podával, a couvla. Pevně se objala rukama a v zuřivém odmítavém gestu prudce vrtěla hlavou.

Fjodor k ní instinktivně udělal krok. Uhnula před ním a mávnutím ruky jej naléhavě odháněla.

„Běž pryč. Běž pryč!“ zavřískla.

Sledoval, jak stále couvá, s očima vytřeštěnýma hrůzou a upřenýma na palubu. Fjodorovi náhle dodal Zrak jistotu a uvědomil si, že ona před ničím neprchá, ale láká to pryč.

Právě v tu chvíli spatřil stín – obrovského pavouka s hlavou překrásné elfí ženy. Vycházející měsíc stál přímo za Liriel a stín ji sledoval a pohyboval se spolu s nijako by byl její vlastní.

Fjodor bezmyšlenkovitě tasil meč a vrazil ho stínovému pavoukovi do srdce. Čepel se zabodla hluboko do prken paluby. Než stačil pustit jílec, vystřelil vzhůru mečem proud chladné, temné a hněvivé síly a odhodil jej pryč. Narazil do lodního zábradlí takovou silou, až pocítil všechny kosti v těle.

„Uteč,“ zaprosila Liriel. „Nebo plav pryč. Cokoli, jenom se drž dál!“

Nechápal úzkost v jejím hlase, ale nemohl ji nechat, ať tuto bitvu vybojuje sama. Odrazil se od zábradlí a rozběhl se zpátky. Místo toho, aby znovu zaútočil, popadl Liriel do náruče, smetl ji stranou a postavil se tak, aby jejich společný stín zakryl ten patřící Pavoučí královně.

„Nemáš na Liriel žádné právo,“ promluvil tiše přímo k číhajícímu zlu. „Rozešla ses s ní a ona s tebou.“

V hlavě mu zazněl slabý posměšný smích. Jednou vlk, pořád vlk, vysmíval se mu ten až příliš krásný ženský hlas, který promlouval cizím jazykem, jemuž nějakým způsobem rozuměl.

Liriel si zakryla uši. „Ona nás poslouchala,“ zašeptala zoufale. „Okamžitě mě nech, Fjodore.“

„Ne.“

„Ty to nechápeš! Žádný muž, který se postaví mezi kněžku a její bohyni, nepřežije!“

„A co na tom? Nejsi kněžka.“

„Byla jsem,“ řekla Liriel. „A ona mě nenechá jít.“

„Nemá na vybranou,“ prohlásil Fjodor pevně. „Žádný bůh ani bohyně si nemůže na svobodné duši vynutit uctívání. Chceš, aby ti dala pokoj?“

„Ano!“

„Tak jí to řekni.“

„To už jsem udělala.“

„Tak znovu,“ pobídl ji Fjodor, „a pak ještě jednou. Když boha třikrát zavrhneš, jsou pouta přerušena. Tvrdí to všechny staré příběhy.“

To stálo za pokus. Linei přikývla a zhluboka se nadechla. „Paní Lloth, už nejsem tvá kněžka. Matko Lloth, už nejsem tvé dítě,“ zašeptala.

Chlad zesílil. Linei si všimla, jak je její přítel bledý, a šedomodrého odstínu jeho rtů. Znovu o něj měla strach a pokusila se mu vykroutit. Fjodor zavrtěl hlavou, přitiskl ji k sobě pevněji a oba je přikryl pláštěm. Sdílené teplo se rozlilo jejich těly a zahnalo temnotu a chlad.

Drowí dívka a její strážce se se zatajeným dechem chvíli tiskli k sobě a očekávali reakci temné bohyně.

Okamžiky plynuly a neozývalo se nic kromě zvuků pracující posádky a šplouchání vody o boky lodi.

Linei vyklouzla z Fjodorovy náruče a poodstoupila. Stín v měsíčním světle před ní byl její vlastní – obraz malé štíhlé drowí ženy s napřímenými rameny a vzdorovitě zvednutou hlavou.

Odolala pokušení sesunout se úlevou a vyčerpaně se na Fjodora usmála. „Až si z tebe příště budu dělat legraci kvůli těm plesnivým příběhům, připomeň mi tuhle chvíli.“

„Bude lepší, když na to oba zapomeneme,“ opáčil. „Tyhle věci patří do minulosti, a tam taky zůstanou.“

„Zůstanou?“ zeptala se náhle vážným hlasem.

„O to se musíš postarat. Nevyslovuj to jméno. Nedělej nic, čím bys ji přivolala zpět.“

„Hej, První sekyro!“ zakřičel drsný mužský hlas.

Oba se obrátili k volajícímu. Fjodorovi titul krátce patřil, když na Ruathymu zastával post vojevůdce. Někteří z mužů, po jejichž boku bojoval, se plavili na Narvalovi.

Několik námořníků nečinně postávalo a zmateně hledělo na drowí elfku a jejího ochránce, zatímco se snažili pochopit Lirielin nejnovější nevysvětlitelný výbuch. Většina nicméně měla plné ruce práce s péčí o raněné, shazováním mrtvých ropušáků přes zábradlí do moře a smýváním prolité krve z paluby. Jeden z mužů stál stranou a zvednutým zakrváceným koštětem ukazoval na měsíc. Fjodor v něm poznal Harlrika, prošedivělého veterána moří a bojů. Přes měsíční kotouč přelétávala temná ptačí figura, kterou rovněž poznával.

„Vrána?“ zamumlal.

Linei se postavila vedle něj a jednou rukou si clonila oči před jasným měsíčním světlem. Byla to záhada, která se blízce dotýkala jich obou. Fjodor jí láskyplně říkal „malá vráno“ a během života na povrchu se toho o těchto inteligentních, zvláštních ptácích dozvěděla dost, aby srovnání ocenila a pochopila, co je na tom úkazu podivného.

„Nelétají jenom ve dne? A není to k pevnině pořád ještě dva nebo tři dny cesty?“

Přikývl. „Tohle není přirozené stvoření.“

„Úplněk,“ poznamenal jeden z mužů moudře. „To je správný čas na neobvyklé návštěvy. Kdysi jsem zabil vlkodlaka a bylo to za úplňku.“

„Úplněk, nebo ne, je to znamení,“ zamumlal další muž. Složil prsty do ochranného gesta a vrhl po drowí elfce podezíravý pohled. „Zlé znamení!“

„Ne podle toho, co První sekyra vyprávěl,“ trval Harlric na svém. „Podle toho, co říká, nosí vrána zprávy mezi jedním a druhým světem. Musí to být důležité zprávy, když ptáka, který žije na pevnině, zavedly tak daleko na moře.“

„To určitě ano,“ souhlasil lovec vlkodlaků, jenž nespouštěl oči z posla, krouživě sestupujícího dolů. „Letí sem. Kdo tady mluví s vránama?“

Nikdo se nepohnul. Pták se ostře naklonil, stočil se pryč a začal opět stoupat. Fjodor na jednom lesklém křídle zahlédl světlý pruh.

„Znamení Eilistraee,“ řekl tiše a ukázal na ptáka.

Když si Liriel všimla stříbrného peří, rozevřela oči. Zvedla zaťatou pěst do výšky a druhou rukou si podepřela předloktí. Vrána okamžitě slétla dolů a usadila se jí na zápěstí. Odtamtud přeskočila na sud poblíž a pohodila černou hlavou na pozdrav.

„Přicházím z Promenádního chrámu a od jeho paní, nejvyšší kněžky Qilué Veladorn,“ oznámila vrána ostrým, lehce chraplavým tónem. „Přináším zprávu pro Liriel Baenre, dceru Prvního rodu Menzoberranzanu.“

Liriel zamračeným pohledem přejela po kroužku zvědavých mužů, kteří se shlukli kolem, aby se na ten zázrak podívali. Na lordu Caladornovi se její pohled zastavil. Něco v jeho tváři – ostražitá inteligence v jeho očích, zamyšleně sevřené rty – jí v mysli rozeznělo poplašné zvonky. Drowí pěvci smrti se tvářili podobně, když sledovali zradu a nepokoje a splétali příběhy temné slávy, zatímco se daná událost stále odehrávala. Caladorn také někomu zpíval, tím si Liriel byla náhle velice, velice jistá.

„Dovolíte?“ obořila se na ně. „Tohle je soukromý rozhovor.“

„Na mojí lodi ne,“ odsekl Ibn. „Bez mého souhlasu se žádná zpráva nedostane na palubu ani z ní.“

Vrána obrátila k rudovousému pirátovi jasné černé oči. „V tom případě, kapitáne, vás naléhavě žádám, abyste nepřistávali v Hlubině. Číhá tam nebezpečí. Musíte zamířit přímo do Přístavu Lebek.“

Ibnovy opálené tváře zalil slabý ruměnec. Liriel přimhouřila oči. „Počkej chvilku – neměli jsme právě tohle v plánu?“

„Změnil jsem názor,“ řekl Ibn stroze. „Poslední cesta do Přístavu Lebek se nevydařila a skončila ještě hůř. Nikdo to neví líp než ty. Unikli jsme na poslední chvíli a lidi z okolí na to hned tak nezapomenou.“

„Teď máme jinou loď a jiného kapitána,“ podotkl Fjodor. „Připadá mi, že ignorovat varování paní Qilué představuje větší riziko.“

Caladorn Cassalanter tiše pohrdavě zamlaskal. „Při vší úctě k této drowí kněžce je mnohem pravděpodobnější, že narazíte na potíže v podzemním městě než na ulicích Hlubiny. V přístavu na mne čeká slušná jednotka a neočekáváme potíže.“

Takže tady to je, pomyslela si Liriel zachmuřeně: Caladornův zájem na této záležitosti. Vydat ji za výkupné, to by bylo Ibnovi podobné, a kdo by mohl vyjednat podmínky lépe než lord z Hlubiny?

Nicméně pokud si mysleli, že se nechá snadno zajmout, jen velmi málo rozuměli nadání temných elfů pro vyvolání zmatku!

Liriel na sobě nedala nic znát a rozpačitě se na lorda z Hlubiny usmála. „V Přístavu Lebek se určitě najde spousta vzrušení,“ řekla souhlasně, „ale pokud to, co říkáte o Hlubině, je pravda, proč mě před ní Qilué varuje?“

„Netroufám si říci, co si myslí, ale o tomhle vás mohu ujistit: Hlubina je zákonů dbalé město,“ prohlásil Caladorn rozhodně.

„Možná, ale vsadím se, že tam moc drowů nevídáte,“ zdůraznila.

Ibn vyndal dýmku z úst. „Právě řekl, že v Hlubině dbají na zákony. Zbytek se rozumí samo sebou.“

Liriel se nad tím přerušením zamračila a prudkým netrpělivým gestem máchla jednou rukou k obloze. Z Ibnovy dýmky se vyvalil mrak ohavného kouře a obklopil jej jako slabě zářící zelená koule. Ibn se vrhl k zábradlí a nahnul nad mořskou hladinu.

„Doufám, že Xzorsh neplave příliš blízko za lodí,“ poznamenala Liriel.

Fjodor si rezignovaně povzdychl a obrátil se zpět k Caladornovi. „Jestliže se drowové v Hlubině běžně nevyskytují, lidé si Lirielina příjezdu povšimnou a zpráva o tom se rozšíří.“

„A co? Má nějaký důvod svoji přítomnost skrývat?“

„Přežití je pro mě nejdůležitější,“ odsekla Liriel. „Říkejte tomu třeba libůstka.“

Šlechtic zavrtěl hlavou. „Vzrušující ohodnocení, ale nepřesné. Ujišťuji vás, že všechno bude v pořádku. Já a někteří mí společníci platíme výdaje spojené s touto plavbou a byly podniknuty kroky, jak všem zajistit bezpečí. Je to moje a kapitánovo rozhodnutí.“ Zalétl k Ibnovi tázavým pohledem. Páchnoucí kouř se pomalu rozplýval, ale kapitán se stále tiskl k zábradlí. Jeho opálená tvář měla zřetelný zelený nádech.

„Do Přístavu Lebek ne,“ řekl Ibn slabě, ale rozhodně.

„A co to varování, které předala vrána?“ naléhal Fjodor.

„Hlubina je zákonů dbalé město,“ zopakoval Caladorn. „Pokud dívka neudělá nic špatného, nemusí se ničeho bát.“

Fjodorův výraz ztvrdl. „Pokud se mýlíte, lorde Caladorne, pokud na Liriel ve vaší Hlubině čeká nebezpečí, kdo kromě mne za ni bude bojovat? Vy? Vaši společníci?“

Šlechtic si založil ruce. „Vypadá to, že jste si hodně jistý, že dojde k boji.“

„Mám k tomu důvod,“ odvětil Fjodor energicky. „Opravdu chcete tvrdit, že obyvatelé vašeho zákonů dbalého města se budou na drowa usmívat a mávat? Jakmile loď dorazí do přístavu, ocitneme se Liriel a já sami na nepřátelském místě, a vy to dobře víte – vy, a snad i vaši společníci, kteří, jak říkáte, vás v přístavu očekávají i se slušnou jednotkou.“

Oba muži si dlouhou chvíli hleděli do tváře. Nakonec Caladorn před obviněním v Rašemencově ledovém pohledu zakolísal. „Nechci té drowí dívce ublížit, ale možná se ve městě najdou jiní, kteří ano,“ připustil.

„Promluvíte v její prospěch?“ neustával Fjodor v naléhání.

„To nemohu,“ odmítl Caladorn rezolutně, „z důvodů, které nehodlám probírat. Zná někdo z vás někoho v Hlubině? Někoho, kdo vám může pomoct projít pokud možno nepozorovaně, a když to bude nutné, přimluvit se za ni?“

Liriel se v mysli vynořila vzpomínka: náhodné setkání s lidským mužem. Byl dost chytrý na to, aby poznal, co je zač, a přitom své nudné společníky neupozornil na to, že „šlechtična převlečená za drowa“ je ve skutečnosti naprosto pravá.

Ten muž znal cestu do Přístavu Lebek a věděl o Qilué. Možná to byl dokonce jeden z následovníků Eilistraee. Během bitvy o dračí poklad před pár měsíci zahlédla Liriel v kněžčině družině několik lidí, a dokonce i půlčíka. Přinejmenším ten muž určitě může poslat Qilué zprávu.

„Možná někdo takový je,“ řekla pomalu. „Potkali jsme se na maškarní slavnosti na pláních u Hlubiny. Neřekl mi své jméno, ale dokážu ho popsat. Světlé vlasy, šedé oči. Asi tak vysoký jako Caladorn. Pohotově se smál a žertoval. Viděla jsem ho hrát na hudební nástroj, který měl vpředu struny a zadní dřevěnou část tak vyklenutou, že ta věc vypadala, jako by se chystala porodit.“

„Loutna,“ řekl Fjodor.

Caladorn o elfčině popisu přemýšlel s ostražitým výrazem, který naznačoval, že muže, o němž mluví, zná a z celého srdce si přeje, aby neznal. „Jaké barvy měl na sobě?“

Drowí dívka netrpělivě pohodila rameny; ještě se jí nepodařilo pochopit lidskou posedlost barvami věcí.

„Pokud mluvíte o barvě jeho oblečení a šperků, tak zelenou,“ poskytl odpověď Fjodor. „Pokud mluvíte o erbu, všiml jsem si, že jeden z jeho prstenů nesl něco jako heraldický znak – hlava jednorožce a havran.“

Caladornovu tvář zalila vlna rozhořčení. „No ovšem,“ zamumlal. „Kdyby Judita někdy chtěla vypátrat bratra, stačí jí jen najmout si věštce, aby jí našel nejbližší hrozící katastrofu!“

„Vy toho muže znáte,“ postřehla Liriel. „Povězte mi jeho jméno, rod a společenskou vrstvu – nebo co dalšího v tom vašem zákonů dbalém městě určuje postavení.“

„Postavení a bohatství spolu úzce souvisí. Hlubině vládnou rodiny obchodníků,“ vysvětlil Fjodor.

Aristokrat zavrtěl hlavou. „Šlechtické domy nevládnou městu,“ opravil. „Rodina Thannů je bezesporu neuvěřitelně bohatá, ale Danilo je jen mladší syn. Myslím, že nejmladší ze šesti synů. Danilo je zábavný, ale nic víc se o něm nedá říct.“

Liriel s tím v duchu nesouhlasila a úměrně tomu přizpůsobila svůj názor na Caladorna. Mezi drowy mladší sourozenci skrývali ambice a někdy i schopnosti, dokud nebyli připravení zaujmout místa, po nichž toužili.

„Můžete tomuhle Danilovi z rodu Thann poslat zprávu?“

Caladorn zaváhal. „Až loď přistane, můžu vyslat posla.“

Neústupně zavrtěla hlavou. „To nestačí. Pokud mně a Fjodorovi nepřijde naproti do přístavu a nebude mít s sebou dost mužů a kouzel, aby nám zajistil bezpečný průchod Hlubinou, nedovolím lodi doplout do přístavu. Ujistěte jej, že se mu za laskavost mohu odměnit, a určitě to udělám. A abychom se ujistili, že nedojde k omylu, řekněte mu, že zrádcům drowové oplácejí jejich vlastní mincí.“

Caladorn dlouhou chvíli upíral zrak na nezřetelnou stříbřitou hranici mezi mořem a oblohou a ve tváři měl pečlivě netečný výraz – netečný přinejmenším podle lidských měřítek. Liriel fascinovaně sledovala, jak se na mužově tváři rychle střídají emoce. Nakonec se obrátil zpátky k nim a odměřeně se uklonil. „Dobře. Udělám, čeho si žádáte.“

Liriel s Fjodorem sledovali, jak kráčí pryč. Vrána si odkašlala. „Tvá odpověď, princezno?“

Dívka se pohledem vrátila zpět ke vzdušnému poslovi. „Pověz Qilué, co tady bylo řečeno, a ujisti ji, že se k ní vrátíme, jak nejrychleji to půjde.“

Černá křídla zašelestila a vrána odlétla do noci. Námořníci pochopili, že podívaná je u konce, a rozešli se za povinnostmi nebo odpočinkem.

Fjodor počkal, až budou sami, a pak řekl, co si myslí. „Zdá se mi, že lord Caladorn udělá, co žádáš, a i něco navíc.“

Drowí elfka vytáhla obočí. „Takže sis toho všiml? Jestli dokáže tomu muži poslat zprávu před tím, než doplujeme do přístavu, může upozornit i ostatní. No, necháme ho. Trocha vzrušení neuškodí.“

V tu chvíli se ze zádi ozvalo zuřivé ženské ječení. Liriel pobaveně sledovala, jak Ibn zápasí s probuzenou genasi a vykřikuje na své muže barvitá varování, ať se drží stranou, zatímco ponese zmítající se a nadávající stvoření k boku lodě. Kousek od nich klopýtali dva námořníci a vlekli za nohy mrtvého ropušáka. Fjodor jim pomohl přehodit nestvůru přes zábradlí.

Když skončili, ironicky se na dívku usmál. „Opravdu by mě zajímalo, co považuješ za vzrušení, malá vráno.“

Liriel popošla blíž a smyslným šepotem mu to velice podrobně vylíčila. Když se odmlčela, aby se nadechla, Fjodor v napůl předstíraném úžasu zavrtěl hlavou.

„Za čtyři hodiny začíná půlnoční hlídka. Máme na to všechno dost času?“

Po očku se na něj podívala a odkráčela ke vstupu do podpalubí. „Nevím,“ řekla nenucené. „Až doteď nikdo nepřežil déle než hodinu.“

Rašemenec se zasmál, ale jeho smích po chvíli utichl, když se k němu Liriel nepřipojila. „Dělala sis legraci, že ano?“ zavolal za ní.

Z podpalubí nepřišla žádná odpověď. Fjodor pokrčil rameny a začal sestupovat po schůdcích. Noc byla ještě mladá, měsíc jasný a existovala spousta horších způsobů, jak zemřít.