Repríza Neporažení nepřátelé

V mnoha tavernách v Hlubině se zpívají balady o prastarém městě, které zlo v srdcích jeho obyvatel odsoudilo k záhubě. Podle písně bylo město pohlceno skalisky a mořem a bohové na místě jeho věčného odpočinku vztyčili obrovský náhrobní kámen.

Většina hýřilů, kteří se připojili k opileckému refrénu, neměla ani ponětí, že popíjejí ve stínu tohoto „náhrobního kamene“, což ve skutečnosti byla Hlubinská hora. Jen málokdo si uvědomoval, že Přístav Lebek leží přímo pod nimi a není ani zdaleka mrtvý.

Chatrče a ulice Přístavu Lebek se neupraveně rozlézají řadou obrovských kamenných jeskyní a sítě chodeb provrtávají severní země a sahají i pod samotné moře.

V odlehlém koutě jednoho z těchto bludišť se u stropu úzké kamenné chodby vznášela temná postava. Jeho drowí magie jej držela ve vzduchu, v dostatečné výši nad magickými ochranami a poplašnými zařízeními, které by prozradily jeho příchod. Přitahoval se od jednoho rozeklaného úchytu k druhému a obezřeme se přibližoval k okamžiku, o kterém snil od chvíle, kdy se poprvé setkal s Liriel Baenre.

Gorlist, válečník, Nisstyreho syn a zástupce ve velení žoldnéřské skupiny Dračí poklad, se snažil odstínit lákavé řinčení zbraní, které se rozléhalo okolními kamennými chodbami, kde spolu bojovali drowové. Nepřítel, po jehož smrti prahl ze všeho nejvíc, mezi ozbrojenými kněžkami Eilistraee nebude.

Na drowově levé líci se začalo rozpalovat varovné teplo. Přitiskl ruku na tetování v podobě draka, jež tam měl vyvedené kouzelným inkoustem – byl to talisman, který jej varoval před tím, že jsou nablízku draci, a slabým barevným světlem ukazoval na tvorův druh a povahu. Mezi jeho prsty neproudil žádný zrádný svit. Před ním byl drak, ale byl to hlubinný drak, stvoření temnoty.

Drow se zamračil. Ovšemže to musí být Pharx, protože který hlubinný drak by dovolil vetřelci přiblížit se tak blízko ke svému doupěti? Pharx byl mocný spojenec. Bitva, k níž se drak připojí, bude krátká a s jasným průběhem. Vítězství bylo samozřejmě důležité, ale Gorlist nesměl zapomínat na vlastní pomstu.

Gorlist netrpělivě mávl ebenovými prsty a zrušil kouzlo levitace, které jej drželo ve vzduchu. Snesl se k podlaze chodby jako dosedající havran a ihned po dopadu se rozběhl. Čas utajení a nenápadnosti minul.

Gorlist se hnal k otcově skryté pracovně a zanechával po sobě oslepující výbuchy magického světla a poplašná zařízení, která kvílela jako pomstychtivé lítice. Stěna před ním se pohnula a z kamene se vyloupl dvouhlavý ettin. Netvor se před ním vztyčil a hrozivým mohutným tělem a kyjem s ostny zablokoval chodbu. Gorlist touto naprosto přesvědčivou iluzí proběhl stejně snadno, jako by skřítek prolétl duhou.

Chodba se stočila a pak prudce končila pevnou skálou. Gorlist se prohnal těsnou zatáčkou, vrhl se proti zdi, vyskočil vysoko do vzduchu a oběma nohama prudce vykopl. „Kámen“ povolil a Gorlist prorazil tajné dveře.

Dřevo se roztříštilo, police, ukrývající dveře, povolily a knihy se rozsypaly po podlaze. Gorlist se rychle převalil a vyskočil do přikrčeného postoje s dlouhými dýkami v obou rukách. Rychlým zkušeným pohledem přejel malé bitevní pole.

Otcova pracovna byla prázdná.

A vypadalo to, jako by tam řádila pohroma. Po kamenných stěnách se táhly praskliny. Umělecká díla visela nakřivo nebo rozbitá ležela na mozaikové podlaze, která se kroutila a vzdouvala, až z ní zbylo sotva víc než jen hromada suti. Část stropu se zhroutila a kusy z něj ležely na hromadách u jedné zdi. Z nedávno zřícených kamenů ještě stoupal prach a z nějakého malého skrytého potůčku nad místností na kamennou drť neustále kapala voda.

Gorlist přikývl, neboť chápal, k čemu došlo. Jak očekával, Liriel Baenre si přišla pro kouzelný artefakt, který jí Nisstyre vzal. Kouzelník na to odpověděl drobným magickým zemětřesením – to bylo od Nisstyreho mazané. Jen máločeho se obyvatelé Temných říší obávají víc než otřesů. Neexistuje žádný lepší způsob, jak tu otravnou mrchu přimět vyběhnout ven – na místo, které Nisstyremu dávalo všechny výhody.

Když válečník procházel zničenou místností a běžel chodbou, vedoucí k jeskyni s dračím pokladem, rozezněla se v jeho žilách krvežíznivost. V jeskyni bude Pharx, připravený chránit svoje zlato. Nisstyre by si určitě vybral takové bojiště!

Gorlist byl téměř u cíle, když vzduchem prolétlo děsivě trýznivé zavřísknutí. Aniž zpomalil, sevřel vlající záhyby pláště a přitáhl si kouzelný oděv k tělu, aby se tak zneviditelnil.

Vrazil na lávku, která vedla kolem obrovské jeskyně, přimhouřil oči a zahleděl se do jasného světla pochodní – nebo tak to alespoň jeho citlivým drowím očím připadalo – které vrhalo po jeskyni s pokladem mihotající se stíny. Pharxovu doupěti vévodila obrovská hromada zlata a drahokamů. Poklad se ve světle několika čadících pochodní, zasazených v držácích na stěnách, leskl. Po hromadě zlata šplhal předmět Gorlistovy nejhlubší nenávisti a s ladností tanečnice plul po pohybujícím se pokladu.

Liriel už nevypadala jako jedna z rozmazlených menzoberranzanských šlechtičen. Bývalá drowí princezna byla oblečená v jednoduchých šatech z černé kůže a meč, který měla zavěšený na boku, se dal označit v nejlepším případě za použitelný. Složitě spletené copy byly rozvázané a husté vlnité vlasy jí padaly po zádech jako divoký zpěněný proud. Gorlist jí neviděl do tváře, ale tu měl jasně vtištěnou v mysli: aristokratický sklon malé neústupné brady, kočičí jantarový odstín pohrdavých očí. Na okamžik neměl Gorlist oči pro nic jiného než pro Liriel a jeho myšlenky opanovala nenávist.

Bystrýma očima postřehl něco neobvyklého – hladkou zlatou plochu uprostřed zpřeházeného pokladu. Štiplavé dračí pižmo se mísilo se zápachem spáleného masa, což v dračím doupěti nebylo nic neobvyklého, ale za daných okolností to působilo zlověstně. Gorlist rozeznal postavu umírajícího drowa, až po hruď zapuštěného v chladnoucím roztaveném zlatě.

Nebylo pochyb o tom, že je to Nisstyre, navzdory ničivému horku tak strašlivému, že dokázalo rozpouštět mince, jako by byly z másla. V sežehnutém čele byl zasazený velký žhnoucí rubín, jehož magické světlo sláblo společně s tím, jak kouzelníkovi ubývala životní síla.

Liriel Nisstyremu vydloubla rubín z čela a zahleděla se do něj jako věštec, který si prohlíží věštecký kámen – což vlastně rubín byl. Věnovala neviditelnému pozorovateli úsměv, jakým by se královna mohla usmát na poraženého protivníka nebo lovící kočka týrat svou kořist.

„Prohrála jsi,“ řekla.

Karmínové světlo vzplálo jako v náhlém návalu hněvu a pak prudce zhaslo. Liriel mrtvý kámen zahodila a napůl seběhla, napůl sklouzla po hromadě.

A ty taky, odsekl Gorlist v duchu, když si všiml, jak se u stěny na opačné straně jeskyně objevil v zorném poli stín ve tvaru draka.

Drak se vpotácel do jeskyně a Gorlistovy rty se zformovaly v tiché bezbožné kletbě. Přece jen to nebyl Pharx, ale menší, podivnější stvoření – dvouhlavá purpurová saň. Dračice za sebou očividně měla boj a její přítomnost naznačovala, že Pharxe porazila – ale zaplatila za to. Ze svého místa Gorlist viděl hluboké spáleniny od kyseliny na jejích zádech.

Liriel zranění neviděla a dračici přivítala dravým úsměvem. Prohodily pár slov, kterým Gorlist nerozuměl. Zdálo se, že dračice se chystá ještě něco říci, ale její levá hlava nakonec podlehla zraněním. Obrovské ještěří oči se obrátily v sloup a hlava ochable a bez života klesla dopředu.

Pravá hlava chvíli sledovala smrt svého protějšku. „Toho jsem se bála,“ řekla poloviční dračice zřetelně a pak se druhá hlava zhroutila tváří dolů na Pharxův poklad.

Liriel padla na kolena a uchopila levou dračí hlavu do náruče. „Proklatě, Zip,“ řekla hlasem, v němž zněl zármutek a pocit ztráty.

Pravá hlava se pohnula a zvedla. „Jedna dobrá rada – nevěř tomu člověku. Je to naprostý šílenec! Slíbil, že mě bude následovat do Pharxova doupěte a pomůže mi bojovat. Výměnou mi nabídl, že kdyby se obrátil proti kněžkám, mám ho na místě zabít. Nejlepší obchod mého života.“

Dračice se obrátila a v hasnoucích očích se to spiklenecky zajiskřilo. „Odteď je to na tobě.“

Gorlist sledoval dračí pohled a jeho karmínově rudé oči se přimhouřily. K Liriel rychlým krokem kráčel mladý lidský muž. V ruce držel černý meč a upíral na truchlící drowí ženu starostlivý pohled.

„Je naživu,“ zašeptal Gorlist bezvýrazně, znechucený sám sebou i Nisstyrem, že tomu člověku dovolili přežít. Když muže viděli naposledy, ležel vedle uhasínajícího ohniště. Drowí žoldnéři viděli jen to, co Liriel chtěla: rozptýlení v podobě jejího nahého těla a lež jménem mužova „smrt“. Pravda se ukryla za okouzlení, které temní elfové cítili při pohledu na smrtící hru – mezi drowy známou jako „pavoučí polibek“ na počest pavoucích samiček, které se spáří a pak zabíjejí – již jim Liriel mlčky nabídla zhlédnout. Gorlist ženin prohnaný malý trik chvíli neochotně obdivoval.

Všechna Lirielina vychytralost jako by zmizela se smrtí dračice. Držela obrovskou purpurovou hlavu v klíně, něžně ji houpala a vůbec nevnímala stále sílící hluk přibližující se bitvy.

Drowí válečník se ušklíbl. Takže tohle je princeznino slabé místo. Jestli ji smrt draka dokáže takhle rozrušit, představte si, v jakém bude stavu, až jí u nohou bude ležet mrtvý její lidský mazlíček!

Poháněný očekáváním Gorlist tasil meč a v tichosti a neviditelný se plížil k nic netušící dvojici.

Liriel jemně položila dračí hlavu a vstala. Trhla sebou, když se ocitla téměř tváří v tvář společníkovi. Její ohromení se rychlostí blesku změnilo v hněv a celou silou drowí zuřivosti se na muže vrhla a strkala ho k jedné z chodeb, vedoucích ven.

„Vypadni odsud!“ zaječela. „Ty tvrdohlavý, hloupý… člověče!“ Mladík se z Lirielina sevření bez problémů vymanil a obrátil se k hlavnímu tunelu. Řinčení mečů ohlašovalo, že bitva už je téměř u nich.

„Je příliš pozdě,“ řekl bezútěšně. Zatímco mluvil, zapraskala kolem něj magická energie jako svatozář – aura, kterou oči pozorujícího drowího válečníka, citlivé na magii, slabě zachytily. Než se Gorlist vzpamatoval, začal člověk růst a sílit.

Drow zatajil dech. Už jednou byl svědkem toho, jak se tento obyčejně vypadající mladík změnil v mocného berserkra. Z boje, který následoval, si toho nepamatoval mnoho, neboť léčivé lektvary, které jej vrátily z blízkosti smrti, mu vypálily paměť.

Nikdy předtím žádný bojovník Gorlista v boji s mečem neporazil. Na okamžik zatoužil smazat tuto urážku v otevřeném boji.

Liriel zamávala známým zlatým amuletem – Poutníkem, artefaktem, který Nisstyre pokládal za tak důležitý. Strhla člověku z opasku otlučenou čutoru, zuby vypáčila zátku a pomalu čutoru naklonila nad zlatým šperkem.

Gorlist se ohromeně zarazil uprostřed kroku. Nisstyre po Poutníkovi prahl, neboť amulet měl schopnost uchovat cizí a mocnou magii. Pomocí tohoto pokladu si Liriel přinesla na povrch nezmenšenou drowí moc, což bylo něco, co se podařilo jen několika málo drowům. Opravdu mohla být ochotná zahodit to, co jí dalo tolik práce získat?

To bylo neuvěřitelné a skandální! Který drow by se dobrovolně vzdal takové výhody?

Na okamžik byl Gorlist rozpolcený. Toužil se ukázat, porazit toho člověka a pást se na bolesti, již mužova smrt Liriel způsobí. Pak člověk začal hlubokým basem zpívat. Slovům Gorlist nerozuměl, ale cítil v písni obřadní moc.

Jakékoli zdržení ohrozí získání jeho hlavní kořisti. Lepší bude muže rychle vyřídit a vychutnat si zabití druhého, důležitějšího úlovku. Gorlist, stále zahalený neviditelností, se se zdviženým mečem vrhl vpřed.

Člověkovu přeměnu ukončil prudký magický nárůst, tak náhlý a mocný, že muž pod jeho náporem klopýtl vpřed. Rána, která mu měla rozpoltit lebku, místo toho sklouzla, ale Gorlist si všiml rychle proudící krve a věděl, že takové neošetřené zranění bude stačit.

Rituální píseň prudce umlkla, ale muž padal pomalu a ohromeně jako umírající strom zasažený bleskem. Liriel jej zachytila do náruče a celá se pod jeho vahou zapotácela. Ztěžka ho položila na zem. Když si všimla bílého záblesku kosti, prosvítajícího hlubokou ránou, unikl jí tichý výkřik.

Gorlist si odhrnul plášť a odhalil sebe i zakrvácený meč. „Teď jsi na řadě ty,“ pronesl s hlubokým uspokojením.

Liriel znehybněla. Pohled, který k němu zvedla, byl naprosto chladný a tak plný ledové nenávisti, jak mohl být jen pohled drowa. Nebyl v něm zármutek, ztráta ani bolest. Gorlist na okamžik pocítil zklamání.

„Souboj nablízko,“ zavrčela.

Přikývl a nepodařilo se mu zakrýt potěšený úšklebek. Princeznu to zasáhlo mnohem víc, než předstírala. Kdyby se to nedotklo jejího srdce a měla čistou hlavu, nikdy by nesouhlasila s tím, že bude silnějšímu protivníkovi čelit vyzbrojená jen ocelí a svaly!

Ta pitomá ženská uzavřela Poutníka. Vstala a z opasku vytáhla dlouhou dýku.

Zkřížili čepele. Síla Lirielina prvního úderu Gorlista překvapila – a uvolnila proud zuřivosti.

Sekal a bušil do ní a v rychlém sledují zasadil řadu smrtelně nebezpečných úderů. Přestal toužit po tom, aby umírala pomalu a on si svou pomstu dlouze užil.

Od jejich posledního setkání se však princezna něčemu z válečnického umění přiučila. Liriel byla stejně rychlá jako on, a přestože jej nikdy nemohla porazit, byla dostatečně obratná, aby odvrátila všechny smrtící útoky. Silou se mu však nemohla rovnat a Gorlist ji postupně neúprosně zatlačoval ke stěně jeskyně. K té ji připíchne a nechá ji tam shnít.

Skrze závoj bojového šílenství postřehl Gorlist vysokou, nadpřirozeně krásnou drowí ženu, která zlehka běžela podél opačné stěny jeskyně. Dorazila Qilué, následovnice Eilistraee, a jí v patách se blížila horda ozbrojených kněžek! Buď vyhraje rychle, nebo vůbec.

Nově příchozí nevěnovaly zuřivé bitvě pozornost. Zvedly meče, zpívající ve stříbrozvukém sboru, a vrhly se v ústrety žoldnéřům, které další banda žen tlačila do otevřeného prostoru jeskyně.

Liriel si také všimla, že dorazily spojenkyně. Rychle a impulzivně se vrhla k nim a tak se jí ulevilo, až zapomněla na to, že podlaha není rovná. Zakopla o drahokamy posázený pohár a klesla na koleno. Gorlist po ní skočil a bodl mečem do srdce.

Drowí princezna však byla rychlejší. Svižně se vznesla do vzduchu a válečník, jehož cíl zmizel, na okamžik ztratil rovnováhu. Než se vzpamatoval, otočila se jako derviš a vykopla nohou v těžké botě.

Ke svému úžasu Gorlist cítil, jak padá. Podlaha jeskyně s pokladem jako by mizela a on se ocitl ve víru nejasných vířících světel a magických větrů.

Než se jeho šokované srdce stačilo znovu rozběhnout, byl odhozen pryč do studené temné vody. Zahnal nutkání překvapením se nadechnout a začal plavat na hladinu.

Bylo mu až příliš jasné, co se stalo. Eilistraeeiny kněžky se nějak dozvěděly o magickém portálu, ukrytém pod temnými vodami kotviště Přístavu Lebek. Musely si vyčíhat pár žoldnéřů Dračího pokladu a ukrást jim medailony, které umožňovaly průchod portálem. Liriel o tom věděla a věděla také, kde hledat skryté magické dveře. Její „ústup“ před jeho výpady byl plánovaný do posledního kroku a klopýtnutí! Toto vědomí Gorlista pálilo téměř stejně jako plíce, dychtící po vzduchu.

Gorlist se prudce vynořil a několikrát se zhluboka trhaně nadechl. Hřbetem ruky si přejel přes tvář a přimhouřenýma očima se zahleděl k jasnému světlu bitvy.

Situace byla na pováženou. Malý houf drowích dětí – cenných otroků, směřujících do města temných elfu daleko na jihu – se k sobě choulil na přístavním molu. V jejich ostražitých pozorných očích se odráželo světlo hořící otrokářské lodi.

Gorlistova druhá loď zůstávala nedotčená, ale to bylo tak všechno. Minotaurus, který u něj sloužil jako bocman, visel zhroucený přes zábradlí a na jeho širokých, hnědou srstí porostlých zádech se ježily šípy. Strážní koš na stěžni plál jako svíce. Drowí lučištník, který tam měl stanoviště, se pokusil vyskočit a zapletl se do provazového žebříku. Podle křiklavě červených kožených kalhot poznal Ubergraila, nejlepšího lučištníka Dračího pokladu. Visel tam, zabitý vlastními rudými šípy – Qilué byla proslulá zneklidňujícím smyslem pro spravedlnost – jako zářivý hmyz polapený v Llothině pavučině. Další bezejmenné temné postavy se pohupovaly ve vodě kolem Gorlista jako němé svědectví porážky.

Několik mužů nicméně pořád ještě stálo a bojovalo. Gorlist, jemuž to dodalo odvahy, začal pravidelnými tempy plavat k lodi. Sevřel kotevní lano a vytáhl se z vody. Poryv levitačního kouzla jej přenesl přes zábradlí. Zrušil kouzlo a přikrčený dopadl na palubu vedle jednoho ze svých druhů.

Když se Gorlist zvedal, „druh“ se k němu prudce obrátil. Směrem k jeho obličeji prolétla černá pěst a dopadla silou, která mu otočila hlavu. Instinktivně se pohnul zároveň s úderem, využívaje tento pohyb k tomu, aby se dostal dál od zrádce. Když se otáčel, tasil meč a mrkáním se snažil rozehnat hvězdičky, jež mu posměšně tančily před očima.

Jeho protivníkem byl vysoký drow se stříbrnými vlasy, který se krčil v obranném postoji a čekal, až bude Gorlist schopen boje. Cizincova pošetilá rytířskost a stříbrné vlasy prozrazovaly, že se jedná o následovníka nenáviděné bohyně Eilistraee.

Gorlistovy rty se zkroutily v úsměšku a opovržlivě mu pokynul rukou.

Stříbrovlasý drow zvedl vyzývavě meč. „Za Temnou pannu a naši paní Qilué!“

Ruku, kterou předtím kynul, nyní žoldnéř zaťal v pěst a otočil ji dlaní dolů, čímž vypustil šipku, ukrytou v pouzdře na předloktí. Jeho protivník okamžitě nastavil střele meč. Šipka při dopadu vybuchla a celou čepel pokryla hladká lepkavá černá kapalina.

Netrvalo ani jeden úder srdce, než se kov čepele i jílce rozpustil a vytvořil kouřící smrtící kaluž – bylo to příliš rychlé, než aby protivník pochopil zkázu, která se k němu blíží, nebo zbraň odhodil. Spolu s ocelí se rozpustily i maso a kosti a drow klopýtavě ustoupil a nevěřícně zíral na rozeklané zbytky kosti, která mu trčela ze zápěstí, z něhož se stále ještě kouřilo. Zády tvrdě narazil do zadního stěžně a začal se u něj sesouvat.

Gorlist se okamžitě vrhl vpřed a vrazil mu meč mezi žebra – ne tak hluboko, aby jej zabil, ale dost na to, aby zraněného drowa udržel ve vzpřímené poloze. Zdálo se, že si jeho oběť nového zranění ani nevšimla.

„Podívej se na mě,“ přikázal Gorlist tiše.

Ohromené oči zalétly k jeho tváři.

„Není dost na tom, že se musíme zpovídat ženám z Menzoberranzanu a jejich proklaté Lloth? Jaký muž odhodí tohle jařmo jen proto, aby začal uctívat Eilistraee?“

„Elkantar,“ řekl drow slábnoucím hlasem. „Jsem Elkantar, vykoupený Eilistraee, Qiluéin milovaný.“

Tato slova Gorlista naplnila divokou radostí. Zabodl meč, cítil, jak se noří do dřevěného stěžně za zrádným mužem, a pak ho vypáčil ven.

„To byla jen řečnická otázka,“ řekl umírajícímu drowovi, „ale díky, žes mi to řekl.“

„Ty! Drovouku zasraná!“ zakřičel někdo za ním urážku v jazyce drowů s nezvyklým přízvukem.

Gorlistova chvíle ponurého potěšení se roztříštila. Prudce se otočil, aby čelil mluvčímu, který k němu rázoval se zbraní v ruce. Byla to válečnice, rozzuřená a – jako by už to samo o sobě neznamenalo dost potíží – povrchová elfka.

Gorlistova víra byla většině jeho příbuzných z Temných říší cizí, ale zcela sdílel jejich nenávist k povrchovým elfům. Tato konkrétní elfka byla vysoká, s kůží bledou jako měsíc a hladkými, ebenově černými vlasy – bizarní převrácení drowí krásy. Její oči měly podivný zlatozelený odstín a přes rameno jí v rozcuchaném copu splýval pramen stříbrných vlasů, pravděpodobně znamení Eilistraee.

Gorlist udělal několik prudkých kroků směrem k ní. Náhle se zastavil, nechal ji se k sobě přiblížit a pak provedl vysoké předstírané bodnutí. Žena se přikrčila a odpověděla prudkým výpadem, který byl tak rychlý, až se její stříbrný cop zhoupl vpřed. Gorlist útočící meč vykryl kruhovým pohybem čepele, zachytil její zbraň a odrazil ji stranou. Sevřel elfčin cop, rozhodnutý vyrvat jí ho z hlavy.

V elfčině druhé ruce se objevila dýka. Zableskla se směrem vzhůru a odťala několik palců spletených vlasů. Kadeř v Gorlistově ruce vzplála náhlým světlem a proměnila se v jinou, smrtící podobu. Najednou držel malou zmiji. Když ochutnávala drowův pach, zazářil její jazyk jako miniaturní blesk a pak stáhla hlavu dozadu a připravila se k útoku.

Gorlist odhodil maličké stvoření na palubu. Přistálo s plesknutím a rozpadlo se na stovku drobných stříbrných kuliček. Ty se spojily dohromady a změnily se na malého dráčka. Drobná nestvůra zasyčela jako kočka, skokem se vymrštila do vzduchu a rozlétla se přímo k tetování, které stříbrně zářilo na Gorlistově tváři.

Drow se ničím z toho nenechal rozptýlit. Držel meč ve střehu a volnou rukou smetl dráčka stranou. Ten zavřískl vysokým rozčileným hlasem a odlétl z dosahu.

Gorlist s elfkou si vyměnili pár úderů, zjišťovali vzájemné schopnosti a testovali obranu. Žena byla vysoká – téměř o hlavu vyšší než on – a dosáhla dále. A co hůř, zdálo se, že se vyzná v neustále se měnících vzorech drowího šermu. Všechny útoky odrážela s nenucenou, téměř pohrdavou lehkostí.

Chvíli se pohybovali v dokonalém souladu jako světlo a stín. Stříbrný dráček celou dobu kroužil kolem.

Drak se náhle rozplynul v mlhu, která se roztáhla do zářivého zamženého oblaku. Ten se snesl na bojující dvojici jako úmyslný a posměšný opak koule temnoty, již drowové často využívali v boji. Poslední, co Gorlist jasně zahlédl, byl úšklebek na tváři povrchové elfky.

Mžoural do příliš jasné mlhy. Obrys elfčina těla byl stále vidět, a když její meč prudce zamířil k jeho kolenním šlachám, rozptýlené světlo se od něj odráželo. Gorlist vyskočil vysoko nad čepel a vrhl se do otočky, aby se dostal z dosahu druhého, třetího a čtvrtého výpadu, který by každý drow určitě naplánoval a připravil.

Tento instinktivní pohyb jej zachránil. Na jeho koženém kabátci zaškrábala druhá zbraň, již předtím neviděl, a rána, která jej měla vykuchat, zanechala jen palčivý šrám na zadku.

Gorlist dopadl a rychlým, plynulým pohybem učinil výpad, ale jeho meč se ponořil do nehmotného stínu. Elfka zmizela a nechala po sobě jen iluzi. Drow se natáhl, ale místo aby srovnal postoj, vrhl se několik kroků vpřed v naději, že zářící kouli předběhne. Jeho nekonečná smůla pokračovala – to proklaté světlo se ho drželo.

V cestě se mu objevila temná postava. Gorlist se prudce zastavil těsně u drowího muže.

Okamžitě odskočili od sebe a postavili se do střehu se zrcadlovou přesností. Gorlist poznal jednoho ze svých žoldnéřů. Druhý drow vytřeštil oči hrůzou, neboť si uvědomil, že čelí veliteli. Sklonil zbraň, klesl na koleno, naklonil hlavu na stranu a odhalil si krk na znamení podřízenosti.

Gorlist se také odvrátil. Oběma rukama sevřel meč, prudce se otočil zpět a plnou silou udeřil. Zbraň proťala maso i kost a žoldnéřova hlava se odkutálela po palubě. Než tělo dopadlo na zem, Gorlist strhl z useknutého krku medailon.

„Kapitulace se přijímá,“ zamumlal, když si ho přetahoval přes hlavu.

Vrhl se na bok lodi a přeskočil zábradlí. Světelná koule jej následovala až do vody. Ponořil se do tmy a byl vehnán do kouzelného průchodu.

Gorlist se vynořil ve známém kamenném tunelu a okamžitě se rozběhl. Lodě byly ztracené, ale možná že se žoldnéřům, které nechal za sebou, dařilo lépe.

Proběhl několik chodeb, než uslyšel píseň: jásavý chvalozpěv na Eilistraee, zpívaný Qiluéinými kněžkami.

Zalila jej vlna zuřivého vzteku, pod jejímž vlivem zrychlil až do sprintu, ale i v běhu si připouštěl pravdu – muži z Dračího pokladu byli poraženi. Zůstal sám, bez zdrojů i spojenců. Vše, co Nisstyre za léta námahy vybudoval, bylo pryč.

Nebo téměř všechno.

Gorlist zatočil do postranní chodby, která vedla k jeho vlastním ukrytým penězům. Ty mu umožní nový začátek. Ať tak či onak, Liriel Baenre zemře.

Nevynechá žádnou možnost, nepohrdne žádným spojenectvím – žádným spojenectvím, bez ohledu na to, jak smrtící nebo ohavné bude.

Náhle Gorlist pochopil, co musí udělat. Jakmile to bude možné, vrátí se do jeskyně s pokladem. Najde Nisstyreho rubín a vyhledá toho, kdo Liriel nenávidí téměř stejně jako on.

V Propasti čas neexistoval. Nebyly tam dny ani noci, jak je znali obyvatelé Povrchu, ani kouzelné hodiny, vždy o půlnoci znovu očarované. Drowí žena, která klopýtala šerým prostorem, neměla tušení, že štíhlý měsíční srpek, který zářil v noc její porážky, se od té doby rozrostl a zakulatil.

Tentýž měsíc se od bitvy s Dračím pokladem a smrti Nisstyreho, jejího cenného a zdráhavého spojence, několikrát ztratil a narostl. O tom drowka také nevěděla a ani by to pro ni nic neznamenalo. Její smysly, celá její bytost, se soustředily na honbu za Liriel Baenre. Jaký význam mělo pro drowa z Temných říší uplynutí jara či léta a co záleželo na tom, zda se lov odehrává v Menzoberranzanu nebo na mořích světa na Povrchu? Nenávist, stejně jako Propast, nebyla omezena časem ani místem.

Jen tato nenávist teď poháněla Shakti Hunzrin, zrádnou kněžku Lloth i Vhaerauna, a nutila ji pokračovat v pátrání po tom, jak uniknout.

Vyčerpané ženě se zdálo, že ji obě božstva opustila. Vídala Propast skrze věštecké misky, používané Llothinými kněžkami, ale žádné studium ji nepřipravilo na realitu.

Páchnoucí opar stoupal ze země, která byla místy posetá ostrými kameny a jindy tak měkká a nezřetelná, že stěží působila skutečně. Prapodivné houby dorůstaly obrovských rozměrů. Vyhladovělá drowka se nejednou pokusila kousek znetvořené houby ulomit, jen aby tím probudila nějakou podivnou dřímající stvůru, která pak řvala po krvi.

Až dosud byla Shakti ve všech bojích rovnocenným soupeřem. Nenávist ji vždy posilovala. V Propasti byla nenávist přirozeným prvkem a Shakti ji dýchala, jako ryba dýchá vodu, ale přestože její duch plál stále mocněji, fyzické tělo sláblo. Dlouho už takto pokračovat nedokáže.

„Mohu tě zachránit.“

Slova byla pronesena tiše a svůdně. Shakti se za zvukem prudce otočila a ruka jí instinktivně vylétla k rukojeti biče s hadími hlavami.

Příliš pozdě si uvědomila, že hadi jsou mrtví, když zahynuli v boji s Liriel Baenre. Byl zázrak, že na to dokázala byť i jen na okamžik zapomenout, neboť ji zápach hnijícího hadího masa pronásledoval snad celou věčnost. Stále lpěl na jejích šatech, dokonce, i když vše, co zbývalo z kdysi pyšné zbraně, bylo pět štíhlých koster a chrupavek, spojených dohromady vyschlými šlachami. Tlející zbraň byla neustálým zdrojem jejího utrpení a také nebezpečí. Propast, tak jako všechna místa náležející mrtvým, měla své čističe a ti byli přitahováni zápachem mršiny. Přesto Shakti nikdy ani nenapadlo, že by se zbraně zbavila. Připomínala jí, že bývala nejvyšší kněžkou a dědičkou rodu Hunzrin. Zemře s bičem v ruce, jak se sluší pro menzoberranzanskou šlechtičnu.

„Mohu tě zachránit,“ zopakoval hlas, tentokrát naléhavěji.

Shakti, rozmrzelá tím, že se její myšlenky zatoulaly, se přinutila soustředit na vířící mlhu. Z šedých stínů vystoupila temná pružná postava jako zhmotňující se sen.

Nově příchozí byl prostě ten nejkrásnější drow, jakého kdy viděla. Kromě třpytivého piwafwi, přehozeného přes ramena, byl nahý jako novorozené mládě rothe. V očích neměl nic z pohrdavé přezíravosti, kterou urození muži obvykle Shakti věnovali, ani zastřenou odevzdanost, již byla zvyklá vídat na tvářích mužů, které měla ve své moci.

„Jsi unavená,“ zabroukal tiše. „Příliš unavená, než abys našla cestu z tohoto místa. Víš, ta cesta existuje. Můžeš ji najít, pokud si chvilku odpočineš, ujasníš si myšlenky a uvolníš se.“

Kurtizán, usoudila Shakti, který marní posmrtný život jediným způsobem, který zná. Sáhla do prázdného měšce a převrátila ho naruby. „Plýtváš časem,“ řekla stroze. „Nemůžu zaplatit.“

Vypadal upřímně ohromený. „Cokoli mezi námi bude vzájemný dar! Jsi překrásná a já byl příliš dlouho sám.“

Překrásná? Shakti opovržlivě ohrnula ret. Celý život byla baculatá a nemotorná, tak obyčejná, jak jen mohl drow být. A co víc, vždy žila v nebezpečném stínu tělesné vady – slabých, krátkozrakých očí. Ze strachu, že by mžourání mohlo tuto nedokonalost prozradit, to vyvažovala tím, že měla oči stále doširoka rozevřené, díky čemuž až příliš často mrkala a vyvalené zornice jí dodávaly šílený výraz. Tento zvyk přetrvával i dlouho poté, co jí dvě božstva, kterým sloužila, darovala dokonalý zrak.

„Ty mi nevěříš,“ řekl cizinec užasle. „Tady – podívej se sama.“

Pokynul k mlze, která se rozestoupila a odhalila malou tůň se stojatou vodou. Povrch se postříbřil a Shakti v něm viděla dokonalý obraz krásného muže. Než si to mohla rozmyslet, udělala krok vpřed a zahleděla se na vlastní odraz.

„U Llothiných osmi nohou,“ zaklela tiše.

Tvář a postava, na které hleděla, byly známé, avšak dostatečně jiné, aby ji krátce přiměly uvažovat, zda muž nezměnil její obraz pomocí kouzel.

Jak Shakti hleděla na svůj obraz, pochopila pravdu. Propast ji zakalila, spálila odpad a ponechala pouze drowí podstatu. Její černý obličej nebyl jen hubenější, ale změnil se. Kulatá zasmušilá tvář se nyní honosila ostrým odměřeným vzezřením a dramaticky se zužovala od širokých lícních kostí ke špičaté bradě. Karmínové oči upíraly rozhodný pohled a její divoký výraz se změnil v majestátní a důstojný. Šaty, nasáklé oparem, se jí lepily na tělo a odhalovaly novou, pružnou postavu.

„Vidíš?“ ozval se muž. „Tak překrásná.“ Neslyšně popošel o dva kroky a natáhl k ní ruku.

Shaktinou první reakcí byla podrážděnost. Než však stačila hrubě navrhnout, aby se muž pokusil užít si bez partnerky, její šaty se zavlnily a jakoby v očekávání rozevřely – zrádné kouzlo, s nímž už měla zkušenost.

Shakti zalévaly mrazivé vlny děsu a odporu. Popadla proradný oděv, přitáhla jej zpátky na místo a zkřížila si ruce na hrudi tak, aby jedna z nich zůstala ukryta pod záhyby. Rychlým pohledem na zrcadlovou tůň se ujistila, že její výraz povzneseného pohrdání nezakolísal.

„Zmiz,“ řekla chladně. Skrytou rukou začala formovat ochranné kouzlo, které odpuzovalo nechtěné pokusy svůdných démonů.

Karmínové oči inkuba v drowí podobě rozeznaly propracované gesto a naplnily se vztekem. Z tvorova hrdla se vydral nelidský řev, inkubus vyskočil a ve vzduchu změnil podobu. Šeredný okřídlený démon plnou silou narazil do Shakti a srazil ji na zem. Společně dopadli do stříbrné tůně a roztříštili zrcadlový povrch na tisíc mokrých střepů.

„Mohu tě zachránit,“ řekl tvor se škodolibým uspokojením, hlasem, jenž zněl jako sbor zatracených. „Kdysi jsi bývala nejvyšší kněžkou. Provedeme rituál znovu?“

Shakti se svíjela, kopala a nehty drásala nyní šupinatou kůži. „Jsem kněžka Lloth a ty, ať už jsi cokoli, nejsi nic než muž!“

Když zaječela poslední slova, projel jejím tělem záblesk moci. Mezi nimi se něco pohnulo a inkubus se náhle zakláněl a řval v agónii.

Shakti po čtyřech odlezla pryč a potácivě se zvedla na nohy. K jejímu ohromení se kostěná hadí hlava zvedla a prohlížela si ji, její černé oči v dříve prázdných důlcích žhnuly jako živý obsidián. Hadovy čelisti s dlouhými zuby se rozevřely a plivly.

Kněžka pohlédla na krvavou trofej, pak zaklonila hlavu a vítězně a potěšeně se rozesmála. Zvedla bič do výšky a uhodila. Všech pět kostěných hlav se vrhlo po kořisti a v čelistech zářily jasné ostré dychtivé zuby.

Máchala bičem, dokud jí v zádech nevystřelovala bolest a inkubus se neculil a neplazil s kůží sedřenou z celého těla.

„Smrt,“ žadonil.

„Tohle je Propast,“ řekla Shakti ledově. „Už jsme mrtví.“

Obrátila se na podpatku a odkráčela pryč. Od chvíle, kdy ji Liriel porazila, se necítila tak dobře. V té bitvě se Lloth rozhodla uctít toho spratka z rodu Baenre, ale příjemné skřípění kostí, když se kolem ní nemrtví hadi ovíjeli, znělo jako hymnus temného vykoupení. Její bič nejvyšší kněžky byl znovu oživen – nebo něco velice podobného. To jistě muselo být znamení Llothiny přízně!

Opilá triumfem prošla drowka kolem obří houby, aniž jí věnovala pozornost. Až příliš pozdě si všimla, že se věc přikrčila a sevřela jako ohyzdná ruka. Klobouk se náhle rozvinul a k drowce vystřelilo zhoubné žahavé mračno nazelenalých spor.

Houbové spory si propálily cestu jejím hrdlem a do její hrudi a spalovaly ji jako kapky jedu černého draka. Shakti v záchvatu kašle klesla na kolena. Tápavě našla bič a poručila hadím lebkám roztrhat houbu na kusy.

Hlavy se vztyčily, ale neudeřily. Jakmile toho byla schopná, otřela si Shakti oči, z nichž jí tekly slzy, a vyškrábala se na nohy.

Okamžitě znovu padla na kolena.

„Houba“ na sebe vzala novou podobu. Vysoké stvoření, ze všeho nejvíc připomínající sloup rozpuštěného voskuji pozorovalo krvavě rudýma očima velikosti a tvaru jídelních talířů. Jiné rozpoznatelné rysy nemělo, ale vlnící se tekuté tělo naznačovalo, že na sebe může vzít libovolnou podobu.

„Yochlol,“ vydechla Shakti jméno bytosti, která byla služebníkem Pavou i královny. Yochlolové se zjevovali jen zřídka a obvykle pouze nejvýše postaveným kněžkám. Takovou poctu Shakti nikdy v životě nečekala. Až dosud vypadala její smrt velice slibně!

Nejsi mrtvá.

Yochlolův hlas zněl v Shaktině mysli, ženský a nějakým způsobem známý. Nejasně si vzpomněla na hodiny teologie v Arach-Tinilith, kněžské akademii, které se týkaly povahy a původu yochlolů. Byla to akademická diskuze, která prakticky zaměřenou Shakti příliš nezajímala. Nyní si přála, aby dávala větší pozor.

„Jsem v Propasti,“ řekla Shakti opatrně, neboť si nepřála služebníkovi otevřeně odporovat. „Vyzvala jsem jinou kněžku a prohrála. Nejsem-li mrtvá, co tedy jsem?“

Tady, odvětil yochlol. Jsi tady, nic víc a nic míň. Dokonce i v Propasti existuje mnoho druhů bytí a nebytí. Před tebou stojí nádherná podoba, o niž může mocná a významná kněžka usilovat!

Pod pyšnými slovy se ukrývala vrstva ironie a ještě pod ní zoufalství. Shaktino podezření se změnilo v jistotu.

„Nejsi mrtvá dlouho,“ odvážila se říct. „Stále si pamatuješ svůj život a jméno.“

Časem se to vše vytratí, odříkal yochlol. Kněžka bude zapomenuta. Zůstane pouze Lloth.

„Její jméno budiž pochváleno a obáváno,“ řekla Shakti a lstivě dodala: „Stejně jako jméno rodu, který vyznamenává nade všemi.“

Yochlolova postava se zavlnila a roztekla a vzala na sebe podivně toužebnou podobu – a objevily se slabé obrysy tváře, kterou nosila během smrtelné existence. Vzápětí se jeho vzezření opět změnilo do beztvaré kapky a v rudých očích se objevilo silné soustředění.

Nezabila jsi inkuba. Chceme vědět proč, když ničení přináší rozkoš – rozkoš a požehnání bohyně.

„Na tomto místě se najde jen velmi málo jakékoli rozkoše,“ odvětila stroze Shakti. „Raději bych svou námahu věnovala něčemu lepšímu.“

Inkubus by se mohl snažit o odplatu.

„Pravděpodobnější je, že se bude snažit najít úkryt,“ odsekla Shakti. „Takoví démoni znají cestu do Propasti a z ní a vzhledem k tomu, jak je oslabený a zranitelný, pravděpodobně uteče, aby unikl mrchožroutům, kteří tady obcházejí. Až vyrazí, budu ho sledovat jako lovící ještěr, který okusil krev kořisti.“

Zvedla ruku a ukázala magický symbol, který na ní byl namalován démonovou krví – kouzlo, jež jí umožní sledovat zraněného tvora všude, kam půjde. Bylo to jedno z mnoha kouzel, která se pečlivě naučila při lovu na Liriel Baenre.

Krutý a prozíravý plán, poznamenal yochlol. Lloth je potěšena.

Shakti sklopila pohled ke kostlivým hadům, kteří se jí přátelsky omotali kolem paží a pasu. Dlouhou chvíli se snažila potlačit ústřední otázku svého bytí. Navzdory všemu ji nakonec vychrlila.

„Když je Lloth potěšena, proč dala přednost Liriel Baenre přede mnou?“

Nižší bohyně té dívce projevila přízeň. To Lloth nemůže trpět.

Shakti přeběhl po zádech mrazivý strach. Nakonec i ona sama stála v táborech dvou bohů současně! Když se však zamyslela nad odpovědí, zdálo se, že nebylo řečeno vše.

„Jiní drowové také následují jiné bohy. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by Lloth o tyto heretiky usilovala a odměňovala je. Proč propůjčit takové dary Liriel, když by je ochotně přijaly lepší, věrnější kněžky?“

Yochlolova tvář se zkroutila zjevným pohrdáním. Myslíš si, že bohyně na tvé modlitby odpovídá z lásky? Jako většina kněžek i ty dychtíš po moci Lloth. Liriel Baenre ale ne. Je pro ni vskutku utrpením.

Do Shaktiny mysli se začalo vkrádat porozumění. Pod drowí krutostí a chaosem se nacházela jistá pochmurná účelnost. Ať byly činy drowů jakékoli, sloužily k jejich vlastnímu prospěchu.

Shakti náhle pochopila skutečný důvod Llothina zájmu o uprchlou princeznu Baenre.

„Takže Liriel byla vyvolena nést moc Lloth, protože je ochotná se jí zříct!“

A co ty? vrátil jí to yochlol. Zabití inkuba by bylo příjemné rozptýlení, ale přesto jsi tomu odolala ve prospěch vyššího cíle. Čeho dalšího by ses ještě dokázala vzdát?

Shakti, která se narodila a byla vychována jako obchodnice, rozhodně věděla, že žádnému drowovi, mrtvému či živému, smrtelnému či božskému, nesmí dát nevyplněný úpis. „Co si Lloth ode mne žádá?“ kontrovala.

Tvou planoucí touhu zničit princeznu Baenre – dokážeš se v tom podřídit vůli Lloth?

Shakti dlouho nehybně stála a praktičnost v ní sváděla mocný boj s nenávistí. Bič s hadími hlavami se odvinul z jejího těla a svíjel se v šíleném tanci, což bylo němým svědectvím rozčilení a nerozhodnosti jeho paní.

Nakonec se kostlivý tanec uklidnil a kněžka na znamení pokory sklonila před Llothiným služebníkem hlavu.

„Mluv,“ řekla zdráhavě, „a já vykonám.“