Předehra Tupý meč

Západní hranici údolí Imil strážily zbytky starodávného stromu. Mohutný kmen, zčernalý dávnými plameny, byl silný jako kouzelnická pevnost a bouřemi zkroucené větve, holé a špičaté jako kopí, jej obepínaly stejně odhodlaně, jako když se horský los parožím brání útoku vlků.

U paty stromu vířil teplý opar a vysoko nad ním z klenutého portálu, napůl ukrytého mezi rozeklanými hroty poničeného dřeva, proudilo slabé světlo. V tomto vstupním otvoru stály tři černě oděné postavy: rašemenské Čarodějnice, strážkyně obležené země.

Hleděly přes přenádherné místo, hluboké úzké údolí, které se táhlo podél severní strany horského pásma, známého jako Běžící skály. Zimy v Rašemenu byly dlouhé a úporné, ale tady vládlo věčné jaro. V úzkých prostorách mezi kameny bublaly a kouřily horké prameny. Tráva byla hustá a měkká a v teplém vzduchu se vznášela sladká vůně lučního kvítí. Bystré potůčky vzrušeně švitořily a vychloubačně si vyprávěly krátké příběhy o cestách dolů po členitých úbočích hor. Čarodějnice, kterým tato pevnost patřila, obvykle doprovázely zpěv ptáků hovorem o vlastních záležitostech. Dnes žádní ptáci nelétali ani nebyl slyšet jejich zpěv. Dokonce i zpěněné říčky působily zvláštním zkroceným dojmem. Stejně jako Čarodějnice, i samo údolí očekávalo příchod Smrti v tichosti.

Uprostřed trojice stála Sofie, kyprá stará žena, kterou by si v jiné zemi bylo možné splést s bodrou vesnickou bábou. Tady v Rašemenu othlor – starší mezi Čarodějnicemi – čerpaly magii ze samotné země. Jaro v sobě mělo mocný příslib, ale nikdo z Rašemenců by zimě neupíral moc ani krásu. Sofie stála jako královna, jíž byla, stejně jako dvě hathran vedle ní: schopné Čarodějnice v pozdním létě života. Tyto tři tvořily mocné sesterstvo, připravené spojit svou magii do jediné síly. Na horských výčnělcích stály připravené další podobné skupiny a jejich černá roucha vypadala na sněhu jako tmavé šrámy.

Pronikavýma, jasně modrýma očima si Sofie prohlédla shromážděné bojovníky, připravené k bitvě. Vše bylo tak, jak má být. Z mnoha vesnic dorazily skupiny válečníků a jednotlivé tesáky se shromáždily pod vlastními zářivými zástavami. Jak bylo zvykem, berserkrové stáli v čele, ale dnes všichni seděli na chundelatých robustních rašemenských ponících. Divoký prudký útok řvoucích berserkrů, který tak účinně rozpouštěl nepřítelovu odvahu a odhodlání, působil proti tuiganským jezdcům jen omezeně. Dnes se rašemenští válečníci postaví jízdou proti jízdě.

Vojsku velel sám huhrong. Sofie k němu sklouzla pohledem a pocítila bodnutí smutku, když si uvědomila, že Železný lord zešedivěl a jeho kdysi mohutná ramena se hrbí pod tíhou stáří. Připomněla si jeho širokou ošlehanou tvář, poznamenanou časem a jizvami z vybojovaných a vítězných bitev.

Z náhlého popudu vsunula ruku do vaku, který měla zavěšený na opasku. Dotkla se starodávných kostí pokrytých vyřezanými runami a byla v pokušení podívat se, zda v sobě starý válečník ukrývá ještě jedno vítězství.

Ne. Hyarmon Hussilthar vede bojovníky, avšak ona je tady othlor. Nakonec bude vítězství či prohra v bitvě na ní, a každá Čarodějnice, která se snaží zjistit, jaká je její budoucnost, si říká o špatný osud.

Sofie rychle vytáhla ruku z vaku, zlehka si plivla na prsty a pak jimi třikrát prudce švihla. Ostatní Čarodějnice na tento malý rituál nijak nereagovaly. Pro Rašemence byly takové věci stejně běžné jako dětský smích či zimní kašel.

Rituál Sofiiny nepojmenované obavy zcela nezahnal. Očima zalétla k místu, kde se shromáždili berserkrové z domu Černý medvěd, všichni na statných ponících, černých jako uhel. V jejich čele byl Mahryon, fyrra vesnice Dernovia, obrovitý muž, stejně tmavý, zarostlý a divoký jako jeho polodivoký válečný koník.

Srdce staré Čarodějnice zahřála vlna hrdosti. Ačkoli byla mezi rašemenskými Čarodějnicemi othlor, kdykoli uvažovala o tom, čím zemi prospěla, obracely se její myšlenky k Mahryonovi, jejímu jedinému synovi. Jak rychle se kolo otáčelo, jak brzy se z chlapců stávali válečníci! Z jejího dítěte byl prošedivělý veterán a po boku mu jel vlastní syn. Chlapci – Fjodorovi – nebylo ještě ani dvacet, ale již čtyři zimy jej počítali mezi rašemenské berserkry.

Sofiin stále přetrvávající neklid ještě zesílil. Poslední dobou slýchala Fjodorovo jméno. Nejprve se o smělých činech mladého berserkra vyprávělo s nadšením, jež bylo brzy ještě okořeněno respektem. Poslední příběhy, které se k Sofiiným uším donesly, v sobě měly nádech bázně, což byla emoce, jejíž existenci Rašemenci neradi připouštěli a ještě méně raději se k ní přiznávali.

Sofie nespouštěla z vnuka pohled, zatímco v dálce začalo sílit hřmění jako tlumené rytmické dunění válečných bubnů. Berserkrové spustili vlastní píseň, hudební pozvánku k bojovému šílenství. Píseň sílila a mohutněla a s ní i muži, kteří ji zpívali. Jejich obličeje plály krvavou červení a tmavé vlasy se kroutily kolem zuřivých tváří, jako by se do nich náhle opřel vítr. Iluze, pocházející z magického bojového šílenství, zasáhla dokonce i poníky a propůjčila jim hrozivou velikost a mohutnost obrněných rytířských koní.

Huhrong zvedl ruku do výšky, aby zadržel vzdouvající se příboj bitvy. Sofie věděla, jaká je jeho strategie: jakmile začne útok, biče Čarodějnic udeří na postupujícího nepřítele zezadu, odříznou mu cestu k útěku a mnoho nepřátel srazí z koní a přinutí je bojovat pěšmo na rašemenské půdě.

Sofiiny rty se zkroutily v ponurém úsměvu. Nájezdníci brzy zjistí, že Země se dokáže nejlépe ubránit sama.

Nepřítel se objevil na dohled a Sofiin úsměv zakolísal. Vpřed se valil početný pěší prapor, který měl velký náskok před tuiganskými válečníky na koních.

Bylo zvláštní, že měli tolik pěších vojáků. Tuigané a jejich koně byli téměř tak neoddělitelní jako dvě části kentaura. Přestože v tundře chovaným koním chyběla divokost rašemenských poníků, vědělo se, že jsou to inteligentní a věrná zvířata, která se svými jezdci zůstanou až do smrti.

Sofie náhle pochopila pravdu.

„Dierneszkitové,“ řekla tiše a ohlédla se na obě Čarodějnice po svém boku. „Tuigané na nás přivedli bezduché.“

Obě ženy zbledly. V této zemi se lidé se zombiemi setkávali jen zřídka a velice se jich obávali. Ženy se bez váhání pustily do zpěvu vzývání. Sofie se k nim připojila a všechny tři pronášely prosbu k duchům, kteří obývali potoky, stromy a skály tohoto čarovného údolí. Čarodějnice společně naléhavě žádaly duchy, aby nakrátko opustili domovy, vstoupili do těl zabitých nepřátel a umožnili Čarodějnicím ovládnout je. Jejich magie se natáhla do údolí, smísila se s pátrající mlhou a rozvlnila jarní louky.

Avšak duchové, kteří během uplynulých dvou let byli stále nepředvídatelnější, vůbec neodpověděli. Nemrtvá horda se vytrvale šourala vpřed. Jezdci se zastavili a zůstali stát ve velkém kruhu zimou zhnědlé trávy, která zjizvila zemi jako blednoucí modřina.

Sofiin hlas zaváhal jako první. „Jak je to možné?“ zamumlala. Rozmístění magie prostých míst bylo přísně střežené tajemství. O Tuiganech se říkalo, že se vyznají v mučení, ale přesto jí připadalo neuvěřitelné, že by nějaký Rašemenec za jakýchkoli okolností tuto informaci vyzradil.

Fraeni, nejmladší z trojice, němě naznačila, jak před sebe v půlkruhu rozsypává sůl na ochranu proti zlé magii. „Čas svárů,“ pronesla zpěvavě, „když Trojice mlčela a dávno mrtví hrdinové kráčeli zemí. Od té doby už naše moc není stejná.“

Othlor toto zřejmé prohlášení odbyla prudkým mávnutím ruky. „Zbytek údolí ale smrt magie nezasáhla. Duchové těchto míst – telthorové – jsou zde. Cítím je. Jenom se k nim nedokážu dostat.“

„Je to jako pokoušet se zpívat v souladu s našimi sestrami na Havraním vrchu,“ řekla třetí Čarodějnice a kývla k nejvzdálenějšímu stanovišti. „Vidíme je, ale neslyšíme, a ani ony nás.“

„Přesně tak,“ zachmuřeně přikývla Sofie. „Pokračujme. Přikažte bičům!“

Zničehonic se ve vzduchu objevily desítky zbraní – mnohohlavých hyder, stvořených z magie a černé kůže. Široké bodce s kovovými spáry se zvedly, prohnuly vzad a švihly vpřed. Údolím se rozlehlo ostré praskání jako hřmění a blesk a jeho ozvěna se odrážela od jednoho vrcholu k druhému. Všechny biče po sobě v řadách postupujících nepřátel zanechaly hluboké nekrvavé brázdy.

Zombie postupovaly dál.

Čarodějnice se chytily za ruce a společně vykřikly jediné zvučné slovo. Ze země ve vražedných gejzírech vytryskla horká pára. Vzduch se naplnil zápachem shnilého masa, ale zombie při postupu nezaváhaly.

Vzduch zaplnila černá křídla havranů, kteří odpověděli na volání Čarodějnic. Havrani slétli dolů na nemrtvé mršiny, jejich spáry drásaly a zobáky se zabodávaly do nevidomých očí. Zombie srážely ptáky stranou, až peří létalo. Nakonec havrani marný boj vzdali, vznesli se do vzduchu, kroužili kolem a hněvivě nepřátelům spílali.

Nemrtví válečníci stále postupovali vpřed.

Jedna z Čarodějnic na nedalekém skalním výběžku vypustila na nemrtvé válečníky proud magického ohně. Útok se k cíli ani nepřiblížil. Z říčky vyrazil hustý mrak mlhy ve tvaru draka se široce rozevřenými čelistmi. Vrhl se po ohni a celý jej spolkl. Z jeho nozder stoupaly chuchvalce páry a drak se postupně znovu ponořil do vody.

„Hlupačko,“ zamumlala Sofie. „Zemi nemůžeš porazit tím, že na ni zaútočíš. Jsme snad kouzelníci, abychom tvořily to, co chceme, tím, že zničíme to, co potřebujeme?“

„Ty nestvůry nejsou z přirozeného nebo duchovního světa,“ namítla Fraeni. „Jak s nimi budeme bojovat?“

Stará Čarodějnice kývla k netrpělivým berserkrům. „Teď je to jejich bitva.“

V tu chvíli Želený lord mávl rukou a vyslal své muže do boje. Několik tesáků pobídlo koně a ti se rozběhli do útoku. Bijící kopyta a dopadající meče srážely zombie na zem.

Neumíraly tak jako lidé. Strhávaly koně s sebou dolů a jejich kostnaté prsty svíraly, zavrtávaly se a trhaly dokonce i poté, co byly končetiny odťaty od těla. Mnozí válečníci pobízeli koně vpřed, netušíce, že se useknutá ruka jako pavouk šplhá po koňském kohoutku k jezdci.

Sofie sledovala, jak huhrongův svištící meč zasáhl jednu ze zombií pod hrudní koš a hladčeji přepůlil. Horní polovina těla odlétla, otáčela se ve vzduchu a ruce sebou mávaly kolem v divoké snaze něčeho se zachytit. Poloviční zombie sevřela dlouhou poletující hřívu a podařilo se jí vytáhnout nahoru a sevřít poníkův krk. Její čelisti začaly hlodat a hlava se divoce zatřásla, když zvířeti trhala hrdlo. Mezitím za sebou spodní polovina trupu a nohy vlekly šedé vnitřnosti a plahočily se dál přímo do nejhustšího útoku. Jeden z černých poníků do polovičního stvoření narazil a klopýtl. Jeho jezdec spadl a rychle zmizel pod rojícími se nemrtvými.

Všude, kam Sofie pohlédla, se odehrávala podobná pochmurná varianta stejné scény. Zastínila si oči a zaostřila pohled na opačnou stranu bojiště. Tuiganští jezdci zůstávali na místě, v magie prostém pásu země, kam se žádný magický bič neodvážil a kam nedosáhlo žádné kouzlo. Očekávala, že k tomu může dojít – když už ne záměrně, tak náhodou – ale nepokládala to za něco, s čím je třeba dělat si starosti. Koneckonců, duchové mohou jít, kam je libo.

Proč pak mlčí?

Cítila, jak Mahryonův kůň zakopl a jak její syn padá dřív, než skutečně našla místo, které přijalo jeho prolitou krev. Jeho meč se zvedal stále znovu a znovu jako jasný záblesk mezi zmítajícími se těly a nacházel údy bezduchých stvoření, která jej strhla dolů. Samotného muže neviděla, ale jeho plamen jasně plál v jejím srdci a duši.

A pak zmizel jako svíčka sfouknutá větrem.

Letitá Čarodějnice vyrazila zmučený výkřik, který vytryskl až z hloubi její duše, kvílivý nářek pro Mahryona – jejího prvorozeného, její dítě, syna jejího srdce! Mladší ženy propletly paže kolem jejího pasu a podepřely ji, zatímco se připojily k nářku a proměnily jej v moc.

Náhlý vichr zvedl asi dvacítku nemrtvých stvoření a mrštil jimi dozadu. Berserkrové, na které nemrtví útočili, se sebrali a bez ohledu na zranění zaútočili.

Sofie potlačila vlnu zármutku a pátrala po Fjodorovi. Ten byl stále ještě v sedle a ve větru se nesl jeho rozběsněný zuřivý křik, tak podobný tomu jejímu, jako by to byla ozvěna, odrážející se od skal. Poník se otáčel, kopal a kousal, zatímco Fjodor smetl stranou houf zombií. Kůň s jezdcem se prodrali skrz a tryskem se rozjeli k padlému válečníkovi. Chlapec seskočil z koně dřív, než zvíře stačilo zastavit, a v běhu se dotkl země. Poník odběhl stranou; Fjodor se sklonil a sevřel otcův meč.

Zvedl jej nad hlavu, zuřivě zařval a vrhl se do útoku. Hnal se vpřed a prosekával si cestu nemrtvými válečníky jako sedlák sklízející úrodu. K Sofiinu ohromení se vynořil ze smrtícího sevření a pokračoval v běhu k vyčkávajícím jezdcům.

„Tohle je odvaha!“ zajásala Fraeni. „Ale co zmůže jeden meč?“

Jako by Čarodějnici slyšel, vrazil Fjodor meč do pochvy a běžel dál. Ve vzduchu popadl jeden z neúčinných čarodějných bičů a stáhl jej zpátky.

Všechny tři Čarodějnice zatajily dech. Jejich ohromení se šířilo celým údolím, když Čarodějnice i válečníci sledovali něco nepředstavitelného. Čas se na okamžik zastavil…

Desítky černých kožených pramenů v jediném šedém rozmazaném záblesku švihly vpřed.

Fjodorův první úder zasáhl tuiganského jezdce a se silou, která drtila kosti, se mu omotal kolem těla. Když berserkr zbraň odtáhl, vlekla za sebou dlouhé pásy masa. Kůň se splašil a uhnul před hromovým prásknutím a náhlou sprškou krve, a odhodil tělo svého majitele na dalšího válečníka.

Fraeni tiše zaklela a udělala rukou prudké gesto, vyhrazené těm Rašemencům, kteří porušovali základní zákony země. Když zahlédla Sofiin nevěřícný pohled, na svou obranu řekla: „Ten kluk je blázen! Třímat čarodějný bič znamená smrt!“

„Ano, je to blázen,“ souhlasila Sofie, „a ano, znamená to smrt – a ať je za to Trojice pochválena!“

To už si probojovali cestu i další berserkrové, kteří prokličkovali kolem tuiganských mečů a plašících se koní. Fjodor pokračoval v sebevražedné cestě, švihal po nájezdnících, srážel je z koní a nutil zvířata dávat se zděšeně na útěk. Jakmile se útočníci ocitli na zemi, moc toho proti rašemenským šíleným obráncům nemohli dělat. Rašemenské tesáky je zahnaly z magie prostého kruhu hlouběji do údolí. Tam na ně čekaly magické biče. Společně s tím Fjodorovým zpívaly smrtící píseň a hnaly Tuigany k Imilturu a armádě, která je tam očekávala.

Když bylo po všem, Sofie poslala Čarodějnice mezi raněné, aby tam vyhledaly a pomohly těm, které šlo ještě zachránit. Oddělovat raněné od mrtvých a mrtvé od nemrtvých byla děsivá a nebezpečná práce. Nebudou pracovat samy: obloha už zčernala havraními křídly a z prohlubujících se stínů Jasanového lesa se ozývalo hladové vlčí vytí.

Sofie se rychle ponořila do čarodějnického transu a vklouzla do šerého nadsvětí, které spojovalo říše živých a duchů. Natáhla se k sestrám, střežícím ašanské Strážní věže. Musí vědět, co se k nim blíží.

Rychle se dotkla myšlenek první Strážkyně, Čarodějnice, která stála u brány do nadsvětí, a beze slov jí sdělila, co muselo být řečeno. Když věž varovala, přesunula se k další a další. Ve třetí věži nenašla žádnou Čarodějnici v transu, která by hlídala portál. Místo toho ucítila zmatené duchy, vyhnané z obvyklého domova…

A výbuch moci, který jí mrštil přes místnost.

Sedý svět explodoval v bílém záblesku bolesti a pak ji obklopila temnota.

Sofie neslyšela vcházející válečníky a nedokázala říci, kdo měl tu drzost nalít jí do krku doušek jhuildu. Probrala se s kašláním a prskáním a první, co pronesla, bylo pár vybraných slov, která se naučila za dnů strávených v domě válečníků.

Hubená, přesto stále silná ruka uchopila její a vytáhla Sofii na nohy. „To si nech pro Tuigany, Sofie.“

Zaostřila na tvář stárnoucího huhronga a pak zalétla pohledem k bledému mladíkovi, který stál o krok stranou a o dva za ním. Znovu se zadívala huhrongovi do obličeje.

„Vyhráli jsme další bitvu, Hyarmone Hussilthare. Možná bychom se všichni měli napít.“

„Ještě nenastal čas oslav,“ řekl huhrong chladně. „Mladý Fjodor porušil útvar a podle toho by s ním mělo být naloženo.“

Sofie se posměšně zasmála. „Porušil útvar? Už ti tak ochabl zrak, Hyarmone, že sis naše berserkry spletl s cormyrskými Purpurovými draky? Muži z Rašemenu nepochodují do bitvy jako mravenci.“

Starému muži vyskočily na tváři skvrny. „I vlci útočí s větší kázní a řádem!“

„A s menší zuřivostí,“ odsekla. Kývla k Fjodorovi. „Tenhle mladý válečník zvrátil průběh bitvy. Dobře to víš.“

„Tenhle mladý válečník je nebezpečný, a to víš ty. Není svým vlastním pánem. Který člověk, co má všech pět pohromadě, by se dotkl čarodějného biče?“

Železný lord sáhl dozadu a z bandalíru na zádech vytáhl dlouhou tmavou zbraň a hodil ji na zem. S hlasitým zvonivým zařinčením dopadla na kamennou podlahu a znělo to jako hluboký válečníkův umíráček.

„Nepopírám, že mladý Fjodor splnil povinnost,“ řekl huhrong mírnějším hlasem. „Já teď musím vykonat svou, a ty také.“

Takové byly zákony země, zrozené z nutnosti, a Sofie neměla proti jeho požadavku co namítnout. Stroze přikývla na znamení souhlasu a propustila jej. Železný lord sklonil hlavu a vyšel z místnosti.

Sehnula se pro zbraň. Oběma rukama ji uchopila na vzdálenost paže a pečlivě si čepel prohlédla. Byla rovná a spolehlivá, stejně dobře zpracovaná jako kterákoli jiná zbraň v Rašemenu. Také byla těžká – dokonce i v plné síle mládí by ji tak dokázala držet jen chvíli. Podobnými meči bylo téměř nemožné vládnout v bitvě, leda ve stavu bojového šílenství. Neměla ostří. Byl to kyj, a ne sečná zbraň. Berserkr, jehož zuřivost se vymkla kontrole, byl nebezpečný sobě i ostatním, a zemřít vlastní rukou či mečem byla pro každého Rašemence ta největší potupa.

Obrátila se k mladíkovi a v jeho očích spatřila zachmuřené přijetí vlastního osudu. Než mohla promluvit, na opačné straně místnosti se zatřpytil temný oblak magie, který na sebe vzápětí vzal mlčenlivou hmotnou podobu. Těla tří rašemenských Čarodějnic – žen, jejichž smrt málem znamenala i Sofiinu – se vrátila do nejbližší pevnosti.

Sofie upustila černý meč a pospíšila si k padlým sestrám. Její mysl odmítla spočítat všechna jejich zranění a jen vzala na vědomí, že se jim dostalo strašlivé smrti. Dvě z nich stále měly černé masky, které Čarodějnice nosily na cestách, a když vyvolávaly kouzla. Třetí Čarodějnice měla masku zavěšenou na opasku. Její tváře se násilná smrt nedotkla a vypadala mladě, krásně a velice povědomě. Byla to tvář, již Sofie jako dívka vídala, když se podívala do průzračné tůně nebo postříbřeného skla.

Sofii pukalo srdce, když padla na kolena a odvázala masku. Ženina tvář se změnila do letité tváře Žany, jejího dvojčete. Sofie jemně shrnula stranou pramen šedých vlasů a zašeptala modlitbu, aby sestřině duši urychlila cestu.

Celý život strávený plněním povinností tuto novou bolest odsunul stranou. Pevnými prsty si Sofie přivázala masku k vlastnímu opasku. Později k sobě přivolá Fraeni, masku jí dá a pošle ji bránit Strážní věž. Žana byla jednou z nejmocnějších Čarodějnic v zemi a strážila mnoho pokladů. Kromě Masky Danigaru jí byla svěřena ebenová hůl přání a úkol vypátrat prastarou moc ukrytou v Poutníkově amuletu.

Sofii naplnila silná neblahá předtucha, Čarodějnice vsunula jednu ruku pod vysoký límec sestřina roucha a prsty pátrala po řetízku. Byl pryč – ukradli ho kouzelníci, kteří zabili její sestru.

Stejně tak zmizel sestřin sen. Podle starých příběhů měl Poutník moc svazovat a lámat, uzdravovat a ničit. Žana si byla jistá, že má hrát roli v obnovení rašemenské magie.

Břemeno žalu bylo náhle pro Sofii příliš těžké. Místnost ve věži se zatočila a rozmazala a Sofiina duše se napjala na vlákně života, jak toužila následovat své dvojče.

„Babičko?“

Váhavá otázka, pronesená hlubokým zvučným basem, Sofií otřásla a vrátila ji do přítomnosti. Jediným plynulým pohybem vstala, nasadila masku klidné vznešenosti a obrátila se k Fjodorovi.

Mladý válečník byl bledý, vyčerpaný a potácel se. Byl zázrak, že vůbec dokázal stát. Nevolnost, která se rašemenských válečníků po procitnutí z bojového šílenství zmocňovala, dokázala být svým způsobem stejně zničující jako vražedná zuřivost.

V srdci staré Čarodějnice se mísila pýcha a žal, když se naposledy zahleděla na příbuzného. Fjodor byl syn svého otce – silný muž a dobrý válečník. Přestože byl tak mladý, mluvilo se o tom, že z něj udělají velitele vlastního tesáku. S těžkým srdcem zvedla tupý černý meč a podržela jej tak, aby jí ležel na rukou.

„Přinesl jsi Rašemenu čest,“ řekla Čarodějnice tiše. Žasla nad tím, že se jí podařilo slova rituálu pronést, aniž se jí třásl hlas. Přesto musela ztěžka polknout, než dokázala pronést i poslední slova. „Se ctí jdi do své poslední bitvy.“

Vzal si od ní zbraň a bez váhání přijal rozsudek smrti. Čestné smrti, to ano, ale přesto smrti. Sofie zvedla ruku, aby mu dala požehnání, udělované mrtvým a umírajícím, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala obřadní gesto provést.

Dlouhou chvíli stará Čarodějnice a mladý válečník stáli jako živý obraz a pak Sofie ztěžka spustila ruku k boku.

Už viděla dost smrti.

Vak, v němž ležely věštecké kameny, se posunul, jako by se staré kosti uvnitř samy od sebe hýbaly. Sáhla dovnitř, vytáhla hrst vyřezávaných kamenů a hodila je na podlahu.

Při dopadu vytvořily kolem mladíka dokonalý kruh. Okamžitě jej obklopily průsvitné, rychle se měnící obrazy, tak četné a prchavé, že je Sofie nedokázala všechny postřehnout. Jeden, který upoutal její pozornost, byl obraz vrány se zlatýma očima, jež měla na krku starodávný amulet, runami pokrytou dýku z kalného vybledlého zlata.

„Poutník,“ pronesla nahlas a uslyšela moc, která naplnila její slova jako silný vítr, vanoucí v zimě mezi stromy – moc Zraku. „Najdi Poutníka. Ona bude svazovat a lámat, uzdravovat a ničit. Přivedeš ji do Rašemenu a ona tě přivede domů.“

Obrazy kolem Fjodora vybledly a moc, již Čarodějnice přivolala, se ztratila jako ustupující bouře.

„Poutník,“ zopakovala Sofie vlastním hlasem jako odpověď na rozpaky ve vnukově tváři. „Je to starý artefakt našeho lidu. Musíš ho najít a vrátit mi ho.“

Válečník odpověděl neradostným úsměvem. Zvedl černou zbraň, sevřel čepel, přejel po ní dlaní a pak ukázal nezraněnou ruku.

„Prohlásili mě za nydešku, tupý meč. Podle zákonů Rašemenu jsem mrtvý muž.“

„A to tě omlouvá, abys nemusel poslechnout svoji othlor?“ zeptala se kousavě. „Když řeknu, že půjdeš, tak půjdeš.“

Fjodor sevřel rty. „Uznávám naše zvyky a tradice. Každý berserkr, který nedokáže ovládat svou zuřivost, si zaslouží zemřít,“ řekl vyrovnaně, „ale co tak nečestného jsem spáchal, babičko, že mě odsuzuješ k vyhnanství?“

„Tak to považuj za dajemmu,“ odpověděla. Mluvila o cestě, již všichni Rašemenci podnikali na počátku dospělosti.

„Od chvíle, kdy nás napadli Tuigané, se nikdo z mladých na dajemmu nevydal. Chceš, abych opustil Rašemen ve chvíli, kdy čelí útoku?“

„Neřekla jsem to snad jasně?“

Přikývl na znamení, že rozkaz přijímá. Přesto dlouho sváděl tichý boj s pýchou.

„Jsem ochotný zemřít,“ řekl nakonec a vyslovil svou prosbu s tichou důstojností, „ale dovol mi zemřít doma. Neodsuzuj mou duši k bloudění v neznámých zemích, tak jako se to stalo padlým Tuiganům.“

To ji polekalo, protože se domnívala, že kromě Čarodějnic si nikdo jiný těchto neklidných psanců nepovšiml. „Dokážeš ty duchy vidět?“

Zaváhal. „Někdy ano. Koutkem oka. Když se na ně podívám přímo, nejsou tam, a když k nim mluvím, neodpovídají.“

Tato slova se znepokojivou přesností popisovala i situaci s duchy míst. Fjodor tedy má Zrak, pomyslela si Sofie. To nebylo nic až tak pozoruhodného vzhledem k tomu, že muži z jejich klanu patřili mezi vremjonné – Prastaré, vzácně se vyskytující muže s čarodějným nadáním, kteří vyráběli magické zbraně a vymýšleli nová kouzla. Sofie zauvažovala nad tím, že Fjodorovi řekne o stavu rašemenské magie, ale usoudila, že už tak je toho na něj dost.

„Očaruji tvou zbraň tak, aby čepel sekala, ale jen ty, kdo nejsou z Rašemenu,“ řekla. „S takovou zbraní máš stejně dobrou šanci jako kdokoli jiný dokončit úkol a se ctí se vrátit do Rašemenu.“

„A když neuspěju?“

„Pošlu Měsíčního lovce, aby tě našel a přivedl domů,“ nabídla. „Dávám ti slovo othlor a slibuji při moci Matky Rašemenu, že ať už z tvé výpravy vzejde cokoli, tvé kosti spočinou pod oblohou rodné země. Uspokojí tě to?“

Navzdory tomu, v jaké situaci se nacházel, se Fjodorovy ledově modré oči rozzářily úžasem těch, jejichž největší radostí je poslouchat a vyprávět příběhy. „Měsíční lovci opravdu existují? Myslel jsem, že jsou to jenom legendy! Opravdu takovou bytost znáš?“

„Neřekla jsem to snad jasně?“

Chvíli nad tím zázrakem přemítal, pak dlouze vydechl a rukou si prohrábl tmavé vlasy. Věnoval jí zatrpklý úsměv, který byl na jeho věk až příliš starý.

„Tohle jsou skutečně podivné časy! Tupý meč se vydává na čarodějnickou výpravu a Měsíční lovec sleduje mrtvého muže. O co tady jde, babičko? O co tady skutečně jde?“

„To ti nemůžu říct,“ odvětila zcela upřímně.

Dlouze si ji prohlédl. „Se vší úctou, othlor Sofie,“ řekl tiše, „zdá se mi, že důvod, proč mi to nemůžeš říct, je ten, že sama neznáš odpověď.“

Ano, tento syn její krve a jejího ducha viděl příliš mnoho.

„Najdi Poutníka,“ zopakovala. „S ním nalezneš svůj osud a možná i osud celého Rašemenu.“