Poutník

11. Hraniční země

Merdrith stál v docích v Krontu a hleděl přes klamně klidné vody Ašanského jezera. Pár kroků od něj postávali místní malí podsadití rybáři a zkoumavě jej pozorovali. Navzdory tomu, že mu vlněná kápě zakrývala tetování na hlavě, rudé vousy měl začerněné sazemi a na sobě měl hrubý dřevorubecký oděv, vypadal Merdrith jako příslušník thayské kouzelnické šlechty. Rudé mágy v Rašemenu zabíjeli na potkání a ani v okolních zemích nebyli příliš vítaní.

„Cestujete sám?“ zeptal se muž.

„Jedno místo,“ potvrdil Merdrith.

„To vás přijde draho. Neměl jsem v plánu v Rašemenu zakotvit ani se přibližovat k žádnému přístavu. Můžu vás vysadit na břeh na okraji Jasanového lesa, asi den chůze na jih od Imilmaru. Nic víc pro vás udělat nemůžu,“ řekl obranným tónem.

Kouzelník tomu naprosto rozuměl. Přestože rybář nechtěl přijít o možný výdělek, nechtěl ani riskovat hněv mocných sousedů. Ten ubožák nepochybně zamýšlel zůstat přes noc v Imilmaru. Může prodat dnešní úlovek a varovat místního fyrru před podezřelým cizincem, kterého viděl kráčet podél pobřeží na sever. Jak se ukázalo, navrhované místo určení jeho záměrům dokonale vyhovovalo.

„Teskenské zlato může být?“ zeptal se a ukázal malý měšec z jelenice.

Rybář hrabivě vyvalil oči. Popadl nabízené peníze a ukázal řídké zuby v širokém úsměvu. „Brunzel vám uloží věci. Posaďte se a vemte si nepromokavý plášť. Touhle roční dobou by vítr z jezera zmrazil na kost i bílého draka.“

To už Merdrith věděl. Naposledy stál na březích Ašanského jezera uprostřed zimy, kdy patřil ke skupině Rudých mágů, pověřené sebevražedným úkolem zaútočit na strážní věž Čarodějnic a zaměstnat strážkyně na tak dlouho, aby to odvedlo jejich pozornost od hlavní části invazní armády. Navzdory očekávání magie těch několika málo Rudých mágů porazila tu, jíž vládly Čarodějnice z věže.

Třebaže neměla.

Tento nečekaný úspěch Merdritha stále fascinoval a mátl. Podnítil jej k tomu, aby se poprvé v životě zachoval skutečně impulzivně. Zabil ostatní mágy, kteří byli s ním, a přivlastnil si poklady z věže. Samozřejmě to byla velezrada, ale pokud se mu podaří uspět s tím, co měl v úmyslu, může se triumfálně vrátit do své vlasti a žádat pocty.

Připadalo mu zcela jasné, že jedinečná duchovní magie Rašemenu zeslábla. To bylo jediné možné vysvětlení vítězství. Kdyby dokázal odhalit zdroj nové slabosti a způsob, jak jej využít, Thay by měl konečně dobytí Rašemenu a zničení jeho nenáviděných Čarodějnic na dosah. Konkrétně o této věži se říkalo, že je pokladnicí kouzel a učených knih. Merdrith nebyl zklamán a z věže odcházel přesvědčený, že nalezne odpovědi, které hledá.

Jeho kořist zahrnovala čarodějnickou hůl, přesněji řečeno hůl přání ze složitě vyřezávaného ebenového dřeva. S ní zajistil jeden z nejmocnějších a nejlépe střežených úkrytů v celém Rašemenu, místo, kde ukrýval vlastní poklady a tajemství. Touhle dobou už by měl sedět v radě s nejmocnějšími thayskými mágy.

Pak se objevily dvě nečekané komplikace: tlupa drowích zlodějů a rašemenský válečník, který do všeho strkal nos. Drowové narazili na Merdrithovu skrýš – proslulou kouzelnou chaloupku – právě když byl v lese a hledal tam hovorné duchy. Temní elfové vybojovali bitvu s Merdrithovými gnolími válečníky, všetečným Rašemencem i samotnou chýší. Merdrith se z bloudění po lese vrátil právě včas, aby zahlédl poslední vlnu boje, když byl berserkr zahalen ledovým příkrovem. Rašemenci se podařilo z vězení uniknout a pošetile prošel kouzelnou bránou za drowem. Zraněná chýše také zmizela, přesně jak k tomu v případě zranění mělo dojít. Nikdo nevěděl, kam v takových případech chodí, ale podle tradice se sama uzdraví a o příští podzimní rovnodennosti se vrátí, aby opět obcházela rašemenskými lesy.

Merdrith, který měl před sebou téměř rok čekání, přišel o svůj cíl, magii i vlast. Pokud se do Thaye vrátí bez tajemství, po nichž pátral, popraví jej jako zrádce a zběha. Protože ho nic lepšího nenapadlo, uprchl na západ a začal žít jako poustevník ve Vysokém hvozdu, místě neblaze proslulém velkým množstvím bran do Temných říší.

Jeho první pokusy o navázání kontaktu s drowími nájezdníky skončily katastrofálně. Ve Vysokém hvozdu žily malé skupiny temných elfek, pokryteckých kněžek válečnic, jejichž bohyně očividně měla o Merdrithově charakteru a pohnutkách pochybnosti. Jednu z těch otravných černých děvek zabil a z rozhovoru s jejím duchem se dozvěděl o bitvě v podzemí Přístavu Lebek mezi bandou drowích zlodějů známou jako Dračí poklad a další skupinou drowích žen. Jednu z těch žen doprovázel rašemenský válečník a říkalo se o ní, že vlastní artefakt známý jako Poutník.

Merdrith se tedy vydal do Přístavu Lebek, aby tam pátral po drowí ženě, Rašemenci a té zlodějské tlupě. První dva byli dávno pryč, ale nový vůdce Dračího pokladu ochotně souhlasil s uzavřením spojenectví.

Všechno probíhalo hladce. Možná až příliš hladce. Podle Merdritha tkvěl problém v tom najít způsob, jak zabránit tomu, aby se Poutníka zmocnili dřív, než jeho současní strážcové dorazí do Rašemenu.

Neboť zde, a pouze zde, mohl amulet uvolnit veškerou moc.

Rybářská loď zamířila přímo ke břehu. Kapitán vyslal malý člun s jedním veslařem, aby cestujícího dovezl na souš. Merdrith se muži u vesla za námahu odměnil stříbrnou mincí, poslušně zamířil na sever a pečlivě se vzdálil od kraje jezera. Jakmile však rybářská loď zmizela z dohledu, obrátil se do stínů Jasanového lesa.

Našel malou mýtinu a z opasku vytáhl váček s ptačím zobem. Ten rozsypal v širokém kruhu a při tom zpíval starou rašemenskou písničku, kterou vymámil z ducha zabitého berserkra. V Rašemenu byla spousta duchů, kteří stále metali urážky a vedli pověrčivé řeči. Někteří z nich však nechtěně napomohli jeho pátrání.

Šustění listí a praskání ohýbaných větví ohlásily, že Merdrithovo volání bylo úspěšné. Zacouval zpět do úkrytu v porostu a čekal.

Na mýtinu opatrně vkráčela rašemenská chýše na nohách podobných nohám obrovského kuřete. Kromě překvapivé schopnosti hýbat se vypadalo stavení obyčejně – tmavé dřevo, stěny z propletených větví pomazané hlínou, došková střecha a zářivě natřené okenice. Ty byly zavřené, což bylo jen dalším důkazem, že proslulá obyvatelka chaloupky není doma.

Chýše došla doprostřed kruhu z ptačího zobu a několikrát se otočila kolem dokola, snad proto, aby prozkoumala okolní les, nebo možná v rituálu podobném tomu, jaký předvádějí ospalí psi. Ať už byl důvod jakýkoli, vypadala, že ji to uspokojilo. Mohutné nohy se složily a kouzelné obydlí se usadilo jako slepice sedící na vejcích.

Merdrith začal zpívat píseň, která se před řadou měsíců ukázala tak účinná.

U dveří bylo vidět pohyb v místě, kde přes nízké dveře visel malý kobereček, sešitý z pestrobarevných odsťrižků. Okraj koberce se zvedl do vzduchu a rychle se třepotal, jakoby rozechvělý silným větrem. Mýtina se naplnila dunivým pfffff!

Odpověď chýše strašidelně připomínala dítě, které se vysmívá menšímu kamarádovi. Merdrith se zamračil a sáhl pro hůlku.

Okenice se rozlétly a z otevřeného okna vylétl cínový talíř. Narazil do Merdrithovy ruky, roztříštil kost a vyrazil mu hůlku ze sevření, až odlétla pryč. Zatímco Merdrith poskakoval a klel, jedna mohutná noha s pařáty se natáhla, popadla hůlku a vtáhla ji pod chýši. Pak se chaloupka znovu usadila a čekala, jako by jej vyzývala, ať předvede, co umí.

Kouzelník už viděl dost. I předtím se pokusil prolomit obranu chýše pomocí všech kouzel, která ovládal. Nakonec mu vstup zajistila hůlka přání, již získal od Čarodějnice, ve spojení s dětskou písní. Nemá-li podporu rašemenské magie, nikdy neprojde dveřmi.

Toto vědomí jen posílilo jeho odhodlání dostat Poutníka. Dokonce i když to jeho pyšní thayští bratři odmítali přiznat, jediný způsob, jak Rašemen a jeho Čarodějnice porazit, byl pomocí jejich vlastní magie.

Brindlor byl poslední, kdo se vrátil do skrytého ležení Dračího pokladu, jeskyně, v níž byl stále cítit pižmový zápach gobra, kterého drowové násilím vypudili. Našel svého současného pána, jak se rozhořčeně dohaduje s Merdrithem, jejich lidským kouzelníkem. Půl tuctu drowů posedávalo u protější stěny a brousilo zbraně či hrálo v kostky, zatímco čekali na výsledek. Jak bylo jeho zvykem, Brindlor zůstával z dohledu, naslouchal a pozoroval.

Merdrith nebyl příliš vysoký, ačkoli byl přinejmenším o dlaň vyšší než Gorlist. Na holé lebce měl vytetované zářivě červené obrazce a řídký spletený vous nabarvený stejně křiklavou červenou barvou. V tuto chvíli jeho rozcuchané vousy ještě zdůrazňovalo cosi, co pravděpodobně byly saze, které se kouzelník poněkud nedbale pokusil odstranit. Místo kouzelnického roucha měl Merdrith na sobě kazajku ze srnčiny, nahodile opatřenou kapsami, a volné kožené krátké kalhoty, které mu jako zubaté krápníky visely kolem bot, sahajících až ke kolenům. Jednu ruku měl v hrubé dlaze a ovázanou kusem hadru. Na první pohled ten člověk vypadal jen jako výstřední poustevník. Gorlist věřil, že je tomu jinak. Brindlor doufal, že má válečník pravdu.

„Měli bychom se vydat přímo do Rašemenu,“ trval kouzelník na svém. „Drowka a její rašemenský společník míří tím směrem. Tvoji bojovníci si na ně můžou počíhat bez obav, že se jim do toho kněžky z Promenádního chrámu zase připletou.“

Gorlist se ještě víc zamračil. Neměl rád, když mu někdo připomínal minulé prohry. „Znám tu oblast a tunely mezi oběma místy. Je to hodně daleko.“

„Předpokládal jsem, že proto sis najal kouzelníka,“ poukázal Merdrith.

„Ty nejsi nic než nástroj,“ řekl temný elf chladně. „Neopovažuj se poučovat drowího válečníka o bojové strategii. Jakmile bude rozhodnuto, co podnikneme dál, použiješ magii, abychom to provedli.“

„Co je to za strategii, kterou má tvůj pěvec smrti zvěčnit v písni?“

„Použij drahokam. Najdi tu ženu. Až ji najdeme, zabijeme ji.“

„Ach ano,“ prohlásil Merdrith kousavě. „Proslavená mazanost temných elfu.“

Do Gorlistovy ruky vlétl nůž a bojovník jeho hrot přitiskl kouzelníkovi mezi oči. „Udělej kouzlo, starce, nebo ti seškrábu tetování i s kůží!“

Kouzelník pokrčil rameny a natáhl zdravou ruku. Gorlist si z opasku strhl váček s drahokamy a dva z nich vysypal člověku do dlaně.

Merdrith hodil kameny do mělké zahnívající louže. Zelená voda zavířila, zvedla se z ní pára a pak hladina kaluže získala křišťálově modrý lesk jako vyleštěné sklo. Merdrith se naklonil nad věštecké jezírko. Po chvíli se mu rty zkroutily v trpkém úsměvu.

„Kolik jsem toho v poslední době nacestoval, a kde je najdu? U zadních dveří,“ zamumlal.

Jeden z válečníků, mladý muž jménem Ansith, zvedl oči od brousku a zašklebil se. „Celé dny cesty. Další ztráta času.“

„Následujeme kouzelníka,“ připomněl mu Gorlist, „a děláme to co on.“

Tázavě se na Merdritha zadíval. Člověk místo odpovědi ukázal na kaluž. Gorlist přikývl a pak zalétl pohledem k drowům, kteří je sledovali. „Ansithe, Chissi, Taenflyrre, pojďte se mnou. Ty taky, Brindlore.“

S těmito slovy skočil do věšteckého jezírka. Klidný modrý kruh jej bez jediného šplouchnutí či zavlnění pohltil.

Brindlor, na něhož to udělalo dojem, vyšel ze svého „úkrytu“ a následoval bojovníky branou. Krátce padal temnotou a pak v podřepu přistál na lesní půdě.

Pěvec smrti si pozorně prohlédl okolí, všiml si, že měsíc už sestupuje z oblohy a někde poblíž teče řeka. Ve stejný okamžik jej napadlo, že zpěv řeky je osamocený.

Noc byla až příliš tichá. Neozývalo se vrčení dravců ani volání nočních ptáků. Utichl dokonce i sbor nočního hmyzu, který se obvykle halasně loučil s odcházejícím létem.

Ostatní ďrowové už zmizeli v lesních stínech. Brindlor se odplížil od téměř nepostřehnutelné brány a opatrně zamířil do vysokého kapraďového porostu.

Jeho pohled upoutal zelený svit, světlo tak slabé, že snadno splývalo se strakatou hrou měsíčních paprsků a lesních stínů. Jeho zdrojem byl Gorlist, který se krčil za padlým kmenem stromu, porostlým mechem. Dračí tetování na jeho tváři zářilo stěží patrným zeleným světlem.

Brindlora zalila vlna radostného vzrušení. Konečně dojde k bitvě, a se zeleným drakem! To bude píseň!

Gorlist se přísně zahleděl na mohutný, popínavými rostlinami zarostlý strom a trojici válečníků, která se ukrývala ve stínech. Prsty se mu zakmitaly v drowí znakové řeči a zjevně je varoval, aby se drželi stranou.

Po zastíněných tvářích válečníků přeběhl úžas, hněv a potlačovaná vzpoura. Brindlor tyto pocity dobře poznal, neboť přesně odrážely jeho.

Copak Gorlist nevidí, že jeho drowí společníci jsou neklidní a touží po boji? Nebylo pro ně přirozené strávit tak dlouhý čas bez toho, aby smočili ruce v krvi!

K Brindlorovu překvapení však mladí drowové vůdce poslechli a zůstali na místech. Brindlor toužebně sledoval, jak drak – nedospělý, kterého by nebylo úplně snadné ulovit, ale poskytl by jim noční zábavu – klouže hlubokou tmou.

Jeho dlouhé, vlnící se tělo nacházelo cesty hustým lesem, které by možná přehlédl i elf, a zářivě zelené šupiny se leskly v měsíčním světle. Tichý šepot pohybujícího se těla volal na Brindlora, stejně jako by noční vánek vábil milence. V pěvcových žilách krvežíznivě vřela krev, zuřivý instinkt, který hnal dravce za kořistí.

Jen s velkou námahou se Brindlor přinutil zůstat na místě a tiše ještě dlouho poté, co drak zmizel. Znovu se ozvalo váhavé cvrkání rozprchlých cvrčků a přeměnilo se na rovnoměrný sbor.

Ansith se vymrštil z úkrytu, znechuceně máchl mečem a přeťal hrst úponků. Rozhořčeně vyrazil k místu, kde ležel ukrytý jeho vůdce, a zuřivě kopl do kusu dřeva.

Gorlist už byl na nohou a o několik kroků dál. Tasil meč a přivítal drowův prudký útok obratným úkrokem stranou, následovaným rychlou otočkou a protiútokem na protivníkovy podkolenní šlachy. Ansith se napůl obrátil zpátky k němu a švihl mečem dolů, aby útok odrazil. Dokončil otočku a vykopl vysoko nad spojené čepele.

Když se Gorlist odkláněl, Ansith se po něm tvrdě ohnal druhou rukou, v níž držel zakřivený nůž.

Velitel sevřel vzpurnému drowovi zápěstí a se zuřivou silou jím škubl, avšak Ansith využil svou váhu jako zbraň a vrhl se na Gorlista. Společně spadli, vymanili se jeden druhému a jako kočky vyskočili na nohy. Kroužili kolem sebe a čekali na vhodnou příležitost.

Gorlist předstíral prudké bodnutí a přiměl protivníka k vysokému krytu. Než se meče dotkly, přikrčil se a znovu udeřil, tvrději a níž. Špička meče se vnořila mezi šněrování Ansithovy vesty a dotkla se vlnících se svalů, které mladý drow tak pyšně stavěl na odiv. Stejně rychle pak stáhl meč zpátky a vzhůru a smetl Ansithovu zbraň stranou dřív, než se kryt mohl změnit v útok. Byla to ohromující ukázka rychlosti: tři útoky proti jediné odezvě.

Gorlist s arogantním úsměvem na tváři ustoupil a meč držel téměř nedbale v nízkém obranném postoji. „Řekni mi, proč bych tě neměl zabít.“

„Protože nemůžeš,“ řekl bez obalu voják, jehož nekrvavý kousek, který velitel právě předvedl, ani trochu nezastrašil. Pyšně a vyzývavě zvedl hlavu. „Tyhle paže ani tohle tělo nehyzdí jediná jizva. Nikdy mě v boji nikdo neporazil. Jak říkala ta zrzavá elfka, ty něco takového tvrdit nemůžeš.“

Gorlistův úsměv pohasl a drow se se zuřivým vztekem vrhl na mladšího válečníka. Oba muži se do sebe zuřivě pustili meči. Ostatní se shlukli kolem a s výrazy zvráceného potěšení je sledovali.

„Temné oko ve vířící bouři oceli,“ zamumlal Brindlor, který drowa uznale sledoval. Zamyslel se nad tím slovním obratem a přikývl. Hodil se do celkové nálady a vyznění příběhu, který už v jeho mysli nabíral tvar.

Ansith si dlouho dokázal držet smrt od těla. Než mohl ochabnout, připojil se k boji jeho bratr Chiss – Brindlor tušil, že to nebylo z bratrské oddanosti, ale pouze z neuspokojené touhy po krvi.

Drowí bard sledoval nerovný boj a mračil se. Nijak by mu nevadilo zazpívat Gorlistovu píseň smrti, ale zatím mu nikdo nenabídl, že mu za to zaplatí. Pro něj bylo nejlepší udržet Gorlista naživu, dokud nebude příběh dovyprávěn a odměna zaplacena.

Zalétl pohledem k Taenflyrrovi a všiml si, že si jej mladý válečník měří chladnýma očima. Zelený drak, nebo ne, vypadalo to, že dnes v noci všichni okusí boj.

Než mohl Brindlor tasit, rozlehl se mezi stromy zvuk, nejprve stěží rozeznatelný od nočního větru, avšak stále sílící. Pěvcovo cvičené ucho okamžitě odhalilo jeho zdroj.

„Lovecké rohy,“ řekl právě tak hlasitě, aby přehlušil zvuk boje.

Soupeři od sebe okamžitě odskočili, lapali po dechu a zlobně se dívali jeden na druhého. Přesně věděli, co má Brindlor na mysli, ale touhu bojovat a zabíjet nebylo snadné potlačit.

„Lovecké rohy Eilistraee,“ upřesnil pěvec smrti, „svolávající následovníky Temné panny k radovánkám nebo boji. O to první já osobně nemám zájem, a ani si nejsem jistý, jestli by jim nás pět dopřálo nějaký slušný boj.“

Zazněl druhý roh, hlasitěji a blíže. Odpověděly mu dva další, každý z jedné strany malé skupiny.

Ansith si hřbetem ruky setřel z tváře pramínek krve a ušklíbl se na Gorlista. „Kněžky ti zachránily život,“ posmíval se mu.

„Dohlédneme na to, aby toho litovaly.“

Odpověď byla rychlá a nesla v sobě nezaměnitelný příslib mučení a smrti. Ansithův úšklebek se vytratil a nahradil jej dychtivý, téměř kamarádský úsměv. Očividně Gorlistova slova pochopil jako konec sporu a přesun zájmu z bratrovražedného sváru na společného nepřítele.

Ach ano, je tak mladý a hloupý, pomyslel si Brindlor škodolibě.

Pěvec smrti si všiml, jak se Gorlist místo odpovědi zamračil a jak zamračení zakolísalo tváří v tvář zjevnému potěšení jeho vojáků.

Brindlor potlačil úsměv. Možná že Gorlist začíná chápat, jak jeho otec, surový a mazaný kouzelník Nisstyre, dokázal udržet bandu odpadlých drowů pohromadě. Třeba Gorlist nepotřeboval nic jiného než pošťouchnutí, radu, jež by mu pomohla pochopit, co jeho následovníci potřebují.

Vydal se k bojovníkům. „Dokáže náš lidský kouzelník změnit Ansitha tak, aby vypadal jako ženská?“

V Gorlistových očích se rozhořel temný plamen, když porozuměl tomu, co pěvec smrti navrhuje. „Jestli ne, rychle se to naučí.“ Přejel pohledem z Chisse na Taenflyrra. „Vezmeme Ansitha zpátky do jeskyní v Přístavu Lebek a tam zemře jako holka.“

Chiss pokrčil rameny jako první. Koneckonců, i on proti veliteli zvedl meč a raději přijde o bratra než o ruku či oko. Dva drowí vojáci zbrklého mladíka popadli a odvlekli jej k bráně, kterou vedla cesta zpět.

Gorlist Brindlora odměnil chladným úsměvem. „Do Vysokého hvozdu se vrátíme, a to brzy. Zabití Ansitha podnítí jejich chuť na Temné panny.“

Jestli chce Gorlist tento nápad prohlásit za svůj, pomyslel si Brindlor, tím lépe. Pěvec smrti mu vysekl malou ironickou poklonu. „Já jsem bard. Co bych mohl namítat proti výhodám cvičení?“

Když se Fjodor s Trn zastavili na okraji lesní mýtiny a zahleděli přes stříbrnou hladinu Ašanského jezera, byla už obloha zbarvená zapadajícím sluncem. Elfí válečnice se sklonila nad nosítky ze srnčí kůže a březových větví, na nichž spala Liriel, obklopená výhonky rostlin se silnými účinky, které nerostly nikde ve Faerúnu. Měla plné ruce práce s bylinami, které odstraňovala společně s ochrannými zaklínadly, jež drowku držela v hlubokém spánku – a mimo dosah Llothiny pátrací magie. Fjodor, který měl dost rozumu na to, aby kouzelný národ vyrušoval při práci, se zahleděl k východu.

K domovu.

Rašemenec hltal známé obrazy: prudce se svažující kopce a stříbrná vlákna kamenitých řek, která se proplétala krajinou na cestě k Ašanskému jezeru. Jezero bylo obklopeno mělkým údolím. Lemovaly jej hory, porostlé hustým borovým lesem. Mohutné stromy se k sobě tiskly tak těsně, že z dálky vypadaly, jako když tvoří neproniknutelnou zeď. U okraje lesa rostly menší stromy, jejichž větve byly oděné v pestrých jasných barvách, vypovídajících o blížícím se příchodu zimy. Spadlé listí se vznášelo a tančilo v mrazivě štiplavém večerním vánku.

Fjodor se dlouze pomalu nadechl. Vůně, kterou k němu vítr přinášel, nepochybně patřila Rašemenu, kde dokonce i v létě jako by byl stále cítit blížící se sníh. Přestože z místa, kde stál, je neviděl, ve vzduchu bylo cítit výraznou vůni bobulí jalovce. Dokonce i borovice tu voněly jinak než v jakémkoli jiném lese, kterým kdy Fjodor putoval. Byly tmavší, výraznější a jaksi tesknější.

Jeho pohled spočinul na klamně klidných vodách Ašanského jezera. Stříbrný povrch odrážel rašemenský západ slunce, který Fjodorovým zamilovaným očím připadal jasnější než jakýkoli jiný, který kdy viděl. Dnešní loučení slunce určitě odráželo ducha jeho lidu. Zlatá, karmínová a nachová společně vířily v odvážných jasných vzorcích jako veselé uvítání, které bylo v silném protikladu k chladné kamenné věži na okraji údolí.

Na rameni mu spočinula silná štíhlá ruka. Obrátil se k Trn a přitom si všiml, že její bledé zelenozlaté oči jsou ve stejné výšce jako jeho.

„Drowka se brzy probudí. Když všechno půjde dobře, nebudeme se muset znovu setkat.“

Nebylo to to nejpřátelštější rozloučení, jaké kdy Fjodor slyšel, ale chápal, že Trn nemá stejné způsoby jako on. Natáhl ruku, jeden válečník ve vyhnanství k druhému.

„Jestli někdy promluvím o tom, co jsem dnes viděl, ať moje kosti zůstanou zapomenuty ležet v daleké zemi.“

„Kdybych si myslela, že promluvíš, už by tam ležely,“ odvětila elfka. Krátce stiskla nabízenou ruku a pak se obrátila zpátky k Liriel. Bledá tvář se jí zamračeně stáhla.

„Už měla být vzhůru. Přines mi pár malých mokrých kamenů.“

Fjodor na okraji vody rychle nasbíral několik oblázků a vložil je do Trniny natažené ruky. Elfka jeden položila Liriel na čelo, po jednom na obě zavřené oči a několik na tělo. Podržela ruce dlaněmi dolů nad drowí dívkou a vydala ze sebe strašidelný naříkavý výkřik. Z mokrých kamenů se zvedlo trochu páry a oblázky o několik odstínů zesvětlaly, jak se z nich vypařila voda, ale to byl jediný výsledek kouzla.

Trn zvedla pohled k obloze. „Všechno ostatní, co bych mohla zkusit, v sobě zahrnuje měsíční magii. Měsíc ubývá, což není pro potřebná kouzla dobré, a rozhodně nevyjde včas.“

Rašemenec si klekl vedle Liriel. Tvář měla na dotek chladnou a dech téměř neznatelný. Vypadalo to, že smrti podobný spánek, který ukryl Lirielin pohyb před slídivýma očima Lloth, se prohlubuje.

„Můžeme zkusit něco jiného? Cokoli?“

„Hodit ji do vody,“ navrhla Trn. „Šok by ji mohl probudit, tedy za předpokladu, že jí dřív nezastaví srdce.“

Fjodor si sedl na paty a jednou rukou si prohrábl vlasy. Jezero slz bylo ledově studené dokonce i v létě, ale viděl už Liriel plavat a přežít v horších vodách. Neměl příliš velký strach, že by se utopila. Stále měla prsten vodního dechu, který nohsledi illithidí regentky použili během pokusu o její únos. „A co strážci?“

„Pokud si vodní duchové nepřejí, aby tvoje drowka byla v Rašemenu, můžeš se to stejně dobře dozvědět hned jako později,“ podotkla.

To byl rozumný argument, takže se Fjodor pustil do práce. Rychle si vyzul boty, odepnul opasek se zbraněmi a svlékl oblečení. Žádný Rašemenec by do vody nevstoupil v šatech nebo ozbrojený. To by byla urážka duchů, kteří obývali většinu řek a potoků, jezer a studánek. V Ašanském jezeře žilo nejvíc duchů v celé zemi. Zatímco Fjodor spící drowce svlékal oblečení a sundával zbraně, stejně jako vždy za takových okolností žasl, že tak malá dívka dokáže na těle ukrýt tolik zbraní.

Nakonec zůstal stát s Liriel v náručí. Udělal několik kroků do vody – břeh klesal příliš prudce, takže nemohl jít o moc dále – a hodil ji do jezera.

Liriel se probudila s prskáním a proklínáním a rukama tloukla v ledové vodě. Téměř okamžitě pochopila situaci a nohama zkoušela, jak je voda hluboká. Na dno nedosáhla, takže udělala pár temp potřebných k tomu, aby se dostala na břeh.

Studené ručeji sevřely komiky a náhleji něco táhlo hlouběji do vody. Zaslechla Fjodora, jak volá její jméno, a šplouchnutí, když se za ní vrhl do vody.

Její věznitelé však byli rychlejší. Liriel se zkroutila, jak to jen šlo, a podařilo se jí je zahlédnout. Dvě elfům podobné ženy bez námahy klouzaly vodou a téměř nehýbaly nahými zelenými údy. Liriel chňapala po rákosí, které míjely, v zoufalé snaze se něčeho zachytit.

Když ji nereidky konečně pustily, vyplavala na hladinu a prozkoumala svou situaci.

Nereidky ji odvlekly hodný kus od břehu. Na západ rovnoměrnou rychlostí plula dlouhá dřevěná loď se složitě vyřezávanou a jasnými barvami natřenou přídí. Zdálo se, že ji nikdo neřídí, a přesto změnila směr a plula přímo k drowí dívce ve vodě. Liriel se v hlavě honila jedna myšlenka za druhou. Pokud je vzhůru, musí být jejich cesta do Rašemenu u konce – nebo téměř u konce. Pátrala v mysli po informacích o lodích ve Fjodorově vlasti. Okamžitě si vzpomněla na válečníkovy příběhy o mocných lodích Čarodějnic.

Rychle se nadechla a ponořila do hloubky. Čarodějná loď se zastavila přímo nad ní. Liriel začala plavat k západnímu pobřeží a neustále se po kouzelné lodi ohlížela. Ta plula za ní, ale zůstávala o několik délek pozadu. Dívka měla dost času vyplavat nad hladinu a nadechnout se, když bylo třeba. Loď zjevně neměla v úmyslu ji utopit.

Liriel se znovu zamyslela nad situací. Fjodor tvrdil, že mocná Čarodějnice jménem othlor Sofie předpověděla její příchod. Nebylo úplně nemožné, že Čarodějnice postřehla, že dorazili, a poslala loď i nereidky, aby je dovedly na břehy Rašemenu.

Drowka vyrazila k hladině. Náhle se jí do cesty postavila další elfce podobná žena, povědomé stvoření s krásnou modrou tváří a šílenstvím jasně planoucím v očích zelených jako moře.

Liriel se ve vodě zkroutila, ale nebyla dost rychlá, aby se prudkému útoku genasi vyhnula. Modrá bytost popadla Liriel za vlasy a vlekla ji na hladinu.

Drowka bojovala se vší zuřivostí, jíž vládla. Převalovaly se, kopaly a drápaly, až se voda kolem nich zpěnila.

Nakonec se k bojujícím ženám dostal Fjodor. Vrhl se mezi ně a každou si nacpal pod jednu paži. Vstal a třemi rychlými kroky se dostal na břeh.

Liriel se mu vykroutila a skočila po hromádce svých zbraní. Popadla dlouhý nůž a prudce se otočila zpét k protivnici.

„Proč ses se mnou prala?“ vyptávala se bytost, upírala na Liriel vyčítavý pohled a modré pěsti měla opřené o boky. „Mohla ses utopit.“

„Právě sis odpověděla na vlastní pitomou otázku,“ odsekla Liriel. „Snažila jsem se ti zabránit mě utopit.“

Genasi vypadala upřímně ohromená. „Ty sis myslela, že se tě snažím zabít?“

„Vzhledem k našemu poslednímu setkání to vypadá jako rozumný předpoklad.“

Genasi se mračila a snažila se pochopit tuto logiku. „Vestress je mrtvá,“ řekla nakonec.

Teď byla prozměnu zmatená Liriel. „Vestress? Ta illithidí žena?“

„Zabila jsem ji,“ oznámila genasi hrdě. „Já, Azar, dcera živelných sfér. Ta chodící oliheň už nikdy nebude zotročovat ty, kteří jsou jí nadřazeni.“

To začínalo dávat smysl – svým způsobem. „Vestress tě na mě poslala. Bojovaly jsme, prohrála jsi. Takže jsi cestovala přes půl Faerúnu, abys mě vytáhla na břeh, když sis myslela, že se topím. Proč?“

„Illithid tě chtěla mrtvou,“ vysvětlila Azar. „To je dostatečný důvod, abych tě chtěla udržet naživu. Podnítila jsi ve mně nenávist, takže jsem samozřejmě byla tvým dlužníkem. Cestovat z jednoho vodního zdroje do jiného pro mě není žádný velký problém.“

Po tomhle „vysvětlení“ se genasi se šplouchnutím ponořila zpět do Ašanského jezera.

Liriel našpulila rty a vrhla po Fjodorovi tázavý pohled. „Je tady kolem hodně vody?“

„Spousta potoků a řek, a taky horké prameny.“

Kysele se na něj usmála. „Tak to asi nebudu osamělá. Zatím mi Rašemen připravil zajímavé přivítání.“

„Ještě jsme tam nedorazili,“ řekl Fjodor zlehka, ale v očích měl něco, co jeho slova změnilo na varování.

Drowka se rychle oblékla a ozbrojila. Čarodějná loď se k nim pomalu a důstojně přibližovala. Zatímco čekali, vytáhl Fjodor nůž a začal osekávat silný naplavený kus dřeva. Dřevo bylo mimořádně světlé, téměř bílé, a zdobené hustými spirálovými vzory.

„Pěkné,“ poznamenala.

„Rašemenský jasan. Neexistuje žádné tvrdší dřevo.“

Liriel si vzpomněla na kyj, který měl, když se poprvé setkali. „Není to špatná zbraň,“ řekla. „Je lehká, tvrdá a silná.“

„To všechno, a ještě mnohem víc. Rašemenské naplavené dřevo v sobě nese moc země i vody.“

„To je důležité?“

„Může být. V téhle zemi žijí podivní tvorové. S některými je třeba bojovat, jiné si usmířit a některým se vyhnout. Někdy je těžké poznat, který je který, nebo vědět, co je třeba udělat,“ varoval ji. „Nejlepší bude, když se budeš řídit podle mne.“

„Budu poslušná jako ruathymská panna,“ slíbila Liriel s ostýchavým úsměvem na rtech a rozpustilým třpytem v očích. Vyměnili si úsměv, jenž byl škádlivý a zároveň hluboce důvěrný.

Trn vstala z místa u ohně, kde seděla. Její přísnou tvář zjemňoval lehce tesklivý výraz. „Čarodějná loď připlouvá pomalu, nepochybně proto, abyste vy dva měli čas se zahřát. K tomu už mé přítomnosti není třeba.“ Pozvedla ruku na rozloučenou. „Rychlý běh a dobrý lov.“

Otočila se a několika svižnými kroky zmizela v lese.

Fjodor vzal Liriel do náruče a ona mu začala rozepínat přezky vesty. „Tu elfku bych si dokázala oblíbit. Kdo by si to byl pomyslel?“

Zasmál se a uhladil jí mokré vlasy. „Poslušná ruathymská panna?“ poškádlil ji.

„Proč ne? Zkusit se má všechno.“

Vyšel měsíc, oheň uhasl a trpělivá čarodějná loď čekala ve vodě těsně u břehu, aby válečníka a Poutníka odvezla domů.