Poutník

3. Hluboké vody

Ve vodě hluboko pod Skákajícím narvalem plaval Xzorsh na východ, rozhodnutý zajistit, že cesta drowí elfky bude nadále mít relativně klidný průběh. Vše kolem něj však svědčilo o tom, že úkol, který si zvolil, nebude snadný.

Mrtvá těla ropušáků se líně snášela dolů a temnou vodou ve spirálách stoupala krev. Brzy se shromáždí žraloci, zvěstující příchod pomalejších, ale ještě děsivějších mrchožroutů.

Lidští námořníci znali mořskou hladinu a částečně rozuměli jejím náladám a rozmarům. Hlubiny jim zůstávaly zahaleny tajemstvím, ohromné neproniknutelné místo, v písních a příbězích popisované jako „tiché síně Amberlie“. Moře, které Xzorsh znal, nebylo ani zdaleka tiché. Bubliny na své cestě ke hvězdám ševelily a praskaly. Jemné šustění chaluh, vlnících se v proudech, vydávalo přesnou zprávu o přílivech a odlivech, proudech i hloubce. Hejna ryb v temné vodě mlaskala a kničela. Hluboký sbor vrčících skřehotavých hlasů, který se rozplýval v dálce, označoval cestu, kudy ropušáci ustupovali. Velrybí píseň vzdáleného hejna stoupala a klesala ve strašidelné naříkavé melodii. Nenápadný klapavý vzor, ve spletitém hučení moře téměř neslyšitelný, Xzorshe varoval, že na něj vpředu čeká léčka.

Uvolnil zbraně na opasku – skvělý nůž, ukovaný elfy z povrchu, a jednoho ze vzácných vrhacích krabů. Vzal moment překvapení do vlastních rukou s blánami, napřáhl kopí a prudce se ponořil k hustému keři chaluh.

Z úkrytu se vymrštilo několik mořských elfů, kteří se rozptýlili a přeskupili, aby Xzorshe obklíčili. Jednu z nich, velkou ženu, jež měla oholenou hlavu, aby lépe vynikly pozoruhodné zelenosťříbrné vzory na kůži, znal. Všiml si trojzubce, který držela, a nemilosrdného rozhodného výrazu v její tváři.

Xzorsh zvedl kopí hrotem vzhůru na znamení míru. „Zdravím, Coralay. Hledáte konkrétně mě, nebo jsem vplaval do špatné pasti?“

Žena sklonila trojzubec, ale zůstávala ve střehu. „Shromáždilo se hejno ropušáků a zpívalo válečné písně. Proč jsi nezavolal pomoc?“

„Nebyla třeba,“ řekl Xzorsh.

Ke Coralay připlaval další elf, mladý muž s pyšným držením těla a kopím dosud nedotčeným bitvou. „K čemu by Xzorsh, slavný mořský hraničář, potřeboval naši pomoc?“ prohlásil pohrdavě. „K čemu by vůbec potřeboval mořské elfy, když mezi přátele počítá kdejakou nestvůru z hlubin?“

Při této jízlivé narážce na Sittla, svého dlouholetého přítele a společníka, který byl nedávno odhalen jako smrtelně nebezpečný zrádce mořského lidu, Xzorsh ztuhl. Sittl byl malenti, mutant z odporné rasy sahuaginů. Jako všichni malenti i Sittl skrýval pod pěkným zevnějškem mořského elfa černé srdce.

„Jestli mě obviňuješ ze zrady,“ řekl Xzorsh, „promluv na protiproudu s Radou vln. Soud tuto záležitost projednal a shledal mě nevinným.“

„Ten malenti z tebe udělal hlupáka,“ trval na svém mladík.

„Udělal hlupáky z nás všech,“ pronesla Coralay tónem, který jasně žádal, aby s tím přestali. Upřela na hraničáře pevný pohled. „Nejsme tady, abychom plavali ve včerejším přílivu.“

Xzorsh přikývl a pobídl ji, ať pokračuje.

„Loď napadlo mnoho ropušáků. Do moře se jich vrátilo jen jedenáct, živých či mrtvých. O tobě se ví, že se přátelíš s lidmi. Nenechal bys jednu z jejich lodí v rukou těch nestvůr, kdybys byl schopen udržet se na nohou a bojovat.“

„Za ta slova ti děkuji,“ řekl Xzorsh opatrně.

„Přesto jsi tady.“

Dlouhou chvíli si hleděli do tváře. „Ropušáci byli poraženi,“ řekl nakonec.

„Tolik?“ zeptala se nedůvěřivě. „Co za lidi se na té lodi plaví?“

„Převážně piráti ze severu. Spolu s nimi válečník ze země daleko na východě a mocný kouzelník.“

Ženina tvář ztvrdla. „Pověz mi o tom uživateli magie.“

Xzorsh rozpřáhl ruce. „Bitva skončila vítězstvím. Co víc je třeba říkat?“

„Zaslechla jsem mnohomluvnější příběhy o jiné nedávno vyhrané bitvě,“ opáčila Coralay, „bitvě vybojované na pobřeží Ruathymu a v jeho vodách. I tam se objevila magie. Řekni mi upřímně: je drowí kněžka z Ruathymu na palubě té lodi?“

„Proč to chceš vědět? K čemu ti to bude?“

Coralay přimhouřila oči. „Podivná odpověď od hraničáře, jehož povinností je informovat mořský lid.“

„Informovat, to ano, ale také chránit,“ dodal Xzorsh. Aby se ujistil, že o jeho úmyslech není pochyb, sklopil kopí zpět do střehu.

Z úst mořského lidu se vyvalily užaslé proudy bublin. „Ty bys bránil ohavnou drowí ženu proti vlastním lidem?“ domáhal se odpovědi jeden z nich.

Elfí hraničář obrátil k mluvčímu pohled. „Už jsi se s touto temnou elfkou někdy setkal?“

Druhý elf zamrkal. „Ne.“

„V tom případě se se vší úctou domnívám, že nejsi v postavení ji soudit. Liriel je ve své zemi princezna, od mládí cvičená v záležitostech magie. Dokázala, že je přítelem jak lidí z Ruathymu, tak mořského lidu. Mohlo by tě zajímat, že i ona vyrostla na příbězích o krutých strašlivých elfech, s jediným rozdílem: ničemové z příběhů jejího dětství byli elfové se světlou kůží, kteří pocházejí z moře a zemí pod oblohou!“

Coralay se zamračila. „To není totéž.“

„Opravdu?“ trval na svém Xzorsh. „Lidé nejsou vždycky tím, čím se zdají být. Kůže černá jako noc neznamená zlé srdce o nic víc než hezká známá tvář jistotu přátelství. Malenti Sittl zapsal tuto lekci krvavými runami.“

Elfská velitelka si jej dlouho mlčky prohlížela. „Zvážíme tvá slova. Zvážíš i ty ta má?“

Xzorsh uctivě sklonil hlavu.

„Jak říkáš, lidé nejsou vždycky tím, čím se zdají být. Často vidíme to, co očekáváme, nebo co si přejeme vidět. Možná máš ohledně té drowí ženy pravdu. Bojovala po tvém boku a dala ti magické zbraně. Dokonce se říká, že slíbila, že tě naučí ztracenému umění.“ Tázavě zvedla jedno zelené obočí.

„To je pravda,“ přiznal Xzorsh.

„To je všechno hezké,“ souhlasila. „Možná se mýlíme, když při pohledu na tuhle temnou elfku vidíme jen zlo, ale není možné, že vidíš jen to dobré, co ti předkládá, a odmítáš se ponořit do hloubky?“

Xzorsh chtěl ta slova popřít a zcela je odmítnout. Možná by to i dokázal, kdyby předtím nebyl svědkem bitvy na pobřeží Ruathymu.

„Je mojí povinností chránit,“ řekl pomalu, „a je možné, že ta nejlepší služba, již mohu lidu prokázat, je dobře střežit Liriel. Dokud jsem naživu, nikdo jí neublíží – a ona nikomu neublíží.“

Coralay konečně sklonila trojzubec. „Nic jiného jsem nechtěla slyšet. Jdi a konej.“

Světlovlasý mladík, oblečený v zelených šatech z jemného hedvábí, si pískal oblíbený hospodský popěvek, zatímco línou chůzí mířil k věži Černá hůl. Kulatá černá pevnost byla významná hlubinská pamětihodnost – starodávný zázrak z hladkého černého kamene, nenarušovaný okny ani dveřmi.

Návštěvník kráčel přímo k věži, jako by měl v úmyslu projít pevným kamenem. Tvrdě narazil do zdi a s hlavou sevřenou v rukách ozdobených mnoha šperky se odpotácel několik kroků dozadu, přičemž rázně a vynalézavě klel.

Dalších několik pokusů, které podnikl, bylo váhavějších – tu do věže dloubl, tam do ní opatrně kopl. Nakonec se ze zdi vysunula štíhlá ženská ruka a sevřela mužovu tuniku. Jeho průvodkyně jej protáhla neviditelnými dveřmi.

Danilo Thann sklopil pohled ke shovívavé tváři Sharlarry Vindrith, elfské kouzelnice, která byla učednicí Khelbena „Černé hole“ Arunsuna. Sundal si její ruku z tuniky, podíval se jí do očí – všiml si, že jsou fialové se zlatými tečkami – a zvedl si její prsty ke rtům.

„Půvabná Sharlarra,“ zašeptal, „dříve opěvovaná jako nejkrásnější elfka v Hlubině.“

Aniž se přestala usmívat, vyzývavě zvedla jedno obočí. „Dříve?“

„Přirozeně.“ Danilo si opatrně sáhl na čelo. „Vzhledem k tomu, že vás dneska vidím dvě, budete se o tu slávu muset podělit.“

Elfka se zasmála a zavěsila se do něj. „Ujišťuju tě, že není nikdo druhý jako já,“ zapředla.

„Škoda. Možnosti byly přinejmenším zajímavé.“

„Už jste oba skončili?“

Otázku pronesl hluboký mužský hlas, jehož slabý zastřený tón a určitá podrážděnost jim byly důvěrně známé. Sharlarra polekaně vyjekla a prudce se ke svému mistrovi otočila.

Khelben Arunsun byl, nebo tak alespoň vypadal, mohutný muž v pozdně středním věku. Tmavé vlasy měl prošedivělé a jeho elegantně zastřiženou bradku rozděloval stříbrný pruh.

„Lektvary?“ připomněl Sharlaře a jednou rukou naznačil míchání.

Elfka se uklonila a odspěchala za svými povinnostmi. Danilo ji sledoval odcházet a úšklebek na jeho tváři hlasitě vypovídal o mužském uznání. Ve chvíli, kdy vyšla z místnosti, však jeho úsměv zmizel.

„Co se děje, strýčku? Kouzlo naléhavosti, připojené k tvému předvolání, málem zapálilo pergamen.“

„Tohle přišlo od mořského lidu z přístavu.“ Arcimág zvedl ruku, luskl prsty a vytáhl ze vzduchu pergamen z tulení kůže.

Danilo vzal nabízený dokument a přelétl text zprávy. Po chvíli zvedl oči a upřel na učitele nevěřícný pohled.

„Zjevně jsi na tu hostující drowí kouzelnici udělal slušný dojem,“ řekl Khelben kysele.

Mladý muž se samolibě usmál. „Ženy o mně často mluvívají jako o nezapomenutelném zážitku.“

„To samé slýchám o skvrnitém tyfu a úplavici. S tou drowí ženou se v přístavu nesejdeš.“

„Ne?“

„Ne. V tomhle se se mnou nedohaduj, Danilo. Je toho tady v sázce víc, než si uvědomuješ.“

„Jako obvykle,“ zamumlal Danilo. Se založenýma rukama se opřel o zeď. „Co kdybys mi to tentokrát pro změnu objasnil?“

Arcimág sepjal ruce za zády a začal přecházet po místnosti. „S tou drowí ženou se plaví Caladorn Cassalanter. Vůbec se mu nelíbilo, že ses s ní zapletl, a nezhodnotil tě právě lichotivě. Myslel jsem si, že vy dva jste přátelé.“

„To jsme byli a zase budeme,“ řekl Danilo nenuceně. „Ale Caladorn čmuchal kolem Judity a já na to reagoval jako každý mladší bratr. Každý bratr, který se vyzná v magii,“ dodal, „a jehož složky kouzel zahrnují bohaté zásoby ledku.“ Zvedl hlavu a zvažoval slova. „Není divu, že Caladorn odešel na moře. Dokud kouzlo nevyprchá, nebude mít nic lepšího na práci.“

„Caladorn je dobrý a bystrý chlapec se smyslem pro odpovědnost, který by ti neškodilo napodobit,“ pokáral jej Khelben.

„Taky Caladornovi přisuzují roli nejdůležitějšího arbitra v otázkách stylu,“ prohlásil Danilo s hranou vážností. „Očekávám, že v této sezóně bude námořnické oblečení v módě.“

Khelben se na mladíka zamračil. „Kromě zprávy, kterou máš před sebou, poslal Caladorn taky informace o osudu Klipru. Možná si vzpomínáš, že je to jedna z lodí z Hlubiny, která se letos ztratila. Bezcílně plula jako loď duchů a na palubě měla sudy s těly více než tuctu mořských elfů, naložených v solném nálevu.“

Mladý muž se zachmuřil. „Seveřani nemají krásný lid v lásce, ale neuvědomoval jsem si, že situace je tak zoufalá.“

„Seveřani a elfové,“ zopakoval Khelben. „Kdy bývají věci takhle jednoduché?“

„Než je dostaneš do rukou?“ navrhl jeho synovec vstřícně. „Chceš si to poslechnout, nebo ne?“

Danilo zvedl ruku a rozmáchlým gestem naznačil, že má arcimág pokračovat.

„Podle Harpelovy práce o kulturách Temných říší je zničení elfů z povrchu hlavním cílem drowích elfů a tento cíl předčí jen snaha o ovládnutí podzemních říší.“

Danilo se odstrčil od zdi. „Věříš tomu, že naše hezká malá kouzelnice se za tímto účelem spojila se Seveřany? Že měla podíl na smrti těch mořských elfů?“

„Po pravdě? Ne. Nedokážu si představit, že by se První sekyry Ruathymu s jakýmkoli elfem, bez ohledu na barvu, a z jakéhokoli důvodu spojily jinak než na chvíli. Jak říká staré severské přísloví, když k lovu na vlka využiješ vlka, měj při ruce dva šípy.“

„Roztomilá myšlenka a chytlavý rytmus. Musím to hned zhudebnit,“ zamumlal Danilo. „Za předpokladu, že žádné takové spojenectví neexistuje, co ta dívka podle tebe chystá?“

„V tom je problém,“ zabručel Khelben. „Nemám tušení, co tu ženu pohání.“

Ženské uchichtnutí muže upozornilo, že už nejsou sami. Laerel Stříbroruká se opírala o zárubně dveří, paže měla zkřížené na prsou a oči jí pobaveně zářily.

Arcimágova paní, sama čarodějka proslulá svou mocí, byla stejně vysoká jako její pán. Třebaže byl den ještě mladý, měla na sobě skrovné, stříbrné taneční šaty v přesně stejném odstínu jako vlasy, které jí v zářících vlnách sahaly až po kolena.

„Mluvíme o ženách obecně, nebo jsi měl na mysli nějakou konkrétní?“ zeptala se.

„Mluvil jsem o té drowce.“

Něco v Khelbenově hlase způsobilo, že se Laerel přestala usmívat. „Pokud mluvíš o mé sestře Qilué – mohla bych dodat opět – možná bys měl změnit tón.“

„Co kdybychom tuhle brázdu už znovu neorali?“ navrhl kouzelník popudlivě.

„Znamená to, že tě nezajímá moje poslední návštěva u rodiny?“

Khelbenova tvář se ještě víc zachmuřila. „Zase jsi byla v Přístavu Lebek?“

„Ano, právě jsem se vrátila. Qilué si o svou mladou přítelkyni dělá velké starosti. Někdo Liriel hledá, někdo schopný vytvořit velice rozlehlou síť. Moje sestra má v úmyslu Liriel pomoct dostat se bezpečně k cíli.“

„Tady to máš, strýčku,“ skočil jí do řeči Danilo. „Problém je vyřešen.“

„Všiml jsem si,“ řekl arcimág temně, „že Qilué vyřeší méně problémů, než způsobí. Možná patří Mystře, ale je drow až do morku kostí: impulzivní, náladová, pomstychtivá a nelogická.“

„Taky o tobě mluví hezky,“ prohlásila Laerel s přehnanou vlídností.

Khelben se nenechal vyprovokovat. „Řekni mi všechno.“

Čarodějka chvíli mlčela a dlouze a utrápeně si povzdechla. „Qilué říkala, že provedli průzkum a rozdali úplatky. Věří, že pátrání po Liriel se rozšířilo do Hlubiny. Poslouchal jsi, co se zpívá v krčmách, Dane?“

„Ano, ale nerozumím všemu, co slyším,“ přiznal. „Zdá se, že je vypsaná velice působivá odměna za někoho jménem Vrána. Víc jsem nepochopil.“

„To na vysvětlení, co se děje, stačí.“ Laerel si opět povzdechla a zastrčila si stříbrnou kadeř za ucho. „Po Qiluéině mladé přítelkyni bude pátrat každá nezákonná frakce v Hlubině, nemluvě ani o kdejakém darebákovi, který hledá cestu, jak zaplatit dluhy z hazardu.“

„Nemluvě o lidech, kteří pokládají boj se zlem, což pro většinu z nich zahrnuje všechny temné elfy, za svou řádnou povinnost,“ vložil se do toho Dan.

Žena se zašklebila. „Doufala jsem, že o těch nebudeme mluvit.“

„Obyvatelé Hlubiny, co to myslí dobře, pro nás představují ten nejmenší problém.“ Khelben vytáhl z tajné kapsy v rukávu váček ze síťoviny plný drahokamů. „Tohle je část pokladu hlubinného draka, kterou Liriel použila k vykoupení Elfí panny, ruathymské pirátské lodě, patřící Hrolfovi Nezkrotnému. Vzhledem k tomu, že drowka měla tyto drahokamy několik dní, mohou být očarovány tak, abychom ji pomocí nich našli. A co víc – mohou nám ukázat, kdo další ji magickými či nemagickými prostředky hledá.“

Danilo pozorně sledoval, jak Khelben rychlými pohyby spřádá kouzlo. Trvalo to jen chviličku a před arcimágem se vznášela úžasná mapa, miniaturní krajina s ostrovy a pobřežními zeměmi severního moře. Khelben vytáhl z brašny lahvičku a z ní špetku jiskřivého prášku. Ten rozhodil nad mapou. Drobná zářící světélka se snášela na iluzi a uvolňovala do věžní komnaty výraznou vůni.

Mladík si pozorně prohlížel iluzi a sledoval, jak se po zemi i po moři ženou stříbřitá vlákna. Ukázal na obzvláště jasnou síť, spojující Luskán a Ruathym.

„To je asi nedávný nájezd po moři. Jaké je spojení mezi těmito dvěma starými nepřáteli a naší novou přítelkyní?“

„Kapitán, který útoku velel, byl Rethnor,“ odvětil Khelben, „jeden z pěti lordů z Luskánu.“

„Kapitán Rethnor,“ řekl Danilo zamyšleně. „Povídá se o něm, že je zákeřný a vychytralý, typ muže, který nejspíš nepřijme vinu za své selhání. A z koho udělat obětního beránka lépe než z drowa?“

„Z Hlubiny,“ odpověděl Khelben, jako by Danilova otázka nebyla jen řečnická. „Dokonce i teď rozšiřuje povídačky, že Ruathym uzavřel mocná a nebezpečná spojenectví – spojenectví, která ospravedlnila tento útok na jeho svrchovanost. Rethnor tvrdí, že se Ruathym spojil s temnými elfy a Hlubina jejich temné záměry tiše schvaluje, nebo dokonce i podporuje. Liriel odplula z Hlubiny. Pokud ji vpustíme zpět do města a umožníme jí volný pohyb, dodáme tím jeho slovům na věrohodnosti.“

„To je směšné!“ namítl Danilo. „Kdo by něčemu takovému věřil?“

Khelben posměšně zafuněl. „Odkdy řídí cesty šeptandy logika? Jestliže nějakou věc opakují dost často, najde se spousta hlupáků, kteří uvěří, že je pravdivá.“

„Co tedy navrhuješ udělat? Předat Liriel kapitánu Rethnorovi?“

„Je spousta lidí, kteří by ji rádi prodali, a to nejen Rethnorovi.“ Khelben pronesl další tajemná slova. Stříbrná vlákna naplnila moře jako rybářské sítě a ponořila se hluboko do půdy a kamene.

„Společnost krakena,“ usoudil Danilo a pokývl směrem k moři, „a předpokládám, že ta podzemní síť jsou drowové. Vypadá to, že Liriel měla napilno.“

„Kéž by se tam zastavila.“ Khelben rozhodil další špetku prášku a mapa se opět změnila.

Několik průhledných koulí se navzájem překrývalo a jejich obrazy se vrstvily jako barevná duha. Ze všech těchto sfér bytí proudila vlákna a sbíhala se v nejasné změti v moři kousek východně od Hlubiny. Celkově se svým tvarem podobala pavoučí síti.

„Tohle nevypadá dobře,“ zamumlal mladík.

„Sotva to může být horší! Věštba naznačuje, že naše mladá kouzelnice na sebe přitahuje zvláštní pozornost jisté drowí bohyně.“

Laerel se zahleděla na vážně se tvářícího Khelbena a hněv se z jejích stříbrozelených očí vytratil. „Říkáš, že kamkoli Liriel půjde, Lloth ji pravděpodobně bude následovat.“

„Toho se obávám,“ přikývl Khelben. „Je to už řada let, co drowí bohyně obrátila pozornost ke světu na povrchu. Liriel je třeba sledovat, a bude-li to nutné, i zastavit.“

„Výborně.“ Danilo se zhluboka nadechl a napřímil se. „Dej mi tak hodinu, abych se sbalil, a vyrazím.“

Arcimág zavrtěl hlavou. „Ty ne, Dane, tentokrát ne. Elfové z Chrámu všech bohů mají vlastního agenta.“

Khelben stočil pohled ke dveřím komnaty. V odpověď na jeho tichou výzvu se objevila jeho učednice. „Pozvi našeho hosta dál.“

Vzápětí se Sharlarra vrátila a společně s ní přišla vysoká elfí žena. Nově příchozí měla havraní vlasy, obnošené kožené kamaše a kroužkovou vestu a byla ozbrojená mečem a lukem. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné až na jediný stříbrný pramen, který měla spletený do úhledného copku.

„Toto je Trn, zastánkyně Eilistraee, která nedávno dorazila z Ruathymu,“ představil ji Khelben. „Necháš tuto záležitost v jejích schopných rukou.“

„Jak si přeješ, strýčku,“ přikývl Danilo. Obrátil se k návštěvnici a věnoval jí okouzlující úsměv. „Je to velká úleva vědět, že si Liriel mezi stoupenci Eilistraee udělala přátele.“

„K tomu nemohu nic říci,“ odvětila elfka chraplavým hlasem se zvláštním přízvukem. „Nikdy jsem se s ní nesetkala.“

„Přicházíte ale z Ruathymu?“

„A co na tom? Ona je kořist, ne družka.“ Elfka se na něj zadívala přivřenýma zvláštníma očima, jejichž barva byla spíše zlatá než zelená. „Většina lidí, když vyroste a nechá dětství za sebou, přestane cítit potřebu se nekonečně vyptávat. Nebo to tak možná jen vypadá, protože ti zvědaví většinou nepřežijí dlouho.“

„To zní jako varování,“ poznamenal Danilo.

Elfka si bleskovým pohybem strhla luk z ramene a vyslala k mladíkovi šíp. Ten se mu zabodl mezi boty do staré podlahy z dubových prken a chvěl se tak rychle, až bylo slyšet bzučení.

„Tohle,“ řekla, „bylo varování.“

Danilo poněkud opožděně o krok ustoupil. „Který bard či diplomat v celé Hlubině by se vyrovnal elfské jemnosti?“ zeptal se s obdivem. „Vážený arcimág má očividně pravdu – nesmím se s naší drowí přítelkyní v přístavu setkat. Paní Lovkyně, můj pane a paní Arunsun, krásná Sharlarro, přeji vám pěkný zbytek dne.“

Hluboce se poklonil nejprve elfské válečnici a pak kouzelníkům, až jeho tělem pronikly duhově zbarvené vrstvy iluzivní mapy. Cestou z komnaty přátelsky políbil Laerel na tvář a Sharlarru ještě přátelštěji. Elfská dívka jej sledovala, jak odchází, a pak se tázavě podívala na svou paní.

Laerel učednici roztržitým mávnutím ruky poslala pryč a obrátila pozornost k válečnici. „Je tomu už mnoho let, co si Temná panna zvolila zastánce.“

„Znáte historii elfiho lidu,“ podotkla Trn. „Jistě tedy také víte, že stejná doba uplynula i od chvíle, kdy Lloth nějakému smrtelníkovi propůjčila moc Vyvoleného.“

Laerel se z tváře vytratila všechna barva. „Nechcete naznačovat, že by Liriel…“

„Já nic nenaznačuji,“ řekla elfka chladně. „Já to vím. Viděla jsem to. Její cesta vedla do Přístavu Lebek a odtud na moře. Sledovala jsem ji, dokud se mé lodi nezmocnili mořští zlobři. Ty na palubě, které nezabili, uvěznili v podmořské říši Ascarle. Skupina mořských elfů vězně osvobodila a provedla nás magickou bránou na Ruathym. Připojili jsme se k boji mezi Seveřany z Ruathymu a Luskánu. Viděla jsem tu drowku zaměřit moc a zuřivost Lloth proti nájezdníkům.“

„Pak Caladorn udělal dobře, že kapitána přesvědčil, aby zakotvil v Hlubině,“ řekl Khelben. „Llothina moc bude v podzemním městě značně silnější.“

Laerel vytřeštila oči. Štíhlá ruka vylétla k tváři, kterou předtím Danilo políbil.

Arcimág si jejích obav všiml. „Nějaký problém?“

„Dá se to tak říct.“ Laerel spustila ruku a zaťala pěst. „Liriel půjde přímo za Qilué. Okamžitě musíme mé sestře poslat zprávu!“

Khelben se zamračil. „Víš, že to není možné. Obyčejné zprávě trvá hodiny, než obejde Qiluéiny ochrany a magické rušiče. Nikdo se nemůže přenést přímo do Promenádního chrámu.“

„Já ano,“ prohlásila Laerel ponuře, „pomocí náušnice, kterou mi sestra dala – náušnice, již jsem ještě před chvílí měla.“ Rozevřela dlaň. Ruka byla prázdná.

Arcimág zmateně stáhl obočí, které vzápětí vylétlo vzhůru, když si uvědomil, co se stalo. „Danilo řekl, že se s tou drowí ženou nesetká! Bohové vědí, že ten hoch není dokonalý, ale nikdy neporušuje slovo.“

Jeho paní obrátila oči v sloup. „Souhlasil, že se s ní nesetká v přístavu. Nejdražší Khelbene, opravdu se musíš naučit jazyk lotrů. Vezmi v úvahu toto: kde je tvá sušená esence oblohy, moře a kamene? Kde jsou Lirieliny drahokamy? Kde je zpráva, kterou mořský lid přinesl z Caladornovy lodi? Kde jsou všechny ty věci, jež jednomu kouzelníkovi umožní najít Lirielinu loď – a zajistí, že jinému kouzelníkovi se to nepovede?“

Khelben střelil pohledem od psacího stolu k věšteckému stupínku. Útlá lahvička zmizela stejně jako váček s drahokamy a pergamen z tulení kůže.

Pronesl jediné slovo – šťavnatou nadávku, vyslovenou s velkým důrazem a takřka žádnými ohledy na důstojnost jeho postavení.

„Ten kluk se vydal přímo na loď! Zatraceně a k ďasu! Proč jsem svěřil Mystrino umění takovému beznadějnému hlupákovi!“

Laerel si prstem přejížděla ničím nezdobený ušní lalůček. „Teď když o tom mluvíš, nejspíš jsem ho neměla učit ani ty kapsářské triky.“

„Vypadá to, že váš až příliš vzdělaný chráněnec potřebuje ještě dostat pár lekcí,“ prohlásila Trn. Zabrnkala na tětivu luku, která se rozezněla jako válečná harfa.

Khelbenova podrážděnost se vytratila, když ji z tváře zahnal záblesk otcovského strachu. Jeho moc se kolem něj zvedla jako mlha a vytvořila iluzi majestátního kouzelníka s elfskou krví, starého a nevýslovně mocného – iluzi, jež byla skutečnější než jeho známá podoba.

„Ať z toho vzejde cokoli, chlapec bude ušetřen,“ dožadoval se hlasem nabitým mocí.

Elfská bojovnice, na kterou to neudělalo dojem, pokrčila rameny. „Když to bude možné,“ řekla. Cestou z komnaty zopakovala: „Když to bude možné – a za předpokladu, že mě moc nenaštve!“

Khelbenův vylepšený obraz se rozptýlil jako povzdech a zanechal za sebou smrtelnou podobu, která vypadala staře a ztrápeně. Vyslal ke své paní ustaraný pohled. „Myslíš, že to myslela doslova?“

„No, vypadá to, že své hrozby až příliš zdůrazňuje, ale kolik jsi potkal elfů, kteří nemyslí přesně to, co říkají?“

Arcimág přikývl, jako by tuto odpověď očekával. „V tom případě,“ zamumlal, „jako by ten hoch byl už mrtvý.“

Laerel zavrtěla hlavou, když ji napadlo něco jiného. „Sharlarra začíná být poslední dobou roztěkaná.“

Khelben na ni zůstal zírat, jako by se zbláznila. „A mluvíš o tom, protože…“

„Čas od času navštěvuji Přístav Lebek. Potřebuji to, a to nejen kvůli informacím, které tam můžu získat.“

Přikývl, připouštěje tuto stránku své paní, již nesdílel a ani tak úplně nechápal.

„Řekla jsem ti někdy, kde jsem potkala Sharlarru?“

„Lady Sharlarra z klanu Vindrith? Předpokládal jsem, že v Zemi věčnosti, ale něco mi říká, že to nebude správná odpověď.“

Krátce se zasmála. „To sotva. Potkaly jsme se v Přístavu Lebek.“

„Ne! Zlatá elfka v takové žumpě? Co tam u všech Devíti pekel dělala?“

„Přežívala,“ odsekla Laerel, „a dělala to zatraceně dobře. Ukradla mi měšec. Byl chráněný kouzlem, a jí to přesto málem vyšlo.“

Arcimág se rozhořčeně nafoukl. „A to tě přesvědčilo, abys ji přivedla do mojí věže jako učednici?“

„Proč ne? Nadání je nadání. A mimochodem, Sharlarra není zlatý elf. Ale to odbíháme od tématu. Sharlarra stála právě tady, když nás tvůj dlouhoprstý synovec klidně obral. Jestli si pro ty věci nezašla, oholím si hlavu.“

Khelben povytáhl obočí. „Mé pozornosti neuniklo, že jsi mluvila o tom, že se Sharlarra nudí. Vsadíš si stejně i na to, že tvoje chráněnka z Přístavu Lebek ty ukradené věci při nejbližší příležitosti vrátí?“

Laerel levou i pravou rukou sevřela silný pramen stříbrných vlasů a přehodila je arcimágovi přes ramena. Ovinula mu paže kolem krku a necudně na něj mrkla. „Asi bys měl mít na paměti, že by trvalo dvě stě let, než by zase dorostly do téhle délky.“

Khelbenovy rty sebou zacukaly ve zdráhavém úsměvu. „Jinými slovy žádná sázka nebude.“

Čarodějka si povzdechla a hlavu se zářivými vlasy si položila na jeho hruď.

„Obávám se, že ne.“