Poutník

8. Nepříjemné pravdy, nebezpečné lži

Cestou zpátky do sídla rodu Hunzrin kráčela Shakti nezakrytě a vítězně. Matrona Triel Baenre ji poctila svou přízní. Ať se Gromf Baenre doslechl cokoli, neodváží se proti ní podniknout kroky.

Přinejmenším ne teď.

Osamělá kněžka přecházela po nádvoří sídla Hunzrin a každých několik kroků zalétla pohledem k bráně. Shakti zahlédla svou matku a usmála se.

Stráže u brány ji hned nepoznaly. Ukázala jim rodový odznak a zamračeně na ně vyvalila oči. Dali si to do souvislostí a uvedli ji dovnitř.

Přistoupila k matce a poklekla na jedno koleno. „Matrono Kintuere,“ pronesla formálně.

Starší žena si ji prohlížela přimhouřenýma očima. „Co má tahle tvá dlouhá nepřítomnost znamenat? Odešla jsi z akademie, dokonce i z města, bez mého svolení! A teď se o tvém návratu musím dozvědět z řečí a klepů sloužících?“

Shakti vstala, rovněž bez matčina svolení. „Triel Baenre mne odeslala z akademie a poslala na tajnou misi.“

Kintuere se ušklíbla. „No nejsme my důležití? Copak to bylo za tajemství? Nakupování chovných samců rothe, aby se vylepšilo stádo? Pátrání po nových druzích hub?“

„Quenthel Baenre byla vzkříšena k životu. To je vše, co vám mohu říct,“ odvětila Shakti klidně.

Matrona vytřeštila oči a pak zalétla pohledem k biči s hadími hlavami na Shaktině opasku. Byl to jen nepatrný, ale výmluvný pohyb. Pochopila, že její dcera a dědička je mocnější než ona, a v této vědomosti spatřila vlastní smrt.

Takové byly způsoby drowů a Shakti byla na okamžik v pokušení domoci se dědictví tady a teď.

„Ještě nejsem připravená obléci si plášť Matrony,“ řekla starší ženě. „Musím se věnovat jiným úkolům. Vládněte dobře, matko, a budete vládnout dlouho.“

Odkráčela, aniž vyčkala propuštění, a vydala se ke svým starým komnatám. Když míjela sloužící a stráže, zdravili ji uctivěji než kdykoli předtím. Možná se rozšířila novina o jejím přijetí u Triel Baenre. Možná jen zaznamenali přesun moci, k němuž došlo na nádvoří, a podle toho přizpůsobili své chování.

Poté co se vykoupala a oblékla si čisté šaty, propustila Shakti otroky a vytáhla ze skrýše v úzké spáře mezi dvěma kameny stránku pergamenu. Byla to stránka, kterou před nějakou dobou získala z jedné z Lirieliných knih.

Vydala se k Narbondelu, teplem naplněnému sloupu, který ukazoval běh času, a čekala, až nastane půlnoc a dorazí arcimág Menzoberranzanu.

U paty sloupu se náhle objevil Gromf Baenre, velkolepý v třpytivém piwafwi a vybraném rouchu. Shakti sledovala, jak na magické hodiny dramatickým hlasem a gesty sesílá kouzlo, které opět rozdmýchá jejich žár.

Do té doby vždy viděla pouze obřad a moc. Nyní chápala, čím tento obřad doopravdy je – krátkým řetězem, který arcimága připoutával k městu.

Gromf Baenre dokončil zaklínání a obrátil se k odchodu. Rozhodla se podstoupit ohromné riziko, zahalila se piwafwi a vyrovnala s ním krok.

Vím, že jste tady, oznámil jí medový hlas, který promlouval přímo do její mysli. Proč neřeknete to, co jste přišla říct, a neskoncujete s tím?

„Můj pane…“

TIŠE! zahřměl Gromfův hlas. Myslete si slova, která chcete říct. Uslyším je dostatečně zřetelně.

Shakti přikývla a ani na okamžik nezapochybovala, že mocný arcimág to gesto viděl. Liriel je mrtvá. Amulet, který nosila, se vrací rašemenským Čarodějnicím.

Na Gromfově tváři nebylo znát žádné emoce, dokonce ani reakci na ztrátu nadané dcery.

Přál jste si, abych vám ji vrátila, neboť její kouzelnické schopnosti by byly velice cenné. Nedokázala jsem to, ale místo ní nabízím sebe.

V Shaktině mysli se zamihotal tichý zatrpklý smích. Stala se z vás kouzelnice?

Jsem to, co jsem byla vždy, můj pane Gromfe. Kněžka Lloth.

V Menzoberranzanu netrpíme nedostatkem kněžek, poznamenal.

To je pravda, ale kolik z nich vám tajně naslouchá a hlásí vám, co vědí?

Gromf se zamračeně podíval jejím směrem. Mezi nimi se ocitl koboldí otrok, který se domníval, že se kouzelník mračí na něj, a vyděšeně zapištěl. Kouzelník nedbale mávl k prchajícímu otrokovi rukou a koboldova tunika vzplála. Nešťastné stvoření si s divokým vřískotem strhlo zrádný kus oblečení a odhodilo ho na zem, bosýma nohama se snažilo udupat plameny a při každém dupnutí kvičelo bolestí. Oba drowové bez zastavení pokračovali v chůzi.

To, co navrhujete, je nemožné. Absurdní! Triel by vám myšlenky na zradu vyrvala z mysli dřív, než by se stačily napůl zformovat.

To byjistě udělala, kdybych neměla jiné štíty než ty, které mi darovala Lloth, ale Vhaeraunovu masku je těžké postřehnout.

Arcimág se zatvářil naprosto bezvýrazně. Nemám tušení, o čem mluvíte.

Chcete to zjistit?

Jedinou odpovědí bylo naprosté ticho v její mysli. Shakti si dovolila kradmý úsměv a vedle arcimágových mentálních štítů vztyčila i jeden vlastní.

Po chvíli po ní Gromf vrhl zuřivý pohled. Pokračujte, ale pamatujte, že vaše slova vás zničí dávno předtím, než mi dokáži ublížit. Jestliže si přejete znát mé myšlenky, vezměte si je.

Gromf na tu nestoudnou ženu upřel naprosto nevěřícný pohled. V jantarových očích mu plála zuřivost, ale když mu začínal docházet význam jejích slov, plamen pohasl.

Dokážete mi zabránit vstoupit do mysli. Mně! užasl.

Shakti sklonila hlavu. Z milosti boží mohu. Víte, co si od této nové moci přeji nejvíce?

Po arcimágově tváři přeběhl kyselý výraz. Předpokládám, že to, co obvykle – předčasnou smrt své Matrony matky a hladké nástupnictví, vzestup vlastního rodu, místo v Radě osmi, temné radosti moci.

„Chci přežít,“ řekla Shakti tiše, avšak zřetelně. „Chci třímat moc, to ano, ale znám tohle město a vím, čeho mám naději dosáhnout. Nechci se nechat dohnat k šílenství omezeními moci, která je mi dosažitelná. Kdo toto umění ovládá lépe než vy?“

Gromf se pomalu otočil a podíval se jí přímo do tváře. Nepokáral ji za to, že promluvila nahlas, nebo za domýšlivost, ukrytou v jejích slovech. Bylo to poprvé, co v jeho jantarových očích vzplála jiskřička zájmu. Po chvíli se odvrátil.

Je toho víc, dodala spěšně a navrátila se k mluvení v myšlenkách. Sledovala jsem Lirielinu stopu a vím, kam má amulet namířeno. Vtom spočívá má cena. Jestliže máte zájem o Vhaerauna, mohl byste vyhledat jiné, kteří maskovaného boha následují. Pokud potřebujete uši a hlas v radě, určitě byste si mohl najít mocnější kněžku, která by plnila vaše příkazy, ale jen já vám mohu slíbit návrat Poutníka.

Zalétl k ní pohledem. Slibuje se snadno. Zapomněla jste, že po artefaktu pátrá i Triel?

Už ne. Řekla jsem jí, že Liriel je stále naživu a je vůlí Lloth, aby zůstala v Noci nad zemí a dál vládla artefaktem pro větší slávu Lloth. Gromf se tiše uchechtl. Má sestra tomu věřila?

Příjemná a líbivá lež snadněji vyvolává nedůvěru. Vyprávějte věci, které si lidé nepřeji slyšet, a je pravděpodobnější, že jim uvěří.

Arcimág si ji změřil pohledem. Prohnané, přiznal, ale zajisté to nebylo to jediné, co Triel přesvědčilo.

Shakti znovu sklonila hlavu. Jak říkáte, můj pane. Lloth poskytla zásadní důkaz své přízně rodu Baenre tím, že oživila Quenthel a Triel ji tak získala pro sebe.

Quenthel. Říkáte, že je naživu?

Ano, lorde Gromfe.

Následovalo dlouhé ticho, během něhož Gromf zvažoval možnosti, tkvící v tomto novém přesunu moci. To by mělo Triel potěšit, řekl nakonec.

Kdo ví? poznamenala Shakti. Udělala jsem, co mi yochlol nařídil, až na jedinou věc. Podle Llothina příkazu musím najít způsob, jak vám vynahradit ztrátu Liriel.

Yochlol. Llothin příkaz. To byla mocná slova, která zůstala po mnoho dalších kroků viset v hutném tichu.

Jděte k Narbondelu, řekl Gromf nakonec. Najděte trojici illithidů svlečených z kůže, vyrytých do sloupu. Třikrát se dotkněte hlavy prostředního illithida. Po třetím dotyku se z kamene vynoří malý oblázek a vsune se do vašeho střevíce. Nevyndávejte ho. Když s vámi budu chtít opět mluvit, dozvíte se to. Najděte si soukromí a uchopte kámen do levé ruky.

S těmito slovy arcimág zmizel. Nepřestal ji však sledovat. Všiml si spokojeného úsměvu na kněžčině tváři a jejího sebevědomého kroku, když zamířila zpět ke sloupu.

Díval se, jak mezi složitými řezbami hledá illithidy stažené z kůže a přejíždí po nich prsty. Přesunula váhu na pravou nohu, což naznačovalo, že si oblázek našel cestu do její boty.

Myšlenkou poslal Gromf svou „zprávu“.

Kněžkou projel záblesk moci, až bolestivě vyjekla a prameny bílých vlasů se jí divoce roztančily kolem tváře. Rychle si vlasy uhladila a navzdory bolesti v noze odkráčela obdivuhodně vyrovnaným krokem pryč.

Gromf ji sledoval k jezeru. K molu bylo přivázáno několik malých člunů, připravených převážet dělníky mezi pevninou a ostrovem, na němž se pásli rothe. Vzpomněl si, že rod Hunzrin má na starosti péči o tato zvířata a produkci masa, sýra a vlny. Zašklebil se a přidal do kroku, zamýšleje zadržet kněžku dřív, než odpluje na to bezútěšné místo.

Sevřel jí paži a přinutil vyrovnat s ním krok. Udělali dva kroky a ocitli se v jeho soukromé pracovně.

Shakti se snažila nevypadat vyvedená z míry tím, že byla tak náhle někam přenesena. Opatrně od něj poodstoupila. „Nečekala jsem, že takováto pocta přijde tak brzy.“

„Jestli chcete, říkejte tomu zkouška. Předpokládám tedy, že má výzva byla jasná?“

„Naprosto, můj pane.“

„To je dobře, že alespoň něco,“ zavrčel. „Vaše vyprávění bylo jakž takž zábavné, ale argumenty odporují logice a rozumu. Matrona Triel věří, že je Liriel naživu a že je Llothina vůle, aby její neteř zůstala na povrchu a vlastnila Poutníkův amulet. Jak si myslíte, že by moje drahá sestra reagovala, kdybych ten artefakt získal a použil?“

„Bohyně je nevypočitatelná,“ řekla bez váhání Shakti. „Má v oblibě vychytralé a smělé. Kdybyste získal Poutníkův amulet, nebylo by očividné, že Liriel už není v přízni Lloth?“

„To by řekli mnozí,“ uznal Gromf. „Vše, co se pod touto kamennou oblohou stane, je přičítáno vůli Lloth. Dobře tedy, pokud můžete, přineste mi Poutníka. Dám vám na povel oddíl žoldnéřů.“

„Raději ať se se mnou setkají za hranicemi města,“ navrhla. Z volného rukávu vytáhla tubus a vytřásla z něj velkou mapu, kterou roztáhla na stole. „Tady jsou tunely pod zemí Rašemen,“ řekla a ukázala na ně. „To je rodná země Lirielina lidského milence. Po její smrti se Poutníka zmocnil. Vrátí ho Čarodějnicím, které tam vládnou.“

„Člověk?“ zopakoval znechuceně Gromf. „Je to pravda, nebo je to další z těch nepříjemných lží, o nichž se domníváte, že je můžete vydávat za pravdu?“

V Shaktiných očích se objevil záblesk paniky. „Záleží na tom, když získáte Poutníka?“

Gromf pokrčil rameny. „Vlastně ne. Ty bojovníky vyšlu okamžitě.“ Krátkým mávnutím ruky ji propustil a pak dodal: „Ještě jedna věc.“

Obrátila se zpátky k němu. Podal jí malou křišťálovou lahvičku. „Až nastane správný okamžik, toto urychlí odchod vaší matky. Matrona Kintuere není členkou Rady osmi. Osvědčte se jako Matrona matka a osud vaší rodiny se může rychle vylepšit. Teď běžte a poslužte sobě i mně.“

Kněžka mu odpověděla zářivým úsměvem. Gromf si k velkému překvapení uvědomil, že se z ní stala přitažlivá žena. Ne krásná, jako bývala Sosdrielle Vandree, ale Lirielině matce se krásou mohla vyrovnat jen málokterá drowí žena, dokonce ani její dcera ne.

Pocítil vzácné bodnutí lítosti, které rychle odehnal pryč. Už mnoho let si na milenku nevzpomněl.

Shakti zdvořile vyčkávala. Gromf si uvědomil, že na ni zírá. „Proč otálíte?“ obořil se na ni. „Řekl jsem, že můžete jít.“

Kněžka se uklonila. Pohybem ruky vykouzlila zahalenou bránu. Ze záhybů jejího roucha se vynořilo pět kostlivých hadů a obřadně odtáhli závěsy stranou. Prošla skrz. Závěsy se spustily zpět na místo a brána zmizela.

Byl to působivý odchod, to jí Gromf musel přiznat. Ne náhodou to byla připomínka toho, že se Shakti těší přízni Lloth. Gromf měl v mnoha směrech mnohem větší moc, ale jak mu kněžka právě předvedla, skutečná moc v Menzoberranzanu nakonec vychází z bohyně.

Možná mu ten lidský artefakt, Poutník, nabídne možnosti, které doposud nevzal v úvahu.