Poutník

6. Dračí oči

Merdrith Šílený, který kdysi býval zulkirem mezi thayskými Rudými mágy, se zamyšleně poškrábal na nose podobném zobáku a studoval malý hedvábný váček, který držel v natažené paži. Na rozdíl od Brindlora se nedotkl vyšité kouzelnické pečeti.

Gorlist rychle zalétl k pěvci smrti pohledem. Drow se nenucené opíral o protější stěnu, ruce i nohy měl překřížené a v obličeji výraz zdvořilého zájmu. Po boku mu stál jeden z mladých válečníků, který jej sledoval snad na každém kroku.

Obecně platilo, že Vhaeraunovi následovníci dávali přednost společnosti jiných mužů. Brindlor nechtěl mít se ženami za žádných okolností nic společného. Gorlistovi to vyhovovalo. Rovněž Brindlor mu vyhovoval – tedy samozřejmě až na jeho nenápadný, avšak tvrdohlavý nesouhlas s tím, že mezi sebou mají lidského kouzelníka.

Gorlist měl své důvody, proč do jednotky zařadit i Merdritha. Kouzelník možná vypadal vysušený a scvrklý jako starý strom, ale plamen jeho nenávisti plál zářivým ohněm. Gorlist neměl sklony věřit komukoli z jakékoli rasy, ale podle jeho názoru propůjčovala posedlost mimořádnou cílevědomost a čistotu srdce. Merdrithově nenávisti Gorlist dobře rozuměl.

„Toto je pečeť Laerel Stříbroruké,“ oznámil kouzelník. „Tu už jsem neviděl dobrých padesát let. Tedy ne že by těch posledních padesát let bylo nějak zvlášť dobrých.“

Gorlist tyto poznámky zvažoval ve světle toho, jak tajemnou kouzelnici popisoval Stopař Lumík. Lidé během padesáti let děsivě zestárnou, ale v očích trpaslíkovi podobného člověka byla Laerel mladá a krásná. Vyslovil postřeh nahlas.

„Laerel Stříbroruká bude tak krásná, jak si přeje, ještě v době, kdy se fakani tvých fakanů obrátí v prach,“ řekl kouzelník otevřeně. „Mocní kouzelníci jako já si najdou způsob, jak na několik desítek let smrt podvést. Laerel zažila přicházet a odcházet celá staletí. Každý, kdo se ji pokusí sledovat, s největší pravděpodobností vběhne do magické pasti, která by dokázala uvěznit i kostěje na celou tuto i následující věčnost. S tou se nechcete zaplést. U Mystřiných křivek, já se s ní nechci zaplést!“ Hodil váček na stůl, kde přistál s hlasitým zacinkáním.

„Chci ten drahokam,“ prohlásil Gorlist rozhodně. „Najdi jiný způsob.“

Kouzelník se nad tím zamyslel a pohladil si tenký, na červeno nabarvený cůpek, který nahrazoval bradku. „Ty drahokamy byly součástí dračího pokladu, je to tak? Drak na poklad nikdy nezapomíná. Pátrej po pokladu dračíma očima.“

„Dračíma očima,“ zopakoval Gorlist způsobem, jaký používá člověk, který chce někoho ponouknout k další odpovědi.

„Přesně. Zeptej se draka,“ řekl Merdrith pomalu, jako by poněkud nechápavému dítěti vysvětloval něco zcela očividného.

„Drak je mrtvý,“ oplatil mu Gorlist stejnou mincí.

Kouzelníkova letitá tvář se netrpělivě svraštila. „A tím chceš říct co?“

Brindlor se odstrčil od stěny. „Myslím, že vím, kam tím míří. Potřebujeme nekromanta, takového, co umí mluvit s mrtvými draky. Půjdeš s námi, Falaile, a vezmi s sebou tucet odvážných chlapů.“

Mladý válečník pěvci smrti zasalutoval a odkráčel.

„Gratuluju k povýšení na velitele,“ řekl Gorlist s pronikavou jízlivostí.

Pěvec smrti se jen usmál. „Pokusím se být té cti hoden. Jdeme?“

Gorlist spolkl ostrou odpověď a vyšel za pěvcem smrti z jeskyně, která kouzelníkovi sloužila jako pracovna. Jeho otec, kouzelník Nisstyre, nikdy pěvce smrti nezaměstnával a pro ty, kdo to dělali, neměl nic než pohrdání, ale Nisstyre byl navzdory všem svým řečem o vybudování nového drowího království až přehnaně opatrný a zůstával příliš v utajení. On, Gorlist, dostane doslova i obrazně skalp Liriel Baenre a ukáže zotročeným drowím mužům, že žádná žena není nedotknutelná, žádná nestojí mimo dosah jejich mečů a moci jejich Maskovaného boha. K tomu potřeboval Brindlora.

Existovala nicméně hranice toho, co byl ochoten od Brindlora přijmout. Pěvec smrti si mezi Gorlistovými lidmi rychle našel přátele. Dokud se nebude snažit vybudovat dalekosáhlejší mocenskou základnu, bude všechno v pořádku. Chvíle, kdy některý drow naznačí, že se jeho loajalita změnila, však bude posledním okamžikem Brindlorova života.

Před kouzelníkovým brlohem na ně čekal malý houf drowů. Gorlist jim řekl, co potřebovali vědět, a rázným krokem se vydal tunely k Pharxovu doupěti.

Obrovská skalní síň byla temná a pustá a jediným zvukem byl pravidelný zvuk kapající vody z některé z předsíní, doprovázený vzpomínkami na vybojované a prohrané bitvy. Qilué a její kohorta si poklad přivlastnily a odvlekly. Nezůstala tu jediná mince.

V sousední komnatě našli Pharxovo tělo. Moc z něj nezbylo. Obrané kosti pokrývalo pár matných šupin a celé mohutné mrtvé tělo tak vypadalo jako kostlivý rytíř, práchnivějící v plátové zbroji.

Drowové se meči a sekerami pustili do práce. Po dlouhé době se zpoceným mužům podařilo vyprostit lebku. K odnesení mohutné lebky bylo zapotřebí všech třinácti válečníků. Na každé straně jich bylo šest a jeden vzadu a cestou do krypty vypadali jako čestná stráž nesoucí rakev.

Namáhavě se prodírali řadou chodeb, z nichž každá byla o něco užší než předchozí. Když se přiblížili k nekromantově jeskyni, už jim nezbývalo nic jiného než lebku tlačit a naklánět ji potřebným směrem, aby ji úzkou chodbou vůbec dostali. Skřípění kosti o skálu způsobovalo vibrace, které ze stěn tunelů a na namáhající se drowy shazovaly malé kamínky.

Hluk byl přerušen divokým pronikavým zaječením a z ukryté jeskyně vyrazil vysoký elf. Obrátil se k drowům a divoce přitom mával nohama i rukama.

Všech čtrnáct drowů jako jeden muž tasilo meče.

Elf přikroužil blíž, ale Brindlor je zvednutím ruky zarazil. Gorlist si všiml, že elf je vyšší než většina lidí a pokrytý slabě zelenou šupinatou kůží. Divoké oči měl zlaté a rozdělené svislými zornicemi, takže vypadaly jako oči hada.

Nebo draka.

„Polovičního draka,“ zamumlal Brindlor, jako by odpovídal na válečníkův nevyřčený dotaz. „Šílený jako brouk gasinta, ale má nadání na nekromantskou magii. Za ty peníze bys lepšího čaroděje nesehnal.“

„Kolik mu platíme?“ zeptal se Gorlist.

„Neplatíme.“

Tato logika zrovna nevyvolávala důvěru, ale než mohl Gorlist něco namítnout, Brindlor polovičnímu drakovi přednesl jejich žádost. Šílený nekromant přikývl a uctivě položil ruku na Pharxovy ostatky. Z gigantické lebky začal stoupat žhnoucí opar. Za několik okamžiků vířil vzduchem přízračný obraz hlubinného draka, kroužil kolem lebky a proplétal se prázdnými očními důlky jako kočka, která se ovíjí kolem nohou oblíbeného člověka.

„Pharxův duch,“ řekl Brindlor tiše. „Můžeš mu položit čtyři otázky, nebo vznést čtyři požadavky. Vybírej pečlivě. Mrtví mají sklony dávat záludné odpovědi.“

Gorlist udělal krok vpřed, šťastný, že při pátrání zjistil jméno kouzelného kamene. „Hledám rubín z Chissentry. Řekni mi, kde se nachází.“

Mohutná lebka se k němu obrátila, ale hlas zazněl shora z místa, kde kroužil dračí přízrak. „Jak to mám vědět? Rubín z Chissentry nebyl součástí mého pokladu.“

„Jedna nula pro draka,“ zamumlal Brindlor. S úsměvem opětoval Gorlistův vražedný pohled a pokynul k lebce.

„Byl tam přidán až po tvé smrti,“ upřesnil Gorlist, „a odnesen ze síně s pokladem společně s drahokamy, které jsi znal. Cítíš známé drahokamy kolem velkého rubínu, obtíženého magií?“

„Ano.“

Pěvec smrti se na Gorlista ironicky podíval. „To jsou dvě. Chceš poslední otázku přeformulovat a zkusit to potřetí?“

Gorlist zaťal zuby a pokusil se znovu. „Popiš mi kameny, které vidíš spolu s rubínem, a řekni mi, kde je najdu.“

Přízračný drak se rozplynul ve tmě, jako by odlétl pátrat po kamenech. Za chvíli se znovu rozzářil tak rychle, že to na okamžik vypadalo, jako by měl hmotné tělo.

„Diamanty z Nssidry,“ přemítal. „Dvacet diamantů, uchycených ve stříbrném filigránu. Lemují kámen, který hledáš. Vidím, jak zdobí elfskou ženu, rudozlatou pochodeň, planoucí za zdmi z černého kamene.“

„Černý kámen,“ zabručel Brindlor, který nevypadal ani trochu překvapeně a už vůbec ne šťastně. „Řekni mi toto: označuje černý kámen hrobku prastarého draka?“

Dračí duch se podíval na pěvce smrti a přízračné zuby se zableskly v úsměvu. „Odpověď na tuto otázku už znáš, pěvce smrti, jinak bys ji nepoložil. Sbohem. Zazpívej náš příběh dobře.“

S těmito slovy se duch rozplynul. Poloviční drak se také vrátil zpět do jeskyně. Jeho nesouvislé blábolení se utišilo a změnilo na podivný strohý žalozpěv v jazyce, který Gorlist nikdy neslyšel.

S tváří rozpálenou vzteky se prudce obrátil k pěvci smrti. „Jen čtyři otázky, a ty jednu z nich vyplýtváš na něco, co už víš?“

„Možná jsem doufal, že se ukáže, že se mýlím,“ usmál se Brindlor křivě, „ale vezmu-li v úvahu, jakou kouzelnici hledáme, a stopy, jež nám prozradil Pharxův duch, je náš cíl děsivě jasný.“

Gorlistovi to vůbec jasné nebylo. Drow pěvci smrti na okamžik záviděl jeho znalost lidského světa i schopnost brát na sebe podobu jiných ras a vmísit se mezi cizí lidi na cizích místech. Takové umění vám poskytlo znalosti a znalosti dávaly výhodu.

Gorlist byl však válečník, ne pěvec smrti. Bude bojovat, ne stát stranou a skládat písně o činech, které vykonal lepší drow!

„Dračí poklad si tě najal pro tvé znalosti Noci nad zemí,“ řekl stroze. „Ukaž, že si svůj plat zasloužíš, a mluv jasně.“

Brindlor se poklonil. „Jak přikazuješ. Legendy praví, že město Hlubina kdysi bývalo dračí pevností. Bardové mnoha ras zpívají písně, v nichž se o tomto městě mluví jako o hrobce prastarého draka. Takže to vypadá, že máme namířeno do Hlubiny, kde oblehneme věž Černou hůl a uneseme zrzavou elfku, která žije uvnitř. Tento čin, až bude dokonán, by měl ospravedlnit peníze, které dostávám.“

Věž Černá hůl, zopakoval si Gorlist v duchu. Nebyl odborník na život v Hlubině, ale dokonce i on slyšel o této věži a o mágovi, který jí vládne.

Ospravedlní to jeho honorář? Jestli se Brindlorovi podaří najít způsob, jak vykonat tento zázrak, bude možné za spravedlivou odměnu považovat všechno bohatství, které bývalo součástí dračího pokladu!

Nedaleko jeskyně, kde byly Pharxovy kosti bez lebky uloženy k odpočinku, se Liriel s Fjodorem brodili tunelem plným krys a opatrně kráčeli na vysokých dřevěných chůdách. Opěrky byly téměř tři stopy nad zemí a dřevo bylo natřené kolomazí, aby to krysám zabránilo ve šplhání. Dokonce i přesto se hladoví škůdci divoce rojili kolem a ve zběsilé snaze dostat se k živému masu, nacházejícímu se těsně mimo jejich dosah, po sobě vzájemně šplhali.

Liriel opatrně našlapovala a přitom se šklebila. „Začíná se mi stýskat po stokách. Kdybych se nad tím trochu zamyslela, určitě bych dokázala najít zajímavý způsob, jak se téhle havěti zbavit.“

Její společník zavrávoral a rukou se přidržel nízkého kamenného stropu, aby získal rovnováhu. „Žádná magie,“ připomněl jí. „Je to rozkaz paní Qilué.“

„Rozkaz?“ zopakovala Liriel. „Proč si myslíš, že je naší povinností poslouchat její rozkazy?“

„Tohle je její území,“ upozornil. „Její služebník nám řekl, co máme v téhle chodbě očekávat, a dal nám vše, co budeme potřebovat, abychom prošli.“

Drowí dívka odkopla obzvlášť neodbytného hlodavce. „A za to máme být vděční? A kromě toho, čemu by to uškodilo? Je nebetyčný rozdíl mezi kněžskými kouzly a magií kouzelníků.“

„Nevím, čemu by to mohlo uškodit,“ přiznal Fjodor, „ale v této záležitosti se spokojím s tím, že zůstanu v nevědomosti.“

Liriel dál nenaléhala. Qilueino nevhodně použité teleportační kouzlo a následné vniknutí kruté drowí bohyně do Eilistraeeiny pevnosti, to vše bylo příliš čerstvé a znepokojivé.

Krysy se náhle s vyděšeným pištěním rozprchly. Fjodor seskočil na kamennou podlahu a tasil meč. Rovněž Liriel odhodila chůdy, ale přivolala vrozenou drowí magii, která ji udržela ve vzduchu. Z tajných pouzder vytáhla dva nože a vyčkávala.

Ozval se šustivý zvuk a na Fjodora se řítil pavouk velikosti loveckého psa.

Liriel ztuhla uprostřed hodu. Dlouhý okamžik stála polapená v noční můře nehybnosti, zatímco se v ní svářily zákaz útočení na pavouky a touha ochránit přítele.

Fjodor naštěstí takové zábrany neměl. Máchl černým mečem a smetl na bok proud jedu, který po něm stvůra plivla. Vrhl se stranou, pak změnil směr a převalil se zpět, takže ležel přímo pod pavoukovýma předníma nohama.

Hlava s protáhlými čelistmi se prudce sklonila. Fjodor vrazil meč do ústního otvoru a přetočil se stranou. Pavouk se převalil na chlupatá záda. Osm nohou zuřivě tlouklo do vzduchu, jak se tvor pokoušel převrátit.

Rašemenec vyskočil na nohy a s mečem stále v ruce se předklonil. Jedna pavoučí noha se zkroutila kolem zbraně, zatímco další omotala Fjodorovo zápěstí. Jediné mocné trhnutí mu vyrvalo meč z ruky a odhodilo zbraň pryč.

K pavoukovi se mihla stříbřitá šmouha a jeden z Lirieliných nožů se zabořil až po zdobený jílec. Stvoření zasyčelo, ale dál se zmítalo a snažilo dostat na nohy. Nůž minul životně důležité orgány.

Liriel se kousla do rtu. Do elfského mistra šermu měla daleko, ale s vrhacími zbraněmi měla stejně dobrou mušku jako kterýkoli drow, jakého znala. Naposledy minula cíl někdy před vlastním obřadem dospělosti!

Nebyla si jistá, co ji znepokojuje víc – vědomí, že selhala, nebo podezření, že ve skutečnosti vůbec neminula.

Fjodor zbraň, již mu poslala, dobře využil. Sevřel dýku oběma rukama a divoce jí trhl přes chlupaté tělo. Zmítající se údy znehybněly a zakulacené tělo splasklo jako protržený měch na víno. Od mrtvoly se na všechny strany rozběhly stovky maličkých pavoučků, dětí, které osvobodila matčina smrt.

Válečník vstal a otřel si tvář. Podíval se na Liriel. K vlastnímu překvapení nespatřila v jeho tváři žádné obvinění nebo zklamanou důvěru.

„V mé zemi žije spousta obtížných a škodlivých tvorů,“ řekl tiše. „Rašemencům by bez nich možná bylo líp, ale žádný z nás by proti nim nepozvedl zbraň. My to tak neděláme.“

Na okamžik na něj upírala pohled a pohnutím nebyla schopna slova. Od chvíle, kdy opustila rodnou zemi, viděla mnoho zázraků, ale žádný nebyl tak podivuhodný jako schopnost tohoto muže nahlédnout do jejího srdce. Krátce poté, co se setkali, jí věnoval šperk nevyčíslitelné ceny, prastarého pavouka uvězněného v jantaru. Třebaže ji ujišťoval, že takové věci jsou v jeho zemi běžné a vůbec ne drahé, Liriel věděla, že by jí přívěsek záviděly všechny kněžky v Menzoberranzanu. Jak to mohl vědět? Jak mohl rozumět věcem, které nikdy neviděl?

Drowka mu kývnutím poděkovala a snesla se dolů k němu. Zalétla pohledem do tunelu vpředu a rozevřela zlaté oči. „Nikdy jsem nezabila pavouka, ale možná nebudu mít na výběr,“ zašeptala. „Podívej.“

Luskla prsty a objevila se malá koule modrého světla. Pohybem ruky vyslala kouzlo dál kamennou chodbou.

V azurovém světle zářily tisíce jemných vláken. Fjodor zatajil dech a vychrlil rašemenskou kletbu.

Chodby byly přehrazeny vrstvami a vrstvami pavučin. V nich číhaly pavoučí děti, které už nyní byly velké jako havrani a rychle rostly dál.

Liriel na okamžik pevně zavřela oči. Jednou rukou tasila meč a v druhé vyčarovala ohnivou střelu.

Fjodor ji chytil za zápěstí dřív, než mohla planoucí zbraň vrhnout vpřed. „Podívej se na ty sítě. Vidíš, jak se třpytí?“

Zamyslela se nad jeho slovy. Pavučiny, dokonce i ty přirozené, byly neobyčejně silné a odolné. Toto nebyli obyčejní pavouci a sítě budou jistě nepřirozeně pevné. Oheň dost silný na to, aby nově utkané sítě zničil, by nejspíš spotřeboval všechen vzduch v chodbě.

Menší ohnivé kouzlo by možná nadělalo nějakou škodu, ale smrtelně nebezpečné děti měly hbité nohy. Většina z nich by před malým ohněm rychle utekla a vyčkala na vhodnou příležitost. Liriel zalétla pohledem k Fjodorovi a zvažovala, jakou mají proti stovkám číhajících stvůr naději.

Rty se jí zkroutily ve slabém, zlověstném úsměvu, když ji napadlo řešení. „Vylez na ty balvany,“ řekla Fjodorovi a kývla k hromadě kamení, která se zvedala vysoko nad vlhkou podlahu. „Ať se stane cokoli, nesahej na stěnu.“

Prudce zastrčila meč zpátky do pochvy a nechala ohnivou střelu spadnout na zem. Ta zasyčela a zhasla v louži, pokryté špinavou pěnou, zcela nepovšimnuta temnou elfkou, která ji vyvolala.

Liriel znovu přivolala schopnost levitace. Vznášela se ve vzduchu a začala zarikávat. Vlhký páchnoucí vzduch se zavlnil a temnotou si našel cestu tenký rozeklaný paprsek světla. Dívka ho sevřela a vrhla po lesklých pavučinách jako oštěp.

Vzplál modrý oheň a se syčením si propaloval cestu od jedné pavučiny k druhé. Drowka odvrátila hlavu stranou, pevně zavřela oči před ničivou září a jednou rukou si zacpala nos, aby zmírnila zápach spálených pavouků.

Uplynuly hodiny, nebo snad jen několik vteřin. Cítila, jak se jí kolem kotníku sevřela Fjodorova ruka a stáhla ji dolů. Vykroutila se mu z utěšujícího objetí a vyrazila vpřed, aniž sežehlým tělům věnovala jediný pohled. Fjodor ji beze slova následoval, jako by chápal, že porušení celoživotního tabu ji zanechalo v tak křehkém rozpoložení, že by se její vyrovnanost mohla zhroutit dokonce i pod jeho dotykem.

Zbytek cesty uběhl bez vážných potíží. Netrvalo to ani hodinu a našli komín, který jim popsal služebník Qilué, a podařilo se jim po jeho zrádných hladkých stěnách vyšplhat.

Liriel sevřela poslední úchyt a zaklepala na dřevěný strop. Poklop se odsunul. Do otvoru se vysunula krásná elfí tvář, lemovaná zlatorudými vlasy a osvětlená pečlivě zacloněným světlem svíčky.

Sharlarra drowí dívku přivítala přátelským úsměvem. Chytila Liriel za zápěstí a s překvapivou lehkostí ji vytáhla nahoru.

Liriel se rozhlédla kolem. Nacházeli se v malé místnosti s podlahou a stěnami z tmavého dřeva. Vzduch prostupoval kvasnicový pach piva. Nejspíš krčma. Další člověk, statný muž s ustupujícími vlasy, který měl na těle válečníka oblečenou zástěru hostinského, pomohl Fjodorovi nahoru k nim.

Liriel si odhrnula z obličeje vlasy špinavé od sazí. „Jak jsi nás našla?“

Elfka jí ukázala velký vybroušený drahokam. „Tohle je z tvého podílu na dračím pokladu. S jeho pomocí jsem tě dokázala vystopovat na loď a pak sledovat vaši stopu až sem do hospody U Zející brány.“

Dívčiny oči se rozzářily zájmem. „To kouzlo bych se ráda naučila.“

„Někdy jindy,“ zamumlala Sharlarra a vrhla pohled po starším muži. „Naší první povinností je dostat vás dva z města. Přinesla jsem rukavice, kterými si zakryješ ruce, a módní pláště s kápí. Znám kouzlo, které změní tvůj vzhled tak, abys vypadala jako lidská dáma, a Durham – náš laskavý hostitel a majitel tohohle skvělého podniku – má dva koně, kteří na vás čekají ve stájích za hostincem, osedlaní a se zásobami.“

„Koně,“ řekla znechuceně Liriel.

„No, myslela jsem si, že velcí ještěři by mohli být trochu nápadní,“ zazubila se Sharlarra. „Cesta, která vede od Východní brány, protíná říčku. Za mostem se stočte na sever a jeďte podél vody až k jejímu prameni na kopci v malém lese. Tam se s vámi setkám a vyprovodím vás na další část cesty.“

Fjodor se postavil vedle Liriel a napřáhl ruku. „Pojď do Rašemenu,“ řekl tiše. „Jestli hledáš dobrodružství a přátelství, není lepší místo, kde hledat.“

Elfka vypadala podivně dojatě a uchopila jeho ruku do svých. „Šťastnou cestu,“ popřála jim.

Dvojice kývla Durhamovi na pozdrav a tiše vyklouzla zadními dveřmi. Hostinský upřel na elfku zasmušilý pohled.

„Tvému pánovi arcimágovi se to nebude líbit.“

Věnovala Durhamovi úsměv plný naděje. „Musí o tom vědět?“

„Zdá se, že to vždycky ví.“

Sharlarra si povzdechla. „Správná připomínka. V tom případě bych raději měla změnit podmínky závěti dřív, než začnu balit. Neboj se, budu v ní na tebe pamatovat.“

Muž se zasmál a otcovsky ji poplácal po tváři. „Už běž.“

Počkal, až Sharlarra odejde, a pak spustil těžký dřevěný poklop zpátky na místo a pečlivě do štěrbiny nasypal prášek z váčku na opasku.

Vypadalo to, jako by se látka vsákla do dřeva a zakryla tak všechny stopy po tajném vchodu. Byl to dar od arcimága Hlubiny, dlouholetého přítele, který nikdy zcela neschvaloval Durhamovu úlohu samozvaného strážce bran Podhůří. Khelbenu Arunsunovi by se zaručeně nelíbilo, že si jeho učednice vzala patronát nad tou hezkou malou drowkou a jejím rašemenským společníkem.

Durham tomu nutkání ovšem dokonale rozuměl. Za dřívějších dnů by býval udělal totéž.

Když o tom tak uvažoval, den pro něj ještě zdaleka neskončil.

Možná, přemítal Durham, by jeho starý přítel Khelben mohl ještě chvíli počkat, než se o dnešním nočním dobrodružství dozví.