Poutník

7. Návrat domů

Ubrány sídla rodu Hunzrin se Shakti zastavila. Zahalená v piwafwi a ukrytá v jím propůjčené neviditelnosti upřeně hleděla na dům, v němž prožila dětství a který byl jejím dědictvím.

Rodinné sídlo leželo v okrajové části Menzoberranzanu, blízko k polím a pastvinám, péče o něž byla úkolem rodu Hunzrin. Stavba nebyla tak velká jako mnoho jiných sídel ve městě a zahrnovala pouze tři velké stalaktity, několik spojovacích můstků a řadu poněkud zchátralých hospodářských stavení.

Přesto Shakti cítila pýchu. Nebyla to velkolepá usedlost, ale je její, nebo alespoň brzy bude. Podle osobních standart, které halily jeden z můstků, její starší sestra konečně podlehla záhadné zhoubné chorobě. Prapor s jejím znakem – směšně vypadající věc v podobě siluety rothe v kruhu, jenž měl symbolizovat kolo sýra – už nevisel jako druhý v pořadí. Na jeho místě visel prapor zdobený Shaktiným znakem, vidlemi plnými magické energie. Nyní byla dědičkou své matky a nejvyšší kněžkou, těšící se ničím nezkalené přízni Lloth. V mnoha směrech vypadala její budoucnost nádherně temně.

Nejprve se však musela vypořádat se záhadným tajemstvím, které jí bylo svěřeno. Bylo by do nebe volající bláznovství ukázat se v sídle rodu Hunzrin dřív, než budou tyto záležitosti vyřešeny. Měla mladší sestru, která by neváhala využít slabinu, již představoval Shaktin nejistý status.

Shakti, stále zahalená neviditelností, kráčela městem k sídlu rodu Baenre. Když se přiblížila k vnější zdi, rozevřela plášť a ukázala se strážím. Magické ochrany dům obklopovaly jako vodní příkop a bylo rozumnější přijít nezakrytě než být chycena při tom, jak se pokouší dovnitř vplížit tajně.

Okamžitě ji obklopil oddíl stráží. S přimhouřenýma očima vyslechli její požadavek na audienci a vyslali rychlého posla, aby zprávu předal Matroně matce. Trielina odpověď dorazila vzápětí: vznášející se disk, který návštěvnici důstojně přepraví.

Shakti se na disku usadila a s hlavou vysoko vztyčenou pokračovala v cestě několika dalšími bránami, které střežily vstup. Nepochybovala, že Gromf se o jejím příchodu doslechne nejpozději do hodiny.

Rozhodně si tu myšlenku vyhnala z hlavy. Bude potřebovat všechen svůj důvtip, aby se vypořádala s mazanou a zrádnou Triel. Jakákoli ztráta pozornosti by mohla být smrtící.

Disk ji donesl přímo ke dveřím Trieliny audienční síně. Shakti z něj sestoupila a vydala se na dlouhou cestu k Matroninu trůnu. Komnata byla obrovská, s vysokým klenutým stropem a složitě zdobenými stěnami. Každý krok se tiše odrážel, zvuk podobný tomu, když kámen dopadne do hluboké studny. Takový přístup měl nahnat strach, ale skutečnost, že to věděla, účinky ani v nejmenším neoslabovalo.

Triel její příchod sledovala přivřenýma karmínovýma očima. Drobná kněžka přidala k matčinu trůnu nádherně vyřezávanou podnožku. Shakti usoudila, že nebylo příliš důstojné, když Matrona se vší pompou seděla na trůnu a nohy se jí houpaly ve vzduchu jako dítěti.

Zastavila se v uctivé vzdálenosti a hluboce se poklonila. Matrona Baenre sledovala Shaktin projev úcty pevnýma, nečitelnýma očima, kterým Shakti čelila stejně neochvějným pohledem. Podívala se ženě z rodu Baenre do očí a oznámila: „Matrono Triel, selhala jsem.“

Dlouhou chvíli se v komnatě vznášelo ticho, zatímco Triel zkoumala toto podivné prohlášení a hledala v něm hluboko ukryté významy.

„Nepřivedla jsi s sebou Liriel,“ řekla nakonec.

„Nepřivedla,“ přiznala Shakti, stále na kolenou. „Lloth má s princeznou záměr, který stále ještě plně nechápu.“

Karmínové oči První Matrony se nebezpečně zúžily. „Troufáš si hovořit jménem Lloth?“

Shakti sklonila hlavu. „Pouze opakuji slova, která mi řekl její služebník yochlol.“

Odměnilo ji další ticho – tentokrát kratší, ale stejně mocné. „Kde jsi se s tímto služebníkem setkala?“

„V Propasti.“

Trielina oční víčka zamžikala. Matrona Shakti pokynula, ať vstane a posadí se. „Vyprávěj mi ten příběh od začátku.“

Kněžka se posadila do nabízeného křesla. „Podle vašeho rozkazu jsem shromáždila mocné spojence a vydala se Liriel pronásledovat. Rovněž ona se obklopila přívrženci a naše síly se střetly v zuřivé bitvě.“

„Kdo se s ní spojil?“

„Mnozí. Lidé z dalekého ostrova jménem Ruathym a tlupa mořských elfu.“

Triel se prudce napřímila. „Dcera z rodu Baenre ve spojení s povrchovými elfy? Co je to za ohavnou lež?“

„Není to lež,“ trvala Shakti pevně na svém. „Kdybych chtěla pozměnit pravdu ve vlastní prospěch, nevyprávěla bych něco, co bude vašim uším znít příjemněji?“

První Matrona toto upozornění vzala na vědomí strohým přikývnutím a naznačila Shakti, ať pokračuje.

„Liriel si probojovala cestu do pevnosti illithidí čarodějky, starodávných ruin města, které patřívalo povrchovým elfům a nyní je pohřbeno hluboko na mořském dně. Osvobodila mořské elfy, které illithidí čarodějka věznila, a vedla je do bitvy. Sama bych takové spojenectví pokládala za nemožné, kdybych je neviděla na vlastní oči.“

„Prohrála jsi boj s lidmi a povrchovými elfy,“ shrnula to Triel hlasem překypujícím pohrdáním.

„Ne,“ odvětila Shakti klidně. „Prohrála jsem s mocí Lloth.“

Matroniny drobné ruce sevřely opěradla trůnu. „Už jsi prokázala svou neschopnost. VVvaruj se toho, abys ke svým chybám přidala i rouhání!“

Shakti pokračovala. „Vyzvala jsem Liriel na naishedareth,“ vyřkla jméno obřadního souboje mezi dvěma kněžkami, jehož úkolem bylo rozhodnout, která z nich se těší větší přízni Lloth.

Triel se uklidnila a rty se jí zkroutily v jízlivém úsměvu. „Odvážný krok,“ ušklíbla se. „Jsi nejvyšší kněžka a ona sotva akolyta!“

„Je z rodu Baenre a já ne,“ odvětila Shakti bez obalu. „Můj hadí bič byl zabit, má kouzla odvrácena.“

„Takovou moc ta dívka nemá,“ řekla Triel nejistě.

„Ona sama ne. Ale stala se z ní Zedriniset.“

Z Trieliny tváře se pomalu vytratil hněv. Toto slovo, jedno z nejposvátnějších v jazyce drowů, bylo jen zřídkakdy vyslovováno nahlas. Byla to pocta a moc, kterou každá kněžka potají toužila získat pro sebe a obávala se, že ji spatří v některé z ostatních.

„Vidělas to.“

„Nejen já. Během bitvy o Ruathym proudila moc Lloth skrze dceru Baenre.“

Malá kněžka se to snažila strávit. „Přesto jsi ji vyzvala.“

Shakti sklonila hlavu a doufala, že její postoj je přiměřeně pokorný. „Za svou domýšlivost jsem byla uvržena do Propasti.“

Matrona nad těmito slovy dlouho uvažovala, zkoumala je a pátrala po vrstvách lstí a skrytých záměrů, které byly ve všech vztazích mezi drowy běžné. Když promluvila, zaměřila se na tu nejočividnější otázku.

„Přesto jsi tady.“

„Jsem tady,“ souhlasila Shakti. „Byla jsem odsouzena za útok na členku rodu Baenre, Pavouči královna však rozumí mému srdci. Kněžky z rodu Hunzrin vždy podporovaly rod Baenre. Jsem vaší služebnicí. Potrestat mě příliš přísně by mohlo vrhnout ohavné světlo na hladkou temnotu vaší cesty. Llothin služebník mne podrobil zkoušce a shledal mě důvěryhodnou. Vrátila jsem se z propasti se znameními přízně Lloth.“

Shakti sáhla do svého roucha a vytáhla hadí bič s pěti hlavami. Kostlivé hlavy se vztyčily a pak se První Matroně s úctou poklonily.

„Toto je bič, který jste mi dala vy sama,“ vysvětlila Shakti. „Byl zničen v boji s Liriel a během mého pobytu v Propasti obnoven mocí Lloth.“

Triel si nemrtvou zbraň pochybovačně prohlížela. „To tvrdíš, ale každá nejvyšší kněžka dokáže oživovat mrtvé. Budeš muset být přesvědčivější.“

„Llothin služebník mi dal i toto na důkaz Llothiny nejvyšší přízně, kterou chová k rodu Baenre, a jejího přání, aby vzkvétal víc než všechny ostatní rody.“

Podala Triel bublinu duší. Matrona do ní upřela pohled, ale její zrak se Shaktinu nemohl rovnat.

Matrona rodu Baenre vyštěkla rozkaz na své stráže. Muži zmizeli a za okamžik je nahradila dvacítka dobře vyzbrojených žen. Byla to její osobní stráž, ženy pečlivě vybrané pro zuřivost a očarované kouzlem věrnosti. Ženy kolem Trielina trůnu vytvořily kruh.

Triel kývla a všechny ženy tasily dvě zbraně, které zkřížily s těmi, jež držely ženy vedle nich. Místností se rozlehlo slabé hučení, jak připravenou ocelí proudila ochranná magie. Z kruhu nebylo možné seslat žádné kouzlo a žádné by vevnitř nepřetrvalo.

Triel hodila kouli směrem k jedné bojovnici poblíž. Koule se roztříštila dřív, než dopadla na podlahu, a vybuchla v obláčku zářícího nazelenalého kouře. Kouř odplul a zastavil se těsně u hučících mečů. Jelikož se nemohl rozptýlit, ztrácel se jen pozvolna. Když se rozplynul, všechny ženy zůstaly v úžasu zírat na vysokou drowí ženu, stojící v ochranném kruhu. Oči měla omámené a vlasy rozcuchané, ale tvář nebylo možné s nikým zaměnit.

„Quenthel,“ řekla Triel zvláštním hlasem.

Nepochybně to byla Quenthel Baenre, mocná kněžka zabitá před mnoha lety. Nemohlo to být jinak, protože kdyby se kterýkoli jiný drow pokusil získat její podobu, magický kruh by kouzlo rozehnal. Quenthel padla v boji a její tělo se vrátilo do města, kde je podle zvyklostí k uctění vysoce postavených kněžek spálili na popel. Mrtvá těla méně významných drowů byla nabalzamována a uložena jako zdroj, který byl využíván, když bylo třeba získat oddíly bezejmenných zombiích vojáků.

Spálena na popel – a přesto stála zde. Quenthel byla nepochybně naživu. Nebylo možné popírat jasné znamení přízně Lloth. Rodu Baenre byla navrácena mocná kněžka!

Vskutku znamení Llothiny přízně, přemítala Triel. Jedna kněžka z rodu Baenre navrácena z mrtvých, z další se stala Zedriniset, Vyvolená bohyně!

S tak mocnými spojenci by Triel nikdy neměla nouzi o nepřátele. A co Shakti, již sama bohyně tak poctila a svěřila jí takové informace?

Matrona rodu Baenre na sobě nedala tyto myšlenky znát a rázným mávnutím ruky stráž propustila. Pak se obrátila k oběma kněžkám, které ji ostražitě sledovaly, a její pohled sklouzl z jedné spiklenkyně k druhé – neboť to nepochybně byly spiklenkyně.

„Jak jste se dostaly ven z Propasti?“

Vzkříšená drowí kněžka na Triel dlouhou chvíli nehybně zírala.

„Já… já nevím,“ přiznala a zapotácela se, jako by se chystala omdlít. Čirou silou vůle se napřímila. Na tváři se jí objevilo něco z nadutého chování, které si Triel pamatovala.

Triel se podařilo usmát a řekla to jediné, co říci mohla.

„Vítejte doma, sestry.“

Té noci se Brindlor, pomocí kouzel přestrojený za lidského přístavního dělníka, prodral do přecpané smradlavé krčmy v přístavní čtvrti Hlubiny. Pozorně si prohlížel dav a pátral po opáleném Seveřanovi se zrzavým vousem a tvrdýma nedůvěřivýma očima.

Našel toho muže, jak sedí sám u malého stolu poblíž dveří do kuchyně, nohy má položené na jediné další židli a divokým pohledem vyzývá každého poblíž, ať si na ni zkusí dělat nárok.

Brindlor se prodral ke kapitánovi. Opřel se o zeď a sebral korbel piva z tácu, který jedno z děvčat neslo kolem – obratná krádež, za kterou si od rudovousého piráta vysloužil obdivné přikývnutí.

„Rušná noc,“ poznamenal Brindlor hrubým jazykem známým jako obecná řeč, který okořenil drsným přízvukem mrazivých Severních zemí. Kývl ke kuchyni poblíž. „Řek bych, že příliš rušná, když nechaj mořský kapitány sedět tak blízko latríny.“

Kapitánovou tváří se mihla jiskřička pobavení. „Zdá se, žes tu někdy jedl rybí polívku.“

„Zkusil jsem to. Nedokázal jsem tu břečku spolknout.“ Brindlor se poplácal po uměle zvětšeném břiše. „No nic. Todle nebude poprvý, co se najím piva. A mám pořádnej hlad!“ Zacinkal měšcem a zazubil se. „Když budu mít židli, platím.“

Pirát nakoukl do vlastního džbánku a sundal nohy z druhé židle. Očividně pro něj nabídka piva zadarmo měla větší cenu než soukromí.

„Víš, že jsem kapitán,“ poznamenal. „Co dalšího ještě víš?“

„Moc ne,“ odpověděl Brindlor nenucené, „dneska ráno jsem dělal v docích a pomáhal vykládat Narvala. Viděl jsem tě se správcem doků a slyšel, že ti ríkaj Ibn. Já jsem Wolfrich,“ řekl a natáhl k němu mohutnou tlapu.

Ibn na Seveřanovo jméno reagoval spokojeným přikývnutím a potřásl si s ním rukou. Oba muži zachovávali mlčení, dokud nevypili další rundu piva a pak ještě jednu.

Ve skutečnosti toho Brindlor o Ibnovi věděl hodně. Pocházel z Ruathymu, dobrý námořník, který byl velice pyšný na své dědictví a stejně silně nenáviděl elfy. Byl proslulý zamlklostí a nikdy nepronesl tři slova tam, kde stačilo jedno. Tento zvyk měl jedinou výjimku – kdykoli se Ibn dostal na břeh, dopřál si několik korbelů. A čím víc pil, tím víc mluvil.

„Potkal jsem jednoho z tvejch hochů,“ promluvil Brindlor. „Leigaara. Vyprávěl mi dobrou historku.“

Ibn, zrudlý působením piva, se zamračil a vrhl po Brindlorovi podezřívavý pohled. „Co za historky vykládá?“

Maskovaný drow pokrčil rameny. „Nic, co bych bral zrovna jako nezvratnou pravdu, ale bylo to pěkný a zajímavý vyprávění. Něco o tapiserii duší a o mořským elfím strážci.“

Ibn se zatvářil kysele. „Bohužel musím říct, že je to čistočistá pravda.“

„Opravdu?“ Brindlor se dlouze a zamyšleně napil piva. „Ty toho mořského elfa znáš?“

„Jestli ho znám? Až moc dobře, proklatě. Jmenuje se Xzorsh. Od chvíle, kdy jsem začal pracovat pro Hrolfa Nezkrotného, se ten elf na nás lepil jako mokrý podvlíkačky. Vzal si do hlavy, že budou chránit loď, on a elfové, kterým velí. Hrolf leží pod vlnama i se svojí lodí, ale ten zatracenej elf si našel jiný důvod, proč mě sledovat. Drowí holka, to je, co?“

„Skutečně.“ Brindlor mávnutím přivolal děvče s dalším džbánem a nalil jim oběma další pivo. „Co by chtěl mořský elf od drowí holky?“

„Kouzla,“ odpověděl námořník stručně. „Představuje si, že se z něho stane kouzelník s plovacíma blánama, to je, co? Ta drowka slíbila, že mu najde učitele.“

Brindlor se opřel a pohladil si bradu, porostlou žlutými vousy. Chvíli mlčky přemýšlel a pak se na Ibna po očku podíval. „Ten Xzorsh je někde poblíž?“

„Co bys kamenem dohodil, teda pokud máš dobrou ruku. Naposled jsem slyšel, že plave v přístavu spolu s ostatníma mořskýma lidma.“

„Hmmm. Velí hodně elfům?“

„Nemůžu říct přesně kolika, ale bylo jich dost, aby víc než jednou otočili boj na moři v náš prospěch,“ řekl Ibn zdráhavě.

„Teda, opravdu chápu tvůj problém.“

Ibn se poctivě pokusil zaostřit rozmazaný zrak. „Vážně?“

„Dát drowí holce jakoukoli zbraň je risk,“ poznamenal Brindlor. „Měl jsem co do činění s temnýma elfama. Všichni jsou hrozní, to ti povídám, ale ženské jsou z nich nejhorší. Neudělají nic bezúčelně. Je možné, že pro tohohle Xzorshe a jeho mořské elfí kamarády plánuje nějaké využití.“

Ibn na něj dál zíral nechápavýma očima. Drow potlačil povzdech. Možná byl s tím pivem až příliš štědrý.

„Jestli chtějí kořist, tak žádný pirát mezi Hlubinou a Lantanem nedokáže s mořskýma elfama, co ovládají kouzla, soupeřit,“ vysvětlil, „a žádný poctivý námořník proti nim nedokáže vyhrát námořní bitvu, kdyby k ní došlo.“

Ibn nad tím dlouho uvažoval.

„Samozřejmě chápu, že bys chtěl toho mořského elfa chránit, když je to tvůj přítel.“

Ibn byl náhle zcela střízlivý. „Není to můj přítel. Mám povinnosti k lodi a chlapům na palubě.“

„A Xzorsh tvoji loď zná,“ uzavřel významně Brindlor.

Kapitán jej pozoroval očima, jež byly náhle jasné a bystré. „Jsi nějaký ochotný, dokonce i na chlapa, co má v sobě půl soudku vína. Máš na tom nějaký zájem?“

„Rád bych.“ Brindlor se důvěrně předklonil. „Hledám loď, která by odvezla náklad k severní Měsíčnině. Oba na tom pěkně vyděláme, teda pokud loď dopluje bez otázek. Bylo by chytrý omezit riziko, co to půjde, jestli mi rozumíš.“

Ibn do sebe obrátil zbytek piva a založil si ruce. „Dokud platíš, poslouchám.“

Zvony z Ilmaterova chrámu odbily dvě hodiny po půlnoci a propustily kajícníky z úmorných modliteb. Vypotáceli se do noci, nerozeznatelní od opilců, kteří nejistě vrávorali domů z jedné z mnoha přístavních krčem. Tiché zvonění se neslo doky Hlubiny a na moře, kde se mísilo se šepotem neviditelných vln.

Ibn se potuloval přístavem, s rukama spojenýma za zády v záměrně nedbalé pozici. Kývl na strážného, postaršího námořníka téměř tak nemluvného jako on sám. Zastavil se několik kroků od něj, obrátil se k moři a vytáhl dýmku.

„Zakouříš si?“ nabídl a podal muži balíček voňavého tabáku.

Strážný si jej vzal, nacpal si vlastní dýmku a zapálil ji. Oba muži bafali v přátelském tichu a sledovali, jak měsíc klesá k mořské hladině.

„Už jsem měl města dost,“ poznamenal Ibn. „Chlap potřebuje mít moře po ruce.“

„Jo,“ souhlasil strážný.

„V těch smradlavých hospodách a na rovných postelích se nedá spát. Jsi námořník. Vsadím se, že pořád spíš v houpací síti.“

„Jo“

„Moje je na támdletý lodi, a tam bych si rád lehl na noc. Vím, že je to trochu proti předpisům. Řek bych, že mě to bude něco stát.“

Strážný zvedl prázdnou dýmku, aby naznačil, čím bude třeba platit. Ibn si sáhl do kabátu a vytáhl několik balíčků tabáku. Stařík si je chvíli prohlížel a pak zvedl tři prsty.

„Slušná cena za dobrý spánek,“ přikývl Ibn. Zboží změnilo majitele a pirát se tiše vydal k lodi.

Došel až do lodní kuchyně, ramenem zatlačil do průchodu těsně nad mořskou hladinou a otevřel jej. Pod ním stála dřevěná truhla. Ibn odklopil víko a vytáhl flašinet, podivný nástroj, který vypadal jako loutna, ale hrálo se na něj tak, že se otáčelo klikou, čímž se rozechvívaly struny, a mačkáním kláves, aby vznikl tón. Strčil nástroj do vody a začal chrčivě hrát počáteční takty „Bujaré holky Lolindy“. Melodii doprovázelo podivné klapání a skřípění, jemuž Ibn nedokázal porozumět.

Využívat písňové melodie a rytmy jako signály byl Hrolfův nápad. Veselý pirát měl zálibu v dobře zazpívaných písních. Jeho vlastní zpěv však působil téměř takovou bolest jako jeho meč. Při té vzpomínce se na Ibnově tváři objevil zřídkakdy vídaný úsměv.

Pak se vodní hladina zavlnila a vedle něj se vynořila až příliš známá tvář. Ibn zahodil flašinet a sáhl pro dýmku.

Xzorsh si člověka ohromeně prohlížel. Ibn nikdy předtím přivolávači píseň nepoužil, nikdy se nechtěl setkat s někým z mořského lidu. Co nejlépe zmatek zakryl a zdvořile čekal, až kapitán řekne, co má na srdci.

Ibn k otvoru vyfoukl kroužek kouře. „Přišel jsem kvůli té drowí holce,“ řekl nakonec.

Mořský elf přikývl a vyčkával, až bude námořník pokračovat. Ibn vypadal neklidně a znepokojeně. Xzorsh to přičítal mužovu nepřátelství vůči elfům a jeho nechuti prokázat jim službu.

„Tady,“ řekl Ibn nakonec a strčil Xzorshovi do rukou s blánami stříbrný medailon. „Jde o toho učitele. Tohle tě odnese, kam je třeba. Už se mě na nic neptej,“ ukončil řeč hádavě. „Co vím, to jsem řekl.“

Mořský elf mu poděkoval a pověsil si medailon kolem krku.

Známý chlad moře okamžitě zmizel a nahradily jej kamenné stěny a až příliš suchý vzduch. V loužích na podlaze stála voda, ale působila mamě a nezdravě. Xzorsh se zvědavě sklonil a ponořil prsty do mělké kaluže. Ochutnal ji a v radostném poznání rozevřel oči.

„Sladká voda!“ vykřikl, užaslý, že něco takového skutečně existuje.

„To sotva,“ ozval se za ním pobavený melodický hlas.

Xzorsh se rychle narovnal, obrátil se a spatřil dva drowí muže.

Nejprve pudově pocítil strach a ruka mu vylétla k pásu se zbraněmi. Zarazil se dřív, než tasil, a v duchu se pokáral za svou bezděčnou omezenou reakci. Samozřejmě že jsou to učitelé, které mu Liriel slíbila. Nečekal drowy, ale jaké jiné kouzelníky by mohla znát?

Oba muži jej sledovali přicházet a jejich matné chladné oči mu připomínaly žraloka. Xzorshův úsměv se vytratil a elf zůstal stát několik kroků od nich.

„Drahokamy,“ řekl jeden z nich.

Xzorsh vytáhl váček ze síťoviny, který dostal jako zástavu, a podal jim ho. „Tohle patří Liriel. Protože o nich víte, předpokládám, že vám je nabídla jako odměnu za to, že mě budete učit. Ačkoli je to od ní laskavé, raději bych zaplatil sám. Vrátíte jí ty drahokamy a přijmete mé slovo, že vám za ně při první příležitosti dám stejnou hodnotu v mincích a perlách?“

Drow s krátkými vlasy odpověděl nepatrným úsměvem. „Dostane, co jí náleží. To ti můžu slíbit.“

Nebylo pochyb o tom, co má drow na mysli. Nebo – když teď o tom Xzorsh přemýšlel – o jeho charakteru. Zlo se z něj šířilo jako inkoust z chobotnice a naplňovalo řídký vzduch téměř hmatatelnou nákazou.

Xzorsh si příliš pozdě uvědomil, že se dopustil strašlivé chyby. Zahlédl v drowově černé ruce nůž, všiml si zručného hodu a rolující letící zbraně. Zadunění při dopadu znělo spíše jako úder pěsti. Zíral na jílec, který mu trčel mezi žebry.

Hasnoucíma očima vyhledal tváře drowů. „Je to pravda, to, co se o vás říká.“

„A nejen to,“ zasyčel drow s krátkými vlasy. Došel k němu, sevřel jílec a začal jím otáčet.

Druhý drow přistoupil k nim a chytil druha za ruku. Podíval se Xzorshovi do obličeje a mořskému elfovi připadalo, že v jeho mírném úsměvu vidí účast a možná i vřelost.

„Domnívám se, že jsi několik nepříjemných věcí slyšel i o ní,“ řekl překrásným melodickým hlasem.

Xzorsh přikývl a čekal, až laskavý drow pomluvy popře a sejme z Lirieliných ramenou nezasloužený plášť zla.

Brindlor se na umírajícího elfa něžně usmál. „Ty strašlivé věci, co jsi slyšel? Jsou naprosto pravdivé.“

Pěvec smrti s potěšením sledoval, jak se oči mořského elfa naplnily zoufalstvím a pak se z nich vše vytratilo. Podíval se na Gorlista a mrkl.

„Existuje víc než jeden způsob,“ oznámil, „jak zakroutit nožem.“

Sharlarra seskočila z „vypůjčeného“ koně a vzala otěže do ruky. Znala les tak dobře, že věřila víc svým nohám než koňským.

Kráčela podél řeky, zatímco se měsíc zvedal nad les a vrhal listnatým závojem koketní pohledy. Lahodná vůně pečeného králíka ji dovedla až k tábořišti, které leželo kousek od pramene.

Liriel seděla u táborového ohně a ve světle tančících plamenů studovala malou knihu. Když zaslechla elfčin příchod, zvedla hlavu. V očích jí náhle vzplál temný plamen a opět rychle uhasl. Sharlarra to chápala. Než se setkala s Qiluéinou partou, měla stejné pocity ohledně drowů.

„Kde je tvůj přítel?“ zeptala se Sharlarra, když vešla do kruhu světla.

„Loví. Podniká průzkum. Staví tábor.“ Drowka odbyla záhady, o nichž věděla jen málo, pokrčením ramen.

Sharlarra si od ní vzala knihu a očima přejela složité znaky. Rychle ji vrátila zpět, neboť měla dost rozumu, než aby příliš dlouho hleděla na kouzelné runy. „To kouzlo neznám.“

„To doufám! Je drowí.“

„Písmo se trochu podobá magickému písmu, používanému v Thayi,“ poznamenala.

Přes Lirielinu tvář přelétl stín, ale rychle zmizel. „Řekni mi o Rudých mázích.“

„No, jsou plešatí…“

Drowí dívka obrátila oči v sloup. „Ty nejsi zrovna velká vypravěčka, co?“

„Něco mi říká, že máš vlastní příběh,“ prohlásila Sharlarra.

Po chvíli mlčení Liriel přikývla. Začala vyprávět o prvním setkání s lidským kouzelníkem. Byl to otrok z řad zajatců, kořist, kterou měla vystopovat tunely Temných říší a zabít ocelí či kouzlem. Nakonec to byl vlastně její učitel, kdo s člověkem bojoval a zabil ho. Liriel příběh ukončila bezstarostným pokrčením ramen, jako by nic z toho nemělo žádný význam. Sharlarra měla zřetelný pocit, že dívka vynechala mnohem větší část příběhu, než pověděla.

„Je to obřad dospělosti,“ uzavřela Liriel. „Máte v Hlubině něco takového?“

„Svým způsobem ano. Mladí muži ve skupinách po třech a čtyřech chodí po oblíbených hospodách, strašně se opijou a čůrají do veřejných kašen. Musím říct, že váš obřad je celkem vzato mnohem důstojnější.“

Lirieliny rty sebou zaškubaly pobavením nad tou temnou ironií, ale pohled zůstával pevný. „To jsem neměla na mysli. Co vy povrchoví elfové? Jak slavíte konec dětství?“

Elfka odvrátila pohled. „To nemůžu říct. Každý klan nebo osada mají vlastní zvyky.“

„Určitě ale…“

„Když jsem byla dítě, chytila mě banda thayských otrokářů. Odvlekli mě do Přistavu Lebek a prodali.“ Prudce pokrčila rameny. „Je těžké nechat za sebou dětství, které jsi nikdy neměla.“

Chvíli seděly mlčky. „A teď je z tebe kouzelnice,“ řekla Liriel.

„Znám několik kouzel, ale není to moje práce.“ Sharlarra na vysvětlenou zvedla jednoho z Lirieliných vrhacích pavouků.

Liriel úžasem vytřeštila oči a pak je hrozivě přimhouřila. Okamžik hrozby však rychle pominul a dívka zaklonila hlavu a radostně se rozesmála. „Skvělá práce! Tenhle trik bych se ráda naučila.“

Sharlarra vytáhla z vaku stříbrnou karafu a podala ji temné elfce. Liriel se zkusmo napila a její jantarové oči se překvapeně a potěšeně rozevřely.

„To je qilovestualt! Kde jsi sehnala drowí víno?“

Elfka rozpřáhla ruce ve skromném odmítavém gestu. „Když máš dost peněz, obratné prsty nebo pochybné známé, seženeš v Hlubině cokoli. Ne – nech si to,“ dodala, když jí Liriel podala víno zpátky.

Drowí dívce se okamžitě vkradl do očí ostražitý pohled. Jen málokdo, ať už žil na povrchu nebo pod sáhy a sáhy skály, dával něco jen tak za nic. Sharlarra se pousmála, neboť chápala, jakými cestami se Lirieliny myšlenky ubírají. „Pověz mi o drowech a budeme ten dluh považovat za splacený.“

Liriel zvedla obočí barvy sněhu. „Co chceš vědět?“

„Cokoli. Všechno!“

Koutky Lirieliných úst se pozvedly v úsměvu. Podala Sharlaře láhev a gestem ji vybídla, ať se napije. V přesně načasovaném okamžiku pak řekla: „Tak pro začátek třeba to, že tohle víno se dělá z kvašených hub.“

Elfka se polekaně rozkašlala, následkem čehož se jí silný nápoj doslova propálil hrdlem a vytryskl jí z nosu. Po chvíli kašlání a prskání si otřela oči, z nichž jí tekly slzy, a žalostně se na Liriel usmála.

„Drowí humor?“

„Jen velice mírná ukázka,“ přikývla Liriel a zazubila se. „V Menzoberranzanu nemáme moc způsobů, jak si užít trochu legrace. Takové žerty jsou jeden z nich – a čím zákeřnější, tím lepší.“

„Věci směřují k chaosu, je to tak?“

„Samozřejmě! Jak jinak by se udržoval pořádek?“

Elfka svraštila čelo. „Udržujete pořádek skrze chaos?“

„A ono to jde i jinak?“

Při pohledu na Lirieliny zjevné rozpaky se zasmála. „Pověz mi, jak to funguje.“

„Navenek je to velice jednoduché. Všichni a všechno má své postavení. Nejprve jsou to rody – ty bys je asi nazývala rodiny nebo klany. Jejich pozice je odvozena od jejich síly a Matrony nejmocnějších rodů vládnou v Radě osmi. Uvnitř každého rodu se neustále bojuje o pořadí a postavení. Totéž ve školách, arénách, ceších, tržištích, a dokonce i hodovních síních.“

„Myslím, že tomu začínám rozumět,“ řekla Sharlarra. „Probíhá tak neustálé soupeření v poměrně pevné struktuře. To vysvětluje skvělé drowí zbraně a proslulou moc vaší magie.“

„Částečně,“ souhlasila Liriel, „nezapomínej ale, že kovář má dva způsoby, jak povýšit. Může tvrdě pracovat a zlepšit své schopnosti. Nebo může lepšího kováře prostě zabít.“ Opět se usmála, ale tentokrát úsměv nedosáhl až k očím. „Tato technika taky vyžaduje dobré zbraně a mocnou magii.“

„Správná připomínka,“ řekla elfka. „Neuraz se, ale podle toho, co jsem slyšela o drowech z Temných říší, se dá bezpečně usoudit, že druhý způsob je ten, kterému se většinou dává přednost.“

Lirielin úsměv se zcela vytratil a její jantarové oči zvážněly. „Když jde o drowy, není bezpečné předpokládat cokoli.“

„Budu si to pamatovat.“

Několikrát si podaly láhev s drowím vínem. Fjodor se k nim připojil, vzal si nabízenou láhev a obrátil do sebe doušek hořkého nápoje, aniž se zašklebil nebo hnul brvou.

„Odkud vůbec víš něco o drowech z Temných říší?“ chtěla vědět Liriel.

Fjodor Sharlaře nabídl vlastní čutoru a elfka nabídku odbyla pohybem ruky. Měla velice nepříjemné vzpomínky na ráno poté, co poprvé okusila silný rašemenský jhuild.

„Kouzelník z klanu Harpel – výstřední tlupa dokonce i na lidské kouzelníky – vedl dlouhý rozhovor s potulným drowem z tvého rodného města. Sepsal o tom pojednání, které koluje mezi vůdci města a předními kouzelníky.“

Liriel se zašklebila. „A ke kterým z nich patříš ty?“

„K oběma a ještě i k dalším,“ odvětila Sharlarra s hranou vážností.

Společně se zasmály a opět si předaly láhev. „Měla jsem příležitost promluvit s Qilué. Řekla mi o drowech několik věcí.“

„Odkud ji znáš?“

„Přes její sestru Laerel Stříbrorukou, paní – a možná jedinou spásnou ctnost – svého bývalého mistra, arcimága Hlubiny.“

Liriel o tom chvíli přemýšlela. Přejela pohledem k Fjodorovi a v jejích pozoruhodných očích vzplál výraz naděje a radosti. Sharlarra krátce zauvažovala nad tím, jaký vzkaz drowí dívka v oněch slovech zaslechla. S bodnutím lítosti si uvědomila, že nemá čas to zjišťovat.

Elfka vstala a oprášila si šaty. „Jestli chcete, můžu vyvolat bránu, která vás dostane do Vysokého hvozdu a zkrátí vám cestu o celé dny.“

Liriel přeletěl po tváři poplašený výraz. Pověděla Sharlaře, co se přihodilo v Přístavu Lebek. Zatímco poslouchala, uvažovala elfka o tom, jaké následky by mohlo mít, pokud se zaplete do nepříjemné situace, v níž se tito dva uprchlíci nacházeli. Ale kde by byla ona, kdyby jí Laerel nepomohla v době, kdy byla až po krk ve stoce? Bylo načase splnit slib, který si toho dne dala: stát při někom, kdo bude její pomoc potřebovat tak, jako ona potřebovala Laerelinu.

Sharlarra odbyla Lirielino varování mávnutím ruky. „Já se Lloth nebojím.“

Drowčiny oči vzplály. „Pak jsi blázen!“

„To už jsem slyšela,“ řekla mírně, „ale přinejmenším jsem blázen, co zná pár šikovných kouzel.“

Liriel sevřela rty a zvažovala to. „Možná bys mi mohla pomoct s tímhle.“ Rozvinula tapiserii a vysvětlila, oč se jedná.

Sharlarra měla pochyby, ale pokusila se. O několik neúspěšných kouzel později jim jedno zjednodušené kouzlo přineslo důležitou informaci.

Zavrtěla hlavou. „Tohle je elfská magie. Ironií je, že to je jedna ze škol, o které nic nevím.“

„Povrchoví elfové,“ řekla Liriel a vyslovila ta slova jako nadávku.

„O těch jsem nikdy neslyšela,“ řekla Sharlarra zlehka. „My máme měsíční elfy – ti jsou obvykle připravení užít si – zlaté elfy, o kterých čím míň mluvíš, tím líp, lesní elfy a divé elfy – tam jsou rozdíly poněkud nezřetelné – a mořské elfy. Legendy tvrdí, že kdysi existovali elfové známí jako avariel, okřídlení elfové. Podle toho, co vím, klidně ještě mohou nějací být. Dokonce existují lythari, elfové, kteří se dokážou proměnit ve vlky. Ale povrchoví elfové?“

„Tak nazýváme elfy, kteří nejsou drowové.“

„No, možná je načase naučit se pár nových urážek,“ navrhla Sharlarra. „Když chceš rozzuřit měsíčního elfa, řekni mu šedý elf. Zlatého elfa nejvíc naštve, když ho nazveš měsíčním elfem.“

Liriel se tomu pokusila porozumět. „Elfové se skutečně dělí na tolik druhů?“

„Hloupé, že?“

Drowí dívka byla bystrá. Sharlarra zahlédla, jak se jí zablesklo v očích, když pochopila význam, a zamyšlený svit, jakmile o tom přemýšlela.

„Elfské umění a magie už je na světě velice dlouho,“ pokračovala zlodějka. „Slyšela jsem, že jsi navštívila ruiny Ascarle. Elfové, kteří ho postavili, byli poraženi před staletími a magie, jež přetrvala, byla změněna, aby posloužila temnějším záměrům. V podstatě stejné je to v Myth Drannoru. Pradávný mythal stále existuje a mnozí hledají způsob, jak jej překroutit.“

„Mimo jiné i moji lidé,“ dodala Liriel. Sharlarra viděla, jak se drowí dívka smutně pousmála, a věděla, že tato informace zapadla na místo. Neochotně se zvedla k odchodu a s leknutím si uvědomila, že se s drowkou doopravdy nebučí. Zdálo se, že už mezi nimi vzniklo pouto, nenucený sesterský vztah, jenž byl stejně podmanivý jako nečekaný.

„Jde po vás lovec,“ řekla bez obalu. „Vysoká elfka, která si říká Trn. Je to bojovnice Eilistraee, což znamená, že zbraně dokáže podpořit i kouzly. Dávejte si pozor.“

„Kousek se s tebou projdu,“ nabídl se Fjodor.

Sharlarra odvázala koně a zamířila s ním zpátky k prameni. Na mýtině se zastavili. Rašemenec zaklonil hlavu a dlouze a pomalu se nadechl.

„Ve vzduchuje cítit zima,“ poznamenal. „Listí už červená a zláme. Do deseti dnů hodně opadá.“

Zlodějka přikývla. O lese toho věděla dost, aby si uvědomila, jak těžké bude nenápadně projít mezi obnaženými stromy. Cesty budou ucpané karavanami, které vezly zboží do dalekých měst a vesnic a připravovaly se na poslední trhy a dlouhou zimu, jež bude následovat.

Z důvodů, které nedokázala pojmenovat, v ní představa Rašemenu něco probudila. Její pohled se téměř neodolatelně stáčel na východ. Zamyšleně se podívala na Rašemence.

„Moje nabídka, že otevřu bránu do Vysokého hvozdu, stále trvá.“

„Je to riskantní,“ namítl Fjodor.

„A co není, když cestuješ s drowkou?“

Rašemenec se zašklebil a přikývl. „Dokonale to chápeš. Chtěl jsem si s tebou promluvit mezi čtyřma očima ještě i z jiného důvodu. Ta elfka, o které jsi mluvila, Trn. Je to Měsíční lovec, a není to Liriel, koho pronásleduje. Poslaly ji za mnou rašemenské Čarodějnice. Když padnu v boji, odnese mě domů.“

Sharlarra zamyšleně přikývla. „Mí lidé pokládají za velice důležité spočinout mezi kořeny stromů v rodné zemi. Díky, žes mi to řekl.“

„Kdo jsou tví lidé?“

Ačkoli to byla rozumná otázka, zahnala Sharlarru opět do defenzivy. „Však víš. Lid. Elfové,“ řekla zlehka.

Fjodor se jen usmál. „Moje nabídka taky platí. Pojď do Rašemenu a poslechni si legendy o elfích dívkách s ametystovýma očima.“

Její oči, podobné drahokamům, vypadaly čím dál zamyšleněji, ale neodpověděla.

Sledoval, jak elfka rychlými pohyby splétá kouzlo. Objevil se jasný magický ovál. Fjodor si všiml, že stromy za ním jsou skrz portál mamě vidět. Připadalo mu to jako zázrak, že by mohli projít tímto závojem a vynořit se někde daleko.

Tato myšlenka přivolala další. „A co koně?“

Sharlarra lítostivě zavrtěla hlavou. „Dva lidé, ne víc. Nic lepšího nedokážu.“

„Nevadí. Stejně bychom museli koně většinu cesty lesem vést. Vrátila bys je majitelům a poděkovala jim za mě?“

„Jak víš, že nejsou moji?“

Rašemenec jen povytáhl obočí. Elfka se zazubila a vyhoupla se do sedla. Odcválala pryč a zbylé dva koně vedla za sebou.

Fjodor narovnal ramena v očekávání bitvy a vrátil se do tábora. K jeho překvapení se s ním Liriel nedohadovala. Rychle si posbírala věci a následovala jej na mýtinu.

Prošli bránou, hrající duhovými barvami – a do ležení drowích žen.

Temné elfky zareagovaly jako hejno vyplašených ptáků. Ty, které vypadaly, že spí, byly v okamžiku na nohou a se zbraněmi v ruce. Tanečnice v šatech barvy měsíčního světla se vrhly pro meče. Kolem obou společníků se vytvořil těsný kruh a za ním další.

Drowí ženy si zajatce dlouho měřily pohledem. „Que‘ irrerar stafir la temon?“ zeptala se jedna z nich.

Jazyk se podobal drowí řeči, jíž Liriel mluvila od narození, ale intonace byla jiná – měkčí, plynulejší, s jemnými trylky spíše než s tvrdými mlaskavými zvuky. Podle jejich oblečení Liriel soudila, že jsou to kněžky Temné panny. Zavrtěla hlavou na znamení toho, že nerozumí, a sundala si medailon, který jí dala Qilué.

Jedna z drowek, vysoká žena oděná v průsvitném rouchu, vykročila vpřed a vzala ho do ruky.

„Koho jsi zabila, abys ten amulet získala?“ dožadovala se odpovědi obecnou řečí.

Liriel se při tom obvinění naježila. „Nikoho,“ zavrčela. „A teď se mě zeptej, koho jsem ochotná zabít, abych si ho udržela.“

Vůdkyně přejela pohledem své řady. Všechny až na jednu ustoupily. Ta, která zůstala, podala ženě meč.

Fjodor vyrazil vpřed. Zastavil jej tucet stříbrných čepelí – a výboj magie, který jej zmrazil stejně jako dech bílého draka. Vůdkyně zjevně měla v úmyslu vzít Lirielinu poznámku jako výzvu a nehodlala trpět žádné zasahování ani rozptylování. Fjodor bezmocně sledoval, jak jeho přítelkyně tasí meč a staví se do střehu.

„Dolor,“ vyrazila ze sebe žena podle drowích zvyků své jméno.

„Liriel.“

Po kněžčině tváři přeběhl zvláštní výraz a její meč nepatrně klesl. Liriel vycítila výhodu, již zcela nechápala, a učinila výpad.

Žena prudce a zlehka jako chmýří uhnula stranou a odpověděla bleskovým protiútokem. Liriel vyskočila nad čepel a využila schopnost levitace, aby se vznesla do dostatečné výšky.

Mezi shromážděnými ženami proběhlo překvapené mumlání, které rychle získalo hněvivý nádech. Fjodorovi pokleslo srdce. Tento prostý, pro Liriel tak přirozený čin ji nevyhnutelně označil za drowku z Temných říší. Jen málokterý drow dokázal vrozenou magii přinést na povrch, natož si ji nějakou dobu udržet.

Kněžka neměla v úmyslu prohrát. Namířila mečem na Liriel a volnou ruku vymrštila k měsíci. Mezi stromy pronikl tenký, ostře zkosený proud světla a dopadl na kněžčiny holé nohy. Žena s napřaženým mečem sklouzla po měsíčním paprsku k Liriel.

Liriel zrušila levitační kouzlo a klesla dolů mimo dosah. Její protivnice také seskočila na zem. Přikrčila se jako kočka a vrhla se na menší drowku. Liriel klesla k zemi a odvalila se stranou. Rychlým plynulým pohybem vstala a učinila výpad vpřed. Druhá drowka ránu odrazila.

Měsíc na obloze vystoupil vysoko a tiché hvězdy pozorovaly pokračující smrtelný tanec. Liriel bojovala, jak nejlépe uměla, ale její soupeřka byla vyšší, silnější a zkušenější. Nějaký instinkt, kterému Fjodor nerozuměl, kněžku ponoukal, aby útočila rychle a zuřivě – příliš rychle na to, aby Liriel stačila vytáhnout některou z mnoha vrhacích zbraní. Protože byla neustále nucena reagovat, nedokázala bitvu ovládnout.

Necitlivost ve Fjodorově ruce ustoupila bolestivému brnění. S námahou se mu podařilo posunout ji nepatrně blíž k meči. Drowí ženy v kruhu kolem něj se předklonily a kůži na krku mu propíchly hroty tuctu mečů.

„Ještě jednou se pohni a zemřeš,“ zavrčela jedna z nich.

Liriel hrozbu zaslechla. Zalétla k němu pohledem a velké oči měla vytřeštěné úzkostí a odmítáním.

Jediný okamžik nepozornosti byl vše, co kněžka potřebovala. Provedla výpad a její meč skřípal o Lirielin, dokud se jílce nesetkaly a nezaklesly.

Liriel sáhla po noži. Druhá drowka jí sevřela zápěstí. Rychlým zakroucením Liriel odzbrojila a dívčina zbraň odlétla pryč. Dalším zakroucením ji kněžka donutila klesnout na kolena. Pak přemožené drowce položila ostří meče na krk.

Vyčkávavé ticho bylo přerušené hrdelním zavrčením a na mýtině se objevila vysoká černovlasá žena. Jediným pohledem posoudila situaci a pak se vrhla na Lirielinu přemožitelku.

Převalily se. Liriel rychle ucouvla z dosahu boje k odhozenému meči. Elfka s bledou kůži Eilistraeeinu kněžku rychle přemohla, ačkoli se Fjodorovi zdálo, že ta nekladla příliš velký odpor.

Liriel popadla meč a přikrčila se do střehu. „Ty a já, Trn,“ řekla a pohybem ruky k sobě elfku přivolávala.

Elfí žena ohrnula nos a obrátila se zpět ke kněžce. „Oceňuju tvoji starost, Dolor, ale na tuhle drowku dozírám já.“

„Chráníš ji?“ zeptala se kněžka nevěřícně.

„Dozírám na ni,“ zopakovala elfka pevně. „Jestliže bude třeba ji zabít – a já nejsem přesvědčená, že k tomu nedojde – bude to můj úkol.“