Poutník

12. Města mrtvých

Jeden den ve věži Černá hůl stačil, aby Sharlarra nabyla přesvědčení, že vracet se byla chyba. Lekce i pomocné práce se zdály být nekonečné a naskytlo se jen málo příležitostí k uličnictví. A aby bylo ještě hůř, paní Laerel odjela navštívit sestry a zanechala Sharlarru pod arcimágovým ostražitým dozorem. Ne že by mu nebyla vděčná – koneckonců, Khelben Arunsun ji při jejím posledním nešťastném dobrodružství sledoval a objevil se právě včas, aby ji zachránil před několika velmi nepříjemnými temnými elfy.

Sledoval ji.

Tahle myšlenka Sharlarru úplně znehybnila. Kotlík, který míchala, přetekl. Rozlitému lektvaru ani ukřivděným stížnostem dalšího učedníka nevěnovala sebemenší pozornost, prudce se otočila a po točitých schodech vyběhla do malé ložnice, která jí patřila.

Otevřela kufr a začala se v něm přehrabovat. No jistě – vybledlá saténová podšívka byla odtržená a její skrýš s poklady vypleněná. Ztratily se z ní dva světle zelené peridoty, jež si přivlastnila z váčku s drahokamy, který ukradla Danilu Thannovi.

Takto tedy arcimág dokázal sledovat její stopu.

Sharlarra se kousla do rtu a ve světle nového vývoje se zamyslela nad svou budoucností. Ztracené kameny nebyly jediné, které si vzala jako soukromý poplatek za provedení obchodu. V jejím vlastnictví se ocitlo několik velmi pěkných diamantů. Byly dokonalými společníky pro ten nemravně obrovský rubín, který Laerel nechala mezi drahokamy bezstarostně rozházenými na toaletním stolku. Ještě předtím, než se Sharlarra vydala pátrat po drowí lodi, nechala rubín a diamanty zasadit do náhrdelníku. V Jižní čtvrti žil trpaslík, který měl po ruce spoustu stříbrných obrub, šikovně zašlých tak, aby vypadaly staře. Zasadit kameny znamenalo jen vybrat si vhodný kousek a zatlačit stříbrné hroty kolem kamene. Jeho služby jí nejednou přišly vhod. Volné kameny se proměnily na „rodinné dědictví“ a šperky byly rychle předělány tak, aby je nebylo možné poznat. Pár minut poté, co opustila obchod, vyrazila na cestu a od té doby si náhrdelník nesundala.

Třebaže elfka neměla příliš mnoho zábran, přátele neokrádala. Půjčovala si věci bez dovolení, to ano, ale nikdy nekradla. Náhrdelník byl dárek pro Laerel, která šperky milovala, ale nenamáhala se je nakupovat. Krásné kouzelnici by se dárek nesmírně líbil a ani v nejmenším by se nestarala o to, že rubín už jí předtím patřil, ale od chvíle, kdy byl náhrdelník vyroben, se Sharlarra s Laerel nesetkala. Nedokázala odolat pokušení nosit honosný kousek sama, byť jen na chvíli.

Sáhla si pod límec košile a odepnula sponu řetízku. Nosit na sobě celé jmění v diamantech a rubínech bylo příjemné, ale už si to nemůže dál dovolit. Dokud ho bude nosit, bude neviditelnými kouzelnými řetězy připoutána k arcimágovi.

Elfka zvedla náhrdelník, aby si jej ještě naposledy obdivné prohlédla – a vyjekla překvapením a vzteky.

Rubín byl pryč.

Sharlarra na trpaslíkovu hlavu svolávala všechny kletby ze svého rozsáhlého repertoáru a hodila stříbrný náhrdelník do truhly. Při dopadu se ozvalo zařinčení kovu o kov.

Očima zalétla k truhle. Nahoře ležel drahokamy posázený meč, který měla při posledním nešťastném dobrodružství. Ještě neměla čas nahradit kameny, které drowí válečník vypáčil z jílce.

„Zatraceně,“ řekla nahlas.

Takže tak to bylo. Náhrdelník jí musel během boje vyklouznout zpod košile. Drow vypáčil rubín stejně jako kameny v meči. Tedy tohle byl kousek, který by se ráda naučila i ona! Přesto bylo zvláštní, že by si vzal rubín a nechal diamanty, jež ho obklopovaly.

Kdyby drow chtěl prostě jen vystopovat Liriel, zůstalo ve váčku dost drahokamů, které by mu umožnily tohoto cíle dosáhnout. Pokud měl o kameny zájem pro jejich cenu, přesekl by řetízek náhrdelníku, spíš než vypáčil jediný kámen. Rubín musel mít zvláštní význam.

Stejně jako náhrdelník. Byl to dárek pro Laerel, a dokonce i kdyby si všichni bohové v elfím panteonu mysleli něco jiného, Sharlarra ho měla v úmyslu své učitelce předat.

Rychle si oblékla pracovní šaty – tmavě zelené kalhoty a košili, teplý plášť a pevné boty, brašny na šperháky a lup – a zapnula si pás se znehodnoceným mečem. Vyšla z Černé hole a nasadila uvolněný, ale rozhodný krok.

Bylo pozdě odpoledne a většina vyšší společnosti se nejspíš shromažďuje v hodovních síních a hostincích na svačinu, což bylo jídlo obvykle konzumované mimo domov, zatímco sloužící připravovali večeři a zábavu. Většina zlodějů nejraději pracovala pod rouškou tmy; Sharlaře to šlo lépe během podávání odpolední svačiny. Každého, kdo by se v noci plížil kolem, by zastavili a vyptávali se, ale ti, kdo si otevřeně a bez cavyků šli za vlastními záležitostmi, byli obvykle považováni za nevinné. Zvláště v Sharlařině případě. Lidé spatřili hezkou elfí tvář a zlatorudé kadeře a okamžitě usoudili, že je na straně andělů a paladinů.

Podle Sharlařina názoru si tak povrchní a hloupí lidé zasloužili, aby je někdo okradl.

Za hodinu byla s prací hotova a skláněla se trpasličímu klenotníkovi přes rameno.

„Ten nový rubín je mnohem menší,“ poznamenal trpaslík a přejel pohledem z drahokamu, který Sharlarra před chvílí získala, na poškozený náhrdelník, „a hroty ohnulo něco zuřivého. Jeden z nich je tak zkroucený, že se kov trochu narušil. Možná nebude držet. Běžte do kuchyně a nalijte si džbánek piva a já tyhle krasavce zasadím dřív, než se podíváte na dno džbánku.“

„A co meč?“

„Snadná práce. Tak už jděte.“

Ukázalo se, že pivo je překvapivě dobré. Než byla práce hotová a ona mohla zase vyrazit, obrátila do sebe Sharlarra dva trpasličí korbele. Možná i proto si nedávala takový pozor jako obvykle.

Zpozorovala, že se k ní žene dlouhý kočár s černými záclonami, jehož čtyři stejní koně ostrým tempem mířili k Městu mrtvých. Neuvědomila si, že rychlost koní je nepřiměřená vzhledem k tomu, že na této poslední cestě se obvykle jezdilo pomalým krokem. Rovněž si nevšimla, že kočí vede vůz až příliš blízko dlážděnému chodníku. Nic z toho ji nenapadlo až do okamžiku, kdy se dveře opatřené záclonou prudce otevřely a po ní se natáhly statné paže.

Hrubé ruce ji vtáhly do pohřebního vozu a hodily na podlahu – Sharlarra narazila hlavou do otevřené rakve. Zůstala ležet tam, kam dopadla, příliš ohromená, než aby křičela nebo se vzpouzela.

Dva muži, zarostlí ničemové, ji s posměšným sebeuspokojením pozorovali. Na sobě měli tmavé šaty příliš obyčejné, než aby si je navlékl kterýkoli člen pohřebnického cechu, který měl alespoň trochu sebeúcty. Jeden z nich ji popadl za zápěstí a vytáhl na nohy.

Nejdřív ji napadlo vyvolat kouzlo. Jakmile jí první slovo zaříkání přešlo přes rty, druhý rváč zaťal ruku v pěst a udeřil ji do břicha.

Elfka se zlomila v pase. Z hrudi jí unikl všechen vzduch a nebyla schopná se znovu nadechnout.

Matně vnímala, jak jí hrubé ruce odhrnuly vlasy stranou a strhly náhrdelník.

„Máme ho!“ zajásal menší z dvojice. Kývl k prázdné čekající dřevěné rakvi. „Zabij ji a skoncujme to.“

„Ještě ne,“ odpověděl druhý muž. Hlas se mu zadrhl a zněl udýchaně, jako by pohřební vůz táhl on, a ne koně.

Sharlarra pochopila a udělalo se jí zle. Přinutila se upřít pohled do mužovy tváře a z ní vyčetla potvrzení svých obav. Zuby měl odhalené v chtivém úšklebku a v očích strašlivý lačný třpyt.

Muž elfku hrubě zvedl a hodil ji do rakve. Nečekaný otřes jí vehnal do plic trochu vzduchu a svěrák, který jí drtil hruď, o něco povolil. Byla schopná dýchat. Přežije – alespoň na chvíli.

Sharlarra nedýchala. Místo toho zavřela hrdá elfka oči a přála si zemřít.

Chadrik se vyškrábal z rakve, stále zcela oblečený a bledý jako stěna. Ve spěchu zakopl o okraj a svalil se na podlahu. Představa, že se té elfí holky zmocní v její vlastní rakvi, ho vzrušovala. Skutečnost, že se ocitl v jedné bedně s mrtvolou, už ne.

Jeho společník divoce zahýkal smíchy a poplácal ho po rameni. Chadrik jeho ruku setřásl.

„Pořád musíme do Města,“ zavrčel. „S těma zdma toho není moc k zasmání.“

Druhý muž okamžitě zvážněl. Město mrtvých, rozlehlá oblast Hlubiny, obklopená zdmi, branami a kouzly, bylo odnepaměti městským hřbitovem. Za zdmi, které se rozhodly udržet venku každého, kdo by chtěl hrobky vydrancovat, stálo mnoho honosných a starodávných hrobek. Zdi sloužily také k tomu, aby mrtvé, kteří nedošli klidu, udržely uvnitř.

Pohřební vůz přiměřeně zpomalil a skřípění železné brány oznámilo, že dorazili k Městu mrtvých. Oba muži seskočili z vozu a strážnému u brány předložili zfalšované doklady se jménem mrtvé elfky a hrobky, do níž má být uložena.

Úředník si papíry prohlédl, vrhl na oba muže zvláštní, téměř soucitný pohled a pokynul jim, ať jedou dál.

„Hoďte sebou,“ upozornil je. „Do setmění už není daleko.“

Všichni tři muži věděli, co to znamená. Za soumraku se železné brány zavřou a znovu se otevřou až za svítání. Vozka bičem popohnal koně a vůz kymácivě vyrazil.

Kodrcali po úzké klikaté cestě kolem mohutných pomníků a mechem zarostlých stromů. Minuli urnový háj, kde byli k poslednímu odpočinku uloženi chudí a bezejmenní, a nakonec zastavili u shluku bizarně zkroucených stromů.

Dál už kočár neprojel, takže lotři vytáhli rakev ven, hodili si ji na ramena a pokračovali pěšky. Ačkoli soumrak ještě nenastal, stíny se tu zdály být hlubší a noc děsivě blízko.

Zastavili se před malou, trávou zarostlou mohylou a vyťukali na starodávné dveře rytmické zaklepání. Dveře se samy od sebe otevřely. Jemná fosforeskující záře jako by je zvala dovnitř.

Muži si vyměnili pohled, pokrčili rameny a vydali se dolů po ošlapaných kamenných schodech, které vedly k prudce se svažující chodbě.

Ta ústila do kruhové krypty. Na stěnách rostl svítící lišejník a v měkkém světle bylo vidět množství policím podobných otvorů, vytesaných hluboko do kamene. Zastrčili rakev do prvního volného otvoru a prohlíželi si několik dveří, vedoucích z místnosti.

„Které?“ přemýšlel Chadrik nahlas.

Druhý muž pokrčil rameny a usadil se na hranatém kamenném náhrobku. „To je jedno. Hadův chlápek říkal, že za náma kupec přijde. Rozlom přivolávači kámen, ať už uzavřeme obchod.“

Chadrik vytáhl z brašny malý balík zakrytý látkou a z něj vytáhl azurový kámen. Byla to drahá věcička, ale nikdy jej ani na okamžik nenapadlo, že by si ji nechal nebo prodal. Když jste pracovali pro Hada, mohli jste si slušně vydělat, ale každý, kdo měsíčnímu elfovi zkřížil plány, skončil záhadnou a špinavou smrtí.

Hodil kámen na podlahu krypty. Ten se roztříštil na zářící jiskry, které se jako roj maličkých modrých včel vznesly do vzduchu a zmizely v prasklině ve zdi.

Chadrik nervózně zvedl oči ke kamennému stropu a pomyslel na blížící se noc. „Doufejme, že sebou hodí.“

Jeho společník vytáhl malý nůž a začal si vyrýpávat špínu zpod nehtů. „Když bude nejhůř, strávíme noc tady. Po Městě bych se určitě neprocházel, ale co by se nám mohlo stát tu?“

„A co Dienter?“

Druhý muž si odfrkl a zachechtal se. „Myslíš, že ten funebrák bude kvůli nám riskovat krk? Nejspíš je už dávno pryč a vůz s ním. Klidně se tu můžeš uvelebit.“

Chadrik, který neviděl žádnou jinou možnost, se podle této rady zařídil a posadil se na starý mramorový sarkofág.

Svítící lišejník náhle přestal vrhat světlo a celá místnost se ponořila do naprosté tmy. Oba muži se vymrštili na nohy a tasili zbraně.

„Dejte je pryč,“ doporučil jim zvučný mužský hlas – hlas příliš hluboký na půlčíka, příliš plynulý na trpaslíka, příliš melodický na člověka. „Víte, drowové vidí ve tmě docela dobře, zatímco vy nevidíte vůbec nic. Ublížíte leda tak sobě.“

Drow.

Chadrikovi se kolem krku sevřela neviditelná ruka děsu. Jeho společník začal kňourat. Lišejník se opět rozzářil, nejprve slabě a pak postupně stále silněji a mučivě pomalu rozháněl tmu – jako by chtěl temnému elfovi dopřát čas plně si utrpení obou mužů užít.

Konečně byla jejich zhouba odhalena. Stáli tam čtyři drowové, všechno muži. Dva se drželi zpátky a jejich postoj neomylně vypovídal o podřízených, stojících na stráži. Pokud šlo o dva zbývající, Chadrik si nebyl jistý, kdo z nich je vůdce.

Jeden měl na sobě koženou zbroj válečníka a víc zbraní, než o kolika se Chadrikovi zdálo i v nejdivočejších snech. Bílé vlasy měl drow krátce zastřižené, pravděpodobně proto, aby jej nepřátelé neměli za co chytit, a tvář zdobenou stylizovaným dračím tetováním. Druhý měl na sobě vybrané šaty a šperky a dlouhé vlasy pečlivě spletené do desítek copánků. V jeho čele zářil velký rudý drahokam jako třetí oko. Prohlížel si lidi s úsměvem, jehož význam nebyl vyděšenému darebákovi jasný.

Válečník promluvil jako první. „Poslali jste zprávu, že jste našli rubín.“

Chadrik mu okamžitě podal náhrdelník. „Je váš. Vyrovnat dluh není nutné, dostanu zaplaceno od toho, kdo mě najal.“ Slova se mu řinula z úst jedno přes druhé, jak se je snažil vychrlit co nejrychleji.

Ani jeden z drowů nepromluvil. Chadrik pátral ve strachem prostoupené mysli po něčem, co by mohl říci. Vzpomněl si na historky o tom, jak drowové nenávidí povrchové elfy, a podařilo se mu vykouzlit chlípný úšklebek a lež. „Ta elfí holka mi jako odměna úplně stačila.“

Jak se zdálo, přízeň žádného z temných elfů si tím nezískal.

„Rubín máme,“ řekl hejsek a ukázal na drahokam na čele. „Můžu tě ujistit, že tenhle naprosto stačí. To není moudré podvést drowy z Dračího pokladu.“

„Nevěděli jsme to! Přísahám,“ blábolil Chadrik. „Chytli jsme elfku přesně tak, jak říkal ten chlap, a sebrali jí náhrdelník. Stala se chyba, to je jasné, ale náhrdelník jsme ukradli v dobré víře. Zaplatili jsme funebrákovi, aby nás sem dovezl, a písařům, kteří zfalšovali pohřební papíry. Ne že bych si stěžoval! Vezměte si drahokamy na oplátku za způsobené potíže a budeme vyrovnaní.“

Válečník jej mlčky poslouchal. Když Chadrik konečně ztichl, zalétl pohledem k připraveným strážím. „Zabijte je.“

„Ještě ne,“ ozval se tiše druhý drow. „Mnohé z nejlepších příběhů mají formu kruhu. Hrdinové nebo zlosyni skončí stejně, jako začali. Spravedlnost není vždy nežádoucí, za předpokladu, že cesta, po níž se ubírá, je dostatečně klikatá.“

„A tím myslíš co?“ chtěl vědět tetovaný drow.

„Vy běžte. Já vás za chvíli dohoním.“

Dobře oblečený drow se obrátil k zajatcům a v očích mu zazářilo děsivě povědomé světlo. Válečník se zamračil, ale nehádal se s ním. Trhnutím hlavy ke dveřím naznačil, že jej vojáci mají následovat. Za třemi drowy se zabouchly dveře. Chadrikovi bylo v hloubi duše jasné, že už se neotevřou, stejně jako žádné jiné.

Chadrik měl jen málo morálních zásad a nedělal si žádné iluze. Až do této chvíle si byl jistý, že jej nic nedokáže vyděsit.

Vzpomněl si na elfku a záviděl jí schopnost zemřít podle vlastní vůle.

Shakti Hunzrin se sklonila a prošla nízkým vchodem, vedoucím do malé jeskyně na okraji Menzoberranzanu. Jednotky, které jí arcimág slíbil, se už shromáždily a v hrůzu nahánějícím tichu čekaly, až Shakti provede inspekci.

Vyděšeně si nové podřízené prohlédla. Vojáci nebyli žoldnéři, jak čekala, ale nemrtví drowové. Všechno to byly ženy.

Z nějakého důvodu to Shakti připadalo jako záměrná urážka. Ještě horší byla skutečnost, že zombie měly oholené hlavy. Ztratily život, jejich jména byla zapomenuta a ukradli jim i bujné kadeře – v tomto stavu nebyly o nic lepší než muži.

Alespoň že bojovnice vypadaly silné a rozhodně měly dobré vybavení. Všechny na sobě měly stejnou zbroj z kůže rothe, pevné boty a řemeny plné zbraní. Většina zombií byla oblečená v tmavém, ale několik jich mělo rudé šerpy, které je označovaly jako velitelky jednotlivých družstev. Všechny velitelky měly kopí a každá ze zombií nesla obyčejný, ale dobře ukovaný meč. Všem na opasku visely malé kuše a toulce plné otrávených šipek.

Shakti pomalu procházela podél řady a k nosu si tiskla parfémovaný kapesník. Jeden z Gromfových najatých mužů si toho všiml.

„To není nutné,“ řekl rázně. „Tyto zombie jsou mimořádně dobře zachovalé a v tunelech Temných říší vydrží natrvalo. Na povrch je berte co nejméně, protože jinak se kouzla začnou rozplývat.“

Tomuto tvrzení neodporovala. Nyní, když měla čas celou věc uvážit, jí připadalo, že se bojovnice k jejím záměrům dokonale hodí. Budou bez přestávky a neúnavně pochodovat a ona se nebude muset starat o zajišťování zásob nebo ztrácet čas lovem či drancováním. A co víc, vůbec jí nevadilo, že bude ušetřena mužské společnosti.

„Čekáte, že se vám vrátí?“

Mladý kouzelník se ušklíbl. „Máme plýtvat kouzelnými prostředky, abychom zombie z plebejců uložili k odpočinku? Použijte je, jak potřebujete. Tady je seznam příkazů. Jsou dobře vycvičené – neměla byste s nimi mít žádný problém.“

Podal jí malou knížku vázanou v ještěří kůži. Uvnitř byla řada jednoduchých příkazů, většina z nich dostatečně obecných, aby se daly použít ve více situacích. Shakti knížku prolistovala a našla potřebný povel. Obrátila se k nejbližší zombii se šerpou a vydala rozkaz k pochodu. Zombie několikrát udeřila koncem kopí o kamennou podlahu. Nemrtvý oddíl se rázně otočil a zamířil k tunelu, vedoucímu na východ. Ostatní velitelé převzali rytmus a armáda zombií vyrazila tak zdatně a bez problémů, jak by to nedokázala žádná skupina živých drowů.

Shakti nasedla na velkého jízdního ještěra. Napřímila se a pobídla zvíře k východnímu tunelu a zemi známé jako Rašemen.

Kouzlo, které na sebe Sharlarra seslala, pomalu přestávalo účinkovat. Pomalý šepot jejího srdce zrychlil a zesílil a z její krve i masa se začal vytrácet nepřirozený chlad. Nejdřív ze všeho nabyla elfka vědomí a pak dlouhou dobu zůstávala ležet v rakvi, zatímco se jí do studených končetin vracela pohyblivost.

Z vnějšku dřevěné bedny k ní nedoléhaly žádné zvuky. Vůbec žádné. Sharlarra nikdy nezažila tak naprosté ticho. To, že nic neviděla ani neslyšela, bylo nesmírně znervózňující. Útěchu dokonce nacházela v zápachu – cítila převážně plíseň, ale také pach zatuchliny a zeminy, příznačný pro katakomby.

Jakmile se dokázala pohnout, zapřela se rukama a koleny současně do dřevěného víka a zatlačila. Naštěstí šlo o lacinou rakev, vyrobenou z tenkých lehkých prken, a podařilo se jí víko zvednout.

Trochu.

Projela jí vlna paniky. Odsunula víko stranou a brzy narazila na pevný kámen. Alespoň se však vytvořil malý otvor. Jednu nohu vystrčila ven, opřela ji o protější stěnu a odstrčila rakev, jak nejdál to šlo. Horním koncem bylo těžší pohnout, ale nakonec se jí kousek po kousku podařilo posunout rakev těsně k jedné zdi. Pak odstrčila víko na druhou stranu, čímž vytvořila tak velký otvor, jak bylo možné.

Naštěstí to těsně stačilo. Další šťastnou skutečností bylo, že rakev byla dovnitř zasunutá nohama napřed. Sharlarra se obrátila na břicho a pak se vyplazila ven do kruhové, slabě zářící místnosti.

Její únosci byli mrtví. Sharlarra se na těla podívala a byla ráda, že když byla vykonávána spravedlnost, ona sama spala.

Nebylo těžké pochopit, co se stalo. Ty dva hrdlořezy někdo najal, aby mu našli náhrdelník. Očividně nevěděli, že tetovaný drow už rubín získal. Když se muži pokusili vybrat si odměnu, byli obviněni z podvodu.

Nepochybně se jednalo o skutečný omyl, přesto se Sharlarra nedokázal přimět, aby nad kolegy zloději prolévala slzy.

Jediné otevřené dveře vedly z krypty ven. Elfka vyběhla strmě stoupající chodbou k těžkým dřevěným dveřím. Celou vahou se proti nim vrhla. Dveře se tiše otevřely a ona vystoupila do hvězdnaté noci.

Vchod do hrobky obklopoval hájek starých stromů. Takový druh Sharlarra nikdy předtím neviděla. V měsíčním světle měly listy podivnou modrou barvu, která s příchodem podzimu ztmavla do sytě fialové. Říkalo se, že modré stromy běžně rostou v Zemi věčnosti, ale co dělaly tady?

Přejela prsty po zašlém nápise, vytesaném do dveří. Zakřivené znaky byly elfsky, jazykem, který se nikdy nenaučila číst. Dokázala rozeznat pouze tři slova: „hrdina“ a „Země věčnosti“. Koutek rtů se jí zkroutil v hořkém úsměvu. Nedokázala si vybavit žádná jiná slova, která by se k jejímu životu hodila méně.

Přesto se její ruka dál dotýkala rytiny, jež tato slova rámovala – znázornění fází měsíce, kde úplněk uprostřed obklopovaly ven obrácené srpky.

Za ní se ozvalo slabé zafrkání. Sharlarra se prudce otočila a zavrávorala zpátky k dřevěným dveřím.

Před ní stál vysoký bílý kůň, nádherné stvoření s bujnou hřívou, ocasem tak dlouhým, že téměř ometal zem, a inteligentní a zároveň podivně výmluvnou tváří. Kůň ji hloubavě pozoroval stříbrnomodrýma očima s dlouhými řasami, které zářily jako živý selenit.

Tyto oči byly nejhmotnějším rysem zvířete. Zbytek byl nejasný, téměř průhledný. Sharlarra dokázala rozeznat obrysy stromů za ním.

„Přízračný kůň,“ zašeptala.

Přesto nebylo v chování zjevení nic hrozivého. Pokud už vůbec něco, vypadalo, že je potěšeno tím, že ji vidí. Duch koně se vzepjal, popošel několik kroků vpřed a pohazoval při tom hlavou v gestu, které podezřele připomínalo pobídnutí, aby šla za ním.

Zvědavost začínala mít navrch nad strachem. Sharlarra se odlepila od dveří a přiměla své leknutím ochromené nohy vyrazit vpřed. Opatrně položila koni ruku na krk. Ohromně se jí ulevilo, když ruka nezískala nehmotnou formu. Pohladila ho. Měl jemnou, na dotek chladnou srst.

Tvor tiše zařehtal a znělo to jako spokojený povzdech. Nosem dloubl Sharlarru do ramene a popošel, aby stála vedle jeho levého boku.

„Chceš, abych na tobě jela,“ řekla elfka nevěřícně.

Pohled, který jí kůň věnoval, nenechal nikoho na pochybách o tom, co si zvíře myslí o těch, kdo říkají zjevné.

Sharlarra si zvedla ruce před obličej a zakroutila jimi sem a tam. Ano, stále byly z masa a kostí. Její kouzlo probuzené smrti úspěšně vyprchalo. Kůň reagoval na ni, ne na jiného ducha.

Dlouze si koně prohlížela. Zvědavost zvítězila nad opatrností a Sharlarra se vyšvihla na široký hřbet. Přízračný kůň se okamžitě rozlétl.

Po prvním leknutí si Sharlarra uvědomila, že se ve skutečnosti neodlepili od země. Kůň měl tak hbitý a tichý krok, že to vypadalo, jako by letěl. Elfka mírně povolila jedno koleno a přízračný kůň se okamžitě stočil tím směrem.

V Sharlařině mysli se začal formovat divoký plán. „Dokážeš skákat?“ zeptala se koně.

Ten se místo odpovědi vznesl nad mechem porostlou sochu, zobrazující trojici dávno mrtvých vojáků. Sharlarra se zazubila a pobídla koně k východní zdi.

Za ní se rozezněl dutý válečný pokřik, který se odrážel všude kolem. Rychle se ohlédla přes rameno. Vyděšeně vytřeštila oči při pohledu na to, jak ze sochy vyskočili tři přízrační vojáci. Rozběhli se za ní se zvednutými meči, které vypadaly příliš ostré a pevné, než aby ji to nechávalo klidnou.

Sharlarra se přitiskla ke koňskému krku a pobídla zvíře vpřed. Kličkovali mezi náhrobky a památníky a vyhýbali se bledým chňapajícím rukám, které vyrážely ze země. Brzy před sebou měli východní zeď. Elfka koně znovu pobidla a modlila se, aby byl osm stop vysoké překážce rovnocenným soupeřem. On by možná bez škrábnutí prošel skrz, ale ona by zůstala na zdi jako žába rozplácnutá pod koly kupecké karavany.

Náhle se před nimi objevil zející otevřený hrob. Sharlarra zaječela a kůň se skokem vznesl.

Čas se zastavil a chvíle mezi jedním a druhým úderem srdce jako by trvala stejně dlouho jako severská zima. Pak se koňská kopyta nehlučně dotkla země a kůň s jezdkyní vyrazil přes louky obklopující Hlubinu na východ.

Tázavé zařehtání přízračného koně odlétlo na svištícím větru.

„Já jsem Sharlarra,“ odpověděla. „Ty mi asi své jméno neřekneš, co?“

Kůň nepatrně zpomalil a sklonil hlavu. Elfku zalil pocit viny. Říkalo se, že mnozí duchové si neuvědomují, že jsou mrtví. Některé z těchto zbloudilých duší si pamatovaly útržky ze svých životů, ale jinak byly zmatené. Jistý způsob, jak takovým duchům zkazit náladu, byl klást jim o nich otázky, na něž nedokáží odpovědět.

„Selenit,“ rozhodla se. „Jmenuješ se Selenit.“

Její oř pohodil hlavou ve zjevném souhlasu a pak znovu zařehtal, hlasitěji a naléhavěji.

„Kam jedeme?“ přeložila si otázku a znovu se jí dostalo kladné odpovědi.

Tak daleko to Sharlarra ještě nepromýšlela, ale odpověď ji napadla rychle. Co by bylo lepší než vydat se za dobrodružstvím, které si podmanilo její představivost od chvíle, kdy ukradla drahokamy Liriel Baenre?

„V Rašemenu se ti bude líbit,“ řekla přízračnému koni. „Slyšela jsem, že tam mají duchy rádi.“