Poutník

9. Bojující drow

Na malé mýtině ve Vysokém hvozdu se kněžky temných elfu ze Sabatu vichrů shromáždily kolem zbytků ohniště a s hrozivým zaujetím naslouchaly Trninu stručnému vyprávění o Lirielině nedávné minulosti. Čas od času zalétaly pohledy jejich rudých očí jako dvojité plameny k místu, kde stáli záhadná mladá drowka a její společník, těsně mimo doslech a střeženi početnou stráží.

Když bylo vyprávění u konce, Dolor, kněžka, jež Liriel vyzvala k boji, vstala a promluvila.

„Ta dívka představuje nebezpečí pro nás všechny i pro ty, jimž sloužíme,“ řekla. Se rty sevřenými do tenké rovné čárky se znovu posadila a dala tak jasně najevo, že bylo řečeno vše, co řečeno být mělo. Pohledem elfku vyzývala, ať se odváží proti jejím slovům protestovat.

Trn drowce zamračený pohled klidně opětovala. „Ty jsi tady nejvyšší kněžka. Je na tobě rozhodnout, zda těm dvěma pomůžete, nebo ne, ale lesem projdou.“

Několik kněžek se na elfku zlobně zahledělo, ale žádná z nich její prohlášení nezpochybnila. Bojovnici Eilistraee měly v úctě všechny Střípky měsíce. Tyto rozptýlené skupiny následovníků Temné panny tak byly pojmenovány podle nebeských úlomků, které následovaly měsíc při jeho cestě noční oblohou – nepatrné body světla, roztroušené v temnotě, oddělené, avšak přesto sjednocené svým uctíváním Božské lovkyně.

„Jak se lady Qilué ke svému zármutku dozvěděla, není možné tyto poutníky přemístit prostřednictvím měsíční magie,“ upozornila jedna z nich, „a pěšky je to do Rašemenu daleko.“

„Ne zeměmi mého lidu,“ řekla Trn.

Kněžky zůstaly zcela zticha. Několik okamžiků ohromeně zíraly na elfku.

„To bys udělala?“ žasla Dolor. „Proč, když ještě nikomu – dokonce ani Ysolde nebo Qilué – nebylo dovoleno tvůj domov spatřit?“

Elfka vstala. „Jednou vám o tom Liriel možná poví. Samozřejmě je pravděpodobnější, že to udělá, když mi pomůžete zajistit, aby cestu přežila.“

Jedna z kněžek na to reagovala krátkým výbuchem trpkého smíchu. „Takže máme bojovat za šlechtičnu z Temných říší, za kněžku Lloth. Předpokládám, že tví lidé se k nám připojí?“ řekla jedovatě.

„Požádám je o to.“

Ticho, které po této odpovědi následovalo, bylo dokonce ještě hlubší a pronikavější než to předchozí. Ty, kdo byly povahou laskavé, předpokládaly, že kněžčina otázka byla pouze řečnická. Ty méně velkorysé v tom správněji rozpoznaly zlovolné rýpnutí. Nikdo od bojovnice ve skutečnosti neočekával žádnou odezvu, a už vůbec ne tuto!

Trn vstala. „Zadujte na rohy. Pošlete zprávu Ysolde a Sabatu zpěněné vody, že zítra, dřív než se rozplyne ranní mlha, budeme my tři – drowka, Rašemenec a lovec – kráčet pod jejich stromy.“

Zamířila k místu, kde Liriel a Rašemenec čekali na rozsudek. Mladá drowka netrpělivě odstrčila jednu ze strážkyň stranou. Bojechtivě udělala krok vpřed a do cesty se jí postavily dva zkřížené meče.

„Trvalo vám dlouho rozhodnout se, jestli je mě třeba zabít,“ zavrčela Liriel a vmetla tak Trn do tváře její vlastní nedávná slova. Ve zdánlivém úsměvu odhalila zuby. „Jestli si myslíš, že tohle byla nějaká práce, jen počkej, až se pokusíš to rozhodnutí provést.“

Elfka přelétla Liriel pohledem a zastavila se na Fjodorově ostražité tváři. „My tři teď vyrazíme. Zavedu vás až k Ašanskému jezeru.“

„Hranice Rašemenu,“ poznamenal toužebným hlasem. Dlouho si vysokou elfku prohlížel. „Bojovala jsi za Liriel, když jsem já nemohl. Za to ti děkuji.“

„Pro šedého elfa je to až moc zdvořilostí,“ řekla Liriel, která si vzpomněla na Sharlařiny rady ohledně urážení povrchových elfů.

Fjodor se zatvářil zděšeně. „Malá vráno, tohle je Měsíční lovec!“

Drowka místo odpovědi ukázala na oblohu na klesající měsíc. „Támhle je. Když jsem jí ho teď našla, můžeme vyrazit?“

Elfka jen ohrnula nos. „A kam bys šla? Ano, do Rašemenu, ale znáš cestu?“

Liriel se vyčkávavě podívala na Fjodora. Ten si po chvíli povzdechl a zavrtěl hlavou. „Bolí mě to přiznat, ale nedokázal bych na mapě označit naši polohu, ani kdybys mi dala nůž na krk. Kde jsme teď?“ zeptal se Trn. „Kolik dní cesty od Rašemenu?“

„Pěšky byste se tam nedostali dřív, než naplno udeří zima. Pojďte se mnou a spatříš rodnou zemi zítra večer.“

Zamyslel se nad tím. „O cestování pomocí kouzel toho moc nevím, ale nejsou brány jako dveře? Člověk překročí práh a okamžitě se octne někde daleko. Přesto mluvíš o dni cesty.“

„Někde daleko,“ zopakovala Trn. „Říká se, že Rašemenci na dajemmě jsou neohrožení cestovatelé. Je to pravda?“

Liriel, která tomu všemu naslouchala neobvykle tiše, se krátce zasmála. „Cestuje se mnou,“ zdůraznila.

„Dobře řečeno,“ odvětila Trn chladně. Obrátila pozornost zpět k člověku. „Půjdeme zemí mého lidu,“ řekla jim.

Fjodor sebou překvapeně trhl. Trn zaznamenala náhlý záblesk porozumění a to, jak úžasem rozevřel oči. Tento muž zjevně pozorně naslouchal starým rašemenským příběhům. A co bylo důležitější, věřil jim.

„Vyhnanství, nebo mlčení,“ připomněla mu.

„Tvé tajemství a má čest,“ odpřísáhl a zvedl dva propletené prsty.

Liriel si dala ruce se zaťatými pěstmi v bok a obrátila se k příteli. „Co se to tu, u Devíti pekel, zrovna stalo?“

Trn se náhle široce rozmáchla a udeřila Liriel do tváře. Překvapené drowce se nicméně podařilo zvednout obě ruce zkřížené v zápěstích, aby ránu zastavila. Elfčina pěst dopadla přímo na kryt a s omračující silou vrazila Liriel spojené ruce do obličeje. Dívka obrátila jantarové oči v sloup a zhroutila se na zem.

Fjodor jediným plynulým pohybem tasil meč a postavil se mezi elfku a padlou přítelkyni. „Dokud jsem naživu, nikdo Liriel neublíží,“ řekl tiše.

Elfka zvedla jedno ebenově černé obočí. „Kdybych ji chtěla zabít, nechala bych Dolor, ať to dokončí.“

„Proč tedy?“ dožadoval se odpovědi a kývl k omráčené dívce.

„Víš, kdo jsem,“ řekla Trn, „a proto by ses neměl potřebovat ptát. Nejsi jako tahle drowka, která mluví o povrchových nebo šedých elfech. Jsi Rašemenec a slýchal jsi příběhy o zemích, kterými musíme projít. Země mého lidu jsou i nejsou na tomto světě. Nevím jistě, zda nás tam oči drowí bohyně mohou sledovat. Viděla jsem Lloth hledět Lirielinýma očima. Nebudu to riskovat.“

Rašemenec sebou při těchto slovech trhl a vzdychl. „Liriel nebude spát dlouho. Už teď se hýbe,“ upozornil.

Elfka vytáhla z váčku na opasku sušený výhonek nějaké byliny. „Tohle je z mé vlasti. Má velice silnou vůni a udrží ji v hlubokém spánku.“

„Nemohla jsi to zmínit předtím?“ chtěl vědět Fjodor.

„Někoho to udrží ve spánku,“ zdůraznila. „Množství potřebné k tomu, aby někoho do hlubokého spánku dostalo, je mnohem větší a může být nebezpečné. Kdybys tohle věděl, zvolil bys bylinu?“

Probouzející se drowí dívka slabě zasténala. Fjodor zastrčil meč. Sehnul se a vzal Liriel do náruče. Pak se zvedl a podíval se Trn do očí.

„Nebyla to moje volba,“ řekl tiše, „a ani tvoje. Nepřeješ si pozvat do své země Pavoučí bohyni. Chápu, proč jsi to udělala, ale nelíbí se mi to. Až příště dojdeme na křižovatku, řekni nám o cestách, kterými se můžeme dát, a nech Liriel zvolit tu, po níž půjde.“

„Rozumná řeč.“

Elfka propletla stonek rostliny tkanivem Lirielina pláště tak, aby se sušená bylina opírala o dívčinu tvář. Liriel ve Fjodorově náruči okamžitě povadla.

„Neublíží jí to,“ řekla Trn podrážděně, když v Rašemencových očích zahlédla záblesk obav. „Ani kvůli tomu nebudeš ospalý nebo zapomnětlivý. Vezmi rozum do hrsti a pojď.“

Obrátila se a vešla do lesa. Fjodor šel za ní s drowí dívkou v náručí a modré oči mu svítily vzrušením a očekáváním. Zítra se bude muset s Liriel vypořádat, ale v jeho srdci hořela rašemenská nedočkavá dychtivost vidět a vědět.

Všichni mladí lidé v jeho zemi, muži i ženy, strávili rok nebo i více na pouti zvané dajemma. Žádnému z nich nebylo nikdy dovoleno spatřit místo, na něž jej Trn slíbila vzít – nebo přesněji, těch několik, kteří nechtěně vešli do její země, se už nikdy nevrátilo. Nebo se možná někteří vrátili, ale místa, která navštívili, ani zázraky, jež spatřili, si nepamatovali. Byliny Měsíčních lovců byly skutečně silné.

Náhle jej přepadly pochybnosti. Co když navzdory opatřením, která Trn podnikla, dosáhne moc Lloth až do dalekých míst? Pochyboval o tom, ale i Qilué a její kněžky vpád Pavoučí královny překvapil. Co když je pravda, že kamkoli Liriel jde, ať už při vědomí, nebo ne, Lloth ji bude následovat?

Je-li tomu tak, není pravděpodobné, že ještě někdy spatří Rašemen. Trn a její lid jsou nelítostní. Neodpustí nikomu, kdo ohrozil jejich domov.

A pokud jde o to, co Fjodorovi lidé? Co jim přináší a jak na to oni odpoví?

Najdi Poutníka, řekla mu othlor Sofie. Přines ji zpět. Ona bude svazovat a lámat, uzdravovat a ničit.

Fjodor hleděl na dívku ve své náruči. Poprvé plně pochopil, proč Čarodějnice mluvila o amuletu jako o „ní“. Někdy v průběhu cesty se jeho úkol změnil. Přinese starodávný artefakt zpět do Rašemenu, ale nějakým záhadným, avšak důležitým způsobem to už nebyl Poutník z legend. Byla to Liriel.

Díky Zraku, který byl jeho dědictvím i prokletím, Sofiin vnuk věděl, že je tomu tak.

Po tváři mu přelétl smutný úsměv. Bylo požehnáním, že přes všechnu svou moc Liriel netušila, jaký osud před ní leží.

Uplynul den a blížil se soumrak, když Sharlarra zastavila u shluku kamenných domků, určených k ubytování pocestných, které stály jeden den ostré jízdy od Hlubiny. Seskočila z koně a znechuceně se ušklíbla nad nejnovější sbírkou lebek vystavených na kamenném podstavci před správcovou boudou. Úšklebek byl vzápětí vystřídán úsměvem, když se ven vyhrnul stařík s křivýma nohama, aby ji přivítal.

Ke správcově hlavě se lepilo pár matných pramenů kdysi rudých vlasů a jeho houpavá chůze připomínala námořníka na palubě lodi zmítané bouří. Meč, zavěšený na stále mohutném rameni, se leskl ve slábnoucím světle a pečlivě vystavené ostatky neúspěšných banditů a zlodějů koní poskytovaly pochmurné svědectví o starcově schopnosti ubránit stanoviště.

Elfčin hostitel na ni chvíli mžoural. Pak se uslzené modré oči radostně rozsvítily.

„No jestli tohle není paní Judita, která přijela navštívit svojeho starého učitele šermu! Pojď dál, děvče, srdečně tě tady vítám.“

Sharlaře chvilku trvalo, než její uši přivykly silnému hrdelnímu přízvuku severní Měsíčniny. Shaymius Azur býval učitelem šermu v rodině Thannů. Pamatoval si Juditiny zlatorudé vlasy, což bylo vše, co dokázal rozeznat ze zastřených obrysů, na něž se lidé podle všeho změnili. Co se Shaymia týkalo, byl šťastný, že si lady Judita starého učitele pamatuje. Stárnoucího muže tyto návštěvy tak těšily, že Sharlarra neměla srdce ho o tuto milou představu připravit.

Vzpomněla si na něco, o čem se jí Danilo zmínil na posledním večírku u Galindy Havranostromé, a řekla: „Měla tudy projet karavana ze Západní Brány. Věřím, že všechno proběhlo v pořádku a že jsi dostal krabici s vínem a dožínkové koláče?“

Shaymius se spokojeně poplácal po břiše. „Dostal. Medovina byla hladká jako zadek elfí holky. Ve vzduchu už je cítit noční mrazík a nic nezazené zimní bolesti líp než džbánek horké kořeněné medoviny. Koně samo sebou přijdou na řadu jako první, ale dáš si džbánek?“

„Jestli nám koně nějaký nechají, tak určitě.“

„Nebuď hloupá, děvče. Koně ne…“ Stařec zmlkl, když mu došlo, že to byl žert, a obrátil oči v sloup. Z opasku sundal škrabku na kopyta o hodil ji elfce. „Za to mi pomůžeš tyhle tři hezké hřebečky uložit ke spánku. Když už o tom mluvíme, na co potřebuješ tři koně? Podle toho, jak vypadají, jsi nejela tak rychle, abys potřebovala měnit koně?“

Sharlarra zvedla přední nohu a začala z kopyta seškrabávat kousky rozdrcených žaludů, které se na ně lepily. „Klisny na venkovských statcích jsou v říji.“ Až potud to byla pravda a Shaymius si z toho vyvodí vlastní závěry.

Starý muž souhlasně zabručel a poplácal koně, na němž Liriel odjela z Hlubiny, po lesklém černém boku. „Jo, tohle jsou dobře vybraní samci. Lady Kassandra se teda pořád stará o plemenné knihy?“

„To by mě vůbec nepřekvapilo.“ Matriarcha rodu Thann řídila všechny stránky rodinných obchodů a podle toho, co Sharlarra pozorovala, se o totéž pokoušela i u všech jednotlivých členů rodiny. Lady Kassandra měla tak silnou vůli, až Sharlarra věřila, že všichni hřebci na odlehlých statcích Thannů by v této záležitosti instinktivně očekávali její radu, ať už má plemenné knihy, nebo ne.

„Skvělá dáma, tvoje matka,“ řekl Shaymius a upíral na Sharlarru pohled, jako by ji vyzýval, ať se mu odváží odporovat. „Má dobré oko na obchody.“

„Nechat tě pracovat tady byla tedy určitě dobře odvedená práce,“ přešla elfka přímo k jádru věci. „Koně by si nikde nemohli přát lepší péči než u tebe a žádný z kupců, který kdy spal pod touhle střechou, si jediným slovem nestěžoval.“

Správce spokojeně přikývl. Třebaže je starý, jeho zaměstnavatelé jsou spokojení a má své místo jisté. Dal se do čištění černého hřebce a naštěstí si vůbec nebyl vědom skutečných okolností současného postavení.

Sharlarra samozřejmě řeči zaslechla. To byla jedna z výhod toho být učednicí ve věži Černá hůl. O hrdinských činech mladého Shaymia Azura se skládaly balady a lady Kassandra ochotně zaplatila vysokou cenu, aby lesk jeho staré slávy dopadl na jejího prvorozeného syna. Nějakou dobu dokonce přehlížela i správcovy pravidelné ranní výlety do rváčského doupěte, cely ve vězení v Hlubinském paláci, určené těm, v nichž pití probouzelo bojechtivost. Cena Shaymiovy svobody, vyplácené několikrát do měsíce, však byla brzy větší než jeho výplata. Tato skutečnost, společně se stupňující se šeptandou, učinila celé záležitosti přítrž. Dědice titulu a majetku rodu Thannů se nesmí dotknout žádný špinavý skandál.

Byl to Danilo, kdo správce přesvědčil, aby Shaymia ještě naposledy vykoupil na svobodu a nabídl mu toto nové zaměstnání. Starý válečník, kterého život ve městě stále více nudil a který toužil po dobrodružstvích, jež už nikdy znovu nepřijdou, nový úkol nevnímal jako trest vyhnansrví za rvačky, ale jako ocenění svých schopností, které tak běžně stavěl na odiv. Pokud šlo o Dana, Shaymius Azur si podle něj zasloužil této příjemné lži věřit až do smrti.

V tom s ním Sharlarra mohla jen souhlasit.

Jakmile byli koně nakrmeni a bylo o ně postaráno, usadili se stařec s elfkou u krbu ve správcově domku, aby džbánky kořeněné medoviny zalévali příběhy a písně o zašlé slávě. Přestože měla Sharlarra tyto vzácné chvilky se starým válečníkem ráda, ulevilo se jí, když Shaymiovy historky konečně vystřídalo mlčení. Jen pro jistotu zazpívala ještě jednu baladu a pokračovala dál, dokud zpěv nepřerušilo starcovo pronikavé chrápání.

Odplížila se od ohniště a ven z boudy a zamířila na mýtinu za stájemi. Z vaku vytáhla velký safír a lahvičku Arunsunova kouzelného prášku, kterou ukradla Danilovi. Než se uloží ke spánku, musí splnit ještě jeden úkol ve prospěch jiné ztracené existence, která se pokouší najít místo v tak často matoucím světě.

V Hlubině zůstal mořský elf, jenž čekal na pomoc při své snaze stát se kouzelníkem. Ačkoli Sharlarra dosud nenašla vhodného učitele, chtěla elfa ujistit, že na něj nezapomněla – a když už bude u toho, vzít si zpátky váček s drahokamy, který Xzorshovi nechala v zástavě. Poté co opustila Liriel a Fjodora, Sharlarru napadlo, že když společně s Khelbenem dokázali drowí dívku vystopovat pomocí věcí, jež předtím vlastnila, jiní pravděpodobně dokáží totéž. Xzorsh měl v blanitých rukou bohatství, ale nebezpečné bohatství.

Mladá kouzelnice rychle prováděla prsty tajemná gesta kouzla, sice složitého, ale téměř stejného jako to, které ji Černá hůl nedávno naučil. Dokončila kouzlo a připravila se na jeho účinky. Sevřela ji neviditelná ruka a táhla po magické cestě. Na okamžik se kolem vlnily všechny barvy, které kdy viděla nebo si představovala, jako nějaká šílená duha.

Prudce se zastavila. Dočasně oslepená zářivým světlem kouzelného přenosu se zhluboka nadechla a očekávala vůni slané vody a všemožné pachy Přístavní čtvrti. Místo toho její smysly naplnil měďnatý pach čerstvé krve a zatuchlý vzduch typický pro místa, která nikdy nespatřila slunce. Ten druh míst, která znala až příliš dobře.

„Tlarra kilaj,“ zamumlala jednoduché elfské kouzlo, které ji naučil Khelben a pocházelo z dávných dob jeho dětství. Zrak se jí okamžitě rozjasnil.

Stála v kameny poseté jeskyni, nevlídném místě mamě osvětleném svítícím lišejníkem, který porůstal kamenné stěny, a s narůstajícím děsem hleděla do tváře stejně polekaného drowího válečníka.

Drow, muž s krátce zastřiženými bílými vlasy a vytetovaným drakem na tváři, se krčil nad tělem velkého ještěra a nožem odřezával pruhy masa. Stvoření ještě nebylo mrtvé. Ocasem rovným jako tyčka ani ztuhlýma nohama nehýbalo, ale očima divoce koulelo.

Na povrch Sharlařiny mysli se začala vynořovat zapomenutá informace. V Harpelově pojednání se tvrdilo, že drowové dávají přednost pojídání živých zvířat, neboť věří, že bolest smíšená s hrůzou dává masu určitou pikantní příchuť.

Temný elf vyplivl napůl sežvýkané sousto syrového masa a zvedl se na nohy. V ruce se mu objevil meč tak rychle a hladce, že Sharlařiny oči vůbec nezachytily, kdy jej tasil.

Zlodějka potlačila třas a rovněž tasila. Už když to dělala, pochopila marnost své snahy, dokonce ještě dřív, než zahlédla stíny, jak se pohybují a přesouvají. Z nekonečné podzemní noci se vynořil kruh temných válečníků a začal se stahovat kolem ní.

„Zapitta doart!“ vyštěkl drowí lovec. Jeho komplicové se okamžitě zastavili. Rudýma očima zalétl k safíru, který Sharlarra stále svírala v ruce.

„Jsou další?“ zeptal se důrazně a jeho obecná řeč měla zároveň hrubý i melodický přízvuk.

Elfka rychle pochopila, co má na mysli. Chtěl vědět, zda za ní může dorazit ještě někdo další.

„Další takové drahokamy?“ zeptala se a pokrčila rameny. „Řekla bych, že tři nebo čtyři. Tohle je jediný, který mám, ale na aukci bylo pár dalších nebroušených kamenů a několik kouzelníků přihazovalo.“

„Dej mi ho.“

Ze všeho nejdřív Sharlarru napadlo kámen mu hodit, ale uvědomila si, že takový čin by mohl být považován za útok. Znepokojovalo ji, že by to nebyl útok a nemá připravené žádné další kouzlo. Vstoupila do kouzelné brány, která neměla pevný cíl určení, aniž měla připravené obranné kouzlo. Byla to chyba, již by neudělal žádný učedník nováček, který by měl všech pět pohromadě.

Opravdu by měla začít věnovat důkladnější pozornost detailům. Věděla, že v těch se ukrývají démoni. Drow to patrně věděl také.

Pomalu se sklonila a položila drahokam na kamennou podlahu, zatímco meč měla stále připravený.

Drow několika rychlými plynulými kroky došel k ní. Než mohla Sharlarra zareagovat, temný elf jí uštědřil surový kopanec do žeber, který jí vyrazil dech a srazil ji na podlahu.

„Lži,“ ušklíbl se válečník, zatímco v kruhu obcházel oběť, „a ještě k tomu neobratné. Chyběl jen jeden drahokam. Myslíš si, že bych si nezjistil přesně, jakou cenu za propuštění pirátské lodi zaplatila?“

Sharlarru napadlo, že vůdce drowů nemluví ani tak k ní jako k ostatním elfům. Byla to chvástavá slova a možná i ospravedlnění. Pokud v těchto řadách vládnou neshody, možná by měla šanci k útěku, kdyby je trochu přikrmila.

Podařilo se jí nadechnout natolik, aby mohla mluvit. „To je dobré vědět za předpokladu, že toho o drahokamech víš dost na to, abys poznal, kdy ti místo safíru podstrčí kousek barevného skla.“

Zuřivý nenávistný výraz, který drowovi přeběhl po tváři, zamrazil Sharlarru až do morku kostí. Cítila, jakou námahu válečníkovi dalo, aby se nepodíval na ostatní temné elfy. Kdyby to udělal, spatřil by v jejich karmínových očích záblesky zlomyslného potěšení a na tmavých tvářích úšklebky. Přesto Sharlarra s mrazivou jistotou věděla, že za zahanbení jejich vůdce draze zaplatí.

„Vstaň,“ poručil drow.

Poslechla a snažila se při tom ignorovat bolest v potlučených žebrech. Drow zaútočil a uštědřil jí řadu bodnutí a seků, které dopadaly rychleji, než je Sharlarra stačila odrážet. Když muž opět poodstoupil, byla elfi zlodějka skutečně upřímně překvapená, že je stále na nohou.

„Tvůj meč,“ řekl drow a významně se podíval na drahokamy zdobený jílec.

Sharlarra sklopila pohled. Kameny z jílce byly vypáčené a zanechaly po sobě jen prázdná lůžka. Její protivník rozevřel dlaň a předvedl jí malou třpytivou hromádku – včetně safíru, který předtím položila na zem.

„Působivé,“ řekla a myslela to vážně.

„Možná pro tebe. Mohl bych ti vytáhnout plíce a játra, aniž bych zanechal jizvu.“

Lesk v drowových očích prozrazoval, jak rád by se do tohoto úkolu pustil, ale zatímco mluvil, mírně pohnul předloktím. Byl to nepatrný pohyb, přesto přitáhl pozornost. Sharlarra si všimla tenké vypouklé linky, která se táhla od loktu k zápěstí – stopy, již se drow očividně snažil zakrýt.

„Žádnou jizvu?“ zeptala se a významně se podívala na jeho paži. „Škoda, že tvůj předchozí protivník nebyl tak šikovný jako ty.“

Tmavá tvář se zkroutila vzteky a Sharlarra věděla, že udeřila na správnou strunu. Zemře – s tím se nedá nic dělat – alespoň však bude mít rychlejší a milosrdnější smrt, než byla ta, již prožíval polomrtvý ještěr.

Drow učinil výpad a záštitou meče zachytil Sharlařinu nyní nevyváženou zbraň. Obratným manévrem elfku odzbrojil a dalším rychlým úderem odrazil její pokus vytáhnout dýku. Drow se vymrštil, otočil, tvrdě švihl loktem do výšky, vrazil jej Sharlaře do obličeje a vzápětí ji udeřil hruškou meče.

Bolest vybuchla v jasném záblesku a ihned po ní vytryskl proud krve. Sharlarra se jí snažila co nejvíc otřít, ale oči ji pálily a slzely. Oslepená nedokázala odrážet nebo uhýbat opakovaným úderům, které jí drow uštědřoval naplocho mečem, ani výsměšným pálivým ranám ostřím.

Mamě, jakoby z velké dálky, si elfka začala uvědomovat nádherné světlo, přicházející odněkud zpoza jeskyně. Cítila, že padá, a nezáleželo jí na tom.

Snesl se na ni pocit klidu zmírňující bolest, který neměl nic společného s bitím, jež jí uštědřoval pomstychtivý drow. Navzdory všemu, co provedla, navzdory tolika chybám, kterých se v životě dopustila, na ni čekalo místo světla. Sharlarra nikdy nedoufala, že by něco takového bylo možné.

A když ji tedy nakonec obklopila temnota, elfka do ní vstoupila s úsměvem na tváři.

Khelben Arunsun se krčil v opuštěné jeskyni několik mil od Přístavu Lebek, osvětlené uhasínajícími paprsky oslepujícího světelného kouzla. Pečlivě dělil pozornost mezi zbitou elfku na podlaze jeskyně a tiché tunely za ní. Banda drowů se rozprchla jako švábi před světlem nečekaně rozsvícené lampy, ale když šlo o temné elfy, dokonce ani arcimág si nemohl dovolit sebemenší neopatrnost.

Sharlarra zasténala a pohnula se. Kouzelník jí rozevřel čelist, nalil jí do úst další léčivý lektvar a zachmuřeně přísahal, že učednici přinutí všechny tři si odpracovat. V duchu si dělal seznam nejodpornějších prací a pro jistotu si jich i několik vymyslel.

Elfčina víčka se zatřepetala, otevřela a oči se pomalu zaostřily. Na kratičký okamžik se v jejich zelených hlubinách zračila všechna bezútěšnost severské zimy.

Khelben se nemusel ptát, co to znamená. I on zažil chvíle, kdy jej ani trochu nepotěšilo, že se při probuzení stále nachází mezi živými.

Zakryl tyto myšlenky, aby se nezračily v jeho tváři, a hrůzostrašně se zamračil. „Holka hloupá. Co jsem ti říkal o boji s drowy?“

Sharlarra se namáhavě zvedla, podepřela na jednom lokti a špičky prstů druhé ruky si přitiskla na velkou bouli na čele.

„Nedělat to?“ zkusila.

„To taky.“ Kouzelník si povzdechl a posadil se na paty. „Lady Sharlarro Vindrith – pokud je to skutečně tvoje jméno – máš ponětí, co jsi provedla?“

„Myslela jsem, že pomáhám dvěma společníkům na jejich výpravě.“

„Vůbec jsi nemyslela! Liriel Baenre není jen nějaká obyčejná drowka, i když Mystra ví, že i to by bylo dost špatné. Otevřela se moci Lloth způsobem, jakým to kdy dokázalo jen málo smrtelníků. Byla, byť nakrátko, jakýmsi avatarem. Někteří by ji mohli nazvat Vyvolenou.“

Elfčina tvář opět ztratila barvu. „To tedy vysvětluje, co se stalo na Promenádě,“ řekla pomalu.

„Ano, slyšeli jsme o tom,“ zabručel Khelben. „Laerel odjela do Země věčnosti, aby se pokusila najmout elfí kleriky, kteří by pomohli posílit obranu Promenády. Má paní má ráda nemožné výzvy a beznadějné věci.“

„To je pravda, ale také ji přitahuje vaše veselá povaha,“ pokusila se o drzý tón a ironický úsměv. Nikdy předtím si takovou poznámku nedovolila. Nejspíš usoudila, že její učednictví jednou provždy skončilo.

Khelben na ni chvíli zůstal hledět. „Nezeptáš se na mořského elfa?“

Její maska se roztříštila a fialové oči získaly nešťastný výraz. „To není třeba,“ odpověděla tiše. „Hledala jsem Xzorshe a místo něj našla drowí válečníky. Nejsem tak hloupá, abych věřila, že mu poděkovali za to, že jim vrátil Lirieliny drahokamy, a nechali hojit.“

Tíhu takového břemene znal arcimág až příliš dobře.

„Pak není třeba říkat nic dalšího. S tímhle jsi skončila stejně jako já. Liriel musí na konec její zvláštní cesty sledovat někdo jiný a my se musíme naučit spokojit s čímkoli, co z toho vzejde.“

Khelben vstal a černou holí načrtl rozmáchlý kruh. Několik kroků od nich se objevil zářící oblouk, který sledoval arcimágův pohyb. Když byl kruh úplný, vlilo se dovnitř světlo, naplnilo temnotu a vytvořilo průhlednou kouzelnou hladinu. Khelben se obrátil k elfce. „Jdeš, nebo ne?“

Sharlarra se pomalu zvedla na nohy. „Vy mě chcete zpátky?“

„Nijak zvlášť, ale Laerel ano, a já jsem zjistil, že pokud dostane, co chce, je můj život mnohem příjemnější.“

Oči se mu zableskly pobavením na vlastní účet a při pomyšlení na svou paní se usmál s ohromujícím šarmem. Khelben si kouzlo své osobnosti dobře uvědomoval a neváhal ho použít. Spokojeně si všiml, že Sharlarra udělala krok k němu dřív, než si uvědomila, že se rozhodla vrátit.

Společně prošli bránou. Khelben zaznamenal lítost v dívčině tváři, spojenou s tím, že si uvědomila, že Lirielin osud leží mimo její dosah. Přesto se rozhodl, že si na ni v budoucnu bude dávat větší pozor.

A v lese daleko od nich se Liriel převalila ve spánku, sužovaná jedním ze snů, které ji začaly během odpočinku pronásledovat. Ve snu bloudila šedým světem, zbaveným slunečního tepla i chladné tajuplnosti Temných říší – a byla úplně sama.

Napůl bdělá a napůl ponořená ve snu zatápala po Fjodorově pokrývce a zjistila, že je prázdná. Na okamžik ji zcela pohltil pocit osamění a opuštěnosti a pak se kolem jejích pátrajících prstů sevřela silná ruka. Hřejivá přítomnost ji naplnila klidem a láskou.

Uklidněná spala dál.

Fjodor vše pozoroval z mista na stromě několik kroků od tábořiště, kde držel první hlídku. Všiml si náhlého neklidu, který jeho přítelkyni připravil o pokojný spánek, a jemného úsměvu, jenž vystřídal okamžiky rozrušení. Drowí dívky se dotkl měsíční paprsek a propůjčil jejím ebenově černým rysům chladivě modrý nádech.

Rašemenský válečník sledoval měkké světlo vzhůru do baldachýnu stromů. Na okamžik si představil noční oblohu ve své rodné zemi a dovolil si snít o tajemstvích, která jej čekají.