Poutník

4. Temnota na dohled

Stopař Lumík se potácel úzkou uličkou v Přístavu Lebek a jeho dřevěná noha ostře klepala o nerovné dlažební kostky a čvachtala v páchnoucích loužích. Přestože byl téměř doma, tvářil se jako někdo, kdo musí urazit ještě spoustu mil a má jen málo času.

V mládí to býval muž malého vzrůstu, a každá prohraná bitva a promarněný rok jej ještě zmenšovaly. Hrbil se, měl velké břicho, jeho přirozeně snědá kůže během dlouhých let života v podzemí zešedla a někdy si jej pletli s duergarem. Stopař se moc nenamáhal tento omyl vyvracet. Ve skutečnosti si nechal narůst rozcuchaný plnovous, aby tento dojem ještě posílil. Lotři, kteří by zavalitého jednonohého člověka pokládali za snadnou kořist, by si dvakrát rozmysleli, než zaútočí na hlubinného trpaslíka.

Stopař se vyhnul obzvlášť nepříjemně vyhlížející kaluži a netrpělivě mávnutím ruky odehnal podvyživenou zmalovanou couru, která mu vstoupila do cesty. S opovržením si všiml, že má vlasy jako slámu a kůži bledou jako rybí břicho. V jeho rodné zemi byly ženy příjemně zaoblené a měly citlivé černé oči a sluncem rozehřátou kůži. Při této vzpomínce zrychlil krok, jako by na něj v jeho chatrči taková žena čekala.

Občas snil o tom, že se na jih vrátí jako neodolatelný bohatý kapitán vlastní pirátské lodi. Častěji byly jeho sny prostší, téměř melancholické: cítit na tváři sluneční paprsky, ještě jednou spatřit jasné purpurové a zlaté barvy zapadajícího slunce. To by mu stačilo, aby mohl zemřít jako šťastný člověk.

Tedy, možná ne šťastný. Jak to Stopař viděl, život nedával moc důvodů ke štěstí, a nečekal, že smrt situaci nějak výrazně zlepší.

Po pravdě na povrch nebylo návratu. Stopař odhadoval, že za sebou zanechal přinejmenším tři smrtelné nepřátele na každou svou jizvu, a jizev měl hodně. Nepřátelé se dají zabít, ale nájemní vrazi stáli spoustu peněz. Úředník z Přístavu Lebek pobíral mizerný plat s tím, že bylo jasné, že rozkrádání a vydírání mu to vynahradí. Vzhledem ke Stopařovým celoživotním sklonům k úplatnosti by měl být schopen odložit dost peněz, aby si za ně najal celou bandu zabijáků – nebo dokonce i proslulého Artemise Entreriho – kteří by zabili všechny jeho nepřátele i většinu přátel. Vydělat v Přístavu Lebek peníze byla jedna věc. Udržet si je, to bylo něco docela jiného.

Jak se blížil k domovu, rámus pouliční rvačky stále sílil. Když zahýbal za poslední roh, všiml si malého rozbouřeného shluku lidí, kteří blokovali jeho přední dveře a přilehlou uličku, úzký průchod, z obou stran zakrytý naklánějícími se patrovými chatrčemi.

Po šedé tváři mu přeběhl prchavý křivý úsměv. Když si pospíší, mohl by se vmísit do rvačky, jejímž cílem podle všeho bylo společnými silami roztrhat na kusy koboldího kapsáře.

Stopař se kulhavým klusem přiblížil. S hranou krvežíznivostí se s křikem vrhl do bitky.

O několik zmatených a bolestivých okamžiků později se na druhé straně rvoucího se davu vypotácel ven do uličky. Opřel se o opilecky nakloněnou chatrč, které říkal domov, aby popadl dech a prohlédl si zranění. Z nosu mu tekla krev. Jedno oko už měl nateklé tak, že přestával vidět. Klouby na jedné ruce jej pálily a kruh důlků na předloktí byl nepochybně otisk zubů.

Stopař spokojeně zabručel. Mohlo to být horší. Obvykle bylo.

Odsunul stranou uvolněné prkno, které sloužilo jako tajný vchod, a ponořil se do temné boudy. Příhodně umístěné visely ze dvou trámů na provázcích ocílka a křesací kámen. Po hmatu našel lampu a zaštípl knot. Rychlé zkušené cvaknutí vyvolalo roj drobných jisker.

Ke stropu začaly stoupat pramínky páchnoucího kouře a pak knot vzplál. Kruh mdlého světla se pokusil potlačit temnotu. Stopař zamrkal, jak se jeho oči přizpůsobovaly světlu, byť slabému.

Během toho kratičkého okamžiku světlo lampy nabralo hrůzu nahánějící fialovou barvu, sytou a nepřirozenou, která byla svým způsobem zlověstnější než naprostá temnota.

Stopařovo tělo zareagovalo dřív, než si to jeho mysl vůbec stačila uvědomit. Prudce se obrátil, aby se rozhlédl po místnosti a zjistil, co je zdrojem záhady.

U jediného stolu seděly dvě temné postavy. Přimhouřenýma očima se zahleděl do nachového přítmí. Když si uvědomil, co jsou jeho hosté zač, zavrávoral dozadu a rozječel se jako malá půlčice.

Drow jménem Gorlist jej nějak našel! Společnost mu dělal další drow, muž, jehož husté bílé vlasy byly spletené do desítek copánků, které jako by se před Stopařovýma vyděšenýma očima svíjely jako malí, hladoví hadi.

Neznámý muž se na společníka kousavě usmál. „To je nejspíš tvůj přítel, co?“

Gorlist si odfrkl. „Kdo by se přátelil s duergarem. Tenhle je vychytralý zbabělec, dokonce i podle měřítek hlubinných trpaslíků.“

„To je příliš tvrdé,“ poznamenal druhý drow. „Někteří duergaři dokážou umřít dobře. Samozřejmě ne všichni, ale dost z nich, aby to jednomu stálo za čas a námahu s jejich zabíjením.“

Vstal od stolu. S teatrální okázalostí si přehodil plášť na záda a ukázal magicky oživený znak připnutý na kabátec. Drobný kostlivec ze slonoviny vypadal, jako když hraje na buben, zatímco jeho kostlivá čelist se mlčky a rytmicky pohybovala.

Stopař ztěžka polkl. Tenhle drow byl pěvec smrti!

„Vidím, že mé umění je ti známé,“ poznamenal temný elf. „Možná jsi slyšel i mé jméno? Brindlor Zidorion z Ched Násadu? Ne? Dobrá, nevadí. Jak tušíš, mým dnešním úkolem je být svědkem velkých činů pomsty a zvěčnit je. Otázka tedy zní: Jakou úlohu budeš v tomto příběhu temné slávy hrát?“

Drowův hlas byl zvučný jako moře a jeho majitel se na vyděšeného úředníka mile usmál. Brindlorovo pečlivě milé chování Stopaře z jakéhosi důvodu děsilo víc než Gorlistův zamračený pohled.

Ucítil pod sebou hrubou vlhkou dřevěnou podlahu a uvědomil si, že mu povolila kolena i močový měchýř.

„Udělám cokoli, řeknu cokoli,“ blábolil.

„Liriel Baenre,“ řekl Gorlist úsečně. „Drowí žena, spřáhnutá s kněžkami Eilistraee. Zaplatila ti, abys propustil zabavenou loď, zapsanou na Hrolfa z Ruathymu.“

První, co Stopaře napadlo, bylo tuto věc okamžitě popřít – což byl standardní postup v případě jakéhokoli obvinění z korupce. Bolestná zkušenost jej nicméně poučila, že tento drow nemívá sklony spokojit se s částečnými odpověďmi a polopravdami. Proto usilovně vzpomínal, dokud nevydoloval požadovanou informaci.

„To už je nějakou dobu,“ vzpomněl si. „Zdá se mi, že to bylo někdy časně na jaře. Tak před čtyřma, pěti měsícema.“

„Zaplatila ti dobře?“ zeptal se Brindlor.

Hrabivost na okamžik odsunula zděšení stranou. „Docela dobře,“ řekl obezřetně.

„Předpokládám, že se nezmínila, že odměna pochází z dračího pokladu.“ Pěvec smrti věnoval Stopařovi úsměv, který jej zmrazil až do morku kostí. „Přesněji řečeno z pokladu hlubinného draka. Vlastně ten poklad odnesla z jeskyně nedaleko odtud.“

Ve Stopařovi se vzedmula vlna paniky a v jejích patách i vlna nevolnosti. Draci byli nechvalně proslulí tím, že si svůj poklad pamatovali do posledního mosazného knoflíku a vyslídili cokoli ukradeného.

Brindlor se přiloudal k němu a přátelsky jej poplácal po rameni. „Drak je mrtvý. Nemusíš mít strach, že tě v blízké budoucnosti zase překvapí nečekaná návštěva. My chceme jenom tu holku.“

Tu holku, zopakoval hořce v duchu Stopař. To znělo docela jednoduše, jako by jim drowí ženu a dalších tucet takových mohl předat, než mu stačí vystydnout ovesná kaše k snídani!

Kterýkoli drow představoval potíže, ale tahle holka byla taky kouzelnice. Řekla Stopařovi, co přesně se mu stane, jestli se obrátí proti ní, a dala mu důvod věřit, že má vůli i magii, aby své hrozby splnila.

„Najít drowa v těchhle tunelech je těžký,“ vytáčel se.

„Ne pro takového chytráka jako ty,“ řekl Gorlist chladně. „Princezna utratila značnou část svých drahokamů a peněz na uplácení tlustých líných úředníků. V ‚těchhle tunelech‘ se velice dobře vyznáš.“

Stopařovi se před očima začala vynořovat cesta a jeho ztuhlá ramena se trochu uvolnila. Draci shromažďovali kouzelné předměty. Stejně jako drowové, a také kouzelníci bez ohledu na rasu. Ta žena zmizela s něčím, co tihle dva chtěli.

„Zaplatila drahokamy,“ vyslovil, po čem samozřejmě oba pátrali. Drahokamy uchovávaly a přenášely magii lépe než téměř cokoli, co lidé, trpaslíci či elfové dokázali vyrobit.

Gorlist se prudce narovnal. „Byl součástí platby i rubín?“ Zvedl ruku a roztáhl od sebe palec a ukazováček přibližně na vzdálenost odpovídající velikosti zralého fíku. „Asi takhle velký?“

Muž horlivě přikývl. „Ano, ten kámen si dobře pamatuju. Nahoře plochý, dole se zužoval do špičky. Vypadal jako krvavý ježek.“

„Pamatuješ si ho,“ zopakoval Gorlist. „Kde je ten kámen teď?“

„Prodal jsem ho,“ odpověděl muž spěšně. „Ještě toho dne, nebo možná druhý den. Nevzpomínám si přesně.“

„Tak ve tvém vlastním zájmu doufejme, že si pamatuješ kupce.“

Navzdory situaci, v níž se nacházel, Stopaře zaplavil pocit úžasu. „Na toho nikdy nezapomenu! Koupila ho žena, vyšší než většina mužů a štíhlá jako vrba. Tvář měla jako hudbu a vlasy protkané stříbrným měsíčním svitem odrážejícím se na klidné mořské hladině.“

„Básník,“ poznamenal pěvec smrti a pohrdavě vyklenul jedno bílé obočí. „Slyšel jsem, že většina básníků získá věhlas až po smrti. Řekni mi, Stopaři Lumíku, slyšíš sirény zpívat o své nesmrtelnosti?“

Znovu jej zalily vlny hrůzy. „Ne! Neslyším vůbec nic. Opravdu! Netoužím po nesmrtelnosti – chci žít!“ blábolil zoufale, i když nelogicky.

„To se dá snadno zařídit. Řekni nám víc o tomhle obrazu ženské dokonalosti,“ pobídl jej Brindlor.

„Neznám její jméno, ale nechal jsem si všechny peníze, co mi dala, a měšec, ve kterém byly! Dám vám je! Všechny! Mohli byste si najít kouzelníka, který ji vystopuje.“

Stopař se s nadějí podíval na Gorlista. Drow přikývl a úředník odcupital ke svému sejfu. Vytáhl malý měšec z bleděmodrého hedvábí a podal ho Gorlistovi.

Drow přejel měšec pohledem a hodil jej společníkovi. Brindlor se prstem dotkl runy, vyšité stříbrnou nití. Stopař věděl, co cítí – nezřetelné praskání moci.

Po chvíli se pěvec smrti podíval na Gorlista a usmál jako hladový drak. Válečníkův meč se zasyčením vyjel z pochvy a sekl po Stopaři.

Zdálo se, jako by se čas zpomalil a meč, pomalu opisující oblouk, sbíral a zadržoval podivné purpurové světlo. Stopař si vzpomněl na jasná mračna ve své rodné zemi a na bláznivý nápad, že když naposledy zahlédne rudý západ slunce, bude moci zemřít šťastný.

To se nestane, uvědomil si. Člověk nemůže zemřít šťastný, když se nikdy nenaučil šťastně žít.

Gorlist si utřel meč do mužovy tuniky a obrátil pozornost k modrému měšci. „To je pečeť, je to tak?“ vyslovil jméno jedinečného magického symbolu, který kouzelníci používali jako podpis a talisman.

„Rozhodně. Nebylo to od té milé kouzelnice hezké, že po sobě nechala tak zřetelnou stopu?“

Jeho ironie na válečníka nezapůsobila. Gorlist si posměšně odfrkl. „Kouzelníci jsou domýšliví. Buď se nás snaží zastrašit, nebo je to výzva, ať se ji pokusíme vystopovat. Dokážeš to?“

„Já?“ Brindlor zavrtěl hlavou. „Já zvládám menší kouzla, ale pátrací jsou mimo můj dosah.“

Gorlist si měšec vzal a strčil ho do kapsy. „Nevadí. Merdrith na to dohlédne,“ řekl, když dlouhými kroky kráčel k zadním dveřím.

Pěvec smrti se zašklebil a srovnal s ním krok. „Víš jistě, že je to moudré? Ostatním se tohle spojenectví s lidským kouzelníkem nelíbí.“

„Časem si na to zvyknou,“ odvětil Gorlist stroze.

„Snad, ale čas ti nehraje do karet.“

To bylo podle Brindlora vyjádřeno převelice zdrženlivě. Ve skutečnosti válečníkovi moc času nezbývalo. Žoldnéřům z Dračího pokladu začínala s posedlostí jejich vůdce honbou za Liriel Baenre docházet trpělivost.

Už celé měsíce se Gorlist nezajímal o nic než o její plavbu. Jeho vlastní lodě byly zničeny a mořští pochopové zabiti v bitvě s kněžkami z Promenádního chrámu. Po několika pokusech opatřit si nové lodě začal Gorlist věnovat úsilí tomu, aby vytvořil síť informátorů, a jako pavouk vyčkával na ženin návrat.

Podle Brindlorova názoru možná Gorlistovi žoldnéři měli nějaké ušlechtilé ctnosti, ale trpělivost nepatřila k nejvýraznějším. Už příliš dlouho neměli možnost odreagovat se v bitvě. V tomto stavu nevydrží o moc déle.

Pěvec smrti vyšel za Gorlistem na ulici. „Žoldáci začínají být neklidní,“ naléhal. „Tak dlouhá doba nečinnosti je nebezpečná.“

„Nečinnost?“ vyštěkl Gorlist. „Lov by je měl plně zaměstnat. A jestli ne, nepracujou dost tvrdě. Dohlédni, aby to pochopili.“

Pěvec smrti pokrčil rameny a ustoupil. Dřív nebo později Gorlist píseň uslyší, ať se mu to líbí, nebo ne.

Shakti cítila na dlani ruky ostré bodavé horko. Inkuba neviděla, ale vnímala jeho pohyb. Zapomněla na vyčerpání a rychle rázovala vířící šedou mlhou.

S námahou obrátila pozornost zpět k pomocníkovi. „S tvým dovolením, samozřejmě.“

Doprovodím tě.

To Shakti nečekala, ale krátce přikývla a hbitě vyrazila. Ulevilo se jí, když s ní yochlol držel krok a jeho tekoucí postava se šinula jako obří slimák očarovaný zrychlovacím kouzlem.

Zanedlouho dorazili ke kamennému oblouku, tvořenému osmi zaoblenými portály. Uprostřed každého z nich se vznášela podivná lebka. Jak se pomalu otáčely, bylo vidět zbytky ne jedné, ale tří různých rván. Šest očních důlků každé lebky zářilo karmínovým světlem. Shakti chvíli žasla nad tím, že mohla přehlédnout tak jasný orientační bod. Zvědavě o krok ustoupila. Oblouk zmizel v šedé mlze. Rychle popošla vpřed v obavě, že portál, po němž tak dlouho pátrala, ztratila.

Yochlolova postava se pohnula a přetvařovala se do dvou pažím podobných výběžků. Přes jeden bylo přehozené roucho z hedvábí jemného jako pavučina, přes druhý jiskřivé piwqfwi.

Oblékni se, jak přísluší dědičce Matrony, přikázal yochlol. Pak vezmeš kněžky zpátky do Menzoberranzanu.

Shakti si rychle svlékla rozedrané šaty a místo nich si vzala nové. „Učiním, co Lloth přikazuje. Řekni mi však toto: Proč je Liriel tak důležitá?“

Odpověď leží ve světle. Je tvým úkolem ji najít.

Jeden z yochlolových výběžků se zploštěl jako ruka, natahující se dlaní vzhůru. Na ní ležela průhledná bublina.

Drowka úžasem rozevřela oči. Toto byla bublina duší! Slyšela o nich, ale nikdy nečekala, že nějakou spatří. Vytvořit je vyžadovalo složitá kouzla a mnohovrstevnatou krutou nekromantickou magii. Takováto zařízení dokázala uchovat duši po celá staletí, ať už byla oběť živá či mrtvá, a podle libosti duši navrátit život.

Shaktiny rty se zkroutily ve zlovolném úsměvu. Takže má přivést Liriel zpátky živou nebo mrtvou. Nad takovou volbou nemusí přemýšlet moc dlouho! Ba co víc, napadlo ji pár věcí, které by pro její nemesis představovaly větší muka než uvěznění. Nakonec bude muset Shakti Liriel pustit, ale užije si každičký okamžik jejího zajetí.

Yochlol se znovu změnil, tentokrát na hustou šedou mlhu. Ta proudila k Shakti, jako by byla vtahována do bubliny. Yochlol rychle zmizel a malá koule zmarněla a zakalila se. Uvnitř nebyla cítit žádná váha, Shakti však vnímala zlovolnou energii.

Chvíli si bublinu prohlížela a nebyla si jistá, co se děje. Možná jí Lloth nevěřila, že se s Liriel dokáže vypořádat. Shakti si zdráhavě přiznala, že k tomu má snad i dobrý důvod. S yochlolem po boku bude princezně víc než rovnocenným soupeřem.

Nuže?

Yochlolův hlas se v Shaktině mysli ostře ozval. Prošla portálem…

…a objevila se v místě podivnějším, než jaké kdy viděla či si představovala.

Všude kolem ní stály vysoké, temné, štíhlé konstrukce, které sténaly, skřípaly a rachotily. Vzduch byl chladný a foukal vítr a z výšky se dolů snášely malé, papíru podobné věci a kupily se jí v navátých hromadách pod nohama. Shakti se podívala vzhůru, přejela pohledem vysoké struktury a zahleděla se na safírovou oblohu. Tu osvětlovaly zářivé svítící špendlíkové hlavičky, „hvězdy“, o nichž se říkalo, že podněcují povrchové elfky k nanicovatým pěveckým a tanečním orgiím.

Sevřel ji známý pocit paniky, podivná závrať, kterou zažila na lidské námořní lodi. Tyto obrovské vzdálenosti nebyly přirozené. Alespoň že se její bohy darovaný zrak rychle přizpůsobil novým světelným podmínkám.

Světlo.

Shakti prudce obrátila hlavu ke krvavě jasnému kouři, který poskvrnil okraj oblohy. Zasykla nadávku, nejodpornější a nejnenáviděnější slovo drowího jazyka, slovo, které pojmenovávalo hrůzu, již obyvatelé povrchu nazývali slunce.

Divoce se rozhlížela po nějakém úkrytu. Bublina duší byla magický výtvor. S příchodem dne se rozplyne. Yochlolova duše se vrátí do Propasti a ona zůstane úplně sama. Její bič, její nový plášť, její pečlivě nahromaděná kouzla – to vše se rozpadne.

Nadzvedla si roucho a rozběhla se. Před sebou viděla skály, velké výběžky své domoviny, nepochybně kdysi dávno vychrlené nějakým otřesem. Nyní si všimla proudu vody, který už byl tak hlasitý, že jej bylo možné slyšet i přes šustění pod nohama. Povídalo se, že hory, jako naruby obrácené jeskyně, často ukrývají duté prostory, a ty nabízely brány do Temných říší.

Nohou se zachytila o něco tvrdého a vláknitého, ukrytého pod větrem navátými papírovitými kousky. Spadla dopředu, příliš rychle a prudce, než aby se stačila stočit stranou nebo se na pád připravit. Zahlédla rozházené kameny, která na ni čekaly, a pak už neviděla nic.

O něco později se Shakti pohnula a zasténala. Hlava jí třeštila a oči pálily, jako by zírala do světla svíce. Chvíli trvalo, než je dokázala otevřít.

Před ní se táhl ten nejděsivější obraz.

Slunce vyšlo a zalilo celé cizí místo trestajícím zlatým světlem. Malé papírovité věci jako by tím světlem žhnuly a barvily se všemi barvami, od karmínové po červenohnědou, od jantarových po zářivě žlutorudé odstíny, jaké Shakti nikdy neviděla. Ještě zářivější byly kousky stále připevněné k vysokým stavbám, podobné šupinám na dračí kůži. Křik neviditelných stvoření naplňoval vzduch posměšným smíchem. Po propletených chodníčcích nad hlavou jí poskakovali malí okřídlení démoni, někteří s jasně zbarveným peřím, a nepochybně spřádali nějaké vražedné, odporné kouzlo. Není divu, že inkuba takovéto místo přitahovalo!

Shakti se vytáhla do sedu a prošla si situaci, v níž se nacházela. Na čele měla velkou bouli a trochu zaschlé krve. Tělo měla potlučené a zhmožděné, ale to se dalo čekat. Když spadla na zem, měla kolem těla omotaných pět dlouhých hadích koster.

Její bič!

Jeho známé objetí zmizelo. Zběsile prohrabávala zářivé smetí pro případ, že z ní bič během pádu sklouzl. Po chvíli už nemohla popírat to, co věděla, že se stane. O bič přišla – ohavné slunce jej zničilo.

Zalila ji vlna skleslosti. Symbol nejvyšší kněžky, znamení Llothiny přízně. Může trvat roky, než jí bude poskytnut nový, a už nikdy nebude mít tak úžasně děsivou zbraň!

V hromadě křehkých šupin něco zašustilo. Shakti vytáhla z opasku nůž, vymrštila se na nohy a obrátila se ke zdroji zvuku.

Točila se jí hlava a na okamžik si byla jistá, že to, co před sebou vidí, je jen projevem nedávného zranění hlavy. Směrem k ní se plazil bič s hadími hlavami a jeho pět kostěných lebek se kolébalo sem a tam jako prsty na vlnící se ruce tanečníka. Prostřední hlava trčela vzhůru a z kostěných čelistí zplihle viselo vykrmené stvoření s hebkou srstí. Had jí položil zvíře k nohám.

Shakti klesla na zem a vrazila do zvířátka nůž. Rychle rozřízla a stáhla kůži a odkrojila proužek ještě teplého masa. Nějakou chvíli krájela, žvýkala a polykala, vychutnávajíc si po mnoha dnech první skutečné jídlo.

Jak hlad ustupoval, nahrazoval jej úžas. Hadí bič pro ni lovil. O něčem takovém nikdy v životě neslyšela!

Ještě větší zázrak byl, že vůbec mohl.

Shakti popadla do hrsti kus látky nového pláště. V jasném světle se třpytila zářivě černou barvou, v níž tančily odstíny, jaké by nikdy předtím nepokládala za možné.

Bič kněžky, piwafwi – tyto předměty se s východem slunce měly rozpadnout! Co se to ve jménu Llothiny osmé nohy dělo?

Opatrně vytáhla bublinu z tajné kapsy roucha. Doslova hučela životem a zlovolná energie se nijak nezmenšila. Kalná šeď však zmizela. Drobná koule byla opět průhledná a vypadalo to, že uvnitř zuří maličká bouře. Shakti kouli zvedla a zahleděla se dovnitř. V divokém jásavém triumfu tam vířila a tančila temná postavička. Jako by vycítila, že ji Shakti sleduje, zastavila se, přitiskla drobné ruce na vnitřní stranu bubliny a naklonila se blíž. Miniaturní rty se pohnuly, ale hlas zazněl přímo v Shaktině mysli.

Magie vydržela! zajásal bývalý yochlol. Vydržela! Ta Gromfova mrňavá bastardí kouzelnice to skutečně dokázala!

Shaktiny bystré oči rozeznaly detaily známé tváře, kterou nečekala, že ještě někdy uvidí. „Jak je to možné?“ zašeptala.

V malých rudých očích zářila divoká radost. Žádné otázky, kněžko-zrádkyně. Služebník ti přikázal vzít Llothinu kněžku zpět do Menzoberranzanu. Nač ještě čekáš?

Před Shakti se objevil mihotající se magický ovál, chvějící se mocí a netrpělivostí. Naplněná neblahým tušením vstoupila Shakti do brány.

Pohltil ji vír, jenž doprovázel magické cestování. Shakti si to užívala jako nejklidnější okamžik, který ji pravděpodobně pro následující dlouhé období čeká. Ačkoli si nebyla jistá, co se právě stalo, jedním si jistá byla.

Toto bude nejspíš nanejvýš neobvyklý návrat domů.

Vlny se třpytily v časném ranním slunci a k nemilosrdnému obzoru tančila drobná oslepující duhová světla. Liriel to snášela tak dlouho, jak to jen šlo, a pak se vrátila do podpalubí a kajuty, o kterou se dělili s Fjodorem.

Malá kajuta, již neochlazoval mořský vánek, jí připadala dusná a horká. Chvíli byla Liriel v pokušení vytvořit v boku lodi okénko, kterým by pustila vzduch dovnitř, a zakrýt jej kouzelnou temnotou, aby se do kabiny nedostalo světlo. Praktičnost zvítězila nad pohodlím. Pátrali po ní neviditelní nepřátelé a nahromadit si kouzla znamenalo jistotu, že může příštímu nepříteli nabídnout řádné magické přivítání.

Fjodor ležel se zavřenýma očima natažený na lůžku. Jeho povinnosti na palubě zahrnovaly i noční hlídky, a když Liriel studovala kouzla, vždy spal. Nevyřčeným pravidlem bylo, že jeden z nich byl neustále vzhůru a na stráži.

„Proč tomu šlechtici věříš?“ zeptal se Fjodor náhle.

Drowí dívka zvedla hlavu od knihy kouzel. „Může nám pomoct dostat se ke Qilué.“

„Možná ano. Připadá mi, že jsi si hodně jistá, že to udělá.“

„Už to jednou udělal,“ připomněla příteli Liriel.

„Ano.“ Fjodor otevřel jedno oko a věnoval jí stejně křivý úsměv. „Stokami v Hlubině.“

Její výraz při té vzpomínce potemněl. „Nejspíš dovnitř vede jiná, lepší cesta. Je možné, že nám nevěřil natolik, aby nám ji ukázal.“

Rašemenec se opřel na jednom lokti. „Tvoje myšlenky se ubírají stejnou cestou jako moje, malá vráno. Často jsem uvažoval o tom, proč lord Thann nabídl pomoc cizincům. Neměl moc důvodů nám věřit.“

„Zvlášť když vezmu v úvahu, že jeden z nás je drow,“ řekla Liriel a vyslovila tak nahlas to, co si on myslel.

Zatímco mluvila, vzduch v kajutě se zavlnil a slabé mihotavé světlo začalo splývat a nabývat lidskou podobu. Než si její přítel všiml magického vetřelce, Liriel tasila dýky a pak je opět schovala.

V kabině se objevil vysoký světlovlasý muž, mladík, kterému bylo pravděpodobně zhruba tolik let jako Fjodorovi. Natáhl ruce s dlouhými prsty a obrátil je dlaněmi vzhůru na znamení míru.

„Právě naopak, o drowech smýšlím velmi dobře,“ oznámil Danilo Thann svým líným, protahovaným způsobem. „Říkejte si o temných elfech, co chcete, nuda je s nimi málokdy.“

Liriel přimhouřila oči. Jediným bleskovým kočičím pohybem tasila dýku a skočila po vetřelci. Sevřela hrst světlých vlasů, strhla mnohem vyššího kouzelníka na úroveň svých očí a přitiskla mu hrot dýky na krk.

„Taky jsou málokdy pitomí,“ zavrčela. „Kdo jsi a co jsi udělal s Danilem z rodu Thann?“

Kouzelník na ni dlouze zíral.

„Čistě pro příště – za předpokladu, že bude nějaké příště – jak jsi to poznala?“

„Tvoje ruce,“ řekla Liriel úsečně. „Muž, jehož podobu nosíš, hrál na strunný nástroj. Měl by na špičkách prstů mozoly.“

Kouzelník si povzdechl. „Démoni se skrývají v detailech, je to tak?“

Podle toho, jak bezstarostně si podvodník počínal, se klidně mohli bavit třeba o láhvi vína. Liriel si nebyla jistá, jestli to na ni dělá dojem, nebo ji to dráždí. Obrátila se k Fjodorovi, který tam stál s připraveným mečem.

„Strhnu halící kouzla. Jestli se ti na tom pitomci nebude cokoli pozdávat, zabij ho.“

Ustoupila a bleskově provedla pohyby, které kouzlo rozptýlí. Zeleně oděný šlechtic zmizel a místo něj tam stála elfka s kůží barvy růžových perel a dlouhými rudozlatými vlasy.

Povrchová elfka.

Hluboko usazený strach a odpor vybublaly na povrch Lirieliny mysli jako kyselina. Prudce se obrátila k Fjodorovi. „Na co čekáš? Zabij to!“ zavřískla.

Rašemenec se postavil mezi obě ženy. „Možná bys to měla vysvětlit,“ vyzval elfku.

„Jsem Sharlarra Vindrith, učednice Laerel Stříbroruké. Je to sestra Qilué Veladorn.“

„Poslala tě Qilué?“ dožadovala se odpovědi Liriel, která vykukovala zpoza Fjodora.

„Nepřímo,“ řekla elfka, jež se rovněž naklonila na stranu. „Poslala ti zprávu a ty jsi poslala zprávu Danilovi…“

„A on místo sebe poslal povrchovou elfku,“ dodala Liriel znechuceně. Založila si ruce na prsou a zamračila se na Fjodora. „Měl jsi pravdu. Neměli jsme mu věřit. No tak, raduj se.“

Rašemenec potřásl hlavou a obrátil se zpátky k Sharlaře. „Ví lord Thann o tom, že jsi tady s jeho mečem?“

Zalétla pohledem k drahokamy vykládané zbrani, která jí visela u boku. „Teď už na to nejspíš přišel. Je pravděpodobné, že se pořád ještě vzteká nad ztrátou drahokamů a magických předmětů, ale on se s tím vyrovná.“ Pokrčila rameny a usmála se. „Oni to vždycky nějak zvládnou.“

Fjodor se obrátil k Liriel. „V mé zemi znají Čarodějnice kouzla, jež jedné osobě umožní, aby vypadala jako někdo jiný. Aby to šlo provést, musíš mít zbraň, kterou používá osoba, jejíž podobu na sebe chceš vzít. Možná že lady Laerel svou učednici takové kouzlo naučila.“

„Pochytila jsem ho sama,“ řekla Sharlarra, „ale jinak máš pravdu. Mohli bychom pokračovat?“

Drowka obezřeme přikývla. Sharlarra si z ucha sundala stříbrnou náušnici a podala ji Liriel. „Tohle Danilo ukradl Laerel a já to ukradla jemu. Oba vás to přenese rovnou za Qilué.“

Liriel si malý kroužek vzala a zkoumala složitý vzor. Značky vypadaly povědomě a měly nepochybně drowí původ. Kouzlo, jež vytvářely, bylo skutečně variací cestovního kouzla. Mezi značkami se vinula osobní pečeť Qilué. Žádný jiný kouzelník kromě ní nemohl tuto značku vytvořit, aniž by na sebe přivolal rychlou magickou pomstu.

Nasadila si náušnici na ucho a pronesla jméno Qilué. Před očima se jí objevil mihotající se magický ovál, jako pavučina tenké tkanivo, které bylo zároveň černé i stříbrné.

„Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se elfka.

Liriel si ji dlouze a pozorně prohlédla. „Proč mi pomáháš?“

Sharlarra pokrčila rameny. „Mohl to udělat Danilo, ale on by za to nakonec zaplatil.“

„A ty ne.“

„Řekněme, že jsem stejně byla připravená vyrazit dál.“

„Takže jsi to udělala pro něj,“ řekla drowka, stále se to pokoušejíc pochopit.

„A pro sebe. Ve věži Černá hůl se život začínal nějak vléct. Už jsem hledala něco jiného.“

Liriel to vnuklo nápad. „Je tady něco, co by se ti mohlo líbit,“ řekla suše. „Za touhle lodí plave mořský elf jménem Xzorsh.“ Pečlivě jméno vyslovila, ostré mlasknutí, následované delším sykavým zvukem. „Chce se naučit Umění. Domnívám se, že nemá velké nadání, ale má ten druh nadšení, který nehledí na omezení. Můžeš mu najít učitele?“

„Mořský elf jako kouzelník,“ zamyslela se a pak znovu pokrčila rameny. „Proč ne? Jako by se stalo.“

Z druhé strany lodního trupu se ozvalo nezřetelné klepání, rychlý rytmický vzor, který vytvářel veselou melodii, již zpívali prakticky na každé lodi, plavící se po moři.

Liriel rozevřela oči. „Zlobří poplach!“ řekla. Byl to signál blížícího se útoku, pojmenovaný podle připlouvajících nestvůr. „Xzorsh měl s tou poznámkou o illithidích spojkách pravdu!“

„Vodní zlobři jako spojky“ zamumlala Sharlarra. „Spíš zabijáci.“

„Vidíš?“ odsekla Liriel. „Už sis to spojila.“

„Aha. Dobře řečeno.“

„Brzy dojde k bitvě,“ řekl Fjodor, který zdráhavě přejel pohledem z kouzelné brány na dveře kajuty. „Nemůžeme teď loď s klidným svědomím opustit.“

Sharlarra je mávnutím poháněla k bráně. „Běžte. Zůstanu tu místo vás. Opravdu,“ dodala, když Rašemenec pochybovačně svraštil čelo. „Bude to legrace.“

Drowí a povrchová elfka si vyměnily rychlý opatrný úšklebek. „Myslím, že bych si ji dokázala oblíbit,“ řekla Liriel Fjodorovi. „Pojďme.“

Jemně tkaná brána se při jejich průchodu zamihotala a další krok už těžce dopadl na pevný kámen. Liriel, zvyklá na drowí kouzelné brány, které uživatele roztočily a vypadl z nich, chytla Fjodora za paži, aby neupadl. Pohledem přejela klenuté kamenné zdi a mnohaúrovňové bludiště lávek.

„Působivé,“ zabručela a myslela tím jak kouzelný přenos, tak Promenádní chrám.

Náhle se jim půda pod nohama propadla a klouzali dolů strmou hladkou chodbou. Než se Liriel vzpamatovala, bez dlouhých cavyků je to vyhodilo do malé, jasně osvětlené komnaty.

Jednou rukou si zastínila oči a přitáhla si nohy pod sebe. Fjodora i ji obklopily temné postavy a spalující světlo pochodní se odráželo od kruhu připravených zbraní. Rozeznala obrys velké mělké mísy na kamenném podstavci – nepochybně to byla věštecká mísa, vybavená kouzly, která sledovala chrám a zachycovala vše, co se jí dostalo na „dohled“.

Liriel roztáhla ruce dlaněmi vzhůru. „Jsme přátelé,“ začala.

„Ovšemže ano,“ zacvrlikal dětský hlas. „Nepřátele jen zřídka vítáme tak vlídně.“

Liriel se po tváři rozlil ulehčený úsměv. „Iljrene,“ vyslovila jméno drowí vojevůdkyně. „Řekla bych, že tě ráda vidím, ale nejde to. Tedy, nevidím tě. Vadilo by ti ztlumit světla?“

Neviditelná kněžka luskla prsty a poskakující plameny, které lemovaly kamennou komnatu, se stáhly hluboko do lamp na stěnách. Malá žena, oblečená ve stříbrných společenských šatech a jiskřivých drahokamech, zvedla prst k čelu ve vážném vojenském pozdravu. Ti, kdo Iljrene znali, věděli, že v tom gestu není vůbec žádná ironie.

„Očekáváte nepřátelské drowí návštěvníky?“ zeptala se Liriel a mrkáním se snažila zahnat hvězdičky před očima.

Drobná žena pokrčila rameny. „Většina z nich taková je.“

„Máme mezi drowy mnoho nepřátel,“ poznamenal rytmický, hluboko posazený ženský hlas, „stejně jako ty, moje mladá přítelkyně.“

Liriel se přimhouřenýma očima zahleděla k mluvčí. Její zrak se zaostřil na překrásnou temnou tvář nejvyšší kněžky.

Qiluéiny rty se zavlnily ve slabém úsměvu, ale oči zůstávaly smutné – byl to důvěrně známý smutek, smutek, který Liriel poznala na Ruathymu. Na okamžik ji pohltila bolest z Hrolfovy ztráty, vlna neštěstí a lítosti tak silná, že se stěží dokázala nadechnout.

„Někoho jsi ztratila,“ poznamenala tiše.

„Elkantara,“ odpověděla kněžka. „Zabili ho na palubě lodi během bitvy o dračí poklad.“

Liriel svraštila obočí, jak si pokoušela vzpomenout, kterému z drowích mužů patřilo toto jméno. „Tvůj parzdiamo,“ řekla soucitně, používajíc drowí slovo, kterým menzoberranzanské ženy označovaly své mužské společníky, co neměli oficiální postavení Patrona rodu.

V očích Qilué vzplála zuřivost, jasná a krátká, a pak se vrátil smutek. „Byl můj milovaný, a je mrtev. Nemohu o tom mluvit, aniž bych cítila bolest. Raději si promluvme o drowovi, který jej zabil.“

Liriel na to opatrně přikývla. Bylo zjevné, že ji něčím urazila, ale nebyla si jistá čím.

„Žoldák známý jako Gorlist bitvu přežil,“ pokračovala nejvyšší kněžka. „Podle něj můžeš za všechno, o co přišel. Je pomstou úplně posedlý. Za tím účelem znovu vybudoval Dračí poklad, takže je silnější než předtím. Hledají tě v Přístavu Lebek i mimo něj. Tunely mezi tímto místem a Rašemenem nejsou bezpečné.“

Liriel se nevesele zasmála. „Když jde o Temné říše, není slovo bezpečný to první, co tě napadne. Jestli jsou tunely tak špatné, půjdeme po povrchu.“

„Ta cesta není o nic lepší,“ varovala ji Qilué. „Mezi lidmi jsou tací, co budou kvůli zlatu prolévat krev, a nebudou se starat o to, čí krev to bude nebo čí zlato shrábnou. Takoví lidé na vás číhají v Hlubině a budou vás sledovat, ať se vydáte kamkoli.“

„Lupiči a rváči,“ poznamenal Fjodor.

„Toto není z Gorlistových sil všechno,“ varovala je Qilué. „Shromáždil skupinu drowích válečníků, následovníků Vhaerauna, kteří si zvykli na život na povrchu. Také si zajistil pomoc kouzelníka.“

Liriel pokrčila rameny. „Už jsem proti kouzelníkům bojovala.“

„Lidským kouzelníkům?“

Qilué upřela na Liriel přísný pohled, pod nímž z dívčiny tváře zmizel úšklebek. „Nepodceňuj tohoto nepřítele,“ varovalaji kněžka. „Drowí magie je mocná, ale není to jediná magie. Malá dýka, již nečekáš, tě zabije rychleji než meč, který vidíš.“

Liriel zamyšleně přikývla. „Prastará runová magie se velice liší od všeho, co jsem se naučila v Menzoberranzanu.“

„Přesně tak. Je to Merdrith, samotářský a nepříliš známý, ale značně mocný kouzelník, který žije ve Vysokém hvozdu. Kněžky Temné panny jej znají a mají důvod se ho obávat. Gorlist, jenž věděl o Merdrithově nenávisti vůči stoupencům Eilistraee, jej přesvědčil, aby přišel do Přístavu Lebek. Dokonce i teď, když spolu mluvíme, po tobě pomocí magie pátrá.“

„Ani tunely, ani po povrchu,“ zopakoval Fjodor. „Jak se tedy do Rašemenu dostaneme?“

Qilué se na válečníka zahleděla. „Proto jsem vás sem zavolala. Z milosti Eilistraee mohu přivolat měsíční paprsky, které vás zanesou na hranice Rašemenu. Dál vás poslat nemohu – Čarodějnice, které zemi střeží, vztyčily proti takovémuto nežádoucímu vniknutí ochranná kouzla. Má sestra Sylune se o těchto kouzlech dozvěděla během doby, kterou strávila mezi rašemenskými Čarodějnicemi. My tady používáme podobná kouzla na ochranu chrámu. Když už je řeč o mých sestrách, vidím, že máš něco, co patří jedné z nich.“

Liriel si sundala náušnici a podala ji kněžce. „Ty umíš zavolat měsíční paprsky?“

„Je to kouzlo, propůjčené stoupencům Eilistraee. Začneme?“

Místo odpovědi natáhla Liriel ruku k Fjodorovi. Jejich prsty se propletly. Qilué kývla a válečníci vyšli neviditelnými dveřmi ven z komnaty. Pochodně náhle zhasly. V místnosti panovaly naprostá tma a ticho.

Kněžka začala zpívat tichou strašidelnou melodii, která se podobala spíš větru než hudbě a s nočním vánkem by snadno splynula.

Komnatu naplnila hebká bílá záře, jak z neviditelné oblohy proudily dolů paprsky měsíčního světla. Silný strop ze zeminy a kamene jako by se rozplynul a zrnka pozemské půdy tančila v měsíčních paprscích jako hvězdný prach. Uprostřed toho všeho tančila Qilué.

Kněžčin hlas – a magie Temné panny – proudil skrz Liriel jako silné víno. Téměř si ani neuvědomovala, že se i ona začíná pohupovat a kroužit v rytmu hudby.

Naslouchej měsíční písni, zašeptal hlas Qilué přímo v její mysli. Každá země, jíž se dotkne, zpívá radostí a každá píseň je jedinečná. Najdi píseň Rašemenu. Naslouchej jí a následuj.

„A Fjodor?“ zeptala se Liriel nahlas.

Tvůj a jeho osud jsou propleteny. On to ví. Ty jsi píseň, kterou slyší jeho srdce. Jdi, a on tě bude následovat.

Mladá drowka se natáhla magickou sítí, podobně jako to udělala, když pátrala po velkém dubu, známém jako Potomek Yggsdrasilův. Její smysly zachytily vzdálenou melodii, prostý nápěv, který jako by se držel rytmu Fjodorových starodávných příběhů. Liriel se plně odevzdala hudbě a nechala stříbřitou magii Eilistraee proudit vlnícími se údy.

Jejím tělem proběhlo hluboké zamrazení a zastavilo ji uprostřed otočky. Liriel ztuhla a na okamžik znovu prožívala hrůzy Propasti a tu krátkou chvíli, kdy Hrolfova loď Elfi panna proplouvala na cestě do bezpečí Llothinou říší.

Vzpomínka pominula, ale pocit hrůzy nikoli. Liriel nevěřícně zírala na temná vlákna, která se natahovala podél kouzlem přivolaných měsíčních paprsků. Do komnaty seskočili pavouci velcí jako domácí kočky a neviditelnými dveřmi odcupitali do Qiluéiny pečlivě střežené svatyně.

Místnost naplnil hluboký posměšný smích, ozvěna, jež se vyvalila z bezedných hlubin. Temná vlákna se škubavě spojila a vytvořila síť, která se pomalu snášela k Liriel.

Moje, zajásal hlas bohyně – děsivý zvuk, v němž se mísilo kvílení mrazivého větru a tisíce hlasů zatracených temných elfu. Této se nyní domáhám. Zbytek si vezmeme velice brzy!

Qilué ze sebe setřásla chvilkovou nečinnost, způsobenou ohromením, a sevřela stříbrný medailon s posvátným symbolem. Rychlým trhnutím přetrhla řetízek a zvedla kotouček do výšky. Znovu se dala do zpěvu a tance.

Z medailonu proudil jemný závoj měsíčního světla, který pomalu vytlačoval Llothinu temnotu. Liriel se k tanci opět připojila v zoufalé snaze dostat nechtěnou přítomnost pryč.

Qilué k ní s nemilosrdným výrazem přitančila. Půvabným kopem z otočky ji zasáhla tak, až mladší drowka odlétla ke stěně komnaty. Liriel na stěnu narazila tak tvrdě, až jí to vyrazilo dech. Dlouhou chvíli seděla na chladné kamenné podlaze, lapala po dechu a jen bezmocně sledovala, jak nejvyšší kněžka vyzývá jednu bohyni, aby vypudila druhou.

Konečně se děsivá přítomnost rozplynula a stejně tak, i když pomaleji, i stříbrné světlo, obklopující kněžku Eilistraee. Qilué přešla k věštecké míse. Oběma rukama sevřela okraj a naklonila se nad ni. Po chvíli se narovnala a obrátila k Fjodorovi ztrhanou tvář. „Pojď, Rašemenče, a řekni mi, co vidíš. Boj si vyžádal víc mých sil, než jsem pokládala za možné.“

Přešel ke kněžce, postavil se vedle ní a zahleděl se jí přes rameno.

„Z tunelů pod námi vycházejí skřeti,“ řekl řízně jako válečník podávající hlášení. „K zadní bráně se blíží houf koboldů. Z těchhle tří tunelů se sbíhají malé skupinky drowích bojovníků. Ti lidé támhle – podobné tuniky jsem viděl na lovcích odměn z Přístavu Lebek.“

Kněžka se prudce otočila a zaječela, aby přivolala vojevůdkyni. Náhle se objevila Iljrene. Slehla pohledem po Liriel a pak se obrátila k nejvyšší kněžce a snažila se pochopit situaci. „Ochrany?“

„Padly.“

Iljrene úsečně přikývla. „O boj se postarám. Ty budeš mít plné ruce práce jinde.“

„Řekněte mi, jak můžu pomoct,“ nabídl se Fjodor.

Jemná tvář elfí vojevůdkyně ztvrdla a přimhouřenýma očima opět zalétla k Liriel. „Můžeš tuhle Llothinu čubku odvést z mojí pevnosti dřív, než nás všechny zabije,“ zasyčela.

S těmito slovy Iljrene zmizela stejně náhle, jako se předtím objevila.

Fjodorovi se sevřel žaludek neblahým porozuměním. Nějak, přestože nevěděl jak, Liriel opět přivolala dotyk Lloth. Pohlédl na přítelkyni. V jejích očích, obrovských ve sklíčené tváři, se zrcadlily stejné obavy jako v jeho.

„Jak je to možné?“ zašeptala.

„Není to jasné?“ odsekla Qilué. „Liriel je s Pavoučí královnou svázaná. Neměli jste sem chodit!“

Liriel se zničehonic vrátila kuráž. Jediným rychlým pohybem se vymrštila na nohy a zůstala stát kněžce tváří v tvář. „Řekla jsi nám, ať přijdeme. Nebo ta tvoje mluvící vrána vypouštěla ze zobáku lži?“

„Měli jste nám o tom poslat zprávu!“

„Nevěděli jsme to.“

„Ne?“

Spalující obvinění v Qiluéině hlase probralo Fjodora ze zděšeného omámení. Liriel byla wychlaran, a dokud bude on naživu, nikdo ji nebude obviňovat z takové zrady.

„Liriel se odvrátila od způsobů svého lidu a vzdala se ďábelské bohyně,“ řekl s klidnou jistotou.

„To neznamená, že se Lloth vzdala Liriel,“ odsekla Qilué. S velkolepým hněvem se prudce obrátila k Liriel. „Víš, kolik let práce a jaké jmění za magické zdroje stálo to, abychom Promenádní chrám ochránili před Llothiným pohledem? A všechno je zničeno! Předala jsi toto místo Lloth a jejím ohavným stoupencům. Máš ponětí, co to znamená?“

Předstíraná odvaha mladé drowí elfky se vytratila. „Samozřejmě že to vím,“ zašeptala. „Jak bych mohla nevědět? Narodila jsem se v Menzoberranzanu.“

„V místě, které není snadné opustit,“ řekl Fjodor tiše. „Sama jsi řekla, že Liriel pronásledují. Přísahám, že lovkyni nepobízí o nic víc než zajíc jestřába.“

Jasný žár Qiluéiny zuřivosti pohasl a v hlubokém povzdechu zvedla ramena a nechala je klesnout.

„Nemohu pro vás udělat nic víc než vám ukázat rychlou cestu na povrch. Pošlu zprávu sestře Laerel. Ta vás bezpečně dostane z Hlubiny. Stoupenci Temné panny obdrží zprávu o putující drowce. Když vás zastaví a budou se vyptávat, ukažte jim tohle. Zaručí vám to bezpečný průchod.“

Kněžka podala Liriel malý stříbrný amulet, vyřezávanou figurku štíhlé elfky, ozbrojené lukem a v doprovodu vlka. Lovkyně i vlk zvedali hlavu k vycházejícímu měsíci.

„Děkuju ti,“ řekla Liriel vřele.

Kněžčin přísný pohled změkl. „Sluha vás doprovodí tunely. Jděte, a ať Temná panna střeží vaši cestu.“

Fjodor se uklonil a vzal Liriel za ruku. Společně prošli jedněmi z tajných dveří.

Jakmile se nejvyšší kněžka ocitla o samotě, vysílená klesla na podlahu. Boj proti vpádu Lloth si vyžádal veškeré její síly až na hranici vyčerpání. Domnívala se, že není moudré ukázat míru vyčerpání před někým, na koho si Pavoučí královna tak zjevně činila nárok.

Bez ohledu na to, jak moc se Liriel zdráhala – a o odporu mladé drowky Qilué nepochybovala – kam se Liriel hnula, oči bohyně ji následovaly.

Možná to na povrchu bude jiné, přemítala Qilué. Llothina moc do zemí světla nedosáhla. Ústředním bodem její víry bylo, že světlo temnotu ničí, a ne že ji zneviditelňuje. Tak tomu bylo vždy a ona neměla důvod věřit, že tomu někdy bude jinak.

Proč tedy nedokázala zahnat pocit, že se jí svět pohnul pod nohama?