Poutník

14. Zkouška pravdy

Sofie zvedla ruku. „Všechno má svůj čas, Aňo. Nejdřív bychom měly zjistit, co se stalo s Fraeni a jak je možné, že tahle střibrovlasá žena nosí masku naší sestry.“

„Bojovali jsme s houfem koboldů, které polapilo kouzlo hlohového ducha, a vběhli jsme do věže, abychom se tam ukryli,“ řekla Liriel popravdě. „Byly tam i další stvůry, které pronikly dovnitř za námi. Čarodějnice byla přemožena. Poté co padla, vzala jsem si její masku.“ Podívala se na Aňu. „Tvá matka zemřela jako hrdinka, v boji s krutým nepřítelem.“

Fjodor sebou při těchto bolestivě pravdivých slovech trhl. Mrtvá žena věřila, že polapila drowku a zrádného člověka a zaútočila na ně. Na okamžik jej napadlo, jestli to prostě není pravda. Kdyby nepřivedl Liriel do Rašemenu, stín Lloth by se této věže nikdy nedotkl.

„Kde je teď?“

„Nevím,“ řekla zamaskovaná drowka. „Zmizela. Nevím, kam se poděla.“

„Mluví pravdu,“ řekla Sofie. „Tělo tvé matky se k nám vrátí, mladá Ethran, a její duše nikdy neodešla. A pokud jde o tuto cizinku, možná je tím, za koho se prohlašuje. Kdo z nás nespatřil ty nejpodivnější věci?“

Aňa se zamračila. „Uvidíme.“

„Už jsem zkoušku pravdy zažil,“ řekl Fjodor tiše. „Může být strašlivá. Nedovolím to.“

Mladá Čarodějnice se na něj nevěřícně podívala. „Jak bys mě tak asi mohl zastavit?“

„Mohl bych zaujmout její místo.“ Fjodor zavrtěním hlavy zarazil Lirieliny námitky. „Je to moje právo. Jsem strážce, který odprisáhl věrnost mocné a úctyhodné wychlaran. To přísahám na svůj meč a život.“

„To není třeba,“ řekla Sofie jemně. „Máš pověst čestného muže. Co bojové šílenství? Ovládl jsi ho? A našel jsi Poutníka? Samozřejmě že ano, jinak by ses nevrátil.“

Liriel si rychle sundala zlatý amulet z krku a podala jí ho. „My už Poutníka nepotřebujeme. Fjodorova runa je vytesána do Potomka Yggsdrasilova.“

Oči staré ženy zahořely zájmem. „Na tento příběh jsem skutečně zvědavá. Dobrá práce, sestro. Ne, nechej si ten amulet. Myslím, že jej máš nosit ty.“

„Víš to jistě, Sofie?“ Třetí Čarodějnice, hubená žena středního věku, poprvé promluvila. „Je tomu už mnoho let, co Sylune kráčela mezi námi, a tvé oči…“

„Ještě nejsem slepá,“ prohlásila Sofie pevně, „a jsem jediná, kdo Čarodějnici ze Stinného údolí zná a je ještě naživu.“

Sklonila hlavu na stranu a pozorně si Liriel prohlížela. „Přeješ si být stále zvána Sylune? Možná teď dáváš přednost nějakému jinému jménu?“

Liriel napadlo, že stará žena vlastně nikdy její tvrzení nepotvrdila. Sofie čekala na odpověď a její klidné modré oči neprozrazovaly, co si myslí.

„Liriel,“ vybrala si drowka.

Stará čarodějnice přikývla. „Budiž.“

Aňa na ni vrhla planoucí pohled. „Pořád se schovává za maskou. Copak nikdo nepřemýšlí o tom proč? Možná je to durthan, zlá Čarodějnice. Pokud má dobré úmysly, ať si masku sundá.“

„Mohu jen předpokládat, že si Sylune nepřála objevit se před námi jako duch,“ řekla Sofie mírně. „Nebo se v tom mýlíme, sestro? Jsi stále mezi živými?“

Liriel sklonila hlavu, nejen na znamení souhlasu, ale také proto, aby skryla pobavený obdiv v očích. Stará žena byla stejně zběhlá v polopravdách a zavádějících otázkách jako kterákoli kněžka v Menzoberranzanu.

„Má právo ji nosit, Aňo,“ pokračovala Čarodějnice. „Sylune byla jednou z mnoha Čarodějnic, které tuto masku nosily na tváři nebo na opasku. Maska si ji pamatuje. Nezapomíná na nikoho, kdo ji nosil.“

Drowí dívka rozpoznala skryté poselství. Potají si přejela rukou po sukni a odhrnula rukavici stranou tak, že zahlédla záblesk kůže. Neměla černou, ale smetanově bledou barvu jen o odstín či dva tmavší než Trnina bílá tvář.

Takže si to maska opravdu pamatovala! Představovala si Sylune jako vysokou překrásnou drowku se stříbřitými vlasy. Maska si naštěstí pamatovala přesnější podobu.

Nyní přichází skutečná zkouška její moci, napadlo ji. Stáhla si rukavice a zvedla bílé ruce s dlouhými prsty k masce a opatrně ji sundala. Podle Fjodorovy ohromené tváře se dalo usoudit, že přestrojení vydrželo. Povzbudivě se na něj usmála a připevnila si masku na opasek.

„Mohu si masku během pobytu v Rašemenu nechat?“ zeptala se poněkud opožděně.

Sofie jí věnovala laskavý shovívavý úsměv. „Samozřejměji budeš střežit, jako by na tom závisel tvůj život.“

„Samozřejmě,“ potvrdila Liriel. Vyměnila si s Čarodějnicí pohled naprostého porozumění.

Tu noc strávili ve věži a ráno tam zanechali Aňu, aby se ujala práce své matky. Zbývající čtveřice se nalodila na čarodějnou loď, stejný úhledný malý člun, který je převezl přes jezero. Hladce klouzali na sever a v poledne se zastavili u malé rybářské vesnice.

Cesta byla pro Fjodora jako zneklidňující zjevení. Ještě nikdy ve společnosti wychlaran necestoval – přinejmenším se žádnou jinou než Liriel a ne ve své vlasti. Byl zvyklý na úctu, které se jim dostávalo, ale nikdy příliš neuvažoval nad praktickými maličkostmi jejich života.

Ony zjevně také ne. Čarodějnou loď přivítali v přístavišti a zavedli cestovatele do vesnického hostince. Posadili je k obědu sestávajícímu z králičích párků a sýra z mléka rothe s chlebem ještě horkým, poté co jej ráno upekli. Bez otázek jim přivedli jízdní poníky. Fjodor si zapamatoval jejich značky a v duchu si přísahal, že se postará, aby se vrátili majitelům.

„Už chápu, proč jsou za předstírání toho, že jsi Čarodějnice, tak tvrdé tresty,“ zašeptala Liriel Fjodorovi pobaveně. „Kdyby nebyly, kdejaký líný zlodějský půlčík by se procházel s černou maskou na hlavě.“

Čarodějnice seděly na zvířatech obkročmo a Liriel potěšilo, když zjistila, že její černý oděv má sukni s rozparkem, zakrytou dlouhou kytlicí. To jí umožňovalo sedět na koni a nohama svírat jeho boky.

„Pojď, Váňo,“ řekla stařena společnici. „Tihle mladí lidé si mají navzájem co říct, věci, které naše staré uši už dávno zapomněly.“

„Mluv za sebe,“ zazubila se druhá Čarodějnice, ale pobídla poníka patami a vyrazila za Sofií.

„Ta stará je chytrá,“ poznamenala Liriel. „Vidí víc než většina jiných a říká mnoho, aniž by prozradila tajemství. To by opravdu mohlo fungovat!“

„Nepůjde to,“ řekl Fjodor zoufale.

„Proč ne? Sofie je jediná, kdo Sylune skutečně znal. Z důvodů, které zná jen ona, je ochotná nechat věci být. Co bych ale opravdu ráda věděla, je, co jsou to za důvody.“

„Ona je Orákulum. Nikdo v Rašemenu nevidí budoucnost tak jasně jako ona.“

„A dál?“ vyptávala se Liriel, která vycítila, že je za tím něco víc. „Je to moje babička.“

Drowka přikývla a pobídla ho, ať pokračuje. Po chvíli Fjodora napadlo, že si z toho nevyvodila důsledky.

„V Rašemenu považujeme rodinu za nesmírně důležitou. Vytváříme si pevné vztahy, stojíme při sobě. Pamatuješ si, když bohové kráčeli zemí a magie selhala?“

„Ano.“

Odpověď byla stručná a jasná. Fjodor dál nenaléhal, neboť si nebyl zrovna jistý, že chce vědět, jaký rozruch to způsobilo v Lirielině rodném městě.

„Když jdou berserkrové do bitvy, je přirozená magie našeho bojového šílenství posílena rituálem. Z nějakého důvodu, který nikdo nezná, se ve mně tahle magie překroutila. Nebyl jsem jediný,“ dodal tiše. „Několik Čarodějnic už nikdy nebylo v pořádku. Všechny byly zabity.

Zdálo se, že je to nutné,“ dodal spěšně, třebaže Liriel krutý rozsudek neodsoudila. „Čarodějnice se sdružují v kruzích, aby sesílaly kouzla. Slabost jedné osoby ohrožuje všechny. Někteří se domnívali, že by válečníci měli sdílet stejný osud.“

„Sofie nesouhlasila.“

„Ne, a protože vidí víc než většina jiných, ostatní jí naslouchají. Svěřila mi Poutníka, jeden z největšich pokladů Rašemenu, a dala mi možnost najít cestu domů.“

„Protože je tvá babička.“ Liriel ta slova vyslovila nahlas, jako by si myslela, že jí cvičení pomůže pochopit jejich význam. Dokončila úvahu a bystře dodala: „A protože je Orákulum. Možná ti předpověděla velký osud.“

Mladík zavrtěl hlavou. „Jen mi řekla, že najdu vlastní osud, takový, který by mohl změnit běh rašemenských dějin.“

Liriel si to pohotově dala dohromady. „To mám být já?“

„Sofie je ochotná počkat a podívat se.“

Dál jeli mlčky a Liriel o tom uvažovala. Fjodor měl také o čem přemýšlet.

Navzdory Sofiinu tichému souhlasu byl zděšený klamem, v jehož středu se ocitl. Ačkoli ve skutečnosti nebyla pronesena žádná nepravdivá slova, byla stvořena lež a on i Liriel v ní budou muset žít tak dlouho, dokud zůstanou v jeho vlasti. To jej trápilo. Sám věřil v pravdomluvnost, ale viděl dost úskoků, aby věděl, že pravda má své cesty, jak vyjít najevo. Snahy o její zakrytí obvykle vše jen zhoršovaly.

„Nemysli si, že si nejsem vědoma nebezpečí,“ řekla Liriel tiše a podivně tak vyslovila Fjodorovy myšlenky. „Jestli se tahle malá hra zvrtne, měl bys vyhlásit xittalsh.“

Všimla si jeho zmateného výrazu a pokusila se mu tento drowí pojem vysvětlit. „V mé vlasti se pořádají souboje, které probíhají ve zvláštních jeskyních pro pobavení diváků. Dělají lidé taky něco takového?“

„Ano, dělají.“

„Někteří z bojovníků jsou otroci, jiní profesionálové, které boj těší, ale někdy může být pro drowa boj druhou šancí. Řekněme, že jsou dvě drowky přistiženy při spiknutí. Jednaje nade vší pochybnost vinna, ale není zcela jasné, jak je do toho zapletena ta druhá. Taková žena může žádat xittalsh a dožadovat se práva prokázat svou nevinu.“

„Bojují v arénách. Když zvítězí, přežijí,“ dokončil Fjodor.

Liriel přikývla.

„Dokonce i když mohou být vinné. Dokonce i když všichni vědí, že jsou vinné.“

„Přežijí,“ řekla bez obalu. „Když nás chytí, musíš jim říct, že jsi o mojí skutečné totožnosti nevěděl. Pokračuj v tom, co jsi dělal, než jsme se potkali. Bojuj za Rašemen. To většinu lidí přesvědčí o tvojí nevině. Vyhraj dost bojů, a časem se tím přestanou zabývat dokonce i ti, kdo pochybovali.“

Dlouho jeli mlčky, než byl Fjodor schopen promluvit. „To o mně máš tak špatné mínění, že věříš, že bych byl něčeho takového schopný? Něco mezi námi je – přísaha cti a sliby srdce. To bych měl zahodit jen proto, abych dýchal o několik let déle? Měl bych tě zradit, abych mohl zestárnout sám a zemřít zneuctěný?“

„Zneuctěný? Proč?“

Místo odpovědi Fjodor ukázal na malý okrouhlý kopec vedle cesty před nimi. Za ním byla na obzoru vidět vesnice Dernovia. Zpoza vysoké kamenné zdi stoupal kouř z ohnišť. Zdi obklopovala úhledná pole a chundelatý dobytek paběrkoval na sklizených obilných lánech. Z travnatých pahorků těsně před hradbami se kouřilo. Jedna strana kopečku byla plochá a bylo v ní vidět dveře a okna se zavřenými okenicemi.

„To je domov řezníka Stanislora,“ řekl Fjodor. „Zjistilo se, že schválně upravil váhy, aby podváděl zákazníky. Tady stranou od ostatních vesničanů žije už od doby, kdy jsem byl kluk.“

„Proč?“

„Říká se, že muž je známý třemi věcmi: mečem, dětmi a ctí. Jakékoli podvody se berou vážně.“

„Tak se nenech chytit!“

„O to nejde,“ řekl rozhořčeně. „Dokonce i kdyby o té lži nevěděl nikdo jiný, já ano. A v tom je ta nečestnost.“

Drowka zmateně potřásla hlavou. Toto pro ni bylo nové – nebezpečně nové. Jedno bylo jasné: Fjodor hodně riskoval, když spojil osud s jejím. Jestli bude někdy prozrazena, budou Fjodora považovat za zrádce, a ona zcela nerozuměla tomu, co by to pro něj znamenalo.

Zastavili u brány, velkého oblouku s mohutnými dřevěnými vraty a dalšími zvláštními řezbami, stejnými, jaké zdobily čarodějnou loď. Liriel si povšimla častých vzorů: na krajích byli jednorožci, vysoká a lovečtí psi, a obrazy hor a vesnice byly vyřezány způsobem, který vytvářel iluzi velké hloubky. Mohutná vrata byla zavřená stejně jako portály s okenicemi u vrcholku zdi.

„Zůstaň tady,“ zašeptal Fjodor Liriel. „Cokoli se stane, nesesedej z koně. Nevyvolávej kouzla, nevytahuj zbraně. Nehrozí tu žádné nebezpečí.“

Dal ruce k sobě a zhluboka se nadechl. „Slyšel jsem, že v Dernovii žijí muži!“ zařval. „Kdo se krčí za těmihle zdmi jako kuřata v kurníku?“

Liriel poklesla čelist. Navzdory Fjodorovu varování jí ruka sklouzla k dýce zastrčené v botě.

Vyřezávané okenice se s rachotem rozlétly a z otvoru vystrčil hlavu mladý muž s černým plnovousem. Na tváři měl hrozivý úšklebek.

„Chceš vejít do doupěte Černého medvěda? Pojď, a vítej! Vykrmujeme se před zimním spánkem a ty vypadáš tak měkce, že půjdeš jíst lžící.“

Fjodor místo odpovědi posunkem naznačil, jako by údery na zvon svolával k večeři. Okno se zabouchlo a brána rozlétla. Vousatý muž se na Fjodora vrhl jako útočící medvěd. Jemu v patách se z opevněného města vyvalilo několik dalších mužů, všichni oblečení v hrubých vlněných kalhotách a kožených nebo kožešinových vestách.

Obklopili Fjodorova poníka a stáhli válečníka dolů. K Lirielinu úžasu jej vousatý prudce objal a poplácával po zádech. Po chvíli se od sebe odstrčili na délku paže a radostně se na sebe šklebili jako dva blázni.

„Vypadáš dobře, Kaspergi,“ řekl Fjodor. „To mě opravdu překvapuje.“ Druhý muž si odfřkl. „Já byl vždycky fešák. Nebýt vousu, ženské by celý den zíraly, a kdo by pekl?“

Fjodor se ohlédl na Liriel, jako by se obával, že poznámka může vyvolat její hněv tam, kde přátelský povyk neuspěl. Vousatý muž sledoval jeho pohled. Když si všiml stříbrovlasé ženy, kterou se Liriel jevila být, tváří mu prolétl rozpačitý výraz. Uctivým gestem se dotkl čela.

„Toto je Liriel, která si kdysi říkala Sylune, Čarodějnice ze Stinného údolí,“ řekl Fjodor opatrně. „Přišla se sem učit od Sofie.“

Liriel napadlo, že muži stále blokují bránu. Jakýkoli muž, který by se vůči menzoberranzanské kněžce zachoval tak neuctivě, by byl rozhodně zabit. Čarodějnice, které se vůbec netvářily uraženě, se tomuto zvláštnímu shledání shovívavě usmívaly.

„Promluvíme si později,“ řekl Kaspergi a poplácal Fjodora po rameni. Podobné chování je čekalo i při cestě vesnicí. Fjodor zastavil u několika domů, stojících v těsném shluku. Sklouzl z koně a několikrát ostře vysoko zapískal. Několik dětí zanechalo hry a vrhlo se k němu s nadšením, které Liriel znepokojivě připomnělo nedávný útok koboldů.

Z chalupy vyšla statná mladá žena, aby se podívala, co se děje. Radostně vykřikla a rozběhla se k Fjodorovi, až za ní černé copy vlály. Sevřela ho ve vřelém objetí, zatímco děti poskakovaly kolem a hlasitě se dožadovaly pozornosti.

Fjodor se obrátil k Liriel, aniž spustil ruku z ženina pasu. „Má paní, představuji ti svou sestru Vastiš. Některé z těchhle dětí jsou její. Zapomněl jsem které,“ řekl s vážnou tváří a smíchem v očích. Křik malých lidí, kteří proti tomu s nadšením protestovali, vyvolal na Lirielině tváři rozpačitý úsměv.

Žena se jí hluboce poklonila. „Wychlaran,“ zdvořile pozdravila všechny tři ženy v sedle.

Liriel napadlo, že je to jediné představení, které je očekáváno či třeba. Fjodorova sestra viděla jen černé roucho a masku na opasku a věřila, že ví vše, co potřebuje.

Sofie položila Liriel ruku na paži. „Musíš se pozdravit se sestrami a pak ti ukážu, kde se ubytuješ. Žádný cizinec nesmí vstoupit do domu Čarodějnic. Budeš mít vlastní domek za hradbami. To se nezměnilo od chvíle, kdy mezi nás Sylune naposledy přišla. Fjodor tam také zůstane, ale dnešní noc musí strávit s bratry. Je zde nový fyrra a potřebují toho spolu mnoho probrat.“

Fjodor jednu z dotěrných holčiček zvedl a posadil si ji na bok. Došel k Liriel a vzal ji za ruku. Tu si zvedl ke rtům. „Stačí jen zavolat, a já přijdu.“

Oči jeho sestry, modré jako zimní obloha a tak podobné bratrovým, se rozevřely úžasem. „Stal se z tebe strážce?“

Přikývl a Vastiš radostně vydechla. „Tak to už nepůjdeš za ostatními muži do ubikací! To je skvělá zpráva. Už od letního slunovratu uplácím děti, aby šly do postele, slibováním, že jim budeš vyprávět příběhy.“

„Musím se ohlásit fyrrovi a pravděpodobně u něj zůstanu přes noc. Budu mít čas jen na jeden nebo dva příběhy. Ostatní budou muset počkat na jindy.“

„Peťu potěší, až tě uvidí mezi bojovníky. Zatímco jsi byl pryč, získal vlastní meč.“

„Můj bratranec Peťa?“ zopakoval nevěřícně Fjodor. „Malý Peťa?“

„Teď už je vyšší než ty a sní toho tolik, jako by chtěl být co nevidět i stejně mohutný.“

Sourozenci si dál spokojeně povídali, zatímco Liriel vyrazila pryč. Zvláštní přivítání ji zaujalo. Fjodor jí pověděl, že v Rašemenu je rodina důležitá. To bylo jasné na první pohled. Během krátké chvíle se toho o Fjodorovi dověděla stejně jako za měsíce společného putování, bojů a důvěrnosti hlubší, než o jaké by kterýkoli drow mohl kdy snít.

Jeho kořeny v této zemi sahaly hluboko. Měl dost velkou rodinu, aby naplnila celou pevnost Baenre, přátele, kteří jej vítali s bláznivou radostí, a místo ve společenství. Děti jej očividně měly v oblibě. Liriel slyšela, jak k ní z dálky doléhá jeho hluboký hlas, zpívající směšnou písničku.

Dokázala si představit, jak zde stárne a stává se z něj milovaný vesnický starší a vypravěč. A rodina…

Poprvé se zamyslela právě nad tímto aspektem. Byli s Fjodorem milenci, to ano, ale děti nemusely nutně následovat. Každá drowí žena, která měla nějaký přístup ke kouzlům, si volila, kdy počne dítě. Byla to volba, již Liriel nikdy nezvažovala. Ve vlastní rodině nezažila nic, co by jí přinášelo příjemné vzpomínky na dětství nebo kvůli čemu by toužila být rodičem. Jaký život by mělo dítě, které by s Fjodorem zplodili? Nedokázala si představit žádné místo, zde ani nikde jinde, kde by poloviční drowové mohli žít.

Její poník sklonil hlavu a trmácel se stále strmější ulicí. Liriel zahnala podivné myšlenky stranou a soustředila se na okolí. Na vrcholku kopce stála velká dlouhá budova z nenatřeného dřeva, jejíž prostý tvar byl ozvláštněn obrovskými vyřezávanými deskami. Budova byla zakončena prudce se svažující střechou.

„Ubikace,“ řekla Sofie tiše a ukázala na dlouhý nízký dům vlevo od domu Čarodějnic. „Berserkrové tvoří skupiny nazývané tesáky. Každý má jméno. Fjodor patří do Černého medvěda.“

„To je příhodné,“ zamumlala Liriel.

Na nádvoří bylo asi tucet válečníků, navzdory mrazivému vzduchu do pasu nahých. Někteří spolu zápasili, jiní stříleli na terče opřené o balíky slámy. Ozýval se smích a hlasité chvástání, ale žádný z mužů netasil zbraň ani proti jinému neobrátil luk.

„Asi máš otázky?“ pobídla ji Čarodějnice.

Tisíce, pomyslela si Liriel, ale začala jednou z nejnovějších. „Tohle samci…“ zarazila se a opravila. „Muži z Rašemenu mě naplňují úžasem. Jak mohou bojovat s takovým zápalem a přitom nezačít krevní mstu?“

Sofie se zasmála. „Zašla jsi příliš daleko na západ a příliš daleko na jih. Horké slunce jednomu poplete hlavu. Z mála se stane hodně. My tady víme, co je důležité, je to tak?“

Drowka moudře přikývla. Ve skutečnosti však nikdy neslyšela otázky, na něž by odpověď tak dokonale přesahovala její chápání. Jak může vědět, čeho si na tomto cizím místě cení? Nebyla to otázka, kterou by si položila i ve známém prostředí!

Poznání ji zasáhlo jako rána pěstí do břicha. Jak podivné. Žila více než čtyřicet let – pravděpodobně déle než ustaraná Váňa – a nikdy ji nenapadlo uvažovat o tom, co je skutečně důležité.

Ano, v duchu se vysmívala neustálému boji a pletichaření, tak typickému pro Menzoberranzan. Intriky, které tak zaměstnávaly ostatní drowy, jí nepřipadaly příliš zajímavé, ale co bylo důležité?

Přežití, samozřejmě. Magie, určitě. Život bez dobrodružství byl nesnesitelně nudný. Moc…

Před touto nepříjemnou myšlenkou se její mysl rychle stáhla. Na Ruathymu jí zažila dost, aby to vystačilo na délku dračího života. Fjodor přikládal velkou váhu cti a ona musela přiznat, že její víra v jeho neochvějné způsoby se stala prubířským kamenem jejího života. Liriel si nade vše cenila nečekaných radostí, které přinášelo přátelství. Tyto věci znala. Co jiného by zde ještě mohlo být?

„Existuje mnoho způsobů zkoušky pravdy,“ řekla Sofie tiše a se záhadně přesným načasováním tak vstoupila do Lirieliných myšlenek. „Někdy jsou odpovědi méně důležité než otázky.“

Toto bylo pro pragmatickou drowku příliš. Znechuceně rozhodila rukama. „Když jsem byla mrtvá, život nebyl tak matoucí.“

Z nějakého důvodu to Čarodějnici pobavilo. „Vítej zpátky, Sylune,“ řekla a sarkasticky se pousmála. „Domnívám se, že tahle návštěva bude stejně zajímavá jako ta poslední!“