Poutník

19 Včerejší sliby

Mýlíš se, ozval se melodický, podivně dutý hlas. „Tady je Čarodějnice ze Stinného údolí.“

Vedle Liriel se objevila slabá záře, která se rozrostla do mlžného oblaku a pak na sebe vzala známou podobu vysoké stříbrovlasé ženy, jejíž tvář Liriel od bitvy o strážní věž nosila.

Duch ženy se obrátil na Čarodějnici, která Liriel obvinila. „Aňo, dcero Fraeni, tvá matka byla moje přítelkyně a jejím jménem se dovolávám přísahy. Všechny sliby, vyslovené ve sdílených kruzích, musí být splněny, všechna tajemství zachována. Drowku, která si nárokovala mé jméno, mezi nás přijala Čarodějnice, jež mě znala ze všech nejlépe. Nemyslíš, že k tomu Sofie měla dobrý důvod?“

Mladá Čarodějnice pevně sevřela rty a upřela na starou ženu rozzlobený pohled. Othlor přikývla na souhlas.

„Musím udělat, co přikazuješ,“ řekla Aňa s nechutí. „Ale v Rašemenu máme přísloví: co dobrého může vzejít ze spojenectví se zlem?“

„Skvělé přísloví a ještě lepší otázka,“ odvětila Sylune. Položila přízračnou ruku Liriel na paži. „Mám mnoho otázek, které se tě týkají. Zůstanu s tebou, dokud nenaleznu odpovědi. Pokud othlor Sofie dovolí, samozřejmě.“

„Tady jsi vždy vítána,“ řekla stará žena tiše. „Byla jsi pryč příliš dlouho, sestro. Musí ti připadat, že jsem se velmi změnila.“

Přízračná harfenice se rozesmála melodickým smíchem. „Mrtví nestárnou, drahá Sofie, ale přesto se domnívám, že bys se mnou neměnila.“

„To je pravda, dnes ještě víc než kdysi. Být v Rašemenu duchem není v současnosti snadné,“ varovala ji Sofie.

„Přesto nebudu litovat ničeho, co z toho vzejde. Ráda znovu zažiji bitvu,“ řekla Sylune toužebně. Obrátila se k Liriel. „Souhlasíš, drowko?“

Liriel nevlídně pokrčila rameny. „Moc mě netěší, že budu mít v patách ducha, ale snášet ho je asi lepší než se jedním stát.“

Fjodor se podíval na Sofii. „Čarodějnice ze Stinného údolí mluvila o bitvě. Doručil Peťa zprávu?“

„A přišel s ní,“ řekl chlapec. Vyšel zpoza pahorku. Vzdorně se na staršího muže zamračil, jako by ho vyzýval, ať si zkusí jeho čin odsoudit.

„Jsem na tebe pyšný, bratranče,“ řekl Fjodor nakonec. „Rašemenský válečník má v prvé řadě povinnost ke své zemi a věrnost k wychlaran.“

Něco z ledu v chlapcových očích roztálo. „Co uděláte teď?“

„Jak dobře znáš Bludiště?“ zeptala se jej Liriel.

Peťa zjistil, že je pro něj jednodušší hledět na špičky bot než drowce do tváře. „Často tam chodívám,“ zamumlal. „Proč?“

„Vedou k místu, kde drží rukojmí, nějaké postranní tunely?“

Zvedl oči a ostražitě přikývl. „Ano, ale jsou úzké. Neprojde jimi víc než jeden člověk naráz.“

„Dokonalé,“ řekla. „Fjodor a já půjdeme s tebou. Mám kouzla, která můžou zrušit pavoučí past. Jakmile budou muži volní, můžeš je odvést zpátky na mýtinu před vchodem do Bludiště. To je stejně dobré místo pro bitvu jako kterékoli jiné.“

„To bych si vybrala i já,“ souhlasila Sofie. Pohledem přejela kruh Čarodějnic. „Jděte a připravte se.“

Tři mladí lidé se rozběhli k jeskyním. Když byli ještě kus cesty od nich, Peťa se zastavil u pahýlu mohutného uschlého stromu a celou vahou do něj vrazil. Kmen se s rachotem zřítil a odhalil temnou jámu.

Lirieliny ruce se mihly v gestech splétajících kouzlo a objevila se koule modrého světla. Tím si vysloužila chlapcův užaslý pohled. Zamračila se, strčila jej do tunelu a s nakloněnou hlavou poslouchala rachot při jeho pádu.

„Není to moc vysoko,“ usoudila. „Můžeme bezpečně seskočit.“

„Malá vráno!“ ohradil se Fjodor.

„Není to tak příkré,“ bránila se. „A dokonce i kdyby ano, zasloužil si to.“

Rašemenec jen zavrtěl hlavou a následoval bratrance do jeskyně.

Trojice vstala a ve světle Lirieliny modré koule se rozhlížela kolem sebe. Vynořili se v rozlehlé jeskyni. Z rozeklaných skalních výčnělků vysoko nad nimi kapala voda a v potůčcích stékala k hluboké průrvě. Z jeskyně vedly dva tunely – široká chodba na západ a úzká na jih.

Z větší chodby se k nim přihnal zvuk podobný závanu větru a dovnitř se vevalil velký oddíl drowích válečníků.

Fjodor s Peťou tasili meče, ale Liriel se postavila mezi ně a drowy. Jednu ruku vymrštila vzhůru a vyslovila ostrý krátký příkaz – slovo známé jen urozeným příslušníkům rodu Baenre a jednotkám pod jejich velením.

Válečníci se prudce zastavili. Jejich velitel se z překvapení vzpamatoval jako první a přiloudal se vpřed.

„To už je dost blízko,“ řekla Liriel ledově. „Nedostal jsi svolení se ke mně přiblížit.“

Promluvila drowím jazykem a s hrozivou lehkostí se vrátila ke starým panovačným způsobům. Něco v jejím chování válečníka zarazilo. „Jakým právem mi poroučíte?“ zeptal se.

„Nosíš insignie rodu Baenre. Proto patříš mně.“

Úzké kruté rty se posměšně zkroutily. „Matronou matkou Prvního rodu je Triel. Kdo jste vy?“

Liriel odpověděla tím, že mu k nohám mrštila krůpěj kouzelného ohně. Drow hbitě uskočil. „Někdo, komu se nelíbí tvoje drzost,“ zavrčela.

„Kouzelnice,“ zamumlal. „Tak tedy Shobalar.“

Liriel po něm vrhla jedovatý pohled. „Je celkem jasné, že si tě Triel nevybrala pro inteligenci ani pro tvé znalosti rodu, kterému údajně sloužíš. Ano, vycvičili mě v rodě Shobalar, ale jsem Liriel Baenre, dcera menzoberranzanského arcimága.“

Muž se usmál od ucha k uchu. „Hodně jste nám lov zjednodušila. To vás hledáme.“

Jako by jim dal znamení, všichni drowové, kteří byli s ním, tasili zbraně. Pohybovali se jako jeden muž, rychle a tiše. Ani jediný meč při vytahování z pochvy nezaskřípěl, ani jedna malá kuše necvakla, když ji její majitel namířil. Ticho nahánělo hrůzu, avšak o nic víc než ona preciznost. Liriel téměř zapomněla na nadpřirozené schopnosti bojovníků své rasy. Avšak nezapomněla na jejich lstivé a vychytralé způsoby.

Mávla rukou, aby Fjodora zarazila. „Tak jako já vás,“ odsekla. „Triel si s vysláním pomoci dala pěkně na čas! Nebo to vám to trvalo tak dlouho, než jste se sem dostali?“ dodala významně.

Ve velitelových očích se objevila nejistota. „Řekli nám, že se tady máme setkat s Gromfovými jednotkami.“

„Zombie,“ řekla opovržlivě Liriel. „To se mému drahému otci podobá použít postradatelné vojáky.“ Pohledem přejela válečníky připravené k boji a ostentativně nakrčila obočí.

„My patříme Matroně Triel,“ řekl vůdce prkenně, „a jsme jí stejně věrní jako zombie svému pánovi.“

„O Gromfových zombiích nemám pochybnosti. Kupuje si jen to nejlepší, ale mají velitelku, je to tak? Nejvyšší kněžku?“

Drow obezřeme přikývl. „Nejvyšší kněžku Lloth?“ vyptávala se dál Liriel.

„A koho jiného?“ zeptal se muž, očividně zmatený směrem, kterým se rozhovor ubíral.

Krátce a posměšně se uchechtla. „Slyšel jsi příběhy o Vhaeraunovi, Maskovaném bohu. Všichni muži v Menzoberranzanu je slyšeli a mnozí z nich sní o tom, že fámy mohou být pravdivé. Někteří si troufají víc než jen snít,“ dodala významně.

„Jsme věrní služebníci Matrony Triel a přívrženci Pavoučí královny!“ zaprotestoval voják.

Liriel odměřeně přikývla. „Dobře. Pak se po mém boku postavíte proti Shakti Hunzrin, zrádné Vhaeraunově kněžce.“

„To není možné!“

„Tak proč cestuje s Gorlistem, vůdcem bandy drowích odpadlíků známé jako Dračí poklad? Jsou to následovníci Vhaerauna, kteří se živí obchodováním na povrchu, lovením otroků a loupením.“

Drow se rychle ohlédl na svého zástupce.

„O té bandě jsem slyšel,“ ozval se válečník. „Jejich jméno někdy zaznívá v souvislosti s příběhy o Vhaeraunovi.“

Zableskla se drowí ocel a hlava mluvčího se pomalu zhroutila na stranu. Velitel se obrátil zpátky k Liriel. „Neměl takové vyprávění poslouchat,“ řekl nelítostně, „ale než se pustíme do hledání zrádců, možná byste byla tak hodná a vysvětila nám, co to vy máte za zvláštní společnost.“

„Tihle dva?“ přešla Liriel přezíravě do obecné řeči a mávla rukou k Rašemencům, kteří vše pozorně sledovali. „To jsou moji otroci.“

Peťa vztekle zařval. Fjodor vrazil chlapci pěst do břicha a výkřik se změnil na sípavé zajíknutí. „Tisíckrát prosím za prominutí, princezno,“ zamumlal Fjodor. Mluvil k Liriel, ale nespouštěl při tom oči z mladíkovy tváře. „Tenhle ještě neví, kdy mluvit a kdy být zticha.“

„Řádně jsi se s ním vypořádal,“ řekla Liriel. „Pověz těmhle válečníkům, čemu čelíme.“

Fjodor podal stručné a přesné hlášení.

Když domluvil, velitel drowů zavrtěl hlavou. „Je jich moc.“

„Máme s sebou kouzelnici,“ upozornil Rašemenec.

„Oni mají kněžku,“ odsekl drow, „a jejich kněžka, jak se zdá, dokáže vzývat dva bohy. Nemáme tušení, jakou magii jí tenhle Maskovaný pán může propůjčit!“

„My v Rašemenu taky máme magii,“ řekl Peťa nebojácně. „Mezi Čarodějnicemi nejsou žádní muži, ale ti, kteří mají nadání, vyrábějí úžasné kouzelné předměty, mocné artefakty, jež může v boji použít každý válečník!“

Liriel zaťala zuby a zabodla se do chlapce pohledem. Když do toho byli zapleteni drowové, byla takováto informace stejná, jako když někdo lije krev do vody plné žraloků!

„V téhle zemi jsem neviděla žádnou významnou magii,“ řekla rozhodně. „Drž ten svůj prolhaný jazyk za zuby, kluku, nebo ti ho rozříznu na tři části a zapletu je. Ty,“ obrátila se na Fjodora. „Jestli znovu promluví, postarej se o to.“

Otočila se zpět k drowím válečníkům. „Počkáte tady a pustíte se do každého drowího vojáka, živého či mrtvého, který projde tímhle tunelem,“ ukázala. „Všechny zabijte. Zničte zombie.“

Drow jí řízně zasalutoval a Liriel mávla na Peťu, ať jde k tunelu. Jakmile se dostali z doslechu, popadla chlapce za lem vesty a zastavila ho. „Vede odtud jiná cesta ven? Cesta, která neprochází jeskyní?“

Peťa jí plivl pod nohy. „Abys mohla utéct a opustit moje druhy?“

Fjodor chlapce udeřil hřbetem ruky do tváře. „Přemýšlej, než něco řekneš, ty hlupáku!“ řekl tiše hlasem rozzlobenějším, než kdy od něj Liriel slyšela. „Odvedeš ostatní na povrch a Liriel a já vlákáme drowí válečníky a jejich zombie do boje s těmihle novými vojáky. To nám poskytne trochu času a zmenší jejich počet.“

„Přesně tak,“ přikývla.

Mladík nevypadal přesvědčeně. „A kdyby jiná cesta nebyla?“

„Pak bychom se museli ven probojovat,“ řekla mu drowka. „Dá se to udělat, ale raději bych muže ušetřila pro nadcházející bitvu. Jestli byť jediný drow zůstane na nohou, bude bitva. To jsi zařídil. A teď běž!“

Chlapec se nejistě podíval na bratrance. „Fjodore?“

„Udělej, co říká, a hoď sebou!“

Peťa se rozběhl pryč. Liriel mu byla v patách. Zatímco se hnala za ním, mysl jí vřela, jak plánovala strategii a procházela kouzla.

„Tihle noví drowové by se v boji mohli připojit k ostatním,“ ozval se Fjodor.

Ohlédla se na něj. „Je to možné, ale patří k rodu Baenre a jsou zvyklí přijímat od jeho kněžek rozkazy.“

„Dokonce i když v bitvě zvítězíme, každý drow, který přežije, se o obraně Rašemenu a jeho kouzlech hodně dozví.“

Peťa se prudce zastavil a obrátil se k nim. „Teď už chápu, cos myslela,“ zašeptal vyděšeně. „Neměl jsem o rašemenské magii mluvit. Z toho můžou usoudit, že Rašemen stojí za vydrancování, nebo dokonce i dobytí!“

„Nemůžeme jim dovolit vrátit se do Menzoberranzanu,“ potvrdila Liriel.

Chlapcovo ohromení se změnilo v rozpaky. „Ty bys je vedla do bitvy, i když víš, že je později musíš zabít?“

„Nebudou si to brát osobně,“ řekla. „Jsou to drowové. Očekávají, že se jejich spojenci obrátí proti nim.“

Peťa se bezmocně podíval na Fjodora. Válečník se natáhl Liriel přes rameno a postrčil ho. „Pamatuj na muže, které drowové zajali, a běž!“

Když se Liriel s Fjodorem vyšplhali z tunelu, stál měsíc vysoko na obloze. Peťa a osvobození rašemenští válečníci na ně čekali. Všichni na ni dlouho zírali, dokud jim fyrra nerozkázal připojit se k bojovníkům, shromažďujícím se na mýtině.

Treviel srovnal s dvojicí krok. Pohledem těkal z Liriel na Fjodora a potřásl hlavou.

„Ona se obrátí proti nám, synu. Ostatní už to nepochybně udělali. Tam dole je víc drowů než krys v imilmarských stokách.“

„To ona neudělá,“ prohlásil Fjodor pevně.

Na další řeči už nebyl čas. Hory náhle ožily temnými postavami. Z ústí nedaleké jeskyně vypochodovala tichá armáda. Drowí ženy, větší a na pohled silnější než muži, kteří přepadli výzvědný oddíl, s úděsnou precizností postupovaly vpřed. Měsíční světlo zářilo na jejich holých hlavách a připravených mečích, ale v mrtvých očích se žádný odraz netřpytil.

„Zombie,“ zašeptal Fjodor. Plnou silou se mu vrátily vzpomínky na poslední bitvu na rašemenské půdě.

Ve stehně mu vybuchla ostrá bolest a projela mu páteří. Vrhl se střemhlav vpřed, převalil stranou a vyskočil s černým mečem v ruce.

Drowí žena, jejíž život ušetřil, si jej opovržlivě měřila. Hrot jejího dlouhého štíhlého meče byl vlhký jeho krví. Něco na něj zavrčela a pokynula mu, ať jde blíž.

Rozhlédl se po Liriel, ale tu už zuřivý boj se dvěma z mužů odvedl stranou.

Drowí žena rychle postupovala k němu. Její meč protínal vzduch v oslňující ukázce rychlosti a elegance, zesměšňoval Fjodora ženinými nadřazenými schopnostmi a okázale mu sliboval smrt.

Fjodor vyčkával a nenáviděl to, co bude muset udělat. Krásná drowka udělala výpad. Odrazil její útok pomalým nešikovným krytem, který sklonil její meč k jeho stehnu. V rudých očích vzplálo pohrdání a žena se opřela do úderu.

Fjodor už na místě nebyl. Otočkou se z předstíraných potíží dostal a obloukem máchl mečem – byl to mnohonásobně rychlejší a plynulejší pohyb než poprvé. Plochou stranou čepele drowku tvrdě udeřil a srazil ji k zemi.

Kolem něj zabzučel šíp a zabodl se drowce do spodní části krku. Jednou sebou škubla a zůstala nehybně ležet.

Kolem něj proběhla Trn a zakládala další šíp. Namířila na jednoho z drowích mužů, který bojoval s Liriel a nutil ji ustupovat z bitvy k jeskyním. Liriel se vyhnula jeho padajícímu tělu a šíp vytrhla. Pak ho vrazila druhému protivníkovi do krku. Rychle kývnutím poděkovala a rozběhla se k úbočí, kde stály Čarodějnice.

Do cesty se jí postavil další muž. Liriel pokračovala v běhu a cestou vyvolala prosté kouzlo na rozpálení kovu. Drow pustil meč a sáhl po dýce. Když si uvědomil, že tam není, zatvářil se ohromeně.

„Hledáš tohle?“

Několik kroků za ním stála elfka se zlatorudými vlasy, úšklebkem na tváři a drowí dýkou v ruce. Sharlarra dýkou posměšně zamávala a hodila ji Liriel.

Ta ji jediným plynulým pohybem chytila ve vzduchu a roztočenou hodila po muži. Zasáhla jej do krku. Ústa se otevřela, aby vyslovila drowí nadávku, ale objevila se pouze krev. Jak mu z očí mizelo světlo, zvedl ruku a drowím znakovým jazykem trhaně pronesl kletbu, již nemohl vyslovit:

Lloth tě vem.

Liriel proběhlo zamrazení. Pohodila hlavou, aby ho setřásla, a rozhlédla se po elfce, ale Sharlarra už byla pryč. Hnala se jako srna a s malým zahnutým nožem v jedné a mečem v druhé ruce se proplétala zmítajícím se davem. Kdekoli se objevila, zombie s přeťatými podkolenními šlachami se hroutily a padaly.

Hluk boje byl přehlušen strašlivým zvukem, pronikavým kvílením, které by znejistilo i lítici. Nářek nabíral na síle a získával drsný nepravidelný rytmus drowího zpěvu. Nepodobal se žádné písni, kterou kdy Liriel slyšela, ale rozpoznala moc magie pěvců smrti.

Tucty zombií, jež Sharlarra odsoudila k plazení se, vstaly a pokračovaly v postupu. Ty, které rozsekaly rašemenské meče, posbíraly končetiny – nebo končetiny někoho jiného – a přitiskly je zpátky na místo. Kráčely dál a neúprosně se blížily k místu, kde stály Čarodějnice.

Uprostřed ukázněného zástupu zombií vytryskly ze země gejzíry páry. Samotná skála se pohnula, zvedla se a dostala zhruba lidskou podobu – nebo alespoň podobu horní poloviny těla. Z kamene trčely hrubě vytesaná hlava, mohutná hruď a dlouhé silné paže. Kamenná pěst vylétla vpřed a roztříštila zombií lebku. Zformovali se další podobní tvorové a brzy do postupující armády bušila dvacítka kamenných válečníků.

Z řad Rašemenských se ozval vítězný křik, který vítal příchod kamenných elementálů.

Liriel stále slyšela píseň pěvce smrti. Zombie zjevně také. Vstávaly, uzdravovaly se a pokračovaly v pochodu. Pěvci smrt jen neopěvovali – oni jí rozkazovali!

Liriel se rozhlédla a hledala, odkud píseň přichází. Na skalním výčnělku nedaleko ní stál drow se dvěma bojovníky po boku. Desítky jeho copánků poletovaly sem a tam, jak se kolébal do rytmu vlastní písně. Na čele mu jako třetí oko zářil velký rubín.

Liriel z náhlého popudu sáhla pro Poutníka a vyvolala mocné kouzlo, které v něm bylo uloženo – kouzlo, jež jako svou složku vyžadovalo velký a cenný drahokam.

Pěvcova píseň se změnila ve výkřik smrtelné agónie. Škrábal se na hlavě a vyrýval brázdy ve vlastním mase. Náhle ztuhl a jeho postava se začala zvětšovat stejně jako u berserkra, dostávajícího se do stavu bojového šílenství.

Drow vybuchl ve spršce krve a jeho tělo se rozlétlo. Na jeho místě stála velká rubínová socha. Golem hřbetem ruky udeřil jednoho z drowů a sevřel pravačku druhého. Nedbale shodil temného elfa z výčnělku a sám s drtivým dopadem seskočil. Brodil se zástupem zombií a tlačil je ke kamenným elementálům, připoutaným k zemi.

Fjodor to viděl z místa, kde stál a bojoval, a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Bylo dobře, že mu Liriel neslíbila, že přestane vytvářet golemy.

Zachytil její pohled a pozvedl meč v rychlém pozdravu. Zářivě, divoce se na něj usmála a dál si probojovávala cestu k Čarodějnicím.

Gorlist pozoroval průběh bitvy z výhodného postavení v nedaleké jeskyni. Odtrhl se od výjevu před sebou, přecházel jeskyní a prskal jako kočka v kleci. Udeřil pěstí do kamenné stěny, nevšímaje si krve, která proudila z rozbitých prstů.

„Proklínám ji!“ zavrčel. „Ať se propadne do nejhlubších hlubin Propasti!“ Bledé rty měl potřísněné pěnou a Shakti, která jej pozorně sledovala, si uvědomila, že jeho mysl vyklouzla i z posledních pout příčetnosti.

Gorlist tasil meč a připravoval se vrhnout do boje. Shakti vyrazila vpřed.

„Ne! Počkej! Počkej na…“

Její slova byla přerušena, když ji něco tvrdého udeřilo zezadu do hlavy. Rudé oči získaly skelný výraz a obrátily se v sloup.

Trn vystoupila z přítmí a odstrčila omráčenou kněžku stranou. Shakti tvrdě narazila na stěnu a zhroutila se na vlhkou kamennou podlahu.

„A teď,“ prohlásila elfí bojovnice ostře, „budeme pokračovat v našem předchozím rozhovoru.“

Liriel se rozběhla k jednomu z elementálů. Kamenný strážce se začal chvět a třásl se stále rychleji a rychleji. Drowka se ukryla za skaliskem právě ve chvíli, kdy se tvorové roztříštili. Kamenné úlomky prolétly nad bojištěm, jako by je vystřelili z trebuchetu, a obloukem se přibližovaly k Čarodějnicím. Ženy je přivítaly jediným společným sopránovým výkřikem. Kameny zazvonily o neviditelnou stěnu a sklouzly dolů, kde kolem jejich postavení vytvořily hrubou kamennou zeď.

Liriel se vyškrábala na nohy a nevěřícně zírala na místo, kde předtím stál elementál. Ona to kouzlo znala! Jako malá dívka se ho naučila od kouzelníků z rodu Shobalar. Poměrně jednoduché kouzlo, takové, jaké by některý z Trieliných válečníků mohl znát.

Zalétla pohledem k obloze na východě. Hory lemovala karmínová záře vycházejícího slunce, jež měnila zasněžené vrcholky na tichý hold krvi, prolité během noci. Nastal den, a přesto drowové nezastrašené bojovali dál a jejich magie stále fungovala.

Drowí magie na povrchu. To není možné!

Ale je, můj malý Poutníku.

Drowka se na místě zastavila. Rukou zalétla k Poutníkově amuletu, kouzelnému šperku, který jí umožnil přinést si magii s sebou na povrch.

V Lirielině mysli začalo planout strašlivé podezření. „Ne,“ zašeptala.

Ale ano. Amulet je mnohem mocnější, než se ti snilo. Dokáže udržet moc této země a duchy, kteří jednají ve spojení s Čarodějnicemi. Duchové jsou rozptýleni a rozdělení. Poddej se mi jako předtím a budeme jim vládnout jediným hlasem!

Už ve chvíli, kdy důrazně odmítavě vrtěla hlavou, Liriel věděla, co je třeba udělat. Už jednou do Poutníka přivolala zbloudilou duši a poslala ji bezpečně domů. Tím Fjodora vyléčila ze záchvatů neovladatelného běsnění. Jestliže je amulet skutečně tak mocný, dokázala by to provést ve větším měřítku?

A co bylo ještě důležitější, dokáže takovou moc udržet Lloth z dosahu?

Rozběhla se k Čarodějnicím a přeskočila zeď ze spadlého kamení. Dvě skupiny po šesti ženách společně vyvolávaly kouzlo a rozkazovaly vzdušným bičům, které dopadaly na Trieliny jednotky. Sofie stála mezi oběma skupinami a řídila jejich snažení.

Liriel přispěchala ke staré Čarodějnici a natáhla ruku s Poutníkem. „Co ví jedna Čarodějnice, vědí všechny. Řekla jsi, že budu svazovat a lámat, uzdravovat a ničit. Pomoz mi!“

Čarodějnice bez váhání uchopila Lirielinu malou černou ruku. „Jeden kruh,“ řekla a volnou ruku natáhla k přítelkyni Vani.

Hathran sevřela stařeninu ruku ve své. Čarodějnice se jedna po druhé chytily za ruce. Kruh se stále zvětšoval a zastavil se u Ani. Mladá Čarodějnice zaváhala jen na okamžik, než natáhla ruku k drowce.

Ve chvíli, kdy se jejich prsty dotkly, projela Liriel vlna moci, magie tak úžasné, jakou pod vládou Lloth nikdy nezažila. Otevřela mysl Poutníkovi a drowí magii, uložené uvnitř.

Nápor ledového větru jí rozcuchal vlasy a mrazil ji tak, že si byla jistá, že musí mít kůži stejně šedou jako bheur. Žádné z Čarodějnic se bouře nedotkla. Všechna její zuřivost se soustředila na Liriel, jak se bohyně pokoušela získat ji i tuto moc.

Tuto zemi.

Liriel však nebyla sama. Čarodějnice jí vůlí a mocí propůjčily sílu. Jejich společná mysl odhodila bohyni stranou, tak jako kruh světla z lamp zahání temnotu.

Liriel setřásla vysilující chlad a v mysli si vytvořila obraz Potomka Yggsdrasilova, mytického stromu, jehož kořeny vedly hluboko a větve byly tak široké, že dokázaly zahalit veškerý život.

Hluboko v kostech a jádru tohoto světa ležela magie, magie, již dobře znala. Natáhla se k ní a posílila pouta, která mimoděk vytvořila, když do ruathymského dubu vytesala vlastní osud.

Pak Liriel sáhla do srdce Fjodorovy vlasti. Píseň Rašemenu začala jako šepot a narostla do mohutného sboru, který mocnými rytmy vyplnil její mysl. Na tvářích Čarodějnic spatřila poznání a úžas. Tyto ženy poprvé uslyšely píseň země, jíž sloužily.

Melodii převzal slabý šeptavý soprán. Liriel vyhledala zpěváka a její pohled se setkal s Aniným, plným posvátné hrůzy. Mladá Čarodějnice jí stiskla ruku a její srdce – do něhož Liriel viděla stejně jako do svého – ji přivítalo tak, jako jedna sestra vítá druhou.

K písni se připojily další Čarodějnice. Stále se držíce za ruce v kruhu začaly tančit a starodávné vyvolávání kouzla, které se jako mladé dívky naučily, probíhalo v dokonalém souladu s písní. Blednoucí měsíc navzdory příchodu dne ještě nezapadl. Liriel použila kouzlo, jež ji naučila Qilué, natáhla se do jeho světla a naslouchala písni, jedinečné pro každé jednotlivé místo.

Když použila měsíční magii Temné panny, obklopila ji stříbřitá záře. Uslyšela píseň, která patřila Ysolde, dceři Qilué, a kněžkám, jež byly s ní. Překvapilo ji, že jsou velice blízko. Liriel se natáhla do lesa a vyslala němé volání.

Ze zalesněného svahu zaznělo troubení loveckého rohu a přeskakovalo z jedné hory na druhou. Zbytky Gorlistovy bandy se s novou zuřivostí pustily do boje.

Z okolních stromů přilétaly stříbrné šípy a nad hlukem bitvy se rozlehl zvučný sbor ženských hlasů. Ysolde se s vysoko zdviženým mečem hnala ze svahu. Za ní běželo několik jejích dívek, všechny se zářivými meči a děsivým křikem. Ve světle přicházejícího dne zářily jejich vlasy jako stříbro.

„Přicházejí další démoni!“ zařval Treviel a zkrvaveným mečem ukázal na Ysoldin oddíl.

Fjodor popadl fyrru za rameno a otočil ho. Jakmile spatřil výjev před sebou, starší muž šokované ztuhl.

V kruhu Čarodějnic, vyvolávajících kouzla, tančila drowka.

„Tenhle tanec přivolává strážce země. Tohle – tohle! – nám posílá Matka Rašemen?“ zamumlal Treviel.

„Řekni mužům, ať neútočí na žádné stříbrovlasé drowí ženy. Řekni jim to!“

Fyrra zaváhal. Takový pokyn se příčil všemu, co znával, i zdravému rozumu. Přesto však nemohl popřít, co mu říkaly oči.

„Ta drowka je skutečně wychlaran?“ zeptal se.

„A ještě mnohem víc,“ odpověděl Fjodor tiše.

Podíval se na svou nejdražší přítelkyni, jejíž malé ruce byly propletené s bledými prsty rašemenských Čarodějnic a oči se upíraly na věci, jež nemohl vidět, a v hlavě se mu vynořila vlastní vize. Zrakem, který byl jeho dědictvím, zahlédl vránu se zlatýma očima – duchovní podobu dívky, již si zvolil jeho osud i jeho srdce.

Vrána vykřikla a její mocnou výzvu znal Fjodor stejně dobře jako hlas své sestry. Cítil moc této výzvy, neboť kdysi ji jeho vlastní zbloudilý duch následoval k Poutníkovi. Vůbec jej nepřekvapilo, když se duchové, kteří obcházeli na okrajích jeho vidění, pohnuli a zamířili za voláním vrány. Nedivil se, když se ze stromů, kamenů a vod zvedali duchové, aby se připojili k mocnému svazujícímu kouzlu.

„Je wychlaran a mnohem víc,“ zopakoval rozhodně. „Ona je Poutník.“

„Jsi Sofiin příbuzný,“ řekl Treviel, který přijal Fjodorovo vidění. Pozvedl hlas a začal dunivým hlasem zpívat píseň, jež urychlovala přeměnu berserkrů. Válečníci se porůznu přidávali k rituálu.

V transu ponořená drowka zaslechla známou píseň a vtáhla ji do tančícího kruhu. Fjodorova výprava byla svázána s Poutníkem a v mocném artefaktu stále přetrvávaly ozvěny jeho duchovní cesty.

Čarodějky pokračovaly v písni, která započala na Ruathymu, když Fjodor osvobodil vnitřní magii hamfariggenů a mořští válečníci z Ruathymu se opět stali legendárními Vlky z vln.

Z Čarodějnic proudila do zpívajících berserkrů moc. Rychle je přemohlo šílenství. Fjodor byl první, kdo zahodil meč a vztyčil se na dvou mohutných, černou srstí porostlých tlapách. Medvěd s modrýma očima se s řevem vrhl doprostřed bitevní vřavy a údery mohutných tlap srážel stranou zombie i živé drowy. Peťa se proměnil a k obklíčeným Rašemencům se tryskem hnal hnědý medvěd s dlouhými končetinami. Mýtinou se rozléhalo řinčení rašemenských mečů o kámen, jak muži jeden po druhém zahazovali zbraně a brali na sebe skutečnou podobu berserkrů. Zanedlouho všichni muži z Černého medvěda bojovali v podobě a se zuřivostí svého totemového zvířete.

Někde v koutku mysli si Liriel uvědomovala, že se bojištěm míhá Sharlarra a sbírá zahozené zbraně. Ty odnesla na okraj bitevního pole, kde se jich chopily nelítostně se tvářící ženy a sestry těch, kdo meče odhodili, a kde se děti chystaly na to, že dětství zanechají navždy za sebou. Elfka jim rozdala zbraně a všichni Rašemenci, kteří dokázali pozvednout zbraň, se vydali bojovat po bok svých berserkrů.

Drowka se natáhla k Trn, ucítila mocnou dvojí přirozenost elfky-vlčice – a tak hlubokou bolest, o jaké by nikdy nevěřila, že je jí stoická lovkyně schopná. Osamělý hlas, žalostné vlčí vytí, v nedobrovolném sólu stoupal k měsíci. Lovkyně ve vyhnanství celým srdcem a bytostí toužila po smečce.

Liriel se upamatovala na rozdělení tapiserie a léčivý kruh vran, které doprovázely duše zajatých elfů domů. Malá vrána, pomyslela si. Fjodor jí dal dobré jméno. Následovala příkladu svých jmenovkyň z tohoto světa i světa za ním a přivolala vlky.

Čarodějnice a drowka jediným hlasem vyslaly Trninu naříkavou vlčí píseň do okolních hor. Z lesa klouzali štíhlí stříbrní tvorové a lythari přicházeli do bitvy. Trnini lidé, i kdyby jen pro jednou, s ní budou bojovat jako smečka.

Dorazily i smečky obyčejných vlků. S chytrostí na lesní tvory pozoruhodnou se vrhali na zombie a vlekli je ke strži.

Z lesa se ozval dunivý praskot a dusot obřích nohou. Když zpoza stromů vyrazila padesát stop vysoká nestvůra, vesničané spustili napůl vyděšený a napůl vítězný pokřik. Nohy velké jako malé pahorky bušily, jak nestvůra šlapala po armádě zombií a zadupávala nemrtvá stvoření do země. Lesní muž, legendární ochránce Rašemenu, odpověděl na píseň. Bitva skončila a přeživší drowové prchali do lesa.

Skrze Liriel proudila moc a spalovala ji, jako by se jí krev v žilách proměnila na jed černého draka. Začaly se jí podlamovat nohy. Zbývá ještě jedna věc, připomněla si.

Píseň jí však začala unikat, zahnaná strašlivým ohněm, planoucím v Lirielině srdci. Čas se zastavil, polapený a znehybněný spalující bolestí. Skála pod Lirielinýma nohama jako by se roztavila a odtekla pryč. V husté šedé mlze se formovaly nejasně povědomé postavy, avšak Liriel je nedokázala poznat či pojmenovat. Jejím tělem proudila moc, nesmírná moc, jež v sobě spojovala oheň žhnoucího slunce, drtivou sílu kamene, vyjící vítr a věčné utrpení, které cítila z uvězněných elfích duší, vetkaných do tapiserie.

Nedokázala říci, kdy agónie vyvrcholila nebo kdy ji už nedokázala dál snášet. Valila se přes ni jako mořské vlny nebo ozvěna v jeskyni v Temných říších. Konečně vycítila, že vlny ustupují a ozvěny slábnou a přecházejí v ticho.

Někdo ji nepříliš jemně několika políčky probral k vědomí. Liriel opatrně otevřela jedno oko. Slunce už vyšlo a její hruď plála žárem o nic menším. Sklopila zrak. Na srdci jí spočíval Poutník, jeho zlato zčernalé a kouzlo umlčené.

Sofie vzala Lirielinu ruku do dlaní. Letitá tvář jí zářila radostí. „Duchové jsou volní. Pouto mezi nimi a zemí je uzdraveno.“

Liriel pomyslela na drowí magii a hrůzu, již ona sama nechtěně vypustila na povrch. „Co to druhé spojení?“

„Silné,“ řekla Čarodějnice zasmušile.

Drowka ukryla hlavu v dlaních. „Myslela jsem jen na sebe. Nikdy mě nenapadlo, že by z toho mohlo vzejít tohle\“

Sofie opět vzala Liriel za ruce a modrýma očima se vážně zahleděla do jejích. V tváři se jí zračila hluboká starost, ale ani stopa po odsouzení.

„Co jsi udělala, neudělala jsi sama. Když je jedna věc svázána, jiná je zlomena. Když je něco uzdraveno, něco jiného je zničeno. Taková je podstata magie i veškerého života. Tvé sestry to vědí.“

Vzhlédla k černě oděným ženám. Mlčky přikývly na souhlas.

Liriel se prudce posadila bez ohledu na vlnu závrati, kterou jí náhlý pohyb způsobil. „Lloth o tom se mnou mluvila. Pokud mluvila s jedním, proč ne s někým dalším?“

Vyškrábala se na nohy. „S drowy byla kněžka, žena, která se mnou kdysi bojovala o přízeň bohyně. Jestliže Lloth k této kněžce promlouvá, drowové z Temných říší se všechno dozvědí!“

„Máš nějaký důvod myslet si, že to už nevědí?“

Liriel zachmuřeně přikývla. „Ty válečníky poslal můj otec a jeho sestra. Patří k vládnoucí elitě ve městě, kde jsem se narodila. Byli to jejich osobní vojáci,“ zdůraznila.

„Takže si to tajemství chtějí nechat pro sebe,“ usoudila Sofie.

„Časem vyjde najevo,“ řekla drowka s jistotou, získanou léty zkušeností. „Pokud se o tom dozví Gorlist a jeho banda, tak dřív.“

Rozhlédla se po Fjodorovi. Medvěd s černou srstí přestal trhat drowího válečníka a zvedl hlavu, jako by cítil její pátrající myšlenky. Mávla na něj a vydala se do lesa a s každým krokem byla její chůze jistější.

Doprovázela ji neviditelná osoba. Duch ženy, jejíž podobu Liriel po mnoho dní nosila, kráčel vedle ní a jeho krok nebyl o nic pevnější než krok vyčerpané drowky. To, čeho byla svědkem, Sylune hluboce otřáslo. V mnohém své impulzivní cesty do Rašemenu hluboce litovala. Se smrtí se smířila, ale bylo těžké kráčet neviděná zemí, již zaživa znala, nebo vidět Sofii, která pro ni byla jako sestra, jako mocnou, avšak stárnoucí ženu.

Sylune nikdy nebyla obyčejná žena a nebyla ani obyčejný duch, přesto i ona cítila volání Poutníka a chladný dotek duchů a duší, kteří ji míjeli cestou do mocného kruhu.

Mohla toho být součástí. Možná by její magie změnila výsledek a spíš spojení mezi Temnými říšemi a povrchem zničila, než aby je posílila.

Možná. Dokonce ani jedna z Mystřiných Vyvolených nevěděla o kouzlech vše, stejně jako duch nechápal, co bylo možné znát o posmrtném životě. Kdyby Sylune vyslechla Poutníkovo volání, co by se z ní mohlo stát?

Duchové a duše, vysvobození Poutníkovým posledním a největším činem, se rozprchli a každý z nich zamířil na místo, kam patřil a kde chtěl ze všeho nejvíc být. Kam by šla ona, Sylune?

S největší pravděpodobností by se vrátila do Stinného údolí k existenci, jakou znala už léta – přízračná harfenice, hmotnější a vnímavější než většina duchů. Možná by se vrátila do života. Nebo by se konečně vydala dál?

Na okamžik si Sylune dovolila naslouchat naléhavému volání své bohyně, cítit teplo a uzdravení, které by tento poloviční život změnilo na něco nezměrně lepšího. Radost a bolest ji naplňovaly stejným dílem, když přemýšlela o tom, co mohlo a co ještě může být.

Nakonec udělala Sylune to co vždycky. Zvolila si povinnost.

Čarodějnice ze Stinného údolí s povzdechem obrátila tiché kroky k domovu a přenechala Rašemen živým a duchům, kteří byli součástí této země stejně jako skály a obloha.

Sharlarra viděla drowí dívku odcházet z bojiště a nejistě kráčet po boku obrovského černého medvěda. Ze všeho nejdřív ji napadlo jít za nimi, ale pak si vzpomněla na vlastní zvíře.

Elfka se rozběhla k místu, kde nechala Selenita, napůl ukrytého mezi stromy. Naplňovala ji hrůza. Zaslechla rychle se šířící historky o Poutníkovi a mocné magii, již čerpal z přivolaných duchů a duší. Co když byl mezi nimi i Selenit? Byla to nesnesitelná představa. Mezi ní a koněm existovalo víc než kamarádské pouto – bylo to poznání sahající do hloubi duše. Sharlarra si toho o dřívějším životě nebo o svých lidech moc nepamatovala, ale v krvi a kostech cítila, že přízračný kůň je spojením mezi ní a zapomenutými předky.

Zahvízdala na koně a odměnou jí byl sílící zvuk běžících kopyt. Sharlarra zmateně sledovala, jak k ní běží vysoký, stříbřitě šedý kůň s černou hřívou a ocasem, téměř se dotýkajícím země.

Poznání elfku zasáhlo jako účinky příliš velkého množství špatné pálenky. Nohy se jí podlomily a tvrdě dosedla na lesní zem.

„Selenite?“ vydechla.

Na neobvykle výmluvné koňské tváři se objevilo slabé podráždění, jako by zvíře chtělo říct: „Kdo jiný?“ Kůň pohodil hlavou a vybídl ji, ať na něj nasedne. Elfka se mu vyškrábala na hřbet. Společně odklusali hledat potíže.

Liriel před sebou zahlédla vysokou štíhlou drowí ženu, která lehce běžela podrostem. Přiložila si ruce k ústům a zakřičela: „Ysolde!“

Drowka se otočila za Lirieliným hlasem. „Pronásledujeme kněžku Lloth,“ zavolala. „Přidej se k nám.“

S těmito slovy se obrátila a zmizela ve stínech. Liriel zaslechla nezaměnitelné zasyčení a prásknutí biče s hadími hlavami a kvílivý křik válečnic Temné panny, které se rozběhly jiné na pomoc.

Pohlédla na Fjodora, jenž měl stále medvědí podobu. Využil toho, že se zastavila, aby si odpočinul. Sedl si na zadní a funěl jako pes, kterého štvali příliš dlouho a rychle. Čenich měl od krve a hustý kožich vlhký a slepený.

Drowku naplnila hluboká neblahá předtucha. Rukama přejela po medvědím těle svého přítele a našla hluboké rány v místech, kde drowí ocel proťala silné brnění z kožešiny a kůže. Berserkři během bojového šílenství nikdy necítili zranění ani únavu, nebyla jim zima, neměli žízeň. Skutečnost, že si Fjodor potřeboval odpočinout, jí napověděla, že se brzy změní do vlastní podoby. Tak zraněný a oslabený bojovým šílenstvím bude potřebovat léčbu.

„Vrať se k ostatním,“ řekla mu. Berserkr instinktivně poslechl příkaz wychlaran a vstal.

Liriel jej pozorovala, jak se trmácí pryč, a všimla si, že se vyčerpaně vleče a kulhá. Z toho pohledu ji bolelo srdce, ale nic víc udělat nemohla. Obrátila se a rozběhla po cestě, kterou se dala Ysolde.

Zvuky biče ji zavedly na břeh potoka. Smykem zastavila.

Shakti Hunzrin stála s bičem v ruce nad tělem dcery Qilué. Z rány na hlavě jí po tváři stékala stružka krve, ale ústa měla zkřivená ve zlovolném triumfu. Kostliví hadi se zvedali a dopadali a jejich čelisti a zkrvavené zuby se stále znovu a znovu vrhaly dolů.

Liriel vykřikla kněžčino jméno. Bití ustalo – pro Ysolde příliš pozdě – a na Lirielinu tvář se upřely nenávistné karmínové oči.

Okolní křoví se rozhrnulo a na mýtinu vstoupilo několik temných elfek. Shakti zklamaně zavřískla a udeřila bičem do země. Oblázky posetá půda se rozdělila a Shakti zmizela v úzké průrvě. Stejně rychle, jako se otevřela, se úniková cesta i zavřela a prasklinu naplnil tenký pramínek Ysoldiny krve.

Dvě z kněžek poklekly vedle Ysoldina zbitého těla. Jedna z nich pohlédla na Liriel očima plnýma nenávisti. Liriel sebou trhla, když poznala Dolor, kněžku, s níž bojovala ve Vysokém hvozdu.

„Měla jsem tě tehdy zabít,“ řekla kněžka chladně. „Nejdřív Elkantar, teď Ysolde. Kolik žalu musí kvůli tobě Qilué ještě snést?“

Na to neměla Liriel co říci. V očích ji pálily neprolité slzy, zatímco drowí kněžky zvedly zabitou velitelku na ramena a zmizely mezi stromy. Naplnil ji zármutek: pro Ysolde, první kněžku Eilistraee, kterou kdy potkala, a první živou bytost, jež ji uvítala ve světě na povrchu. Pro Qilué, která bude dál žít bez radosti a útěchy, již nalézala ve společnosti těch, které milovala. Nečekanější byl zármutek pro sen, jenž zemřel dřív, než si Liriel uvědomila, že jej má – sen o tom, že by mezi kněžkami Eilistraee mohla nalézt místo.

Následovnice Temné panny mohou uctívat Eilistraee, ale stále jsou to drowové. Nikdo nedokáže nenávidět krutěji nebo tak vytrvale lpět na své zášti. Liriel se obávala, že od Qilué a jejích stoupenců se jí nedostane uvítání.

Možná ji přijme samotná Eilistraee. Bohyně Liriel nejednou prokázala přízeň. A co měsíční kouzla, která Liriel vyvolala, co melodie písně měsíce, jejíž ozvěna jí stále zaznívala v mysli? To jistě musí být znamení, že se od ní bohyně neodvrátila! Třeba by mohla žít jako Trn a nalézt vlastní jedinečný cíl, jemuž by bohyně požehnala.

Jakoby v odpověď na její myšlenky se z nedaleko rostoucích stromů ozval divoký výkřik, hlas, který nebyl zcela elfí. Rozběhla se za zvukem a brzy zaslechla řinčení oceli.

Přeskočila změť kořenů, která se jí připletla do cesty, a vrazila na paseku. Spatřila Trn, jak bojuje s Gorlistem. Drowí válečník ji zahlédl a zarazil se uprostřed výpadu. Rychle se však vzpamatoval a surovým seknutím odrazil Trnin protiútok. Prodral se kolem elfky a zvedl meč nad hlavu, aby zachytil a odrazil úder, který mu zezadu namířila na krk.

Liriel napřáhla ruku a naznačila Trn, ať ustoupí. „Běž lovit ostatní,“ řekla. „Tuhle bitvu musím vybojovat já a už mu ji dlouho dlužím.“

„Příliš dlouho,“ zavrčel Gorlist. Z rozběhu na ni zaútočil, meč držel vysoko nad hlavou a řval vztekem, který v sobě potlačoval.

Tasila meč právě včas, aby ho stačila oběma rukama zvednout vzhůru. Pod silou nárazu čepelí se odpotácela dozadu.

Gorlist pokračoval v postupu. Vysokým výpadem tvrdě bodl, obratně se vyprostil z Lirielina krytu a znovu udeřil o několik palců vedle. Hrot meče tvrdě narazil na Lirielinu hrudní kost v místě, kde spočíval Poutník na značce, kterou jí vypálil hluboko do kůže. Amulet ji zachránil, ale zajíkla se bolestí.

Válečník se rozesmál divokým triumfálním smíchem. Sekl ji mečem po rameni, prořízl košili a zanechal dlouhý pálící šrám.

„Teď jsi poznamenaná ty,“ jásal škodolibě. „Tvoje první jizva. Uvidíme, kolik dalších vydržíš, než zemřeš.“ Ze rtů mu odletovaly sliny.

Jeho meč se zablýskl směrem k dívčině tváři. Liriel se podařil vysoký kryt, který jeho čepel stočil stranou. Pročísla jí vlasy. Gorlist meč vytrhl a vyrval jí z hlavy pramen kadeří.

„To byla další,“ řekl, když opět zaútočil.

Oba drowové tančili na břehu potoka a jejich meče řinčely ve smrtícím duetu, ale dlouhá noc a namáhavé vyvolávání kouzel vyčerpaly Lirieliny síly. Měla pocit, jako by se pohybovala vodou nebo ji zpomalovala otupělost jako v noční můře. Pomstychtivý válečník víc než jednou pronikl jejím krytem.

Jeho čepel ji škrábla přes komiky prstů na pravé ruce a zanechala dlouhý rudý šrám. Po ruce a jílci, který svírala, proudila krev.

Gorlist se vymrštil a provedl hluboký, prudký výpad. Liriel jej odvracela s jistotou, co bude následovat. Přesně jak očekávala, pohnul mečem v malém, ale prudkém kruhu a vypáčil jí zbraň z vlhké ruky. Padající meč nakopl a roztočená zbraň odlétla do potoka.

Liriel se před jeho dalším útokem vrhla k zemi, odvalila se stranou a natáhla po vrhacích nožích v botě. Ty mrštila po přibližujícím se drowovi. Srazil je stranou a postupoval dál.

Znovu se převalila a při tom brala a házela všechny nože, které jí přišly pod ruku. Gorlist je s pohrdavou lehkostí srazil na zem. Nad Liriel se zavřela chladná voda potoka a otřes způsobil, že si plně uvědomila svou situaci. Její zbraně byly pryč a všechna kouzla už použila.

Vyskočila na nohy a se vzdornou pýchou se nepříteli postavila. To bylo vše, co jí zůstalo.

Obrovský černý medvěd se zastavil na kraji lesa a bolestí zakalenýma očima se rozhlédl po bojišti. Skalnatá půda byla posetá těly padlých a na ranní obloze jako temná mračna kroužila početná hejna vran.

Medvědovi se podlomila zraněná tlapa a šelma se svalila na zem. Fjodor cítil na kůži mrazivé objetí rašemenské půdy.

Nahý, krvácející a promrzlý až do morku kostí se zvedl ze země a rozhlížel se po něčem, čím by se zakryl. Nebylo to těžké, neboť při změně se berserkrovo veškeré oblečení vždy servalo z těla. Našel pár bot – podle velikosti patřily jeho bratranci Peťovi – a košili a kalhoty. Šněrování na košili a obou bocích kalhot se při změně majitele na medvěda potrhalo, ale to nepředstavovalo problém. Podle rašemenského zvyku mělo všechno oblečení válečníků druhé šněrování, na počest dob, kdy berserkrové měnili podobu podle své vůle.

Fjodor si provlékl a uvázal druhé šněrování tak rychle, jak mu roztřesené ruce dovolily. Natáhl si Peťovy boty a rozhlédl se po svém meči.

Na zemi leželo několik zbraní, rašemenských i drowích, ale žádnou z nich si nevzal. Podle tradice bude černý meč tím posledním, kterým bude vládnout.

Pátral po Liriel a sledoval černě oděné Čarodějnice, které se s dalšími ženami pohybovaly kolem bojiště. Nebyla mezi nimi.

Jak závoj bojového šílenství slábl, vzpomněl si, kdy a kde přítelkyni viděl naposledy. Čekala na ni kněžka Lloth a s ní smrtelně nebezpečný drowí šermíř. Přikázala mu, ať odejde.

A on odešel.

Fjodor se obrátil a odklopýtal do lesa. Došly mu síly, neměl meč. Nezbývalo mu nic jiného než drowí dívka, již miloval, a vědomí, že už nikdy nemusí Rašemen znovu opustit.

Voda vedle Liriel vylétla do výšky a zformovala se do známé modré podoby genasi. Azar se na drowku nelítostně usmála a v jejích očích jasně plálo šílenství. Podávala Liriel meč, který Gorlist předtím odhodil do vody.

„Illithid tě chtěla mrtvou,“ řekla. „Žij jí navzdory!“

Liriel neměla čas odpovědět ani přijmout meč. Útočící Gorlist byl již téměř u ní. Neviděla, jak se k ní Fjodor žene a pohybuje se nadpřirozenou rychlostí, propůjčenou berserkrovským šílenstvím.

Mladý Rašemenec se vrhl mezi dívku a válečníka a přijal ránu určenou Liriel. Drowí ocel se ponořilo hluboko a zasáhla cíl. Fjodor ztěžka padl na kolena a síla jeho poslední zuřivosti jej opustila jako povzdech.

Mýtinou se rozlehl Lirielin pronikavý nářek. Vrhla se na Gorlista a jako divoké zvíře jej trhala nehty a zuby. Společně spadli na zem, ale silnější muž ji rychle dostal pod sebe.

Sevřel její zuřivé ruce a přidržel jí je nad hlavou. Jednou rukou držel zajatkyni, druhou sáhl k opasku pro nůž a zvedl jej k smrtícímu úderu.

Ztuhl, ruku zdviženou a krk napjatý v němém výkřiku. Z otevřených úst mu vytryskla rudá krev a zář nenávisti v očích konečně pohasla. Pomalu se skácel na bok a zůstal ležet s Lirieliným mečem trčícím z krku.

Nad ním stála Azar. „Illithid tě chtěla mrtvou,“ vysvětlila Liriel, „stejně jako tenhle tmavý muž.“ Natáhla k drowí dívce štíhlou modrou ruku.

Liriel se jí chopila a dovolila genasi vytáhnout ji na nohy. Přeběhla k Fjodorovi a padla na kolena vedle jeho těla. Matně si uvědomovala klapot koňských kopyt a Sharlařinu hlavu se zářivými vlasy vedle své. „Co můžu udělat?“ zeptala se elfka tiše.

Drowka se jí podívala do očí. „Měl meč – černou čepel bez ostří. Najdi ho a přines sem.“

Elfka vyskočila na nohy a nasedla na koně. Selenit se rozběhl k bojišti, jako by cítil, že času ke splnění úkolu rychle ubývá. Sharlarra si hřbetem ruky otřela slzy z tváře a očima přejížděla bitevní pole.

Nakonec její zrak spočinul na hřmotné, přibližně třicetileté ženě. Černé copy měla rozpletené a na kytlici skvrny od krve. K sukním se jí tiskli dva malí chlapci a přes rameno měla přehozený černý meč.

Sharlarra zastavila vedle ženy. „Liriel mě poslala najít Fjodorův meč. Neptej se mě proč. Je to on?“

V ženiných modrých očích se objevil sklíčený výraz. „Je, a nemusím se ptát proč. Rašemenský válečník vždy umírá se svým mečem v ruce.“