Konec dětství

5

„Toto je ten den!“ bylo slyšet v éteru ve všech jazycích.

„Toto je ten den!“ hlásaly titulky tisíců novin. Toto je ten den! pomyslel si kameraman, když znovu a znovu kontroloval zařízení instalované kolem obrovského prázdného prostoru, na němž přistane Karellenova lod.

Zbývala skutečně jen jedna loď. Ta, která visela nad New Yorkem. Lodě nad ostatními městy ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Jejich přízraky se den předtím rozplynuly v nicotu, zmizely jako pára za ranního rozbřesku.

Zásobovací lodě přilétající a odlétající z dalekého vesmíru byly skutečné, ale stříbrné lodě visící nad téměř všemi hlavními městy světa byly po celá ta léta pouhou iluzí. Nikdo netušil, jak se Vládcům tento klam podařilo uskutečnit. Všechny ty lodě byly pouze vizuální kopií Karellenovy lodi. Nebyl to pouhý optický klam, protože ta ohromná tělesa byla viditelná i na radaru a stále ještě žili lidé, kteří přísahali, že slyšeli jekot mučeného vzduchu, když lodě prolétaly zemskou atmosférou.

To ale nebylo důležité. Hlavní bylo to, že Karellen tuto manifestaci síly už nepotřeboval. Odhodil všechny své psychologické zbraně.

„Loď se pohnula!“ ozvalo se najednou a slova se rozlétla do všech koutů planety. „Míří na západ!“

Karellenova lod pomalu klesala z pustých výšin stratosféry na své druhé setkání s lidskou historií. Posadila se poslušně před čekajícími kamerami a několikatisícovým davem diváků. Jenom několik málo lidí vpředu mělo možnost vidět to, co milióny shromážděné kolem televizních obrazovek na celém světě.

Země by se měla otřásat a sténat pod nezměrnou tíhou, která na ni dopadla, ale lod byla stále ještě ovládána silami, které ji poháněly a držely kdekoliv v mezihvězdném prostoru. Políbila zemi tak jemně jako padající vločka sněhu.

Hladký oblý povrch ve výšce dvaceti metrů nad zemí se leskl a zářil.

A najednou se v něm objevil velký otvor. Prázdnota z něj hleděla do čekajících očí kamer. Byl temný jako vstup do černé jeskyně.

Pak se z něj najednou vysunul široký stříbřitý tunel a snesl se k zemi. Zdálo se, že je z jednoho kusu kovu a uvnitř byla po každé straně madla. Ale nebyly tam žádné schody; povrch byl příkrý a hladký jako skluzavka toboganu. Nebylo možné dostat se nahoru pouhou chůzí.

Celý svět pozoroval temný portál, v němž se nic nehýbalo. Pak se ozval ten tak zřídka slýchaný a přece nezapomenutelný Karellenův hlas, šířící se všemi směry ze skrytého zdroje. Jeho slova nemohla být překvapivější.

„Tam dole u vstupu do tunelu jsou nějaké děti. Chtěl bych, aby sem dvě z nich za mnou přišly a setkaly se se mnou.“

Na chvíli zavládlo ticho. Pak se z davu oddělili chlapec a děvče a kráčeli směrem k tunelu, vstříc historii. Další děti je následovaly, ale Karellen je zastavil. „Dvě budou stačit.“

Děti, kterým nebylo více než šest let, skočily na kovovou skluzavku tunelu s nadšením očekávajíce nové dobrodružství. Radostně mávaly svým rodičům a celému davu. Pak se stal zázrak.

Děti začal rychle vystupovat po příkrém svahu. Ale jejich nohy se nehýbaly a jejich těla se nakláněla v pravém úhlu k povrchu onoho podivného tunelu. Bylo zřejmé, že v něm existuje úplně odlišná gravitace, zcela ignorující zákony o zemské přitažlivosti. Děti stále ještě vychutnávaly nový neobvyklý zážitek a napjatě očekávaly, co jim přinesou příští okamžiky. Nahoře zmizely v lodi.

Po dobu dvaceti sekund celý svět s napětím mlčel — ačkoliv pak nikdo nevěřil tomu, že to trvalo tak krátce. Pak se v temnotě otvoru něco pohnulo a Karellen vyšel ven do slunečního světla. Chlapec seděl na jeho levém rameni a děvče na pravém. Oba si hráli s Karellenovými křídly a vůbec si nevšímaly ochromeného davu.

Byl to hold mistrovské psychologii Vládců a létům jejich pečlivé přípravy, že tehdy omdlelo pouze několik lidí. Ale přesto by se na celém světě našla pouze malá hrstka těch, kteří v tomto okamžiku nepocítili záchvěv pradávné hrůzy, kterou nakonec nadobro vymýtil rozum.

Nebylo o tom pochyb. Blanitá křídla, malé rohy, ocas — ano, měl všechno. Ta nejstrašnější ze všech legend, doprovázející lidstvo z temné minulosti, se stala skutečností. Ale on stál ve své ebenové majestátnosti a usmíval se. Od jeho ohromného těla se odrážely sluneční paprsky a na každém rameni mu důvěřivě sedělo lidské dítě.