Konec dětství

3

Poslední dobou spal Stormgren špatně, což bylo zvláštní, protože již brzy se nadobro zbaví všech povinností vyplývajících z jeho postavení. Sloužil lidstvu čtyřicet let a Vládcům pět let a jen málo lidem se v životě podařilo uskutečnit tolik ambicí. Možná, že právě tohle byl jeho problém: na léta své penze, jakkoli budou dlouhá, už neměl žádné další plány, které by daly jeho životu smysl. Od té doby, co Marta zemřela a děti si založily své vlastní rodiny, jeho svazky se světem zeslábly. Možná to bylo i tím, že sám sebe začal spojovat s Vládci a to ho ještě víc odloučilo od lidí.

Toto byla další z bezesných nocí, kdy naplno pracující mozek guvernéra zklamal. Byl natolik čilý, že raději vylezl z postele. Hodil na sebe župan a šel se projít na zahradní terasu svého skromného příbytku. Málokterý z jeho podřízených nevlastnil příbytek mnohem luxusnější, ale tohle místo jeho potřebám naprosto vyhovovalo. Žádný hmotný majetek či oficiální uznání už nemohly přidat nic víc k pozici, kterou zaujímal.

Byla horká, dusná noc, ale obloha byla jasná a nízko na jihozápadě visel velký měsíc. Deset kilometrů odtud zářila do noci světla New Yorku jako svítání, které ztuhlo v aktu rozbřesku.

Stormgren se podíval na dřímající město a pak očima vyšplhal vzhůru do vzdálenosti, kterou z žijících lidí urazil pouze on sám. Přestože to bylo tak vysoko, byl schopen rozlišit povrch Karellenovy lodi, lesknoucí se v měsíčním svitu. Pomyslel si, co asi Dohlížitel dělá, protože pochyboval o tom, že Vládci vůbec někdy spí.

Vysoko na obloze uviděl meteor, razící si svou cestu dolů z hvězdné kopule. Na chvíli jasně zazářil, pak pohasl a na obloze zůstaly zase jenom hvězdy. Byla to krutá připomínka: za sto let tu stále ještě bude Karellen vedoucí lidstvo k cílům, které zná jen on sám, ale za čtyři měsíce tu už bude jiný generální tajemník. To by Stormgrenovi ani tak nevadilo — ale znamenalo to, že mu už zbývá jenom velmi málo času na to, aby zjistil, co se skrývá za temnou obrazovkou.

Teprve v posledních dnech si dovolil připustit, že je tajemstvím Vládců přímo posedlý. Až donedávna mu víra v Karellena bránila o něm nějak pochybovat; ale nyní si musel připustit, že protesty a požadavky Ligy za osvobození na něj mají svůj účinek. Je pravda, že propaganda o zotročení lidstva je pouhou propagandou. Jenom málo lidí tomu vážně věří anebo si přeje vrátit se zpět ke starým pořádkům. Lidé si zvykli na Karellenovu stěží postřehnutelnou vládu — ale stávali se netrpělivými, protože chtěli vědět, kdo jim vládne. A mohou být klamáni?

Liga za osvobození, třebaže největší, byla pouze jednou z organizací vystupujících proti Karellenovi — a následně proti lidem, kteří spolupracovali s Vládci. Politika a námitky těchto skupin se diametrálně lišily: některé zdůrazňovaly náboženská hlediska, jiné zase podtrhovaly otázku vměšování se do vnitřních záležitostí lidstva. Cítily se — a měly pro to dobré důvody — jako násilně civilizovaní Indiáni devatenáctého století, kteří měli námitky proti britské vládě. Mimozemšťané přinesli Zemi mír a prosperitu — ale kdo ví, za jakou to mělo být cenu? V historii lidstva existovaly četné příklady: dokonce i ty nejmírumilovnější kontakty mezi rasami rozdílných kulturních úrovní měly za následek útlak a diskriminaci té nejslabší z nich. Jednotlivci i celé národy byli nyní konfrontováni s hrozbou, s jakou se nikdy nestřetli. A civilizace Vládců, zahalená v tajemství, představovala tu nejvážnější hrozbu, jaké kdy musel člověk čelit.

Z přilehlé místnosti uslyšel slabé cvaknutí dálnopisu chrlícího přehled nejčerstvějších zpráv, zasílaný sem Centrálním tiskovým úřadem. Stormgren vešel dovnitř a zběžně přelétl očima arch papíru. Kdesi na druhé straně světa měla Liga za osvobození na svědomí ne velmi originální titulek. „JE ČLOVĚK OVLÁDÁN MONSTREM?“ ptal se článek a pokračoval: „President Východní sekce Ligy za osvobození Dr. C. V. Krišnan řekl na dnešním shromáždění v Madrásu: 'Vysvětlení podivného chování Vládců je zcela jednoduché — jejich fyzická forma je natolik cizí a odpudivá, že se lidem prostě neodvažují ukázat. Vyzývám Dohlížitele, aby to přiznal.'„

Stormgren papír znechuceně zahodil. Dokonce i kdyby to byla pravda, co na tom? Byla to stará myšlenka a nikdy mu nedělala starosti. Nevěřil, že existuje nějaká biologická forma, ať už jakkoliv podivná, na kterou by si člověk za čas nezvykl a dokonce ji neshledal zajímavou či krásnou. Hlavní je přece mysl, ne tělo. Kdyby se mu o tomhle podařilo přesvědčit Karellena, Vládci by snad mohli změnit svou politiku. Bylo jasné, že nejsou ani z poloviny tak odporní jak ukazovaly ony nesčetné ilustrace, které se objevily na stránkách novin brzy po jejich příchodu na Zemi!

Stormgren ovšem věděl, že to není pouhá myšlenka na jeho nástupce, co ho nutí trápit se tím, jak tohle všechno dopadne. Byla natolik čestný, aby si dokázal přiznat, že jeho hlavním motivem je prostá lidská zvědavost. Vždy si Karellena představoval jako osobu a nebude spokojen, dokud nepozná, jakou bytostí ve skutečnosti je.

Když příštího rána Stormgren nepřijel ve svou obvyklou dobu, byl Pieter van Ryberg překvapený a trochu rozmrzelý. Ačkoliv generální tajemník často vyřizoval spoustu telefonních hovorů ještě před příchodem do kanceláře, nikdy se o tom nezapomněl předem zmínit. Dnešního rána to bylo o to horší, že tu pro Stormgrena bylo několik naléhavých zpráv. Van Ryberg obtelefonoval půl tuctu nejrůznějších oddělení, aby ho nalezl, ale pak to znechuceně vzdal.

Odpoledne už byl silně znepokojen a poslal ke Stormgrenovu domu vůz. O deset minut později uslyšel houkání policejní hlídky přijíždějící po Rooseveltově třídě. Zpravodajské agentury zřejmě měly v policejním autě své přátele, protože ještě když se díval, jak patrola přijíždí, rozhlas oznamoval světu, že už není pouhým zástupcem generálního tajemníka, ale úřadujícím generálním tajemníkem OSN.

Kdyby toho van Ryberg měl méně na práci, určitě by se pobavil pročítáním reakcí tisku na Stormgrenovo zmizení. Během posledních měsíců se světový tisk rozdělil na dvě protichůdné skupiny. Veškerý západní tisk schvaloval Karellenův plán učinit všechny lidi občany jednoho světa. Východ na druhé straně byl zmítán prudkými a nejednotnými záchvěvy své národní hrdosti. Některé tamější státy byly nezávislé ne déle než jednu generaci a měly strach, že se znovu ocitnou v řetězech. Kritika Vládců byla v těchto zemích všeobecně rozšířená a dost odvážná: po počátečním období extrémní opatrnosti tisk rychle zjistil, že ať jsou proti Karellenovi jakkoliv drzí, nic se jim nestane. A tak se jejich útoky neustále stupňovaly.

Většina z těchto útoků ale nereprezentovala názor velkého množství lidí, ačkoliv byly velmi hlasité. Podél hranic, které měly brzy zmizet navěky, byly zdvojnásobeny stráže — ale vojáci se jeden na druhého dívali s jakýmsi nevyjádřeným přátelstvím. Politici a generálové mohli bouřit a zuřit jak chtěli, ale tiše vyčkávající milióny lidí cítily, že už brzy skončí dlouhá a krvavá kapitola lidské historie.

A právě v této době Stormgren zmizel a nikdo nevěděl kam. Rozruch se náhle uklidnil, když si svět uvědomil, že ztratil jediného člověka, s nímž Vládci ze svých nepochopitelných důvodů komunikují. Na tiskové a rozhlasové komentátory jakoby padla jakási paralýza; a v tichu se ozýval pouze hlas Ligy za osvobození, která protestovala, že v tom nemá prsty.

Když se Stormgren probudil, všude kolem něj byla naprostá tma. V prvním okamžiku byl příliš rozespalý, než aby si uvědomil zvláštnost okolního prostředí. Pak se zbrkle posadil a hledal tlačítko, které měl doma u postele.

Ale v temnotě nahmatal pouze hladkou kamennou zeď, chladnou na dotek. Na okamžik ztuhl, tělo i mysl měl jakoby ochromeny přítomností něčeho hrozivého. Poté si v posteli klekl na kolena stěží důvěřuje vlastním smyslům a špičkami prstů začal ohmatávat onu neznámou zeď.

Po chvíli uslyšel cvaknutí a proti němu se ve tmě objevil pruh světla. Na pozadí slabě ozářené místnosti Stormgren rozeznal obrys lidské postavy. Pak se dveře zavřely a opět nastala tma. Stalo se to tak rychle, že z místnosti, v níž se nacházel, nestačil zaregistrovat vůbec nic.

O vteřinu později byl oslepen prudkým světlem baterky. Světlo mu chvíli mířilo na obličej, pak osvítilo celou jeho postel, což byla, jak nyní viděl, pouhá matrace položená na hrubých prknech.

Ze tmy k němu promluvil měkký hlas. Dokonalou angličtinou, ale s přízvukem, který Stormgren nebyl schopen ihned určit.

„Ach, pan generální tajemník — jsem rád, že už jste se probudil. Doufám, že se cítíte docela v pořádku.“

V té poslední větě bylo něco, co natolik upoutalo Stormgrenovu pozornost, že hněvivá otázka, kterou se chystal položit, na jeho rtech odumřela. Hledě do tmy se zeptal s klidem v hlase: „Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“

Ten druhý se zachechtal.

„Několik dní. Slíbili nám, že to nebude mít žádné vedlejší účinky. Jsem rád, že to je pravda.“

Zčásti proto, aby získal čas, zčásti proto, aby vyzkoušel své vlastní reakce, Stormgren spustil nohy přes okraj postele. Měl na sobě stále ještě pyžamo, ale bylo velmi pomačkané a špinavé. Když se pohyboval, cítil slabou závrať — nebylo to až tak nepříjemné, ale přesvědčilo ho to o tom, že byl skutečně pod vlivem drogy.

Obrátil se směrem ke světlu.

„Kde jsem?“ zeptal se ostře. „Ví o tom Wainwright?“

„Nevzrušujte se,“ odpověděl mu tmavý obrys. „O těchhle věcech se teď nebudeme bavit. Hádám, že máte hlad. Oblečte se a pojďte na večeři.“

Kužel světla klouzal po místnosti a Stormgren si mohl poprvé udělat představu o jejích rozměrech. Stěží se to dalo nazvat místností, protože zdi byly z holého kamene, jen hrubě opracovaného do patřičného tvaru. Uvědomil si, že je v podzemí, možná velmi hluboko. A protože byl několik dní v bezvědomí, může se nacházet kdekoliv na Zemi.

Baterka osvítila hromádku šatů pohozených přes bednu v rohu.

„To by vám mělo stačit,“ řekl hlas ze tmy. „Praní je tu dost velkým problémem, takže jsme s sebou vzali pár vašich obleků a košil.“

„To je od vás velmi pozorné,“ utrousil Stormgren bez sebemenšího náznaku humoru.

„Je nám líto, že tu nemáte nábytek a elektrické osvětlení. Tohle místo je v určitých ohledech vyhovující, ale postrádá půvab a pohodlí.“

„Vyhovující k čemu?“ zeptal se Stormgren, když se soukal do košile. Bylo zvláštní dotýkat se na tomhle místě známých šatů.

„Prostě vyhovující,“ odpověděl hlas. „A mimochodem, protože spolu zřejmě strávíme delší dobu, říkejte mi Joe.“

„Navzdory vaší národnosti,“ doplnil Stormgren. „Jste přece Polák, nebo ne? Myslím, že bych uměl vyslovit i vaše pravé jméno. Určitě nebude složitější než finská jména.“

Následovala krátká pauza a světlo strnulo na místě.

„Dobrá, mohl jsem to předpokládat,“ řekl Joe rezignovaně. „V těchto věcech jste jistě nesmírně zkušený.“

„Pro člověka na mém místě je to užitečný koníček. Odvažuji se říci, že jste dlouhou dobu pobýval ve Spojených státech, ale neopustil jste Polsko, dokud-“

„To stačí,“ řekl Joe. „Vidím, že už jste hotov.“

Stormgren kráčel ke dveřím s pocitem hrdosti nad svým malým vítězstvím. Joe ustoupil stranou, aby ho nechal projít. Stormgrena napadlo, zda je jeho únosce ozbrojen. Určitě ano a kromě toho tu všude kolem musí být jeho komplicové.

Chodba byla slabě osvětlena olejovými lampami a Stormgren poprvé zřetelně uviděl toho, s kým mluvil. Byl to muž kolem padesátky a musel vážit hodně přes dvě stě liber. Všechno mu bylo těsné, od maskovací uniformy, která mohla patřit jakékoliv armádě na světě, až po ohromný pečetní prsten na jeho levé ruce. Muž jeho velikosti u sebe vůbec nemusel mít zbraň. Jestli se odsud vůbec někdy dostanu, pomyslel si Stormgren, nebude těžké vypátrat ho. Pak si zklamaně uvědomil, že Joe si tohoto faktu je zcela jistě také vědom.

Zdi kolem nich, ačkoliv sem tam pokryté betonem, byly téměř holá skála. Stormgrenovi bylo jasné, že je v nějakém nepoužívaném dole a pomyslel si, že by věděl o lepších vězeních. Až do této chvíle mu skutečnost, že byl unesen, nedělala příliš velké starosti. Cítil, že ať už se stalo cokoliv, Vládci ho jistě brzy najdou a zachrání. Nyní si tím ale nebyl tak jist. Byl už přece pryč několik dní a zatím se nestalo vůbec nic. Zřejmě i Karellenova moc má své meze a jestliže je opravdu pohřben v hloubi nějakého vzdáleného kontinentu, Vládci mohou být přes veškeré své vědomosti neschopni ho nalézt.

V prázdné, slabě osvětlené místnosti seděli u stolu dva další muži. Když Stormgren vešel, vzhlédli k němu se zájmem a znatelným respektem. Jeden z nich posunul přes stůl tác obložených chlebů, po nichž Stormgren hladově sáhl. Měl opravdu velký hlad, ale přesto ho napadlo, že mu mohli k jídlu připravit něco zajímavějšího. Ale jeho únosci sami zřejmě neměli k jídlu nic lepšího.

Zatímco jedl, rychle si prohlížel tři muže okolo sebe. Joe mezi nimi vynikal nejenom svou fyzickou velikostí, ale i silou svého charakteru. Ti druzí dva byli evidentně jeho pomocníci — nevýrazní jedinci, jejichž původ by snad mohl určit, kdyby je slyšel mluvit.

Nabídli mu také nějaké víno a třebaže sklenice nebyla zrovna moc čistá, Stormgren jím spláchl poslední zbytek chlebíčků. Cítil se teď mnohem jistěji a obrátil se na obrovského Poláka.

„Snad byste mi teď mohl říct, co tohle všechno znamená a co si od toho slibujete.“

Joe si odkašlal.

„Chtěl bych, aby vám byla jasná jedna věc,“ řekl. „Tohle nemá nic společného s Wainwrightem. Bude překvapen stejně tak jako kdokoliv jiný.“

Stormgren tohle zpola očekával, třebaže se teď v duchu divil, proč Joe potvrzuje jeho podezření. Už dlouho tušil existenci nějakého extremistického hnutí uvnitř — anebo za hranicemi — Ligy za osvobození. „Jen tak pro zajímavost, jak jste mne vlastně unesli?“ Na tohle stěží očekával odpověď, a proto mu trochu vzalo dech, když viděl jak jsou celí žhaví, aby mu to řekli.

„Bylo to jako v hollywoodském thrilleru,“ řekl Joe s radostí. „Nebyli jsme si jistí tím, zda vás Karellen nehlídá, proto jsme učinili velmi důkladná opatření. Složil vás plyn, který jsme k vám vehnali přes ventilační zařízení — to bylo snadné. Pak jsme vás bez problémů odnesli ven do připraveného automobilu. Musím říci, že ne všechno dělali naši lidé. Najali jsme si na tuto práci — ehm — profesionály. Karellen je mohl dostat — v podstatě si myslíme, že to udělá, ale nedozví se od nich vůbec nic. Když vůz odjel od vašeho domu, zamířil do dlouhého podzemního tunelu, ani ne sto kilometrů od New Yorku. Vyjel na opačném konci, stále vezoucí omámeného muže, který vypadal přesně jako vy. O hodnou chvíli později se na opačném konci tunelu objevil velký kamion naložený kovovými bednami a jel směrem k jistému letišti, kde byly bedny zcela legálně naloženy do letadla. Jsem si jist, že majitelé těch beden se zhrozí, až zjistí, jak jsme je využili.

Zatím auto, které vlastně odvedlo skvělou práci, pokračovalo směrem ke kanadské hranici. Možná, že už je Karellen dostal — je mi to vlastně jedno. Jak vidíte — a já doufám, že si ceníte mé otevřenosti — celý náš plán byl založen na jedné věci. Jsme si zcela jisti, že Karellen může vidět a slyšet vše, co se odehrává na zemském povrchu, ale pokud není čaroděj, nemůže vidět pod zem. Takže nemohl vědět o oné záměně v tunelu. A pak už bylo příliš pozdě. Samozřejmě, že jsme hodně riskovali, měli jsme však ještě jednu nebo dvě další pojistky, ale ty vám teď neprozradím. Mohly by se nám ještě někdy hodit.“

Joe mu celý příběh vypověděl s takovým nadšením, že se Stormgren jen stěží ubránil smíchu. Ale přesto byl velmi rozrušen. Byl to dokonalý plán a je docela možné, že se jim podařilo Karellena přelstít. Stormgren vůbec nevěděl, jestli ho Vládci nějakým způsobem střeží. Ani Joe o tom nebyl přesvědčen. Možná právě proto byl tak upřímný — chtěl vědět, jak na to Stormgren bude reagovat. Dobrá, musí tedy vypadat důvěryhodně, ať už jsou jeho skutečné pocity jakékoliv.

„Jste pěkně pošetilí,“ řekl jim s opovržením v hlase, „jestli si myslíte, že můžete Vládce tak snadno obelstít. V každém případě, k čemu to všechno má být dobré?“

Joe mu nabídl cigaretu, kterou Stormgren odmítl, pak si sám jednu zapálil a sedl si na okraj stolu. Poté, co se ozvalo zlověstné zapraštění, rychle seskočil.

„Naše motivy by měly být zcela jasné,“ začal. „Veškeré naše argumenty byly bezvýsledné, proto jsme museli sáhnout k jiným metodám. Naše podzemní hnutí už existuje dlouho a Karellen, ať už má jakoukoli moc, to s námi nebude mít lehké. Chceme bojovat za naši nezávislost. Abyste mne ale nepochopil špatně. Nechceme žádné násilí — alespoň ne ze začátku, ale Vládci přece používají lidské spojence a právě těm to uděláme značně nepohodlné.“

Mnou počínaje — pomyslel si Stormgren. V duchu přemýšlel, kolik bylo pravda z toho, co mu pověděli. Opravdu si myslí, že tyto gangsterské metody Karellenem nějak pohnou? Na druhé straně je pravda, že dokonale organizované hnutí může spoustu věcí pořádně zkomplikovat. Joe se přece zmínil o jednom slabém místě systému Vládců. Jejich příkazy byly opravdu vydávány prostřednictvím lidí. Jestliže budou tito lidé terorizováni, celý systém může ztroskotat.

To byla pouze malá možnost, Stormgren věřil tomu, že Karellen najde nějaké řešení.

„Co se mnou chcete udělat?“ zeptal se po chvíli. „Jsem přece rukojmí — nebo ne?“

„Nemějte péči, my se o vás postaráme. Během pár dní tu budeme mít jistou návštěvu a do té doby se budeme snažit zabavit vás jak nejlépe budeme umět.“

Dodal několik slov ve svém jazyce a jeden z jeho společníků vytáhl balíček zbrusu nových karet.

„Obstarali jsme je zvlášť pro vás,“ vysvětlil Joe. „Tuhle jsem četl v Timesech, že jste dobrý v pokeru.“

Jeho hlas zněl humorně, zjevně se bavil. „Doufám, že s sebou máte dost peněz. Nedívali jsme se. Konec konců můžeme brát i šeky.“

Stormgren zíral na své únosce dost zmoženě. Pak když konečně pochopil absurdní humor situace, najednou se mu zdálo, že všechny povinnosti a tíže jeho postavení jsou pryč. Od této chvíle je to van Rybergova práce. Ať se stane cokoliv, on sám s tím nemůže dělat vůbec nic — a ti fantastičtí kriminálníci netrpělivě čekají, až s nimi začne hrát poker.

Najednou zvedl hlavu a začal se smát jako se nesmál už dlouhá léta.

Není pochyb o tom — pomyslel si van Ryberg zachmuřeně, že Wainwright mluví pravdu. Mohl mít určité podezření, ale zcela jistě neví o tom, kdo Stormgrena unesl. A ani on sám únos neschvaloval. Van Ryberg sdílel se Stormgrenem už delší dobu neodbytné tušení, že v rámci Ligy za osvobození existují nějací extrémisté, kteří nutí Wainwrighta, aby vyvíjel aktivnější politiku. A ti nyní vzali věci do svých rukou.

Únos byl perfektně zorganizován, o tom nemůže být pochyb. Stormgren teď může být kdekoliv na Zemi a je jen malá naděje, že by se ho podařilo najít. Ale něco přece musíme udělat, rozhodl van Ryberg, a to rychle. Navzdory tomu, že se se Stormgrenem tak často vadil, měl ho velmi rád. A také měl strach z toho, že bude muset osobně jednat s Karellenem. Ale neměl jinou možnost.

Středisko spojů zaujímalo celé horní podlaží obrovské budovy. Po celé jeho ploše se rozprostírala řada dálnopisů. Některé tiché, jiné zuřivě cvakaly. Procházely jimi nekonečné řady údajů. O světové produkci, stavu i počtu obyvatelstva, veškeré světové ekonomice. Někde v Karellenově lodi se nachází ekvivalent této pozemské místnosti a van Ryberg si s mrazením v zádech pomyslel, jací tvorové asi procházejí onou místností a kontrolují údaje, které jim vysílá Země.

Ale dnes ho tyto stroje a práce, kterou vykonávaly, nezajímaly. Šel přímo k malé místnosti, do níž měl předtím přístup pouze Stormgren. Podle van Rybergových instrukcí byl zámek násilím otevřen a nyní ho přede dveřmi očekával šéf spojové sekce.

„Je to jako obyčejný dálnopis se standartní klávesnicí,“ řekl van Rybergovi. „Můžete jím vysílat také snímky či grafy, ale říkal jste, že tohle nebudete potřebovat.“

Van Ryberg nepřítomně přikývl. „To je všechno. Děkuji vám,“ řekl. „Nezdržím se tu moc dlouho. Pak to tu opět zamknete a všechny klíče mi předáte.“

Počkal, až šéf spojové sekce odešel a pak si sedl k přístroji. Byl využíván velmi zřídka, protože veškeré záležitosti mezi Karellenem a Stormgrenem byly vyřizovány na jejich pravidelných týdenních schůzkách. Tohle bylo pouze pro případ nouzového spojení a van Ryberg očekával, že odpověď přijde velmi rychle.

Po chvíli váhání začal necvičenými prsty vyťukávat zprávu. Stroj tiše předl a za pár sekund na obrazovce blikala první slova. Pak se opřel v křesle a čekal na odpověď.

Ani ne o minutu později začal stroj opět vrčet. Van Ryberg si pomyslel, a to ne poprvé, zda Dohlížitel vůbec někdy spí. Zpráva byla velmi krátká a moc mu nepomohla.

NEMÁM ŽÁDNÉ INFORMACE. ŘEŠENÍ PONECHÁVÁM VÝHRADNĚ NA VÁS. K.

Van Ryberg si hořce a bez jakéhokoliv uspokojení uvědomil, jak velká zodpovědnost mu byla svěřena.

Během posledních tří dnů Stormgren důkladně analyzoval své únosce. Joe byl jediný, kdo z nich byl důležitý. Ti druzí nebyli nikdo. Sběř, která by se dala najít v jakémkoliv podzemním hnutí. Ideály Ligy za osvobození pro ně nic neznamenaly, jejich jediným zájmem bylo vydělat si na živobytí minimálním množstvím práce.

Joe byl ale mnohem komplexnější jedinec, třebaže jistým způsobem připomínal Stormgrenovi velké dítě. Jejich nekonečné partie pokeru byly přerušovány zuřivými politickými debatami a Stormgrenovi bylo brzy jasné, že velký Polák nikdy nebral důvody, pro něž bojoval, vážně. Ve všem, co řekl, zněly emoce a extrémní konzervatismus. Dlouhý boj jeho rodné země za nezávislost ho ovlivnil natolik, že stále jakoby žil v minulosti. Byl živou relikvií, jedním z těch, kteří nemají žádný užitek ze současného způsobu života. Až lidé jeho typu vymizí, jestli se to ovšem vůbec někdy stane, svět bude mnohem bezpečnější, ale také mnohem méně zajímavý.

Stormgren byl pomalu přesvědčen o tom, že Karellenovi se nepodaří ho najít. Snažil se nepřipustit to před svými únosci, ale nepřesvědčil je. Bylo zcela jasné, že vyčkávají, zda Karellen něco podnikne. Když se nic nestane, budou moci pokračovat ve svých dalších plánech.

Stormgren proto vůbec nebyl překvapen, když k němu za čtyři dny po jeho únosu přišel Joe a oznámil mu, že mají návštěvu. Všichni únosci byli trochu nervózní a vězeň si domyslel, že se jej konečně odhodlali navštívit vůdci hnutí poté, co se přesvědčili, že vzduch je čistý.

Čekali na něj, shromážděni u vratkého stolu v obývací místnosti. Stormgrena pobavilo, když viděl, že Joe teď velmi ostentativně nosí velkou pistoli, kterou u sebe nikdy předtím neměl. Jeho dva komplicové se někam uklidili a Joe sám byl jaksi zdrženlivý a viditelně neklidný. Stormgren si okamžitě uvědomil, že nyní má co do činění s lidmi mnohem většího kalibru. Skupinka proti němu silně připomínala obrázek, který kdysi viděl. Byl na něm Lenin a jeho druzi v prvních dnech revoluce v Rusku. V těch šesti mužích před ním byla stejná intelektuální síla, ocelové rozhodnutí a přesvědčení. Joe a jeho kamarádi vypadali docela neškodně, ale tohle byly opravdové mozky celé organizace.

Stormgren úsečně pokývl hlavou, posadil se na jedinou prázdnou židli a snažil se vypadat sebevědomě. Jak se usadil, postarší podsaditý muž na opačném konci stolu se naklonil kupředu a prohlížel si ho pronikavýma šedýma očima. Stormgren se pod jeho pohledem začal cítit velmi nepohodlně, a proto promluvil jako první, což původně vůbec nezamýšlel udělat.

„Předpokládám, že jste za mnou přišli kvůli výkupnému. Kolik chcete?“

Všiml si, že někdo vzadu si jeho slova zapsal do notesu. Připadal si najednou jako někde na konferenci.

Vůdce mu odpověděl se zpěvavým velšským přízvukem.

„Dalo by se to tak nazvat, pane generální tajemníku. Jenomže nás zajímají informace, ne peníze.“

Tak takhle je to, pomyslel si Stormgren. Jsem válečným zajatcem a teď jsem u výslechu.

„Naše pohnutky znáte a jestli chcete, můžete nás nazývat odbojovým hnutím,“ pokračoval muž svým měkkým zpěvavým hlasem. „Věříme tomu, že dříve či později bude muset Země bojovat za svou nezávislost. Uvědomujeme si ovšem, že můžeme bojovat pouze takovými metodami jako je sabotáž a neposlušnost. Unesli jsme vás jednak proto, abychom Karellenovi ukázali, že to myslíme vážně a že jsme perfektně zorganizovaní a jednak proto, že jste jediný člověk, který nám může říct něco o Vládcích. Jste rozumný člověk, pane Stormgrene. Když s námi budete spolupracovat, propustíme vás.“

„Co přesně chcete vědět?“ zeptal se Stormgren opatrně.

Ten zvláštní pohled pronikal přímo do hlubin jeho duše, Stormgren takové oči nikdy předtím neviděl. Pak zpěvavý hlas odpověděl:

„Víte kdo, či co Vládci skutečně jsou?“

Stormgren se málem usmál.

„Věřte mi,“ řekl, „já sám hořím nedočkavostí se to jednoho dne dovědět.“

„Budete tedy odpovídat na naše otázky?“

„Neslibuji to. Ale pokusím se.“

Bylo slyšet jak si Joe úlevně vydechl a místností proběhl šum.

„Máme obecnou představu o okolnostech,“ pokračoval dále, „za nichž se setkáváte s Karellenem. Snad byste je ale mohl popsat do všech podrobností, pokuste se na nic nezapomenout.“

To nemůže nikomu uškodit, pomyslel si Stormgren. Tohle už jsem udělal mnohokrát předtím a alespoň to bude vypadat, že s nimi chci opravdu spolupracovat. Jsou to velmi bystří lidé a možná přijdou na něco nového. Čekají na nějaké nové informace, které od něho získají, takže bude mluvit. Karellenovi to v žádném případě nemůže uškodit.

Zalovil po kapsách a vytáhl pero a starou obálku. Zatímco začal mluvit, rychle kreslil.

„Jistě víte, že na mne pokaždé čeká malý létající stroj, o jehož způsobu pohonu nevíme vůbec nic. Ten mne dopraví do Karellenovy lodi. Vstoupí do lodi — nepochybné jste viděli teleskopické filmy, pořízené během téhle operace. Dveře se otevřou — jestli se tomu dá říkat dveře — a já vejdu do malé místnosti, kde je pouze stůl, židle a obrazovka. Vypadá to nějak takhle.“

Posunul plánek před starého Velšana, ale ty jeho podivné oči se na plánek vůbec nepodívaly. Byly neustále namířeny na Stormgrenův obličej a když se do nich Stormgren podíval, zdálo se mu, že se v jejich hloubce něco mění. Všichni v místnosti mlčeli, jenom Joe za ním se nadechl jako by chtěl něco říct.

Zmaten a rozčilen se Stormgren rozhlédl kolem sebe a najednou mu začalo pomalu svítat. Zmuchlal obálku do malé kuličky a upustil ji na podlahu.

Už věděl, proč byly ty šedé oči na něj tak pronikavě upřené. Muž naproti němu byl slepý.

Van Ryberg se o spojení s Karellenem znovu nepokoušel. Většinu své každodenní práce, pročítání statistik, sledování světového tisku a podobně, dělal zcela automaticky. V Paříži se právníci stále ještě dohadovali o návrhu Světové ústavy, ale to ho v tomhle okamžiku nezajímalo. Zbývalo čtrnáct dní do doby, kdy Dohlížitel chtěl mít návrh hotový a jestli do té doby hotov nebude, Karellen jistě podnikne patřičná opatření. A stále nebyly zprávy o Stormgrenovi.

Ve chvíli, kdy diktoval zápis, začal zvonit telefon vyhrazený „pouze pro případ pohotovosti“. Sáhl po sluchátku a s ohromným překvapením v obličeji poslouchal, pak jej položil a pospíchal k oknu. Zezdola se ozývaly výkřiky údivu a doprava se zpomalovala.

Byla to pravda. Karellenova loď, neměnný symbol Vládců, nebyla na svém místě na obloze. Rozhlížel se po nebi, ale jak mohl vidět, nebylo po ní ani stopy. Pak se začalo jakoby stmívat. Jako temný obrovitý bouřkový mrak se velká loď rychle přiblížila ze severu a teď plula přímo nad mrakodrapy New Yorku. Van Ryberg začal před blížícím se monstrem bezděčně couvat. Věděl, že lodě Vládců jsou obrovské, ale něco jiného bylo vidět je vysoko na obloze a něco jiného bylo dívat se, jak přelétávají nad hlavou jako oblak poháněný démony.

V šeru onoho částečného zatmění pozoroval loď a její monstrózní stín, než zmizely na jihu. Po celou tu dobu nebylo slyšet jediný zvuk, vzduch se ani nepohnul a van Ryberg si uvědomil, že přestože se loď zdála být velmi blízko, proplouvala nejmíň kilometr nad jeho hlavou. Budova se najednou otřásla pod nárazem tlakové vlny a z několika míst k němu dolehl třeskot rozbíjeného skla.

V kanceláři za ním začaly zvonit všechny telefony najednou, ale van Ryberg se ani nepohnul. Zůstal opřen o okenní rám, stále ještě zahleděný k jihu, paralyzován přítomností té nesmírné moci.

Když Stormgren mluvil, jeho mysl jakoby pracovala simultánně na dvou úrovních. Na jedné straně se snažil nespolupracovat s lidmi, kteří ho unesli, ale na druhé straně doufal, že by mu mohli pomoci objasnit Karellenovo tajemství. Byla to nebezpečná hra, ale k jeho překvapení se mu líbila.

Slepý muž řídil téměř celý výslech. Bylo fascinující pozorovat jeho nesmírně bystrý intelekt. Snažil se toho dostat z něj co nejvíc. Hodnotil, či odmítal všechny teorie, s nimiž Stormgren přišel. Po dlouhé době se opřel zpět do židle.

„Takhle se nikam nedostaneme,“ řekl rezignovaně. „Musíme znát především fakta, ne nějaké domněnky či argumenty.“ Zdálo se, že jeho nevidomé oči hledí na Stormgrena s jakousi nadějí. Na okamžik nervózně zabubnoval prsty po stole — to byl první příznak nejistoty, jehož si Stormgren všiml. Pak pokračoval:

„Jsem nesmírně překvapen, pane generální tajemníku, že vy sám jste se nikdy nepokusil zjistit toho o Vládcích víc.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Stormgren chladně, skrývaje svůj zájem. „Řekl jsem vám přece, že z místnosti, kde mluvím s Karellenem, existuje pouze jeden východ — zpět na Zemi.“

„Bylo by možné použít jiné přístroje, které by nám mohly něco prozradit. Nejsem vědec, ale mohli bychom se o to pokusit. Když vás pustíme na svobodu, byl byste ochoten spolupracovat s námi?“

„Jednou a provždy,“ řekl Stormgren hněvivě, „můj názor je zcela jednoznačný. Karellen se snaží sjednotit svět a já nebudu pomáhat jeho odpůrcům. Nevím, jaké jsou jeho celkové plány, ale věřím, že jsou dobré.“

„Kde je nějaký důkaz, že jsou pro nás dobré?“

„Důkazem jsou všechny jeho skutky od té doby, kdy se lodě objevily na naší obloze. Nebo mi snad můžete jmenovat něco, co pro lidstvo nebylo prospěšné?“ Na chvíli se odmlčel a v myšlenkách se vrátil zpět do minulosti. Pak se usmál.

„Jestli ode mne chcete důkaz o jejich nesmírné — jak bych to nazval — benevolenci, vzpomeňte si na zákon o ochraně zvířat, který vydali asi měsíc po svém příchodu. Jestli jsem předtím měl o Karellenovi své pochybnosti, tohle je úplně odstranilo, třebaže zrovna tenhle zákon mně způsobil mnohem víc starostí než kterýkoliv jiný!“

Byla to první ukázka toho, jak Vládci nenávidí násilí. Spolu se smyslem pro spravedlnost a řád se tohle zdálo být hlavní hnací silou v jejich životě — pokud je člověk posuzoval podle jejich činů.

A Karellen tehdy ukázal hněv nebo alespoň náznak hněvu. „Jestli chcete, můžete zabít jeden druhého,“ znělo tehdy jeho poselství, „a bude to záležitostí vás a vašich zákonů. Ale jestliže kromě případů sebeobrany a získávání potravy zabijete zvíře, které s vámi sdílí tuto planetu, pak budete zodpovědní přímo mně.“

Nikdo tehdy nevěděl, nakolik je tenhle zákon míněn vážné a jak se Karellen zachová, bude-li porušen. Nemuseli čekat dlouho.

Když matadoři a jejich pomocníci začínali svůj profesionální výstup, Plaza de Toros byla zaplněna do posledního místečka. Vše probíhalo jako obvykle. Tradiční kostýmy se blýskaly v zářícím slunci a obrovský dav zdravil své favority jako už nesčetněkrát předtím. A přece, tu a tam se starostlivě zvedl obličej k obloze a tichému stříbřitému obrysu vznášejícímu se padesát kilometrů vysoko nad Madridem.

Pak pikadoři zaujali svá místa a do arény byl vpuštěn býk. Koním se rozšířily nozdry hrůzou, ale jejich jezdci je donutili jet přímo na nepřítele.

Zablesklo se první kopí — dotklo se býkova těla — a v tom okamžiku se ozval zvuk, který Země ještě nikdy předtím neslyšela.

Deset tisíc lidí najednou vykřiklo bolestí — stejnou bolestí, jakou v tom okamžiku prožíval býk. Když se probrali z šoku, zjistili, že se nikomu nestalo vůbec nic. Ale znamenalo to konec tohoto býčího zápasu a stejně tak všech býčích zápasů na světě. Návštěvníci byli tehdy tak šokováni, že pouze každý desátý žádal své peníze zpět. A londýnský Daily Mirror to Španělům ještě trochu okořenil tím, že jim navrhl, aby začali jako nový národní sport hrát kriket.

„Možná máte pravdu,“ odpověděl slepý muž, „pohnutky Vládců mohou být skutečně dobré — podle jejich vlastních měřítek, přestože i ta mohou být totožná s našimi. Ale jsou to vetřelci, nikdy jsme je nežádali, aby sem přišli a obrátili náš svět vzhůru nohama a zničili naše ideály — a naše národy — jejichž existenci bránily celé generace lidí.“

„Já také pocházím z malého národa, který musel bojovat za svá práva,“ odporoval mu Stormgren. „A přesto s Karellenem souhlasím. Můžete ho nenávidět, můžete dokonce zbrzdit provedení jeho plánů, ale to na jeho záměrech nic nezmění. Ani vy sami tomu nevěříte. Chápu, že se bojíte, že se vznikem jednoho Světového státu budou pohlceny tradice a kultura malých národů. Ale mýlíte se. Je zbytečné lpět na minulosti. Ještě před příchodem Vládců za Zem jednotlivé suverénní státy začaly odumírat. Jejich konec se tak či tak blížil. Ani teď tomu nelze zabránit — a ani by se o to nikdo neměl pokoušet.“

Nikdo mu neodpověděl. Muž sedící naproti němu se ani nepohnul. Seděl s pootevřenými rty a jeho oči byly nejenom slepé, ale i bez života. Všichni ostatní také mlčeli a nehýbali se, jakoby ztuhli, zmrzli v nepřirozených postojích. V návalu hrůzy Stormgren vstal a couval ke dveřím. Naprosté ticho bylo najednou přerušeno.

„To byla pěkná řeč, Rikki. Děkuji ti. Myslím, že teď můžeme jít.“

Stormgren sebou trhl, otočil se a zíral do temné chodby. V úrovni jeho očí se vznášela malá koule. Nepochybně byla zdrojem nějaké tajemné síly Vládců. Stormgrenovi se zdálo, že slyší něco jako slabé bzučení roje včel za horkého letního dne.

„Karellene! Díky bohu! Cos to s nimi udělal?“

„Nedělej si starosti, všichni jsou v pořádku. Je to něco jako paralýza, ale mnohem účinnější. Jejich životní pochody jsou prostě více než tisícinásobně pomalejší než normálně. Až odejdeme, nebudou vůbec vědět, co se stalo.“

„Pošleš sem pro ně policii?“

„Ne, mám mnohem lepší plán. Nechám je jít.“

Stormgren pocítil zklamání. Naposled se rozhlédl po malé místnosti a ztuhlých únoscích. Joe stál na jedné noze a velice stupidně zíral do prázdna. Stormgren se najednou usmál a začal něco hledat po kapsách.

„Díky za pohostinnost, Joe,“ řekl. „Myslím, že ti nechám něco na památku.“

Přehrabával se kousky papíru až našel ten, který potřeboval. Pak na něj pečlivě napsal:

Když pokládal papírek vedle Poláka, Karellenův hlas se zeptal: „Co to děláš?“

„My Stormgrenové vždy platíme své dluhy. Ti druzí dva švindlovali, ale Joe hrál poctivě. Alespoň jsem ho nikdy nenachytal.“

Bylo mu lehce na duši a když vcházel do dveří, připadal si o čtyřicet let mladší. Kovová koule uhnula stranou a nechala ho projít. Pomyslel si, že to zřejmě je nějaký robot, což vysvětlovalo i to, že ho Karellen našel navzdory vrstvám skály nad hlavou.

„Pokračuj rovně sto metrů,“ řekla koule Karellenovým hlasem. „Pak zaboč doleva a pokračuj, dokud ti nedám další instrukce.“

Stormgren dychtivě kráčel kupředu, třebaže si uvědomoval, že nemusí pospíchat. Koule zůstala viset v chodbě, kryjíc jeho ústup.

O minutu později procházel kolem další koule, která na něj čekala v ohybu chodby.

„Teď půjdeš asi půl kilometru, „řekla mu. „Drž se vlevo. Pak se opět setkáme.“

Celkem se Stormgren na své cestě ke svobodě setkal s koulí šestkrát. Zpočátku si myslel, že robot se neslyšně pohybuje nad jeho hlavou, ale pak si uvědomil, že bezpečnou cestu z hlubin dolu zřejmě zabezpečuje celá skupina koulí. U východu tvořila nehybná skupina strážců jakési abstraktní sousoší, hlídané dalšími koulemi. Na vyvýšenině pár metrů stranou spočíval létající stroj, který Stormgren znal ze svých pravidelných schůzek s Karellenem.

Na chvíli se zastavil, oslepen slunečním světlem. Pak kolem sebe uviděl trosky důlního zařízení a opuštěné koleje vedoucí dolů po svahu. Několik kilometrů odsud se na úpatí hory rozprostíral hustý les a v dálce se leskla hladina velkého jezera. Stormgrenovi to připadalo jako někde v Jižní Americe, třebaže by nebyl schopen říci, proč má zrovna tento dojem.

Když vcházel do stroje, ještě naposled se podíval na vchod do dolu a skupinu mužů ztuhlých kolem něj. Pak se dveře za ním nehlučně zavřely a Stormgren s úlevným výdechem klesl do známého křesla.

Chvíli mu trvalo než nabral dech. Pak utrousil jednoduchou, sotva slyšitelnou slabiku:

„Nu?“

„Je mi moc líto, že jsem tě nemohl osvobodit dřív. Ale chtěli jsme dostat především vůdce hnutí.“

„Chceš tím říct, že jsi celou tu dobu věděl, kde jsem?“ vydechl Stormgren. „Když jsem se domníval, že — “

„Nespěchej,“ řekl Karellen, „nech mne dokončit to, co ti chci vysvětlit.“

„Dobrá,“ odpověděl Stormgren zachmuřeně, „poslouchám.“ Začínal mít dojem, že nebyl ničím jiným než návnadou ve velmi důmyslné pasti.

„Už delší dobu jsem tě nechal sledovat mým — snad by se dalo říci 'stopařem',“ začal Karellen. „Přestože se tví 'přátelé' správně domnívali, že nevidím pod zem, sledoval jsem je až ke vchodu do dolu. Ta záměna v tunelu byla geniální, ale když první automobil svou hru skončil, okamžitě jsem na to přišel a znovu tě lokalizoval. Pak už to byla jenom záležitost vyčkávání. Věděl jsem, že jsou si jistí tím, že o tobě nevím a že sem přijdou jejich vůdci a já je pak dostanu všechny najednou.“

„Ale vždyť je chceš nechat jít!“

„Až do dneška,“ pokračoval Karellen, „jsem nevěděl, kdo ze dvou a půl miliardy lidí na této planetě jsou vůdci organizace. Teď jsem je našel a mohu sledovat jejich pohyb kdekoliv na Zemi. Do detailů budu vědět o všech jejich skutcích. To je mnohem lepší než kdybych je nechal zavřít. Jestli se spojí s ostatními, okamžitě je prozradí. Takhle jsou velmi účinně neutralizováni a jsou si toho vědomi. Tvoje záchrana pro ně bude nevysvětlitelná, protože jsi jim doslova zmizel před očima.“

Místnůstkou se rozlehl Karellenův smích.

„V jistém ohledu to byla komedie, ale měl jsem k tomu vážné důvody. Nešlo mi o pár vůdců jedné organizace, ale o morální dopad na jiné podobné skupiny, jestliže existují.“

Stormgren chvíli mlčel. Ještě nebyl plně spokojen, ale začínal to všechno chápat z Karellenova hlediska a jeho hněv vyprchal.

„Je mi líto, že se tohle muselo stát těsně před mým odchodem do penze,“ řekl nakonec, „ale od nynějška budu mít u domu stráž. Příště by se to mohlo stát Pieterovi. Mimochodem, jak mu to jde?“

„Minulý týden jsem ho pečlivě pozoroval a záměrně se vyhýbal tomu, abych mu jakkoliv pomohl. Celkově si vedl velmi dobře, ale myslím, že to není člověk, který by se měl stát tvým nástupcem.“

„Taky si to myslím,“ souhlasil Stormgren, stále ještě trochu rozrušen. „Mimochodem, už jsi mluvil se svými nadřízenými o tom, jestli se nám můžete ukázat? Jsem přesvědčen o tom, že tohle je ten nejsilnější argument tvých nepřátel. Znovu a znovu mi opakovali: 'Nikdy Vládcům neuvěříme, dokud je nebudeme moci vidět.'„

Karellen zaváhal.

„Já jsem nic takového neslyšel. Ale vím jaká musí být odpověď.“

Stormgren o tom už nemluvil. V jeho mysli se začal rýsovat nápad. Znovu a znovu si vybavoval slova svých únosců. Ano, snad by se daly použít určité přístroje…

To, co odmítl slíbit svým únoscům, může nyní vykonat sám.