Konec dětství

16

Jeffrey Greggson byl ostrovanem, který zatím neměl žádný zájem o estetiku či vědu, tak jak tvořily hlavní zájem jeho rodičů. Ale život v Kolonii se mu líbil a to z čistě osobních důvodů. Fascinovalo ho moře, které nebylo žádným směrem dál než pár kilometrů. Většinu svého krátkého života strávil ve vnitrozemí a ještě si nezvykl na ten nový pocit být stále obklopen vodou. Byl dobrým plavcem a spolu s kamarády si často vyjeli na kolech k moři, nasadili si ploutve a masky a prozkoumávali mělké vody laguny. Jean se to zpočátku nelíbilo, ale když si párkrát zkusila potopit se sama, ztratila svůj strach z moře i z tvorů v něm žijících a nechala Jeffreye, ať se vydovádí podle chuti — s podmínkou, že nikdy nebude plavat ani se potápět sám.

Dalším členem Greggsonovy rodiny, kterému se změna líbila, byla Fey, krásný zlatý teriér, který sice patřil Georgovi, ale jen stěží ho bylo vidět bez Jeffreye. Ti dva byli nerozluční ve dne a jestliže je Jean nerozdělila, tak i v noci. Jenom, když Jeffrey jel pryč na svém bicyklu, Fey zůstala doma a ležela nehybně přede dveřmi a zírala dolů na cestu vlhkýma, smutnýma očima, s hlavou na prackách. George, který za Fey a její rodokmen zaplatil ohromnou sumu, to rmoutilo. Vypadalo to, že si bude muset počkat na potomky, kteří měli přijít za tři měsíce. Pak teprve bude mít vlastního psa. Jean měla na celou věc jiný názor. Měla Fey ráda, ale tvrdila, že jeden pes do domu je tak akorát.

Pouze Jennifer Anne stále ještě nevěděla, zda se jí v Kolonii líbí nebo ne. To ale nijak nepřekvapovalo, protože se zatím dívala na svět jenom přes plastikovou ohrádku své postýlky a o existenci Kolonie neměla ani tušení.

George Greggson nemyslel na minulost často. Byl příliš zaneprázdněn svými plány do budoucna, příliš zaměstnán svou prací a svými dětmi.

Stávalo se jen zřídka, že jeho mysl zabloudila zpět k onomu večeru v Africe a nikdy o tom nemluvil s Jean. Po vzájemné dohodě se tomu tématu vyhýbali a od toho dne už nikdy znovu Boyceovy nenavštívili, třebaže Rupert je mnohokrát zval. Volali mu s novými omluvami a výmluvami několikrát ročně, až ho nakonec přestalo bavit donekonečna je marně zvát. Jeho manželství s Maiou, k překvapení téměř všech, stále ještě trvalo.

Jedním z důsledků toho večera bylo, že Jean ztratila svou touhu neustále pokoušet tajemství, záhady a hranice dosud neprobádané. Naivní a nekritické kouzlo, které ji přitahovalo k Rupertovi a jeho experimentům, docela zmizelo. Možná, že už byla přesvědčena a nechtěla žádné nové důkazy. George se jí na to raději neptal. Bylo také pravděpodobné, že jí ty věci vypudily z hlavy mateřské starosti.

George věděl, že je naprosto zbytečné trápit se záhadou, která nemůže být nikdy objasněna. Přesto se někdy uprostřed noci probudil a přemýšlel. Vzpomínal na setkání s Janem Rodricksem na střeše Rupertova domu a na pár slov, která prohodil s člověkem, který se jako jediný odvážil porušit zákaz Vládců. Nic v království nadpřirozena, pomyslel si George, nemůže být hrůznějšího, než holý vědecký fakt, že od doby, kdy mluvil s Janem, už uplynulo deset let. On na své cestě mezi hvězdami zestárl o pouhých pár dní.

Vesmír byl ohromný, ale tento fakt ho neznepokojoval tak jako tajemství těchto nekonečných prostor. George nebyl člověkem, který o těchto věcech stále přemýšlí, ale někdy se mu zdálo, že lidé jsou jako děti, hrající si na vymezeném hřišti, chráněné před zuřivou realitou toho, co je za zdí. Jan Rodricks se dostal za zeď a uprchl do — nikdo neví čeho! V tomhle George souhlasil s Vládci. Neměl ani tu nejmenší touhu čelit něčemu, co bylo v nepoznaných temnotách mimo malý kruh světla, který vrhala lampa současné lidské vědy.

„Jak to,“ řekl George žalostně, „že Jeff je vždycky někde pryč, když já jsem doma? Kdepak se zas dnes toulá?“

Jean na něj vzhlédla od svého pletení — archaického zaměstnání, které bylo nedávno s takovým úspěchem oživeno. Tyto módní záchvěvy na ostrov přicházely a odcházely velkou rychlostí. Hlavním výsledkem momentálního poblouznění bylo to, že muži se nyní venku procházeli v mnohobarevných svetrech, příliš teplých na to, aby se daly nosit ve dne. Po západu slunce však byly docela užitečné.

„Je s kamarády na Spartě,“ odpověděla Jean. „Slíbil, že na večeři bude doma.“

„Přišel jsem domů dřív, abych si tu něco udělal,“ řekl George zamyšleně, „ale je tak hezky, že také asi půjdu ven a zaplavu si. Chtěla bys přinést nějakou rybu?“

George nikdy nic nechytil a Jean mu to právě chtěla připomenout, když tu najednou bylo odpolední ticho proťato zvukem, který i v tomto věku míru dokázal zmrazit krev v žilách a naplnit mysl obavami.

Bylo to vytí sirény, klesající a stoupající, zvěstující nebezpečí.

Po téměř sto letech se dole v temnotách, hluboko pod oceánským dnem, pomalu zvyšoval tlak. Třebaže se podmořský kaňon zformoval před mnoha geologickými věky, mučené skály se nikdy nesmířily se svou novou pozicí. Když nepředstavitelná tíha vod narušila jejich předchozí rovnováhu, musely se jejich vrstvy nesčetněkrát zlomit a posunout. Nyní byly připraveny znovu se pohnout.

Jeff prozkoumával mělké prohlubně podél úzké pláže na Spartě. Nesmírné ho to bavilo a zaměstnávalo. Člověk nikdy neví, jaké exotické tvory schované před vlnami, které pluly napříč Pacifikem, aby se zde rozbily o útesy, se mu podaří najít. Byla to pohádková krajina pro každé dítě a v tomto okamžiku patřila jen jemu samotnému, protože jeho kamarádi odešli nahoru do kopců.

Den byl tichý a klidný. Bylo úplné bezvětří a dokonce i neustálý hukot za útesem se potopil do sotva postřehnutelné jednotvárnosti. Na azurově modré obloze viselo žhnoucí slunce, ale Jeffovo mahagonově opálené tělo bylo vůči jeho paprskům už zcela imunní.

Pláž zde tvořil úzký pás písku, prudce se svažující k laguně. V průzračné čisté vodě bylo vidět potopené skály a asi o deset metrů dál se zvedala řasami porostlá žebra starého škuneru, který opustil svět před téměř dvěma sty lety. Jeff a jeho kamarádi škuner prozkoumali, ale jejich naděje, že objeví poklad, byly marné. Vše, co našli, byl pouze zrezivělý kompas.

Náhle jakoby se něco velmi pevně zmocnilo pláže a jednou jedinkrát jí mocně škublo. Bylo to tak rychlé, že si Jeff pomyslel, že si to jen namlouvá a že se to odehrálo jen v jeho fantazii. Možná, že se mu na chvíli zatočila hlava. Nic kolem něj se nezměnilo. Voda v laguně byla klidná, obloha bez mráčku. A pak se najednou začalo dít něco velmi zvláštního.

Voda začala ustupovat od břehu. Mnohem rychleji, než za odlivu. Jeff se díval zmateně, ale ne vystrašeně, jak se mokrý písek leskne ve slunečních paprscích. Sledoval ustupující oceán a těšil se z toho, že — ať už se to stalo jakýmkoliv zázrakem — má prostor otevřený pro další pátrání. Nyní hladina natolik ustoupila, že zlomený stožár vraku visel do vzduchu, obalený slizkými řasami, které ztratily svou vodní oporu, v níž mohly vlát. Jeff pospíchal kupředu, dychtivý a nedočkavý, co se ještě objeví před jeho očima.

Tehdy si všiml zvuku, který přicházel od útesu. Nikdy předtím nic takového neslyšel, a proto se zastavil, aby si celou věc promyslel. Jeho bosé nohy se pomalu bořily do vlhkého písku. O kus dál bojovala svůj zápas o život velká ryba, ale Jeff si jí nevšímal. Stál a poslouchal — zatímco zvuk kolem něj nabíral na intenzitě.

Byl to ostrý, bublavý zvuk, jako by řeka tekla velmi úzkým korytem. Byl to zvuk neochotně ustupujícího moře, zlostícího se nad tím, že ztrácí, byť jen na okamžik, zemi, kterou vlastnilo. Milióny tun vod byly vysávány z laguny a z jejích podmořských jeskyň do nezměrného Pacifiku.

Velmi brzy a velmi rychle se zas vrátí zpět.

O hodinu později našla jedna ze záchranných skupin Jeffa u velkého kusu korálu, vyvrženého dvacet metrů nad obvyklou úroveň hladiny. Nebyl nijak vystrašený, jenom ho mrzelo, že přišel o svůj bicykl. Měl také hrozný hlad, protože částečné poškození spojovacího tunelu mu odřízlo cestu k domovu. Když jej našli, chtěl plavat zpět do Athén a zabránilo mu v tom jen to, že mořské proudy se drasticky změnily.

Jean a George celou tu událost s tsunami viděli od začátku do konce. Ačkoliv škody v níže položených částech ostrova byly značné, nebyly žádné ztráty na životech. Seismograf je varoval pouze patnáct minut předtím, než tsunami udeřila, všem se však podařilo dostat se nad linii nebezpečí. Nyní Kolonie likvidovala své rány.

Když Jean přivedli syna, propukla v pláč, protože byla přesvědčena o tom, že byl smeten do moře. S vyděšenýma očima pozorovala černou, zpěněnou hradbu vod, vynořující se na obzoru a valící se na ostrovy. Pohltila celou základnu Sparty. Zdálo se téměř neuvěřitelné, že by se Jeff mohl dostat včas do bezpečí.

Nebylo vlastně vůbec překvapivé, že nemohl rozumně popsat, co se s ním vlastně dělo. Když se najedl a ulehl do postele, Jean a George se k němu posadili.

„Spinkej, miláčku a zapomeň na všechno,“ řekla mu Jean. „Teď už jsi v bezpečí.“

„Ale vždyť to byla legrace, mami,“ protestoval Jeff. „Vůbec jsem se nebál.“

„To je v pořádku,“ řekl George. „Jsi statečný kluk a je dobře, že jsi nebezpečí vycítil včas a stačil jsi utéci. Už jsem o těchto vlnách slyšel. Hodně lidí se v takových případech utopí jen proto, že vyběhnou na pláž, podívat se, co se děje.“

„Já jsem to udělal taky,“ přiznal se Jeff. „Zajímalo by mne, kdo mně pomohl?“

„Co tím myslíš? Nikdo tam s tebou přece nebyl. Ostatní hoši byli nahoře v kopcích.“

Jeff vypadal zmateně.

„Ale někdo mně přece řekl, abych utíkal.“

Jean a George se na sebe mírně polekaně podívali.

„Myslíš tím — myslíš, že jsi něco slyšel?“

„Ach, prosím tě, nech ho teď na pokoji,“ řekla Jean nervózně. Ale George byl neústupný.

„Chci tomu přijít na kloub. Řekni mi všechno, co se stalo, Jeffe.“

„No, byl jsem dole na pláži u toho starého vraku, když ten hlas najednou promluvil.“

„Co říkal?“

„Nepamatuji se na to přesně, ale bylo to něco jako — Jeffrey, utíkej do kopců tak rychle, jak jen můžeš. Jestli zůstaneš tady, utopíš se. Jsem si jistý, že mne oslovil Jeffrey, ne Jeffe. Takže to nemohl být nikdo, koho bych znal.“

„Byl to mužský hlas? A odkud přicházel?“

„Bylo to těsně vedle mne. A znělo to jako mužský hlas…“ Jeff na chvíli zaváhal a George ho popohnal.

„Pokračuj — představ si, že jsi zpátky na pláži, přesně v tom okamžiku, a řekni nám přesně, co se stalo.“

„No, nebyl to nikdo, koho bych slyšel mluvit někdy předtím. Myslím, že to byl velmi velký člověk.“

„Je to všechno, co ti ten hlas řekl?“

„Ano — až než jsem začal šplhat nahoru do kopce. Pak se stala další legrační věc. Znáš tu stezku nahoru na kopec?“

„Ano.“

„Utíkal jsem po ní, protože to je nejrychlejší cesta nahoru. Už jsem věděl, co se děje, protože jsem zahlédl tu velkou vlnu, jak se přibližuje. Taky to dělalo příšerný hluk. A pak jsem zjistil, že v cestě je obrovská skála. Předtím tam nebyla. Nedala se obejít.“

„Zřejmě ji tam shodil ten otřes,“ řekl George. „Pokračuj, Jeffe.“

„Nevěděl jsem, co mám dělat a viděl jsem, že vlna je stále blíž. Pak se znovu ozval ten hlas a řekl — Zavři oči, Jeffrey, a dej si ruce před obličej. Zdálo se mi to legrační, ale udělal jsem to. Pak se prudce zablesklo — cítil jsem to celým svým tělem — a když jsem oči otevřel, byla skála pryč.“

„Pryč?“

„Ano, pryč — prostě tam nebyla. Tak jsem znovu začal utíkat a skoro jsem si popálil chodidla, protože stezka byla příšerně horká. Když ji pak zalila voda, úplně se na ní vypařovala. Mne už ale nedostihla, byl jsem už příliš vysoko. A to je všechno. Když voda opadla, sešel jsem dolů. Zjistil jsem, že bicykl je pryč a cesta domů zničená.“

„O svůj bicykl si nedělej starosti, drahoušku,“ řekla Jean a hladila Jeffreye po hlavě. „Obstaráme ti nový. Důležité je jen to, že jsi v pořádku doma. Je nám jedno, jak se to stalo.“

To ale samozřejmě nebyla pravda, protože okamžitě, jakmile opustili synův pokoj, začali se spolu radit. Nedohodli se na ničem, ale druhého dne, aniž by to řekla Georgovi, vzala Jean svého malého syna k dětskému psychologovi Kolonie. Jeff musel znovu vyprávět svůj příběh a psycholog mu pozorně naslouchal. Když si pak jeho pacient hrál s hračkami ve vedlejší místnosti, ujistil Jean:

„V jeho záznamu není nic mentálně nenormálního. Musíte mít na paměti, že to pro něj byl hrozný zážitek a on se z toho dostal pozoruhodně dobře. Je to dítě s velkou fantazií a pravděpodobné svému příběhu věří. Tak to prostě přijměte a pokud se neobjeví žádné další symptomy, nedělejte si starosti. Pokud se ovšem objeví, musíte za mnou neprodleně přijít.“

Toho večera o tom Jean řekla svému manželovi. Nezdálo se, že by mu to ulehčilo, tak jak doufala, proto se raději začala bavit o škodách, způsobených jeho milovanému divadlu. Jenom zavrčel: „To nic není,“ a posadil se do křesla s nejnovějším výtiskem Scény a studia. Zdálo se, jako by o celou záležitost ztratil zájem.

Ale o tři týdny později, jakmile byl znovu otevřen spojovací tunel, George popadl svůj bicykl a vydal se na Spartu. Pláž byla poseta úlomky korálů a zdálo se, že útes je v jednom místě narušen. George si pomyslel, jak dlouho to myriádám trpělivých polypů bude trvat, než napraví škodu.

Nahoru vedla jenom jedna cesta. George popadl dech a začal po ní šplhat. Trsy vysušených řas, zachycené mezi kameny, značkovaly hranici, kam až vystoupila voda.

Dlouhou dobu stál George Greggson na té osamělé stezce a zíral na zbytky roztavené skály pod jeho nohama. Sám sobě se pokoušel namluvit, že to byl nějaký vrtoch dlouho vyhaslého vulkánu, ale brzy tento pokus oklamat sám sebe zavrhl. Jeho mysl se vrátila zpět k oné noci před lety, kdy se on a Jean zúčastnili toho bláznivého experimentu u Ruperta Boyce. Nikdo tehdy nepochopil, co se vlastně stalo a George nějakým podivným způsobem cítil, že tyto dvě události mají něco společného. Tehdy to byla Jean, dnes její syn. Zatím nevěděl, zda má mít radost nebo strach a ve svém srdci se tiše modlil:

„Díky, Karellen, za cokoliv, co tví lidé udělali pro Jeffa. Ale tak rád bych věděl, proč to udělali.“

Pomalu se vrátil zpět na pláž a velcí bílí rackové vztekle kroužili kolem něj, protože s sebou pro ně nevzal žádné jídlo, které by jim házel do vzduchu.