Konec dětství

19

Nastal čas, kdy svět Jeffreyových snů už nebyl tak ostře oddělen od jeho denní existence. Už nechodil do školy a pro George a Jean se život naprosto změnil. Tak, jak se měl brzy změnit pro celý svět.

Vyhýbali se všem svým přátelům, jako by věděli, že už brzy pro ně nikdo nebude mít zbytečné sympatie. Někdy uprostřed tichých nocí, když venku nikdo nebyl, spolu chodívali na dlouhé procházky. Byli si teď mnohem bližší než kdy jindy od doby svého sňatku, znovu sjednoceni, tváří v tvář neznámé tragédii, která je brzy pohltí.

Nejdříve se cítili trochu provinile, když nechávali děti doma samotné, ale pak si uvědomili, že Jeff a Jenny se o sebe umějí postarat sami. Způsobem, který daleko přesahoval chápání jejich rodičů. A kromě toho, pozorovali je Vládci. To vědomí bylo uklidňující. Cítili, že se svým problémem nejsou sami, ale že nad sebou mají moudré a laskavé oči, které s nimi sdílí péči o jejich děti.

Jennifer spala. Neexistovalo jiné slovo, které by popsalo stav, do něhož upadla. Podle všech vnějších příznaků to bylo ještě dítě, ale smysl její skryté moci byl už tak hrozivý, že Jean se do dětského pokoje vůbec neodvážila vkročit.

Nebylo třeba, aby tam chodila. Entita, která kdysi byla Jennifer Anne Greggsonovou, nebyla ještě zcela vyvinutá, ale i v tomto stádiu spícího zárodku měla dostatečnou kontrolu nad svým okolím a dovedla se postarat o všechny své potřeby. Jean se ji pokoušela nakrmit pouze jednou. Bezúspěšně. Živilo se to samo. Kdy chtělo a svým vlastním způsobem.

Jídlo mizelo z lednice pomalu a nepřetržitě, ale Jennifer Anne se ani nehnula ze své postýlky.

Chrastítko ji už přestalo bavit a odložená hračka ležela na podlaze a George ani Jean se jí neodvažovali dotknout. Co kdyby si s ní Jennifer Anne zas chtěla hrát? Někdy se bavila tím, že přesunovala nábytek a Georgovi se zdálo, že fosforeskující malba na zdi nyní září mnohem víc, než kdy předtím.

Nebyly s ní žádné problémy, byla mimo jejich péči a mimo jejich lásku. Už to určitě nebude trvat dlouho. V čase, který zbýval, zoufale přilnuli k Jeffovi.

Ten se také měnil, ale stále ještě je poznával. Chlapec, jehož růst pozorovali od samého počátku, od narození, ztrácel svou identitu, hodinu po hodině se rozpouštěl před jejich očima. Stále ještě s nimi někdy mluvil, tak jak to dělával předtím. Mluvil o svých hračkách a o svých kamarádech, jako by si vůbec nebyl vědom toho, co se děje. Ale většinu času je vůbec neviděl, anebo vůbec nedával najevo, že vnímá jejich přítomnost. Už vůbec nespal, tak jako museli oni, navzdory své zoufalé snaze být s ním stále během těch posledních zbývajících hodin.

Nezdálo se, že by měl — na rozdíl od Jenny — nějakou abnormální schopnost ovládat fyzické předměty. Snad proto, že byl starší a tuto schopnost nepotřeboval. Všechna ta podivnost byla v jeho mentálním životě a jeho sny už byly jenom nepatrnou částí jeho bytí. Celé hodiny byl zticha a pak najednou zavřel oči, jako by naslouchal zvukům, které nikdo jiný nemohl slyšet. Do jeho mysli proudilo vědění — odněkud a z kdovíjakého času — které brzy zcela pohltí a zničí zpola zformovanou bytost, která bývala Jeffreyem Angusem Greggsonem.

A Fey u něj sedávala a pozorovala ho smutnýma, zmatenýma očima, přemýšlejíc o torn, kam její pán odešel a kdy se k ní vrátí.

Jeff a Jenny byli první na světě, ale nebyli sami dlouho. Jako epidemie, šířící se rychle ze země na zemi, postihly tyto metamorfózy celou lidskou rasu. Nedotkly se nikoho staršího deseti let a prakticky nikdo pod tuto věkovou hranici jim neunikl.

Byl to konec civilizace, všeho, čeho lidé dosáhli od samého počátku svého bytí. Během několika málo dní lidstvo ztratilo svou budoucnost, protože srdce jakékoliv civilizace je zničeno a jeho vůle přežít je naprosto rozbita, jestliže jsou jí odňaty její děti.

Nenastala žádná panika, tak jako by tomu bylo před sto lety. Svět byl znecitlivělý, města tichá. Pouze průmysl fungoval dál. Bylo to, jako by planeta držela smutek nad tím, co už nikdy nebude.

A tehdy, tak jako kdysi dávno předtím, v nyní zapomenutém věku, Karellen naposled promluvil k lidstvu.