Konec dětství

8

Žádná utopie nemůže poskytnout uspokojení každému a nemůže ho poskytovat stále. S tím, jak se zvyšovala materiální životní úroveň lidstva, se člověk začal dívat výš a začal být nespokojen s majetkem a mocí, kterou kdysi měl jen ve svých nejdivočejších snech. A dokonce i když měl všechno, co chtěl, v jeho srdci i mysli zůstala neuhasitelná touha a nepokoj.

Před sto lety by Jan Rodricks byl mnohem nešťastnějším člověkem. Jenom barva jeho pleti by byla obrovským, vše ostatní zastiňujícím handicapem. Dnes neznamenala nic. Mírný pocit nadřazenosti, který černoši měli na začátku dvacátého prvního století, už pominul. Slovo „černoch“ dnes nebylo v uhlazené společnosti žádným tabu, všichni jej používali bez sebemenších rozpaků. Nemělo žádný emocionální obsah a bylo pouhou nálepkou, tak jako třeba republikán, metodista, konzervativec či liberál.

Janův otec byl okouzlující Skot, který se poměrně proslavil jako profesionální kouzelník. Jeho předčasná smrt ve čtyřiceti pěti letech byla přičítána nadměrné konzumaci nejslavnějšího nápoje vyráběného v jeho rodné zemi. Ačkoliv Jan nikdy neviděl svého otce opilého, nebyl si jist tím, zda ho někdy viděl dokonale střízlivého.

Paní Rodricksová přednášela teorii pravděpodobnosti na Univerzitě v Edinburghu. Bylo typickým příkladem extrémní pohyblivosti člověka dvacátého prvního století, že paní Rodricksová, která byla černá jako uhel, se narodila ve Skotsku, zatímco její blonďatý odrodilý manžel strávil většinu svého života na Haiti. Maia a Jan nikdy neměli jeden společný domov, ale cestovali mezi rodinami svých rodičů jako dva tenisové míčky. Bylo to pro ně docela zábavné, ale rozhodně to v nich nemohlo potlačit onen pocit nestability, který zdědili po svém otci.

Ve dvaceti sedmi letech měl Jan před sebou ještě několik let studia než začne vážně přemýšlet o své kariéře. Bez jakékoliv námahy získával jeden diplom za druhým. Jeho hlavními předměty byly matematika a fyzika, ale současně s nimi studoval i filosofii a hudební vědu. Dokonce i podle vysokých měřítek doby byl pianistou-amatérem první třídy.

Za tři roky měl získat doktorát ve strojní fyzice, s astronomií jako druhým předmětem. Znamenalo to docela dřinu, ale Jan to jen vítal. Studoval na pravděpodobně nejkrásněji umístěné univerzitě na světě — v Kapském městě, rozprostírajícím se na úpatí Stolové hory.

Neměl žádné materiální starosti, ale přesto byl nespokojen a neviděl ze své situace žádné východisko. A Maiino vlastní štěstí — třebaže jí ho ani v nejmenším nezáviděl — ještě podtrhovalo hlavní důvod jeho trápení.

Protože Jana stále pronásledovala romantická iluze — příčina tolikeré bídy a tolikeré poezie — že každý člověk má mít ve svém životě jen jednu jedinou opravdovou lásku. On sám se poprvé zamiloval v neobvykle pozdním věku a to do ženy, která byla známá nejenom svou krásou, ale i přelétavostí. Rosita Tsien tvrdila — a měla pravdu, že v jejích žilách koluje krev mandžuských císařů. Byla velmi bohatá, patřila jí téměř celá Vědecká fakulta v Kapském městě. Jan byl přímo uchvácen její delikátní krásou a celá záležitost se dostala tak daleko, že rozchod pro něj byl velmi bolestivý. Nebylo mu jasné, co udělal špatně…

Samozřejmě se z toho dostal. Jiní muži si po takovém rozchodu obyčejně řekli: „Jsem si jistý, že s takovou ženou jsem to nikdy nemyslel vážně!“ Ale Jan takový nebyl a momentálně se jen velmi těžce vyrovnával s životem.

Jeho další problém pramenil z pocitu křivdy způsobené přítomností Vládců. Křivdy vůči svým vlastním ambicím a touhám. Jan byl romantikem nejen srdcem, ale i myslí. Odjakživa ho lákaly neprobádané hlubiny vesmíru. Stejně tak jako spoustu ostatních mladých lidí.

Před stoletím položil Člověk nohu na žebřík, který ho měl dovést ke hvězdám. Jenže v tom okamžiku — byla to snad náhoda? — se mu dveře do vesmíru zabouchly před obličejem. Vládci uvalili pouze velmi málo zákazů na nejrůznější formy lidské aktivity (vedení války bylo snad hlavní výjimkou), ale vesmírný výzkum prakticky ustal. Výzva, kterou představovala věda Vládců, byla příliš velká. Člověk měl strach se s ní utkat, a proto obrátil svou činnost k jiným sférám. Nemělo smysl vyvíjet rakety, když Vládci měli tak dokonalé prostředky pohonu, založené na principech, o nichž člověk neměl ani potuchy.

Pár stovek lidí navštívilo Měsíc a zřídili na něm observatoř. Cestovali jako pasažéři na malé lodi propůjčené jim Vládci. Bylo zřejmé, že studium onoho malého dopravního prostředku nemá smysl, třebaže Vládci by jej ochotně pozemským vědcům půjčili.

Člověk tedy stále zůstával vězněm své vlastní planety. Byla to mnohem hezčí, ale také mnohem menší planeta než před sto lety. Vládci sice odstranili války, hlad a nemoci, odstranili však také dobrodružství.

Vycházející Měsíc začal malovat východní oblohu jemným mléčným svitem. Tam nahoře, jak Jan věděl, byla hlavní základna Vládců, rozkládající se mezi krátery Pluta. Vyplouvaly z ní jejich zásobovací lodě a vracely se zpět po více než sedmdesáti letech. Teprve za Janova života Vládci odhalili jedno ze svých tajemství a jejich lodě zakotvily ve viditelné blízkosti Země. Obrovité, míle široké stíny velkých lodí, vrhané ranním nebo večerním sluncem na planiny Měsíce, bylo možno spatřit dvěstěpalcovým dalekohledem. Protože všechno, co Vládci podnikali, bylo pro Zemi nesmírně zajímavé, příchody a odchody jejich lodí byly pečlivě sledovány. Jeden z těch obrovitých stínů zmizel před několika hodinami. Jan věděl, že někde poblíž Měsíce leží v prostoru obrovská loď Vládců a chystá se na cestu do neznámého vzdáleného domova.

Nikdy samozřejmě neviděl žádnou z těch lodí přistávat či odlétat. I když na této polovině zeměkoule byly dobré pozorovací podmínky, Jan nikdy neměl to štěstí. Nikdo nikdy nevěděl, kdy lodě Vládců odletí nebo přistanou a Vládci sami to dopředu nikdy neoznámili. Rozhodl se počkat dalších deset minut a pak se vrátí na večírek.

Co to bylo? — Jenom meteor padající dolů souhvězdím Eridanu. Jan se protáhl, zjistil, že jeho cigareta dohořela a zapálil si další.

Měl ji dokouřenou asi do poloviny, když půl miliónu kilometrů od něj se Hvězdný poutník vydal na cestu. Ze středu měsíčního svitu se začala šplhat malá jiskřička. Zpočátku byl její pohyb tak pomalý, že byl jen stěží postřehnutelný, ale sekundu za sekundou nabírala rychlost. Najednou zazářila jako drahokam a pak zmizela z očí.

O okamžik později se objevila znovu, nabírajíc rychlost a jas. Znovu a znovu se objevovala a ztrácela ve svém zvláštním rytmu.

S nesmírnou rychlostí si razila cestu vzhůru a rýsovala světélkující čáru přes hvězdnou oblohu. Třebaže člověk nevěděl, jak je skutečné daleko, představa její rychlosti a energie brala dech.

Jan věděl, že to, co nyní vidí, je jen vedlejší produkt nesmírné rychlosti a energie lodi. Ta sama byla neviditelná a byla už daleko vpředu před svým stoupajícím světlem. Tak jako za sebou tryskový dopravní letoun nechává čáru sražených par, tak za sebou svou typickou stopu zanechávala i loď Vládců.

Obecně přijatou teorií bylo — a nebylo pochyb o její pravdě — že ohromné zrychlení Hvězdného poutníka způsobuje místní zakřivení času. To, co nyní viděl, byl pouze jas vzdálených hvězd, namířený do jednoho místa a odražený do jeho oka. Byl to viditelný důkaz teorie relativity — ohyb světla v přítomnosti nesmírného gravitačního pole.

Nyní se zdálo, že se světlo pohybuje pomaleji, ale to bylo pouze díky perspektivě. Ve skutečnosti loď stále nabírala na rychlosti. Stopa lodi, řítící se ke hvězdám, se začínala zkracovat. Jan věděl, že tuto událost sleduje spousta dalekohledů na Zemi, protože vědci se pokoušejí odhalit tajemství pohonu lodí Vládců. Na toto téma už byla publikována spousta prací. Nemůže být pochyb o tom, že Vládci si je určitě s velkým zájmem přečetli.

Přízračné světlo pomalu mizelo. Už to byla jenom zanikající čára, směřující k srdci souhvězdí Carina. Tam někde byl domov Vládců, ale mohla to být kterákoliv z tisíce hvězd v oné části vesmíru. Její vzdálenost od slunečního systému se nedala určit.

Bylo po všem. Třebaže loď stěží začala svou pouť, pro lidského pozorovatele už nebylo viditelné vůbec nic. Ale v Janově mysli stále planula vzpomínka na její zářící dráhu. Planula jako pochodeň, která nikdy nemůže uhasnout, pokud on sám má ambice a touhy.

Večírek skončil. Téměř všichni hosté se vznesli vzhůru k obloze a nyní se vraceli do svých domovů, rozesetých po celém povrchu zeměkoule. Pár hostů ale zůstalo.

Jedním z nich byl Norman Dodsworth, básník, který se opil, ale byl natolik při smyslech, že raději šel ven, dřív než mohl udělat nějakou výtržnost. Ležel roztažený na trávníku a doufal, že ho brzy ráno vzbudí nějaká hyena. Z praktických důvodů se s ním už tedy nedalo počítat.

Dalšími zbylými hosty byli George a Jean. Nebyl to Georgeův nápad, on sám chtěl letět domů. Neschvaloval přátelství mezi Rupertem a Jean, i když ne z obvyklého důvodu. George byl pyšný na to, jaký má praktický a vyrovnaný charakter a považoval zájem, který v tomto věku vědy a rozumu svedl Ruperta a Jean dohromady nejenom za dětinský, ale také za dost nezdravý. To, že někdo stále ještě má, byť sebemenší, víru v nadpřirozeno, se mu zdálo nenormální a to, že zde nalezl Rashaveraka, otřáslo jeho vírou ve Vládce.

Nyní bylo zřejmé, že Rupert si naplánoval nějaké překvapení zřejmě s Jeaninou pomocí. George zachmuřeně rezignoval před jakýmkoliv nesmyslem, který měl přijít.

„Vyzkoušel jsem spoustu věcí, ale nakonec jsem se rozhodl pro tohle,“ řekl Rupert hrdě. „Velkým problémem je zde zmírnit tření, abychom dostali naprosto neomezenou svobodu pohybu. Starodávný naleštěný stůl a otáčení skleničkou taky nejsou špatné, ale já raději vsadil na modernější metodu. A tady je výsledek. Vezměte si židle — jsi si jistý tím, že se k nám nechceš připojit, Rashy?“

Zdálo se, že Vládce chvíli váhá. Pak zavrtěl hlavou (naučil se tenhle zvyk až tady na Zemi? napadlo George).

„Ne, děkuji,“ odpověděl. „Budu se raději jen dívat. Možná příště.“

„Nu, dobrá, máš ještě spoustu času změnit své rozhodnutí.“ Opravdu? pomyslel si George dívaje se pochmurně na hodinky. Rupert své přátele shromáždil kolem malého, ale masivního stolku, dokonale kruhového tvaru. Rupert zvedl jeho plastikový povrch a odkryl lesknoucí se záplavu těsně namačkaných kuliček. Nemohly spadnout, protože stolek měl mírně zvednutý okraj a George si marně lámal hlavu, k čemu tam asi jsou. Stovky odražených bodů světla vytvářely fascinující a hypnotický obraz a Georgeovi se zdálo, že z toho má mírnou závrať.

Když si všichni přisunuli židle ke stolku, Rupert sáhl dovnitř a vytáhl kotouč o průměru asi deset centimetrů. Položil jej na kuličky.

„Hotovo,“ řekl, „teď na něj položte ruce tak, aby se mohl volně pohybovat.“

George se na celé to zařízení díval s nedůvěrou. Všiml si, že po obvodu stolu jsou v pravidelných intervalech, i když ne za sebou, napsána písmena abecedy. Kromě toho tam byla čísla od jedné do devíti, roztroušená nahodile mezi písmeny a dvě políčka nesoucí nápisy „ANO“ a „NE“. Ta byla na protilehlých stranách stolu.

„Vypadá to tu jako někde u kartářky,“ zabručel. „Divím se, že v tomhle století ještě může někdo takové věci brát vážně.“ Když dal najevo tento svůj malý protest, který byl namířen jak proti Rupertovi, tak proti Jean, bylo mu o trochu líp. Rupert nepředstíral, že má o tenhle jev čistě vědecký zájem. Byl nezaujatý, ale nedůvěřivý. Zato Jean na druhé straně — o tu si George dělal trochu starosti. Zdálo se, že skutečně věří tomu, že existují takové věci jako telepatie či jasnovidectví.

Najednou si George uvědomil, že jeho poslední věta byla také kritickou narážkou na Rashaveraka. Nervózně se ohlédl, ale nezdálo se, že by tím Vládce byl nějak dotčen. To ale neznamenalo vůbec nic.

Všichni nyní zaujali své pozice. Podle směru hodinových ručiček u stolu seděli Rupert, Maia, Jan, Jean, George a Benny Shoenberger. Ruth Shoenbergerová seděla mimo kruh se zápisníkem v ruce. Zřejmě měla proti své účasti ve hře nějaké námitky, což bylo příčinou toho, že Benny pronášel sarkastické poznámky o lidech, kteří stále ještě berou Talmud vážně. Skutečně vypadala, že ráda poslouží jako zapisovatel.

„Nyní poslouchejte,“ začal Rupert, „pro dobro takových skeptiků jako George začneme hned teď. Ať už na tomhle je nebo není něco nadpřirozeného, funguje to. Já osobně si myslím, že to má čistě vědecké vysvětlení. Když položíme ruce na kotouč, snažíme se vyhnout tomu, abychom ovlivnili jeho pohyby, ale nemůžeme se vyhnout zapojení našeho podvědomí. Analyzoval jsem spoustu seancí a přišel jsem na to, že vždy někdo ve skupině věděl nebo se dohadoval — třebaže on sám o tom neměl ani potuchy. Avšak chtěl bych tento experiment provést za těchto — ehm — zvláštních okolností.

Ony Zvláštní okolnosti seděly a tiše je pozorovaly, určitě ne bez zájmu. George napadlo, co si o tom Rashaverak asi myslí. Připadá si stejně jako antropolog pozorující primitivní náboženský rituál? Celá atmosféra byla dost fantastická a George si připadal jako blázen, že se do něčeho takového vůbec pustil.

Jestliže se i ostatní cítili podobně pošetile, dokonale své pocity skrývali. Pouze Jean se červenala, byla rudá vzrušením, ale mohlo to být také vlivem alkoholu.

„Připraveni?“ zeptal se Rupert. „Dobrá, začneme.“ Udělal působivou pauzu a pak, aniž se na kohokoliv obracel, zvolal: „Je tu někdo?“

George cítil jak se kotouč pod jeho prsty slabě zachvěl. Nebylo to překvapující, když uvážil tlak, který na něj vyvíjí šest lidí. Začal opisovat malou osmičku a pak se vrátil doprostřed.

„Je tu někdo? opakoval Rupert. Mnohem konverzačnějším tónem pak dodal: „Někdy to trvá deset až patnáct minut, ale někdy — “

„Jú!“ vydechla Jean.

Kotouč se pohyboval. Začal se širokým obloukem houpat mezi políčky „ANO“ a „NE“. George jen s určitými potížemi potlačil zachechtání. Co by se dělo, kdyby odpověď byla „NE“, pomyslel si. Vzpomněl si na starého klauna: „Nikdo tu není, jenom my kuřátka, páně šediteli.“

Ale odpověď byla „ANO“. Pak se kotouč rychle vrátil doprostřed stolu. Jako by byl živý, vyčkávající další otázku. Navzdory svému vlastnímu přesvědčení to George začalo zajímat.

„Kdo jsi?“ zeptal se Rupert.

Teď nepochybně dojde na písmena. Kotouč se začal pohybovat napříč stolkem jako živá, citlivá věc a hláskoval jednotlivá písmena tak rychle, že George měl někdy problémy udržet na něm prsty. Mohl přísahat, že pohybu kotouče nijak nepomáhá. Rozhlédl se kolem, ale na obličejích svých přátel neviděl nic podezřelého. Byli stejně tak dychtiví a napjatí jako on sám.

„JAJSEMVSICHNI,“ hláskoval kotouč a pak se vrátil na místo.

„Já jsem všichni,“ opakoval Rupert. „To je typická odpověď. Vyhýbavá, ale povzbudivá. Pravděpodobně znamená, že tu není nic jiného než naše kombinovaná mysl.“ Na chvíli se odmlčel, evidentně přemýšleje o své další otázce. Pak znovu promluvil do prázdna.

„Máš pro někoho z nás vzkaz?“

„Ne,“ odpověděl kotouč rychle.

Rupert se rozhlédl kolem.

„Je to na nás, někdy sdělí nějakou informaci, ale dnes musíme sami klást otázky. Chce někdo začít?“

„Bude zítra pršet?“ zeptal se George rychle.

Kotouč začal okamžitě kmitat mezi „ANO“ a „NE“.

„To je ale hloupá otázka,“ nesouhlasil Rupert. „Měl jsi se zeptat, jestli bude pršet tady. Někde přece může pršet, jinde ne. Nedávejte otázky, na které může být neurčitá odpověď.“

George se cítil náležitě zahanben. Rozhodl se, že další otázku raději nechá někomu jinému.

„Jaká je moje oblíbená barva?“ zeptala se Maia.

„MODRA,“ přišla rychlá odpověď.

„Ano, správně.“

„To také nic nedokazuje. Nejméně tři lidi u stolu to vědí,“ namítl George.

„Jaká je oblíbená barva Ruth?“ zeptal se Benny.

„CERVENA.“

„Je to pravda, Ruth?”

Ruth vzhlédla od svých zápisků.

„Ano, je. Ale tohle přece Benny ví a sedí v kruhu.“

„Já to přece nevím,“ ohradil se Benny.

„To bys tedy měl — už jsem ti to říkala tolikrát.“

„Podvědomá paměť,“ zamumlal Rupert. „To se stává často. Ale, prosím vás, nemohli byste klást nějaké inteligentnější otázky? Když to tak dobře začalo, nechci, aby nám to selhalo.“

Bylo to zvláštní, ale samotná trivialita onoho jevu začala George zajímat. Byl si jist, že to nemá žádné nadpřirozené vysvětlení, jak řekl Rupert. Kotouč prostě reagoval na jejich podvědomé svalové pohyby. Ale tento fakt samotný byl velmi zajímavý a podivný. Nikdy by nevěřil tomu, že získají tak pohotové a přesné odpovědi. Jednou zkoušel, zda je možné, aby on sám kotouč donutil vyhláskovat svoje jméno. Dostal „G“, ale to bylo všechno, zbytek byl naprostý nesmysl. Přišel k závěru, že je naprosto nemožné, aby jeden člověk pohyboval kotoučem podle sebe a ostatní o tom nevěděli.

Po hodině a půl měli hromadu odpovědí. Některé z nich byly docela dlouhé. Tu a tam se vyskytla chyba v pravopise nebo podivná gramatika, ale to bylo zanedbatelné. Ať už bylo vysvětlení jakékoliv, George byl přesvědčen o tom, že on sám vědomě výsledkům nepomáhá. Několikrát, když kotouč hláskoval slovo, se snažil ovlivnit další písmeno a tím i smysl celé zprávy. Ale kotouč vždy šel zcela neočekávaným směrem a hláskoval něco úplně jiného. Někdy se zdálo, ale to jenom proto, že tu nebyly žádné pauzy označující začátek a konec slov, že zpráva vůbec nedává smysl — dokud nebyla úplně celá a Ruth ji pak mohla přečíst.

Celá ta záležitost vzbudila v Georgeovi vzrušující dojem, že jsou v kontaktu s nějakou nezávislou, odhodlanou myslí. A přesto o tom neměli žádný důkaz. Některé z odpovědí byly velmi nejasné. Co si člověk například mohl myslet o:

VERVCLOVEKAPRIRODAJESTEBOU.

Ale někdy měly odpovědi až zarážející pravdu:

PAMATUJTEZECLOVEKNENISAMBLIZKOCLOVEKAJEZEMEDRUHYCH.

Tohle přece ví každý, ale mohli si být jisti, že odpověď poukazovala přímo na Vládce?

George se začal cítit velmi ospalý. Je nejvyšší čas vypravit se domů, pomyslel si. Je to sice velmi poutavé, ale nevede to k ničemu a brzy bych toho mohl mít po krk. Rozhlédl se okolo stolu. Benny vypadal, jako by si myslel to samé. Maia a Rupert byli mírně skleslí a Jean — ta to brala vážně celou tu dobu. Její výraz dělal Georgeovi starosti. Vypadalo to téměř jako by se bála pokračovat, ale zároveň jako by se bála přestat.

Zbýval pouze Jan. George napadlo, co si asi myslí o výstřednostech svého švagra. Mladý inženýr byl celou tu dobu zticha, nekladl žádné otázky, ani se nedivil nad odpověďmi. Zdálo se, že studuje pohyb kotouče jako by to byl pouze zajímavý fyzikální jev.

Rupert se násilím probral z letargie, do níž upadl. „Tak, poslední otázku a necháme toho,“ řekl, „a co ty, Jane? Zatím ses neptal vůbec na nic?“

Kupodivu, Jan vůbec nezaváhal. Zdálo se, že si svou otázku vybral už dávno předtím a jen čekal na svou příležitost. Podíval se na mohutné tělo Rashaveraka a pak zvolal pevným, rozhodným hlasem:

„Která hvězda je sluncem Vládců?“

Rupert hvízdl údivem. Maia a Benny nereagovali vůbec. Jean zavřela oči a zdálo se, že spí. Rashaverak se naklonil kupředu a pozoroval kotouč přes Rupertovo rameno.

A kotouč se začal pohybovat.

Když se opět vrátil na své místo do středu, chvíli bylo ticho. Pak se Ruth zmateným hlasem zeptala:

„Co to znamená NGS 549672?“

Nikdo jí neodpověděl, protože ve stejném okamžiku George rozčileně vykřikl:

„Pomozte mi někdo s Jean. Obávám se, že omdlela!“