Konec dětství

14

Konferenční místnost byla při setkáních s Karellenem vždy nabita, ale dnes byla přecpána tak těsně, že reportéři měli potíže s psaním. Snad posté si mezi sebou stěžovali na Karellenův konzervatismus a nedostatek pochopení. Kdekoliv jinde na světě by s sebou mohli vzít kamery, fotoaparáty, magnetofony a další přístroje jejich vysoce mechanizovaného řemesla. Ale tady mohli mít k dispozici pouze takové archaické pomůcky jako byl papír, pero — a dokonce, přestože se to zdálo neuvěřitelné — těsnopis.

Samozřejmě, že se vyskytlo několik pokusů propašovat dovnitř miniaturní magnetofony. Okamžitě byly odhaleny a pohled na jejich kouřící vnitřnosti jen dokazoval zbytečnost a marnost dalších pokusů. Každý pak tím víc chápal, proč byli varováni, aby s sebou ve svém vlastním zájmu nenosili dovnitř hodinky a jiné kovové předměty.

Aby to bylo ještě nespravedlivější, Karellen sám si celou konferenci nahrával. Bylo to kvůli reportérům, kteří byli nepozorní, anebo něco pochopili špatně — ačkoliv tohle se stávalo jen zřídka. Museli se pak dostavit na krátkou a nepříjemnou schůzku s Karellenovými podřízenými, kde si mohli poslechnout záznam, přičemž jim bylo neustále opakováno, aby poslouchali pozorně a věděli, co skutečně Karellen řekl. Tato lekce se pak už nemusela opakovat.

Bylo zvláštní, jak rychle se tyhle zvěsti vždy rozšířily. Nebylo učiněno žádné předchozí oznámení, ale vždy, když měl Karellen oznámit něco důležitého — což se stávalo v průměru dvakrát až třikrát za rok — bylo tu nabito.

Když se velké dveře otevřely a Karellen vešel, hlučící dav okamžitě ztichl. Světlo bylo jen velmi slabé — bezpochyby imitovalo vzdálené a neznámé sluneční světlo ve světě Vládců — takže Dohlížitel pro Zemi si sundal své tmavé brýle, které obvykle nosil mimo loď.

Na sbor pozdravů odpověděl neformálním „Dobrý den vespolek,“ a pak se obrátil na vysokou postavu vpředu. Byl to pan Golde, předseda Tiskového klubu. Oblékal se a choval jako diplomat ze staré školy. Nikdo nikdy neváhal mu důvěřovat a nikdo toho nikdy nelitoval.

„Dnes je tu docela plno, pane Golde. Zřejmě je nedostatek zpráv.“ Gentleman z Timesů se usmál a odkašlal si.

„Doufám, že to uvedete na správnou míru, pane Dohlížiteli.“Pozorně sledoval Karellena, zvažujícího svou odpověď. Zdálo se mu nespravedlivé, že na širokých obličejích Vládců, tuhých jako maska, nejsou viditelné žádné emoce. Jejich velké, široké oči, s panenkami ostře staženými i v tomhle šerém osvětlení, zíraly přízračně do upřímných, zvědavých lidských očí. Dva dýchací otvory na jejich tvářích — pokud se ty rýhované ebenové křivky daly nazvat tvářemi — vydávaly jen sotva slyšitelný zvuk, jak Karellenovy plíce pracovaly v řídkém pozemském vzduchu. Golde viděl záclonu jemných, bílých chlupů, jejichž rytmický pohyb nahoru a dolů odpovídal Karellenovu rychlému, dvoufázovému dýchacímu cyklu. Obecně se předpokládalo, že jsou to prachové filtry a na tomto základě byly vypracovány složité teorie, týkající se atmosféry v domově Vládců.

„Ano, mám pro vás nějaké zprávy. Jak jistě víte, jedna z mých lodí nedávno opustila Zemi a vrací se na domovskou základnu. Právě jsme zjistili, že na palubě se nachází černý pasažér.“

Stovka per se zastavila v půli. Stovka párů očí se upřela na Karellena. „Řekl jste, černý pasažér, pane Dohlížiteli?“ zeptal se Golde. „Mohu se zeptat, kdo to je a jak se dostal na palubu?“

„Jmenuje se Jan Rodricks. Je to student techniky na Univerzitě v Kapském městě. Další informace můžete získat sami z vašich nepochybně velmi výkonných zdrojů.“

Karellen se usmál. Dohlížitelův úsměv byl velmi kuriózní záležitostí. Většina jeho efektu spočívala v očích. Nepohyblivá ústa bez rtů by se stěží mohla usmát.

Je to, — podivil se Golde, — další z mnoha lidských zvyků, které Karellen s takovým uměním napodobuje? Výsledný efekt opravdu vypadal jako úsměv a lidé jej tak přijímali.

„A co se týče toho, jak se dostal dovnitř,“ pokračoval Dohlížitel, „to je nepodstatné. Mohu vás ujistit, stejně tak jako jakékoliv další potenciální astronauty, že tahle možnost se už nikdy v budoucnu nebude opakovat.“

„Co se s tím mladým mužem stane?“ naléhal Golde. „Bude poslán zpět na Zemi?“

„To je mimo moji pravomoc, ale očekávám, že se vrátí zpět další lodí. Shledá podmínky příliš cizí než aby tam mohl pohodlně žít. A to mne přivádí k hlavnímu bodu dnešního setkání.“

Karellen se odmlčel a ticho se ještě prohloubilo.

„Ze strany mladší a romantičtější části vaší generace byly nějaké stížnosti, že vesmír je pro vás uzavřen. Měli jsme k tomu svůj důvod. Nikdy nevydáváme zákazy jen pro své potěšení. Ale pomysleli jste vůbec někdy na to — a teď doufám, že mi odpustíte toto nelichotivé srovnání — jak by se asi cítil člověk doby kamenné, kdyby se najednou ocitl v moderním městě dnešní doby?“

„Jistě,“ protestovaly Herald Tribune, „určitě je zde mnoho rozdílů. Jenomže my přece víme, co je to věda a co dokáže. Ve vašem světě je zcela nepochybně mnoho věcí, které bychom nemuseli chápat, ale určitě bychom si nemysleli, že to jsou nějaká kouzla či čáry.“

„Jste si tím docela jisti?“ řekl Karellen tak tiše, že jeho slova bylo stěží slyšet. „Pouze sto let je mezi věkem elektřiny a věkem páry, ale co by viktoriánský inženýr dělal s televizorem nebo elektronickým počítačem? A jak dlouho by musel žít, než by vůbec přišel na to, na jakém principu fungují? Propast mezi dvěma technologiemi může být tak velká, že je až — smrtelná.“

(„No nazdar,“ zašeptal Reuter směrem k BBC. „Máme štěstí. Dnes učiní velmi důležité prohlášení. Já už na to mám nos.“)

„Existují další důvody, proč jsme lidskou rasu odkázali k životu pouze na Zemi. Dívejte se.“

Světlo pohaslo a zmizelo. Ve středu se vytvořila mléčná mlha. Rozplynula se do kolotoče hvězd — spirální mlhoviny, viděné z bodu daleko za tím nejvzdálenějším sluncem.

„Žádné lidské oči tenhle pohled ještě nikdy neviděly,“ řekl Karellenův hlas ze tmy. „Díváte se na svůj vlastní vesmír, ostrovní galaxii, jíž je vaše Slunce členem. Tohle je pohled ze vzdálenosti půl milionu světelných let.“

Dlouho bylo ticho. Pak Karellen pokračoval a v jeho hlase bylo slyšet něco, co se nedá přesně nazvat lítostí, ale ani opovržením.

„Vaše rasa ukázala pozoruhodnou neschopnost řešit problémy, které se týkají vaší poměrně malé planety. Když jsme sem přiletěli, byli jste téměř na samém pokraji sebezničení silami, které vám dala věda. Bez našeho zásahu by dnes Země byla radioaktivním peklem.

Nyní máte svět míru a jednotné rasy. Brzy budete dostatečně civilizovaní na to, abyste svou planetu řídili sami, bez naší pomoci. Mohli byste se eventuelně podílet i na řešení problémů celé sluneční soustavy. Ale umíte si vůbec představit, jak byste se s tímhle mohli vyrovnat?“

Mlhovina se rozzářila. Jednotlivé hvězdy ubíhaly dozadu, objevovaly se a mizely jako jiskry padající z krbu. A každá z těch nesčetných jisker byla sluncem, s kdoví kolika světy kroužícími kolem…

„V tomto jednoduchém systému,“ mluvil tiše Karellen, „je osmdesát sedm tisíc milionů sluncí. Tohle číslo dává jen velmi slabou představu o nekonečnosti vesmíru. Kdybyste chtěli přijmout jeho výzvu, byli byste jako mravenci, kteří se pokoušejí spočítat a klasifikovat všechna zrnka písku ve všech pouštích světa.

Vaše rasa, na současném stupni vývoje, nemůže takové výzvě čelit. Jednou z mých povinností bylo chránit vás před silami a mocí, které sídlí mezi hvězdami. Silami, které daleko přesahují všechno, co si jen dovedete představit.“

Přízračná mlhovina se všemi jejími souhvězdími zmizela. Ve velké místnosti se opět rozsvítilo mdlé světlo.

Karellen se otočil k odchodu, slyšení bylo u konce. Ve dveřích se zastavil a otočil se k mlčícímu davu.

„Je to hořké, ale musíte se s tím smířit. Planety můžete jednoho dne vlastnit. Ale hvězdy nejsou pro Člověka.“

Hvězdy nejsou pro Člověka. Ano, určitě je pro ně mrzuté vědět, že brány nebes jsou pro ně zavřeny. Ale musí se naučit dívat se pravdě zpříma do očí, anebo přinejmenším takovému množství pravdy, které jim bude předloženo.

Z osamělých výšin stratosféry se Karellen díval dolů na svět a na lidstvo, které bylo odsouzeno ke svému nedobrovolnému žaláři. Myslel na to, co bude následovat a co z tohoto světa bude jen za několik let od této chvíle.

Nikdy nebudou vědět, jaké měli štěstí. Lidstvo dosáhlo takového štěstí, jako nikdy žádná rasa předtím. Byl to Zlatý věk. Ale zlatá je také barvou slunečního západu, podzimu a pouze Karellenovy uši mohly zachytit první kvílení zimních bouří.

A pouze Karellen věděl, jakou nesmírnou rychlostí se Zlatý věk řítí ke svému konci.