Konec dětství

7

Celková vzdálenost, kterou urazily pozvánky na večírek Ruperta Boyce, byla ohromující. Tak například jen mezi prvním tuctem hostů byli Fosterovi z Adelaide, Shoenbergerovi z Tahiti, Farranovi ze Stalingradu, Moraviovi z Cincinnati, Ivánkovi z Paříže a Sullivanovi, kteří bydleli blízko Velikonočního ostrova, ovšem čtyři kilometry pod hladinou oceánu. Ruperta velmi potěšilo, že se dostavili téměř všichni pozvaní hosté. Nepřišli jenom Krausovi, protože si neuvědomili časový posun a přiletěli o dvacet čtyři hodin později.

V poledne se v parku shromáždila impozantní sbírka letounů. A jestli ti, co přiletí později, vůbec najdou místo k přistání, hezky se projdou. Určitě to nebude nic příjemného pod nekonečně modrou oblohou a rtutí na sto deseti stupních. Mezi shromážděnými stroji byli jak Flitterbugy pro jednu osobu, tak rodinné Cadillaky, připomínající spíš létající paláce než rychlá letadla. V dnešním věku se ovšem podle typu stroje rozhodně nedalo určit sociální postavení majitele.

„To je ale příšerný dům,“ řekla Jean Morrelová, když se jejich Meteor snášel dolů. „Vypadá jako rozšlápnutá krabice.“

George Greggson, který měl staromódní nechuť k automatickému přistávání, si nastavil rychlost sestupu a pak jí odpověděl.

„Je těžké posuzovat jej z tohoto úhlu. Ze země může vypadat docela jinak. Ach, drahá!“

„Co se děje?“

„Jsou tu i Fosterovi. Tu jejich barvu bych poznal kdekoliv.“

„Nikdo tě nenutí, abys s nimi hovořil, když nebudeš chtít. To je jedna z výhod Rupertových večírků — vždycky se můžeš schovat v davu.“

George si vybral místo k přistání a pečlivě k němu zamířil. Posadil se mezi další Meteor a něco, co žádný z nich nebyl schopen určit. Vypadalo to velmi rychle, ale také velmi nepohodlně. Asi nějaký z Rupertových technicky nadaných přátel, pomyslela si Jean, který si to pravděpodobně postavil sám. Napadlo ji, jestli to snad není protizákonné.

Když vystoupili z letadla, horko je udeřilo jako prudký žár pochodně. Vypadalo to, že během okamžiku vytáhne z jejich těl veškerou vlhkost a George už v duchu slyšel praskot vysušené pokožky. Byla to ale jejich chyba. Před třemi hodinami opustili Aljašku a zapomněli si v kabině postupně přizpůsobovat teplotu.

„Jak se tu vůbec dá žít!“ spráskla ruce Jean. „Domnívala jsem se, že tohle klima kontrolují.“

„Vždyť taky ano,“ odpověděl George. „Tohle byla kdysi poušť — a podívej se na to teď. Pojď, uvnitř to bude lepší.“

Z ničeho nic jim v uších vybuchl Rupertův hlas. Hostitel stál vedle jejich letadla, v každé ruce sklenici a hleděl na ně dolů se čtveráckým výrazem. Shlížel na ně shora z prostého důvodu: byl téměř dvanáct stop vysoký a poloprůhledný. Nebyl problém dívat se skrze něj.

„To tedy předvádíš svým hostům pěkné žertíky!“ protestoval George. Natáhl se vzhůru po sklenicích. Jeho prsty jimi samozřejmě prošly naskrz. „Doufám, že až přijdeme do domu, budeš pro nás mít připraveno něco hmotnějšího!“

„Nemějte strach!“ smál se Rupert: „Řekněte mi, jaké máte přání a než přijdete, bude to hotovo.“

„Dvě velká chlazená piva,“ poručil si George. „Za chvíli tam budem.“

Rupert přikývl, položil jednu ze sklenic na neviditelný stůl, zmáčkl nějaké stejně neviditelné tlačítko a v okamžiku se rozplynul ve vzduchu.

„No páni!“ vydechla Jean. „To je poprvé, co jsem tuhle věcičku viděla v akci. Kde to Rupert vzal? Myslela jsem, že to mají jen Vládci.“

„Víš snad o tom, že by Rupert někdy nedostal to, co chtěl?“ odpověděl jí George. „Pro něj to je hračka. Takhle může pohodlně sedět ve své pracovně a cestovat přitom napříč Afrikou. Žádné vedro, žádný hmyz, žádná námaha a lednička vždy na dosah ruky. Zajímalo by mne, co by si o tom mysleli Stanley a Livingstone?“

Vedro umlčelo jejich další konverzaci. Když přišli ke vstupním dveřím domu (které vůbec nebylo možné odlišit od celistvé skleněné stěny), automaticky se před nimi otevřely za zvuku fanfár. Jean si pomyslela, že než den skončí bude fanfárami znechucená.

V krásně chladné hale je přivítala současná paní Boyceová. Právě ona byla oním důvodem pro tak vysokou návštěvnost Rupertova večírku. Možná, že polovina hostů by přišla tak či tak, aby se podívali na Rupertův nový dům, ale ti nerozhodní určitě přišli proto, aby viděli jeho novou ženu.

Existuje pouze jedno adjektivum, které ji výstižně popisovalo. Byla okouzlující. Dokonce i v době, kdy se krása stala zcela normálním jevem, se za ní otáčeli všichni muži, když vstoupila do místnosti. George hádal, že je tak z jedné čtvrtiny černoška, měla klasické řecké rysy a bohaté dlouhé vlasy. Pouze jemně čokoládová pokožka prozrazovala smíšený původ.

„Vy jste Jean a George, že ano?“ zeptala se napřahujíc ruku. „Jsem tak ráda, že vás poznávám. Rupert momentálně míchá nápoje a zřejmě velmi komplikovaně. Pojďte dál a seznamte se s ostatními hosty.“

Její hlas byl sytý kontraalt a George při něm ucítil slabé mrazení v zádech, jako by někdo hrál na jeho páteř jako na flétnu. Podíval se nervózně na Jean, které se podařilo se jaksi nepřirozeně usmát a konečně se vzpamatoval.

„Jsem — jsme velmi rádi, že vás poznáváme,“ řekl nepřesvědčivě. „Moc jsme se na tenhle večírek těšili.“

„Rupert vždy pořádá velmi pěkné večírky,“ doplnila ho Jean. Tím, jak zdůraznila ono „vždy“, bylo všem jasné, že tím myslela „pokaždé, když se znovu ožení“. George se slabě začervenal a nesouhlasně se na Jean podíval, ale na jejich hostitelce nebylo znát, že by si té zlomyslnosti všimla. Byla ztělesněné přátelství a vedla je do haly už zpoloviny plné Rupertových početných přátel. Rupert sám seděl v nějaké podivné konsole, která vypadala jako televizní přenosová jednotka. George předpokládal, že to je zařízení, jímž Rupert promítá svou obří projekci hostům na uvítanou. Zrovna zřejmě bavil další návštěvníky, kteří právě přistáli v parku, ale přesto si našel chvilku pro Jean a George, přátelsky jim zamával a omluvil se jim za to, že dal jejich piva někomu jinému.

„Tamhle si vezměte na co máte chuť,“ mávnul rukou za sebe. „Jen si poslužte. Jako doma. Předpokládám, že většinu lidí znáte — Maia vám představí zbytek. Jsem rád, že jste přišli.“

„My jsme rádi, žes nás pozval,“ řekla Jean, ale neznělo to moc přesvědčivě.

George už odešel k baru a ona si razila cestu za ním. Sem tam se přitom pozdravila s lidmi, které znala. Asi tři čtvrtiny přítomných pro ni byli docela neznámí lidé, ale i to bylo na Rupertových večírcích normální.

„Pojďme na výzkumy,“ navrhla Georgeovi, když se občerstvili a pozdravili se všemi, které znali. „Chci si prohlédnout dům.“

George, se sotva postřehnutelným postranním pohledem na Maiu Boyceovou, šel za ní. V jeho očích byl podivný, jako by vzdálený pohled, který se Jean vůbec nelíbil. - Je příšerné — pomyslela si — že muži jsou v podstatě polygamní bytosti. Na druhé straně, kdyby nebyli… Ano, možná je to takhle lepší.

Prohlíželi si všechny zázraky Rupertova nového příbytku a George se přitom rychle vzpamatoval. Pro dva lidi vypadal dům až příliš velký, ačkoliv pro jejich početné návštěvy byl zrovna vhodný. Měl dvě podlaží a horní bylo znatelně větší než dolní, takže jej přesahovalo na všech stranách. Všechno bylo až příliš zmechanizováno a kuchyň připomínala spíš pilotní kabinu v letadle.

„Ubohá Ruby!“ řekla Jean, „tady by se jí určitě líbilo.“

„Slyšel jsem,“ odpověděl jí George, kterému se předešlá paní Boyceová zrovna moc nelíbila, „že je dokonale šťastná se svým australským přítelem.“

Ano, povídalo se to, takže to Jean nemohla popřít a raději změnila téma rozhovoru.

„Je velmi krásná, že ano?“

George byl dost chytrý na to, aby se vyhnul její pasti.

„Ano, taky si to myslím,“ odpověděl nevýrazně, „pokud se člověku ovšem líbí brunety.“

„Tobě se samozřejmě nelíbí, viď?“ řekla Jean sladce.

„Nebuď žárlivá, drahoušku,“ zasmál se George a pohladil její platinové vlasy. „Pojď, podíváme se do knihovny. Kde ji asi Rupert má?“

„Zřejmě to bude někdy tady, dole pro ni není místo. Kromě toho, většinou knihovny bývají nahoře. Dole se bydlí, jí, spí, zatímco horní patro je určeno pro odpočinek a zábavu. Ačkoliv si myslím, že mít tam bazén je dost bláznivý nápad.“

„Určitě to má svůj důvod,“ řekl George otevíraje další dveře. „Rupertovi musel někdo velmi šikovně poradit, že si vybral zrovna tohle místo. Jsem si jistý, že sám by na něj, ani na tenhle dům nikdy nepřišel.“

„Asi máš pravdu. Kdyby si ho vymyslel sám, určitě by tu byly pokoje bez dveří a schody, které nevedou nikam. Vlastně bych se bála vkročit do domu, který navrhl Rupert sám.“

„A jsme tady,“ řekl George s pýchou navigátora, kterému se povedlo přistání. „Bájná Rupertova sbírka v jeho novém domě. Zajímalo by mě, kolik z nich Rupert opravdu četl.“

Knihovna se táhla po celé šířce domu, ale byla nenásilně rozdělena do půl tuctu menších pokojů. Obsahovala, pokud si George dobře pamatoval, asi patnáct tisíc svazků — téměř všechno, co bylo kdy vydáno o magii, psychologickém výzkumu, otázkách božství, telepatie, zázraků a spoustě dalších nevysvětlitelných jevů, náležejících do kategorie parapsychologie. V tomto věku rozumu to byla velmi zvláštní záliba. Pravděpodobně to ale byla jenom Rupertova zvláštní forma úniku.

George si zápachu všiml ihned, jakmile vstoupili dovnitř. Byl slabý, ale pronikavý, ani ne tak nepříjemný, jako spíš matoucí. Jean si toho všimla taky: s pokrčeným čelem se usilovně pokoušela zápach rozeznat. Ocet, napadlo George, to by tomu snad mohlo být nejblíž. Ale je v tom ještě něco jiného…

Knihovna končila malým otevřeným prostorem, právě tak velkým, aby se do něj vešel stůl, dvě židle a nějaká křesla. Tady si zřejmě Rupert většinou četl. A někdo si tam četl i teď, v nepřirozeně šerém osvětlení. Jean sebou polekaně trhla a chytila George za ruku. Její reakce byla omluvitelná. Něco jiného bylo vidět obrázek v televizi a něco jiného setkat se s realitou tváří v tvář. George, kterého zřídkakdy něco překvapilo, se okamžitě chopil příležitosti.

„Doufám, že jsme vás nevyrušili, pane,“ řekl zdvořile. „Nevěděli jsme, že tu někdo je. Rupert nám nic neřekl…“ Vládce položil knihu, pozorně si je prohlédl a pak pokračoval ve čtení. Nebylo v tom nic nezdvořilého, protože mohl číst, mluvit a pravděpodobně dělat ještě několik dalších věcí najednou. Nicméně, pro lidského pozorovatele to byla neuvěřitelně schizofrenická podívaná.

„Jmenuji se Rashaverak,“ řekl Vládce přátelsky. „Obávám se, že nejsem příliš společenský, ale Rupertova knihovna je místo, odkud se jen velmi těžko odchází.“

Jean se nervózně uchichtla. Všimla si, že jejich nový společník čte každou stránku zhruba tak dvě sekundy. Nepochybovala o tom, že plně vstřebává každé slovo a pomyslela si, zda by mohl číst každým okem jinou knihu. A pak ji napadlo, že by se mohl naučit i Braillovo slepecké písmo a číst i pomocí svých prstů… Konečná představa byla příliš komická, než aby se nemusela smát, a proto se ji raději snažila zaplašit tím, že se zapojila do konverzace. Konec konců, nestává se každý den, aby člověk měl příležitost mluvit s jedním z pánů světa.

George ji nechal povídat a jenom doufal, že neřekne nic netaktního. Stejně tak jako Jean, nikdy předtím neviděl živého Vládce. Ačkoliv často úředně jednali se státními činiteli, vědci a dalšími, nikdy neslyšel o tom, že by se některý z nich zúčastnil normálního soukromého večírku. S tím rozdílem, že tenhle večírek nebyl zase až tak soukromý, jak se mohlo zdát. Rovněž to, že Rupert měl k dispozici přístroj náležející Vládcům, bylo zarážející a George se začal v duchu divit, co se to tady vlastně děje. Bude se na to Ruperta muset opatrně zeptat, jestli se mu podaří být s ním chvilku o samotě.

Rashaverak seděl na podlaze, protože židle pro něj byly příliš malé, zjevně docela pohodlně, jelikož ignoroval polštáře ležící metr od něj. Jeho hlava byla pouhé dva metry nad zemí a George měl jedinečnou příležitost ke studiu mimozemské biologie. Naneštěstí toho o biologii věděl velmi málo, a proto nebyl schopen zjistit vůbec nic nového. Nový pro něj byl jen ten zvláštní, pronikavý zápach. Napadlo ho, jak asi lidé zapáchají Vládcům a doufal, že lépe.

Na Rashaverakovi nebylo nic antropomorfního. Když Vládce viděli nevzdělaní vystrašení divoši v dávné minulosti, mohli se jim z dálky zdát jako lidé s křídly a tak asi vznikl tradiční portrét Ďábla. Zblízka, se ale tento dojem ztrácel. Specifickou zvláštností byly jejich malé rohy (k čemu asi slouží? divil se George), ale jejich tělo nebylo ani lidské, ani nepřipomínalo žádné zvíře žijící na Zemi. Nebyli to ani savci, ani hmyz, ani plazi. Nebylo ani jisté, zda jsou obratlovci! Možná, že je jejich tvrdý povrch vyztužen zvenčí.

Rashaverakova křídla byla složená, takže si je George nemohl prohlédnout, ale jeho ocas, připomínající kus opancéřované hadice, ležel úhledně stočen vedle něj. Slavný ozubec ani nevypadal jako hrot šípu, ale spíš jako velký, plochý drahokam. Snad sloužil ke stejnému účelu jako ptačí ocasní pera — k udržování stability při letu. Z několika málo faktů a domněnek vědci usoudili, že Vládci přišli ze světa s velmi nízkou gravitací a velmi hustou atmosférou.

Ze skrytého reproduktoru najednou uslyšeli Rupertův hlas: „Jean, Georgi! Kde se schováváte. Pojďte k nám dolů. Lidé se začínají bavit.“

„Já bych asi měl jít taky,“ řekl Rashaverak odkládaje knihu na polici. Bylo to pro něj velmi snadné, nemusel se vůbec zvednout z podlahy a George si poprvé všiml, že má dva protilehlé palce a mezi nimi pět prstů. George si pomyslel, že matematický systém založený na čtrnáctce by ho asi moc nebavil.

Rashaverak, když se postavil na nohy, poskytoval impozantní podívanou, třebaže se musel shýbat, aby se neuhodil o strop. Bylo zřejmé, že toto je jeden z důvodů, proč se tak málo setkávají s lidmi.

Během poslední hodiny se dostavilo několik dalších hostů a místnost teď byla zcela plná. Rashaverakův příchod situaci ještě trochu zkomplikoval, protože všichni, kteří byli v přilehlých místnostech, běželi do velké haly, aby si jej mohli prohlédnout. Rupert byl touto senzací viditelně potěšen.

„Pojď sem k nám, Rashy a seznam se s mými přáteli,“ volal na něj. „Posaď se na divan — abys nemusel otloukat strop.“

Rashaverak, s ocasem přehozeným přes rameno, se pohyboval místností jako ledoborec razící si cestu ledovou plání. Když se posadil vedle Ruperta, místnost se najednou zdála být o hodně větší a George si úlevně vydechl.

„Měl jsem pomalu klaustrofobii, když stál vedle nás. Zajímalo by mne, jak k němu Rupert přišel. Vypadá to. že to bude docela zajímavý večírek.“

„Taky je zvláštní, jak ho Rupert na veřejnosti oslovuje. Ale asi mu to nevadí. Je to všechno velice zvláštní.“

„Vsadím se, že mu to vadí. Problém je v tom, že Rupert se až příliš rád chlubí a kromě toho nemá žádný takt. A to mi připomíná to, jak ses s ním bavila!“

„Jak?“

„No, například — jak dlouho jste tady? Jak vycházíte s Dohlížitelem Karellenem? Líbí se Vám na Zemi? Opravdu, drahoušku! Takhle přece nemůžeš s Vládci mluvit!“

„Ale proč ne? Je na čase, aby s tím někdo začal!“ Než se jejich rozhovor zvrhl v hádku, byli vyrušeni Shoenbergerovými a napětí rychle opadlo. Děvčata odešla jedním směrem povídat si o paní Boyceové a muži šli na opačnou stranu a povídali si o tom samém, i když z jiného hlediska. Benny Shoenberger, který patřil k Georgeovým nejstarším přátelům, o ní věděl spoustu informací.

„Prosím tě, nikomu o tom neříkej. Ruth to neví, ale byl jsem to já, kdo ji představil Rupertovi.“

„Myslím si,“ poznamenal George závistivě, „že pro Ruperta je příliš dobrá. Ale třeba to nebude trvat dlouho. Brzy ho bude mít plné zuby.“ Tato myšlenka mu docela zvedla náladu.

„Nevěř tomu! Je nejenom krásná, ale taky chytrá. Je už načase, aby si Ruperta vzal někdo do práce. Myslím, že ona je zrovna ta pravá.“

Oba — Rupert i Maia — nyní seděli vedle Rashaveraka a přijímali hosty. Na Rupertových večírcích se lidé nikdy nebavili společně, ale vždy se vytvořila spousta nezávislých skupinek, bavících se na různá témata. Nyní byli ovšem všichni shromážděni v centru atrakce. George Maiu trochu litoval. Tenhle večer měl patřit jí. Rashaverak ji ale částečně zastínil.

„Poslyš,“ řekl George a ozobával obložený chlebíček, „jak se ten zatracený Rupert dostal k tomu Vládci? O něčem takovém jsem nikdy neslyšel — ale zdá se, že pro něj je to docela normální. Když nás zval, o ničem takovém se ani nezmínil.“

Benny pokrčil rameny.

„To je jen jedno z jeho dalších překvapení. Bude lepší když se ho zeptáš sám. Ale není to poprvé, co se to stalo. Karellen byl přece na večírcích v Bílém domě, v Buckinghamském paláci a — “

„Jenže to je něco jiného! Rupert je přece úplně obyčejný člověk.“

„A možná, že Rashaverak je taky jenom obyčejný Vládce. Ale radši se zeptej přímo jich.“

„To taky udělám,“ řekl George, „hned jak budu mít příležitost mluvit s Rupertem o samotě.“

„No, to budeš muset čekat hezky dlouho.“

Benny měl pravdu, ale večírek vrcholil a on byl trpělivý. Mírná strnulost, kterou Rashaverakův příchod vrhl na celou společnost, už zmizela. Část hostů byla sice stále ještě shromážděna kolem Vládce, ale už se začaly vytvářet i jiné skupinky a vcelku se všichni chovali úplně normálně. Například Sullivan popisoval těm, které to zajímalo, svůj poslední podmořský výzkum.

„Zatím si nejsme jisti,“ povídal, „do jaké velikosti dorůstají. Nedaleko naší základny je kaňon, kde žijí opravdoví obři. Jednou jsem takovou viděl a řekl bych, že její chapadla měla rozpětí třicet metrů. Příští týden tam jedu znovu. Měl by někdo zájem o nové domácí zvířátko?“

Pro některé z žen to bylo odporné.

„Fuj,“ vydechla postrašeně jedna. „Naskakuje mi husí kůže, jen na to pomyslím! Vy jste asi hodně statečný.“ Sullivan vypadal docela překvapeně.

„O tom jsem nikdy nepřemýšlel,“ řekl. „Samozřejmě, vždy musím podniknout určitá opatření, ale nikdy jsem nebyl ve skutečném nebezpečí. Sépie vědí, že mne nemohou sežrat a pokud k nim nejdu moc blízko, vůbec si mne nevšímají. Většina vodních živočichů vás nechá na pokoji, když je nevyrušujete.“

„Ale stejně, dřív nebo později budete muset před nějakou, která si zamane, že jste k jídlu, hezky rychle utíkat,“ řekl někdo jiný.

„Ano,“ odpověděl Sullivan, „i to se občas stává. Ale já bych jim neublížil, konec konců, rád získávám nové přátele. Obvykle nastavím plnou rychlost a v okamžiku jsem pryč. A když zrovna nemám náladu hrát si s nimi nebo jsem příliš zaneprázdněn, mohu jim pustit do těla pár stovek voltů. To je patřičně uklidní a přestanou mne obtěžovat.“

George si pomyslel, s kolika takovými zajímavými lidmi se už na Rupertových večírcích setkal. Hostitelovy literární zájmy byly úzce zaměřené, ovšem přátele měl nejrozmanitější. Aniž by musel otočit hlavu, George slyšel slavného filmového režiséra, méně slavného básníka, matematika, dva herce, jaderného inženýra, strážce zvěře, nakladatele zpravodajského týdeníku, statistika ze Světové banky, houslového virtuosa, profesora archeologie a astrofyzika. Nebyl tam nikdo jiný z Georgeovy vlastní profese, scénografie. Měl svou práci rád, v tomto věku poprvé v lidské historii nikdo nedělal to, co by se mu nelíbilo.

Nakonec se mu podařilo chytit Ruperta v kuchyni, kde experimentoval s nápoji. Bylo mu líto, že ho musí přinutit sestoupit na zem, když měl v očích takový zasněný vzdálený pohled, ale když nebylo vyhnutí, George dovedl být neodbytný.

„Poslyš, Ruperte,“ začal a posadil se na stůl, „myslím, že nám dlužíš nějaké vysvětlení.“

„Hm,“ řekl Rupert zaujatě a povyplázl jazyk, „asi jsem tam dal příliš mnoho ginu.“

„Nevyhýbej se odpovědi a nepředstírej, že jsi opilý, protože já moc dobře vím, že nejsi. Jak ses seznámil s tím Vládcem a co tu vlastně dělá?“

„Já jsem ti to neřekl?“ podivil se Rupert. „Myslel jsem si, že jsem to vysvětlil všem. Vy jste tam asi zrovna nebyli — samozřejmě, schovávali jste se v knihovně.“ Zasmál se způsobem, který se Georgeovi zdál skoro urážlivým. „Víš, byla to moje knihovna, která sem přivedla Rashyho.“

„To je divné.“

„Proč?“

George se chvilku odmlčel. Uvědomil si, že tohle bude vyžadovat takt. Rupert byl totiž na svou podivnou sbírku hrdý.

„No, protože — uvědom si přece, jak daleko jsou Vládci ve vědě. Nevěřím tomu, že by je zajímaly psychické fenomény a další podobné nesmysly.“

„Proč nesmysly?“ odpověděl Rupert. „Zajímají se prostě o lidskou psychologii a já mám pár knih, z kterých se mohou leccos naučit. Těsně předtím, než jsem se sem nastěhoval, se se mnou jeden z nich spojil a ptal se, jestli si mohou půjčit asi padesát z mých nejvzácnějších svazků. Zřejmě je za mnou poslal někdo k Knihovny Britského muzea. Umíš si, samozřejmě, domyslet, co jsem jim odpověděl.“

„To tedy neumím!“

„Nu, velice zdvořile jsem jim odpověděl, že jsem ty knihy dával dohromady dvacet let. Že jim je milerád půjčím, ale že by je raději měli studovat tady u mne. A tak přišel Rashy a čte asi dvacet knih denně. Zajímalo by mne, k čemu mu to pak bude dobré.“

George se nad tím zamyslel a pak nesouhlasně pokrčil rameny.

„Abych pravdu řekl, moje mínění o Vládcích tím pokleslo. Myslel jsem si, že svůj volný čas tráví užitečněji.“

„Ty jsi prostě nenapravitelný materialista, vid? Myslím, že Jean by s tebou nesouhlasila. Ale dokonce i z tvého tak praktického hlediska to dává smysl. Ty bys také určitě studoval psychologii a pověry zaostalé rasy, s níž máš co do činění!“

„Předpokládám, že ano,“ řekl George ne zcela přesvědčen. Deska stolu ho začala tlačit, proto seskočil dolů. Rupertovi se podařilo namíchat nápoje ke své spokojenosti a zamířil s nimi zpět k hostům. Až sem bylo slyšet, jak se po něm shánějí.

„Hej!“ protestoval George, „než mi zmizíš, mám ještě jeden dotaz. Jak to, že máš to přenosové zařízení, kterým ses nás pokoušel vystrašit, když jsme přiletěli?“

„To je jednoduché. Prostě jsem řekl, jak užitečné by to bylo pro moje zaměstnání a Rashy se o tom zmínil na správném místě.“

„Promiň, že jsem tak dotěrný, ale co je tvoje současné zaměstnání? Předpokládám, samozřejmě, že to má co dělat se zvířaty.“

„Jistě. Teď jsem super-veterinář. Můj obvod pokrývá asi deset tisíc kilometrů čtverečních pralesa, a protože mí pacienti za mnou nepřijdou, musím si je hlídat sám.“

„Asi to je dost vyčerpávající práce, viď?“

„Nu, samozřejmě se nezajímám o nějakou drobotinu. Především o lvy, slony, nosorožce a tak dál. Každý den si sednu před televizní obrazovku, seřídím kamery a z výšky okolí sta metrů pak vidím všechno jako na dlani. Prohlížím oblast kilometr po kilometru. Když zjistím nějaké problémy, sednu do letadla a letím se tam podívat. Někdy je to trochu komplikované. Se lvy a jim podobnými nejsou žádné problémy, ale prostřelit šipkou s anestetikem kůži nosorožce, to už je zatraceně těžká práce.“

„RUPERTE!“ zakřičel někdo z vedlejší místnosti.

„Podívej, co jsi způsobil! Docela jsem zapomněl na své hosty. Na, vezmi ten tác. Tyhle jsou s vermutem — nesmíš to poplést — nechtěl bych to míchat znovu.“

Těsně před západem slunce se George vydal nahoru na terasu. Trochu ho bolela hlava a zachtělo se mu pryč od toho hluku a zmatku dole. Jean, která tančila mnohem lépe než on, se stále ještě velmi dobře bavila, a proto odmítla jít s ním. George, kterého se zmocnila jakási alkoholem podmíněná žárlivost, to otrávilo, a proto se rozhodl, že se raději půjde uklidnit pod hvězdy.

Na střechu se člověk dostal tak, že eskalátorem vyjel do prvního patra a pak šel vzhůru točitým schodištěm kolem klimatizační šachty. Padacími dveřmi vešel na rozlehlou rovnou střechu. Na jednom jejím konci bylo zaparkováno Rupertovo letadlo, uprostřed byla zahrada — která už pomalu začínala přerůstat — a zbytek tvořila jednoduchá vyhlídková terasa s několika lehátky. George se natáhl do jednoho z nich a panovačně se rozhlédl kolem. Připadal si jako nějaký monarcha prohlížející si své království.

Byl to nádherný pohled. Rupertův dům stál na okraji rozlehlé pánve, mírně se svažující dolů k bažinám a jezerům asi pět kilometrů odsud. Na západě se rozprostíral prales, který se táhl až téměř k Rupertovým zadním dveřím. Ale za ním, ve vzdálenosti určitě ne menší než padesát kilometrů, se jako vysoká zeď zvedala hradba hor, táhnoucí se od severu k jihu. Na jejich vrcholcích svítil sníh a oblaka nad nimi se zbarvila dočervena v posledních paprscích zapadajícího slunce. Jak se tak díval na toto úchvatné panorama, George docela vystřízlivěl.

Hvězdy, které se na obloze s nezvyklým spěchem vynořily ihned po západu slunce, vůbec neznal. Hledal Jižní kříž, ale marně. Ačkoliv toho o astronomii věděl jen velmi málo, to, že nevidí známé souhvězdí, ho překvapilo. Rovněž tak hrozivé zvuky z pralesa se ozývaly až nepříjemně blízko. Už toho čerstvého vzduchu mám dost, rozhodl se. Půjdu raději dolů než sem přiletí na výzvědy nějaký krvelačný netopýr nebo podobná příšera.

Už byl na odchodu, když se ve dveřích objevil další host. Byla natolik tma, že George nepoznal, kdo to je a tak jen zavolal do tmy: „Ahoj, vy tam! Už toho taky máte plné zuby?“ Jeho neviditelný společník se zasmál.

„Rupert začíná pouštět své filmy. Já už je všechny viděl.“

„Vezměte si cigaretu,“ nabídl mu George.

„Díky.“

Ve světle zapalovače — George si potrpěl na starožitnosti — rozeznal svého společníka, až neuvěřitelně krásného mladého černocha, jehož jméno mu sice řekli, ale on je ihned zapomněl, stejně tak jako jména dalších dvaceti neznámých lidí, kteří mu byli na večírku představeni.

„Myslím, že my dva jsme se ještě nesetkali,“ řekl, „ale nejste vy náhodou Rupertův nový švagr?“

„Máte pravdu. Jsem Jan Rodricks. Každý říká, že já a Maia jsme si podobní.“

George si pomyslel, zda má Jana politovat kvůli jeho novému příbuznému. Ale pak se rozhodl, že jej nechá, ať se s tím vypořádá sám. Konec konců, třeba už se Rupert vybouřil.

„Já jsem George Greggson. Tohle je poprvé, co jste na Rupertově slavném večírku? „

„Ano. Člověk se tu setká se spoustou zajímavých lidí.“

„A nejenom lidí,“ dodal George. „Dnes jsem měl poprvé příležitost setkat se osobně s Vládcem.“

Ten druhý na okamžik zaváhal než odpověděl a George napadlo, do jakého citlivého místa se asi strefil. Ale odpověď byla nic neříkající.

„Já je taky nikdy předtím neviděl — když nepočítám televizi, samozřejmě. „

Konverzace vázla a George si po chvíli uvědomil, že Jan chce být sám. Také se už znatelně ochladilo, takže se rozloučil a šel dolů.

Džungle byla tichá. Jak se Jan opřel o zeď strojovny klimatizace, jediný zvuk, který slyšel byl slabý hukot domu, dýchajícího svými mechanickými plícemi. Cítil se velmi osamocený a právě to si přál. Ale byl také velmi zklamaný — a to bylo něco, co si vůbec nepřál.