Konec dětství

21

Jean neplakala předtím a neplakala ani teď. Ostrov ležel v bezcitném a chladném slunečním svitu a ona se dívala, jak loď Vládců pomalu klesá mezi oba spartské vrcholy. Na tom skalnatém ostrově její syn před nedávném unikl smrti zázrakem, který nyní už dobře chápala. Někdy ji napadlo, zda by nebylo lepší, kdyby ho Vládci byli ponechali svému osudu. Smrt byla něčím, čemu mohla čelit, tak jako jí čelila dřív, byl to přirozený chod věcí. Ale tohle bylo podivnější než smrt — a definitivní. Do dnešního dne lidé umírali, a lidská rasa přesto pokračovala.

Děti se nehýbaly ani nemluvily. Stály v roztroušených skupinkách na písku, nezajímaly se jedno o druhé, ani o domovy, které opouštěly navždy. Mnozí přinášeli děti, které byly příliš malé na to, aby mohly chodit — anebo nechtěly zapojit síly, jež by učinily chůzi naprosto zbytečnou. Protože jestli umějí hýbat neživými předměty, pomyslel si George, určitě umějí hýbat i svými vlastními těly. Proč je vlastně lodi Vládců všechny sbírají?

Nebylo to důležité. Odcházejí a je to cesta, kterou si zvolily. Najednou si vzpomněl, co mu tohle všechno připomíná. Někde, už je to hrozně dávno, viděl obrázek jednoho takového exodu. Muselo to být ze začátku první světové války — nebo druhé. Byly tam dlouhé řady vlaků, nacpané dětmi, které byly odváženy z ohrožených měst a nechávaly za sebou své rodiče. Mnozí z nich se už se svými dětmi neměli setkat. Několik málo dětí plakalo. Některé byly zmatené, svíraly nervózně svá malá zavazadla, ale většina vypadala na to, že se těší na nové neznámé dobrodružství.

Ne, tohle nebyla ta správná analogie. Historie se nikdy neopakovala. Ti, co nyní odcházeli, už nebyli dětmi, ale něčím docela jiným. A tentokrát už nebude žádné znovushledání.

Loď přistála na pobřeží, spočinula na měkkém písku. V dokonalém unisonu se otevřela řada velkých oblých panelů a na pláž dopadly kovové tunely, vypadaly jako kovové jazyky. Rozprášené, nevýslovně osamocené postavy se začaly shromaždovat do jednoho zástupu, který se pohyboval přesně tak, jako kterýkoliv jiný lidský dav.

Osamocené? Proč mne napadlo zrovna tohle? pomyslel si George. Takoví už nikdy nemohou být. Pouze jedinci mohou být osamocení — pouze lidské bytosti. Oni navždy ztratili svou osamocenost, stejně tak, jako svou osobnost. Nesčetné kapky splynuly s oceánem.

Cítil, jak Jeanina ruka sevřela jeho v náhlém návalu citu.

„Podívej se,“ zašeptala, „tamhle je Jeff. U druhých dveří.“

Bylo to příliš daleko, aby si tím mohli být jistí. V očích měli slzy a ty jim ztěžovaly vidění. Ale byl to Jeff — George si tím byl jistý. Poznal svého syna, už jednou nohou stojícího na kovovém schodišti.

A Jeff se ohlédl. Jeho obličej byl jen bílý ovál. Na tuhle vzdálenost bylo těžké říct, zda je poznává, zda si pamatuje ty, které opouští. Ani George se nikdy nedozví, zda se otočil čirou náhodou — nebo zda věděl, v těch posledních okamžicích stále ještě jejich syn, že tam stojí a dívají se na něj, jak odchází tam, kam oni nikdy nemohou.

Velké dveře se začaly zavírat. A v tom okamžiku Fey zvedla hlavu a žalostně, opuštěně zavyla. Zvedla své krásné smutné oči k Georgovi a on věděl, že ztratila svého pána. Teď už nemá rivala.

Pro ty, co zůstali, bylo mnoho cest, ale pouze jeden osud. Byli lidé, kteří říkali: „Svět je stále krásný. Jednoho dne jej musíme opustit, ale proč bychom měli se svým odchodem spěchat?“

Ale jiní, kterým záleželo víc na budoucnosti než na přítomnosti, ztratili vše, proč vlastně žili a nepřáli si zůstat. Brali si své životy sami, nebo s přáteli, podle své povahy.

Tak to bylo i s Athénami. Ostrov byl zrozen z ohně a v ohni si přál zemřít. Ti, kteří chtěli odejít, odešli, ale většina zůstala, aby potkali konec mezi rozbitými úlomky svých snů.

Nikdo neměl vědět, kdy nastane ten okamžik. A přece, Jean se vzbudila a chvíli hleděla na strašidelné mihotání na stropě. Pak chytila George za ruku. Spával hlubokým spánkem, ale tentokrát se vzbudil okamžitě. Nemluvili, protože pro to, co chtěli říct, neexistovala slova.

Jean už nebyla ani vystrašená, ani smutná. Uklidnila se a ovládala své emoce. Zbývala jen ta poslední věc a ona věděla, že nastal čas.

George šel beze slova za ní tichým domem. Střechou studia dopadalo měsíční světlo a vrhalo jejich stíny na podlahu. Tak tiše, jako ty stíny, přišli do dětského pokoje.

Nic se tam nezměnilo. Na zdi stále svítily fosforeskující vzory, které George kdysi s takovou pečlivostí namaloval. A chrastítko, které kdysi patřilo Jennifer Anne, stále leželo tam, kde jej pohodila, když se její mysl přeměnila v něco nepoznatelně vzdáleného.

Nechala nám tu svoje hračky, pomyslel si George. A vzpomněl si na děti faraónů, jejichž šperky a hračky byly upalovány s nimi — před pěti tisíci lety. Ted tomu tak bude opět. Nikdo jiný už nebude mít rád tyto poklady, které patřily jen jim a nám. Vezmeme je s sebou a nikdy se s nimi nerozloučíme.

Jean se k němu pomalu otočila a položila mu hlavu na rameno. Objal ji rukama kolem pasu a láska, kterou k ní kdysi cítil, se vrátila zpět. Slabá, ale jasná, jako ozvěna od vzdálených kopců. Cítil lítost. Ne nad tím, že jí byl nevěrný, ale nad tím, jak k ní byl lhostejný.

Pak Jean pevně řekla: „Sbohem, miláčku,“ a pevně ho objala. George už neměl čas odpovědět, ale i v tom posledním okamžiku se podivil, jak věděla, že ten okamžik už nastal.

Dole pod skalami uranové segmenty spěchaly k setkání, kterého nikdy nedosáhnou. Ostrov pospíchal na své setkání s jitrem.