Konec dětství

17

Karellenova žádost, třebaže se dala očekávat od samého počátku existence Kolonie, byla jako výbuch bomby. Každý si byl vědom toho, že to je krizová událost v záležitostech Nových Athén a nikdo zatím nevěděl, zda z toho vzejde dobro či zlo.

Až dodnes Kolonie existovala bez jakéhokoliv zásahu ze strany Vládců. Nechali ji na pokoji, stejně tak, jako ignorovali většinu lidského počínání, pokud nebylo podvratné a neodporovalo jejich morálním zásadám. Nebylo jisté, zda se počínání Kolonie dalo nazvat podvratným. Nebyla to politická komunita, ale reprezentovali přání intelektuální a umělecké nezávislosti. A kdo ví, co z toho může vzejít? Vládci mohli budoucnost Nových Athén vidět mnohem jasněji než její zakladatelé a třeba se jim vůbec nelíbila.

Pokud si tedy Karellen přál vyslat svého pozorovatele, inspektora, či jak by se to dalo nazvat, nedalo se proti tomu nic namítat. Před dvaceti lety Vládci oznámili, že odstranili všechna svá pozorovací zařízení, takže nikdo se nemusí obávat toho, že je sledován. Jenomže pouhý fakt, že tato zařízení existují, stále znamenal, že jestliže si Vládci přejí něco vidět, nic a nikdo se před nimi neschová.

Na ostrově byli i takoví, kteří tuto návštěvu vítali jako příležitost osvětlit jeden z menších problémů psychologie Vládců — jejich vztah k umění. Dívají se na něj jako na dětinskou úchylku lidské rasy? Mají oni sami nějaké formy umění? Jestliže ano, je účel jejich návštěvy čistě estetický, nebo má Karellen méně nevinné motivy?

O všech těchto záležitostech se vedly nekonečné debaty a přípravy byly zatím v plném proudu. O Vládci, který je přijde navštívit, nebylo známo nic, ale dalo se předpokládat, že může v neomezeném množství absorbovat veškeré formy umění. Aspoň se všichni tady o tenhle experiment pokusí a spousta velmi bystrých myslí bude pozorovat reakce své oběti.

Současným prezidentem výboru byl filozof, Charle Yan Sen, ironický, ale v podstatě veselý člověk, kterému nebylo ještě ani šedesát a byl tedy stále ještě plný životní síly. Platón by ho určitě schválil jako filozofa — státníka, ačkoliv sám Sen s Platónem nesouhlasil a podezříval ho z velmi špatné interpretace Sokrata. Byl jedním z ostrovanů, kteří byli vybráni, aby řídili návštěvu a aby ukázali Vládcům, že lidé stále ještě mají nějakou iniciativu a že nejsou, jak on sám to nazval „plně ochočeni“.

Všechny druhy činnosti v Nových Athénách byly řízeny výbory, měřítky opravdové demokracie. Kdosi kdysi definoval Kolonii jako systém vzájemně propojených výborů. Díky trpělivým studiím sociologů a psychologů, kteří byli skutečnými zakladateli Athén, tento systém plně fungoval. Společnost zde nebyla velká, každý se tedy mohl podílet na řízení něčeho a byl tedy občanem v tom nejsprávnějším slova smyslu.

George, jako vedoucí člen umělecké hierarchie, byl rovněž členem uvítacího výboru. Kromě toho měl i svůj vlastní plán. Jestliže Vládci budou chtít studovat Kolonii, bude on studovat je. Jean se to vůbec nelíbilo. Od toho večera u Boyceů cítila vůči Vládcům nezřetelnou zášť, ačkoliv nemohla říct proč. Prosté si přála mít s nimi do činění co nejméně a jednou z příčin, proč ji ostrov přitahoval, byla její naděje získat zde určitou nezávislost. Teď měla strach, že i zde bude její nezávislost ohrožena.

Vládce se dostavil bez doprovodu v obyčejném lidském letadle a tím značně oklamal ty, kteří očekávali okázalou podívanou. Mohl to být docela dobře Karellen sám, protože nikdo nikdy nebyl schopen rozeznat Dohlížitele od ostatních Vládců. Zdálo se, že všichni jsou duplikáty jedné mistrovské formy. Možná, že tomu tak, zásluhou nějakého neznámého biologického procesu, skutečně bylo.

Už po prvním dnu přestali ostrované věnovat oficiálnímu automobilu s návštěvníkem, prohlížejícím si ostrov, přílišnou pozornost. Návštěvníkovo jméno, Thanthalteresco, bylo natolik nevyslovitelné, že mu začali říkat prostě „Inspektor“. Bylo to naprosto adekvátní jméno, protože jeho zvědavost a nadšení pro statistiky byly nenasytné.

Když Charles Yan Sen doprovázel pozdě po půlnoci Inspektora k letadlu, které ho mělo dopravit zpět na základnu Vládců, byl zcela vyčerpán. Inspektor bude tam u nich zcela nepochybné pokračovat v práci celou noc, zatímco jeho pozemští hostitelé už hluboce spí.

Paní Senová svého manžela netrpělivě očekávala. Byli oddaným párem, navzdory jeho zvyku nazývat ji na veřejnosti Xantipa. Ona mu už dlouho hrozila tím, že mu dá vypít pohár bolehlavu, ale naštěstí tento rostlinný nápoj nebyl v Nových Athénách tak běžný jako v těch starých.

„Tak co, je to v pořádku?“ zeptala se manžela, který se posadil k opožděné večeři.

„Myslím, že ano. Ačkoliv člověk nikdy nemůže říct, co se odehrává v těch jejich pozoruhodných myslích. Zcela jistě ho to všechno zajímalo, dokonce i sem tam zalichotil. Mimochodem, omluvil jsem se mu, že jsem ho už dávno k nám nepozval. Řekl, že to docela chápe a vůbec netoužil po tom otloukat si u nás hlavu o strop.“

„Co jsi mu ukázal dnes?“

„Administrativu kolonie a jemu se zřejmě nezdála tak nudná, jako se zdá mně. Ptal se nekonečné množství otázek. O tom, jak vycházíme s financemi, jak získáváme potraviny, jaké máme kvóty porodnosti a tak dále. Naštěstí jsem měl s sebou tajemníka Harrisona a ten měl prozřetelně připraveny všechny Roční přehledy od samého začátku kolonie. Mělas je slyšet, když probírali statistiky. Inspektor si toho hodně vypůjčil a jsem si jistý, že až se s ním setkám zítra, bude na mne schopen zpaměti vybafnout jakoukoliv cifru z těch tlustých knih. Ta jejich mentální kapacita mne někdy uvádí do hrozné deprese.“ Zívl a začal se s nezájmem nimrat v jídle.

„Zítra by to mělo být zajímavější. Jdeme se podívat do škol a Akademie. A pak se pro změnu zeptám na pár otázek já. Chtěl bych vědět, jak Vládci vychovávají své děti — za předpokladu, že nějaké mají.“

To byla otázka, na kterou Charles Yan Sen nikdy nedostal odpověď, přestože v ostatních záležitostech mu Inspektor vycházel vstříc. Nevhodný dotaz vždy obešel pozoruhodným způsobem. A pak jen mluvil, mluvil a mluvil.

K prvnímu opravdu důvěrnému rozhovoru došlo, když odjížděli ze školy, která byla jednou z hlavních chloub Kolonie. Doktor Sen tehdy poznamenal: „Je velkou zodpovědností vychovávat tyto mladé lidi pro budoucnost. Lidské bytosti jsou naštěstí velmi pružné. Musely by být podrobeny velmi špatné výchově, aby na nich byla napáchána permanentní škoda. A i kdyby naše cíle byly chybné, naše malé oběti by je pravděpodobně velmi rychle překonaly. A jak jste viděl, všichni vypadají dokonale šťastně.“ Na chvíli se odmlčel a pak se lišácky podíval na mohutnou postavu vedle sebe. Inspektor byl celý oblečen v jakési stříbřitě lesklé látce, tak aby ani píď jeho těla nebyla vystavena dravým slunečním paprskům. Za tmavými skly viděl doktor Sen velké nepohyblivé oči, pozorující ho naprosto bez emocí. Anebo s emocemi, jimž nebyl schopen rozumět.

„Náš problém s výchovou dětí je zcela určitě — alespoň se domnívám — podobný vašemu, když jste konfrontováni s lidskou rasou. Není tomu tak?“

„Jistým způsobem ano,“ připustil Vládce vážně. „Ovšem dala by se najít lepší analogie, a to v historii vašich koloniálních mocností. Z tohoto důvodu nás vždy velmi zajímalo Římské a Britské impérium. Případ Indie je obzvlášť poučný. Hlavní rozdíl mezi námi a Brity v Indii je v tom, že oni neměli skutečný motiv, aby tam šli — to znamená žádné vědomé cíle. Pokud ovšem nepočítáme takové triviální a dočasné motivy jako obchod či nesnášenlivost s ostatními evropskými velmocemi. Najednou zjistili, že jsou držiteli impéria a přitom nevěděli, co s ním mají dělat. Nikdy pak nebyli šťastní a spokojení, dokud se toho impéria zas nezbavili.“

„A vy,“ zeptal se doktor Sen, neschopný odolat té příležitosti, „zbavíte se svého impéria, až přijde čas?“

„Bez nejmenšího váhání,“ odpověděl Inspektor.

Doktor Sen tu věc dál nerozváděl. Přijížděli k Akademii, kde shromáždění pedagogové čekali na to, aby si vyzkoušeli svou moudrost na opravdovém, živém Vládci.

„Tak, jak by vám řekli i moji vážení kolegové,“ začal profesor Chance, děkan Univerzity v Nových Athénách, „našim hlavním cílem je udržovat mysl našich lidí v pohotovosti a umožnit jim, aby si uvědomili všechny své možnosti. Mimo tento ostrov,“ — jeho gesto naznačilo a zároveň odsoudilo zbytek glóbu — „lidská rasa ztratila svou iniciativu. Mají mír, mají všeho dostatek, ale nemají žádné obzory.“

„Ale tady, samozřejmě…?“ přerušil ho Vládce mírně.

Profesor Chance, který vůbec neměl smysl pro humor a navíc si toho faktu nebyl vědom, se na svého návštěvníka podezřívavě podíval.

„Tady,“ pokračoval, „netrpíme starou utkvělou představou, že mít volný čas je něco špatného. Ale myslíme si, že nestačí, aby člověk pouze pasivně přijímal zábavu, která mu je předložena. Každý na tomto ostrově má ambici, která se dá velmi jednoduše shrnout. Je to dělat něco, ať už je to jakkoliv malé a nevýznamné, lépe než ti ostatní. Je to samozřejmě ideál, kterého jsme zatím nedosáhli, ale už samotný fakt, že máme nějaký ideál, je v tomto moderním světě velmi důležitý.“

Nezdálo se, že by Inspektor s touto myšlenkou nějak nadšeně souhlasil. Odložil svůj oděv, ale stále ještě měl na očích tmavé brýle, přestože v aule bylo pouze velmi slabé osvětlení. Děkan si pomyslel, zda jsou fyziologicky nezbytné, nebo zda je to pouze kamufláž. Absolutně znemožňovaly už tak těžkou úlohu — číst myšlenky Vládce. Nezdálo se ale, že by měl nějaké námitky proti vyzývavým poznámkám nebo proti kritice politiky Vládců vůči Zemi.

Děkan chtěl svoje útoky ještě vyhrotit, když vtom se do debaty zapojil profesor Sperling, vedoucí vědeckého oddělení.

„Jak jistě víte, pane, velkým problémem naší kultury je názorová neshoda mezi uměním a vědou. Rád bych věděl, co si o tom myslíte vy? Myslíte si, že názory umělců jsou nenormální? Že jejich práce — nebo impuls k ní — je pouze důsledek hluboce zakořeněné psychologické nespokojenosti?“

Profesor Chance si významné odkašlal, ale Inspektor ho předešel.

„Bylo mi řečeno, že všichni lidé jsou do určité míry umělci, takže každý je schopen něco vytvořit, i když třeba jen na velmi nízké úrovni. Ve vaší škole jsem si například všiml, jaký důraz je kladen na sebevyjádření v malování, kreslení, modelování. Ten impuls se zdál být univerzální, dokonce i u těch, kteří jsou jasně předurčeni k vědecké dráze. Takže, jestli jsou všichni umělci nenormální a všichni lidé jsou umělci, máme zde zajímavý sylogismus….“

Všichni čekali, že svou myšlenku dokončí. Ale když jim to došlo, uvědomili si, že Vládci umí být dokonale taktní.

Inspektor přežil koncert symfonického orchestru bez úhony, což se nedalo říct o mnoha lidských posluchačích v obecenstvu. Jediným kusem, který se všem líbil, byla Stravinského „Symfonie žalmů“; zbytek programu byl až agresivně modernistický. Ale ať už na to měl každý jakýkoliv názor, představení bylo vynikající, protože chvála Kolonie, že má ve svém orchestru ty nejlepší hudebníky světa, nebyla nepravdivá. A mnozí skladatelé se dokonce prali o čest, aby jejich dílo bylo zahrnuto do programu, třebaže pár cyniků poznamenalo, zda to vůbec bude čest. Protože každý věděl, že Vládci nemusí hudební tóny vůbec slyšet.

Zřejmě tomu tak nebylo, protože po skončení koncertu Thanthal-teresco vyhledal tři přítomné skladatele a pochválil jejich, jak to sám nazval „velkou genialitu“. Odešli s potěšeným, ale poněkud zmateným výrazem.

George Greggson nedostal šanci setkat se s Vládcem dřív než třetího dne. Divadlo připravilo dvě jednoaktovky, skeč světoznámého herce a baletní sekvenci. Všechny tyto kusy byly předvedeny skutečně precizně a slova jednoho kritika — „Nyní se skutečně přesvědčíme o tom, zda Vládci umějí zívat“ — se ukázala jako falešná. Inspektor se dokonce několikrát zasmál, a to na správných místech.

A přesto si nikdo nemohl být ničím jistý. Mohl sledovat představení pouze svým rozumem a logikou a jeho vlastní podivné emoce přitom zůstaly zcela nedotčeny. Skutečnost, že reagoval navenek správně a vydával patřičné zvuky na patřičných místech, ještě nic nedokazovala.

Ačkoliv George vybrali, aby s Inspektorem promluvil, nepodařilo se mu to. Po představení si vyměnili pouze pár zdvořilostních slov a pak návštěvník odešel. Bylo zhola nemožné promluvit si s ním o samotě bez doprovodu. George šel domů naprosto zklamán. Vůbec si nebyl jistý tím, co by vlastně řekl, i kdyby k tomu měl příležitost, ale věděl, že by konverzaci určitě stočil na Jeffa. Teď už svou příležitost nadobro ztratil.

Měl z toho špatnou náladu celé dva dny. Inspektorova návštěva zatím skončila. Ani ho nenapadlo zeptat se na něco Jeffa a chlapec musel o celé věci velmi dlouho přemýšlet, než s tím za Georgem přišel sám.

„Tati, ty znáš Vládce, který nás přišel navštívit?“

„Trochu,“ odpověděl George zamračeně.

„Víš, on k nám přišel do školy a já jsem ho slyšel, když mluvil s učiteli. Nevím, co si s nimi povídal, ale poznal jsem ten hlas. Byl to ten, který ke mně mluvil tehdy, když přišla ta velká vlna.“

„Jsi si tím docela jistý?“

Jeff chvíli váhal.

„Docela ne, ale jestli to nebyl on, byl to nějaký jiný Vládce. Nevěděl jsem, jestli mu mám poděkovat. A on už je teď pryč, viď?“

„Ano,“ řekl George. „Obávám se, že ano. Ale možná budeme mít jinou příležitost. Teď běž hezky do postele jako hodný chlapec a s tímhle si nedělej starosti.“

Když Jeff odešel a Jenny už také spala, Jean přišla k Georgovi a opřela se mu lokty o kolena. George tento sentimentální Jeanin zvyk neměl rád, ale snažil se to nedávat moc najevo. Zašpičatil kolena co nejvíc a doufal, že Jean tak moc dlouho nevydrží.

„Co si o tom myslíš teď?“ zeptala se ho Jean unaveným hlasem. „Věříš, že se to opravdu stalo?“

„Ano, stalo se to,“ odpověděl George. „Ale možná si děláme zbytečné starosti. Všichni rodiče by na našem místě byli vděční — a já jsem samozřejmě také vděčný. Vysvětlení je, že Vládci se zajímají o Kolonii a sledují ji pomocí přístrojů — navzdory slibu, který lidem dali. Předpokládejme, že jeden z nich ostrov právě sledoval a viděl, že se blíží ta obří vlna. A je docela přirozené, že varoval někoho, kdo byl v nebezpečí.“

„Nezapomeň na to, že znal Jeffovo jméno. Ne, to nebyl ostrov, koho sledovali. To my jsme sledováni. Je na nás něco zvláštního, co přitahuje jejich pozornost. Vím to od toho večírku u Ruperta. Je zajímavé, jak se náš život mezitím změnil.“

George se na ni podíval se sympatií, ale nic víc. Je zvláštní, že člověk se může změnit v tak krátkém čase. Měl ji rád. Dala mu dvě děti a byla součástí jeho života. Ale co zůstalo z lásky, kterou George Greggson kdysi cítil k přízračné Jean Morellové? Jeho láska se nyní dělila mezi Jeffa a Jenny na jedné straně — a Caroll na straně druhé. Nebyl si zcela jist, zda Jean o Caroll neví a měl v úmyslu povědět jí o tom dřív, než to udělá někdo jiný. Ale stále nenacházel odvahu.

„Nu dobrá — Jeff je tedy sledován — chráněn. Nemyslíš, že bychom na to měli být hrdí? Možná, že pro něj Vládci plánují velkou budoucnost. Jaká asi bude?“

Věděl, že mluví jen proto, aby Jean uklidnil. On sám nebyl rozrušen, pouze upoután a vyveden z míry. A najednou ho napadlo něco jiného, něco, co ho napadlo už i předtím. Jeho pohled automaticky zabloudil k dětskému pokojíku.

„Napadá mě, jestli sledují jenom Jeffa,“ řekl.

Až přijde čas, Inspektor přednese svoji zprávu. Ostrované by ji určitě rádi viděli. Všechny statistiky a zápisy, získané v Kolonii, byly zpracovávány nesmírně inteligentními a výkonnými paměťmi obřích počítačů, jež tvořily pouhou část oněch neznámých sil, stojících za Karellenem. Ještě než tyto neosobní elektronické mozky dospěly ke svému závěru, Inspektor přednesl Dohlížiteli své vlastní hodnocení. Vyjádřeno myšlenkami a jazykem lidské rasy, vypadalo by následovně:

„Co se týče Kolonie, není třeba podnikat žádná opatření. Je to zajímavý experiment, ale žádným způsobem nemůže ovlivnit budoucnost. Jejich umělecké snahy nás nezajímají a je zřejmé, že jejich vědecký výzkum se v žádném případě nepřibližuje k nebezpečným kanálům.

Aniž bych vzbudil pozornost, měl jsem podle plánu možnost zhlédnout školní zápisy Subjektu Nula. Dostupné údaje jsou nyní zpracovávány počítačem, ale i na první pohled je zřejmé, že ve vývoji zatím nedošlo k ničemu zvláštnímu. Ale, jak víme, Průniku zřídkakdy předchází nějaké varování.

Také jsem se setkal s otcem Subjektu a měl jsem dojem, že by se mnou rád mluvil. Naštěstí se mi podařilo se setkání s ním vyhnout. Není pochyb o tom, že něco tuší. Samozřejmě sám se pravdy nikdy nemůže dopídit. Stejně tak žádným způsobem nemůže ovlivnit výsledek.

Je mi těch lidí stále víc a víc líto.“

George Greggson by souhlasil s Inspektorovým verdiktem, že na Jeffovi není nic nenormálního. Prostě se stala jedna nevyjasněná záležitost, tak jako když hrom udeří z čistého nebe. A pak už vůbec nic.

Jeff byl energický a zvídavý stejně jako kterýkoliv jiný sedmiletý chlapec. Byl inteligentní — když se snažil — ale nehrozilo nebezpečí, že by z něj měl být nějaký génius. Jean si občas trochu unaveně pomyslela, že se na něj přesně hodí klasická definice malého chlapce: „hluk obklopený špínou“. Ta špína by se ale musela hromadit velmi dlouho, aby se na Jeffově dohněda opálené kůži vůbec dala rozeznat.

Občas býval trochu citlivý, až zasmušilý, jindy zas rezervovaný, anebo naopak překypující elánem. Nezdálo se, že dával některému ze svých rodičů přednost a narození sestry v něm nevzbudilo žádnou žárlivost. Jeho zdravotní karta byla bez zápisů, nikdy v životě ani jeden den nestonal. Ale v těchto dobách a navíc v takovém podnebí to nebylo nic neobvyklého.

Na rozdíl od jiných chlapců Jeffa nenudila otcova společnost a nevyhýbal se mu, jak jen mohl. Bylo zřejmé, že sdílí Georgovo umělecké nadání a od doby, kdy se naučil chodit, byl při otcových představeních pravidelným návštěvníkem zákulisí. Divadlo v Kolonii ho přijalo za svého neoficiálního maskota. Taky uměl velmi roztomilým způsobem předávat kytice nejrůznějším osobnostem, které divadlo poctily svou návštěvou.

Ano, Jeff byl úplně obyčejný kluk. O tom se George ujišťoval, když spolu šli na procházku nebo se projížděli po celém ostrově. Mluvili spolu tak, jak spolu odjakživa mluví tátové a synové — s tou výjimkou, že v této době toho bylo mnohem víc, o čem mohli spolu mluvit. Třebaže Jeff nikdy neopustil ostrov, prostřednictvím televizní obrazovky mohl vidět cokoliv z celého světa. Tak jako ostatní obyvatele Kolonie cítil slabé pohrdání zbytkem lidstva. Oni jsou přece elita, předvoj lidské rasy. Oni dovedou lidstvo k výšinám, jichž dosáhli vládci — anebo možná ještě výš. Ne, určitě to nebude zítra, ale jednoho dne jistě…

Netušili, že onen den nastane tak brzy.