Konec dětství

4

Nikdy předtím, dokonce ani před několika dny, Stormgrena nenapadalo, že by mohl uvažovat o akci, kterou nyní plánoval. Ten směšně melodramatický únos, který zpětně vypadal jako podřadná televizní hra, byl příčinou jeho zcela nového názoru na celou záležitost. Bylo to poprvé v životě, kdy byl vystaven přímému fyzickému násilí. Do té doby poznal pouze slovní boje v konferenčních místnostech. Do jeho krevního oběhu se musel dostat nějaký virus. Anebo dosáhl druhého dětství mnohem dřív než předpokládal.

Velmi silným motivem byla také prostá zvědavost, stejně jako rozhodnutí splatit Karellenovi to, že si s ním tak zahrál. Bylo mu zcela jasné, že Karellen jej použil jako návnadu, třebaže to bylo pro dobro celé věci. Stormgren si usmyslel, že to Dohlížiteli jen tak neodpustí.

Pierre Duval vůbec nebyl překvapen, když Stormgren neohlášen vešel do jeho kanceláře. Byli staří přátelé a kromě toho nebylo nic neobvyklého na tom, když generální tajemník osobně navštíví šéfa Vědecké sekce. Ani Karellenovi by se to nemohlo zdát divné.

Ti dva spolu chvíli mluvili jen o obecných záležitostech a politické situaci, ale pak Stormgren trochu váhavě přešel k jádru věci. Zatímco mluvil, starý Francouz se opřel do křesla a jeho obočí se neustále zvedalo milimetr po milimetru. Jednou nebo dvakrát se zdálo, že Stormgrenovi skočí do řeči, ale neudělal to.

Když Stormgren skončil, vědec se nervózně rozhlížel po místnosti.

„Myslíš, že nás neposlouchá?“ zeptal se.

„Myslím, že ne. Kvůli mé vlastní bezpečnosti mne nechává hlídat jakýmsi stopařem, či co to je. Ale nepracuje to v podzemí, proto jsem přišel za tebou do téhle kobky. Je přece chráněna před všemi druhy záření nebo ne? Karellen neumí čarovat. Ví kde jsem, ale to je vše.“

„Doufám, že máš pravdu. Ale přesto, nebudeš mít problémy, až se dozví, o co se pokoušíš? On se to určitě dozví.“

„Risknu to. Kromě toho, vycházíme spolu docela dobře.“

Fyzik si chvilku pohrával se svým perem a hleděl do prázdna.

„No, tohle je pěkný problém. To se mi líbí,“ řekl. Pak se ponořil do skříně a vytáhl z ní obrovskou kreslící podložku, největší, jakou kdy Stormgren viděl.

„Takže,“ začal čmáraje něco, co se zdálo být jeho soukromým těsnopisem. „Nejdřív musíme znát všechna fakta. Řekni mi o té místnosti, kde spolu mluvíte, všechno co můžeš. Nesmíš zapomenout na žádný detail, jakkoliv nepodstatný by se ti mohl zdát.“

„Moc ti toho neřeknu. Je to kovová čtvercová místnost, asi osm krát osm metrů a čtyři metry na výšku. Obrazovka má hrany asi jeden metr dlouhé a hned pod ní je stůl — ukaž, bude rychlejší, když ti to namaluju.“

Stormgren rychle načrtl místnost, kterou tak dobře znal a postrčil obrázek k Duvalovi. Když to udělal, se slabým zamrazením si vzpomněl na okamžik, kdy stejnou věc dělal naposled. Napadlo ho, co se asi stalo se slepým Velšanem a jeho druhy poté, co pro ně tak záhadně zmizel.

Francouz studoval obrázek s pokrčeným obočím.

„To je všechno, co mi můžeš říct?“

„Ano.“

Duval nesouhlasně zakašlal.

„A co osvětlení? To sedíte v naprosté tmě? A ventilace, vytápění…“

Stormgren se zasmál se svou charakteristickou výbušností.

„Svítí celý strop a zdá se mi, že vzduch přichází z místa, odkud Karellen mluví. Nevím, jak to funguje, ale vzduch je vždy čerstvý a teplota v místnosti je také normální, přestože tam není ani stopy po nějakém vytápění. A to je skutečně všechno, co ti mohu říct. Co se týče té mašiny, která mne dopravuje vzhůru do lodi, kdyby v ní nebylo křeslo a stolek, vypadala by jako obyčejný výtah.“

Pár minut bylo ticho, zatímco fyzik kreslil na svou podložku záhadné mikroskopické značky. Stormgren jej pozoroval a v duchu uvažoval nad tím, proč člověk jako Duval — jehož mozek byl jistě mnohem inteligentnější než jeho vlastní — nikdy nijak nevynikl na poli vědy. Vzpomněl si na ironickou poznámku jednoho amerického přítele ze státní správy USA: „Francouzi produkují to nejlepší druhořadé na světě.“ Duval byl člověkem, který tohle tvrzení naprosto podporoval.

Fyzik spokojeně pokyvoval hlavou, pak se naklonil kupředu a podal pero Stormgrenovi.

„Poslyš, Rikki, proč si myslíš, že ta Karellenova obrazovka je skutečně obrazovkou?“

„Nikdy jsem nad tím neuvažoval, prostě tak vypadá. Co jiného by to mělo být?“

„Když říkáš, že to vypadá jako obrazovka, myslíš tím, že to vypadá jako naše obrazovka, že ano?“

„Samozřejmě.“

„Právě to se mi zdá podezřelé. Jsem si jist, že Vládci nepoužívají něco tak fyzikálně nedokonalého jako je obrazovka. Pravděpodobně si pojmy materializují přímo v prostoru. Proč by tedy Karellen měl používat něco jako televizní systém? To nejjednodušší řešení je vždy to nejlepší. Co když ta tvoje obrazovka je ve skutečnosti pouze sklo průhledné jen z jedné strany?“

Stormgren byl tak rozrušen, že chvíli jen seděl a neříkal vůbec nic. V myšlenkách se vracel zpět do minulosti. Od samého začátku Karellenovi naprosto důvěřoval, ale vůbec si nevzpomínal na to, že by někdy Dohlížitel řekl, že používá televizní systém. Vzal to jako normální přirozenou věc, zatímco to všechno byl pouze psychologický trik a on mu na něj dokonale skočil. Jestliže ovšem je Duvalova teorie správná.

„Máš-li pravdu,“ řekl, „musím tedy rozbít sklo — “

Duval se zasmál.

„Ach, vy právníci! Myslíš, že je vyrobeno z něčeho, co by šlo rozbít jen tak, bez trhavin? A i kdyby se ti to podařilo, myslíš, že Karellen dýchá stejný vzduch jako my? Asi by to pro tebe bylo trochu nepříjemné, kdyby se na tebe najednou vyvalil oblak chlóru.“

Stormgren se cítil trochu zahanbeně. Na tohle nepomyslel.

„Dobrá, co tedy navrhuješ?“ zeptal se podrážděně.

„Musím si to promyslet. Nejdřív musíme zjistit, zda je moje teorie správná a ty se pokus zjistit něco o materiálu, z něhož je obrazovka vyrobena. Zapojím do práce pár svých lidí. Mimochodem, předpokládám, že s sebou k Dohlížiteli nosíš kufřík. Je to tenhle?“

„Ano.“

„Ten bude stačit. Nemůžeme vzbudit sebemenší podezření jeho výměnou, zvlášť, když si na něj Karellen už zvykl.“

„Co po mně budeš chtít?“ zeptal se Stormgren. „Mám snad s sebou tajně pronést rentgenový přístroj?“

Fyzik se usmál. „Zatím nevím, ale my už něco vymyslíme. Řeknu ti to asi za čtrnáct dní.“

Znovu se pousmál.

„Víš, co mi tohle všechno připomíná?“

„Ano,“ odpověděl Stormgren okamžitě, „dobu, kdy jsi stavěl ilegální rozhlasové přijímače za německé okupace.“

Duval vypadal zklamaně.

„Hm, předpokládám, že jsem se ti o tom jednou či dvakrát zmínil. Ale je tu ještě jedna věc.“

„Jaká?“

„Když tě přistihne, já s tím přístrojem nemám nic společného.“

„A co potom ty tvoje řeči o odpovědnosti vědce za jeho vynálezy. Skutečně, Pierre, ty mne překvapuješ!“

Stormgren potěžkal tlustou složku strojopisu s úlevným vydechnutím.

„Díky bohu, že už je to konečně hotovo,“ řekl. „Je to zvláštní, když si pomyslím, že v těchto papírech je vlastně budoucnost lidstva. Světový stát! Nikdy jsem si ani nepomyslel, že se toho dožiji!“

Položil svazek do svého kufříku, jehož zadní strana nebyla od černého obdélníku obrazovky vzdálena víc než deset centimetrů. Čas od času si nervózně pohrával s uzávěrem, ale nechtěl kufřík zavřít, dokud nebude schůzka u konce. Duval se sice zapřísahal, že si Karellen ničeho nevšimne, ale jeden si nikdy nemohl být jistý.

„Říkal jsi, že pro mne máš nějaké nové zprávy,“ pokračoval Stormgren s těžko skrývanou nervozitou. „Týká se to — “

„Ano,“ odpověděl Karellen. „Dostal jsem odpověď před několika hodinami.“

Co tím myslí, podivil se Stormgren. Není přece možné, že by komunikoval se svým domovem, který se nachází kdoví kolik světelných let odsud. Nebo snad — a to byla van Rybergova teorie — jenom rozmlouval s nějakým obřím počítačem, který určoval, co se kdy kde bude dít?

„Nemyslím,“ pokračoval Karellen, „že Liga za osvobození a její příznivci budou zcela uspokojeni, ale snad to alespoň zmírní současné napětí. Mimochodem, tohle nebudeme zapisovat.“

„Často jsi mi říkal, Rikki, že nehledě na to, jak odlišní jsme po fyzické stránce, lidská rasa by si na nás brzy zvykla. To ovšem znamená absolutní nedostatek tvojí představivosti. Možná, že ty a lidé tobě podobní by byli výjimkou, ale nezapomeň na to, že svět jako celek je stále ještě nevzdělaný a zatížený předsudky a pověrami a může trvat celá desetiletí, než tomu tak nebude.

Naštěstí toho víme dost o lidské psychice. A víme docela přesně, co by se stalo, kdybychom se ukázali lidstvu na současném stupni vývoje. Nebudu to s tebou rozebírat do detailů. Ale mohu ti dát definitivní slib, který vás snad uspokojí. Za padesát let — dvě generace od dnešní — sestoupíme dolů z našich lodí a lidé nás uvidí takové, jací jsme.“

Stormgren chvíli mlčel vstřebávaje Dohlížitelova slova. Ještě před nějakou dobou by ho Karellenův slib naplnil mnohem větším uspokojením. Teď byl zmaten a jeho rozhodnutí pokračovat v plánu bylo částečně oslabeno. Pravda vyjde najevo tak či tak, třebaže tomu tak bude až za padesát let, takže jeho spiklenectví není ani nutné ani moudré. Rozhodl se pokračovat v něm z čistě sobeckých důvodů, a to proto, že za padesát let už nebude na světě.

Karellen si musel všimnou jeho rozpaků, protože pokračoval: „Je mi líto, jestli jsem tě zklamal. Možná si myslíš, že náš strach je neopodstatněný, ale věř mi, máme své důkazy o tom, jaké by naše předčasné odhalení se lidem mohlo napáchat zlo.“

Stormgren se naklonil kupředu, těžce popadl dech. „To znamená, že člověk už vás viděl?!“

„To jsem neřekl,“ odpověděl Karellen rychle. „Váš svět není jedinou planetou, na kterou jsme přišli.“

Stormgren se ale nedal odbýt tak snadno.

„Existuje mnoho legend o tom, že Země byla v minulosti navštívena jinými civilizacemi.“

„Ano, vím, četl jsem dokumentaci z Oddělení historického vývoje. Vypadá to, jako by Země byla přímo křižovatkou vesmíru.“

„Třeba nás navštívily civilizace, o kterých nevíte vůbec nic,“ pokračoval Stormgren, stále ještě neztráceje naději. „Ačkoliv, předpokládám, že jste nás sledovali celá tisíciletí, takže je to nanejvýš nepravděpodobné.“

„Já to také předpokládám,“ odpověděl Karellen svým nic neříkajícím tónem. A v tom okamžiku se Stormgren rozhodl.

„Dobrá, Karellene,“ řekl rozhodně, „sepíšu tedy prohlášení a pošlu ti je ke schválení. Ale upozorňuji, že tě budu neustále obtěžovat a jestli k tomu budu mít příležitost, udělám vše pro to, abych odhalil tvoje tajemství.“

„Já jsem si toho moc dobře vědom,“ odpověděl Dohlížitel se smíchem.

„A nevadí ti to?”

„Vůbec ne — pokud nepřekročíš můj zákon zakazující použití nukleárních zbraní, otravných plynů, jedů či čehokoliv jiného, co by mohlo zničit naše přátelství.“

Stormgrena napadlo, že Karellen možná něco tuší. Zdálo se mu, že v Dohlížitelově žertování jako by snad rozeznával tón pochopení nebo — kdo to může říci — dokonce výzvy.

„Jsem rád, že to vím,“ řekl Stormgren bezvýrazným hlasem. Vstal a zavíral přitom kufřík, tak jak to dělal vždy. Palcem zamáčkl uzávěr.

„Ihned pro tebe napíšu prohlášení a ještě dnes ti je pošlu nahoru,“ opakoval.

Zatímco mluvil, stiskl knoflík — a věděl, že veškerý jeho strach byl zbytečný. Karellenovy smysly nemohly být dokonalejší než lidské. Dohlížitel si určitě ničeho nevšiml, protože při závěrečném pozdravu a vyslovení kódu, otevírajícího dveře místnosti, nebyla v jeho hlase patrná sebemenší změna.

Přesto si Stormgren připadal jako zloděj, který vykradl obchodní dům pod dohledem domácího detektiva a hluboce si oddechl, když se za ním hladká stěna uzavřela.

„Připouštím,“ řekl van Ryberg, „že některé z mých teorií nebyly moc chytré. Ale řekněte mi, co si myslíte o téhle.“

„Je to nutné?“ zeptal se Stormgren.

Zdálo se, že si toho Pieter ani nevšiml.

„Vlastně to není můj nápad,“ řekl upřímně. „Přečetl jsem si ho v jedné Chestertonově povídce. Předpokládejme, že Vládci zatajují fakt, že nemají co skrývat.“

„To je na mne trochu komplikované,“ odpověděl Stormgren, kterého to poněkud začalo zajímat.

„Co tím míním,“ pokračoval van Ryberg nadšeně, „já myslím, že fyzicky vypadají jako lidé. Uvědomují si, že tolerujeme nadvládu bytostí, které si představujeme jako velmi cizí, zvláštní a superinteligentní. Ale lidská rasa by asi nesnesla, kdyby ji měly ovládat bytosti téhož druhu.“

„Geniální, jako všechny vaše teorie,“ řekl Stormgren. „Měl byste si je číslovat a pak si je nechat svázat. Moje námitky proti téhle jsou následující — “. V tom okamžiku vešel Alexandr Wainwright.

Stormgrena napadlo, na co asi myslí a také, zda se zkontaktoval s muži, kteří jej unesli. Pochyboval o tom, protože věřil, že Wainwrightův nesouhlas je naprosto upřímný. Extrémisti v jeho hnutí se odhalili a bude trvat hezky dlouho, než o nich svět zase uslyší.

Představitel Ligy za osvobození poslouchal velmi pečlivě prohlášení, které mu Stormgren četl. Stormgren doufal, že Wainwright toto gesto uvítá. Byl to Karellenův nápad. Ani ne za dvanáct hodin bude o slibu, který Dohlížitel dal vnukům současné generace, vědět celý svět.

„Padesát let,“ řekl Wainwright zamyšleně, „to je dlouhé čekání.“

„Pro lidstvo snad, ale ne pro Karellena,“ odpověděl Stormgren. Teprve nyní si uvědomoval, jak je řešení Vládců geniální. Poskytovalo jim čas, který potřebovali a současně podráželo nohy Lize za osvobození. Liga zcela jistě nebude naprosto kapitulovat, ale její pozice bude vážné oslabena. Tohle si musel uvědomovat i Wainwright.

„Za padesát let,“ řekl trpce, „bude už pozdě. Ti, kteří pamatovali naši nezávislost, budou mrtví. Lidstvo zapomene na jejich zásluhy.“

Slova — prázdná slova, pomyslel si Stormgren. Slova, pro něž lidé kdysi bojovali a umírali. Ale dnes už ne. Svět je takhle mnohem lepší.

Když sledoval Wainwrightův odchod, Stormgrena napadlo, kolik problémů ještě Liga za osvobození napáchá v letech, jež budou následovat. Ale to už bude problém jeho nástupce, pomyslel si s lehkým srdcem.

Existují věci, které může napravit pouze čas. Zlí lidé budou zničeni, ale nelze udělat nic pro lidi dobré, kteří budou oklamáni.

„Tady máš svůj kufřík,“ řekl Duval. „Je jako nový.“

„Díky,“ odpověděl Stormgren a pozorně si kufřík prohlédl. „A teď mi snad řekneš, k čemu to bylo dobré a co uděláme příště.“

Zdálo se, že fyzik nad něčím hloubá.

„Čemu nerozumím,“ řekl, „je to, že jsi se s tím tak snadno dostal pryč. Já kdybych byl Kar — “

„Jenomže nejsi. K věci, člověče! Co jsme objevili?“

„Ach, ta nedočkavá severská rasa!“ zasmál se Duval. „Vyrobili jsme přístroj na principu radaru. Kromě radiových vln velmi vysoké frekvence využívá infračervené záření — to znamená vlny, které žádný živý tvor nemůže vidět, bez ohledu na to, jak zvláštní oči má.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptal se Stormgren, kterého tento technický problém začal velmi zajímat.

„Nu — můžeme si tím být téměř jistí,“ připustil Duval nakonec. „Ale Karellen tě přece pozoruje v normálním světle nebo ne? To znamená, že co se týče rozsahu spektra, musí být jeho oči podobné našim. V každém případě to fungovalo. Přesvědčili jsme se, že za obrazovkou je velká místnost. Obrazovka je asi tři centimetry silná a místnost za ní má hloubku asi deset metrů. Nezachytili jsme žádnou ozvěnu od zdi, ale to jsme vlastně ani neočekávali, protože jsme se odvážili použít přístroj pouze o velmi malém výkonu. Získali jsme tohle.“

Posunul k němu fotografický papír, napříč kterým se táhla jednoduchá vlnovka. Na jednom místě byla malá vyvýšenina. Vypadalo to jako graf slabého zemětřesení.

„Vidíš tohle?

„Ano, co je to?“

„Karellen.“

„Pane bože! Jsi si tím jistý?“

„Ano. Sedí, stojí či kdoví co dělá asi dva metry od tebe na druhé straně obrazovky. Kdyby výsledek byl trochu lepší, mohli bychom dokonce vypočítat jeho velikost.“

Stormgren zíral na ono sotva znatelné porušení linie. Jeho pocity byly smíšené. Až dosud neexistoval žádný důkaz o tom, že Karellen má hmotné tělo. I tenhle důkaz byl nepřímý, ale Stormgren jej přijal bez pochybností.

„Další věc, s kterou jsme si museli pohrát,“ pokračoval Duval, „bylo vypočítat přenos prostoru za obrazovkou do normálního světla. Myslím, že se nám to podařilo. Musíš si uvědomit, že ve skutečnosti neexistuje něco takového jako sklo propustné pouze z jedné strany. Je to pouze záležitost uspořádání světla. Karellen sedí v naprosto temné místnosti a ty jsi osvětlen — to je vše.“ Duval se zasmál: „No, a my to prostě obrátíme!“

Přímo tryskovou rychlostí přeběhl ke svému stolu a vyndal z něj něco jako baterku. Na jednom konci se to rozšiřovalo a vypadalo to jako pancéřová pěst.

Duval se zachechtal.

„Není to tak nebezpečné, jak to vypadá. Namíříš to prostě na obrazovku a zmáčkneš knoflík. Na dobu deseti sekund z toho vyjde velmi silný paprsek, takže budeš mít možnost osvítit celou místnost a rozhlédnout se po ní. A samozřejmě si můžeš prohlédnout i svého přítele.“

„A neublíží to Karellenovi?“

„Ne, budeš-li mířit nízko a spíš sklánět paprsek dolů. Tak budou mít jeho oči čas přizpůsobit se — předpokládám, že jeho reflexy jsou stejné jako naše. Nechceme ho přece oslepit.“

Stormgren si přístroj prohlížel s pochybnostmi a potěžkával jej v dlani. Během posledních týdnů měl špatné svědomí. Karellen s ním vždy jednal s nepochybnou náklonností, navzdory své občasné ničivé upřímnosti a teď, když se doba jejich schůzek blíží ke konci, nechtěl Stormgren udělat nic, co by mohlo zničit jejich přátelství. Ale varoval přece Dohlížitele a věřil tomu, že kdyby to záleželo jenom na něm, Karellen by se mu už dávno ukázal. Nyní tedy musí jednat Stormgren. Až bude jejich poslední schůzka končit, spatří Karellenův obličej.

Pokud ovšem má obličej.

Nervozita, kterou Stormgren zpočátku cítil, byla pryč. Téměř celý rozhovor vedl Karellen a vyhýbal se přitom jakýmkoliv dvojsmyslným větám, které občas s oblibou používal. Kdysi si Stormgren myslel, že to je jedna z největších Karellenových schopností. Teď už si to nemyslel, protože věděl, že veškeré Dohlížitelovy schopnosti jsou důsledkem obrovské intelektuální moci, ne nějakého zvláštního talentu.

Předtím než Karellen vůbec poprvé použil lidskou řeč, měl spoustu času na to, aby si prostudoval neomezené množství literárních děl.

„Ani ty, ani tvůj nástupce si nemusíte dělat žádné starosti ohledně Ligy za osvobození, třebaže už vystřízlivěli ze své malomyslnosti. Během minulého měsíce o nich nebylo vůbec slyšet a i když se znovu vzpamatují, několik let nebudou představovat žádné nebezpečí. Liga je velmi užitečná instituce, protože díky její existenci jsem vždy věděl, jak se baví tví a tím pádem i mí protivníci. Kdyby se někdy dostali do finančních těžkostí, s radostí jim pomohu.“

Stormgren často nebyl schopen poznat, kdy Karellen žertuje. Zůstal ale zticha a poslouchal.

„Velmi brzy ztratí Liga další ze svých argumentů. O výsadním postavení, které jsi zaujímal v uplynulých letech, bylo už vysloveno ohromné množství kritiky, třebaže často byla spíš dětinská. Ty jsi mi v počátečních dnech mé přítomnosti hodně pomohl, ale nyní se svět pohybuje po linii, kterou jsme určili a tato funkce může tedy zaniknout. Úřad generálního tajemníka se může vrátit ke své dřívější podobě.

Během nadcházejících padesáti let pozná svět mnoho krizí, ale ty pominou. Vize budoucnosti je zcela jasná a jednoho dne budou všechny těžkosti zapomenuty — dokonce i rasa s pamětí tak dlouhou jako vy na ně zapomene.“

Poslední slova byla vyřčena s takovým důrazem, že Stormgren ve svém křesle na chvíli ztuhl. Byl si jist, že Karellen to neudělal náhodou. Všechno, co řekl, bylo vždy dokonale promyšleno. Nebyl ale čas na otázky — které by stejně nebyly zodpovězeny — předtím než Dohlížitel opět změní téma.

„Často ses mne ptal na naše plány do budoucna,“ pokračoval Karellen. „Založení Světového státu je samozřejmě pouze prvním krokem. Ty se toho ještě dožiješ, ale bude to tak nepatrná změna, že si toho všimne jen málo lidí. Pak přijde doba pomalé konsolidace, v níž se vaše rasa bude připravovat na náš příchod. A pak přijde den, který jsme slíbili. Je mi líto, že ty už tu nebudeš.“

Stormgrenovy oči byly otevřené, ale jeho pohled byl upřen někam daleko za bariéru obrazovky. Hleděl do budoucnosti a představoval si den, který on sám nikdy nezažije. Den, kdy velké lodě Vládců konečně sestoupí na zem a otevřou se čekajícímu světu.

„Toho dne,“ pokračoval Karellen, „lidstvo pozná to, čemu se říká psychologický šok. Ale nikomu to neublíží. Lidé příštího věku budou pevnější než jejich dědové. My budeme od dětství součástí jejich života a když nás uvidí, nebudeme se jim zdát tak cizí, jako bychom se nyní zdáli vám.“

Stormgren nikdy nezažil Karellena v takové přemýšlivé a sdílné náladě, ale nepřekvapilo jej to. Věděl, že nikdy nepoznal více než jen malou část osobnosti Dohlížitele. Opravdový Karellen byl pro lidské bytosti neznámý a také nepoznatelný. A Stormgren měl znovu pocit, že Dohlížitelův opravdový zájem je někde úplně jinde, že Zemi vládne jenom zlomkem své mysli, tak jako mistr v šachu, který bez námahy dokáže hrát několik partií najednou.

„A potom?“ zeptal se Stormgren.

„Pak začneme svou skutečnou práci.“

„Často jsem přemýšlel o tom, co to asi bude. To, že jste dali a dáváte náš svět do pořádku a civilizujete lidskou rasu, to je pouze začátek — musí to mít také konec. Budeme někdy schopni vstoupit do vesmíru a vidět váš svět — a možná se i podílet na plnění vašich úkolů?“

„Ano, dalo by se to tak nazvat,“ odpověděl Karellen hlasem, v němž bylo slyšet jasný, i když nepopsatelný nádech smutku, což Stormgrena podivně zmátlo.

„Ale co když váš experiment s Člověkem nevyjde? My sami máme takové zkušenosti s primitivními lidskými rasami. A vy jste také určitě poznali neúspěch.“

„Ano,“ odpověděl Karellen tak tiše, že jej Stormgren sotva slyšel. „Poznali jsme neúspěch.“

„A co jste dělali?“

„Vyčkávali jsme — a pak jsme to zkusili znovu.“

Následovala pauza trvající snad jen pět vteřin. Když Karellen znovu promluvil, jeho slova byla tak nečekaná, že Stormgren zpočátku vůbec nereagoval.

„Sbohem, Rikki!“

Tohle Karellen neměl dělat — teď už je asi pozdě! Stormgrenova ztrnulost trvala jenom okamžik. Pak rychlým, dobře nacvičeným pohybem vyndal přístroj a namířil jej na obrazovku.

Borovicový háj se svažoval až k jezeru, ponechávaje kolem jeho břehu jen úzký pruh trávy. Každý večer, navzdory svým devadesáti letům, přicházel Stormgren po tomto pruhu k přístavnímu molu, pozoroval sluneční svit, skomírající nad hladinou, a když se z lesa začal přikrádat noční chlad, vracel se pomalu zpět k domu. Poskytovalo mu to tolik uspokojení, že byl rozhodnut opakovat tento jednoduchý rituál až do samého konce.

V dálce nad jezerní hladinou uviděl malý předmět rychle se blížící ze západu. V této oblasti byla letadla vidět jen zřídka, pokud nepočítáme transpolární letouny, přelétávající v obrovské výšce pravidelně každou hodinu. Ale o jejich přeletu svědčily pouze bílé čáry par, rýsující se proti modři stratosféry. Tohle byla malá helikoptéra a bylo zřejmé, že letí přímo k němu. Stormgren se rozhlédl kolem sebe a viděl, že nemá kam utéci. Pokrčil tedy rameny a posadil se na dřevěnou lavičku na začátku mola.

Reportér byl natolik uctivý, že to Stormgrena až překvapilo. Už téměř zapomněl, že je nejenom vysloužilým státníkem, ale mimo svoji vlast téměř mýtickou osobností.

„Pane Stormgrene,“ začal návštěvník, „je mi líto, že vás obtěžuji, ale byl bych rád, kdybyste mi mohl objasnit něco, co jsme se právě dozvěděli o Vládcích.“

Stormgren se zamračil. Po všech těch letech stále ještě sdílel Karellenovu nechuť k onomu slovu.

„Nemyslím,“ řekl, „že bych vám mohl říci něco nového. Víte přece úplně všechno.“

Reportér ho pozoroval se zvědavým zájmem.

„Já myslím, že můžete. Právě jsme se dozvěděli podivnou historku. Prý pro vás asi před třiceti lety jeden z pracovníků vědeckého oddělení vyrobil pozoruhodné zařízení. Chtěli bychom vědět, zda nám o tom můžete něco říci.“

Stormgren chvíli mlčel a bloudil myšlenkami v minulosti. Nebyl překvapen, že tajemství bylo odhaleno. Spíš ho překvapilo, že to trvalo tak dlouho.

Vstal a začal se procházet podél mola, zatímco reportér šel pár kroku za ním.

„Na tom příběhu,“ začal, „je něco pravdy. Při svém poslední návštěvě Karellenovy lodi jsem ten přístroj vzal s sebou v naději, že s jeho pomocí spatřím Dohlížitele. Byla to pošetilost, ale bylo mi tehdy pouhých šedesát let.“

Odmlčel se a po chvíli pokračoval.

„To je všechno, co vám o tom mohu povědět. Ten přístroj nefungoval.“

„Nic jste neuviděl?“

„Ne, vůbec nic. Obávám se, že budeme muset počkat — konec konců, už to bude trvat jenom dvacet let.“

Dvacet let. Ano, Karellen měl pravdu. Do té doby bude svět připraven. Ale rozhodně nebyl připraven tehdy před třiceti lety, když Stormgren stejnou lež říkal Duvalovi.

Karellen mu věřil a Stormgren nezradil jeho důvěru. Byl si stoprocentně jist tím, že Dohlížitel věděl o jeho plánu od samého začátku a že předvídal každý okamžik jejich závěrečného setkání.

Jak jinak by ono obrovské křeslo mohlo být již prázdné, když na něj dopadl proud světla! Stormgren začal paprskem zmateně kroužit ve strachu, že už je příliš pozdě. Ale nebylo. Uviděl kovové dveře dvakrát vyšší než člověk, které se rychle zavíraly. Rychle — ale ne dostatečně rychle.

Ano, Karellen mu věřil a nechtěl, aby strávil dlouhý soumrak svého života trápen tajemstvím, které se mu nikdy nepodařilo odhalit. A zároveň se Dohlížitel neodvážil neuposlechnout ony tajemné síly nad ním (patřily ke stejné rase?), ale udělal všechno, co mohl. Kdyby je neposlechl, nikdy by mu to neodpustily. Tohle byl poslední důkaz Karellenovy náklonnosti ke Stormgrenovi. Snad to byla jen taková náklonnost, jakou má člověk k oddanému a chytrému psovi, ale nebylo to o nic méně upřímné a Stormgren tak poznal nezměrný pocit naplnění a uspokojení.

„Ano, poznali jsme neúspěch.“

Karellen měl pravdu. Byl i on mezi těmi, kteří poznali neúspěch, tehdy na úsvitu lidské historie? A musel to být hrozný neúspěch, protože jeho ozvěny vzbuzují strach, děs a odpor ve všech lidských generacích od nepaměti. Podaří se během padesáti let přemoci sílu všech těch mýtů, legend a pověr celého světa?

Přesto si Stormgren byl jist tím, že podruhé už to nebude neúspěch. Až se obě rasy znovu setkají, Vládci si získají respekt a důvěru lidstva a ani předvídaný psychologický šok nebude překážkou v jejich další práci. Půjdou spolu vstříc budoucnosti a neznámá tragédie na začátku lidských dějin bude navždy zapomenuta a ztracena v temných labyrintech prehistorických dob.

A Stormgren doufal, že až se Karellen znovu bude moci volně procházet po Zemi, jednoho dne přijde sem do těchto severských lesů a stane nad hrobem prvního člověka, který byl jeho přítelem.