24

Byl to Rashaverak, kdo mu přinesl tu zprávu, ale Jan už ji odhadl předem. V čase, který už není nocí, ale ještě není jitrem, se probudil a nemohl znovu usnout. Nepamatoval si, co se mu zdálo, což bylo zvláštní, protože si myslel, že člověk si musí vzpomenout na jakýkoliv sen, jestliže na něj intenzívně myslí hned po probuzení. Pamatoval si z něj pouze to, že byl opět malým chlapcem, že stál na velké planině a naslouchal ohromnému hlasu, který na něj volal něco v neznámém jazyce.

Ten sen ho znepokojil. Napadlo ho, zda jsou to první útoky osamělosti na jeho mysl. Nepokojně vyšel z domu ven na zanedbaný trávník.

Úplněk ozařoval scénu zlatavým světlem, tak jasným, že všechno bylo vidět jako ve dne. Lesknoucí se válec Karellenovy lodi ležel za budovami základny Vládců, vypínal se vysoko nad ně a tím je redukoval do lidského měřítka. Jan se zadíval na loď a vzpomínal na to, co v ní kdysi prožil. Kdysi pro něj ta loď byla nedosažitelným cílem, symbolem, o němž nikdy nepřepokládal, že ho dosáhne. Teď už pro něj neznamenala nic.

Jaký tu byl klid a mír! Vládci byli samozřejmě stejné aktivní jako vždy, ale v tom okamžiku je zrovna nikde neviděl. Vypadalo to, jako by byl na Zemi docela sám — tak, jako v pravém slova smyslu byl. Zadíval se na Měsíc, hledaje známé znaky, na nichž by mohl spočinout okem.

Viděl pradávná, známá moře. Byl čtyřicet světelných let daleko, a přesto se nikdy neprocházel po těch tichých, prašných planinách, které odsud byly jenom dvě světelné sekundy. Chvíli se bavil tím, že hledal kráter Tycho. Když ho našel, byl zmaten tím, že jeho zářivá skvrna leží mnohem dál od středové čáry disku, než měla ležet. A pak si najednou uvědomil, že tmavý ovál Mare Crisium zmizel docela.

Tvář, kterou Měsíc nyní obracel k Zemi, nebyla ta, která na ni shlížela od počátku lidské historie. Měsíc se začal otáčet kolem své osy.

To mohlo znamenat pouze jedinou věc. Na druhé straně zeměkoule, v zemi, kterou tak najednou zbavili života, se oni probírají ze svého dlouhého transu. Tak jako si probouzející se dítě protahuje ruce a vítá nový den, tak si oni protahují svaly a hrají si se svými nově objevenými schopnostmi…


„Ano, odhadl jsi to správně,“ řekl Rashaverak. „Už pro nás není bezpečné zde déle zůstávat. Mohou nás ignorovat, ale přesto nemůžeme riskovat. Odletíme ihned, jakmile budou dokončeny přípravy — pravděpodobně za hodinu nebo dvě.“

Podíval se na oblohu, jako by se bál, že se přihodí nějaký nový zázrak. Ale všude byl klid. Měsíc se zastavil a jenom několik oblaků letělo vysoko nahoře, unášeno západním větrem.

„To, že si hrají s Měsícem, ještě nic neznamená,“ dodal Rashaverak. „Co když si takhle začnou zahrávat se Sluncem? Necháme své přístroje zde, takže se nakonec dozvíme, co se stalo.“

„Já tu zůstanu,“ řekl Jan rozhodně. „Viděl jsem toho z vesmíru už dost. Teď mne zajímá jen jediné — osud mé vlastní planety.“

Země pod jejich nohama se jemně otřásla.

„Čekal jsem to,“ pokračoval Jan. „Jestliže začali otáčet Měsícem, musí se to někde odrazit. Země zpomaluje. Nevím, co mne mate víc — jak to udělali nebo proč to udělali.“

„Zatím si stále jen hrají,“ řekl Rashaverak. „Jaká logika je ve hře malého dítěte? Entita, kterou se vaše rasa stala, je stále ještě dítětem. Zatím ještě není připravena spojit se s Intelektem. Ale brzy nastane její čas a pak budeš mít Zemi jen sám pro sebe…“

Nedokončil větu, a proto ji Jan dokončil za něj.

„Za předpokladu, že Země ještě bude existovat.“

„Uvědomuješ si to nebezpečí a přesto chceš zůstat?“

„Ano. Jsem už doma pět — nebo je to šest let? Ať se stane cokoliv, nebudu toho litovat.“

„Doufali jsme, že zůstaneš,“ řekl Rashaverak pomalu. „Můžeš pro nás ještě něco udělat…“


Záře Hvězdného poutníka blikala a umírala někde daleko za oběžnou dráhou Marsu. Po té trase, pomyslel si Jan, jsem cestoval i já, jediný z miliard lidských bytostí, které žily a zemřely na Zemi. A nikdo jiný už to nikdy nezopakuje.

Svět patřil jen jemu. Vše, co potřeboval — všechny hmotné statky — zde byly jen pro něho. Ale on se o ně nezajímal Nebál se ani osamělosti na opuštěné planetě, ani přítomnosti onoho neznáma, které zde stále ještě setrvávalo, než odejde hledat své neznámé dědictví Cítil, že po jejich zatím nepředstavitelném odchodu on a jeho problémy už dlouho žít nebudou.

Ale tak to má být. Dosáhl toho, co si přál a vést bezvýznamný život na této opuštěné planetě by se stalo nesnesitelným antikhmaxem. Mohl odejít s Vládci, ale k čemu by to bylo? Protože on věděl to, co nevěděl žádný jiný z lidí. Věděl, že Karellen měl pravdu, když řekl „Hvězdy nejsou pro člověka.“

Otočil se zády k noci a obrovským vchodem prošel do základny Vládců. Její velikost už ho neohromovala, pouhá rozměrnost už neměla nad jeho myslí žádnou moc. Světla červeně svítila, napájena energií, která je mohla živit ještě celé roky. Na jedné straně ležely, opuštěny Vládci, přístroje, jejichž tajemství se už nikdy nedozví. Prošel kolem nich a vyšplhal po velkých schodech do řídící místnosti.

Duch Vládců v ní stále setrvával. Jejich stroje byly živé, pracující, třebaže jejich páni byli už dávno pryč. Co mohu ještě přidat k informacím, které se samy valí do prostoru, pomyslel si Jan.

Sedl si do velkého křesla a udělal si co největší pohodlí. Před ním ležel připraven mikrofon. A docela určité ho sleduje nějaký ekvivalent televizní kamery, skrytý tak, že ho Jan nemohl najít.

Za deskou s pro něj nepochopitelným přístrojovým panelem hleděla do hvězdnaté noci obrovská okna. Svit pokřiveného Měsíce dopadal na údolí a na vzdálenou hradbu hor. Údolím protékala řeka a měsíční světlo se odráželo o její rozbouřené hladiny. Všude byl klid a mír. Mohlo se to odehrávat na počátku zrodu člověka Ale bylo to na samém konci.

Milióny kilometrů daleko ve vesmíru bude čekat Karellen. Jan si pomyslel, jak je zvláštní, že loď Vládců uhání od Země téměř takovou rychlostí, jakou jeho signál poletí za ní. Téměř — ale ne docela. Bude to dlouhý závod — ale jeho slova Karellena dostihnou a Janův dluh bude splacen

Kolik z toho všeho Karellen plánoval a kolik byla jen mistrovská improvizace? Nechal ho Dohlížitel téměř před sto lety vědomě uniknout do vesmíru, aby se pak vrátil a plnil pro něj úlohu, kterou plní teď? Ne to bylo příliš neuvěřitelné. Přesto si Jan byl jistý tím, že Karellen by1 součásti nějakého ohromného a velmi složitého spiknutí Vládců. Sloužil Intelektu, ale přitom ho studoval všemi přístroji a metodami, které měl k dispozici. Možná to nebyla jenom pouhá vědecká zvědavost. Možná, že Vládci snili o tom, že jednoho dne, až toho budou vědět o moci, jíž slouží, dostatečně mnoho, podaří se jim uprchnout z jejich podivného poddanství.

Bylo jen stěží uvěřitelné, že Jan by k jejich znalostem mohl ještě něco přidat „Řekni nám všechno, co uvidíš.“ řekl Rashaverak „Obraz, který budeš mít před očima, bude duplikován našimi kamerami. Ale informace, která se dostane do tvého mozku, může být naprosto odlišná. Když nám ji řekneš, může nám to hodně pomoci.“ Dobrá, bude se tedy snažit

„Nic se neděje,“ začal „Před pár minutami z oblohy zmizely poslední stopy dráhy vašeho letu. Měsíc je právě po úplňku a téměř polovina jeho známé tváře se už odvrátila od Země — ale předpokládám, že tohle už víte.“

Odmlčel se. Cítil se trochu pošetile. V tom, co dělal, bylo něco nepřiměřeného, dokonce absurdního. Nastává vyvrcholení celé lidské historie a on se chová jako rozhlasový komentátor na automobilových závodech nebo u boxerského ringu. Pak pokrčil rameny a zapomněl na to. V těch nejvznešenějších okamžicích nikdy není daleko pravý opak vznešeného.

„Během poslední hodiny jsem cítil tři slabé otřesy,“ pokračoval „To, jak ovládají zemskou osu, je úžasné, ale ne zcela dokonalé. Víš, Karellene, je pro mne velmi obtížné popisovat ti vlastními slovy něco, co už ti tvé přístroje dávno řekly. Možná by mně pomohlo, kdybys mně byl nějak naznačil, co mám očekávat a jak dlouho na to mám čekat. Jestliže se nic nestane, ozvu se znovu za šest hodin, tak jak jsme se dohodli -

Hleďme! Oni zřejmě čekali na to, až odletíš. Děje se něco zvláštního. Hvězdy nějak pohasínají Jako by se celou oblohou velmi rychle roztahoval obrovský mrak Ale to není opravdový mrak. Zdá se, že to má nějakou strukturu — vidím rozmazanou síť čar a pásů, které neustále mění svou pozici. Je to téměř jako by hvězdy byly omotány nějakou strašidelnou obří pavučinou.

Celá ta síť začíná svítit — pulsovat světlem, jako by byla živá. A já předpokládám, že je živá anebo je to něco tak daleko nad životem, jako je život nad anorganickým světem?

Záře se přesouvá do jedné části oblohy — počkej chvíli, přejdu k druhému oknu.

Ano — mohl jsem si to myslet. Je tam obrovský hořící sloup, něco jako strom ohně, vypínající se nad západním horizontem. Je to velmi daleko, jako by zpoza zeměkoule. Vím, odkud proudí, to oni jsou konečně na cestě a stávají se součástí Intelektu. To jejich hraní si a zkoušení svých sil už je u konce, teď opouštějí poslední zbytky hmoty.

Zároveň s tím, jak oheň proudí ze Země, se ta síť stále zpevňuje a je méně rozmazaná — přestože ji stále slabě prosvěcují hvězdy.

Ano, už vím, co mi to připomíná. Není to sice přesně to samé, ale věci, které jsem viděl létat nad tvým světem, byly velmi podobné. Byly i ony součástí Intelektu? Předpokládám, že jsi přede mnou tuto skutečnost záměrně zatajil, tak abych nemohl mít žádné představy dopředu a abych byl nezaujatým pozorovatelem. Rád bych věděl, co vám nyní ukazují vaše kamery, abych si to srovnal s tím, co vidím, nebo si jen představuji, že vidím!

Karellene, mluví k tobě také v takových barvách a tvarech, jaké vidím já? Vzpomínám si na kontrolní obrazovku v tvé lodi. Na ní se také objevovaly podobné věci, mluvící k vám nějakým vizuálním jazykem, srozumitelným jen pro vaše oči.

Teď to vypadá přesně jako červánky, tančící a blikající mezi hvězdami. Je to něco jako červánková bouře… Celá krajina je osvětlena — je jasnější než ve dne — po obloze se honí barvy — červená, zlatá, zelená — ach, nemohu to popsat slovy — je nespravedlivé, že jsem jediný člověk, který tohle vidí — nikdy jsem si takové barvy nedovedl ani představit -

Bouře utichá, ale obří mlhovitá síť je tu stále. Myslím, že ta záře byla jenom vedlejším produktem nějakých energií, které se teď hromadí tam na okraji vesmíru…

Okamžik — něčeho jsem si všiml. Moje váha klesá. Co je to? Upustil jsem tužku — padá velmi pomalu. Něco se stalo s gravitací — zvedá se velký vítr — támhle dole v údolí rve větve ze stromů.

Ano, samozřejmě — uniká atmosféra. Větve a kameny letí vzhůru, jako by Země samotná chtěla tamty následovat do vesmíru. Vichřice zvedla obrovský mrak prachu. Špatně vidím — snad se to za chvíli vyjasní.

Ano — už je to lepší. Všechno bylo strženo pryč, vzhůru, oblaka prachu zmizela — jak dlouho asi vydrží tahle budova? Dýchá se mi stále hůř — musím se pohybovat i mluvit pomaleji.

Už zas vidím všechno jasně. Velký sloup ohně je stále tady, ale je pevnější a užší — vypadá to jako sloupec tornáda, které se každou chvíli stáhne zpět do mraků. A — ach, je to tak těžké popsat, cítil jsem, jak mnou projela vlna citu. Nebyla to ani radost, ani smutek. Byl to pocit naplnění, dosažení. Byla to jenom moje představa? Nebo to přišlo zvenčí? Nevím.

A teď — ne tohle není jen moje představa — cítím, že svět je prázdný. Naprosto prázdný. Je to, jako když posloucháš rádio a ono najednou ztichne. Obloha je opět jasná — pavučina je pryč. Který svět bude další, Karellene? A budeš tam i ty, aby jsi opět splnil svou povinnost?

Je to zvláštní, nic kolem mne se nezměnilo. Nevím proč, ale nějak se mi zdálo, že ….“

Jan se odmlčel. Zavřel oči ve snaze znovu nad sebou najít kontrolu. Teď už nezbývalo místo pro strach či paniku. Musí splnit svou povinnost — povinnost vůči člověku a povinnost vůči Karellenovi.

Velmi pomalu, jako člověk probouzející se ze sna, začal opět mluvit.

„Budovy kolem mne — půda — hory — všechno zprůsvitnělo — je to jako sklo — vidím přes to. Země se rozpouští — už nemám téměř žádnou váhu. Měl jsi pravdu, Karellene, už si přestali hrát se svými hračkami.

Uplynulo jen pár sekund. Támhle jsou hory — rozpouštějí se jako chumáče kouře. Sbohem, Karellene, Rashaveraku — je mi vás líto.

I když to nemohu vysvětlit. Viděl jsem, čím se stala moje rasa. Vše, čeho jsme kdy dosáhli, šlo tam nahoru ke hvězdám. Možná, že tohle se pokoušely vyjádřit staré církve. Ale v něčem se mýlily. Domnívaly se, že lidstvo je tak důležité, ale my jsme přitom byli jen jednou jedinou rasou z toho obrovského množství — víš vůbec z jakého? A teď jsme se stali něčím, čím vy se nikdy nemůžete stát.

Tamhle teče vzhůru řeka. Na obloze se nic nezměnilo. Velmi těžko se mi dýchá. Je to zvláštní, ale Měsíc je stále na svém místě. Jsem rád, že ho nechali, ale teď tu bude tak sám…

Světlo! Zpode mne — zevnitř Země — svítí nahoru, skrze skály, půdu, všechno — je stále jasnější, jasnější, oslepující ….“


Zemské jádro se v tichosti vzdalo všech svých milióny let hromaděných energií. Uvolněné gravitační vlny znovu a znovu křižovaly sluneční systém; jen nepatrně narušily oběžné dráhy planet. Pak zbývající sluneční děti znovu zaujaly svá místa, tak jako korkové zátky plující po klidné hladině jezera, jejichž pravidelné kruhy byly narušeny padajícím kamenem.

Ze Země nezbylo vůbec nic. To oni vysáli poslední atomy její substance. Země jim dala živiny v zuřivých okamžicích jejich nepochopitelné metamorfózy, tak jako živiny jednoho pšeničného zrnka krmí mladou rostlinku na její cestě vzhůru za sluncem.


Šest tisíc miliónů kilometrů za oběžnou dráhou Pluta seděl Karellen před tak náhle ztemnělou obrazovkou. Mise skončila a on bude opět doma, ve světě, který tak dávno opustil. Spočívala na něm váha staletí a smutek, kterého se nemohl zbavit. Nebyl smutný pro člověka, byl to smutek nad vlastní rasou, navždy oddělenou od velikosti silami, jež nikdy nemůže překonat.

Karellen věděl, že přes veškeré jejich úspěchy v dobývání vesmíru a přes veškerou jejich dokonalost nejsou ničím jiným než kmenem, který celou svou existenci prožil na jakési pusté a prašné planetě. Daleko byly hory, kde vládla moc a krása, kde hrom rachotil nad ledovci a vzduch byl čistý a svěží. Tam, kde slunce osvětlovalo vrcholy a ověnčovalo je nádherou, když země pod nimi byla už dávno zahalena v temnotě. A oni se mohli jen dívat a divit. Oni ty výšiny nikdy nemohli zdolat.

Ale Karellen věděl, že přesto vydrží do samého konce. Budou bez zoufalství čekat, ať už bude jejich osud jakýkoliv. Budou sloužit Intelektu, protože nemají nic jiného na výběr. Ale ani v tom područí neztratí své duše.

Velká kontrolní obrazovka se rozzářila chmurným purpurovým světlem a Karellen četl zprávu, kterou mu předávaly měnící se barvy a tvary. Loď opouštěla hranice slunečního systému. Energií, které hnaly Hvězdného poutníka, rychle ubývalo, ale už splnily svou úlohu.

Karellen zvedl ruku a obraz se ještě jednou změnil. Uprostřed obrazovky žhnula jediná zářící hvězda. Z téhle dálky nikdo nemohl říci, zda Slunce vůbec někdy vlastnilo planety, anebo zda jedna z nich nyní chyběla. Dlouho Karellen hleděl na tuto hvězdu, zatímco labyrintem jeho paměti bloudily a vířily vzpomínky. Tichým sbohem vzdal hold lidem, které znal, ať už byli proti němu nebo mu pomáhali plnit jeho úlohu.

Po celou tu dobu se nikdo neodvážil vyrušovat jej a vtrhnout do jeho myšlenek. Nakonec se odvrátil od zmenšujícího se Slunce.

Загрузка...