Konec dětství

18

Sny začaly o šest týdnů později.

George Greggson se v temnotě subtropické noci pomalu probral k vědomí. Nevěděl, co ho vzbudilo a na okamžik ležel ve zmatené ztrnulosti. Pak si uvědomil, že je v posteli sám. Jean byla v dětském pokoji a tiše mluvila s Jeffem. Tak tiše, že nerozuměl tomu, co říkala.

George se zvedl z postele a šel za ní. Když malá plakala, bylo docela normální, že Jean musela několikrát za noc vstávat. Ale tohle bylo něco jiného a George se podivil, co Jean vzbudilo.

Jediné světlo v dětském pokoji vycházelo z fosforeskující malby na zdi. V šerém světle George uviděl Jean, sedící na kraji Jeffovy postele. Když George vešel, otočila se a zašeptala: „Neprobuď malou.“

„Co se děje?“

„Věděla jsem, že mne Jeff potřebuje a to mne vzbudilo.“

Jednoduchost tohoto konstatování naplnila Georga zlou předtuchou. „Věděla jsem, že mne Jeff potřebuje.“ Jak jsi to mohla vědět? podivil se v duchu. Ale zeptal se pouze:

„Měl těžké sny?“

„Nevím,“ odpověděla Jean. „Zdá se, že je v pořádku. Ale když jsem přišla, byl vystrašený.“

„Já jsem nebyl vystrašený, mami,“ ozval se slabý rozhořčený hlas. „Bylo to ale takové divné místo.“

„Jaké místo?“ zeptal se George. „Pověz mi o tom.“

„Byly tam hory,“ řekl Jeff zasněně. „Byly hrozně vysoké, ale nebyl na nich sníh jako na všech těch horách, které jsem už viděl. Některé z nich hořely.“

„Ty myslíš — sopky?“

„Ne, to nebyly sopky. Hořely úplně celé, takovými divnými modrými plameny. A zatímco jsem se na ně díval, vyšlo slunce.“

„Pokračuj. Proč jsi přestal?“

Jeff se zmateně otočil ke svému otci.

„Nerozumím tomu, tati. To slunce vyšlo tak rychle a bylo tak obrovské. A nemělo správnou barvu. Bylo takové nějaké modré.“

Následovalo dlouhé mrazivé ticho. Pak George tiše řekl: „To je všechno?“

„Ano. Bylo mi z toho nějak smutno a tak přišla maminka a vzbudila mne.“

George jednou rukou pohladil synovy neposlušné vlasy, zatímco druhou kolem něj omotal svůj župan. Najednou mu byla hrozná zima a cítil se velmi malý. Na svém hlase to však nedal vůbec znát, když promluvil k Jeffovi.

„Byl to jenom hloupý sen. Zřejmě ses při večeři přejedl. Zapomeň na to a běž zas hezky spát.“

„Ano tati,“ odpověděl Jeff. Na chvíli se odmlčel a pak zamyšleně dodal: „Myslím, že se pokusím dostat se tam znovu.“

„Modré slunce?“ zeptal se Karellen o pár hodin později. „V tom případě by měla být identifikace velmi snadná.“

„Ano,“ odpověděl Rashaverak. „Nepochybně je to Alphanidon 2. Sírové hory tento fakt potvrzují. Je zajímavé povšimnout si zakřivení času. Planeta rotuje velmi pomalu, takže musel vidět několik hodin v několika minutách.“

„To je vše, co jsi zjistil?“

„Ano, aniž bych se dítěte přímo ptal.“

„Toho se nesmíme ani odvážit. Události musí mít svůj přirozený spád. Nesmíme do nich zasahovat. Jestliže za námi jeho rodiče přijdou — pak snad, bychom se ho mohli na něco zeptat.“

„Možná k nám vůbec nepřijdou. A i když ano, třeba už bude příliš pozdě.“

„Obávám se, že v tom případě už nebude pomoci. V těchto záležitostech naše zvědavost nemá žádný význam. Na tuto skutečnost nesmíme nikdy zapomenout. Nemá dokonce ani takový význam jako štěstí lidské rasy.“

Karellen natáhl ruku kupředu, aby ukončil spojení.

„Pokračuj samozřejmě v dohledu a všechny zprávy předávej mně. Ale žádným způsobem nezasahuj.“

Když byl Jeff vzhůru, zdálo se, že je stále stejný. George si říkal, že alespoň za tohle by měli být vděční. V jeho srdci ale narůstal strach.

Pro Jeffa to byla jenom hra. Zatím ho to nezačalo děsit. Sen byl jenom snem, ať už byl jakýkoliv. Ve světech, které před ním otevíral spánek, mu už nebylo smutno. To bylo jenom té první noci, když jeho mysl volala Jean, jakýmsi podivnými kanály, které je spojovaly. Teď se do vesmíru, který se před ním otevíral, vydával sám a beze strachu.

Vždy ráno se ho vyptávali a on jim řekl všechno, co si pamatoval. Někdy se mu slova pletla a nedařilo se mu popsat scény, které byly mimo hranice jeho dosavadního poznání. Nejenom jeho poznání, byly daleko mimo hranice poznání a chápání lidstva. Naučili ho nová slova, ukázali mu obrázky a barvy, a pak se snažili být z jeho odpovědí nějak moudří. Často se jim to nedařilo, třebaže v Jeffově mysli byly všechny nové světy dokonale jasné a zřetelné. Nebyl prostě schopen komunikovat o nich se svými rodiči. Přestože některé byly tak jednoduché –

Prostor — žádná planeta, žádná krajina, žádný svět pod nohama. Pouze hvězdy v sametové noci a proti nim obrovské rudé slunce, tlukoucí jako srdce. V jednom okamžiku bylo velké a nekompaktní, pak se pomalu scvrklo a ve stejném okamžiku se rozzářilo, jako by jeho vnitřním plamenům byla dodána nová potrava. Barva byla stále jasnější a jasnější, až se nakonec ustálila na zářivé žluti… a pak se celý cyklus obrátil, hvězda se rozpínala a chladla, stával se z ní rozplizlý hořící mrak…

(„Typická pulsující hvězda nestálé velikosti,“ řekl Rashaverak dychtivě. „Rovněž viděná v nesmírném časovém zrychlení. Nemohu ji přesně identifikovat, ale nejbližší hvězdou, na niž se tento popis hodí, že Rhamsadron 9. Nebo by to mohl být Pharanidon 12.“

„Ať už je to cokoliv,“ odpověděl Karellen, „je stále dál od domova.“

„Dál a dál,“ řekl Rashaverak…)

Mohla to docela dobře být i Země. Na modré obloze, poseté honícími se mraky, viselo bílé slunce. Pevnina se mírně svažovala do oceánu, pěnícího a rozbouřeného prudkými větry. A přesto se nikde nic nepohnulo. Scéna byla ztrnulá, jakoby zachycená na fotografii. A daleko, daleko na obzoru bylo něco, co nemohlo být na Zemi — linie tajemných sloupů, jemně se chvějících, vystupujících z vody a ztrácejících se vysoko na obloze. S dokonalou precizností byly rozmístěny podél rovníku planety. Příliš obrovské na to, aby byly umělé, ale příliš pravidelné na to, aby byly dílem přírody.

(„Sideneus 4 a Pilíře Úsvitu,“ řekl Rashaverak a v jeho hlase byla bázeň. „Dosáhl centra vesmíru.“

„A to jeho pouť sotva začala,“ odpověděl Karellen.)

Planeta byla naprosto plochá. Obrovská gravitace už hodně dávno rozbila do jedné, stejnoměrné úrovně všechny hory jejího divokého mládí, jejichž nejvyšší vrcholy nikdy nepřesahovaly pár metrů výšky. A přesto tam byl život, protože povrch byl pokryt myriádami geometrických vzorců, které se pohybovaly a měnily barvu. Byl to dvourozměrný svět, obývaný bytostmi, jejichž tloušťka nebyla větší než pár zlomků centimetru.

A na jejich obloze bylo slunce, které si ve svých nejdivočejších snech nedovedl představit ani ten nejvášnivější narkoman. Bylo příliš horké, aby bylo bílé, byl to žhnoucí duch na hranicích ultrafialové, spalující své planety radiací, která by byla pro veškeré pozemské formy života smrtelná. Na milióny kilometrů kolem vybuchovaly gejzíry plynu a prachu, planoucí nesčetnými barvami v prudké výhni ultrafialového žáru. Byla to hvězda, proti níž bylo bledé pozemské slunce tak slabé, jako světluška proti slunci v pravé poledne.

(„Hexanerax 2 a konec nám známého vesmíru,“ řekl Rashaverak, „dostalo se tam zatím jen pár našich lodí — a nikdy neriskovaly přistání, protože kdoví, jaký život existuje na takových planetách?“

„Zdá se,“ řekl Karellen, „že vy vědci nejste tak důkladní, jak se všeobecně tvrdí. Jestliže jsou ony vzorce inteligentní, komunikace s nimi by určitě byla velmi zajímavá. Kdoví, zda vůbec mají tušení o třetím rozměru?“)

Byl to svět, který nikdy nepoznal, co je to den a noc, roky, roční období. Na jeho obloze zářilo šest barevných sluncí, takže se neustále střídalo světlo a nikdy nebyla tma. V důsledku srážek a střetů protikladných gravitačních polí planeta cestovala po toboganech a křivkách své nepochopitelně složité oběžné dráhy a nikdy neobíhala po stejné dráze dvakrát. Každý okamžik zde byl unikátní. Postavení, které vůči planetě zaujímalo jejích šest sluncí v tomto okamžiku, se už nikdy nebude opakovat.

A dokonce i tam byl život. Ačkoliv v jednom věku mohla být planeta zcela spálena vnitřními plameny a v druhém zase zmrazená zvenčí, přesto byla domovem inteligence. Velké, mnohočetné krystaly byly shromážděny ve složitých geometrických vzorech, nehybné v období chladu a pomalu narůstající podél tepen minerálů v období tepla. Dokončit jednu jedinou myšlenku jim trvalo tisíce let. Ale to jim nevadilo. Vesmír byl stále ještě příliš mladý a čas se před nimi prostíral donekonečna…

(„Prošel jsem všechny naše záznamy,“ řekl Rashaverak. „O takovém světě nevíme vůbec nic. Ani o takové kombinaci sluncí. Kdyby existoval v našem vesmíru, astronomové by na ně přišli, i kdyby existoval mimo dosah našich lodí.“

„Pak tedy opustil Galaxii.“

„Ano. Tohle už opravdu nemůže být naše Galaxie.“

„Kdoví? Zatím má jenom sny. Když se probudí, je stále týž. Tohle je pouze první stádium. Sami poznáme, až nastane změna.“)

„My už jsme se spolu setkali, pane Greggsone,“ řekl Vládce vážně. „Jmenuji se Rashaverak. Určitě si na mne pamatujete.“

„Ano,“ řekl George. „Na tom večírku u Ruperta Boyce. Já jsem nezapomněl. A myslel jsem si, že se jednou setkáme znovu.“

„Řekněte mi — proč jste požádal o tohle interview?“

„Myslel jsem si, že to víte.“

„Možná ano, ale pomůže nám to oběma, jestliže mi všechno povíte vlastními slovy. Možná vás to trochu překvapí, ale moje neznalost je v určitých ohledech stejná jako vaše.“

George zíral na Vládce zmaten. Tohle ho nikdy nenapadlo. Byl pevně přesvědčen, že Vládci vědí o všem naprosto všechno a že jsou pravděpodobně i zodpovědní za to, co se děje s Jeffem.

„Předpokládám,“ řekl George, „že jste viděli záznamy, které jsem dal psychologovi ostrova, takže o těch snech zřejmě víte.“

„Ano, víme o nich.“

„Nikdy jsem nevěřil tomu, že jsou to pouze výplody fantazie a představivosti dítěte. Je to tak neuvěřitelné, že — já vím, že to zní směšně — to musí být založeno na nějaké existující skutečnosti.“

Nervózně se podíval na Rashaveraka a čekal, zda mu jeho obavy potvrdí nebo popře. Vládce neřekl nic, jen si ho prohlížel svýma velkýma klidnýma očima. Jejich obličeje byly téměř ve stejné úrovni, protože místnost — která byla zřejmě zřízena pro podobná slyšení — měla dvě podlahy a Vládcova masivní židle byla o dobrý metr níž než Georgova. Bylo to přátelské, uklidňující gesto. Těm, kteří o takové setkání žádali, bylo zřídkakdy lehko na duši.

„Ze začátku jsme byli znepokojení, ale ne vyplašení. Když se Jeff probudil, zdálo se, že je úplně normální a že mu jeho sny nijak nevadí. A pak, jedné noci,“ — zaváhal a podíval se váhavě na Vládce. „Víte, nikdy jsem nevěřil v nadpřirozeno. Nejsem vědec, ale myslím si, že všechno má své rozumné vysvětlení.“

„Ano, to má,“ řekl Rashaverak. „Vím, co jste viděl. Viděl jsem to taky.“

„Myslel jsem si to. Ale Karellen přece slíbil, že nás svými zařízeními nikdy nebude sledovat. Proč jste ten slib nesplnil?“

„Nikdy jsem ho neporušil. Dohlížitel řekl, že lidská rasa už nikdy víc nebude pod dohledem. Tento slib jsme dodrželi. Pozoroval jsem vaše děti, ne vás.“

Trvalo několik sekund, než si George uvědomil, co Rashaverakova slova naznačují. Pak se z jeho tváří pomalu vytratila barva.

„Vy myslíte…?“ zalapal po vzduchu. Ztratil hlas a musel několikrát polknout. „Co tedy proboha jsou moje děti?“

„To je právě to,“ řekl Rashaverak slavnostně, „co se pokoušíme zjistit.“

Jeniffer Anne Greggsonová ležela na zádech s očima pevně zavřenýma. Už dlouho je neotevřela a už nikdy je neotevře, protože zrak pro ni byl, stejně tak jako pro většinu tvorů v temných hlubinách oceánu, zbytečný. Uvědomovala si svět, který ji obklopoval a uvědomovala si toho mnohem víc.

Díky jakýmsi nepochopitelným kličkám vývoje jí z jejího krátkého dětství zůstala jedna záliba. Vždy se jí líbilo její chrastítko. Teď vydávalo svůj zvuk bez přestávky, v jakémsi podivném, neustále se měnícím rytmu. Právě ten zvuk vzbudil Jean a přivedl ji do dětského pokoje. Nebyl to ale pouze zvuk chrastítka, který způsobil, že začala křičet a volat George.

Byl to pohled na ono jasně zářivé chrastítko. Jeniffer Anne ho neměla v postýlce. Vznášelo se ve vzduchu, asi půl metru nad zemí, bez jakékoliv opory, zatímco dítě klidné leželo, s buclatými prstíky pevně propletenými dohromady a s úsměvem na tváři. Vypadalo dokonalo šťastně a spokojeně.

Začalo později, ale dělalo rychlé pokroky. Za chvíli dohoní svého bratra, protože toho má poznat mnohem méně.

„Udělali jste dobře,“ řekl Rashaverak, „že jste na její hračku nesahali. Myslím, že byste s ní stejně nedokázali pohnout. Ale kdyby se vám to podařilo, mohla by se rozzlobit. A netuším, co by se mohlo stát pak.“

„Nemůžeme tedy dělat vůbec nic?“ zeptal se George nepřítomně.

„Nebudu vám lhát. Můžeme je pouze pozorovat a studovat. Ale nemůžeme nijak zasahovat, protože to sami nechápeme.“

„Co tedy máme dělat? A proč se tahle věc stala právě nám?“

„Musela se někomu stát. Není na vás nic výjimečného, nic, co by první neutron, který začíná reakci v atomové bombě, odlišovalo od ostatních neutronů. Někde to muselo začít. Mohl posloužit kterýkoliv jiný neutron — stejně tak jako místo Jeffreye to mohl být kdokoliv jiný na světě. Říkáme tomu úplný průnik. Teď už před vámi nemusíme mít žádné tajnosti a já jsem tomu velmi rád. Vůbec jsme nevěděli, kdy a kde to na Zemi začne — až tehdy, čistě náhodou, jsme se setkali na večírku u Ruperta Boyce. A tehdy jsem poznal, že děti vaší ženy budou první.“

„Ale my jsme tehdy ještě nebyli svoji. Dokonce jsme ani — “

„Ano, já vím. Ale mysl slečny Morrelové byla, byť jen na okamžik, kanálem, který propustil informaci, již nikdo z žijících lidí nemohl vědět. Mohla vycházet pouze z jiné mysli, těsně s ní spjaté. Skutečnost, že to byla mysl ještě nenarozeného člověka, není podstatná, protože čas je mnohem mocnější, než si myslíte.“

„Začínám to chápat. Jeff tyto věci ví — vidí jiné světy a mohl tedy říct, odkud pocházíte. A Jean nějak zachytila jeho myšlenky, přestože ještě nebyl na světě.“

„Ano, tak nějak to je — blíž pravdě se zřejmě nikdy nedostanete. V lidské historii bylo mnoho lidí s nevysvětlitelnými schopnostmi, které překračovaly prostor i čas. Až na několik výjimek tyto své schopnosti nechápali a jejich pokusy o vysvětlení byly nesmyslné. Hodně jsem o tom přečetl!

Existuje jedna analogie, která je — hm, podnětná a snad i pomáhá pochopit. Ve vaší literatuře jsem se s ní často setkával. Představte si, že mysl každého člověka je ostrov, obklopený mořem. Zdá se, že každý je izolován, ale ve skutečnosti jsou všechny spojeny pevným podložím, z něhož vyrůstají. Kdyby zmizely oceány, byl by to konec ostrovů. Všechny dohromady by tvořily jeden kontinent a individualita každého z nich by byla pryč.

To, čemu říkáte telepatie, je něco podobného. Ve vhodných podmínkách mohou jednotlivé mysli splynout a jedna sdílí obsah druhé. Když jsou pak opět osamocené, mohou mít na svůj zážitek vzpomínky. Ve své nejvyšší formě tato moc není podřízena obvyklým hranicím prostoru a času. Proto Jean mohla zachytit zkušenosti svého ještě nenarozeného syna.“

Následovalo dlouhé ticho a George zmateně bloudil ve svých myšlenkách. Všechno to pomalu začínalo dostávat tvar. Byl to neuvěřitelný tvar, ale měl svou vlastní vnitřní logiku. A vysvětloval — jestli se toto slovo dá použít pro něco tak nevysvětlitelného a nepochopitelného — všechno, co se stalo od toho večera u Ruperta Boyce. Uvědomil si, že teprve nyní chápe Jeanin předchozí zájem o všechno nadpřirozené.

„Co tuhle věc začalo?“ zeptal se Rashaveraka. „A kam to vůbec povede?“

„To je něco, na co neznáme odpověď. Ve vesmíru existuje mnoho ras a některé z nich tyto síly objevily dlouho předtím, než jste tu byli vy anebo my. Dlouho vyčkávaly, až se s nimi spojíte. Právě teď nastal čas.“

,A jak zapadáte do tohoto obrazu vy?“

„Tak jako většina lidí, i vy jste nás zřejmě vždy považoval za své pány. Ale my ničím takovým nejsme. Nikdy jsme nebyli ničím jiným než strážci, konajícími povinnost, jež nám byla uložena — silami, které jsou nad námi. Tuto povinnost lze jen stěží definovat. Snad by se dala přirovnat k úloze porodních babiček u velmi těžkého porodu. Pomáháme na svět přivést něco nového a zázračného.“

Rashaverak zaváhal, na okamžik se dokonce zdálo, že neví, jak má pokračovat.

„Ano, jsme porodní báby. Ale my sami jsme neplodní.“

V tom okamžiku George věděl, že je přítomen tragédii, daleko přesahující jeho vlastní. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Navzdory veškeré své moci a schopnostem, byli Vládci chyceni v jakési evoluční slepé uličce. Jejich rasa byla velká a vznešená, téměř v každém ohledu daleko převyšující lidskou, ale neměli žádnou budoucnost a byli si toho vědomi. Tváří v tvář této skutečnosti se Georgovi jeho vlastní problémy najednou zdály být triviální.

„Teď už vím, proč jste pozorovali Jeffreye. Byl něco jako pokusné morče.“

„Ano, přesně tak, jenomže celý ten experiment je mimo naši kontrolu. My jsme ho nezačali, jen jsme se pokoušeli pozorovat jej. Nezasahovali jsme do něj, s výjimkou případů, kde to bylo nezbytné.“

Ano, vzpomněl si George, tehdy ta vlna. Nikdy by nedovolili, aby byl ten vzácný exemplář zničen. Pak se zastyděl sám před sebou. Taková hořkost nebyla na místě.

„Mám už jenom jednu otázku,“ řekl. „Co mám dělat s našimi dětmi?“

„Užijte si jich, dokud ještě můžete,“ odpověděl Rashaverak. „Už vám nebudou patřit dlouho.“

Byla to rada, kterou lze dát kterýmkoliv rodičům, v kterékoliv době, ale nyní v sobě obsahovala takovou hrozbu a hrůzu, jakou nemohla obsahovat nikdy předtím.