Konec dětství

11

Jan se opřel o obrovské sloní tělo a položil ruce na kůži, hrubou jako kůra stromu. Prohlížel si velké uši a oblý trup. Kdo ví, jaká zvířata a z jakých neznámých světů už mají Vládci ve své sbírce?

„Kolik zvířat už jsi Vládcům poslal?“ zeptal se Ruperta.

„Nejmíň padesát, ale tohle je samozřejmě největší. Je velkolepý, viď? Ti ostatní byli docela malí — motýli, hadi, opice, a tak dál. Vlastně počkej, loni jsem dělal hrocha.“

Jan se trpce usmál.

„Je to morbidní myšlenka, ale předpokládám, že mají ve své sbírce už i pěknou řádku vycpaných Homo sapiens. Kdo tím asi byl poctěn?“

„Možná máš pravdu,“ řekl Rupert bez zájmu. „Dalo by se to snadno zařídit přes nemocnice.“

„Co by se stalo,“ pokračoval Jan, „kdyby někdo souhlasil jít k nim jako živý exemplář? Samozřejmě za předpokladu, že by mu byl zaručen návrat.“

Rupert se zasmál.

„Je to nabídka? Mám o tom říct Rashaverakovi?“

Na okamžik bral Jan svůj nápad víc než napůl vážně. Pak ale zavrtěl hlavou.

„Ehm — ne. Jen jsem přemýšlel nahlas. Určitě by mě nechtěli. Mimochodem, stále ještě se vídáš s Rashaverakem?“

„Volal mi asi před šesti týdny. Objevil někde knihu, kterou jsem dlouho sháněl. Je to od něj pěkné.“

Jan se pomalu procházel kolem vycpaného obra a obdivoval umění, které jej zmrazilo navždy, v okamžiku největší životní síly.

„Přišel jsi vůbec na to, co tam hledal? Víš, nemohu prostě pochopit, jak se veškerá věda a pokrok Vládců může spojovat se zájmem o okultismus.“

Rupert se podíval na Jana poněkud podezřívavě a napadlo ho, zda si švagr z jeho koníčku nedělá legraci.

„Rashaverakovo vysvětlení bylo docela normální. Jako antropolog se prostě zajímá o každý aspekt naší kultury. Měj na paměti, že mají spoustu času. Mohou jít do větších detailů, než by kdy mohl jít vědec-člověk. Přečtení celé mé knihovny pro něj vlastně bylo zábavou.“

Ano, to by mohla být odpověď, ale Jan o tom přesto nebyl přesvědčen. Někdy ho napadlo, že by se se svým tajemstvím mohl svěřit Rupertovi, ale jeho přirozená opatrnost ho držela zpátky. Kdyby se pak Rupert znovu sešel se svým přítelem Vládcem, mohl by mu, třebas i nevědomky, něco prozradit.

„Mimochodem,“ řekl Rupert, „jestli si myslíš, že tohle je velké dílo, měl by ses podívat na tu zásilku od Sullivana. Slíbil dodat dva největší tvory, kteří na Zemi existují — vorvaně a obří sépii. Budou sevřeni v smrtelném zápase. To bude podívaná!“

Jan neodpovídal. Myšlenka, která bloudila v jeho mysli, byla příliš odvážná, příliš fantastická, než aby se dala brát vážně. Ale přesto, právě proto, že byla příliš odvážná, mohla by se podařit…

„Co je?“ zeptal se Rupert netrpělivě. „Dělá se ti špatně z toho vedra?“

Jan zavrtěl hlavou a vrátil se zpět do skutečnosti.

„Jsem v pořádku,“ řekl. „Jen jsem se zamyslel nad tím, jak si ten balíček Vládci vyzvednou.“

„Ach, tak,“ řekl Rupert, „jedna z těch obřích nákladních lodí se snese dolů, otevře se v ní otvor a celé se to vznese dovnitř.“

„Právě tak jsem si to představoval,“ řekl Jan.

Mohla to být kabina vesmírné lodi, ale nebyla. Stěny byly pokryté měřidly a přístroji. Nebyla tam žádná okna, jenom velký průhled před pilotem. Plavidlo mohlo pojmout šest pasažérů, ale v tom okamžiku byl Jan jediný.

Pozorně hleděl ven a hltal očima neznámou podmořskou krajinu. Ano neznámá, přesně tak neznámá, jako cokoliv, s čím se setká mezi hvězdami, jestli jeho bláznivý plán vyjde. Nacházel se ve světě příšer z nočních snů, číhajících jedna na druhou v temnotách, nedotčených od počátku světa. Bylo to království, nad nímž se lidé plavili po tisíce let. Leželo ne víc než kilometr pod trupy jejich lodí, ale za posledních sto let se o něm nedozvěděli víc než o přivrácené straně Měsíce.

Snášeli se z oceánských výšin dolů, do stále ještě neprozkoumané pustiny Jižní tichomořské pánve. Sledoval, jak Jan věděl, neviditelnou stopu zvukových vln, vysílaných signalizátory na mořském dně. Stále ještě se plavili v takové výšce nade dnem, jako plují mraky nad zemským povrchem…

Bylo toho k vidění jen málo. Tykadla ponorky marně pátrala v okolních vodách. Všichni drobní živočichové byli pravděpodobně vyplašení vírem, vytvářejícím se kolem trysek jejich plavidla. Jestli sem připluje nějaký tvor na výzkumy, pak to bude něco velkého, co nezná strach.

Malá kabina vibrovala silou. Silou schopnou odolávat obrovské tíze vod nad nimi. Silou, díky které existovala tahle malá bublina vzduchu a světla, v níž mohou přebývat lidé. Kdyby tahle síla selhala, pomyslel si Jan, stali bychom se vězni kovového hrobu, pohřbeni hluboko pod hladinou oceánu.

„Je čas zastavit,“ řekl pilot. Přepnul pár knoflíků, turbíny přestaly pracovat. Plavidlo se zastavilo. Vznášelo se ve vodě jako balón plovoucí ve vzduchu.

Během okamžiku pilot upřesnil jejich pozici na sonaru. Když skončil kontrolu přístrojů, poznamenal: „Než znovu zapneme motory, zkusíme, jestli tu poblíž není nějaká potvůrka.“

Zapnul reproduktor a kabinu zaplnilo monotónní mručení. Nebyl slyšet žádný zvuk, který by vynikal nad ostatní. Jan věděl, že naslouchá myriádám mořských tvorů, kteří spolu komunikují. Bylo to, jako by stál uprostřed lesa, hučícího životem. S výjimkou, že tam by snad rozeznal jednotlivé živočichy. Tady nebyl schopen odlišit ani indentifikovat žádný s těch nespočetných hlasů. Bylo to tak vzdálené, tak cizí, že se mu z toho začala točit hlava. A přece, byla to součást jeho vlastního světa.

Vibrující pozadí najednou přeťal výkřik, který přišel zčista jasná, jako blesk na pozadí temného mraku. Rychle odumřel do hrůzyplného vytí a skučení, které sláblo a sláblo a o okamžik později se výkřik ozval znovu, ale o kus dál. Odpovědí mu byl celý chorus takových výkřiků, pandemonium, které přinutilo pilota bezděky zkontrolovat všechny ciferníky.

„Proboha, co to bylo?“ zalapal Jan po dechu.

„Bylo to hrozivé, vid? Je to velrybí škola, asi deset kilometrů odsud. Věděl jsem, že tu někde jsou a napadlo mně, že by sis je rád poslechl.“

Jan se zachvěl.

„Já si vždycky myslel, že v moři je ticho! Proč dělají takový kravál?“

„Předpokládám, že si prostě povídají. Sullivan ti o tom řekne víc. Prý je dokonce schopen rozeznat jednotlivé velryby ze stáda, ačkoliv tomu se dá stěží věřit. Ale — nazdar — máme tu společnost!“

Na obrazovce se objevila ryba s obrovskou tlamou. Zdála se být docela velká, ale Jan věděl, že všechno pod hladinou je zkreslené. Z místa těsně za jejími žábrami visela dlouhá stopka, zakončená nedefinovatelným, zvonovitě tvarovaným orgánem.

„Takhle ji vidíme v infračerveném světle,“ řekl pilot. „Podívej se, jak vypadá normálně.“

Ryba docela zmizela. Zůstal jen její přívěsek, světélkující ve tmě. Pak najednou bylo celé tělo na nepatrný okamžik jakoby ozářeno bleskem.

„Je to lovec, ten přívěsek používá jako vábničku na menší ryby. Je to fantastické, vid? Čemu nerozumím, je to, jak to, že nenaláká ryby větší než ona, takže by se sama stala potravou. Ale nemůžeme tu čekat celý den. Podívej se, jak rychle zmizí, když zapnu turbíny.“

Kabina zavibrovala a plavidlo se pohnulo kupředu. Velká fosforeskující ryba se opět celá zableskla, jakoby v panickém signálu na poplach a rychle jako meteor zmizela v temnotě.

Po dalších dvaceti minutách pomalého sestupu pátrací sondy zachytily první náznak oceánského dna. Do dáli se táhl pás mělkých vyvýšenin, jejichž obrysy byly podivuhodně zaoblené. Ať už byly v minulosti jakkoliv ostré, byly obroušeny neustálým deštěm, přicházejícím z výšin vod nad nimi. Zde uprostřed Pacifiku, daleko od ústí velkých řek, pomalu smývajících kontinenty do moře, ten déšť nikdy neustal. Přicházel z úbočí And, zjizvených bouřemi, z těl bilionů žijících tvorů, z prachu meteorů, které celé věky putovaly prostorem a nakonec skončily zde ve věčném odpočinku. Tady, uprostřed temných hlubin, ležely základy země, která teprve přijde.

Vyvýšeniny začaly ustupovat dozadu. Na podmořské mapě Jan zjistil, že tady jsou hraniční body rozsáhlé planiny.

Ponorka pokračovala v pomalém sestupu dolů. V průhledu se začal formovat další obraz. Kvůli úhlu pohledu to vždy chvíli trvalo, než Jan rozeznal, co vlastně vidí. Pak si uvědomil, že se blíží k pohoří, vyrůstajícímu ze dna pánve.

Viditelnost se nyní znatelně zlepšila. Na obrazovce radaru viděl život vzniklý bez vlivu světla. Zřetelně viděli jemné detaily pohoří i podivné ryby, honící se mezi skalami. Jan si všiml jedovatě vyhlížejícího tvora s vyceněnými čelistmi, plujícího pomalu směrem ke zpola zakryté rozsedlině. Tu najednou z rozsedliny rychlostí blesku vyšlehlo chapadlo a vtáhlo zmítajícího se tvora dovnitř.

„Už tam budeme,“ řekl pilot. „Za minutku uvidíš laboratoř.“

Pomalu pluli směrem k úpatím podmořských hor. Planina pod nimi se stávala viditelnou. Jan odhadoval, že nejsou víc než pár stovek metrů od mořského dna. Pak uviděl asi kilometr před nimi seskupení koulí, stojících na třínožkách a spojených tunely. Vypadaly přesně jako nádrže v nějaké chemické továrně a skutečně byly navrženy na stejných principech. Jediným rozdílem bylo to, že podmořská konstrukce musela odolávat tlaku zvenčí, ne zevnitř.

„Co je to?“ vyjekl Jan najednou. Třesoucím se prstem ukázal na nejbližší kouli. Podivný vzorec čar na jejím povrchu se najednou rozvinul do sítě obřích chapadel. Když se ponorka přiblížila, viděl, že chapadla končí obrovským měchovitým vakem, z něhož zíral pár obrovských očí.

„To je asi Lucifer,“ řekl pilot nevzrušeně, „zase si s ním někdo hraje.“ Opřel se o přístrojovou desku a zmáčknul knoflík.

„S.2. volá laboratoř. Přistávám. Mohli byste si zahnat toho svého miláčka?“

Odpověď přišla okamžitě.

„Laboratoř volá S.2. Postupujte vpřed a udržujte kontakt. Lucey se uklidí z cesty.“

Průhled začaly zaplňovat oblé kovové zdi. Jan ještě naposled uviděl obří chapadlo s přísavkami a pak se ozval tupý kovový zvuk nárazu a série škrábavých zvuků, když výsuvné svorky hledaly záchytné body na hladkém povrchu ponorky. Během několika minut byla ponorka těsně přitisknuta ke zdi základny. Poté přišel signál, potvrzující dokonalé spojení průchodů a vyrovnání tlaků. Vstupní otvory se otevřely a cesta do podmořské laboratoře Deep Sea Lab l byla volná.

Jan našel profesora Sullivana v malé, neuklizené místnosti, která vypadala jako dílna, kancelář i laboratoř dohromady. Právě nakukoval mikroskopem do něčeho, co vypadalo jako malá bomba. Pravděpodobně to byla tlaková kapsle, obsahující vzorky podmořského života, které si šťastně plavaly ve svých přirozených životních podmínkách, což znamenalo několikatunový tlak na centimetr čtvereční.

„Nu,“ řekl Sullivan, odtrhuje oči od předmětu svého zájmu, „jak se má Rupert? A co pro vás můžeme udělat?“

„Rupert se má dobře,“ odpověděl Jan. „Srdečně vás zdraví a říkal, že by vás milerád navštívil, kdyby ovšem netrpěl klaustrofobií.“

„No, tady dole, s pěti kilometry vod nad hlavou, by se mu určitě nelíbilo. Mimochodem, vám to nevadí?“

Jan pokrčil rameny.

„Ne víc, než kdybych seděl třeba v letadle. Kdyby se něco stalo, výsledek by byl stejný.“

„Máte k tomu opravdu rozumný přístup, ale je překvapující, jak málo lidí má stejný názor jako vy.“ Sullivan se opět potěšil zvířátky ve svém mikroskopu, pak se na Jana pátravě podíval.

„Velmi rád vám to tu všechno ukážu,“ řekl, „ale musím přiznat, že jsem byl trochu překvapen, když mi Rupert řekl o vaší prosbě. Vy se přece zajímáte o vesmír, ne? K čemu vám může být užitečná naše práce? Netápete snad špatným směrem?“ Pobaveně se zašklebil. „Stejně nechápu, proč jste se tam tak honem, honem chtěli dostat. Nám tady dole bude trvat ještě celá staletí, než bude všechno v oceánech pěkně zmapováno a roztříděno.“

Jan se zhluboka nadechl. Byl rád, že Sullivan o té věci začal mluvit první, protože mu to značně ulehčilo jeho úlohu. Navzdory ichtyologovu posměchu toho měli mnoho společného. Nemělo by být obtížné získat Sullivanovy sympatie a pomoc. Byl to muž s velkou představivostí a fantazií, jinak by nemohl dobývat tento podmořský prostor. Ale Jan i tak věděl, že musí být opatrný, protože žádost, kterou hodlal přednést, byla přinejmenším neobvyklá.

Sebedůvěru mu dával i ten fakt, že i kdyby Sullivan odmítl spolupracovat, určitě by o Janově tajemství nikomu nepověděl. A tady, v malé tiché místnůstce na dně Tichého oceánu, není nebezpečí, že by ho Vládci, ať už měli k dispozici jakékoliv podivné síly, poslouchali.

„Profesore Sullivane,“ začal, „kdybyste se zajímal o oceán, ale Vládci vám zakázali se k němu jen přiblížit, jak by vám bylo?“

„Nepochybně bych se strašně rozčílil.“

„Já jsem si tím také jist. A předpokládejme, že jednoho dne byste měl příležitost dosáhnout svého cíle, aniž by o tom oni věděli. Co byste udělal? Využil byste té příležitosti?“

Sullivan ani na chvíli neváhal.

„Samozřejmě, a nemuseli byste mne přemlouvat.“

Přesně tohle jsem chtěl slyšet! pomyslel si Jan. Teď už nemůže couvnout, pokud se ovšem nebojí Vládců. A já pochybuji o tom, že se vůbec něčeho bojí. Naklonil se dopředu přes neuklízeny stůl a začal mu o všem vyprávět.

Profesor Sullivan byl velmi inteligentní člověk. Ještě než Jan promluvil, jeho rty se sevřely v sardonickém úsměvu.

„Tak takhle je to, že ano?“ řekl pomalu. „Velmi, velmi zajímavé. Tak mi to všechno povězte a hlavně mi nezapomeňte říct, proč zrovna já bych vám měl pomáhat.“