Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 9 Osvobozené sudy

Den po bitvě s pavouky Bilbo a trpaslíci podnikli poslední zoufalý pokus najít cestu z lesa, dřív než zajdou hladem a žízní. Zvedli se a klopýtavě vykročili směrem, o němž se osm z nich třinácti domnívalo, že tam leží stezka. Ale nikdy se už nedověděli, jestli měli pravdu. Jeden z těch šerých dnů, jaké byly ve hvozdu všechny, se zase jednou propadal do černé noci, když se náhle kolem nich rozzářila světla mnoha pochodní jako stovky rudých hvězd. Z lesa vyskočili lesní elfové s luky a oštěpy a vyzvali trpaslíky, aby zůstali stát.

Na boj nebylo ani pomyšlení. I kdyby nebyli trpaslíci tak zbědovaní, že se vlastně nechali zajmout rádi, jejich nože, jediné zbraně, které jim zbyly, by jim nebyly nic platné proti šípům elfů, kteří dokázali potmě trefit ptačí oko. Tak tedy jednoduše strnuli, pak si sedli na zem a čekali — všichni, až na Bilba, který si bleskem nasadil svůj prsten a uklouzl stranou. Takže když elfové spoutávali trpaslíky do dlouhé řady, jednoho za druhým, a počítali je, vůbec nenašli ani nepočítali hobita.

Právě tak ho neslyšeli ani netušili, že klusá kousek za světly jejich pochodní, když odváděli své zajatce do hvozdu. Všichni trpaslíci měli zavázané oči, ale na tom příliš nezáleželo, poněvadž ani Bilbo bez pásky na očích neviděl, kam jdou, a on sám ani trpaslíci neměli stejně potuchy, odkud vlastně vyšli. Bilbo měl co dělat, aby se udržel za pochodněmi, neboť elfové hnali trpaslíky, co nejrychleji zajatci stačili při své zbědovanosti a vyčerpání klopýtat vpřed. Král jim rozkázal, aby si pospíšili. Najednou se pochodně zastavily a hobit měl taktak čas, aby je dohonil, než průvod vykročil přes most. Byl to most, který vedl přes řeku ke vchodu do královy jeskyně. Dole se prudce hnala temná voda a na druhé straně mostu v příkrém srázu, zarostlém stromy, se otvírala dvoukřídlá brána do ústí nesmírné jeskyně. Mohutné buky tam sestupovaly až k vodě, takže jejich kořeny omýval proud.

Elfové popohnali své zajatce přes most, ale Bilbo vzadu zaváhal. Ústí podzemní sluje se mu vůbec nelíbilo, ale nakonec se rozhodl neopouštět své přátele právě včas, aby přeběhl v patách poslednímu elfovi, než za nimi velká brána s třeskem zapadla.

Chodby uvnitř byly osvětleny načervenalými plameny pochodní a strážní elfové si zpívali, když pochodovali křivolakými a křižujícími se štolami, které duněly ozvěnou. Nepřipomínaly tunely skřetů: byly menší, ne tak hluboko pod zemí a byl v nich čistší vzduch. Ve velké síni se sloupy vytesanými z prahorního kamene seděl král elfů v křesle z vyřezávaného dřeva. Na hlavě měl korunu z lesních bobulí a rudého listí, neboť nastával opět podzim. Na jaře nosíval věnec z lesního kvítí. V ruce držel vyřezávanou dubovou berlu.

Vězňové byli předvedeni před něj, a třebaže se na ně zadíval sveřepě, řekl svým elfům, aby je rozvázali, poněvadž byli tak otrhaní a vysílení. „Ostatně tady žádná pouta nepotřebují,“ řekl. „Nikdo, koho jednou přivedeme sem, neunikne mou zakletou bránou.“

Dlouho trpaslíky zpytavě vyslýchal o tom, co dělají, kam šli a odkud přicházejí; ale nedostal z nich o mnoho víc než z Thorina. Byli mrzutí a dopálení a nesnažili se ani předstírat zdvořilost.

„Co jsme vlastně provedli, ó, králi?“ rozdurdil se Balin, který byl z téhle společnosti nejstarší. „Je to snad zločin zabloudit v lese, mít hlad a žízeň a být zákeřně polapen pavouky? Jsou snad pavouci vaše domácí zvířata nebo vaši mazlíčkové, že vás jejich zabití zlobí?“

Takováhle poznámka ovšem krále rozzlobila ještě víc, takže odsekl: „Zločin je potloukat se po mé říši bez dovolení. Zapomínáte snad, že jste byli v mém království a že jste šli po cestě, kterou zbudovali moji elfové? Nepronásledovali jste snad mé lidi třikrát do lesa a neobtěžovali jste je? A nezburcovali jste snad pavouky svým povykem a křikem? Po všech těch vašich výtržnostech mám právo vědět, co vás sem přivádí, a jestli mi to nepovíte hned, dám vás všechny zavřít, dokud nepřijdete k rozumu a nenaučíte se chovat slušně!“

Pak nařídil, aby každého trpaslíka zavřeli do zvláštní cely a dali mu jíst a pít, ale aby žádného nepouštěli z kobky, dokud aspoň jeden z nich neprojeví ochotu povědět mu, co chce vědět. Ale neprozradil jim, že jeho vězněm je i Thorin. Na to přišel teprve Bilbo.

Chudák pan Pytlík — byl to dlouhý, nudný čas, co v té jeskyni trávil sám, pořád se musel schovávat, nikdy se neodvážil sundat si prsten a ani usnout, dokonce i když si zalezl do nejtemnějšího a nejodlehlejšího koutku, jaký mohl najít. Aby se nějak zaměstnal, začal se potulovat po paláci elfího krále. Brána se zavírala kouzlem, ale občas, když byl dost rychlý, se mu podařilo proniknout ven. Družiny lesních elfů, někdy s králem v čele, vyjížděly občas ven na lov nebo se vypravovaly za jinými záležitostmi do hvozdů i do krajů na východě. Nejednou ho málem křídla brány přiskřípla, když s třeskem zapadala po projití posledního elfa, ale vmísit se mezi elfy si netroufal kvůli svému stínu (třebaže ten byl ve světle pochodní nezřetelný a mátožný) nebo ze strachu, že do něho někdo vrazí a objeví ho. A když se dostal ven, což nebylo nijak často, nikomu to nepomohlo. Nechtěl opustit trpaslíky a vlastně ani nevěděl, kam by se bez nich vrtl. Nemohl zůstat s elfy na lovu po celou dobu, co byli venku, takže nikdy neobjevil žádnou cestu z hvozdu a nezbývalo mu nežli nešťastně bloumat po lese, v hrůze, že zabloudí, dokud se mu nenaskytla příležitost k návratu. Venku také hladověl, poněvadž nebyl žádný lovec, kdežto uvnitř v jeskyních si přece jen opatřil nějaké to živobytí, co ukradl ze spíží nebo ze stolů, když nebyl nikdo nablízku.

„Jsem jako lupič, co nemůže pryč, ale musí uboze loupit den za dnem pořád ve stejném domě,“ říkal si. „Tohle je ta nejnudnější a nejotravnější stránka celého toho hloupého, únavného a nepříjemného dobrodružství. Kéž bych byl zpátky ve své hobití noře u vlastního teplého krbu a svítící lampy!“ Často také zatoužil, aby mohl poslat vzkaz čarodějovi s prosbou o pomoc ale to bylo přirozeně naprosto nemožné, a tak si brzy uvědomil, že jestli se má něco podniknout, musí to podniknout pan Pytlík sám a bez pomoci.

Posléze asi po týdnu či po čtrnácti dnech tohohle plíživého života se mu pozorováním a sledováním strážných a všemožným riskováním podařilo zjistit, kde je který trpaslík zavřený. Objevil všech jejich dvanáct cel v různých částech paláce a po čase v něm všude dobře trefil. Jaké bylo jednoho dne jeho překvapení, když vyslechl rozmluvu několika strážných a dověděl se z ní, že ve vězení je ještě jeden trpaslík ve zvlášť hlubokém temném sklepení! Okamžitě ovšem uhodl, že jde o Thorina, a za nějaký čas se přesvědčil, že uhodl správně. Po překonání mnoha těžkostí se mu konečně podařilo připlížit se tam, když nikdo nebyl poblíž, a promluvit si s hlavou trpaslíků.

Thorin byl už tak zmořený, že se už ani nevztekal na svou smůlu, ba dokonce začal uvažovat, že králi poví všechno o svém pokladu a o svém poslání (což ukazuje, jak hluboko klesl na duchu), když vtom najednou uslyšel Bilbův hlásek u klíčové dírky. Sotva věřil vlastním uším. Brzy se však ujistil, že se nemůže mýlit, přišel ke dveřím a dlouho si šeptali s hobitem na druhé straně.

A tak byl Bilbo s to tajně vyřídit Thorinův vzkaz každému z ostatních uvězněných trpaslíků, pověděl jim, že jejich náčelník Thorin je rovněž nablízku ve vězení a že nikdo z nich nemá králi prozrazovat účel jejich cesty, aspoň zatím ne, jestliže jim k tomu Thorin nedá pokyn. Thorin totiž opět nabyl mysli, když slyšel, jak hobit zachránil jeho společníky před pavouky, a byl znovu odhodlán nevykupovat se tím, že by králi slíbil podíl na pokladu, dokud nepomine všechna naděje na záchranu jiným způsobem, vlastně dokud pozoruhodný pan Neviditelný Pytlík (o kterém i Thorin začal mít to nejlepší mínění) definitivně nezjistí, že nelze vymyslet žádnou lepší cestu k úniku.

Když ten vzkaz dostali ostatní trpaslíci, naprosto s tím souhlasili. Všichni si mysleli, že jejich vlastní podíly na pokladu (který už považovali za svůj, bez ohledu na své postavení a na dosud nepřemoženého draka) by se vážně ztenčily, kdyby si lesní elfové dělali nárok na jeho část, a všichni Bilbovi důvěřovali. Přesně tak, jak to předpověděl Gandalf, chápete. Možná i tohle byl částečně důvod, proč odešel a nechal je samotné.

Bilbo se však na věc nedíval ani zdaleka tak nadějně jako oni. Nelíbilo se mu, že mají všichni záviset na něm, a toužil, aby měl po ruce čaroděje. Ale nic naplat: oddělovala je pravděpodobně celá chmurná rozloha Temného hvozdu. Seděl a dumal a dumal, div mu hlava nepraskla, ale nic geniálního jej nenapadalo. Prsten neviditelnosti byl sice výborná věc, ale jeden nemohl stačit pro čtrnáct osob. Jenomže nakonec, jak už jste jistě uhodli, Bilbo své přátele Jenomže nakonec, jak už jste jistě uhodli, Bilbo své přátele přece jen zachránil, a teď si povíme, jakým způsobem.

Jednoho dne, když se potuloval a čenichal kolem, objevil jistou velice zajímavou věc: velká brána nebyla jediným přístupem do jeskyně. Pod nejspodnější částí paláce protékal proud, který se vléval do Lesní řeky o kus dál na východ, za příkrým srázem, v němž se otvíralo hlavní ústí do jeskyně. V místech, kde tenhle podzemní proud vytékal ze svahu kopce, byla mřížová vodní vrata. Skalnatý strop jeskyně se tam svažoval téměř až k hladině proudu, a odtamtud se až na jeho dno dala spustit padací mříž, aby každému zabránila vniknout touto cestou dovnitř či uniknout ven. Jenomže mříž bývala často zdvižena, poněvadž tudy proudil živý provoz oběma směry. Kdyby se někdo dostal po vodě dovnitř, octl by se v temném rozsochatém tunelu, vedoucím hluboko do nitra kopce, ale na jednom místě, kde probíhal pod jeskyněmi, byla část jeho stropu proražena a nahrazena velkými dubovými padacími dveřmi. Ty vedly nahoru do králových sklepů, kde stály dlouhé řady sudů a soudků, neboť lesní elfové, a zejména jejich král, měli velice rádi víno, ačkoli nikde v okolí nebyly žádné vinice. Víno, stejně jako jiné zboží, se dováželo zdaleka, buď od příbuzných elfů na jihu nebo z lidských vinic v dálných krajích.

Z úkrytu za největšími sudy objevil Bilbo padací dveře a jejich účel, a když tam tak číhal a poslouchal řeči královských služebníků, dověděl se, že víno i jiné zboží se dopravuje po řekách nebo po souši na Dlouhé jezero. Zdálo se, že tam dosud kvete jedno lidské město, postavené na mostech vyčnívajících daleko do vody na ochranu proti nepřátelům všeho druhu, zejména proti drakovi z Hory. Z Jezerního města se sudy dopravovaly po Lesní řece. Často je pouze svázali dohromady jako velké vory a poháněli je vesly nebo bidly proti proudu; někdy je nakládali na ploché pramice.

Když byly sudy prázdné, elfové je shazovali padacími dveřmi, vytáhli vodní mříž, a sudy pluly a poskakovaly po vodě, až je proud zanesl daleko po řece k jedné zátoce blízko nejvýchodnějšího okraje Temného hvozdu. Tam je všechny shromáždili, svázali dohromady a dopravili po řece zpátky do Jezerního města, které stálo poblíž ústí Lesní řeky do Dlouhého jezera.

Teď Bilbo nějakou chvíli seděl a přemýšlel o té vodní bráně, kladl si otázku, jestli by jeho přátelé nemohli uniknout tamtudy, a nakonec se mu v hlavě začal rodit zoufalý plán.

Vězňům právě přinesli večeři. Strážní dupali chodbami pryč, odnášeli s sebou pochodně a nechávali všechno ve tmě. Bilbo slyšel, jak správce královského paláce přeje veliteli dobrou noc.

„Ale teď pojď se mnou,“ řekl mu, „a ochutnej to nové víno, co právě přišlo. Budu mít dnes v noci plné ruce práce s vyklízením prázdných sudů ze sklepů, tak se napřed napijme, aby mi to šlo líp od ruky.“

„Výborně!“ zasmál se velitel stráže. „Ochutnám je s tebou, jestli je dost dobré pro králův stůl. Dneska je velký hodokvas a nehodilo by se poslat nahoru nějakou břečku.“

Když Bilbo vyslechl tahle slova, celý se roztřepetal vzrušením, neboť si uvědomil, že mu přeje štěstí a dává mu příležitost vyzkoušet ten zoufalý plán okamžitě. Šel za oběma elfy, až vešli do malého sklípku a zasedli ke stolu, na kterém stály dva pořádné korbele. Brzy začali popíjet a vesele se smát. Bilbovi přálo opravdu mimořádné štěstí. Muselo to být silné víno, aby zmohlo lesního elfa, ale tohle víno byl zřejmě opojný ročník z velkých vinic v Dorviňonu, který nebyl určen pro královy vojáky ani služebníky, nýbrž výhradně pro královskou tabuli, a také pro menší číše, než byly správcovy objemné korbele.

Velitel stráže začal brzy poklimbávat, pak si položil hlavu na stůl a tvrdě usnul. Správce ještě nějakou chvíli mluvil a smál se sám pro sebe, jako by to nepozoroval, ale brzy i jemu klesla hlava na stůl a on usnul a chrápal vedle svého kamaráda. V tom okamžiku se hobit vplížil dovnitř. Za chviličku byl velitel stráže bez klíčů a Bilbo klusal co možná nejrychleji chodbami k celám. Veliký svazek ho hrozně tížil a přes svůj prsten měl často srdce až v hrdle, poněvadž nemohl zabránit, aby klíče co chvíli hlasitě nezacinkaly a nezachřestily, z čehož se pokaždé všecek rozklepal.

Napřed odemkl Balinovy dveře a sotva byl trpaslík venku, znovu je opatrně zamkl. Můžete si představit, jak nad tím Balin užasl, ale přes všechnu svou radost, že se dostal z tísnivé kamenné kobky, chtěl zůstat stát a vyptávat se, co Bilbo hodlá podniknout, a vůbec se dovědět všechno.

„Na to teď není čas!“ umlčel jej hobit. „Musíte za mnou! Všichni se musíme držet pohromadě a neriskovat, že se rozdělíme. Buď uprchneme všichni, nebo nikdo, a tohle je naše poslední příležitost. Jestli nám na to přijdou, bůhsámví, kam vás král zavře příště, nejspíš s řetězy na rukou i na nohou. Tak se mnou, prosím vás, nediskutujte!“

Vydali se pak ode dveří ke dveřím, až Bilbův průvod narostl na dvanáct členů — a žádný z nich nebyl nijak čilý v té tmě a po tak dlouhém věznění. Bilbovi se zastavilo srdce pokaždé, když některý z nich vrazil do druhého nebo vyhekl či zašeptal ve tmě. „Čert aby vzal ten trpasličí kravál!“ pomyslel si. Ale všechno zatím klapalo a nepotkali žádné stráže. To proto, že se tu noc konal velký podzimní hodokvas, v lesích i v síních nahoře. Skoro všichni královi poddaní se veselili.

Nakonec po dlouhém bloudění dorazili k Thorinovu žaláři, hluboko dole a naštěstí nedaleko sklepů.

„Namouduši!“ podivil se Thorin, když mu Bilbo pošeptal, aby vyšel z kobky a připojil se ke svým přátelům. „Gandalf měl pravdu, jako obyčejně. Zdá se, že z vás bude znamenitý lupič, až přijde čas. Rozhodně jsme vám všichni navždycky k službám, ať už nás teď čeká cokoli. Ale co nás vlastně čeká?“

Bilbo viděl, že je načase vysvětlit jim co možná nejsrozumitelněji svůj plán, ale nebyl si vůbec jistý, jak jej trpaslíci přijmou. Jeho obavy byly oprávněné, poněvadž se jim jeho nápad vůbec nelíbil, a začali přes všechen svůj strach hlasitě reptat.

„Všichni se potlučeme a rozbijeme nacimprcampr, a k tomu se určitě utopíme,“ brumlali. „Mysleli jsme, že vás napadlo něco rozumného, když se vám podařilo zmocnit se těch klíčů. Tohle je šílenství!“

„No dobrá!“ odpověděl Bilbo, celý sklíčený, ale také jaksepatří dopálený. „Pojďte se tedy vrátit do svých útulných kobčiček, já vás tam zase zamknu a můžete si tam pohodlně sedět a vymýšlet lepší plány — jenomže nemyslím, že by se mi podařilo zmocnit se klíčů ještě jednou, i kdybych měl chuť se o to pokusit.“

Tohle byl pro ně trochu silný tabák, a tak se utišili. Nakonec ovšem museli udělat přesně to, co Bilbo navrhoval, protože bylo očividně nemožné, aby se pokusili najít cestu do hořejších síní nebo se probít skrz bránu uzavřenou kouzlem; a nemělo žádný smysl reptat v chodbách, dokud nebudou znovu chyceni. Následovali tedy hobita a vplížili se do nejspodnějších sklepů. Cesta je vedla kolem dveří, jimiž bylo vidět velitele stráže a správce paláce, jak dosud blaženě chrápou s úsměvem ve tvářích. Víno z Dorviňonu vyvolává hluboké a příjemné sny. Zítra se měl ve tváři velitele stráže objevit jiný výraz, i když se Bilbo, dříve než přešli dál, vkradl dovnitř a laskavě připjal klíče zase na jeho opasek.

„To mu aspoň ušetří něco z maléru, který ho čeká,“ řekl si pan Pytlík. „Nebyl to špatný chlapík a k vězňům se choval docela slušně. A taky jim to všem zamotá hlavu. Budou si myslet, že vládneme náramně mocným kouzlem, abychom prošli všemi těmi zamčenými dveřmi a zmizeli. Zmizeli! Teď sebou musíme hodit, jestli se to má zdařit!“

Balinovi řekl, aby hlídal velitele stráže a správce a varoval své druhy, kdyby se spáči pohnuli. Všichni ostatní pak zamířili do sousedního sklepa s padacími dveřmi. Času neměli nazbyt. Zanedlouho, jak Bilbo věděl, přijdou elfové, kteří mají příkaz, aby správci pomohli shodit prázdné sudy padacími dveřmi do proudu. Sudy už vlastně stály v řadách na podlaze, připravené ke shození. Některé z nich byly od vína, a ty nebyly zrovna vhodné, poněvadž se nedaly snadno otevřít bez velkého hluku a potom zase zavřít. Ale byly tam i jiné, kterých se užívalo pro dopravu ostatního zboží, másla, jablek a všeličeho jiného do králova paláce.

Brzy jich vyhledali třináct, dostatečně prostorných, aby se do každého z nich vešel jeden trpaslík. Po pravdě řečeno, některé byly až příliš prostorné, a trpaslíci do nich lezli s úzkostí, jak se v nich asi budou zmítat a otloukat, třebaže Bilbo udělal všechno, aby našel dost slámy a jiných materiálů, kterými by jim sudy vystlal tak pohodlně, jak jen to bylo v té krátké době možné. Konečně bylo dvanáct trpaslíků zapakováno. Thorin nadělal spoustu potíží, mlel se a vrtěl ve své bečce a vrčel jako velký pes v příliš malé boudě, kdežto Balin, který přišel na řadu poslední, nebyl pořád spokojen s otvory pro přívod vzduchu a tvrdil, že se dusí, ještě dřív než nad ním zapadlo víko. Bilbo se vynasnažil zalepit co nejdůkladněji boční otvory v sudech a připevnit víka co nejbezpečněji, a teď tu zůstal opět sám, pobíhal kolem, dokončoval balení a zoufale doufat, že jeho plán vyjde.

Stihl to jen taktak. Sotva pár minut poté, co upevnil Balinovo víko, se ozvaly hlasy a zablikaly pochodně. Do sklepů vešlo několik elfů, kteří spolu hlasitě rozmlouvali, smáli se a prozpěvovali si útržky písniček. Opustili v jedné síni nahoře veselý hodokvas a toužili se tam co nejdříve vrátit.

„Kde je ten správce, starej Galion?“ řekl jeden. „Neviděl jsem ho dnes večer u tabule. Měl by tady čekat a ukázat nám, co máme udělat.“

„To bude k vzteku, jestli ten starej lenochod přijde pozdě,“ řekl jiný. „Nechce se mi marnit tady dole čas, když se nahoře zpívá!“

„Haha!“ ozval se výkřik třetího. „Tady je ten starej rošťák s hlavou u džbánu! Dávali si tady do nosu sami s jeho kumpánem kapitánem.“

„Zatřes jím! Probuď ho!“ volali ostatní netrpělivě. Galionovi se vůbec nelíbilo, že jím třesou a že ho budí, a tím méně, že se mu posmívají. „Vy všichni jste přišli pozdě,“ bručel. „Já abych se tady dole na vás učekal, zatímco vy si pijete a veselíte se a zapomínáte na své povinnosti. Není divu, že jsem usnul únavou!“

„Není divu,“ odpověděli mu, „když je vysvětlení hned po ruce ve džbánu. Dejte nám ochutnat toho vašeho uspávacího elixíru, než se do toho pustíme! Tady klíčníka budit nemusíte. Zdá se, že má pro dnešek dost.“

Vypili si jednu rundu a najednou se převelice rozjařili. Ale nepřipravilo je to tak docela o smysly. „U všech všudy, Galione!“ volali někteří. „Začal jste si dávat do trumpety trochu brzy a popletlo vám to hlavu! Připravil jste tady nějaké plné bečky místo prázdných, jestli se dá soudit podle jejich váhy.“

„Dejte se do práce!“ zabručel správce. „Ožbrundové nemají v rukou pro váhu žádný cit. Tyhle soudky jdou ven, a žádné jiné! Udělejte, co vám říkám!“

„No dobrá, dobrá,“ chlácholili ho a váleli soudky k otvoru. „Padne to na vaši hlavu, jestli královy plné bečky másla a jeho nejlepší víno poplují po řece, aby se Jezerní lidé zadarmo poměli!“

Takhle si zpívali, když jeden sud za druhým duněly v temném otvoru a překulovaly se do studené vody o pár stop níž. Některé sudy byly skutečně prázdné, jiné bečky obsahovaly každá důkladně zapakovaného trpaslíka, ale všechny padaly dolů s náramným rachotem a rámusem, žuchaly o ty, které už byly dole, žbluňkaly do vody, narážely o stěny tunelu, srážely se mezi sebou a poskakovaly pryč dolů po proudu.

Právě v tom okamžiku si Bilbo náhle uvědomil slabinu svého plánu. Vy jste na ni nejspíš přišli už před chvílí a smáli jste se mu, ale pochybuji, že byste na jeho místě dokázali aspoň polovinu toho, co on. Samozřejmě, uvědomil si, že on sám v žádném sudu není a že nemá nikoho, kdo by ho do nějakého zandal, i kdyby k tomu byla příležitost! Vypadalo to, že tentokrát určitě ztratí své přátele (skoro všichni už zmizeli temným otvorem padacích dveří), že zůstane natrvalo odsouzen, aby se ploužil po elfí jeskyni jako permanentní lupič nadosmrti. I kdyby se mu totiž podařilo okamžitě uniknout horní bránou, měl zatraceně malou naději, že by trpaslíky někdy našel. Neznal cestu po souši k místu, kde se sudy shromažďovaly. Trápilo ho, co propánakrále bude s jeho přáteli bez něho, poněvadž neměl čas povědět jim všechno, co zjistil a co hodlal podniknout, až se jednou dostanou z lesa.

Zatímco mu táhly hlavou tyhle myšlenky, náramně rozveselení elfové si začali prozpěvovat kolem vodní brány. Někteří se už pustili do vytahování lan, kterými se zdvihala mříž, aby sudy mohly ven, jakmile všechny doplují dolů.

A teď se valil k padacím dveřím poslední sud. Chudák malý Bilbo nevěděl ve svém zoufalství nic jiného, nežli se sudu chytit a nechat se s ním skutálet přes okraj. Žbluňk! Spadl dolů do vody, do studené temné vody, a sud spadl na něho.

Znovu vyplaval, prskal, plival a držel se sudu jako krysa, poněvadž se mu přes všechnu námahu nepodařilo vylézt na něj nahoru. Pokaždé, když se o to pokusil, sud se překulil a uklouzl mu. Byl opravdu prázdný a plul lehce jako korková zátka. Třebaže měl Bilbo uši plné vody, slyšel dosud ze sklepa nad sebou zpívat elfy. Pak najednou dveře s bouchnutím zapadly a elfí hlasy utichly. Hobit plul v ledové vodě tmavým tunelem docela sám — nemůžete přece počítat přátele, kteří jsou všichni zandaní do sudů.

Po chvilce se ve tmě před ním objevila šedivá skvrna. Slyšel vrzání vytahované mříže a zjistil, že je právě uprostřed vřavy poskakujících a do sebe narážejících soudků a beček, které se všechny tísnily dohromady, aby se prodraly pod klenbou a dostaly se ven do volného proudu. Měl co dělat, aby se uchránil před rozmačkáním a roztlučením napadrť, ale sudy se konečně začaly uvolňovat z hemživého shluku, jeden po druhém klouzaly pod kamenným obloukem a mizely. Tehdy si uvědomil, že by si byl nijak nepomohl, kdyby se mu podařilo posadit se rozkročmo na svůj sud, poněvadž mezi jeho vrškem a klenbou, která se prudce svažovala k bráně, nebylo dost místa ani pro hobita.

Vypluli ven pod převislými větvemi stromů na obou březích. Bilbo by byl rád věděl, jak se daří trpaslíkům, a jestli do jejich beček nevniká moc vody. Některé z nich, které poskakovaly šerem vedle něho, se zdály ponořeny značně hloub než ostatní, a domyslel se, že právě v nich jsou trpaslíci.

„Doufám jenom, že jsem přidělal víka dost pevně!“ pomyslel si, ale zakrátko měl tolik starostí sám se sebou, že na trpaslíky pro tu chvíli zapomněl. Podařilo se mu udržet hlavu nad vodou, ale třásl se zimou a napadlo ho, jestli z toho nebude mít smrt, dřív než se na něj usměje štěstí, a jestli by neměl riskovat, pustit se sudu a pokusit se doplavat k břehu.

Štěstí se na něj opravdu usmálo zanedlouho: vířivý proud strhl několik sudů k břehu, kde na chvíli uvázly na nějakém kořenu pod vodou. Bilbo využil příležitosti, aby se vyškrábal na vršek svého sudu, dokud jej jiná zaklíněná bečka udržovala v klidu. Vydrápal se tam jako topící se krysa a lehl si s roztaženýma rukama i nohama, aby co nejlíp udržoval rovnováhu. Větřík byl chladný, ale nestudil tolik jako voda, a Bilbo jenom doufal, že se do ní neskulí zpátky, jakmile se sudy dají zase do pohybu.

Zanedlouho se skutečně znovu uvolnily a vyrazily s převalováním a vířením dál po vodě, až je strhl hlavní proud. Tam hobit zjistil, že udržet se je skutečně tak těžké, jak se obával, ale nějak se mu to podařilo, třebaže to bylo zoufale nepohodlné. Naštěstí byl hodně lehký, kdežto sud byl pořádně velký, a poněvadž do něho zatékalo, nabral už trochu vody. Stejně to však bylo jako jízda bez třmenů na břichatém poníku, který má pořád sklon vyválet se v trávě.

Tímhle způsobem se pan Pytlík konečně dostal do míst, kde stromy po obou stranách prořídly. Viděl mezi nimi bledou oblohu. Temný proud se najednou rozlil doširoka, jak vplynul do Lesní řeky, která prudce stékala dolů od královy velké brány. Matná vodní rozloha už nebyla zastíněna stromy a na její klouzající hladině tančily roztřesené zrcadlové obrazy mraků a hvězd. Potom spěchající vody Lesní řeky vrhly celý shluk sudů a beček k severnímu břehu, v němž vymlely širokou zátoku. Pod vymletými břehy tam byla štěrková náplavka, chráněná na východním konci malým mysem, vyčnívajícím z tvrdé skály. Většina sudů byla vyplavena na plochou náplavku, třebaže pár jich bylo vrženo na tu kamennou hráz.

Nahoře na březích už vyhlíželi elfové. Rychle všechny sudy dostrkali a vytáhli na náplavku, a když je spočítali, svázali je dohromady a nechali je tam do rána. Chudáci trpaslíci! Bilbo na tom teď nebyl tak špatně. Sklouzl se svého sudu, dobrodil se na břeh a pak se připlížil k několika chatrčím, které uviděl na pokraji vody. Teď už se dvakrát nerozmýšlel, jestliže se mu naskytla příležitost sáhnout bez pozvání po něčem k večeři, poněvadž k tomu byl nucen tak dlouho a poznal až příliš dobře, co je to opravdový hlad, ne pouze zdvořilý zájem o vybrané lahůdky dobře zásobené spižírny. Zahlédl také mezi stromy záblesky ohně, a ten ho náramně přitahoval, když se mu mokré a otrhané šaty studeně a protivně lepily na tělo.

Nemusím vám mnoho vykládat o dobrodružstvích oné noci, neboť se blížíme ke konci pouti na východ a dostáváme se k poslednímu a největšímu dobrodružství, takže si musíme pospíšit. Samozřejmě že s pomocí kouzelného prstenu to Bilbovi šlo napřed výborně, ale nakonec ho prozradily mokré šlápoty a crček vody, který za sebou nechával, kamkoli vkročil nebo si sedl, a také začal popotahovat, a kdekoli se chtěl schovat, upozornily na něho mocné výbuchy potlačovaného kýchání. Velmi brzy byla celá víska u řeky vzhůru, ale Bilbo unikl do lesa s bochníkem chleba, s koženým měchem vína a s paštikou, které mu nepatřily. Zbytek noci musel strávit tak mokrý, jak byl, a bez ohně, ale víno mu to ulehčilo, a skutečně si trochu zdříml na hromádce suchého listí, třebaže roční doba už značně pokročila a bylo chladno.

Probudil se obzvlášť hlasitým kýchnutím. Bylo už kalné ráno a dole u řeky se rozléhal veselý halas. Elfové dělali ze sudů vor a jejich voraři jej brzy měli splavit po proudu do Jezerního města. Bilbo znovu kýchl. Voda z něho necrčela, ale byl všecek prostydlý. Pustil se dolů, jak rychle ho jen ztuhlé nožky nesly, a podařilo se mu právě včas dostat se na sudový vor, aniž si ho ve všeobecném ruchu kdo povšiml. Naštěstí zrovna nesvítilo slunce, které by mohlo vrhnout zrádný stín, a Bilbo bohudíky dlouhou dobu ani jednou nekýchl.

Vorařská bidla mocně zabrala. Elfové v mělké vodě strkali a tlačili. Sudy svázané dohromady vrzaly a vázly.

„To je ale těžký náklad!“ bručeli někteří elfové. „Mají moc velký ponor — některé z nich nejsou vůbec prázdné. Kdyby byly vyplavaly na břeh ve dne, mohli jsme se do nich podívat“

„Teď na to není čas!“ vykřikl vorař. „Odrážíme!“

A tak konečně vypluli, napřed pomalu, dokud se nedostali kolem skalního výběžku, na kterém stáli jiní elfové a odstrkávali je bidly, a pak stále rychleji, jak je strhával hlavní proud, a tak plynuli dál a dál k jezeru.

Trpaslíci unikli z králových žalářních kobek a dostali se ven z hvozdu, ale zda živí či mrtví, to se teprve uvidí.