Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 2 Skopová pečeně

Bilbo vyskočil, natáhl si župan a pospíchal do jídelny. Neviděl tam nikoho, ale všechno svědčilo o velké a kvapné snídani. Byl tam strašný nepořádek a v kuchyni hromady neumytého nádobí. Zdálo se, že trpaslíci vytahali skoro každý hrnec a rendlík, který hobit měl. Špinavé nádobí svou zoufalou skutečností přinutilo Bilba uvěřit, že včerejší noční společnost nebyla výplodem jeho zlých snů, jak tak trochu doufal. Vlastně se mu koneckonců ulevilo, když si pomyslel, že odešli bez něho a ani se neobtěžovali budit ho („ale ani slušně poděkovat,“ pomyslel si), a přece jen se nemohl ubránit jistému pocitu zklamání. Ten pocit ho překvapil.

„Nebuď blázen, Bilbo Pytlíku!“ napomenul sám sebe. „Ve tvém věku myslet na draky a na všechny ty pomotané nesmysly!“ A tak se opásal zástěrou, rozdělal oheň, ohřál vodu a umyl nádobí. Potom si dal pěknou malou snídani v kuchyni, než se jal uklízet v jídelně.

Zatím už svítilo sluníčko, domovní dveře byly otevřené a vpouštěly dovnitř teplý jarní vánek. Bilbo si začal hlasitě pohvizdovat a zapomínat na uplynulou noc. Abychom řekli pravdu, právě zasedal v jídelně k pěkné malé přesnídávce u otevřeného okna, když vešel dovnitř Gandalf.

„Brachu drahá,“ oslovil Bilba, „kdypak se už konečně objevíte? Tomuhle říkáte časně vyrazit? Vy si tady klidně snídáte, nebo jak tomu říkáte, a je už půl jedenácté! Nechali vám tady vzkaz, protože nemohli čekat.“

„Jaký vzkaz?“ zarazil se chudák pan Pytlík všecek popletený.

„Páni sloni!“ ulevil si Gandalf. „Vy dnes ráno nejste vůbec ve své kůži — ještě jste ani neoprášil krbovou římsu!“

„Co to s tím má co dělat? Měl jsem plné ruce práce s mytím nádobí po čtrnácti hostech!“

„Kdybyste byl tu římsu oprášil,“ řekl Gandalf, „byl byste našel zrovna pod hodinami tohle,“ a podal Bilbovi lístek (psaný ovšem na Bilbově vlastním dopisním papíru).

Na lístku bylo napsáno:

„Zbývá nám pouhých deset minut. Budete sebou muset hodit!“ poznamenal Gandalf.

„Ale—“chtěl namítnout Bilbo.

„Na to teď není čas,“ odsekl čaroděj.

„Ale—“ vykoktal Bilbo znovu.

„Na to taky není čas! Už ať jste pryč!“

Bilbo si pak až do konce svých dní nedokázal nikdy vzpomenout, jak se tenkrát octl venku, bez klobouku, bez vycházkové hole a bez peněz, a vůbec beze všeho, co si obvykle bral s sebou, když odcházel z domu; jak nechal přesnídávku nedojedenou a nádobí neumyté; jak strčil klíče od domu do ruky Gandalfovi a jak uháněl, pokud mu srstnaté nožičky stačily, podél velkého Mlýna, přes Vodu, a pak ještě celou míli nebo i víc.

Byl celý zadýchaný, když přesně s úderem jedenácté dorazil do Povodí, a najednou zjistil, že si zapomněl kapesník!

„Bravo!“ pochválil ho Balin, který stál ve dveřích hospody a už ho vyhlížel.

Právě v té chvíli se vynořili všichni ostatní ze zákrutu silnice do vsi. Seděli na ponících a každý poník byl ověšen všemožnými vaky, tlumoky, balíky a proprietami. Vedli i jednoho maličkého poníka, zřejmě pro Bilba.

„Nasedněte, vy dva, a jedeme!“ vyzval je Thorin.

„Hrozně mě to mrzí,“ postěžoval si Bilbo, „ale přišel jsem bez klobouku a zapomněl jsem si vzít kapesník a nemám žádné peníze. Nedostal jsem váš vzkaz dřív než v 10.45, abych mluvil přesně.“

„Nemluvte tak přesně,“ řekl mu Dvalin, „a nedělejte si starosti! Než naše cesta skončí, budete se muset obejít bez kapesníků i spousty jiných věcí. Pokud jde o ten klobouk, mám v zavazadlech rezervní kapuci s pláštíkem.“

Tak tedy všichni vyrazili, vykodrcali se od hospody toho krásného jitra těsně před začátkem máje na těžce naložených ponících, a Bilbo měl na hlavě tmavozelenou kapuci (trochu ošumělou) a tmavozelený pláštík, vypůjčené od Dvalina. Byly mu příliš velké, takže vypadal dost komicky. Netroufám si ani pomyslet, co by mu byl řekl jeho otec Bungo. Jedinou útěchou mu bylo, že nemůže být omylem pokládán za trpaslíka, poněvadž nemá vousy.

Nejeli tak dlouho, když je dohnal Gandalf, velkolepý na bílém koni. Přivezl spoustu kapesníků a Bilbovu fajfku a tabák. Takže pak společnost ujížděla náramně bujaře, cestou si po celý den vyprávěli příběhy a zpívali si, ovšem s výjimkou zastávek na jídlo. Nejedli sice tak často, jak by si byl Bilbo přál, ale přece jen začal cítit, že takové dobrodružství není koneckonců nic tak špatného. Napřed projížděli zemí hobitů, širou solidní krajinou, obydlenou slušnými usedlíky, s dobrými silnicemi, s občasnými hospodami, a tu a tam potkali nějakého trpaslíka či sedláka, který si šel pěkně po svém. Pak přišli do krajů, kde lidé mluvili divnou řečí a zpívali písně, jaké Bilbo ještě nikdy neslyšel. A potom se dostali hluboko do Pustin, kde už nežili žádní lidé, kde nebyly žádné hospody a cesty byly čím dál tím horší. Nedaleko před nimi strměly výš a výš ponuré vrchy, zarostlé temnými stromy. Na některých z nich se tyčily staré hrady zlověstného vzhledu, jako by je postavili nějací zlí lidé. Všechno působilo pochmurně, protože se ten den pokazilo počasí. Až dosud bylo krásně májově, přímo jako v rozmarných historkách, ale najednou se ochladilo a začalo pršet.

„Když si pomyslím, že za chvíli máme červen,“ bručel Bilbo, jak se tak cákal za ostatními hrozně rozblácenou stezkou. Bylo odpoledne po době svačiny, lilo jako z konve stejně jako celý den, voda z kapuce mu krápala, pláštík měl prosáklý deštěm, poník byl unavený a klopýtal přes kamení, jeho společníci byli příliš nevrlí na to, aby jim bylo do řeči. „A ke všemu déšť určitě promáčel suché šatstvo a potraviny v zavazadlech,“ myslel si Bilbo. „Hrom do toho lupičství a do všeho, co s ním souvisí! Kéž bych seděl doma ve své útulné noře u krbu a kéž by čajník právě začínal zpívat!“ A nebylo to naposledy, kdy pocítil tohle přání!

Ale trpaslíci se kodrcali pořád dál, ani se neotočili, a hobita si vůbec nevšímali. Někde za šedými mračny jistě zapadlo slunce, poněvadž se začalo stmívat. Zvedl se vítr a vrby na břehu řeky se prohýbaly a vzdychaly. Nevím, jaká to byla řeka, ale pádila celá červená, rozvodněná lijáky posledních několika dní, dolů z vrchů a hor před nimi.

Brzy byla skoro tma. Vítr rozehnal šedivá mračna a mezi jejich letícími cáry se nad vrchy objevil ubývající měsíc. Tehdy zastavili a Thorin zamumlal cosi o večeři a „kde najdeme suché místo, abychom se vyspali?“

Teprve tehdy si všimli, že s nimi není Gandalf. Až dosud je celou cestu provázel, i když nikdy neřekl, jestli se také zúčastní dobrodružné výpravy, nebo jestli jim dělá společníka jen dočasně. Nejvíc ze všech jedl, nejvíc mluvil a nejvíc se smál. Ale teď najednou prostě zmizel!

„A zrovna teď, když by takový čaroděj byl nejužitečnější!“ naříkali Dori a Nori (kteří sdíleli hobitův názor o pravidelném jídle, hojném a častém).

Nakonec se rozhodli, že se budou muset utábořit tam, kde právě jsou. Až dosud na své pouti netábořili, a třebaže věděli, že brzy budou muset tábořit pravidelně, až se octnou v Mlžných horách a daleko od krajů se solidními obyvateli, tenhle mokrý večer jim připadal pro začátek zvlášť špatný. Odstěhovali se pod skupinku stromů, a třebaže pod nimi bylo trochu víc sucho, vítr setřásal déšť s listí a jeho krápání bylo hrozně protivné. Ke všemu postihla smůla i jejich oheň. Trpaslíci dokážou rozdělat oheň skoro všude a skoro ze všeho, vítr nevítr, ale ten večer to nedokázali dokonce ani Oin a Gloin, kteří v tom umění zvlášť vynikali.

Pak se jeden z poníků zčistajasna splašil a utekl. Než ho mohli chytit, vběhl do řeky, a než ho zase vytáhli, Fili a Kili se málem utopili a všechna zavazadla, která poník nesl, vzala voda. Samozřejmě že v nich byly hlavně potraviny, takže jim zbylo zatraceně málo k večeři a ještě míň k snídani.

Tak tam všichni seděli rozmrzelí, promoklí a reptali, zatímco Oin a Gloin se pokoušeli rozdělat oheň a hádali se při tom. Bilbo smutně uvažoval, že dobrodružství neznamená vždycky jen jízdu na poníku v májovém sluníčku, když tu Balin, který byl vždycky jejich průzkumník, najednou povídá: „Tamhle je světlo!“ O kus dál byl kopec obrostlý stromy, místy hezky hustě. Z temného chumáče stromů teď uviděli nějaké světlo, načervenalé příjemné světýlko, jako by tam probleskovával oheň nebo pochodně.

Když se na ně chvíli dívali, začali se dohadovat. Jedni říkali „ne“, kdežto druzí „ano“. Někteří navrhovali, aby se tam šli podívat, že všechno bude lepší než hubená večeře, ještě hubenější snídaně a celá noc v mokrých šatech.

Jiní namítali: „Tyhle končiny nejsou dost známé a leží moc blízko k horám. Poutníci sem teď zřídkakdy zabloudí. Staré mapy nejsou k ničemu: všechno se tu změnilo k horšímu a cesta není střežená. Dokonce jsme ani neslyšeli, kdo je tady králem, a čím míň se cestou vyptáváte, tím míň vám hrozí malérů.“ První se bránili: „Koneckonců je nás čtrnáct“ Na to dostali odpověď: „Ale kam se poděl Gandalf?“ Tuhle otázku opakovali všichni. Vtom se spustil lijavec ještě hůř než dosud a Oin s Gloinem se začali prát.

To rozhodlo. „Koneckonců mezi sebou máme lupiče,“ prohlásili trpaslíci, a tak vyrazili za světlem, vedouce poníky za uzdy (s patřičnou a náležitou opatrností). Přišli ke kopci a brzy se octli v lese. Pustili se do vršku, jenže nikde neviděli žádnou pořádnou stezku, která by mohla vést k nějakému domu či k hospodářství, a přes všechnu opatrnost se prodírali mezi stromy tmou jako v pytli s náramným šustěním a praštěním a vrzáním (a taky s náramným bručením a nadáváním).

Červené světlo náhle zazářilo velice jasně mezi kmeny stromů kousek před nimi.

„Teď je řada na lupiči,“ řekli a měli tím na mysli Bilba. „Musíte jít napřed a vyzkoumat všechno o tom světle, co je to zač, a jestli je docela bezpečné a neškodné,“ vyzval hobita Thorin. „Tak utíkejte a honem se vraťte, jestli je všechno v pořádku. Jestli ne, vraťte se, když to bude ve vaší moci! Když to nebude ve vaší moci, zahoukejte dvakrát jako sova pálená a jednou jako sýček, a my uděláme, co bude v naší moci.“

A tak se musel Bilbo vypravit, dřív než stačil vysvětlit, že neumí zahoukat ani jednou jako jakákoli sova, právě tak jako neumí létat jako netopýr. Ale hobiti se aspoň dovedou pohybovat lesem tiše, naprosto tiše. Taky se tím pyšní a Bilbo cestou nejednou ohrnul nos nad „kraválem těch trpaslíků“, jak se v duchu vyjádřil, třebaže si myslím, že vy ani já bychom si v takové větrné noci ničeho nevšimli, ani kdyby na krok od nás projela celá kavalkáda. Když teď Bilbo s hrdostí odborníka kráčel k červenému světlu, nebyla by nad tím nejspíš naježila vousy ani lasička.

A tak se přirozeně dostal rovnou až k ohni — byl to totiž opravdu oheň -, aniž někoho zburcoval. A uviděl tam tohle:

Kolem velikánského ohně z bukových polen seděly tři velikánské postavy. Na dlouhých prutech jako na rožních si opékaly kusy skopového a olizovaly si z prstů mastnotu. Náramně chutně to vonělo. Taky tam stál po ruce sud dobrého pití a postavy popíjely ze džbánů. Jenomže to byli zlobři — zlí obři. Očividně zlobři. To poznal i Bilbo, třebaže žil celkem v ústraní. Poznal to podle jejich ohromných těžkých obličejů, podle jejich velikostí i podle tvaru jejich nohou, a to se ani nezmiňujeme o jejich mluvě, která nebyla zdaleka salónní, zdaleka ne.

„Včera skopový, dneska skopový, a ajť sem trajcén, esli to zejtra nevypadá zasejc na skopový,“ prohlásil jeden ze zlobrů.

„Lidskýho masa sme už dlouho neměli, ani co by za nehet vlezlo,“ poznamenal druhý. „Co to sakra Vildu napadlo, že nás zatáh do týdle končiny, to mi teda neleze do palice — a ke všemu nám eště dochází pitivo,“ postěžoval si a strčil Vildovi do lokte, zrovna když ten lokal ze džbánu.

Vildovi zaskočilo a začal se dusit. „Drž hubu!“ utrhl se, sotva popadl dech „Nemůžeš čekat, že tady lidi vydržej věčně, jen abyste je vy dva s Bertou schlamstli. Spořádali ste spolu půl druhý vesnice vod tý doby, co sme sešli z hor. Co chceš víc? A zažili sme cestou časy, kdy bys bejval Vildovi poděkoval za takovej pěknej kousek tučnýho berana z údolí, jako je tendle.“ Pořádně si uhryzl ze skopové kýty, kterou si opékal, a utřel si pysky do rukávu.

Bohužel ano, zlobři si takhle počínají, i ti, co mají pouze jednu hlavu. Jakmile Bilbo tohle všechno vyslechl, měl okamžitě něco podniknout. Buďto se měl tiše vrátit a varovat své přátele, že tu jsou tři pěkně statní zlobři v mizerné náladě, zřejmě naklonění ochutnat pro změnu pečeného trpaslíka či dokonce poníka, nebo měl honem provést nějaký lupičský kousek. Opravdu prvotřídní legendární lupič by v tom okamžiku vybral zlobrům kapsy — to se skoro vždycky vyplatí, když to dokážete -, štípnut by jim i to skopové z rožňů, ukradl pivo a nepozorovaně by zmizel. Jiní lupiči, praktičtější, ale s menší profesionální hrdostí, by možná zapíchli všechny dýkou, dřív než by si to zlobři uvědomili. A potom by mohli strávit noc v bujném hodokvasu.

Tohle Bilbo věděl. Četl o spoustě věcí, které sám nikdy neviděl ani nedělal. Byl hrozně vyplašený a právě tak znechucený, toužil být na sto mil odsud, a přece — přece jen se nemohl odhodlat vrátit se k Thorinovi a spol. s prázdnýma rukama. Tak tedy stál a váhal ve stínu. Z různých lupičských kousků, o kterých slýchal, mu vybrání zlobřích kapes připadalo nejméně obtížné, takže se nakonec připlížil za strom těsně za Vildu.

Berta a Tom poodešli k sudu. Vilda právě znovu lokal ze džbánu. V tom okamžiku sebral Bilbo kuráž a sáhl svou malou ručkou do Vildovy ohromné kapsy. Byl v ní měšec, pro Bilba veliký jako pytel. „Ha!“ pomyslel si a rozehříval se pro své nové počínání, když ho opatrně vytahoval ven. „Tohle je začátek!“

To taky byl. Zlobří měšce bývají zrádné, a tenhle nebyl žádnou výjimkou. „Hele, kdo seš?“ zapípal, když opouštěl kapsu, Vilda se okamžitě otočil a popadl Bilba pevně za krk, dřív než se hobit stačil schovat za strom.

„Sakra, Berto, koukej, co sem to načapal!“ řekl Vilda.

„Co je to?“ podivili se ti dva druzí a přistoupili blíž.

„Bac mě hrom, esli to vím! Co seš zač?“

„Bilbo Pytlík, lup — hobit,“ vykoktal chudák Bilbo, všecek roztřesený, a lámal si hlavu, jak vyloudit soví zahoukání, než ho zlobři uškrtí.

„Luphobit?“ vyvalili na něj oči. Zlobři mají dlouhé vedení a jsou hrozně podezíraví, kdykoli se setkají s něčím, co je pro ně nové.

„Co má takovej luphobit co hledat v mý kapse?“ zamračil se Vilda.

„Dá se to vařit?“ zajímal se Tom.

„Můžeš to zkusit,“ odpověděl Berta a sáhl po kosince.

„Byl by nanejvejš jednou do huby,“ podotkl Vilda, který se už dobře navečeřel. „Ani ne, dyby se stáhnul a vykostil.“

„Třebas je jich tady kolem víc a mohli bysme si z nich udělat paštiku,“ navrhl Berta. „Hele, ty, courá se tady po lese víc takovejch jako ty, králíku jedna vošklivá?“ zeptal se s pohledem na hobitovy srstnaté nohy, popadl ho za ně a zatřepal s ním.

„Je, spousta!“ vyhrkl Bilbo, než si uvědomil, že by své přátele neměl prozrazovat. „Ne, vůbec ne, nikdo!“ opravil se vzápětí.

„Jak to myslíš?“ zabručel Berta a zvedl ho tentokrát za vlasy.

„Jak to říkám,“ zalapal Bilbo po dechu. „A prosím vás, nevařte mě, drazí páni! Sám jsem dobrý kuchař a líp vařím, než se vařím, jestli mi rozumíte. Uvařím vám báječnou snídani, když mě nesníte k večeři.“

„Chudák skrček malá,“ politoval ho Vilda. Sám už se navečeřel až k prasknutí a taky vypil spoustu piva. „Chudák skrček malá! Pusť ho!“

„Nepustím, dokaď neřekne, jak to myslí s tou spoustou a vůbec nikým,“ odsekl Berta. „Nedám si vod nikoho podřezat ve spaní krk. Přidrž mu nohy k vohni, dokaď nepromluví!“

„S tím nechci nic mít,“ odmítl Vilda. „A stejně sem ho chytnul já.“

„Seš tlustej blbec, Vildo,“ utrhl se na něj Berta, „jak už sem ti to dneska večer řek jednou.“

„A ty seš halama!“

„Todle si vod tebe nenechám Líbit, Vildo,“ opáčil Berta a praštil Vildu pěstí do oka.

Tak vypukla nádherná rvačka. Bilbo byl ještě natolik při smyslech, že když ho Berta upustil na zem, odplížil se honem z dosahu jejich nohou, dřív než se do sebe pustili jako psi a nadávali si z plných plic všemožnými naprosto pravdivými a výstižnými přízvisky. Brzy se popadli do křížku, kopali a dupali a svalili se málem až do ohně, zatímco Tom je oba řezal větví, aby je přivedl k rozumu, — a to je ovšem dohánělo k ještě větší nepříčetnosti.

V tom okamžiku měl Bilbo samozřejmě zmizet. Jenže měl chudinky nožičky zle pohmožděné Bertovou velikou prackou, byl bez dechu a hlava se mu motala, a tak tedy chvíli zůstal ležet a lapal po dechu, těsně za okruhem, kam dopadalo světlo od ohně.

Právě uprostřed rvačky se objevil Balin. Trpaslíci slyšeli zdálky rámus, a když nějakou dobu čekali, až se Bilbo vrátí nebo až zahouká jako sova, začali se jeden po druhém plížit ke světlu, co nejtišeji dokázali. Jakmile Tom zahlédl Balina ve světle plamenů, strašlivě zařval. Zlobři prostě nesnášejí už pouhý pohled na trpaslíky (neuvařené). Berta s Vildou se okamžitě přestali prát. „Pytel, Tome, honem!“ vykřikli, a dřív než Balin, který si lámal hlavu, kam se v té mele poděl Bilbo, stačil pochopit, oč vlastně jde, už měl pytel přes hlavu a už byl v něm.

„Vono jich přijde ešte víc,“ prohlásil Tom, „nebo bysem se musel moc mejlit. Spousta a vůbec nikdo, todle to znamená! Žádnej luphobit, ale spousta takovejchdle trpajzlíků!“

„Máš nejspíš pravdu,“ přisvědčil Berta, „a měli bysme se ztratit ze světla.“

A taky to udělali. Popadli pytle, ve kterých nosili skopové i jinou kořist, a čekali ve stínu. Pokaždé, když se přiblížil další trpaslík a překvapeně se zadíval na oheň, na převržené džbány a na ohryzané skopové kosti, šup, a už měl ohavně páchnoucí pytel přes hlavu a už byl v něm. Brzy ležel Dvalin vedle Balina a Fili a Kili vedle sebe a Dori a Nori a Ori na jedné hromadě a Oin a Gloin a Bifur a Bofur a Bombur v jedné kupě nepříjemně blízko ohně.

„Todle jim dá za vyučenou!“ odfoukl si Tom, poněvadž Bifur a Bofur mu dali hodně práce a rvali se jako šílenci, jak to už trpaslíci dovedou, když se dostanou do úzkých.

Thorin přišel naposled — a nebyl zaskočen znenadání. Tušil už nějakou neplechu a nepotřeboval ani vidět nohy svých přátel čouhající z pytlů, aby pochopil, že něco není v pořádku. Zůstal stát ve stínu kus opodál a řekl si: „Co je to za šlamastyku? Kdo to tady chytá moje lidi?“

„Zlobři!“ ozval se Bilbo za jedním stromem. Na něho v tom rozruchu zapomněli. „Schovávají se s pytli v křoví.“

„A podívejme!“ prohlásil Thorin a skočil k ohni, dřív než se na něj mohli vrhnout. Popadl velkou větev, která na konci plápolala, a vrazil ten konec Bertovi do oka, než zlobr stačil uhnout. To ho na nějakou chvíli vyřadilo z boje. Bilbo dělal, co mohl. Chytil jednu Tomovu nohu — pokud to šlo, protože byla tlustá jako kmen stromu -, jenže odletěl jako čamrda až na vrchol nějakého křoví, když Tom kopnutím vmetl Thorinovi do obličeje jiskry.

Tom za to dostal větví do zubů a o jeden přední zub tím přišel. To vám tedy řeknu, že pořádně zavyl! Ale právě v tom okamžiku se za Thorinem objevil Vilda, šoupl mu pytel přes hlavu a stáhl mu ho až k prstům na nohách. Tak tedy boj skončil. Teď byli všichni v pěkné kaši: trpaslíci důkladně zavázaní v pytlích, a tři rozzuření zlobři (dva z nich navíc se spáleninami a pohmožděninami, na které se tak hned nezapomíná) seděli vedle nich a dohadovali se, jestli je mají pomalu opékat nebo je nadroboučko rozsekat a uvařit či si prostě na jednoho po druhém sednout a rozmačkat je tak na rosol, zatímco Bilbo trčel v křoví, s potrhanými šaty i kůží, a ze strachu, aby ho neuslyšeli, netroufal si ani pohnout.

A právě v té chvíli se vrátil Gandalf. Jenže ho nikdo neviděl. Zlobři se zrovna rozhodli upéci trpaslíky hned a sníst je později — byl to Bertův nápad a po spoustě dohadování s ním všichni souhlasili.

„To nemá fazónu, píct je teďka, bude to trvat celou noc,“ ozval se nějaký hlas. Berta myslel, že Vildův.

„Nezačínej se zas hádat, Vildo,“ okřikl ho, „nebo to vážně bude trvat celou noc!“

„Kdo se hádá?“ bránil se Vilda, který myslel, že to prve promluvil Berta.

„Ty se hádáš!“ odsekl Berta.

„To seš teda lhář!“ ohradil se Vilda, a tak celá hádka začala znovu. Nakonec se rozhodli rozsekat trpaslíky nadroboučko a uvařit je. Tak tedy připravili veliký černý hrnec a vytáhli nože. „Vařit je nemá fazónu! Nemáme vodu, k pramenu je daleko a vůbec!“ řekl nějaký hlas. Berta i Vilda mysleli, že to promluvil Tom.

„Drž hubu!“ vyjeli si na něj. „Nebo nebudeme hotoví nikdá. A pro tu vodu pudeš sám, esli eště cekneš!“

„Vy držte hubu!“ vrátil jim to Tom, který si myslel, že se prve ozval Vilda. „Kdo jinej se tady hádá než vy?“

„Seš blboun!“ odbyl ho Vilda.

„Blbounuj sám sebe!“ odsekl Tom.

A znovu vypukla celá hádka, ještě zuřivěji než předtím, dokud se konečně nerozhodli sednout si na jeden pytel po druhém, rozmačkat trpaslíky a uvařit je až potom.

„Na koho si sednem jako na prvního?“ zeptal se nějaký hlas.

„Nejdřív na toho posledního,“ navrhl Berta, kterému Thorin poranil oko. Myslel, že promluvil Tom.

„Nemluv sám pro sebe!“ doporučil mu Tom. „Ale esli si chceš sednout na toho posledního, tak si na něm seď! Kerej to je?“

„Ten s těma žlutejma fuseklema,“ řekl Berta.

„Blbost, ten se šedivejma fuseklema,“ řekl jakoby Vildův hlas.

„Já vím určitě, že se žlutejma,“ namítl Berta.

„No jo, se žlutejma,“ souhlasil Vilda.

„Tak co kecáš, že se šedivejma?“ utrhl se na něj Berta.

„Nic takovýho sem neřek. To byl Tom.“

„Já? Nikdá!“ ohradil se Tom. „Tys to řek!“

„Dva proti jednomu, tak drž hubu!“ okřikl ho Berta.

„S kým to mluvíš?“ dopálil se Vilda.

„Hele, nech toho!“ obořili se na něj zároveň Tom s Bertou. „Noc utíká, tak dělejme, nebo nás tady stihne den!“

„Až vás tady stihne den, změníte se na kámen!“ prohlásil nějaký hlas, který zněl jako Vildův. Ale nebyl to Vildův hlas. Právě v tu chvíli se totiž nad kopcem objevily první paprsky úsvitu a v korunách stromů se mocně rozšveholili ptáci. Vilda už ze sebe nevypravil ani slůvko, protože zkameněl, zrovna když se shýbal, a Berta s Tomem se proměnili v balvany, zrovna když se po něm ohlédli. A tak tam stojí dodnes, docela sami, ledaže se na nich usadí nějaký pták, protože zlobři, jak pravděpodobně víte, musí před rozedněním zpátky pod zem, nebo se promění v horninu, ze které jsou stvořeni, a nikdy se už nepohnou. Právě to postihlo Bertu a Toma a Vildu.

„Výborně!“ pochválil si Gandalf, vyskočil z úkrytu za stromem a pomohl Bilbovi dolů z trnitého keře. Tehdy Bilbo pochopil všechno. To čarodějův hlas udržoval zlobry v hádce a hašteření, dokud nepřišlo svítání a neskoncovalo s nimi.

Teď bylo třeba rozvázat pytle a pustit ven trpaslíky. Byli skoro udušení a pořádně otrávení: vůbec je netěšilo ležet tam a poslouchat, jak se je zlobři chystají upéct a rozmačkat a rozsekat nadroboučko. Pak museli vyslechnout Bilbovu zprávu, co potkalo jeho, a dali si ji dvakrát zopakovat, než byli úplně spokojeni.

„Pošetilý nápad, cvičit se v kapsářství a dlouhoprsťáctví,“ poznamenal Bombur, „ve chvíli, kdy jsme potřebovali oheň a jídlo.“

„Jenže právě to byste od těch chlapů v žádném případě nedostali bez boje,“ namítl Gandalf. „Ostatně zbytečně ztrácíme čas. Nenapadá vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!“

Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel různá zaklínání.

„Nepomohlo by nám tohle?“ nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří unavení a rozmrzelí. „Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali.“ A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a dobře utajitelný. Jistě mu vypadl z kapsy naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.

„Proč jste to propánakrále neřekl dřív?“ vykřikli. Gandalf po klíči hrábl a strčil jej do klíčové dírky. Pak se kamenné dveře jedním mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř. Po zemi se válely kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu — od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáků, které stály v koutě. Na stěnách také visela spousta šatstva — příliš malého pro zlobry, takže se obávám, že patřilo jejich obětem, — a mezi ním byly i různé meče všelijaké výroby, tvarů a rozměrů. Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy.

Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi posloužil stejně dobře jako krátký mečík.

„Zdá se, že jsou to dobré čepele,“ poznamenal Gandalf, když meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel. „Ty nevyrobil žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc.“

„Pojďme pryč z toho příšerného puchu!“ ozval se Fili. A tak tedy vynesli hrnce mincí a potraviny, které byly nedotčené a zdály se poživatelné, i jeden soudek piva, který zůstal plný. Zatím dostali chuť na snídani, a protože měli pořádný hlad, neohrnovali nos nad tím, co získali ze zlobří spižírny. Jejich vlastní zásoby už byly velmi skromné. Teď měli dost chleba a sýra, spoustu piva a slaninu, kterou si mohli opéci na řeřavých uhlíkách z ohně.

Potom si schrupli, protože zažili neklidnou noc, a do odpoledne nedělali už nic jiného. Pak si přivedli poníky, odvezli hrnce zlaťáků, náramně tajně je zakopali opodál stezky nad řekou a zakleli je spoustou kouzel, pro případ, že budou mít někdy příležitost vrátit se pro ně. Když s tím byli hotovi, nasedli všichni znovu do sedel a znovu se začali kodrcat cestou k východu.

„Kam jste se nám ztratil, jestli se smím zeptat?“ řekl Thorin v jízdě Gandalfovi.

„Byl jsem se podívat napřed,“ odpověděl čaroděj.

„A co vás tak rychle přivedlo nazpátek?“

„Že jsem se podíval nazpátek.“

„Jistě,“ poznamenal Thorin, „ale nemohl byste to povědět trochu jasněji?“

„Jel jsem prozkoumat dál naši cestu. Co nevidět bude nebezpečná a obtížná. Taky mi dělalo starost doplnění našich malých zásob. Nedojel jsem však ani moc daleko, když jsem potkal dva své přátele z Roklinky.“

„Kde to je?“ zeptal se Bilbo.

„Neskákejte mi do řeči!“ napomenul ho Gandalf. „Dostanete se tam za pár dní, když budeme mít štěstí, a sami to všechno poznáte. Jak jsem právě říkal, potkal jsem dva Elrondovy lidi. Pospíchali, protože se báli zlobrů. Právě od nich jsem se dověděl, že tři zlobři sestoupili z hor a usadili se v lesích nedaleko cesty; zaplašili z té oblasti všechny obyvatele a přepadali ze zálohy cizí pocestné.

Okamžitě jsem vycítil, že mě potřebujete, abych se vrátil. Když jsem se podíval nazpátek, uviděl jsem v dálce oheň a pustil jsem se k němu. Tak teď to tedy víte. Prosím vás, buďte příště opatrnější, nebo se nikdy nedostaneme nikam!“

„Děkujeme vám!“ kvitoval to Thorin.