Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 5 Hádanky ve tmě

Když Bilbo otevřel oči, nevěděl, jestli je otevřel opravdu, protože byla právě taková tma, jako když je měl zavřené. Nikdo nebyl nablízku. Jenom si představte jeho leknutí! Nic neslyšel, nic neviděl a nic nemohl nahmatat, leda kamenitou půdu pod sebou.

Pomaloučku se zvedl na všechny čtyři a tápal kolem sebe, až se dotkl stěny tunelu, ale ani napravo ani nalevo nemohl nic najít, vůbec nic, žádnou stopu po skřetech, žádnou stopu po trpaslících. Hlava mu třeštila a vůbec si nebyl jistý ani o směru, kterým běželi, když spadl. Pustil se nazdařbůh a ulezl tak kus cesty, až mu najednou přišlo pod ruku cosi, co mu připadalo jako drobný prstýnek z chladného kovu, ležící na podlaze tunelu. Znamenalo to bod obratu v jeho životní dráze, ale o tom zatím neměl ani tušení. Strčil si prstýnek skoro bezmyšlenkovitě do kapsy; rozhodně mu v té chvíli nepřipadal nijak k užitku. Nelezl o moc dál, nýbrž sedl si na studenou zem a oddal se nadlouho naprostému zoufalství. Představoval si, jak si doma ve své kuchyni smaží vajíčka se slaninou cítil totiž v útrobách, že je nejvyšší čas, aby něco snědl -, jenomže z toho byl ještě zoufalejší.

Nemohl přijít na nic, co by měl podniknout; ani na to, co se vlastně stalo; proč ho přátelé opustili; a když ho už opustili, proč ho nechytili skřetové; ba ani na to, proč ho tak bolí hlava. Po pravdě řečeno, ležel hodně dlouho tiše v temném koutě, bez citu a bez vědomí.

Po nějakém čase zatápal po své fajfce. Nebyla rozbitá, a to už něco znamenalo. Pak zatápal po svém váčku, našel v něm trochu tabáku, a to znamenalo ještě víc. Potom zatápal po zápalkách, jenže nenašel vůbec žádnou, a tím se jeho naděje docela zhroutily. Naštěstí pro něho, jak si přiznal, když se konečně vzpamatoval. Bůhsámví, co by takové škrtnutí sirkou a vůně tabákového kouře na něho poštvaly z temných zákoutí toho strašného místa. Ale pro tu chvíli byl velice zdrcený. Jenže když se při hledání zápalek hrabal ve všech kapsách a celý se ohmatával, přišel mu do ruky jilec jeho mečíku — té dýky, kterou si odnesl od zlobrů a na kterou úplně zapomněl; ani skřetové si jí zřejmě nevšimli, protože ji nosil zastrčenou dovnitř kalhot.

Teď mečík vytasil. Matně mu zasvítil před očima. „Tak je to tedy rovněž čepel vyrobená elfy,“ pomyslel si, „a skřeti nejsou sice moc blízko, ale taky ne dost daleko.“

Ale nějak ho to utěšilo. Bylo přece skvělé mít po ruce čepel vyrobenou v Gondolinu pro války se skřety, o kterých se zpívalo tolik písní; a také si už všiml, jakým dojmem podobné zbraně zapůsobily na skřety, když je náhle přepadli.

„Vrátit se?“ uvažoval. „To k ničemu není. Jít stranou? Nemožné. Jít kupředu? Jedině to mi zbývá. Nuže, kupředu!“ Vstal tedy a dal se do klusu s mečíkem napřaženým před sebe, jednou rukou tápal podél stěny a srdce mu tlouklo ažaž.

Bilbo se rozhodně octl, jak se říká, v úzkých. Ale nesmíte zapomenout, že to pro něj neznamenalo natolik v úzkých, jako by to znamenalo pro vás či pro mne. Hobiti nejsou tak docela jako obyčejní lidé, a třebaže jejich nory jsou útulné, veselé a náležitě větrané, docela odlišné od skřetích tunelů, přece jen jsou na tunely daleko zvyklejší než my a neztrácejí pod zemí tak snadno smysl pro orientaci — aspoň ne tehdy, když se jim přestane motat natlučená hlava. Dovedou se také pohybovat velice tiše, snadno se všude schovají, báječně se zotavují z pádů a pohmožděnin a mají zásobu moudrosti a moudrých pořekadel, která lidé většinou nikdy neslyšeli nebo na ně dávno zapomněli.

Ale stejně bych byl tenkrát nerad na místě pana Pytlíka. Tunel jako by nebral konce. Bilbo věděl jenom to, že se pořád vytrvale svažuje a zachovává týž směr, přes nějaký ten občasný zákrut či ohyb. Tu a tam z něho odbočovaly postranní chodby, jak poznával podle třpytu svého mečíku nebo jak je natápal rukou na stěně. Těch chodeb si nevšímal, ledaže kolem nich zrychlil krok ze strachu před skřety nebo před jinými zlověstnými tvory, kteří by z nich v jeho nejasných představách mohli vylézt. Šel tak dál a dál a níž a níž, a stále nic neslyšel, kromě občasného zavíření netopýrů kolem uší, což ho zpočátku vždycky vyplašilo, ale pak se to opakovalo příliš často, než aby se o to staral. Nevím, jak dlouho takhle pokračoval, nenáviděl každý další krok, ale netroufal si zůstat stát, pořád dál a dál, až padal únavou. Připadalo mu, že už prošel celým zítřkem do pozítřka a ještě dál.

Najednou bez jakéhokoli varovného znamení šlápl s cáknutím do vody! Brr, byla studená jako led. Teď nastražil všechny smysly. Nevěděl, jestli je to pouhá kaluž v cestě nebo břeh nějaké podzemní řeky napříč chodbou či okraj nějakého hlubokého jezera v nitru skal. Mečík už skoro nesvětélkoval. Bilbo zůstal stát, a když se napjatě zaposlouchal, zaslechl kap kap kapek, krápajících z jakéhosi neviděného stropu do vody pod ním, ale jinak se zřejmě neozývalo nic.

„Tak je to tedy kaluž nebo jezero, a ne podzemní řeka,“ pomyslel si. Ale pořád ještě si netroufal přebrodit se. Plavat neuměl, a také si představoval odporné slizké netvory s velikýma vyvalenýma slepýma očima, jak sebou v té vodě mrskají. V jezerech a jezírkách v srdci hor žijí podivné stvůry: ryby, jejichž předkové tam nějak připlavali před bůhvíjak dávnými roky a nikdy nevyplavali ven, jejichž oči rostly a narůstaly, jak se ryby snažily vidět ve tmě; a jsou tu ještě jiné nestvůry, odpornější než ryby. I v tunelech a jeskyních, které si skřeti zřídili pro sebe, žijí jiní tvorové skřetům neznámí, kteří se sem vplížili zvenčí, aby tu číhali ve tmě. Některé z těch jeskyň také pocházejí z věků před skřety, kteří je pouze rozšířili a spojili chodbami, zatímco původní obyvatelé se dosud skrývají v zapadlých koutech a plíží se a čenichají kolem.

Tady hluboko dole u temné vody žil starý Glum, drobný slizký tvor. Nevím, odkud přišel, ani co byl vlastně zač. Byl Glum — tmavý jako sama tma, až na dvě kulaté bledé oči ve vyzáblém obličeji. Měl malý člun a v něm vesloval docela tiše sem a tam po jezeře, neboť to bylo skutečně jezero, široké a hluboké a vražedně studené. Pádloval svýma velkýma nohama, visícíma přes okraj člunu, ale nikdy nezčeřil ani vlnku. Kdepak on. Vyhlížel svýma bledýma lampovitýma očima slepé ryby, které lapal dlouhými prsty s rychlostí myšlenky. Měl rád i maso. Skřeti mu chutnali, když se mu podařilo některého chytit, ale dával si pozor, aby ho nikdy neobjevili. Jenom je škrtil zezadu, když někdo z nich zabloudil sám dolů na břeh a Glum tam právě lovil. Stávalo se to velice zřídka, protože skřeti tušili, že tam dole cosi nepříjemného číhá, tam dole u samotných základů hory. Narazili na jezero kdysi dávno, když razili tunel do hlubin, a zjistili, že dál se nedostanou. Tam tedy končila jejich cesta tímhle směrem a neměli žádný důvod chodit tam — ledaže je poslal Velký skřet. Někdy dostal laskominy na rybu z jezera a někdy už neviděl rybu ani skřeta, kterého pro ni poslal.

Skutečné bydliště měl Glum na slizkém skalním ostrůvku uprostřed jezera. Teď pozoroval Bilba zdálky svýma bledýma očima jako dvěma dalekohledy. Bilbo jeho vidět nemohl, ale Glum si dlouho lámal hlavu nad Bilbem, poněvadž mu bylo zřejmé, že to vůbec není skřet. Glum skočil do člunu a odrazil od ostrůvku, zatímco Bilbo seděl na břehu úplně perplex a v koncích s další cestou i s rozumem. Najednou se k němu přiblížil Glum a šeptem zašišlal:

„Štěstí je š námi, můj milášku! Počítám, že še dneš nabaštíme nebo ši ašpoň pošmákneme, glum!“ A když řekl Blum, znělo to jako jedno příšerné polknutí. Podle toho také dostal jméno, třebaže si sám vždycky říkal „můj milášku“.

Hobit div nevyskočil z kůže, když mu ten šepot zazněl v uších, a najednou uviděl, jak se na něj poulí bledé oči.

„Kdo jsi?“ zeptal se a napřáhl mečík před sebe.

„Co je ono, můj milášku?“ zašišlal Glum (který vždycky oslovoval sám sebe, protože nikdy neměl příležitost mluvit s někým jiným). Tohle právě přišel zjistit, poněvadž momentálně nebyl nijak zvlášť hladový, jenom zvědavý; jinak by byl napřed chňapl a pak teprve šišlal.

„Jsem pan Bilbo Pytlík. Ztratil jsem trpaslíky a ztratil jsem čaroděje a nevím, kde jsem; a ani to vědět nechci, jen když se dostanu odtud.“

„Co to drží v rušiškách?“ zajímal se Glum s pohledem na mečík, který se mu nijak nelíbil.

„Meč, čepel vyrobenou v Gondolinu!“

„Ššš!“ zašišlal Glum a náhle byl samá zdvořilost. „Šnad abyšme še tady pošadili a trošku ši š tím poklábošili, můj milášku? Šnad to má rádo hádanky, šnad jo, ne?“ Usilovně se snažil vypadat přátelsky, alespoň pro tu chvíli, než zjistí něco víc o tom meči i o hobitovi, jestli je tu opravdu docela sám, jestli je dobrý k jídlu a jestli má Glum opravdu hlad. Na nic jiného než na hádanky nemohl přijít. Dávat je a někdy je uhadovat byla jediná hra, jakou kdy hrál s ostatními podivnými tvory, zalezlými v děrách, před pradávnými časy, ještě než přišel o všechny přátele, než byl vyhnán pryč, docela sám, a než zalezl sem hluboko dolů, do tmy pod horami.

„Výborně,“ souhlasil Bilbo, který se usilovně snažil vyhovět, než zjistí něco víc o tom tvorovi, jestli je tu docela sám, jestli je dravý nebo hladový a jestli je to přítel skřetů.

„Vy se ptejte první,“ navrhl, poněvadž zatím neměl čas vymyslet si nějakou hádanku.

A tak Glum zašišlal:

„To je snadné!“ zvolal Bilbo. „Myslím, že je to hora.“

„Je to tak šnadné? Mušíme ši š tím dát šoutěž, můj milášku! Když še milášek žeptá, a ono to neuhodne, tak to šníme, můj milášku. Ještli še to žeptá náš, a my neuhodneme, tak tomu uděláme, co to bude chtít, platí? Ukážeme tomu češtu ven, tak!“

„Platí,“ přikývl Bilbo, který si netroufal odporovat, a div si neztrhal mozek, jak se snažil vymyslet si hádanku, která by ho zachránila před snědením.

To bylo všechno, na co dokázal přijít — pořád musel myslet jen na jídlo. Byla to také pěkně stará hádanka, a Glum ji rozluštil právě tak hravě jako vy.

„Ta je foušatá!“ zašišlal. „Zuby! Žuby, můj milášku, ale my jich máme jen šešt!“ Pak vyrukoval se svou druhou hádankou:

„Momentíček!“ vykřikl Bilbo, který se dosud nezbavil nepříjemných myšlenek na jídlo. Naštěstí už kdysi nějakou hodně podobnou hádanku slyšel, a když se vzpamatoval, napadla ho odpověď. „Vítr! Samozřejmě vítr!“ vyhrkl, a tak se zaradoval, že na místě vymyslel další. „Tohle tomu hnusnému podzemnímu stvoření zamotá hlavu,“ pomyslel si.

K oku v tváři blankytné se točí v tváři zelené zas jiné oči.

První oko na to vece:

„Ty mi podobné jsou přece, jenže jsou to oči nižší

než já — oko v téhle výši.“

„Šš, šš, šš,“ zašišlal Glum. Byl už v podzemí hrozně dlouho a na takovéhle věci zapomínal. Ale právě když Bilbo začínal doufat, že na to ten mizera nepřijde, Glum v sobě vyburcoval prapradávné vzpomínky z dob, kdy ještě žil se svou bábou v jedné díře v říčním břehu. „Ššš, ššš, můj milášku,“ zaradoval se. „To je přece šlunce a pampelišky!“

Jenže takovéhle obyčejné nadzemní každodenní hádanky ho zmáhaly. Také mu připomínaly časy, kdy nebýval tak osamělý a potměšilý a odporný, a to ho vyvádělo z míry. A co víc, dostával z nich hlad, takže tentokrát zkusil něco kapku těžšího a méně příjemného:

Není ji vidět, není ji cítit, není ji šlyšet, nejde ji chytit. Je ža hvěždami a pod horami a vyplňuje práždné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytře žrak.

Naneštěstí pro Gluma Bilbo už kdysi něco podobného slyšel, a odpověď ha něj civěla všude kolem: „Tma!“ odpověděl a nemusel se ani poškrabat na hlavě nebo si nasadit myslicí čapku.

Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní,

vystřelil honem, aby získal čas na vymyšlení nějakého opravdu těžkého hlavolamu. Sám tuhle hádanku považoval za fousatě starou a snadnou, třebaže trochu pozměnil její slova. Jenže pro Gluma se z ní vyklubal zapeklitý chyták. Šišlal si pro sebe, a přece jen nepřišel na rozluštění, nadarmo šeptal a šumloval.

Po nějaké chvíli se Bilba zmocnila netrpělivost. „Tak co je to?“ vyjel si. „Není to čajník, ze kterého utíká pára, jak nejspíš myslíte, když vydáváte takové zvuky.“

„Ať nám to dá šanci, můj milášku, šanci, šš, šš!“

„No tak,“ uhodil na něj Bilbo, když mu dával šanci dost dlouho, „jaká je vaše odpověď?“

Ale Glum si náhle vzpomněl, jak kdysi dávno vybíral ptačí hnízda, jak sedával pod říčním břehem a učil svou bábu vysávat — „Vajíško!“ zašišlal. „Vajíško je to!“ A pak dal hádanku sám:

On si teď také myslel, že dal hádat něco hrozně lehkého, poněvadž mu rozluštění pořád tanulo na mysli. Ale na nic lepšího si v tom okamžiku nemohl vzpomenout, tak ho vyčerpala hádanka s vajíčkem. A přece to byl hlavolam pro chudáka Bilba, který neměl nikdy nic společného s vodou, když se jí mohl vyhnout. Řekl bych, že vy jste už rozluštění uhodli, když si sedíte pohodlně doma a v myšlenkách vás neruší nebezpečí, že budete snědeni. Bilbo seděl, párkrát si odkašlal, ale nevypravil ze sebe hlásku.

Po chvíli si Glum začal rozkošnicky šišlat pro sebe:

„Bude nám to šmakovat, můj milášku? Je to šťavnaté? Dá še to dobře chrouštat?“ A začal po Bilbovi ze tmy pošilhávat.

„Momentíček!“ zaprosil Bilbo všecek roztřesený. „Já vám prve taky dal spoustu času!“

„Muší ši to pošpíšit, pošpíšit!“ naléhal Glum a začal vylézat z člunu na břeh, aby se na Bilba vrhl. Ale když stoupl dlouhou nohou s plovací blánou do vody, vyskočila z vody leknutím ryba a pleskla sebou na nohu Bilbovi.

„Brr!“ otřásl se hobit. „Ta je studená a slizká!“ A tak přišel na rozluštění. „Ryba! Ryba!“ vykřikl. „Je to ryba!“

Glum byl strašlivě zklamaný, ale Bilbo už vypálil další hádanku tak rychle, jak jen dokázal, takže Glum musel zpátky do člunu a přemýšlet.

Tahle hádanka nebyla nejvhodnější, jenže Bilbo neměl čas, aby vymyslel něco těžšího. Za jiných okolností by možná dalo Glumovi dost starostí rozlousknout ji, ale po řeči o rybě nebylo tak těžké domyslet se, co je to ta „beznožka“, a ostatek byl snadný. „Ryba na stolku, člověk u stolku sedí na stoličce a kočka dostane kosti,“ tak zní samozřejmě odpověď a Glum na ni brzy přišel. Potom si pomyslel, že je načase vytasit se s něčím drsným a drtivým. Tak tedy zašišlal:

Chudák Bilbo sice pochopil, že šišlavý Glum měl na mysli „krále skolí“ a nikoli nějaké školení, ale stejně seděl ve tmě a marně si lámal hlavu, který ze strašných obrů a lidožroutů, o jakých slýchal vyprávět, by dokázal všechny tyhle věci. Měl pocit, že rozluštění tkví někde docela jinde a že by na to měl přijít, jenže na nic nepřicházel. Dostal strach, a to je pro myšlení zhouba.

Glum začal opět vylézat z člunu. Pleskl sebou do vody a pádloval k břehu; Bilbo viděl jeho blížící se oči. Jazyk jako by mu zdřevěněl v ústech, chtěl vykřiknout: „Dopřejte mi ještě čas! Dopřejte mi čas!“ Ale dokázal jenom zapištět: „Čas! Čas!“

Zachránila ho pouhá šťastná náhoda. Poněvadž to bylo samozřejmě správné rozluštění.

Glum byl znovu zklamaný a teď začínal dostávat vztek a hra ho už otravovala. Dostal z ní taky pořádný hlad. Tentokrát se ani nevrátil do člunu. Usadil se ve tmě vedle Bilba. To bylo hobitovi příšerně nepříjemné a rozptylovalo mu to myšlenky.

„Muší to teď dát hádanku nám, můj milášku, jiště, jiště. Ještě jednu hádanku, jiště,“ šišlal Glum.

Ale Bilbo prostě nedokázal na nic přijít, když to odporné studené a mokré stvoření sedělo vedle něho, osahávalo ho a šťouchalo do něho. Škrábal se na hlavě, štípal se, ale pořád nemohl nic vymyslet.

„Tak še náš to žeptalo! Žeptalo še!“ pobízel ho Glum.

Bilbo se štípal a pleskal, svíral svůj mečík, a dokonce si druhou rukou zajel i do kapsy. Nahmátl tam prstýnek, který prve našel v chodbě a pak na něj zapomněl.

„Co to mám v kapse?“ řekl nahlas. Promluvil sám k sobě, ale Glum myslel, že je to hádanka, a strašně ho to rozčililo.

„To není fér!“ bránil se. „To přece není vůbec, ale vůbec fér, když še náš to ptá, co to má ve švých ošklivých kapšiškách!“

Když Bilbo viděl, co se stalo, a když ho nenapadlo nic lepšího, trval na své otázce. „Co to mám v kapse?“ opakoval hlasitěji.

„Ššš!“ zašišlal Glum. „Muší náš to nechat hádat třikrát, můj milášku, třikrát!“

„No dobrá! Tak hádejte!“ souhlasil Bilbo.

„Rušišku!“ řekl Glum.

„Špatně,“ odsekl Bilbo, který naštěstí právě vytáhl ruku z kapsy. „Hádejte znovu!“

„Ššš!“ rozčiloval se Glum čím dál víc. Myslel na všechny věci, co nosil po kapsách sám: rybí kosti, skřetí zuby, vlhké škeble, kus netopýřího křídla, ostrý kámen, na kterém si brousil tesáky, a jiné ohavnosti. Snažil se představit si, co nosí v kapsách jiné bytosti. „Nůž!“ vyhrkl konečně.

„Špatně!“ zajásal Bilbo, který svůj nůž před časem ztratil. „Poslední pokus!“

Teď na tom byl Glum daleko hůř, než když mu Bilbo dal prve hádanku s vajíčkem. Šišlal a šumloval, předkláněl se a zakláněl, pleskal nohama o zem, kroutil se a svíjel, ale pořád si ještě netroufal promarnit svou poslední příležitost.

„No tak!“ pobídl ho Bilbo. „Čekám!“ Snažil se, aby to znělo směle a bodře, ale vůbec si nebyl jistý, jak hra skončí, jestli Glum uhodne či ne.

„Čas vypršel!“ řekl konečně.

„Provázek — nebo nic!“ vyvřískl Glum, což nebylo tak docela fér — hádat dvě věci najednou.

„Obojí špatně!“ vykřikl Bilbo, kterému spadl kámen ze srdce, okamžitě vyskočil na nohy, opřel se zády o nejbližší stěnu a napřáhl mečík. Věděl ovšem, že hra na hádanky je nesmírně dávná a posvátná, takže i zkažení a zlí tvorové se při ní bojí podvádět. Cítil však, že na tohle slizké stvoření není žádné spolehnutí, že splní slib, když se dostane do úzkých. Každá záminka mu bude dobrá, aby z toho vyklouzlo. A poslední otázka koneckonců nebyla pravá hádanka podle prastarých pravidel.

Ale Glum ho aspoň hned nenapadl. Viděl mečík v Bilbově ruce. Seděl nehybně, třásl se a šeptal si. Jenže Bilbo už nechtěl čekat.

„Tak co?“ ozval se. „Co váš slib? Chci odtud pryč. Musíte mi ukázat cestu.“

„To že šme šlíbili, můj milášku? Ukážat tomu ošklivému Pytlíkovi češtu ven? Jiště, jiště. Ale copak má v té kapšišce, he? Ani provážek, milášku, ani nic. Kdepak! Glum!“

„To vás nemusí zajímat,“ odbyl ho Bilbo. „Slib je slib.“

„Vžteká še to, nemá to žádnou trpělivošt, milášku,“ šišlal Glum. „Ale muší počkat, jiště, muší. Nemůžeme těmi tunely nahoru pošpíchat. Napřed ši mušíme něco přinéšt, něco, co nám pomůže.“

„Tak rychle dělejte!“ pobídl ho Bilbo, kterému se ulevilo, že jde Glum pryč. Myslel si, že se jen tak vymlouvá a nemíní se vrátit. O čem to vlastně Glum mluvil? Co užitečného mohl schovávat ve tmě na jezeře? Ale Bilbo se mýlil. Glum se mínil vrátit. Byl teď navztekaný a hladový. A byl to bídný a zlý tvor a měl už svůj plán. Nedaleko měl svůj ostrov, o kterém Bilbo neměl tušení, a ve své skrýši schovával pár ubohých nicotností a jednu překrásnou, nádhernou a báječnou věcičku. Měl tam jistý prsten, zlatý prsten, drahocenný prsten.

„Náš dárešek k naroženinám,“ šeptal si pro sebe, jako to dělával často v těch nekonečných tmavých dnech. „Ten teďka potřebujeme, jiště, ten potřebujeme!“ Potřeboval jej, poněvadž to byl kouzelný prsten, a když jste si jej navlékli na prst, byli jste neviditelní; bylo vás možno zahlédnout jen v plném slunečním světle, a to ještě jen podle vašeho stínu, matného a roztřeseného.

„Náš dárešek k naroženinám! Doštali šme ho k naroženinám, můj milášku!“ Tak si to říkal vždycky. Ale kdo ví, jak Glum k tomu dárku přišel, kdysi před věky za starých časů, kdy ještě takových prstenů bývalo na světě dost? Na to by snad nemohl odpovědět ani Pán, který těmi prsteny vládl. Glum svůj prsten napřed nosil na prstě, dokud ho nezačal tlačit; pak ho nosíval ve váčku na holém těle, dokud mu prsten neodřel kůži; a teď jej obvykle skrýval v jedné skalní dutině na svém ostrově a vždycky se na něj chodil dívat. A dosud si jej občas navlékal, když už to bez prstenu nemohl vydržet, nebo když dostal ukrutánský hlad a ryby se mu už zprotivily. V takových případech se plížíval temnými chodbami a číhal na zbloudilé skřety. Odvažoval se dokonce na místa, kde hořely pochodně, až z toho mžoural a pálily ho oči, protože i tam byl v bezpečí. Ano, docela v bezpečí. Žádný skřet ho neviděl, nikdo si ho nevšiml, teprve když ho Glum popadl za krk. Ještě před několika hodinami měl svůj prsten na prstě a chytil malé skřítě. Jak pištělo! Glumovi z něho zbylo ještě pár kostí na ohlodávání, ale teď zatoužil po něčem šťavnatějším.

„Budeme docela v bežpečí, jiště,“ šeptal si. „Neuvidí náš to, že, můj milášku? Kdepak. Neuvidí náš to a ten ošklivý mečík tomu nebude k ničemu, šamožřejmě.“

Takovéhle černé myšlenky měl tedy za lubem, když najednou uklouzl od Bilba, doplácal se k svému člunu a vyplul do tmy. Bilbo si myslel, že ho slyší naposledy. Přesto ještě chvíli čekal, protože neměl ani zdání, jak by odtud našel cestu sám.

Náhle uslyšel strašné zaskučení. Až mu z toho přeběhl mráz po zádech. Glum ve tmě kvílel a proklínal, podle zvuku ne příliš daleko. Byl na svém ostrově, šmátral sem a tam, hledal a pátral — ale nadarmo.

„Kde to máme? Kde to máme?“ slyšel ho Bilbo bědovat. „Žtratili šme to, můj milášku, žtratili! Šakra, šakra, milášku, žtratili!“

„Co se děje?“ zavolal Bilbo. „Co že jste ztratil?“

„Nešmí še náš ptát!“ ječel Glum. „Do toho mu nic není, glum! Žtratilo še to, glum, glum, glum!“

„Já jsem se taky ztratil!“ křikl Bilbo. „A chci se zase najít. Vyhrál jsem naši hru a vy jste mi něco slíbil. Tak pojďte sem! Pojďte a vyveďte mě odsud a pak si hledejte dál!“ Ať Glum naříkal sebežalostněji, Bilbo ho nedokázal příliš litovat a měl dojem, že jestli Glum po něčem touží tak úpěnlivě, nemůže to být nic dobrého. „Pojďte sem!“ vykřikl.

„Ne, ještě ne, milášku!“ odpověděl Glum. „Mušíme to hledat, žtratilo še to, glum!“

„Vždy jste neuhodl mou poslední hádanku a něco jste mi slíbil!“ trval na svém Bilbo.

„Neuhodl hádanku!“ opakoval Glum. Pak to náhle ze tmy ostře zašišlalo: „Co má v kapšiškách? Řeklo nám to! Muší nám to napřed říct!“

Pokud Bilbo věděl, neměl žádný zvláštní důvod, aby mu to neřekl. Glum se toho dovtípil rychleji než on; docela přirozeně, vždy na tu jedinou věc myslel celé věky a věčně se bál, že mu ji někdo ukradne. Ale Bilba ty průtahy dopalovaly. Koneckonců hru vyhrál přiměřeně fér způsobem a strašně přitom riskoval. „Odpovědi se měly uhodnout, ne se na ně doptávat!“ odsekl.

„Jenže to nebyla fér otážka,“ namítl Glum. „To nebyla pořádná hádanka, milášku, kdepak“

„Jestli tedy jde o obyčejné otázky,“ opáčil Bilbo, „tak já se vás zeptal první. Co jste ztratil? Odpovězte mi!“

„Co má v kapšiškách?“ Zašišlání se ozvalo hlasitěji a ostřeji, a když se Bilbo zadíval tím směrem, uviděl k svému zděšení, jak se na něho upírají dva světelné body. Glumovy oči se s narůstajícím podezřením rozhořívaly bledými plamínky.

„Co jste ztratil?“ naléhal Bilbo.

Ale teď už Glumovy oči plály zeleným ohněm a rychle se blížily. Glum byl zase ve člunu a divoce pádloval zpátky k temnému břehu a srdce mu zaplavila taková zuřivost nad ztrátou a takové podezření, že ho Bilbův mečík už neodstrašoval.

Bilbo nechápal, co toho bídného tvora tak rozvášnilo, ale viděl, že je všemu konec a že ho Glum chce v každém případě zamordovat. V poslední chvíli vzal nohy na ramena a uháněl naslepo zpátky černou chodbou, kudy sem přišel, držel se těsně u stěny a hmatal po ní levou rukou.

„Co má v kapšiškách?“ zašišlalo to hlasitě za ním a ozvalo se cáknutí, jak Glum vyskočil z člunu. „Co tam vlastně mám, to bych taky rád věděl,“ pomyslel si Bilbo, když tak klopýtal a supěl chodbou. Sáhl si levou rukou do kapsy. Prstýnek ho zastudil, jak tiše vklouzl na jeho tápající ukazováček.

Šišlání se mu ozývalo těsně v patách. Když se ohlédl, viděl Glumovy oči jako zelené lampičky stoupající do svahu. Hrůza ho přiměla k pokusu o ještě rychlejší běh, ale náhle zakopl o nějakou překážku na zemi a natáhl se jak dlouhý tak široký s mečíkem pod sebou.

Glum ho v okamžiku dohnal. Ale dřív než Bilbo stačil cokoli podniknout, popadnout dech, sebrat se nebo zamávat mečem, Glum s nadávkami a šišláním proběhl kolem něho, aniž si ho povšiml.

Co tohle mohlo znamenat? Glum přece viděl ve tmě. Bilbo zahlédl svit jeho očí dokonce i zezadu. Namáhavě se zvedl a zasunul do pochvy meč, který začal znovu slabě zářit, a náramně opatrně pokračoval v cestě. Nic jiného mu zřejmě nezbývalo. Nemělo smysl ploužit se zpátky ke Glumovu jezeru. Ale když půjde za ním, Glum ho možná mimovolně zavede k nějakému východu, kudy se dá uniknout.

„Šakra! Šakra! Šakra!“ šišlal Glum. „Žatracenej Pytlík! Je pryč! Co to má v kapšiškách? Už šme na to přišli, přišli, můj milášku! Našel to, jiště, jiště! Náš dárešek k naroženinám.“

Bilbo nastražil uši. Konečně na to začínal přicházet sám. Trochu si přichvátl, aby se dostal, co nejblíž si troufal, za Gluma, který pořád pospíchal neohlížeje se za sebe, ale rozhlížel se ze strany na stranu, jak se Bilbo domyslel podle slabých odlesků na stěnách.

„Náš dárešek k naroženinám! Šakra! Jak šme ho mohli žtratit? No jo, takhle! Když šme tudy šli pošledně, když šme žakroutili krkem tomu ošklivému píškleti. To je ono! Šakra! Vykloužlo nám to, po všech těch štoletích! Je to pryč, glum!“

Glum se náhle posadil a rozplakal se, sípavě a bublavě, až z toho šla hrůza. Bilbo zůstal stát a přitiskl se těsně ke stěně tunelu. Po nějaké chvíli přestal Glum plakat a začal mluvit. Jako by se hádal sám se sebou.

„Ne, nemá cenu vracet še tam a hledat, ne. Ani ši nepamatujeme, kde šme všude byli. Nemá to výžnam. Má to Pytlík ve švých kapšiškách; ten ošklivý čmuchal to našel, to je jašné.

To jenom hádáme, milášku, jenom hádáme. Nemůžeme mít jištotu, dokud to hnušné štvoření nenajdeme a nežmáčkneme. Ale ono to neví, co náš dárešek dokáže, že ne? Nechá si ho proště v kapšišce. Neví to, a nemůže še doštat daleko. Šamo še to žtratilo, to čmuchadlo hnušné. Neví, kudy odšud ven. Šamo to řeklo.

Řeklo to, jiště, ale švindluje to. Neřekne to, co ši to myšlí. Neřekne, co má v kapšiškách. Ví to. Žná to ceštu šem, tak muší žnát ceštu odšud. Jde to k žadním vrátkám. Jiště, k žadním vrátkám.

V tom případě to chytnou škřetové. Tamtudy še to ven nedoštane, můj milášku.

Ššš, ššš, glum! Skřetové! Jiště, ale ještli to má náš dárešek, milášku, tak ho doštanou škřetové, glum! Najdou ho a přijdou na to, co dokáže. A pak už nikdy nebudeme v bežpečí, glum! Někdo že škřetů ši ho navlíkne a nikdo ho neuvidí. Ani naše byštrožraké oči ši ho nevšimnou, a on še nepožorovaně připlíží a rafne náš, glum, glum!

Tak radši přeštaňme rožkládat a pošpěšme ši, můj milášku. Ještli šel Pytlík tím šměrem, mušíme šebou hodit! Honem! Není to už daleko! Švihněme šebou!“

Glum vyskočil a vyrazil dlouhým; šouravými kroky. Bilbo si pospíšil za ním, stále opatrně, třebaže se teď bál především, aby nezakopl o nějakou další překážku a nenatropil při pádu hluk. Hlavou mu vířily naděje i pochybnosti. Zdálo se, že prsten, který má na prstě, je kouzelný prsten: dělá vás neviditelným! Slýchal už samozřejmě o takových věcech v prastarých zkazkách, ale pořád ještě nemohl věřit tomu, že by podobný prsten opravdu našel čirou náhodou. A přece jen: Glum se svýma bystrýma očima ho před chvílí minul na pouhý krok od něho!

Pokračovali v cestě, Glum šouravě pleskal nohama napřed, šišlal a proklínal, a Bilbo se za ním tichounce kradl, jak jenom hobit dokáže. Brzy dospěli do míst, kde si Bilbo cestou dolů všiml postranních chodeb po obou stranách. Glum je okamžitě začal počítat.

„Jedna nalevo, tak. Jedna napravo, tak. Dvě napravo, jiště. Dvě nalevo, jiště, jiště.“ A tak pořád dál. Když počet vzrůstal, Glum zpomalil a začal se třást a pofňukávat; čím dál se vzdaloval od své vody, tím větší dostával strach. Mohli tu kolem být skřetové, a on ztratil svůj prsten. Nakonec se zastavil u nízkého průchodu po levé straně cestou nahoru.

„Šedm napravo, jiště. Šešt nalevo, jiště!“ šeptal si. „Tady to je. Tudy vede ta cešta k žadním vrátkám, jiště. Tímhle průchodem!“

Nakoukl tam a vzápětí ucouvl. „Jenomže tam nešmíme, můj milášku. Šou tam škřetové. Špoušta škřetů. Požnáváme to po čichu. Ššš! Co ši pošneme! Šakra, žatraceně! Mušíme počkat, tady, milášku, počkáme a uvidíme.“

Tak uvázli na mrtvém bodě. Glum přece jen přivedl Bilba k východu ven, jenomže Bilbo jím nemohl projít! Právě uprostřed průchodu dřepěl rozcapený Glum a oči mu studeně svítily v hlavě, když jí kymácel mezi koleny ze strany na stranu.

Bilbo se odplížil od stěny tišeji než myška, ale Glum okamžitě ztuhl, začenichal a oči mu zezelenaly. Tiše, ale hrozivě zašišlal. Hobita vidět nemohl, ale byl teď na stráži a měl i jiné smysly zbystřené temnotou: sluch a čich. Zdálo se, že se tiskne až k zemi, s placatýma rukama roztaženýma a s hlavou vystrčenou vpřed, s nosem skoro těsně na kameni. Třebaže se v přísvitu svých vlastních očí rýsoval jenom jako černý stín, Bilbovi bylo zřejmé, že je napjatý jako tětiva luku, jenjen vystřelit.

Hobit skoro přestal dýchat a ztuhl sám. Bylo to zoufalé. Musel pryč, ven z té děsivé tmy, dokud mu ještě zbývala špetka síly. Musel bojovat. Musel probodnout toho hnusného netvora, vypíchnout mu oči, zabít ho. Vždyť netvor chtěl zabít jeho. Ne, to by nebyl fér boj. Bilbo teď byl neviditelný. A Glum neměl meč. A dosud vlastně hobitovi nehrozil zabitím, ani se o to zatím nepokusil. A byl to osamělý, ztracený ubožák. Bilbovi se vzedmula v srdci vlna náhlého pochopení, soucitu smíšeného s hrůzou: představil si rázem tu nekonečnou řadu dní beze světla, bez naděje na něco lepšího, to tvrdé kamení, studené ryby, plížení a šišlavý šepot. To všechno mu proletělo hlavou jako blesk. Zachvěl se. A pak náhle v druhém záblesku jako by sebral novou sílu a rozhodnost — a skočil.

Na člověka by to nebyl žádný velký skok, ale byl to skok do tmy. Přeletěl rovnou přes Glumovu hlavu, sedm stop vpřed a tři stopy do výšky; sice to nevěděl, ale div si přitom nerozbil hlavu o nízký strop průchodu.

Glum se vrhl dozadu a chňapl po hobitovi, který letěl přes něj, ale pozdě: ruce mu hrábly do prázdna a Bilbo, který šťastně dopadl na své silné nožky, si to už metelil novým tunelem. Ani se neohlédl, co Glum dělá. Nejdřív mu šišlal a spílal skoro v patách, ale pak to přešlo. Najednou se ozvalo zavytí, při kterém stydla krev, plné nenávisti a zoufalství. Glum byl poražen.

Neodvážil se už dál. Přišel o všechno: přišel o kořist i o jedinou věc, na které kdy lpěl, o svůj dárešek, o svého miláška. Bilbo při tom výkřiku ucítil srdce až v hrdle, ale utíkal pořád dál. Teď se za ním ozval hlas, slabý jako ozvěna, ale dosud výhružný:

„Žloděj, žloděj, žloděj! Pytlík! Nenávidíme ho, nenávidíme ho až navěky!“

Pak se rozhostilo ticho. Ale i to připadalo Bilbovi hrozivé. „Jestli jsou skřeti tak blízko, že je Glum vyčenichal,“ pomyslel si, „tak slyšeli jeho vytí a spílání. Teď opatrně, nebo tě tahle cesta zavede do ještě horší šlamastyky!“

Chodba byla nízká a nahrubo proražená. Pro hobita nebylo zvlášť těžké pohybovat se v ní, až na to, že si přes veškerou opatrnost znovu párkrát narazil prsty u nohou o šeredné špičaté kameny na zemi. „Pro skřety je trochu nízká, aspoň pro ty veliké,“ myslel si Bilbo, poněvadž nevěděl, že i velcí skřeti, horští šotouši, běhají obrovskou rychlostí v takovém předklonu, že se rukama skoro dotýkají země.

Po chvíli chodba, která se až dosud svažovala, začala znovu stoupat a brzy vedla příkře vzhůru. To zpomalilo Bilbův postup. Ale konečný příkrý sráz skončil, chodba zahnula a znovu se sklonila dolů, a tam na úpatí krátkého svahu uviděl, jak za dalším zákrutem prosvítá nějaké světlo. Ne rudé světlo jako oheň či lucerna, ale bílé světlo jako pod širým nebem. Teď se Bilbo dal do běhu.

Uháněl tak rychle, jak jen ho nohy nesly, proběhl posledním zákrutem a náhle se octl na otevřeném prostranství, které mu po vší té tmě připadalo oslnivě jasné. Ve skutečnosti to byly pouze sluneční paprsky, vnikající dovnitř velkými otevřenými kamennými dveřmi.

Bilbo zamrkal a pak náhle uviděl skřety: skřety v plné zbroji s tasenými meči, kteří seděli přímo ve dveřích a hlídali s vyvalenýma očima chodbu, jež k těm dveřím vedla. Byli ve střehu, vyburcovaní, připravení na všechno.

Spatřili ho dřív, než on spatřil je. Ano, uviděli ho. Ať už to byla náhoda nebo poslední trik prstenu, než si zvykl na nového pána, najednou jej hobit neměl na prstě. Skřeti se s jásotem vrhli k němu. Bilbo pocítil bodnutí strachu a pocitu porážky jako ozvěnu Glumovy bídy, zapomněl dokonce tasit meč a strčil si ruce do kapes. Ale prsten tam pořád ještě byl, v levé kapse, a znovu mu vklouzl na prst. Skřeti se zarazili. Po Bilbovi najednou nebylo ani stopy. Zmizel jim. Zaječeli dvakrát hlasitěji než předtím, ale ne už jásavě.

„Kde je?“ křičeli.

„Vrátil se do chodby!“ vřeštěli někteří.

„Tudy!“ hulákali jedni. „Tamhletudy!“ ječeli druzí. „Hlídejte dveře!“ zařval jejich velitel.

Píšťalky hvízdaly, brnění řinčelo, meče chřestily, skřetové proklínali a pobíhali sem a tam, padali jeden přes druhého a soptili vzteky. Strhl se strašný povyk, pokřik a mela.

Bilbo se hrozně vyděsil, ale měl dost rozumu, aby pochopil, co se stalo, takže vklouzl za veliký sud s pitím pro skřetí stráže, a tak se vyhnul srážce s nimi, ušlapání i tomu, že by ho nahmátli a polapili.

„Musím se dostat ke dveřím, musím se dostat ke dveřím!“ opakoval si v jednom kuse, ale trvalo mu dlouho, než se odhodlal pokusit se o to. Pak to vypadalo jako nějaká hrozná hra na slepou bábu. Všude byla spousta pobíhajících skřetů a chudák malý hobit uhýbal sem a tam; byl poražen jedním skřetem, který nemohl pochopit, do čeho to vrazil; odlezl odtamtud po čtyřech, proklouzl právě včas mezi nohama skřetího velitele, vstal a rozběhl se ke dveřím.

Byly dosud pootevřené, ale nějaký skřet je už málem přibouchl. Bilbo jimi zacloumal, ale nemohl jimi pohnout. Snažil se protáhnout zbylou škvírou. Protahoval se a protahoval, jenomže uvízl! Bylo to děsné. Knoflíky se mu zachytily mezi okrajem dveří a jejich pažením. Viděl ven do volné krajiny: vedlo tam pár schodů do úzkého údolíčka mezi vysokými horami; slunce právě vysvitlo za mrakem a jasně ozařovalo vnější stranu dveří — jenže se nemohl dostat ven.

Náhle jeden ze skřetů uvnitř zařval: „U dveří je nějaký stín. Někdo je venku!“

Bilbo ucítil srdce až v hrdle. Ze vší síly sebou zavrtěl. Knoflíky se rozletěly na všechny strany. Byl venku, s potrhaným kabátem a vestou, skákal dolů po schodech jako kamzík, zatímco zmatení skřeti dosud sbírali na prahu jeho pěkné mosazné knoflíky.

Samozřejmě se brzy pustili za ním, s houkáním a pokřikováním, a pronásledovali ho mezi stromy. Jenomže skřetové nesnášejí slunce; třesou se jim z něho nohy a motá se jim hlava. Nemohli Bilba s navlečeným prstenem objevit, protože se jim proplétal mezi stíny stromů, běžel rychle a tiše a vyhýbal se slunci, a tak se brzy s bručením a proklínáním vrátili na stráž ke dveřím. Bilbo jim unikl.