Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 6 Z deště pod okap

Bilbo unikl skřetům, ale nevěděl, kde je. Přišel o kapuci, o plášť, o potraviny, o poníka, o své knoflíky i o přátele. Putoval dál a dál, dokud slunce nezačalo klesat k západu — za horami! Jejich stíny padaly přes Bilbovu stezku a on se ohlédl. Pak se podíval před sebe a viděl jenom zvlněné hřebeny a svahy klesající k nížině a k pláním, které tu a tam probleskovaly mezi stromy.

„Jemináčku!“ zvolal. „Zdá se, že jsem se dostal přímo na druhou stranu Mlžných hor, rovnou na pokraj Záhoří! Kampak se jen poděl Gandalf a trpaslíci? Doufám z celé duše, že nezůstali ještě pod horami v moci skřetů!“

Putoval stále dál, prošel tím vysoko položeným údolíčkem a pustil se dolů ze svahu pod ním, ale po celou tu dobu v něm čím dál víc hlodalo jedno náramně nepříjemné pomyšlení. Kladl si otázku, jestli by se teď, když má kouzelný prsten, neměl vrátit do těch děsivých tunelů a hledat tam své přátele. Právě se rozhodl, že je to jeho povinnost, že se tam vrátit musí — a byl z toho všecek nešťastný -, když náhle zaslechl nějaké hlasy.

Zůstal stát a zaposlouchal se. Neznělo to jako řeč skřetů, a tak se jal ostražitě plížit vpřed. Byl na kamenité stezce, která se vinula dolů podél skalnaté stěny po levé ruce; po pravici se půda svažovala a pod úrovní stezky tam byly rokle obrostlé převislými keři a nízkým stromovím. V jedné z těch roklí pod křovím někdo mluvil.

Bilbo se připlížil a najednou mezi dvěma balvany uviděl vykukovat hlavu s červenou kapucí: byl to Balin na stráži. Hobit by byl nejradši zatleskal a zavýskal radostí, ale neudělal to. Měl pořád ještě navlečený kouzelný prsten, ze strachu, aby se nesetkal s něčím neočekávaným a nemilým, a uvědomil si, že Balin hledí přímo na něj, ale nevidí ho.

„Teď je ale pořádně překvapím!“ řekl si, když lezl do křoví na pokraji rokle. Gandalf se právě s trpaslíky hádal. Probírali všechno, co je potkalo v tunelech, a lámali si hlavy tím, co mají podniknout dál. Gandalf prohlásil, že rozhodně nemohou pokračovat v cestě a nechat pana Pytlíka v rukách skřetů, dokud se nepokusí zjistit, zda je živý či mrtvý, a dokud se nepokusí o jeho záchranu.

„Koneckonců je to můj přítel,“ řekl čaroděj, „a není to špatný chlapíček. Cítím se za něj odpovědný. Ani nevíte, jak mě mrzí, že jste ho ztratili.“

Trpaslíci namítali, že nevědí, proč ho vůbec brali s sebou, proč. se hobit nedokázal držet svých přátel a nepouštět se jich a proč čaroděj nevybral někoho, kdo má víc rozumu. „Prozatím z něho koukalo víc potíží než užitku,“ řekl jeden z nich. „Jestli se teď máme vrátit do těch ohavných tunelů a hledat ho, ať ho radši vezme čert!“

Gandalf rozzlobeně odsekl: „Já jsem ho přivedl a neberu s sebou nikoho, kdo není k žádnému užitku.

Buďto mi pomůžete hledat ho, nebo půjdu a nechám vás tady, abyste se dostali z kaše, jak sami nejlíp dokážete. Jestli se nám ho podaří najít, ještě mi poděkujete, než tohle všechno skončí. Proč jste ho vlastně upustil a nechal ho ležet, Dori?“

„Vy byste ho byl taky upustil,“ bránil se Dori, „kdyby vás nějaký skřet znenadání popadl ve tmě za nohu, podrazil vás a zezadu vás nakopl!“

„Tak proč jste ho zase nesebral?“

„Propánakrále! Jak se tak můžete ptát? Skřetové na nás doráželi a kousali ve tmě, jeden padal přes druhého a všichni jsme do sebe vráželi. Vy jste mi málem usekl hlavu Glamdringem a Thorin se rozháněl na všechny strany Orkristem. A najednou jste dal jednu tu svou oslepující šlehu, a pak jsme viděli, jak skřetové s kňučením utíkají zpátky. Vy jste vykřikl: ,Všichni za mnou!‘ a každý měl běžet za vámi. Taky jsme mysleli, že to každý udělal. Dobře víte, že nebyl čas na žádné přepočítávání, dokud jsme neprorazili mezi strážemi dolní bránou a nedostali se horempádem až sem. A tady teď jsme — bez toho lupiče, aby ho husa kopla!“

„A tady je ten lupič!“ ozval se Bilbo, sestoupil doprostřed mezi ně a stáhl si prsten.

Pánijáni, ti vyskočili! A jak vykřikli překvapením i radostí! Gandalf žasl právě tak jako každý z nich, ale pravděpodobně ho to potěšilo víc než všechny ostatní dohromady. Vzal si na paškál Balina a řekl mu své mínění o hlídce, která nechá bez výstrahy někoho proniknout rovnou do jejich středu. Výsledek byl ten, že Bilbova reputace u trpaslíků po tomhle kousku ohromně vzrostla. Jestli do té doby přes Gandalfovo ujišťování pochybovali o hobitových prvotřídních lupičských kvalitách, teď je všechny pochybnosti přešly.

Balinovi to vrtalo hlavou nejvíc, ale všichni souhlasili, že to Bilbo provedl náramně šikovně.

Bilbovi jejich chvála dělala tak dobře, že se jen v duchu zasmál, ale o prstenu se nezmínil ani slůvkem. Když se ho vyptávali, jak to dokázal, odpověděl: „Ale, prostě jsem se mezi vás připlížil, to víte, že hodně opatrně a tiše.“

„Hm, to je poprvé, co se mi rovnou před nosem proplížila tiše a opatrně třeba jen myš, abych ji nezmerčil,“ zabručel Balin, „a musím před vámi smeknout.“ A opravdu smekl kapuci se slovy: „Balin k vašim službám.“

„Bilbo Pytlík, váš služebník,“ opětoval jeho poklonu hobit. Potom chtěli slyšet podrobně o jeho dobrodružstvích od chvíle, kdy se jim ztratil, a on se posadil a všechno jim vypověděl, nezmínil se však o nálezu prstenu. („To má čas,“ pomyslel si.) Zejména je zaujala hádankářská soutěž a s velkým pochopením se celí roztřásli, když jim popisoval Gluma.

„A pak jsem si už nemohl vymyslet žádnou hádanku, když tak seděl vedle mne,“ končil Bilbo, „a tak jsem se ho zeptal, co mám v kapse. A on to ani na tři pokusy nemohl uhádnout. Tak mu tedy povídám: ,Co váš slib? Ukažte mi cestu ven!‘ Jenže on po mně skočil, aby mě zabil, a já se dal na útěk, ale zakopl jsem a upadl, a on mě ve tmě minul. Pak jsem se vydal za ním, protože jsem slyšel, jak mluví sám k sobě. Myslel si, že opravdu znám cestu ven, a tak se k ní pustil. A potom se usadil zrovna ve vchodu k ní, a já kolem něho nemohl projít. Tak jsem ho přeskočil a utekl jsem mu a běžel jsem dolů k té bráně.“

„A co stráže?“ zajímali se. „To tam žádné nebyly?“

„I byly, spousta! Jenže jsem jim vykličkoval. Uvízl jsem pak ve dveřích, které byly pootevřené jen škvírou, a přišel jsem tam o spoustu knoflíků,“ řekl smutně s pohledem na své potrhané šaty. „Jenže jsem se přece jen protáhl — a tak jsem teď tady.“

Trpaslíci se na něj začali dívat s docela novým respektem, když mluvil o kličkování před strážemi, skoku přes Gluma a protažení škvírou dveří, jako by to nebylo nic těžkého a nebezpečného.

„Co jsem vám říkal?“ zasmál se Gandalf. „Na panu Pytlíkovi je toho víc, než byste řekli.“ Při těch slovech se na Bilba divně podíval zpod huňatého obočí a hobit by byl rád věděl, jestli čaroděj uhodl, co ve svém vyprávění vynechal.

Potom se začal sám vyptávat, poněvadž jestliže zatím Gandalf vysvětlil všechno trpaslíkům, Bilbo to neslyšel. Chtěl se dozvědět, jak se čaroděj znovu objevil mezi skřety, a kde se teď vlastně všichni octli.

Po pravdě řečeno, čaroději nikdy nevadilo vysvětlovat svou vlastní chytrost víc než jednou, a tak nyní Bilbovi pověděl, že on i Elrond si byli dobře vědomi přítomnosti zlých skřetů v oné části hor. Jejich hlavní brána však dřív ústila do jiného průsmyku poněkud schůdnějšího, takže tam často lapali poutníky, které poblíž skřetí brány zastihla noc. Pocestní pak zřejmě přestali oné stezky užívat a skřetové byli nuceni otevřít nový vchod na vrcholu průsmyku, kterým šli trpaslíci, a to jistě docela nedávno, poněvadž až dosud byla ta stezka úplně bezpečná.

„Musím se poohlédnout po nějakém víceméně slušném obrovi, aby jim ten vchod zase zavalil,“ řekl Gandalf, „nebo brzy nebude možný vůbec žádný přechod přes hory.“

Jakmile Gandalf uslyšel v jeskyni Bilbovo zaječení, uvědomil si, co se stalo. V záblesku, jímž zabil skřety, kteří se na něj vrhli, proklouzl puklinou dovnitř, právě když se zavírala. Sledoval pohůnky a zajatce až na práh velké síně, tam se posadil a vyčaroval nejlepší kouzlo, jaké v tom šeru svedl.

„Byla to náramně choulostivá záležitost,“ poznamenal. „Jen taktak to vyšlo!“

Gandalf ovšem speciálně studoval čarování s ohněm a se světlem (dokonce ani hobit nikdy nezapomněl na magický ohňostroj při svatojánských oslavách u. starého Brala, jak si vzpomínáte). Ostatek už všichni známe — až na to, že Gandalf dobře věděl o zadních vrátkách, jak skřetové říkali dolejší bráně, kde Bilbo přišel o knoflíky. Vlastně o nich věděl každý, kdo byl obeznámen s touhle částí hor, ale jenom čaroděj si dokázal zachovat rozvahu v podzemních tunelech a vyvést trpaslíky správným směrem.

„Skřetové si tu bránu zřídili před dávnými časy,“ řekl, „jednak jako únikovou cestu, kdyby ji potřebovali, jednak jako výpadovou cestu do krajů pod horami, kam se dosud za tmy vypravují a působí velké škody. Stále ty dveře hlídají a nikomu se ještě nepodařilo zatarasit je. Po téhle zkušenosti je budou hlídat dvojnásob,“ zasmál se.

Všichni ostatní se zasmáli s ním. Koneckonců sice utrpěli velkou ztrátu, ale zabili Velkého skřeta a spoustu dalších navíc a všichni unikli, takže se dalo říci, že prozatím z toho vyšli dobře.

Ale čaroděj jim připomněl vážnost situace. „Když jsme si teď trochu odpočinuli, musíme okamžitě dál,“ prohlásil. „Jakmile padne noc, vyrojí se za námi stovky skřetů, a stíny se už prodlužují. Vyčenichají naše stopy i dlouhé hodiny potom, co přejdeme. Do soumraku musíme být na míle odtud. Jestli se nebe nezatáhne, posvítí nám měsíc, a to je naše štěstí. Ne že by skřetům měsíc moc vadil, ale my aspoň budeme trochu vidět na cestu.“

„Á, pravda!“ odpověděl pak na další hobitovy otázky. „Přestal jste v těch skřetích tunelech sledovat čas. Dneska máme čtvrtek, a zajali nás v pondělí v noci nebo v úterý ráno. Urazili jsme dlouhé míle a prošli jsme přímo srdcem hor, takže jsme teď na jejich druhé straně — pořádnou zkratkou. Jenže nejsme tam, kam by nás byla zavedla naše stezka; dostali jsme se příliš daleko na sever a máme před sebou kus nebezpečného území. A jsme pořád ještě hodně vysoko. Tak pochodem v chod!“

„Já mám příšerný hlad,“ zaúpěl Bilbo, který si najednou uvědomil, že nic nejedl od předvčerejšího večera. Jen si představte, co to pro hobita znamená! Jakmile teď pominulo vzrušení, prázdný žaludek se mu svíral a nohy mu podklesávaly.

„Nedá se nic dělat,“ odpověděl Gandalf, „ledaže byste se chtěl vypravit zpátky a zdvořile skřety poprosit, aby vám vrátili poníka a vaše zavazadla.“

„To pěkně děkuju!“ otřásl se hobit při tom pomyšlení.

„No dobrá, tak si tedy musíme utáhnout opasky a šlapat dál — jinak si z nás udělají večeři, a to by bylo daleko horší, nežli když se sami obejdeme bez večeře.“

Cestou dál se Bilbo rozhlížel ze strany na stranu po něčem k jídlu, ale ostružiní teprve kvetlo a samozřejmě ještě neuzrály žádné oříšky, ba ani bobule hlohu. Oždíbal trochu šťovíku, napil se z horského pramínku, jenž tekl přes stezku, a snědl tři lesní jahody, které našel na jeho břehu, ale to mu nijak nepomohlo.

Šli pořád dál a dál. Ubohá stezka se vytratila. Křoviska a dlouhá tráva mezi balvany, palouky spasené od králíků, tymián, šalvěj, majoránka i devaterníky, to všechno zmizelo, a octli se na hřebeni širokého, strmého a kamenitého svahu, který tu zůstal po sesuvu půdy. Když se po něm pustili dolů, drolila se jim pod nohama drť a drobné kamínky, za chvilku se s chřestěním začaly hrnout větší kusy rozdrcených kamenů, následkem čehož se začaly sesouvat a valit i další kameny, které opět uvolňovaly a postrkávaly těžší skalní úlomky, a ty se řítily dolů v oblacích prachu. Zanedlouho se celý svah nad nimi zdál v pohybu a oni klouzali v jednom chumlu, v hrozném přívalu smekajících se, rachotících a třaskajících valounů a balvanů.

Zachránily je stromy na úpatí strže. Sesunuli se na pokraj borového lesa, který zde vystupoval z horského úbočí a odrážel se od hlubších a temnějších hvozdů dole v údolích. Někteří z trpaslíků se zachytili kmenů a vyšvihli se do spodních větví, někteří (mezi nimi i malý hobit) se schovali před náporem kamení za stromy. Brzy bylo po nebezpečí, kameny se přestaly hrnout a bylo slyšet poslední slabé rány, když ty největší z nich poskakovaly a kutálely se hluboko dole mezi kapradím a přes kořeny borovic.

„No, aspoň nás to postrčilo o kousek dál,“ poznamenal Gandalf; „a dokonce i skřetové, až půjdou po našich stopách, budou mít co dělat, aby se sem dostali potichu.“

„To doufám,“ zabručel Bombur; „ale nedá jim žádnou práci hrnout nám ty kameny přímo na hlavu.“ Trpaslíci (včetně Bilba) se zdaleka necítili šťastní a masírovali si pohmožděná a potlučená lýtka i nohy.

„Nesmysl! Zahneme tady stranou z cesty sesunu. Musíme si pospíšit! Podívejte, kolik nám zbývá světla!“

Slunce už dávno zašlo za hory. Stíny kolem nich se prohlubovaly, třebaže hluboko pod sebou mezi stromy a nad černými vrcholky dolejších lesů dosud viděli záblesky večerních paprsků na protějších pláních. Kulhali teď tak rychle, jak jen dokázali, po povlovném svahu borového lesa klesající stezkou, která vedla vytrvale k jihu. Někdy se prodírali mořem kapradí s vysokými listy, přečnívajícími hobitovu hlavu; někdy tichounce našlapovali na koberec borového jehličí; a celou tu dobu lesní šero houstlo a lesní ticho se prohlubovalo. Ten večer nezafoukal ani vánek, aby rozšuměl větve stromů.

„Musíme ještě dál?“ zeptal se Bilbo, když se snesla taková tma, že viděl jenom Thorinův plnovous, jak se kymácí vedle něho, a když se rozhostilo takové ticho, že mu dech trpaslíků připadal jako hlasité supění. „Mám prsty na nohou celé otlučené a podrápané, nohy mě bolí a žaludek se mi houpe jako prázdná mošna.“

„Ještě kousek,“ odpověděl Gandalf.

O pořádný kus cesty dál, který se táhl jako celá věčnost, přišli najednou na otevřené prostranství beze stromů. Vyšel měsíc a svítil na mýtinu. Všechny nějak napadlo, že to není vůbec příjemné místo, třebaže na pohled tam nebylo nic závadného.

Náhle uslyšeli zdola pod kopcem zavytí, dlouhé zavytí, při němž běhal mráz po zádech. Odpovědělo mu jiné zavytí dál zprava a o hodně blíž k nim; potom ještě jedno nedaleko zleva. Byli to vlci vyjící na měsíc, vlci houfující se do smečky!

V okolí domovské nory pana Pytlíka žádní vlci nežili, ale on ten hlas poznal. Dost často se o něm mluvilo v různých vyprávěnkách. Jeden z jeho starších bratranců (z bralovské strany), který byl velký cestovatel, to vytí vždycky napodoboval, aby Bilba vylekal. A slyšet je teď venku v lese při měsíčním světle, to bylo pro hobita příliš. Proti vlkům nejsou mnoho platné ani kouzelné prsteny — zvlášť ne proti zlověstným smečkám, žijícím ve stínu hor zamořených skřety, za hranicemi Divočiny na pokraji neznáma. Vlci toho druhu mají čich ještě bystřejší než skřetové a nepotřebují vidět, aby vás rafli!

„Co si teď počneme, co si počneme?“ zabědoval. „Uniknout skřetům a dát se chytit vlky!“ naříkal, a z té věty se stalo přísloví, třebaže my teď v podobných nepříjemných situacích říkáme „z deště pod okap“ nebo „z bláta do louže“.

„Na stromy, honem!“ vykřikl Gandalf, a už se hnali ke stromům na kraji mýtiny a vyhlíželi si takové, které měly větve dost nízko nebo byly dost štíhlé, aby se po nich dalo vyšplhat.

Přihnali se k nim tak horempádem rychle, jak jen stačili, to si dovedete představit, a vylezli po nich tak vysoko, jak jen se mohli spolehnout, že je větve unesou. Byli byste se zasmáli, kdybyste (z bezpečné vzdálenosti) viděli trpaslíky se splývajícími a klátícími se plnovousy sedět na stromech, jako staré pány, kterým přeskočilo, takže si hrají na kluky. Fili a Kili se drželi na vrcholku vysokého modřínu jako na ohromném vánočním stromku. Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin seděli pohodlněji na mohutné borovici s větvemi pravidelně rozloženými dokola jako loukotě v kole. Bifur, Bofur, Bombur a Thorin dřepěli na další sosně. Dvalin s Balinem se vyšplhali na vysokou štíhlou jedli s málo větvemi a zkoušeli se usadit v zelené koruně na samém vršku. Gandalf, jenž byl o hodně větší než ostatní, si našel strom, na který by oni nevylezli, vysokánskou borovici na samém kraji mýtiny. Byl docela schovaný v jejích větvích, ale když vykoukl, byli byste mohli vidět, jak se mu lesknou oči v měsíčním světle.

A Bilbo? Ten nemohl vyšplhat na žádný strom a pobíhal od kmene ke kmeni jako králík, který zapomněl, kde má noru, a jemuž je v patách pes.

„Zase jsi nechal toho lupiče na holičkách!“ vyčetl Nori Dorimu, když se podíval dolů.

„Nemůžu pořád tahat lupiče na hřbetě, dolů do tunelů a nahoru na stromy!“ bránil se Dori. „Co si myslíš, že jsem? Nějaký nosič?“

„Vlci ho sežerou, jestli něco nepodnikneme,“ poznamenal Thorin, protože teď se ozývalo vytí kolem nich, pořád blíž a blíž. „Dori!“ zavolal pak, poněvadž Dori seděl nejníž na nejsnáz přístupném stromě. „Honem, pomoz panu Pytlíkovi nahoru!“

Dori byl přes všechno své brumlání opravdu slušný chlapík. Chudák Bilbo k němu nedosáhl, ani když trpaslík slezl na nejspodnější větev a natahoval k němu ruku, co nejníž mohl. A tak Dori seskočil až na zem a nechal Bilba vyšplhat na svá záda a ramena.

Právě v tom okamžiku vběhli vyjící vlci na mýtinu. Na trpaslíka a na hobita se rázem upřely stovky očí. A přece Dori nenechal Bilba v kaši. Počkal, až se hobit vydrápal po jeho zádech do větví, a teprve pak se za ním vyhoupl nahoru sám. Akorát včas! Jeden vlk přitom rafl po jeho pláštíku a div ho nestrhl dolů. Za minutu už jich byla kolem stromu celá smečka, ňafali a vyskakovali po kmeni, oči jim planuly a jazyky visely z tlam.

Jenže ani divocí Vrrci (tak se ti zlí vlci za hranicemi Velké divočiny jmenovali) neumějí šplhat po stromech. Obklíčení byli na nějaký čas v bezpečí. Naštěstí bylo teplo a ne větrno. Stromy nejsou nikdy pohodlné, když se na nich má sedět delší dobu, ale v zimě a ve větru, když na vás pod nimi všude kolem číhají vlci, se mohou proměnit v zatraceně nepříjemné místo.

Mýtina obklopená stromy zřejmě sloužila vlkům za shromaždiště. Přicházelo jich tam čím dál tím víc. Nechali stráže u paty stromu, na němž byli Dori a Bilbo, a jali se větřit kolem, až vyčenichali všechny stromy, na kterých se někdo schovával. K těm postavili rovněž hlídky, zatímco všichni ostatní (zdálo se, že jsou jich stovky a stovky) se usadili ve velkém kruhu na mýtině a uprostřed zaujal místo ohromný šedý vlk. Promluvil k nim strašným vrrčím jazykem. Gandalf mu rozuměl. Bilbo ne, ale znělo mu to příšerně, jako by mluvili jenom o samých ukrutnostech a špatnostech, což byla také pravda. Čas od času Vrrci v kruhu odpověděli svému šedivému vůdci všichni zároveň a jejich děsivý řev málem způsobil, že hobit spadl ze své borovice.

Povím vám, co Gandalf vyslechl, třebaže tomu Bilbo nerozuměl. Vrrci a skřetové si často navzájem pomáhají v různých špatnostech. Skřeti se zpravidla neodvažují příliš daleko od svých hor, ledaže je odtamtud něco vyžene a oni jsou nuceni hledat si nové domovy, nebo ledaže proti někomu táhnou (mohu vám s radostí sdělit, že k tomu už dlouho nedošlo). Ale za oněch časů se občas vydávali na loupežné výpravy, zejména aby získali potraviny a otroky, kteří by pro ně robotovali. V takových případech si často přizvali Vrrky na pomoc a dělili se s nimi o kořist. Někdy i na vlcích jezdívali, jako jezdí lidé na koních. A teď se zdálo, že se taková velká skřetí loupežná výprava chystá na tuhle noc. Vrrci přišli na schůzku se skřety, jenže skřetové se opozdili. Bezpochyby to zavinila smrt Velkého skřeta a všechno to vzrušení kolem Bilba a čaroděje a trpaslíků, po kterých se pravděpodobně dosud pídili.

Přes všechna nebezpečenství v těchhle odlehlých končinách se tam poslední dobou začínali vracet odvážní lidé z jihu, káceli stromy a stavěli si obydlí v přívětivějších údolních lesích a na říčních březích. Bylo jich mnoho, byli stateční a dobře vyzbrojení, takže ani Vrrci si netroufali zaútočit na ně, když jich bylo víc pohromadě, nebo za bílého dne. Ale teď plánovali s pomocí skřetů noční přepadení některých vesnic nejblíž k horám. Kdyby jim jejich plán vyšel, nazítří by v těch dědinách nikdo z obyvatelstva nezůstal; všichni by byli pobiti, až na těch pár, které by skřetové vlkům nenechali, ale odvedli by si je jako zajatce do svých jeskyní.

Bylo hrozné poslouchat tohle všechno, nejenom kvůli oněm statečným lesákům a jejich ženám a dětem, nýbrž i kvůli nebezpečí, které nyní hrozilo Gandalfovi a jeho přátelům. Vrrci byli rozběsnění, že je našli právě na svém shromaždišti. Mysleli si o nich, že to jsou přátelé lesáků a že sem přišli špehovat, aby donesli zprávu o vlčích plánech dolů do údolí, takže skřetové a vlci budou muset svést krvavou bitvu, místo aby pochytali zajatce a požírali lidi náhle probuzené ze spánku. Proto Vrrky ani nenapadlo odejít a nechat naše přátele na stromech uniknout, rozhodně ne před ránem. A dávno předtím, říkali si, přijdou z hor skřetí vojáci, a skřeti dovedou lézt po stromech nebo je porážet.

Teď chápete, proč Gandalf, když tak poslouchal jejich vrčení a ňafání, dostal hrozný strach, ačkoli byl čaroděj, a pomyslel si, že, jsou na tom zatraceně špatně a vůbec ne v bezpečí. Přesto však nehodlal nechat další vývoj událostí na vůli jenom jim, třebaže sám toho nemohl podniknout mnoho, když tak trčel na vysokém stromě, obklopen všude pod sebou vlky. Natrhal si tedy z větví borovice zásobu ohromných šišek. Pak jednu zapálil jasně modrým ohněm a mrštil jí dolů do kruhu vlků. Zasáhla jednoho z nich do hřbetu, jeho huňatý kožich okamžitě vzplál a vlk začal se strašným kňučením skákat sem a tam. Pak přiletěla další šiška, a ještě jedna, první v modrých plamenech, druhá v červených, třetí v zelených. Rozprskly se na zemi uprostřed kruhu na barevné jiskry a kouř. Jedna zvlášť veliká trefila vlčího vůdce do čumáku, že vyskočil na deset stop do výšky a pak začal obíhat v kruhu dokolečka a rafat a chňapat i po druhých vlcích, takový se ho zmocnil vztek a strach.

Trpaslíci a Bilbo zajásali. Vlci zuřili až hrůza pohledět, a rozruch, který rozvířili, naplnil celý les. Vlci mají strach z ohně vždycky, ale tenhle oheň byl zvlášť hrozný a zlověstný. Kdykoli jim nějaká jiskra vletěla do kožichu, uvízla tam a propalovala se do nich, a jestliže se honem nepřevalili, byli brzy v jednom plameni. Za chvilku se po mýtině váleli vlci z boku na bok, aby udusili jiskry na svých hřbetech, zatímco ti, kteří už hořeli, pobíhali s vytím sem a tam a zapalovali druhé, dokud je vlastní kamarádi nezahnali, a pak s kňučením a kničením prchali dolů po stráních a hledali vodu.

„Co je to dneska v lese za povyk?“ podivil se Pán orlů. Seděl na osamělém skalním vrcholku na východní straně pohoří, všecek černý v měsíčním světle. „Slyším vlčí hlasy! Jsou snad v lesích skřetové za nějakou neplechou?“

Vznesl se do vzduchu a dva jeho strážní na skaliskách po obou stranách okamžitě vzlétli, aby ho následovali. Kroužili vysoko oblohou a shlíželi na kruh Vrrků, maličký kroužek hluboko, hluboko dole. Ale orli mají orlí zrak a vidí i nepatrné drobnosti na velikou dálku. Pán orlů z Mlžných hor měl oči, které se bez mrknutí dokázaly zahledět do slunce a zpozorovat i při měsíčním světle králíka, běžícího po zemi míli pod ním. Ačkoli nemohl vidět postavičky v korunách stromů, postřehl rozruch mezi vlky, viděl droboučké záblesky ohně a slyšel vytí a kňučení, které k němu slabě doléhalo z dálky. Spatřil rovněž odlesky měsíce na kopích a přílbách skřetů, když dlouhé řady těch ničemů vylézaly z jejich brány, plížily se dolů po svazích a zahýbaly do lesa.

Orli nejsou nijak laskaví ptáci. Někteří jsou dokonce zbabělí a krutí. Tohle staré plemeno ze severních hor však byli největší ze všech ptáků; byli hrdí a silní a ušlechtilí. Neměli rádi skřety, ani se jich nebáli. Jestli si jich někdy vůbec všimli (což se dálo zřídka, jelikož se takovými tvory neživili), vrhali se na ně shůry, zaháněli je s vřískotem zpátky do jejich slují a překazili jim vždycky tu špatnost, kterou skřeti právě podnikali. Skřetové orly nenáviděli a báli se jich, ale nemohli se dostat k jejich sídlům ve výšinách ani je z hor vyhnat.

Tu noc se Pána orlů zmocnila zvědavost, co se to vlastně děje, a tak si svolal mnoho dalších orlů, spustili se z hor a pomalu kroužili níž a níž k vlčí mýtině a ke shromaždišti skřetů.

A dobře udělali! Tam dole se dály hrozné věci. Vlci, kteří začali hořet a utekli do lesa, na různých místech les zapálili. Léto vrcholilo a na téhle východní straně hor už delší dobu skoro nepršelo. Zežloutlé kapradí, spadané suché větve, tlusté vrstvy borového jehličí a tu a tam ztrouchnivělé stromy, to všechno bylo brzy v jednom ohni. Na všech stranách kolem mýtiny Vrrků vyšlehávaly plameny. Ale vlčí strážci pod stromy neopouštěli svá stanoviště. Rozběsnění do nepříčetnosti vyskakovali a vyli kolem kmenů, proklínali trpaslíky svou příšernou řečí, jazyky jim visely z tlam a oči jim zářily stejně rudě a divoce jako plameny.

Pak najednou přiběhli s pokřikem skřeti. Mysleli, že se strhla bitva, ale brzy zjistili, k čemu došlo ve skutečnosti.

Někteří z nich si namouduši sedli a rozchechtali se. Jiní mávali kopími a tloukli násadami do štítů. Skřetové se ohně nebojí a brzy si vymysleli plán, který jim připadal náramně zábavný.

Někteří z nich sehnali vlky dohromady do jedné smečky. Jiní nanosili kolem kmenů kapradí a chrastí. Opět další se rozběhli kolem a dusali a dupali a dupali a dusali, až udusili skoro všechny ohně — jenom ne plameny nejblíž stromům, na nichž seděli trpaslíci. Na ten oheň přikládali suché listí a větve i kapradí. Brzy kolem trpaslíků hořel a dýmal plamenný kruh, jemuž skřetové bránili v rozšíření směrem ven, ale který pomalu postupoval směrem dovnitř, až plameny začaly olizovat palivo nahromaděné pod stromy. Kouř štípal Bilba do očí, oheň ho začal pálit a skrz ten čmoud viděl skřety, jak tancují dokolečka jako lidé kolem svatojánských ohňů. Vně kruhu tančících válečníků s kopími a sekyrami stáli v uctivé vzdálenosti vlci, přihlíželi a vyčkávali.

Bilbo slyšel, jak skřetové spustili děsivý popěvek:

Pak přestali a začali pokřikovat: „Uleťte, ptáčci! Uleťte, jestli můžete! Pojďte dolů, nebo se upečete v hnízdečkách! Zpívejte, ptáčci! Proč nezpíváte?“

„Běžte pryč, chlapečkové!“ křičel v odpověď Gandalf. „Teď není žádná doba hnízdění. A zlobiví chlapečkové, co si hrají s ohněm, budou biti!“ To říkal, aby je dopálil a ukázal jim, že z nich nemá strach třebaže ovšem strach měl, ačkoli byl čaroděj. Oni si toho však nevšímali a pokračovali ve svém zpěvu:

Při tom posledním Jahoj! se plameny doplazily pod Gandalfův strom. Za chvíli se oheň rozšířil i k ostatním. Kůra začala doutnat, nižší větve praštěly.

Tehdy Gandalf vyšplhal až na sám vrcholek své borovice. Z jeho hole vyšlehla náhlá záře jako blesk, když se chystal skočit z té výšky dolů rovnou mezi kopí skřetů. Bylo by to znamenalo jeho konec, třebaže by jich pravděpodobně mnoho pobil, kdyby tak mezi ně vpadl jako hrom. Jenomže neskočil.

Právě v tom okamžiku se shůry snesl Pán orlů. Uchvátil ho do spárů, a už byl pryč.

Skřetové zavyli vzteky a překvapením. Pán orlů hlasitě vykřikl, když mu teď Gandalf řekl pár slov. Obrovští ptáci, kteří ho provázeli, se obrátili zpátky a vrhli se dolů jako nesmírné černé stíny. Vlci kňučeli a skřípali zuby; skřetové ječeli, dupali zuřivou zlostí a marně vyhazovali svá těžká kopí do vzduchu. Orli se nad nimi přehnali; temné víření jejich mávajících křídel sráželo skřety k zemi nebo je smetávalo daleko pryč; orlí spáry drásaly skřetí obličeje. Jiní ptáci vzlétli k vrcholkům stromů a chopili se trpaslíků, kteří se zatím vydrápali tak vysoko nahoru, jak si jen troufali.

Chudáka malého Bilba tam málem zase nechali! Ještě že se mu podařilo chytit se za nohy Doriho, když orel odnášel trpaslíka jako posledního; a už se vznášeli vzhůru nad tou vřavou a ohněm a Bilbo se klátil ve vzduchu, div si nevykloubil paže.

Hluboko pod nimi se teď skřetové a vlci rozprchávali na všechny strany do lesů. Pár orlů se dosud vznášelo a kroužilo nad bojištěm. Plameny kolem stromů náhle vyšlehly nad nejvyšší větve, které se s praskotem vzňaly. Vytryskl vířivý sloup jisker a dýmu. Bilbo se zachránil skutečně v poslední chvíli!

Zanedlouho záře požáru dole potuchla, už to bylo jen mrkající červené očko na černé půdě, a oni se octli vysoko na obloze a stále stoupali ve velkých rozmáchlých kruzích. Bilbo nikdy nezapomněl na ten let, kdy se držel Doriho za kotníky. Každou chvíli zasténal: „Moje ruce, moje ruce!“, ale Dori na to pokaždé odpověděl zaúpěním: „Moje ubohé nohy, mé ubohé nohy!“

Bilbo vždycky trpěl závratí, i když byl v nejlepší kondici. Dělalo se mu špatně, i když se podíval přes okraj docela nízkého útesu, a nikdy neměl rád žebříky, natožpak stromy (však se také dosud nikdy nemusel zachraňovat před vlky). Dovedete si tedy představit, jak se mu točila hlava teď, když se podíval dolů mezi svýma kymácejícíma se nohama a viděl temnou krajinu, která se pod ním zeširoka otevírala, sem tam se skvrnou měsíčního světla na nějakém skalnatém úbočí nebo na řece v planinách.

Bledé vrcholky hor se blížily, měsícem ozářené skalní jehly trčící z černých stínů. Léto neléto, tady byla pořádná zima. Hobit zavřel oči a uvažoval, že už se dlouho neudrží. Pak si představil, jak by to dopadlo, kdyby se opravdu neudržel. Bylo mu nanic.

Let pro něho skončil právě včas, těsně před tím, než mu ruce vypověděly službu. Pustil se Doriho kotníků, zalapal po vzduchu a dopadl na drsnou plošinu vedle orlího hnízda. Zůstal tam beze slova ležet a v myšlenkách se mu mísilo překvapení, že byl zachráněn před ohněm, se strachem, aby se neskutálel z té úzké výšiny do hlubokých stínů kolem. V hlavě se mu to tentokrát skutečně divně pletlo po těch děsivých dobrodružstvích posledních tří dní, kdy vůbec nic nejedl, a náhle si uvědomil, že říká nahlas: „Teď aspoň vím, jak se cítí kousek špeku, když ho najednou vytáhne vidlička z pánve a položí ho zpátky na polici!“

„To sotva,“ slyšel odpověď Doriho, „protože ten špek ví, že dřív či později skončí zase na pánvi, kdežto nám se to doufejme nestane. A pak — orli nejsou vidličky!“

„To ne! Vůbec nejsou židličky — totiž vidličky,“ zabreptal Bilbo, posadil se a ustrašeně se podíval po orlovi, který seděl hned vedle. Napadlo ho, kolik jiných nesmyslů asi nablábolil, a jestli to orel nebude pokládat za hrubost. Nikdy byste neměli být hrubí k orlům, když jste jenom tak velcí jako hobit a když se octnete v noci v orlím hnízdě!

Orel si jenom brousil zobák o kámen, natřásal si peří a vůbec si toho nevšímal.

Zanedlouho přiletěl jiný orel. „Pán orlů si přeje, abys mu zajatce přinesl na Velkou římsu!“ křikl a hned byl zase pryč. První orel uchopil Doriho do drápů a odletěl s ním do noci, takže Bilbo zůstal docela sám. Byl ještě aspoň natolik při smyslech, aby zauvažoval, co vlastně posel myslel těmi „zajatci“, a aby si začal představovat, jak ho roztrhají jako králíka k večeři, až na něj přijde řada.

Orel se vrátil, popadl ho do spárů za záda kabátu a vznesl se. Tentokrát letěli jenom kousek cesty. Za chviličku se Bilbo, celý roztřesený strachy, octl na široké skalní římse, vyčnívající z úbočí hory. Shora tam nevedla žádná jiná cesta než na orlích křídlech, a žádná cesta dolů, leda skokem do propasti. Našel tam všechny ostatní, usazené zády ke skalní stěně. Byl tam i Pán orlů a mluvil s Gandalfem.

Vypadalo to, že Bilbo přece jen nebude sněden. Čaroděj s vládcem orlů se zřejmě tak trochu znali, ba dokonce přátelsky znali. Po pravdě řečeno, Gandalf, který býval v horách často, prokázal kdysi orlům službu a vyléčil jejich vládce ze zranění šípem. Takže výraz „zajatci“ znamenal, jak vidíte, „zajatce zachráněné před skřety“, a nikoli kořist orlů. Když Bilbo poslouchal Gandalfova slova, uvědomil si, že konečně se přece jen opravdu dostanou z těch děsivých hor. Čaroděj s Velkým orlem probíral plán na to, že orli odnesou trpaslíky, jeho samého i Bilba daleko ve směru jejich cesty přes planiny v podhůří.

Pán orlů však odmítl dopravit je kamkoli blízko k lidským příbytkům. „Stříleli by po nás z velkých tisových luků,“ odůvodnil to, „poněvadž by si mysleli, že máme zálusk na jejich ovce. A jindy by měli pravdu. Ne! Jsme rádi, že jsme skřety připravili o jejich zábavu, a rádi se vám odvděčujeme za to, co jste pro nás udělal, ale nebudeme kvůli trpaslíkům riskovat v jižních pláních vlastní životy.“

„No dobrá,“ souhlasil Gandalf. „Zaneste nás tedy tak daleko, jak sám myslíte! Už tak jsme vám hluboce zavázáni. Ale prozatím jsme hrozně vyhladovělí.“

„Já skoro hlady umírám,“ pípl Bilbo slabým hláskem, takže ho nikdo neslyšel.

„To se snad dá spravit,“ řekl Pán orlů.

O něco později byste mohli vidět na skalní římse plápolající oheň a kolem něho postavy trpaslíků při kuchtění. Vzduchem se linula libá vůně pečínky. Orli jim tam nanosili suché větve jako topivo a ulovené králíky, zajíce i malou ovečku. Trpaslíci zařídili všechny přípravy. Bilbo byl příliš zesláblý, než aby jim pomáhal, a stejně by nebyl moc platný při stahování králíků nebo při porcování masa, poněvadž byl zvyklý, že mu je řezník dodával připravené rovnou k vaření či na pekáč. I Gandalf vleže odpočíval, když předtím přiložil ruku k dílu při rozdělávání ohně, jelikož Oin i Gloin přišli o svá křesadla a troud. (Trpaslíci si ještě dodneška nezvykli na zápalky.)

Tak tedy skončila dobrodružství v Mlžných horách. Bilbo s plným žaludkem se brzy cítil zase dobře a mohl spokojeně usnout, třebaže by byl ve skutečnosti dal přednost chlebu s máslem před kousky masa opékaného na větvičkách. Usnul stočený do klubíčka na tvrdé skále pevněji, než kdy spal pod svou peřinou ve své malé noře doma. Ale celou noc se mu o domově zdálo a bloudil ve snu po všech svých pokojích a hledal něco, co nemohl najít, ba ani vzpomenout si, jak to vůbec vypadá.