Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 8 Mouchy a pavouci

Mašírovali za sebou husím pochodem. Na stezku se vcházelo pod jakýmsi klenutým obloukem, protaženým v ponurý tunel, který tvořily dva ohromné stromy nakloněné k sobě, příliš staré, udušené břečťanem a obrostlé lišejníkem, aby si uchovaly víc než pár zčernalých listů. Stezka sama byla úzká a klikatila se mezi kmeny. Vchod zůstal brzy daleko vzadu jako malá světlá skulinka a ticho bylo tak hluboké, že jejich nohy se zdály přímo dusat, zatímco všechny stromy se nad nimi nakláněly a naslouchaly.

Když se jejich oči přizpůsobily přítmí, dohlédli po obou stranách na kousek do jakéhosi zeleného pološera. Tu a tam před nimi pronikl k zemi útlý a zářivý sluneční paprsek, který měl to štěstí, že proklouzl nějakým otvorem v klenbě listí vysoko nahoře, a ještě větší štěstí, že jej nezachytila změť a spleť větví a větviček níže. Ale to se stávalo jen zřídka a brzy to přestalo vůbec.

V lese byly černé veverky. Jakmile si Bilbovy bystré a pátravé oči zvykly rozeznávat věci, zahlédl je občas, jak se mihly ze stezky a pelášily za kmeny stromů. Ozývaly se tu i podivné zvuky, chrochtání, šelestění a cupitání v podrostu a v suchém listí, jež leželo na zemi v ohromně tlustých vrstvách, ale tvory, kteří ty zvuky působili, vidět nebylo. To nejodpornější, co mohli vidět, byly pavučiny: temné husté pavučiny s mimořádně tlustými vlákny, často napjaté mezi stromy nebo rozvěšené na nižších větvích po obou stranách stezky. Přes stezku nebyly napjaté žádné, ale nedalo se uhodnout, jestli ji udržuje volnou nějaké kouzlo či co jiného.

Netrvalo dlouho a hvozd se jim zprotivil stejně srdečně jako předtím skřetí tunely a zdál se skýtat ještě méně naděje, že kdy skončí. Ale museli pořád dál a dál, třebaže se jim už dávno dělalo mdlo z touhy po slunci a po obloze, a byli by dali nevímco za závan větříku do tváře. Vzduch pod klenbou pralesa byl nehybný, stále stejně těžký, temný a zatuchlý. Pociťovali to i trpaslíci, kteří byli zvyklí na ražení tunelů a žili někdy dlouhou dobu bez slunečního světla; ale hobit, který měl rád nory jako příbytek, ne však aby v nich trávil letní dny, měl pocit, že se pomalu dusí.

Nejhorší byly noci. To se vždycky udělala tma jako v pytli — ne tma, které vy říkáte jako v pytli, ale opravdu černá tma jako smůla či saze, takže nebylo vidět vůbec nic. Bilbo si zkoušel zamávat rukou před nosem, ale ani tu nepostřehl. No, snad není docela správné tvrdit, že neviděli vůbec nic: viděli totiž oči. Spali těsně schouleni k sobě a střídali se na stráži; a když přišla řada na Bilba, viděl ve tmě kolem sebe jejich třpyt, a občas se takový pár žlutých, červených nebo zelených očí na něj zahleděl docela zblízka, potom jejich svit pomalu potuchl a zmizel, a pak se znovu pomalu rozsvítil na jiném místě. A někdy se ty oči zaleskly ve větvích přímo nad ním, a to bylo nejděsivější. Ale oči, které se mu zamlouvaly nejméně, byly strašné bledé vyvalené bulvy. „Hmyzí oči,“ napadlo ho, „ne zvířecí oči, jenomže jsou nějak moc velké.“

Třebaže dosud nebylo příliš chladno, pokusili se rozdělávat v noci strážný oheň, ale brzy se toho vzdali. Oheň jako by vyvolával stovky a stovky očí všude kolem nich, třebaže si ti tvorové, ať už to bylo co bylo, dávali pozor, aby nikde ve světle plápolavých plamínků neukázali svá těla. A co hůř, plameny vždycky přilákaly tisíce tmavošedivých a černých můr, některé byly skoro tak velké jako vaše ruka, a ty jim frčely a vířily kolem uší. Naši poutníci je nemohli vystát, právě tak jako obrovské netopýry, černé jako cylindry, a tak se vzdali ohňů a proklímali noci vsedě v nesmírné strašidelné tmě.

Takhle to pokračovalo celé věky, jak se hobitovi zdálo, a navíc ještě měl pořád hlad, poněvadž krajně opatrně hospodařili se svými zásobami. Přesto však, jak míjel den za dnem a prales byl stále stejný, začínali mít obavy. Potraviny jim nemohly vystačit věčně; už teď vlastně jim začaly docházet. Pokoušeli se střílet veverky a promarnili mnoho šípů, než se jim podařilo srazit jednu na stezku. Ale když ji upekli, chutnala tak hrozně, že už po veverkách nestříleli.

Měli také žízeň, poněvadž si na cestu nevzali nijak moc vody, a za celou tu dobu v lese neviděli studánku ani pramínek. V takovém byli stavu, když jim najednou přehradila stezku nějaká bystřina. Tekla rychle a prudce, ale nebyla příliš široká, a buď byla černá, nebo tak v šeru vypadala. Ještě dobře, že je Medděd předem varoval, nebo by se z ní byli napili bez ohledu na její barvu a naplnili si prázdné měchy. Takhle mysleli jenom na to, jak se dostat na druhý břeh a nenamočit se. Kdysi vedla přes vodu dřevěná lávka, ale ta ztrouchnivěla, propadla se a zůstaly z ní jen zlámané kůly poblíž břehu.

Bilbo, který si klekl a zahleděl se přes proud, náhle zvolal: „U druhého břehu je loďka! Proč jenom není na téhle straně!“

„Jak je daleko, co myslíte?“ zeptal se Thorin, protože teď už věděli, že Bilbo má z nich ze všech nejbystřejší zrak.

„Ne tak moc. Řekl bych, že ne víc než dvanáct kroků. „Dvanáct kroků! Já bych to odhadoval nejmíň na třicet, jenže mi oči už tak neslouží jako před sto lety. Ale stejně — dvanáct kroků je pro nás jako míle. To nepřeskočíme a nemůžeme si troufat přebrodit ani přeplavat“

„Umí někdo z vás házet lanem?“

„K čemu to? Loďka je určitě přivázaná, i kdyby se nám podařilo zachytit ji hákem, o čemž pochybuju.“

„Mně se nezdá přivázaná,“ namítl Bilbo, „i když to ovšem v tomhle světle nemůžu tvrdit tak jistě; ale řekl bych, že je jenom povytažená na břeh, a ten je tam nízký, právě v místech, kde stezka vystupuje z vody.“

„Dori je z nás nejsilnější, ale Fili je nejmladší a pořád má nejlepší zrak,“ řekl Thorin. „Pojď sem, Fili, a podívej se, jestli uvidíš tu loďku, o které mluví pan Pytlík.“

Filimu se zdálo, že ji vidí, takže když dlouho napínal oči, aby se ujistil ve směru, ostatní mu přinesli lano. Měli jich s sebou několik a na konec toho nejdelšího přivázali jeden z velkých železných háků, kterými si připínali batohy k popruhům přes ramena. Fili hák vzal, chvilku jej rozhoupával, pak jej hodil přes proud.

Žbluňk do vody! „Nebylo to dost daleko!“ poznamenal Bilbo, který mžoural ve směru hodu. „O dvě stopy dál, a byl byste ho měl v loďce. Zkuste to ještě jednou. Nemyslím, že by to kouzlo bylo tak silné, aby vám ublížilo, když si teďka sáhnete na kus mokrého provazu.“

Fili si hák přitáhl a znovu se jej chopil, třebaže dost nedůvěřivě. Tentokrát jím mrštil větší silou.

„Pozor!“ zvolal Bilbo. „Teď jste ho hodil rovnou do lesa na druhé straně. Přitahujte jemně k sobě!“ Fili pomalu soukal provaz k sobě a Bilbo po chvíli prohlásil: „Teď opatrně! Hák leží v loďce, doufejme, že se zachytí“

Zachytil se. Lano se napjalo, ale Fili táhl marně. Kili mu přišel na pomoc a potom i Oin a Gloin. Táhli a táhli, a najednou se všichni svalili na záda. Bilbo však byl ve střehu, lano chytil a kusem klacku odrazil černou loďku, která se k nim hnala přes bystřinu. „Pomoc!“ vykřikl a Balin přiskočil právě včas, aby loďku zachytil, než ji odnese proud.

„Přece jen byla přivázaná,“ podotkl s pohledem na přetržené uvazovací lanko, které z ní dosud viselo. „Obuli jste se do toho náramně, mládenci, a měli jsme štěstí, že naše lano bylo pevnější.“

„Kdo se převeze první?“ zeptal se Bilbo.

„Já,“ řekl Thorin, „a vy pojedete se mnou, a Fili s Balinem. Víc nás loďka najednou neunese. Potom pojedou Kili, Oin, Gloin a Dori; pak Ori, Nori, Bifur a Bofur; a nakonec Dvalin s Bomburem.“

„Já jsem vždycky poslední a už se mi to nelíbí,“ bránil se Bombur. „Dneska je řada na někom jiném.“

„Nemáš být tak tlustý. A když jsi, musíš jet s posledním a nejlehčím nákladem. Tak nereptej proti rozkazům, nebo tě potká něco zlého!“

„Nejsou tu žádná vesla. Jak loďku dostanete zpátky na druhou stranu?“ zajímal se hobit.

„Dejte mi ještě kus lana a ještě jeden hák,“ navrhl Fili, a když mu jej připravili, vrhl jej do tmy před sebou, co nejvýš hodil. Protože hák nespadl dolů, bylo jim zřejmé, že se musel zachytit ve větvích. „Tak nasedněte,“ řekl Fili, „a jeden z vás bude přitahovat lano zachycené na druhé straně. Vy tady si musíte držet konec prvního lana, zaháknutého do loďky, a až se my bezpečně převezeme, můžete si loďku i s druhým lanem přitáhnout zpátky.“

Tímhle způsobem se všichni brzy bezpečně přepravili přes zakletou bystřinu. Dvalin se právě hrabal se stočeným lanem z loďky a Bombur (stále ještě reptající) se chystal za ním, když je potkalo něco zlého. Na stezce před nimi se ozval dusot uhánějících kopýtek. Z šera se náhle vynořil obrys pádícího jelena. Vletěl mezi trpaslíky, porazil je jako kuželky a odrazil se ke skoku. Vznesl se vysoko a zdolal bystřinu mohutným obloukem. Ale bez úrazu se na druhý břeh nedostal. Thorin jediný zůstal na nohou a zachoval si duchapřítomnost. Hned jak prve přistáli, napjal luk a připravil si šíp, pro případ, že by se objevil nějaký ukrytý hlídač loďky. A teď zasáhl jelena ve skoku rychlým a jistým výstřelem. Zvíře při dopadu na druhý břeh klopýtlo. Pohltily je sice stíny, ale bylo slyšet, jak dusot kopyt zpomalil a vzápětí utichl.

Nežli však mohli pochválit takovou trefu pokřikem, všechny jejich laskominy na zvěřinu zaplašilo příšerné zaječení Bilbovo. „Bombur spadl do vody! Bombur se topí!“ křičel. Bylo to až příliš pravda. Když se na Bombura hnal jelen a přeskočil ho, trpaslík stál na břehu jenom jednou nohou. Jak zavrávoral, odstrčil loďku od břehu, plácl sebou do černé vody, ruce mu sklouzly po slizkých kořenech na pokraji proudu, zatímco loďka se pomalu otočila a zmizela.

Ještě že zahlédli Bomburovu kapuci nad vodou, když doběhli na břeh. Rychle mu hodili lano s hákem. Chytil se ho rukou a oni ho vytáhli ven. Byl samozřejmě promočený od hlavy k patě, ale to nebylo to nejhorší. Když ho položili na zem, už tvrdě spal, svíral lano tak křečovitě, že je nemohli vyprostit z jeho ruky, a z toho tvrdého spánku se neprobouzel, ať dělali co dělali.

Pořád nad ním postávali, proklínali svou smůlu i Bomburovu nešikovnost a naříkali nad ztrátou loďky, která jim znemožnila vrátit se přes vodu a podívat se po jelenovi, když si náhle uvědomili slabé troubení rohů a jakoby štěkot smečky psů někde daleko v lese. Všichni rázem umlkli, a když si sedli, zdálo se jim, že slyší hluk nějakého velkého honu na sever od stezky, ale vůbec nic z něho neviděli.

Seděli tam tak hodnou dobu a neodvažovali se pohnout. Bombur spal s úsměvem v tlustém obličeji, jako by mu už nezáleželo na žádných svízelích, které sužovaly jeho druhy. Náhle se na stezce před nimi objevilo pár kusů vysoké, laň s kolouchy tak sněhobílá, jako byl jelen tmavý. Jenom se světle zakmitali mezi stíny. Než mohl Thorin vykřiknout, tři trpaslíci už byli na nohou a šípy jim létaly z luků. Žádný zřejmě nezasáhl cíl. Laň s kolouchy se otočila, zmizeli mezi stromy právě tak bez hlesu, jako se objevili, a trpaslíci po nich stříleli marně.

„Nechte toho! Dost!“ křičel Thorin, ale bylo už pozdě, rozčilení trpaslíci vyplýtvali poslední šípy, takže luky, které jim dal Medděd, byly teď k ničemu.

Tu noc strávili jaksepatří pochmurně, a další dny pro ně byly ještě pochmurnější. Překročili zakletý i proud, ale stezka za ním jako by se táhla pořád stejně dál a hvozd nejevil žádnou změnu. A přece, kdyby o něm byli věděli víc a zamysleli se nad tím honem i a nad bílou laní s kolouchy, které na stezce zahlédli, byli by se dovtípili, že se konečně blíží k východnímu okraji hvozdu, a jestli si zachovají kuráž a naději, že musí brzo dojít mezi řidší stromy a na místa, kde opět svítí slunce.

Jenomže tohle nevěděli a trmáceli se s těžkým Bomburem, kterého s sebou museli vléci, jak nejlíp to šlo, střídat se v tom lopotném úkolu vždycky po čtyřech, zatímco ostatní se podělili o batohy čtyř nosičů. Kdyby se jejich zavazadlům v posledních několika dnech až příliš neulehčilo, nebyli by to vůbec zvládli; jenomže dřímající a usmívající se Bombur byl špatnou náhradou za jakkoli těžké batohy plné potravin. Za pár dní nastal okamžik, kdy jim k jídlu ani k pití nezbylo prakticky nic. Neviděli v lese růst nic poživatelného, jenom prašivé houby a býlí s bledými listy a nepříjemným pachem.

Asi po čtyřech dnech cesty od zakletého proudu přišli do míst, kde rostly většinou buky. Zpočátku je ta změna potěšila, poněvadž tam nebyl žádný podrost a stíny nebyly tak hluboké. Obklopovalo je nazelenalé příšeří a tu a tam dohlédli po obou stranách stezky přece jen kousek dál. Jenže v tom světle viděli jenom nekonečné řady rovných šedých kmenů jako sloupy nějaké nesmírné soumračné síně. Bylo tu vzdušněji a bylo slyšet i šumění větru, ale byl to smutný šum. Když kolem nich zašelestilo pár listů k zemi, připomnělo jim to, že venku nastává podzim. Jejich kroky šustily v suchém listí nesčetných minulých podzimů, které navál vítr na stezku z tlustého rudého koberce lesní půdy.

Bombur pořád ještě spal a všechny už zmáhala únava. Občas zaslechli nějaký zneklidňující smích. Někdy i jakýsi vzdálený zpěv. Smích zněl příjemně, nebyly to hlasy skřetů, a zpěv byl krásný, ale znělo to přízračně a podivně, takže je to nijak neukonejšilo; naopak, pospíchali z těch míst ze všech svých zbývajících sil.

O dva dny později zjistili, že stezka se začíná svažovat, a zanedlouho se octli v údolí zarostlém skoro výhradně mocnými duby.

„Copak ten proklatý les nemá nikde konec?“ postěžoval si Thorin. „Někdo musí vylézt na strom, pokusit se vyhlédnout nad klenbu korun a rozhlédnout se kolem. Jenom si musíme vybrat ten nejvyšší strom, co strmí nad stezkou.“

Ten „někdo“ byl ovšem Bilbo. Určili ho proto, poněvadž aby lezec byl vůbec k nějakému užitku, musel vystrčit hlavu nad vrcholky listnatého loubí, takže musel být dost lehký, aby ho unesly i ty nejvyšší a nejtenčí větvičky. Chudák pan Pytlík nikdy neměl moc praxe v lezení na stromy, ale vysadili ho na nejnižší větve obrovitého dubu, jenž vrůstal přímo do stezky, a nahoru se musel dostat, jak sám nejlíp uměl. Prodíral se spletí větviček, které ho mnohokrát šlehly do oka; byl celý zazeleněný a zmazaný od staré kůry větších větví; nejednou sklouzl a zachytil se až v poslední chvíli; až se posléze po děsném zápase s nebezpečným místem, kde nemohl najít vůbec žádnou příhodnou větev, dostal blízko vrcholku. Celou tu dobu uvažoval, jestli jsou na stromě pavouci, a jak se dostane zpátky dolů (jinak než pádem).

Konečně vystrčil hlavu nad klenbu listí, a samozřejmě tam pavouky našel. Ale jenom takové malé, obvyklé velikosti, kteří tam lovili motýly. Bilba světlo skoro oslepilo. Slyšel, jak na něj hluboko zdola trpaslíci volají, ale nemohl jim odpovědět, jenom se držel a mrkal. Slunce oslnivě zářilo, a trvalo hezkou chvíli, než ten jas dokázal snést. Když se mu to konečně podařilo, viděl všude kolem sebe moře temné zeleně, zvlněné tu a tam větříkem; a všude byly stovky motýlů. Čekal bych, že patřili k druhu „purpurový císař“, což je motýl, který miluje vrcholky doubrav, ale tihle vůbec nebyli purpuroví, nýbrž sametově černí, bez jakýchkoli viditelných kreseb na křídlech.

Bilbo se na ty „černé císaře“ dlouho díval, liboval si větřík, který mu ovíval tváře a vlasy; ale konečně mu pokřik trpaslíků, kteří dole už prostě dupali netrpělivostí, připomněl jeho pravý úkol. Nebylo to k ničemu. Ať koukal jak koukal, nikde nedohlédl konce listnatých korun. Srdce povznesené pohledem na slunce s vanoucím větříkem mu spadlo zase do kalhot: nikde dole ho po návratu nečekalo nic k jídlu.

Ve skutečnosti, jak jsem vám už řekl, nebyli daleko od kraje hvozdu, a kdyby byl měl Bilbo dost rozumu, byl by si uvědomil, že strom, na který vylezl, ačkoli sám o sobě vysoký, stojí skoro na dně širokého údolí, takže okolní stromy se z jeho vrcholku zdají kolem dokola vydouvat jako okraje obrovské mísy, a proto se nedá dohlédnout, jak daleko se les táhne. Jenomže si to neuvědomil, a tak lezl dolů všechen zoufalý. Když byl konečně na zemi, poškrábaný, rozpálený a nešťastný, dlouho v tom dolejším šeru nic neviděl. A jeho hlášení brzy naplnilo jeho druhy stejným zoufalstvím, jaké cítil on sám.

„Hvozd se táhne donekonečna na všechny strany! Co si teď počneme? A jaký to mělo smysl posílat nahoru hobita!“ křičeli, jako by to byla jeho vina. Ani za mák je nezajímali motýli, a když jim pověděl o tom líbezném větříku, který nemohli ucítit, poněvadž byli na šplhání příliš těžcí, dostali jenom tím větší vztek.

Ten večer snědli poslední zbytky a drobty, a když se druhý den ráno probudili, uvědomili si nejdřív, že se jim pořád ještě svírají žaludky hladem a taky že prší a že místy dešťové kapky dopadají těžce na zem. To jim jenom připomnělo, že jsou také vyprahlí žízní, ale že proti tomu nemohou nic dělat: tak strašnou žízeň nemůžete utišit tím, že se postavíte pod obrovský dub a budete čekat, že vám nějaká náhodná krůpěj skápne na jazyk. Jediné trošky útěchy se jim neočekávaně dostalo od Bombura.

Bombur se náhle probudil, posadil se a poškrábal se na hlavě. Neměl ani ponětí, kde vůbec je, ani proč má takový hlad. Zapomněl totiž všechno, co se stalo od začátku jejich cesty onoho májového rána před tak dlouhou dobou. To poslední, co si pamatoval, byl dýchánek v hobitově domě, a všem dalo hodně práce, aby uvěřil jejich vyprávění o spoustě dobrodružství, která od toho dne prožili.

Když uslyšel, že není nic k jídlu, sedl si a rozplakal se, poněvadž se cítil hrozně zesláblý a podklesávaly mu nohy. „Proč já jsem se jenom probouzel!“ naříkal. „Zdály se mi takové krásné sny. Zdálo se mi, že jsem chodil po lese docela podobném tomuhle, jenže byl osvětlený pochodněmi na stromech a lampami, co se houpaly na větvích, i ohni na zemi; a pořádala se tam slavná hostina, která trvala v jednom kuse. Byl tam lesní král, na hlavě měl korunu z listí, a vesele se tam zpívalo a nemůžu vypočíst ani popsat, co všechno tam bylo k jídlu a k pití.“

„O to se nemusíš snažit,“ zabručel Thorin. „Jestli nemáš, o čem jiném bys mluvil, tak buď radši zticha! Už tak ses nás natrápil dost a dost. Kdyby ses nebyl probudil, nejradši bychom tě nechali s těmi tvými pitomými sny v lese; není to žádná legrace tahat se s tebou i po tolika týdnech hubené stravy.“

Nedalo se dělat nic jiného než si utáhnout opasky přes prázdné žaludky, sebrat prázdné sakypaky a trmácet se dál stezkou bez valné naděje, že dojdou na konec dřív, než se složí a zahynou hlady. Tak šli celý den, velmi pomalu a vyčerpaně, zatímco Bombur bez ustání lamentoval, že ho nohy neunesou a že si chce lehnout a spát.

„Ne, to nesmíš!“ okřikovali ho. „Jen ať si tvoje nohy odpracují taky svoje, my jsme tě nesli dost dlouho.“ Bombur přesto najednou odmítl hnout se třeba jen o krok dál a vrhl se na zem. „Vy si jděte, jestli musíte! Já prostě zůstanu ležet tady a budu spát a snít o jídle, když se k němu jinak nedostanu. A doufám, že se už nikdy neprobudím.“

Právě v tom okamžiku Balin, který šel kousek napřed, zavolal: „Co to tamhle bylo? Připadalo mi, že v lese zablikalo nějaké světlo.“

Všichni napjali zraky a opravdu se jim zdálo, že v dálce zahlédli ve tmě červené světýlko; pak ještě jedno a další se zablesklo vedle. I Bombur se zvedl a pospíchali tím směrem, bez ohledu na to, jestli to nejsou zlobři či skřeti. Světla probleskovala před nimi i nalevo od stezky, a když se konečně dostali do jedné roviny s nimi, bylo už zřejmé, že pod stromy planou pochodně a ohně, jenomže hezky daleko od jejich stezky.

„Vypadá to, že se moje sny začínají uskutečňovat,“ funěl Bombur vzadu. Chtěl se vrhnout přímo do lesa za světly, ale ostatní si až příliš dobře pamatovali, před čím je varovali čaroděj a Medděd.

„Žádná hostina by nebyla k ničemu, kdybychom se z ní nevrátili živí,“ poznamenal Thorin.

„Jenže bez pohoštění nezůstaneme tak jako tak dlouho naživu,“ namítl Bombur a Bilbo s ním ze srdce souhlasil. Dlouho se o tom přeli a probírali to ze všech stran, až se konečně dohodli, že vyšlou dva zvědy, aby se připlížili až k světlům a zjistili o nich něco víc. Nemohli se však dohodnout, koho mají vyslat: nikdo zřejmě netoužil riskovat, že by se ztratil a nikdy nenašel své přátele. Nakonec to za ně přes všechna varování vyřešil hlad, poněvadž Bombur nepřestával líčit, jaké dobroty se v jeho snu podávaly k jídlu na takové lesní hostině, takže všichni sešli ze stezky a pustili se do lesa společně.

Po dlouhém plížení a plazení vykoukli zpoza kmenů a uviděli mýtinu s vykácenými stromy a urovnanou půdou. Byla tam spousta lidiček elfího vzezření, všichni byli oblečeni zeleně a hnědě a seděli ve velkém kruhu na špalcích z pokácených stromů. Uprostřed plápolal oheň a na některých stromech dokola hořely pochodně; ale nejnádhernější bylo, že všichni jedli a pili a vesele se smáli.

Vůně pečení byla tak omamná, že naši hladovci všichni bez čekání na vzájemnou poradu vyskočili a drali se ke kruhu s jedinou myšlenkou vyžebrat si něco k jídlu. Sotva však první z nich vkročil na mýtinu, všechna světla jakoby kouzlem zhasla. Někdo rozkopal oheň a ten se proměnil ve sloupec jiskřivých prskavek a zmizel. Naši přátelé se octli v černočerné tmě a nemohli najít ani jeden druhého, aspoň ne po dlouhou dobu. Po zmateném bloudění nocí, padání přes pařezy, vrážení do stromů a křiku a volání, kterým určitě zburcovali celý hvozd na míle daleko, se jim konečně podařilo sejít se v jednom chumlu a spočítat se po hmatu. Mezitím ovšem docela zapomněli, kterým směrem leží stezka, a tak byli všichni beznadějně ztraceni, přinejmenším až do rána.

Nic jiného jim nezbývalo, než uložit se na noc, kde právě byli; neodvážili se ani hledat po zemi zbytky jídla, tolik se báli, aby se od sebe znovu neodloučili. Neleželi však dlouho a Bilbo teprve začínal klímat, když Dori, na něhož připadla první hlídka, hlasitě zašeptal:

„Tamhle se světla rozsvěcují znovu, a je jich ještě víc než předtím.“

Všichni vyskočili. Namouduši, nedaleko znovu zablikaly tucty ohníčků a hlasy i smích bylo slyšet docela zřetelně. Naši ztracenci se k nim pomalu začali plížit v jedné řadě za sebou a každý se dotýkal zad toho před sebou. Když se přiblížili, Thorin přikázal: „Tentokrát žádnou zbrklost! Nikdo se nesmí ani hnout z úkrytu, dokud neřeknu. Pošlu pana Pytlíka napřed samotného, aby s nimi promluvil. Jeho se bát nebudou — (,A co já jich?‘ pomyslel si Bilbo) a v každém případě doufám, že mu neprovedou nic ošklivého.“

Když se doplížili na okraj kruhu světel, postrčili Bilba zezadu. Než měl čas nasadit si svůj prsten, vklopýtal do plné záře ohňů a pochodní. Nebylo to k ničemu dobré. Všechna světla znovu pohasla a padla naprostá tma.

Jestliže se tak těžko shledávali předtím, tentokrát to bylo daleko horší. A hobita nemohli najít ani za nic. Pokaždé, když se přepočítávali, vycházelo jim pouze třináct. Křičeli a volali: „Bilbo Pytlíku! Hobite! Vy zatracepený hobite! Hej! Hobite, aby vás husa kopla, kde jste?“ Tak a podobně ho vzývali, ale nikdo jim neodpovídal.

Už se vzdávali naděje, když o něho Dori zakopl pouhou šťastnou náhodou. Upadl ve tmě přes něco, co pokládal za pařez, ale zjistil, že je to hobit stočený do klubíčka a pevně spící. Museli jím pořádně zacloumat, než ho probudili, a když se jim to podařilo, nebyl tím nijak nadšený.

„Zdál se mi takový krásný sen,“ brumlal, „sen o nádherné večeři.“

„Propánakrále! Už je jako Bombur!“ zděsili se. „Nevykládejte nám o žádných snech! Večeře ve snu nejsou k ničemu dobré a my z nich nic nemáme.“

„Jsou to nejlepší, co v tomhle strašném lese můžu dostat,“ mumlal Bilbo, když znovu uléhal vedle trpaslíků a pokoušel se znovu usnout a navázat na svůj sen.

Ale to ještě nebyl konec světel v hvozdu. O něco později, když se už noc schylovala k ránu, Kili, který měl právě hlídku, je znova všechny zburcoval.

„Kousek odtud se objevila úplná záplava záře,“ řekl jim. „Nějakým kouzlem se tam zažehly jistě stovky pochodní a spousta ohňů. A poslechněte si ten zpěv a ty harfy!“

Když nějakou chvíli leželi a poslouchali, nemohli odolat touze přiblížit se tam a pokusit se ještě jednou žádat o pomoc. Takže znovu vstali — a tentokrát byl výsledek katastrofální. Hodokvas, který uviděli teď, byl skvělejší a velkolepější než ty předtím; a v čele dlouhé řady hodovníků seděl lesní král s korunou z listí na zlatých vlasech, přesně tak, jak ho popsal Bombur podle svého snu. Elfové si podávali číše z ruky do ruky a přes ohně, někteří hráli na harfy a mnoho jich zpívalo. Zářící vlasy měli propleteny květinami; kolem krku a na pásech se jim třpytily zelené a bílé drahokamy; a jejich tváře i jejich písně překypovaly veselím. Byly to hlasné a jasné a krásné písně, a Thorin náhle vstoupil do kruhu zpěváků.

Vzápětí se uprostřed slova rozhostilo mrtvé mlčení. Všechna světla pohasla. Ohně vybuchly černým kouřem. Trpaslíci měli plné oči oharků a popela a hvozd se znovu rozezněl jejich pokřikem a voláním.

Bilbo si uvědomil, že běhá pořád dokola aspoň si to myslel) a znovu a znovu volá: „Dori, Nori, Ori, Oine, Gloine, Fili, Kili, Bombure, Bifure, Bofure, Dvaline, Baline, Thorine Pavézo!“ zatímco trpaslíci, které nemohl vidět ani nahmatat, dělali totéž všude kolem něho (s občasným „Bilbo!“ navíc). Jenže pokřik trpaslíků se ozýval z větší dálky a slaběji, a třebaže se hobitovi po chvíli zdálo, že se proměnil kdesi daleko v jekot a volání o pomoc, nakonec všechny zvuky utichly a on zůstal sám, obklopen naprostým mlčením a temnotou.

Ten okamžik patřil k nejbědnějším, jaké kdy prožil. Ale brzy si řekl, že nemá cenu snažit se něco podnikat, dokud nepřijde den s trochou světla, a že je docela zbytečné bloudit kolem a vysilovat se bez naděje na nějakou snídani, po které by zas ožil. A tak si sedl zády ke stromu a nikoli naposledy se oddal myšlenkám na svou vzdálenou hobití noru a na její krásné spižírny. Byl právě hluboce zabrán do představ slaniny, vajec a topinek s máslem, když ucítil, že se ho něco dotklo. Něco jako přilnavé lepkavé lano se táhlo k jeho levé ruce, a když se chtěl pohnout, zjistil, že už má nohy opředené stejným prevítem, takže při vstávání upadl.

V tom okamžiku se za ním vynořil obrovský pavouk, který ho pilně svazoval, zatímco Bilbo dřímal, a řítil se na něho. Hobit viděl jenom oči toho netvora, ale cítil jeho chlupaté nohy, když se pavouk usilovně snažil omotat ho svými hnusnými vlákny. Ještě štěstí, že se Bilbo vzpamatoval včas. O chvilku později by se byl nedokázal hnout vůbec. Takhle musel zoufale bojovat, aby se vyprostil. Bušil do netvora pěstmi pavouk se snažil otrávit ho kousnutím, aby ho umrtvil, jako to dělají malí pavouci s mouchami -, až si vzpomněl na svůj mečík a vytasil se s ním. Pavouk uskočil zpátky a Bilbo získal čas uvolnit si nohy. Pak přišla jeho chvíle k útoku. Pavouk zřejmě nebyl zvyklý na tvory, kteří nosí po boku takováhle žihadla, jinak by vycouval rychleji. Bilbo se na něj vrhl dřív, než mohl netvor zmizet, a vrazil mu meč přímo do očí. Pavouka popadl běs, vyskočil, zmítal se a sekal nohama ve strašných záškubech, dokud jej hobit další ranou nezabil, načež se sám skácel a omdlel.

Když přišel opět k sobě, obklopovalo ho to obvyklé šeré světlo lesního dne. Mrtvý pavouk ležel vedle něho a čepel jeho mečíku byla zčernalá krví. Skutečnost, že zabil obrovitého pavouka, docela sám, ve tmě, bez pomoci čaroděje, trpaslíků a kohokoli jiného, znamenala jaksi pro pana Pytlíka velikou změnu. Když si utíral meč o trávu a zasunoval jej zpátky do pochvy, připadal si rázem úplně jiný, mnohem sveřepější a smělejší, přes svůj prázdný žaludek.

„Dám ti jméno,“ řekl svému meči, „budu ti říkat Žihadlo.“

Potom se vydal na výzkumnou výpravu. Hvozd byl ponurý a mlčenlivý, ale Bilbo se zřejmě musel ze všeho nejdřív poohlédnout po svých přátelích, kteří byli patrně nedaleko, ledaže by je byli zajali elfové (nebo něco horšího). Cítil, že by bylo nebezpečné volat, a dlouho stál v zamyšlení, kterým směrem asi leží stezka a kterým směrem by se měl pustit hledat trpaslíky.

„Ach, že jsme jen zapomněli na Meddědovu a Gandalfovu radu!“ lamentoval. „Teď jsme v pěkné šlamastyce! Jsme! Kdyby se aspoň dalo říct jsme; je to hrozné, být docela sám!“

Nakonec se pokusil uhodnout aspoň přibližně směr, odkud v noci zaslechl volání o pomoc, a naštěstí (s pořádnou porcí štěstí se už narodil) uhodl víceméně správně, jak hned uvidíte. Jakmile se rozhodl, začal se tím směrem plížit co možná nejšikovněji. Hobiti jsou na takové tiché plížení šikovní, zvlášť v lesích, jak jsem vám už pověděl, a Bilbo si kromě toho navlékl svůj prsten. Proto ho pavouci neviděli ani neslyšeli přicházet.

Kradl se tak už nějakou chvíli, když před sebou zpozoroval místo zastřené hustým stínem, až příliš černým i v tomhle lese, jako pozůstatek půlnoci, který se nikdy nerozptýlil. Když se dostal blíž, viděl, že to jsou sítě pavučin, propletené jedna přes druhou. A náhle také postřehl, že ve větvích nad ním sedí ohromní odporní pavouci, a prsten neprsten, roztřásl se strachy, aby ho neobjevili. Zůstal stát za jedním stromem, nějaký čas skupinu pozoroval, a pak si náhle v mlčenlivé lesní tišině uvědomil, že ti ohyzdní netvoři spolu rozmlouvají. Měli skřípavé a syčivé hlasy, ale Bilbo rozuměl mnoha slovům, která si říkali. Mluvili o trpaslících!

„Byl to perný boj, ale stál za to,“ poznamenal jeden. „Mají určitě protivně tlusté kůže, ale vevnitř je zaručeně dobrá šťáva.“

„No jo, pošmákneme si na nich, až je necháme kapku viset,“ přisvědčil druhý.

„Nenechte je viset moc dlouho,“ vmísil se třetí. „Nejsou tak tuční, jak by mohli být. Nejspíš se v poslední době moc dobře nekrmili.“

„Zaručeně jsou už mrtví,“ řekl první.

„To teda nejsou. Viděl jsem zrovna jednoho, jak sebou hází. Asi přichází k sobě, když se krásně vyspinkal. Ukážu vám ho.“

S těmi slovy se jeden z tlustých pavouků rozběhl po provaze pavučiny, až doběhl k tuctu ranců, které visely v řadě z vysoké větve. Když si jich teď Bilbo poprvé všiml, jak se klátí mezi stíny, zhrozil se, jakmile uviděl, že z některých těch ranců vyčuhují dole trpasličí nohy a tu a tam špička nosu, kus plnovousu nebo kapuce.

Pavouk si to namířil k nejtlustšímu ranci — „Vsadím se, že je to chudák starý Bombur,“ pomyslel si Bilbo — a štípl kusadly prudce do vyčnívajícího nosu. Z rance se ozvalo přidušené vyjeknutí, vyletěla odtamtud špička nohy a pořádně pavouka nakopla. Bombur tedy ještě žil. Žuchlo to, jako když se nakopne splasklý míč, rozzuřený pavouk spadl z větve a jen taktak se včas zachytil svého vlastního vlákna.

Ostatní pavouci se rozesmáli. „Měls pravdu. Soustíčko je naživu a kope!“

„Však to s ním brzy skoncuju!“ zasyčel navztekaný pavouk a vylezl zpátky na větev.

Bilbo viděl, že nadešla chvíle, kdy musí něco podniknout. Nahoru na ty bestie nemohl a neměl čím střílet, ale když se rozhlédl kolem sebe, viděl, že se tam v jakémsi vyschlém říčním korytě povaluje spousta kamenů. Hobit uměl házet kamením docela dobře a netrvalo mu dlouho najít příhodný hladký vejčitý valoun, který mu pěkně sedl do ruky.

Za klukovských let se cvičil v házení kamením po všem možném, že králíci a veverky, ba i ptáci se mu bleskově klidili z cesty, sotva uviděli, že se sehnul pro kámen; a i jako dospělý trávil hodně času házením šipek, vrháním podkov, strefováním míčem do terče, kuželkami a jinými poklidnými hrami, při nichž jde o přesnost míření a o dobrý hod — skutečně uměl kromě vyfukování kouřových kroužků, vymýšlení hádanek a vaření spoustu věcí, o kterých jsem neměl čas vám povědět. Teď na to také není čas. Zatímco Bilbo sbíral kameny, pavouk dolezl k Bomburovi a za chvilku mohlo být po trpaslíkovi. V tom okamžiku Bilbo hodil. Kámen trefil pavouka přímo do hlavy, a ten spadl omráčený ze stromu a rozpleskl se na zemi se všemi nohami zkroucenými nahoru.

Další kámen zasvištěl skrz velkou pavučinu, přerval její úvazníky a bác, srazil a zabil pavouka, který seděl uprostřed pavučiny. Po tomhle nastal v pavoučí kolonii jaksepatří rozruch, že na chvíli pustili všechny trpaslíky z hlavy, to vám tedy řeknu. Bilba vidět nemohli, ale mohli dobře odhadnout směr, odkud kameny přiletěly. Bleskově se seběhli a vyrazili k hobitovi, soukajíce na všechny strany svá dlouhá vlákna, až se vzduch zdál plný poletujících tenat.

Bilbo však proklouzl na jiné místo. Napadlo ho odvést rozzuřené pavouky co nejdál od trpaslíků, jestli se mu to podaří; a zároveň roznítit jejich zvědavost, popíchnout je a ještě víc je navztekat. Když jich asi padesát dorazilo na místo, kde stál před chvílí, mrštil po nich několika dalšími kameny, potom po ostatních, kteří zůstali vzadu, a pak začal tancovat mezi stromy a prozpěvovat si, aby je rozběsnila vylákal všechny za sebou a také aby trpaslíci uslyšeli jeho hlas.

Prozpěvoval si tohle:

Nebylo to třeba zvlášť podařené, ale musíte si uvědomit, že si ten popěvek musel složit sám, v okamžiku, a to ve velmi tísnivém okamžiku. V každém případě však dosáhl toho, co zamýšlel. Při zpěvu hodil pár dalších kamenů a zadupal. Prakticky všichni pavouci vyrazili za ním: někteří se spustili na zem, ostatní se rozběhli po větvích, přehupovali se ze stromu na strom nebo soukali nové pavučiny přes temná místa. Orientovali se podle rámusu, který tropil, daleko rychleji, než očekával. Byli příšerně naštvaní. I kdyby nebylo těch kamenů, žádný pavouk nikdy nemá rád, když se mu řekne Nafouku, a slovo Bubřináč je samozřejmě urážlivé pro každého tvora.

Bilbo odcupital na nové místo, ale někteří pavouci se teď rozběhli různými směry po obvodu mýtiny, kde žili, a začali pilně tkát pavučinové sítě mezi všemi okrajovými stromy. Hobitovi hrozilo, že bude brzy chycen v husté ohradě kolem dokola, — tak si to aspoň pavouci představovali. Bilbo však teď uprostřed předoucích a tkajících netvorů sebral kuráž a začal novou písničku:

Při posledních slovech se otočil a zjistil, že poslední mezera mezi dvěma vysokými stromy je přehrazena sítí, — ale naštěstí ne jaksepatří sítí, nýbrž jen několika prameny dvojitých pavučinových lan, nakvap napjatých mezi oběma kmeny. A už měl v ruce mečík. Rozsekal pavučiny na kusy a s popěvkem odešel.

Pavouci zahlédli meč, ačkoli nemyslím, že věděli, co to je, a rázem se celá jejich kumpanie rozběhla za hobitem po zemi i po větvích, chlupaté nohy sebou mrskaly, čelisti cvakaly, snovací bradavky snovaly, oči vylézaly jako na šťopkách, to všechno samým vztekem a zuřivostí. Pronásledovali ho tak daleko do hvozdu, jak jen si Bilbo troufal vzdálit se. Pak se tišeji než myška přikradl zpátky.

Měl zoufale málo času, to věděl, než honba pavouky znechutí a než se netvoři vrátí ke svým stromům, kde viseli trpaslíci. Za tu chvíli musel své druhy zachránit. Nejtěžší ze všeho bylo dostat se nahoru na vysokou větev, na které se rance pohupovaly. Nezdá se mi, že by se mu to bylo podařilo, kdyby jeden pavouk naštěstí nenechal viset dolů pavučinové lano; s jeho pomocí, třebaže se mu pavučina lepila na ruce a způsobovala mu bolest, se vyškrábal nahoru, — jenom aby se tam setkal se starým pomalým břichatým pavoukem, který tam zůstal, aby hlídal zajatce, a pilně je štípal, aby zjistil, který je nejšťavnatější k jídlu. Myslel si, že se pustí do hodování, dokud jsou ostatní pryč, ale pan Pytlík měl naspěch, a než se pavouk nadál, ucítil jeho žihadlo a svalil se mrtvý z větve.

Další Bilbovou prací bylo vyprostit nějakého trpaslíka. Jak to měl provést? Kdyby přesekl vlákno, na kterém ranec visel, nešťastník by žuchl dolů na zem z pořádné výšky. Hobit se tedy doplazil po větvi (kterou tím rozhoupal tak, že se všichni chudáci trpaslíci roztancovali a rozklátili jako zralé ovoce) k prvnímu ranci.

„Fili nebo Kili,“ pomyslel si podle špičky modré kapuce, která vykukovala nahoře. „Nejspíš Fili,“ doplnil svůj názor podle špičky dlouhého nosu, která vyčnívala z omotaných pavučin. Naklonil se z větve, podařilo se mu přeřezat většinu silných lepkavých vláken kolem zajatcova těla, a pak se opravdu vyvrtěla a vykuklila většina Filiho. Bohužel musím přiznat, že Bilbo se skutečně rozesmál při pohledu na trpaslíka, který si škubavě rozcvičoval ztuhlé paže a nohy, přičemž tancoval na pavučině podvlečené v podpaží jako nějaká komická hračka na drátku.

Filimu se nějak podařilo vydrápat se na větev a pak udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby pomohl hobitovi, třebaže mu bylo hodně zle od pavoučího jedu a od toho, jak visel většinu noci a další den celý omotaný pavučinami a mohl dýchat jenom nosem. Trvalo mu věčnost, než si ten lepkavý prevít vymnul z očí a obočí, a pokud jde o plnovous, musel si ho větší kus uříznout. Ale nakonec začali společně vytahovat na větev jednoho trpaslíka po druhém a vyprošťovat je z pout. Žádný na tom nebyl líp než Fili, a někteří na tom byli ještě hůř. Někteří mohli v rancích sotva dýchat (jak vidíte, dlouhé nosy jsou někdy užitečné) a někteří dostali větší dávku jedu.

Takovým způsobem vysvobodili Kiliho, Bifura, Bofura, Doriho a Noriho. Chudák starý Bombur byl tak vyčerpaný — protože byl nejtlustší, užil si nejvíc štípání a šťouchání -, že se prostě skutálel z větve a sletěl rovnou na zem, zaplaťpánbůh jen na hromadu listí, kde zůstal ležet. Ale když se pavouci začali vracet, ještě rozběsněnější než předtím, pořád ještě zbývalo pět trpaslíků visících na konci větve.

Bilbo se okamžitě vrhl k místu, kde větev vyrůstala z kmene, a odrážel pavouky, kteří vylezli po kmeni. Když prve zachraňoval Filiho, stáhl si prsten a zapomněl si jej znovu navléknout, takže teď všichni pavouci začali prskat a syčet:

„Teďka tě vidíme, ty hnusný skrčku! Vycucneme tě a necháme tvou kůži a kosti viset na stromě. Uf! On má to žihadlo, co? No dostaneme ho stejně a potom ho na pár dní pověsíme hlavou dolů.“

Zatímco se dálo tohle, osvobození trpaslíci vyprošťovali zbytek zajatců a přeřezávali pavučiny svými noži. Brzy byli všichni volní, jenomže nebylo jasné, co bude následovat. Minulou noc se jich pavouci zmocnili snadno, ale to bylo znenadání a potmě. Tentokrát to vypadalo na strašnou bitvu.

Bilbo si náhle všiml, že někteří pavouci na zemi se sběhli kolem starého Bombura, znovu ho svázali a vlečou ho pryč. Zařval a pustil se mečem do netvorů před sebou. Ti rychle ustoupili, a Bilbo napůl sešplhal a napůl spadl ze stromu přímo mezi pavouky na zemi. Jeho mečík pro ně byl docela nezvyklé žihadlo. Jak se míhal sem a tam! Blýskal se rozkoší, když do nich bodal. Pobil jich tak půl tuctu, než ostatní ustoupili a nechali Bombura Bilbovi.

„Pojďte dolů! Dolů!“ vykřikl hobit na trpaslíky na větvi. „Nezůstávejte tam, vždyť vás zase lapnou!“ Viděl totiž, jak pavouci lezou nahoru po všech okolních stromech a plíží se po větvích trpaslíkům nad hlavy.

Trpaslíci sešplhali, seskákali nebo spadali, jedenáct na jednu hromadu, většinou celí rozklížení a se zdřevěnělýma nohama. Konečně jich bylo pohromadě dvanáct, když počítáme i chudáka starého Bombura, kterého z jedné strany podpíral jeho bratranec Bifur a z druhé strany jeho bratr Bofur; a Bilbo skákal kolem a mával svým Žihadlem; a stovky rozzuřených pavouků na ně vyvalovaly oči všude kolem dokola i shora. Vypadalo to pěkně beznadějně.

Pak bitva propukla. Někteří trpaslíci měli nože, někteří klacky, a všichni si mohli nasbírat kameny; a Bilbo měl svou elfí dýku. Pavouci byli znovu a znovu odráženi a mnoho jich bylo pobito. Ale takhle už to nemohlo trvat dlouho. Bilbo div nepadal únavou; jenom čtyři trpaslíci se drželi pevně na nohou, a co nevidět mohli být přemoženi přesilou jako vysílené mouchy. Pavouci už kolem nich znovu začali tkát mezi stromy své sítě.

Nakonec Bilbo nemohl přijít na žádné jiné východisko než zasvětit trpaslíky do tajemství svého prstenu. Hodně ho to mrzelo, ale nic jiného se nedalo dělat.

„Já teď zmizím,“ řekl jim. „Odlákám pavouky pryč, jestli se mi to podaří, a vy se musíte držet pohromadě a utíkat opačným směrem. Tudyhle doleva, to je víceméně tam, kde jsme naposledy viděli ohně elfů.“

Bylo těžké vysvětlit jim to, když měli tak zamotané hlavy, uprostřed všeho toho křiku, bušení klacků a létajících kamenů, ale Bilbo cítil, že už nic nemůže odkládat, — kruh pavouků se svíral čím dál blíž. Najednou si navlékl prsten a k velkému úžasu trpaslíků zmizel.

Za chvíli se mezi stromy vpravo ozval pokřik: „Pabouku! Nafouku!“ a „Bubřináči s Bublinou!“ To pavouky vyvedlo náramně z míry. Přestali postupovat a někteří se pustili za hlasem. „Bubřináč s Bublinou“ je tak rozzuřili, že ztratili všechnu soudnost. V tu chvíli Balin, který pochopil Bilbův plán lépe než ostatní, vyrazil k útoku. Trpaslíci se semkli do houfu, vymrštili déšť kamenů, vrazili jako klín mezi pavouky nalevo a prorazili z obklíčení. Pokřik a popěvky za nimi náhle ustaly.

Se zoufalou nadějí, že Bilbo nebyl chycen, pokračovali trpaslíci v útěku. Ne však dost rychle. Byli nemocní a vyčerpaní, takže sotva pajdali a šmajdali, třebaže jim spousta pavouků byla těsně v patách. Každou chvíli se museli otáčet a odrážet netvory, kteří je doháněli, a někteří pavouci už byli na stromech nad nimi a spouštěli dolů svá dlouhá lepkavá vlákna.

Znovu to s nimi vypadalo velice zle, když se najednou Bilbo objevil a napadl ohromené pavouky nečekaně z boku.

„Běžte dál! Dál!“ křičel na trpaslíky. „Já zapracuju Žihadlem!“

A dal se do toho. Míhal se dopředu a dozadu, přesekával pavoučí vlákna, sekal je do noh a probodával jejich tlustá těla, když se moc přiblížili. Pavouci bubřeli vztekem, prskali a pěnili a syčeli strašné kletby, ale měli už smrtelnou hrůzu ze Žihadla a netroufali si příliš blízko, když se teď zase objevilo. Ať proklínali jak proklínali, jejich kořist jim pomalu, ale vytrvale unikala. Byla to hrozná řež a zdálo se, že trvá celé hodiny. Ale nakonec, právě když Bilbo cítil, že už nedokáže zdvihnout ruku k další ráně, pavouci to náhle vzdali, ustali v pronásledování a vrátili se zklamaně do své temné kolonie.

Tehdy si trpaslíci povšimli, že se dostali na okraj kruhu, kde předtím hořely elfí ohně. Nemohli sice určit, jestli je to jeden z těch, které viděli v předešlé noci, ale zdálo se, že taková místa chrání nějaké dobré kouzlo, které pavouci nemají rádi. V každém případě tu bylo šero světlejší a zelenější, větve méně husté a hrozivé, a tak měli příležitost odpočinout si a popadnout dech.

Nějaký čas tam leželi, supěli a sípěli, ale brzy se začali vyptávat. Chtěli vědět všechno o celé té záležitosti se zmizením, a nález prstenu je zaujal natolik, že na chvíli zapomněli na své vlastní trampoty. Zvláště Balin chtěl znovu a znovu slyšet vyprávění o Glumovi, o hádankách a o všem kolem toho, s prstenem na patřičném místě. Ale po nějaké době začalo světlo slábnout a na pořad přišly jiné otázky. Kde vlastně jsou a kde je jejich stezka a kde seženou něco k jídlu a co mají udělat teď? Kladli ty otázky znovu a znovu a zřejmě na ně čekali odpověď od malého Bilba. Z toho vidíte, že jejich mínění o panu Pytlíkovi se opravdu důkladně změnilo a že před ním začali mít velký respekt (jak to předpověděl Gandalf). Opravdu od něho čekali, že si vymyslí nějaký báječný plán na jejich záchranu, a přestali reptat. Věděli až příliš dobře, že nebýt hobita, bylo by brzy po nich, a nastokrát mu děkovali. Někteří dokonce vstávali a klaněli se před ním až k zemi, třebaže se tou námahou vždycky svalili a nemohli se pak nějakou chvíli postavit na nohy. To, že se dověděli pravdu o jeho zmizení, nijak nesnížilo jejich úctu k němu; vždy viděli, že má něco v hlavě, stejně tak jako pořádné štěstí a k tomu kouzelný prsten — a všechny ty tři věci jim byly velice užitečné. Po pravdě řečeno ho vychvalovali do té míry, až Bilbo začal mít pocit, že je v něm přece jenom kus opravdu smělého dobrodruha, třebaže by se byl cítil ještě daleko smělejší, kdyby měli něco k jídlu.

Jenomže neměli nic, vůbec nic; a nikdo z nich nebyl s to vypravit se, aby se po něčem poohlédl, nebo aby pátral po ztracené stezce. Ztracená stezka! Unavená Bilbova hlava nedokázala myslet na nic jiného. Zůstal prostě sedět a zíral před sebe na nekonečné moře stromů, a po chvíli všichni znovu zmlkli. Všichni, až na Balina. Ještě dlouho poté, co ostatní přestali mluvit a zavřeli oči, Balin si pořád pro sebe mumlal a pochechtával se.

„Glum! No nazdar! Takhle tedy proklouzl kolem mne, vida! Teď tomu rozumím! Prostě jste se jen tiše proplížil, pane Pytlíku, co? Knoflíky všude po prahu! Starej dobrej Bilbo — Bilbo — Bilbo — bo — bo bo—“ A přitom usnul a na dlouhou dobu zavládlo naprosté mlčení.

Najednou Dvalin otevřel jedno oko a rozhlédl se kolem dokola.

„Kde je Thorin?“ zeptal se.

Byl to strašný otřes. Ovšemže jich bylo jenom třináct, dvanáct trpaslíků a hobit. Opravdu, kde byl Thorin?

Lámali si hlavy, jaký zlý osud ho postihl, jestli kouzla či nějaké temné síly, a celí se třásli, když tak leželi ztracení v lese. Jakmile pak večer přešel v černou noc, upadli jeden po druhém do tísnivého spánku, plného strašných snů, a tak je musíme prozatím opustit, příliš zmořené a vyčerpané, než aby postavili stráže nebo se střídali v hlídkách.

Thorin byl chycen daleko rychleji než oni. Vzpomínáte si, jak Bilbo usnul jako pařez, sotvaže vstoupil do okruhu světel? Podruhé vykročil vpřed Thorin, a jakmile světla pohasla, padl jako kámen, omámený divným kouzlem. Všechen povyk, který tropili trpaslíci bloudící ve tmě, jejich pokřik, když je polapili a svázali pavouci, celou bitevní vřavu příštího dne, nic z toho neslyšel. Pak k němu přišli lesní elfové, spoutali ho a odvedli pryč.

Účastníci hodokvasu byli samozřejmě lesní elfové. Ti nejsou nijak zlí. Jestli mají nějakou chybu, pak je to nedůvěra k cizincům. Třebaže i v době našeho vyprávění ovládali mocná kouzla, byli ostražití. Lišili se od horských elfů ze západu a byli nebezpečnější a méně moudří. Většina z nich totiž (společně s jejich roztroušenými příbuznými v pahorkatině a v horách) byli potomci dávných kmenů, které nikdy nepoznaly západní říši víl. Tam se dostali elfové světla a elfové moře a elfové hlubin, žili tam dlouhé věky, rostli do krásy a moudrosti a učenosti a vynašli svá kouzla a získali obdivuhodnou obratnost ve vytváření krásných a podivuhodných věcí, než se někteří z nich vrátili do širého světa. Lesní elfové v širém světě se zdržovali v soumraku našeho slunce a měsíce, ale nejvíce milovali hvězdy a bloudili po velikých hvozdech, které se tyčily v zemích nyní už ztracených. Žili většinou na pokrajích lesů, odkud se občas vypravovali na hony nebo při světle luny či hvězd vyjížděli do otevřených krajin, ale po příchodu lidí tíhli čím dál víc k soumračnému šeru. Ale pořád to byli a zůstali elfové, což znamená dobrý lid.

V jedné veliké jeskyni v Temném hvozdu, několik mil od jeho východního okraje, žil v době našeho příběhu jejich největší král. Před jeho mohutnou kamennou bránou proudila z výšin hvozdu řeka a plynula dále ven do močálů u paty lesnaté pahorkatiny. Tahle veliká jeskyně, spojená ze všech stran s nesčetnými menšími jeskyněmi a slujemi, se vinula do podzemí a byla v ní spousta chodeb a prostorných síní; byla však světlejší a přívětivější než jakákoli jeskyně skřetů, jelikož nebyla tak hluboko položená ani tak nebezpečná. Ve skutečnosti královi poddaní většinou žili a lovili v okolních lesích a měli obydlí nebo chatrče na zemi i v korunách stromů. Jejich oblíbené stromy byly buky. Královská jeskyně byla králův palác, jeho opevněná pokladnice a tvrz, chránící jeho lid před nepřáteli.

Byl to také žalář pro jeho vězně. A právě do téhle jeskyně odvlekli Thorina — ne příliš něžně, poněvadž neměli trpaslíky v lásce a Thorina pokládali za nepřítele. Za starých časů totiž s některými trpaslíky válčívali a obviňovali je, že jim ukradli jejich poklad. Je však jenom spravedlivé poznamenat, že trpaslíci věc líčili jinak a prohlašovali, že si pouze vzali, co jim patřilo, poněvadž král elfů s nimi vyjednal zpracování svého surového zlata a stříbra, a odmítl jim pak zaplatit. Jestliže měl král elfů nějakou slabost, byla to láska k pokladům, zejména ke stříbru a bílým drahokamům, a třebaže jeho klenotnice byla bohatá, stále toužil po jejím rozmnožení, jelikož pořád ještě neměl tak velký poklad jako elfí vládcové za dávných časů. Jeho lid ani nedoloval ani nezpracovával kovy a drahokamy, ani se příliš neobtěžoval obchodem či obděláváním půdy. Tohle všechno dobře věděl každý trpaslík, třebaže Thorinova rodina neměla nic společného s oním dávným sporem, o kterém jsem se zmínil. Proto také Thorin, když z něho sňali kouzlo a on se vzpamatoval, dostal náramnou zlost, jak s ním zacházejí, a rozhodl se, že z něho nevytáhnou ani slovo o zlatě či klenotech.

Když jej přivedli před krále, král se na něj přísně podíval a zasypal ho spoustou otázek. Ale Thorin jenom prohlásil, že má hrozný hlad.

„Proč jste se pokoušel se svými trpaslíky třikrát napadnout moje elfy při jejich hodokvasu?“ zeptal se král.

„Nikoho jsme nenapadli,“ odpověděl Thorin; „přišli jsme prosit o jídlo, protože jsme měli hrozný hlad.“

„Kde jsou teď vaši přátelé, a co právě dělají?“

„To nevím, ale předpokládám, že mají hrozný hlad v lese.“

„Co jste v lese dělali?“

„Sháněli se po jídle a pití; protože jsme měli hrozný hlad.“

„Ale co vás do lesa vůbec přivedlo?“ vybuchl vztekle král.

Na to Thorin sevřel rty a nepromluvil už ani slovo. „No dobrá!“ rozhodl král. „Odveďte ho a držte ho pod zámkem, dokud se mu neuráčí povědět pravdu, i kdyby to mělo trvat sto let!“

Elfové tedy Thorina spoutali řemeny, zavřeli ho do jedné z nejspodnějších jeskynních kobek s pevnými dřevěnými dveřmi a nechali ho tam. Dali mu však najíst i napít, obojího dost, třebaže nic vybraného, poněvadž lesní elfové nejsou skřeti a chovají se poměrně slušně i ke svým nejhorším nepřátelům, které zajali. Obrovští pavouci byli jediní tvorové, s nimiž neznali smilování.

Tak tedy chudák Thorin uvízl v králově žalářní kobce, a když vyjádřil své díky za chléb, maso a vodu, začal se starat, co se asi stalo s jeho nešťastnými přáteli. Zanedlouho se to dověděl, ale to už patří do příští kapitoly a začíná se tím další dobrodružství, ve kterém hobit znovu prokázal svou užitečnost.