Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 12 Vnitřní informace

Trpaslíci dlouho stáli ve tmě přede dveřmi a debatovali, až nakonec Thorin prohlásil:

„Nyní nadešel čas, aby náš vážený pan Pytlík, který se osvědčil jako dobrý společník na naší dlouhé pouti, hobit plný odvahy a vynalézavosti, daleko přesahující jeho rozměry, a smím-li to tak říci, nadaný štěstím v míře daleko přesahující obvyklý příděl — nadešel pro něho tedy čas, aby nám prokázal službu, k jejímuž vykonání byl přijat do naší společnosti; nadešel čas, aby si vysloužil svou odměnu.“

Znáte už Thorinův řečnický styl při důležitých příležitostech, takže vás ušetřím dalšího pokračování, ačkoli jeho projev byl mnohem delší než tahle ukázka. Příležitost to byla jistě důležitá, ale Bilbo se cítil jako na jehlách. Poznal zatím Thorina také dost dobře a věděl, k čemu jeho řeč míří.

„Jestli tím myslíte, že pokládáte za můj úkol, abych se vypravil do té tajné chodby jako první, ó, Thorine, Thrainův synu Pavézo, nechť vám vousy rostou čím dál delší,“ ozval se mrzutě, „tak to řekněte rovnou a bude to! Mohl bych taky odmítnout. Vytáhl jsem vás už ze dvou patálií, o kterých v původní úmluvě byla sotva řeč, takže jsem si myslím nějakou odměnu už vysloužil. Ale ,do třetice všeho dobrého’, jak říkával můj otec, a tak si nějak myslím, že neodmítnu. Začal jsem možná důvěřovat svému štěstí víc, než jsem mu věřil za starých časů,“ — myslel tím jaro toho roku, než opustil svůj vlastní domov, jenže mu to připadalo jako před staletími -, „ale v každém případě si myslím, že to tam půjdu omrknout hned, abych to měl z krku. Tak kdo půjde se mnou?“

Nečekal žádný zástup dobrovolníků, takže nebyl zklamán. Fili a Kili se tvářili rozpačitě a postávali na jedné noze, ale ostatní se ani nesnažili předstírat ochotu — až na starého Balina, průzkumníka a strážného, který měl hobita opravdu rád. Ten řekl, že přinejmenším půjde dovnitř a možná i kousek cesty, aby v případě potřeby zavolal o pomoc.

Ve prospěch trpaslíků se dá říci nanejvýš tohle: hodlali Bilbovi velmi slušně zaplatit za jeho služby; vzali ho s sebou, aby pro ně vykonal ošemetnou práci a neměli nic proti tomu, aby ji chudák malý provedl, jestli se mu to podaří; ale všichni by byli udělali všechno ve svých silách, aby ho vytáhli z maléru, do kterého by se dostal, jako to udělali v případě se zlobry na počátku našeho vyprávění, ještě než měli jakýkoli zvláštní důvod být mu vděční. Tak už to je: trpaslíci nejsou žádní hrdinové, ale vypočítaví podšívkové s velikými představami o hodnotě peněz; někteří jsou prolhaní a proradní a vůbec pěkní špatové; někteří takoví nejsou; a jsou mezi nimi i docela slušní jako Thorin a společnost, jestliže od nich nečekáte příliš mnoho.

Hvězdy za ním vycházely na bledé obloze mřížované černí, když hobit prolezl začarovanými dveřmi a kradl se do nitra Hory. Šlo se mu daleko lépe, než čekal. Nebyl v žádné skřetí štole ani v drsné jeskyni lesních elfů. Octl se v chodbě proražené trpaslíky v době rozkvětu jejich bohatství a fortele: byla rovná jako podle pravítka, s hladkým dnem i s hladkými stěnami, a vedla mírným, stále rovnoměrným sklonem přímo — přímo k nějakému vzdálenému konci v té černotě dole.

Po chvíli popřál Balin Bilbovi mnoho štěstí a zůstal stát na místě, odkud pořád ještě viděl nezřetelný obrys dveří a slyšel — nějakým trikem ozvěny v tunelu — šeptající hlasy ostatních těsně přede dveřmi. Pak si hobit navlékl svůj prsten, a varován ozvěnami, aby vynaložil víc než hobití péči o neslyšitelnou chůzi, plížil se bezhlučně dolů, dolů a do tmy. Třásl se strachem, ale tvářičku měl sveřepě odhodlanou. Byl přece už docela jiný hobit než ten, co vyběhl před dávnými časy ze Dna pytle bez kapesníku. Teď neviděl kapesník už celé věky. Povytáhl si dýku z pochvy, utáhl si opasek a pokračoval v cestě.

„Teď jsi v tom až po krk, Bilbo Pytlíku,“ řekl si. „Šlápl jsi do toho už tu noc při dýchánku a teď se z toho musíš vybabrat a zaplatit za to! Božínku, jaký jsem to byl a jsem blázen!“ posteskla si jeho nejméně bralovská část. „Vždyť nemám naprosto žádnou potřebu pokladů hlídaných drakem, a celá ta hromada zlata by si tu mohla zůstat navěky, kdybych se jenom mohl probudit a zjistit, že tenhle zatracený tunel je moje vlastní předsíň doma!“

Ovšemže se neprobudil, nýbrž pokračoval dál a dál, až za ním zmizela poslední známka dveří. Byl docela sám. Zanedlouho se mu zdálo, že se začíná oteplovat. „Sálá tamhle dole přímo přede mnou nějaký žár?“ pomyslel si.

Měl pravdu. Jak postupoval, řeřavění se stále zesilovalo, až o tom nebylo pochybností. Bylo to rudé světlo, čím dál tím červenější. V tunelu se také udělalo citelně horko. Kolem se vznášely chumáčky páry a Bilbo se začal potit. Také mu začal pulsovat v uších nějaký zvuk, jakési bublání, jako když na plotně poskakuje veliký hrnec, smíšené s duněním, jako kdyby předl gigantický kocour. To narostlo v neklamné klokotání nějakého obrovského zvířete, které tam dole v tom rudém žíření chrápalo ze spánku.

Právě v tom okamžiku se Bilbo zastavil. A jestli přece jen pokračoval dál, byla to ta nejstatečnější věc, kterou kdy udělal. Všechny úžasné děje, které se udály později, byly ve srovnání s tímhle jako nic. Skutečnou bitvu svedl v tunelu sám, ještě než viděl nesmírnost nebezpečí, které tam číhalo. V každém případě po krátkém zaváhání vykročil znovu; a můžete si ho představit, jak přichází na konec tunelu, k otvoru skoro stejné velikosti a tvaru jako dveře nahoře. Otvorem nakukuje hobitova hlavička. Před ním leží ohromné nejspodnější sklepení nebo žalářní síň dávných trpaslíků, přímo v základech Hory. Je skoro tma, takže obrovitost té prostory se dá jenom matně tušit, ale na bližší straně skalnatého dna vyzařuje nesmírné řeřavění. Vyzařuje ze Šmaka!

Tam tedy ležel, kolosální rudozlatý drak, a tvrdě spal; z tlamy a nozder mu vycházely třásně páry a chumáčky dýmu, ale jeho oheň byl ve spánku přidušený. Pod ním, pod všemi jeho údy, pod obrovským stočeným ocasem a všude kolem něho se po neviděném dně na všechny strany táhly nesčetné hromady drahocenností, zpracovaného i nezpracovaného zlata. drahokamů a klenotů i stříbra zčervenalého rudým přísvitem.

Šmak s křídly složenými jako nějaký gigantický netopýr ležel částečně převalený na bok, takže hobit viděl spodek jeho těla a jeho dlouhé bledé břicho s pancířem z drahokamů a úlomků zlata, které mu zarostly do těla od dlouhého ležení na tom drahocenném loži. Za ním na nejbližších stěnách bylo matně vidět visící drátěné košile, přílby a válečné sekyry, meče a kopí; a v řadách tam stály veliké džbány a nádoby plné bohatství neodhadnutelné ceny.

Kdybychom řekli, že Bilbo zůstal bez dechu, nijak by to nevystihlo skutečnost. Od té doby, co lidé změnili jazyk, jemuž se naučili od elfů v časech, kdy celý svět býval zázračný, nemáme už slov, která by vystihla jeho závratný úžas. Slýchal už vyprávění i písně o dračích pokladech, ale dosud nikdy si nedokázal představit nádheru, skvělost a velkolepost takového pokladu. Srdce se mu naplnilo pronikavým okouzlením a touhou, jakou pociťují trpaslíci, takže zůstal bez pohnutí zírat na nedocenitelné a nesčíslné spousty zlata, zapomínaje téměř na jejich strašlivého strážce.

Zíral tak, jak se zdálo, po celý dlouhý věk, až ho to zlákalo skoro proti jeho vůli; vykradl se ze tmy dveří a pustil se po dnu jeskyně k nejbližšímu okraji nahromaděného bohatství. Nad ním strměl spící drak, zlověstná hrozba i ve spánku. Bilbo se chopil velkého obouručního poháru, tak těžkého, jak jen unesl, a mrkl ustrašeným okem vzhůru. Šmak pohnul křídlem, otevřel jeden spár a jeho dunivé chrápání změnilo tón.

V tom okamžiku Bilbo utekl. Ale drak se neprobudil — ještě ne -, jenom se ponořil do jiných snů plných hrabivosti a násilí, jak tam tak ležel ve své uloupené síni, zatímco hobit se lopotil dlouhým tunelem zpátky nahoru. Srdce mu bušilo a nohy se mu horečnatě třásly, víc, než když sestupoval dolů, ale pohár svíral stále a jeho hlavní myšlenkou bylo: „Dokázal jsem to! Tohle jim ukáže! ,Vypadá spíš jako hokynář než lupič,‘ namouduši! No, tohle teď už od nich neuslyším!“

Taky že ne. Balin překypoval radostí, že hobita zase vidí, a jeho radost se mísila se stejně velkým překvapením. Zvedl Bilba a vynesl ho ven pod širé nebe. Byla půlnoc a hvězdy zakryla mračna, ale Bilbo ležel se zavřenýma očima, těžce oddychoval, vychutnával rozkoš z čerstvého vzduchu a sotva si všímal vzrušení trpaslíků, kteří ho vychvalovali a poplácávali ho po zádech a zavazovali sebe i své rodiny po celé generace k jeho službám.

Trpaslíci si dosud podávali pohár z ruky do ruky a rozplývali se nadšením nad znovunabytím svého pokladu, když se z horského nitra pod nimi náhle ozvalo nesmírné zaburácení, jako by se nějaká stará sopka rozhodla, že znovu začne soptit. Dveře za nimi byly skoro zavřené a zajištěné ve škvíře kamenem, aby docela nezapadly, ale ze vzdálených hlubin zaduněly dlouhým tunelem děsivé ozvěny, řev a dupání, až se půda pod nimi zachvěla.

Tehdy trpaslíci zapomněli na své jásání a sebevědomé vychloubání ještě před chvilkou a schoulili se strachy. Se Šmakem se pořád ještě muselo počítat. Živého draka prostě nemůžete ve svých kalkulacích pominout, když ho máte takhle nablízku. Draci třeba nedokážou svého bohatství opravdu využít, ale obvykle je znají do posledního kousku, zejména když je měli dlouho v držení; a Šmak nebyl žádnou výjimkou. Z neklidného snu (ve kterém nepříjemně figuroval jakýsi válečník, naprosto nepatrný svou velikostí, ale ozbrojený štiplavým mečem a nadaný velkou kuráží) přešel v dřímotu a z dřímoty do naprosté bdělosti. V jeho jeskyni bylo cítit podivný závan vzduchu. Mohl to být průvan tamhle z té malé díry? Nikdy ji neviděl zvlášť rád, třebaže byla tak malá, a teď po ní podezíravě loupl očima a podivil se sám sobě, že ji nikdy nezatarasil. V poslední době měl dojem, že zaslechl matné ozvěny nějakého klepání, které pronikalo zdálky shora do jeho doupěte. Zavrtěl se a natáhl krk, aby začenichal. Vtom si všiml, že jeden pohár je pryč!

Zloději! Hoří! Vražda! Něco takového se mu od jeho příchodu do Hory ještě nestalo! Jeho zuřivost se vymyká popisu — tak zuřívají jenom boháči, kteří mají víc, než mohou využít, když najednou přijdou o něco, co měli dlouho v majetku, ale nikdy jim to k ničemu nebylo ani to nepotřebovali. Drak začal chrlit oheň, síň se naplnila čmoudem, základy hory se otřásaly. Nadarmo se pokusil vrazit hlavu do té malé díry, a potom se celý svinul, zaburácel pod zemí jako hrom a vyrazil ze svého hlubokého brlohu velkým vchodem, ven prostornými chodbami horského paláce a nahoru k Přední bráně.

Myslel jenom na jedno: že prohledá celou Horu, dokud nedopadne zloděje a nerozsápe ho a nerozdupá. Vyřítil se z brány, vody se proměnily v divoce syčící páru, a drak se vznesl celý rozpálený do vzduchu a usadil se na vrcholku Hory v záplavě zelených a šarlatových plamenů. Trpaslíci slyšeli příšerný randál jeho letu, choulili se ke stěnám travnaté terasy a krčili se pod balvany, doufajíce, že nějak uniknou hrozivým očím draka na lovu.

Byli by všichni zahynuli, kdyby je zase jednou nezachránil Bilbo. „Honem! Honem!“ vydechl. „Za dveře! Do tunelu! Tady to není bezpečné!“

Zburcováni jeho slovy se už chystali zalézt do tunelu, když tu Bifur vykřikl: „Moji bratranci! Bombur a Bofur — zapomněli jsme na ně, jsou dole v údolí!“

„Přijdou o život a všichni naši poníci taky, a ztratíme všechny zásoby!“ lamentovali druzí. „Nemůžeme proti tomu nic dělat.“

„Nesmysl!“ okřikl je Thorin, který se vzpamatoval a nabyl opět své důstojnosti. „Nemůžeme je tam nechat. Běžte dovnitř, pane Pytlíku a Baline, a vy také, Fili a Kili — drak nás nesmí dostat všechny. A vy ostatní — kde jsou lana? Rychle!“

Tohle byly možná nejhorší okamžiky, jaké až dosud zažili. Strašlivý ryk Šmakova vzteku burácel ozvěnou ve skalních rozsochách vysoko nad nimi a drak se mohl každou chvíli přiřítit v plamenech dolů nebo obletět kolem nich a najít je tam, na srázném okraji útesu, jak zoufale vytahují lana. Už byl nahoře Bofur, a dosud bylo všechno v pořádku. Už se dostal nahoru i Bombur, s funěním a supěním a vrzáním lan, a pořád bylo všechno v pořádku. Už bylo nahoře i pár kusů nářadí a zavazadel ze zásob, a vtom se na ně snesla pohroma.

Ozvalo se frčení křídel. Rudé světlo ozářilo vrcholky skalisek. Drak přiletěl.

Sotva stačili utéci zpátky do tunelu a vtáhnout tam své rance, když se Šmak přihnal od severu, olizoval horské úbočí plameny a vířil obrovskými křídly jako burácející vichřice. Jeho žhavý dech spálil trávu přede dveřmi, vnikl za nimi štěrbinou, kterou nechali dveře pootevřené, a ožehl je v jejich skrýši. Vyskočily mihotavé plameny a roztančily se černé stíny na skalních stěnách. Pak se rozhostila tma, když drak znovu přeletěl. Poníci zaržáli hrůzou, přetrhali provazy a divoce odcválali. Drak se střemhlav otočil, aby se pustil za nimi, a byl pryč.

„To bude konec našich ubohých zvířat,“ poznamenal Thorin. „Jakmile Šmak jednou něco uvidí, už mu to neunikne. A my tady budeme muset zůstat, jestli si snad někdo nepředstavuje, že bychom se měli trmácet soustu mil otevřenou krajinou zpátky k řece, se Šmakem na číhané.“

To nebylo příjemné pomyšlení! Zalezli hlouběji do tunelu a tam leželi a třásli se, ačkoli tam bylo teplo a dusno, dokud škvírou dveří nepronikl bledý úsvit. Během noci slyšeli znovu a znovu sílící hřmění letícího draka, které se pak přes ně přeneslo a zase sláblo, jak drak stále obletoval horská úbočí.

Domyslel se podle poníků a podle stop táborů, jež objevil, že od řeky přišli nějací lidé, a zkoumal úbočí od údolí, kde stáli poníci; ale dveře unikly jeho pátravému zraku a vysoké stěny arkýře zadržely jeho nejpalčivější plameny. Dlouho tak lovil marně, až svítání ochabilo jeho vztek a on se vrátil na své zlaté lože, aby se prospal — a aby nabral nových sil. Nebyl by na krádež zapomenul a neodpustil by ji, ani kdyby se za tisíc let proměnil v doutnající balvan, ale mohl si dovolit čekat.

S příchodem jitra trpaslíkům trochu otrnulo. Uvědomili si, že když mají co dělat s tímhle strážcem, je takové riziko nevyhnutelné a že by nebylo dobré vzdávat se už teď svého záměru. Kromě toho momentálně nemohli pryč, jak na to poukázal Thorin. Jejich poníci se ztratili nebo byli pobiti, takže museli počkat, až Šmak povolí natolik v bdělosti, aby se mohli odvážit dlouhé cesty pěšky. Naštěstí zachránili ze svých zásob dost, aby jim to nějaký čas vydrželo.

Dlouho debatovali, co mají podniknout, ale nemohli přijít na žádný způsob, jak se zbavit Šmaka, což byla od začátku slabina jejich plánu, jak měl tisíc chutí poznamenat Bilbo. Potom začali reptat na hobita, jak to bývá přirozené pro lidi, když jsou docela vyvedeni z konceptu, a vyčítali mu právě to, za co ho napřed tak vychvalovali: že vzal Šmakovi ten pohár a probudil tím příliš brzy jeho hněv.

„Co jiného má podle vás takový lupič dělat?“ odsekl jim dopáleně Bilbo. „Nenajali jste si mě, abych zabíjel draky, to je práce pro válečníky, ale abych uloupil poklad. A já s tím začal co nejlíp, jak to šlo. Čekali jste snad, že přiklušu s celým Throrovým pokladem na zádech? Jestli už jde o výčitky, měl bych k tomu taky co poznamenat. Měli jste si přivést pět set lupičů, a ne jednoho. Vašemu dědovi to slouží jistě ke cti, ale vy nemůžete tvrdit, že jste mi někdy objasnili obrovský rozsah jeho bohatství. Potřeboval bych celá staletí, abych to všechno vynosil nahoru, i kdybych byl padesátkrát větší a kdyby byl Šmak krotký jako králík.“ Po tomhle jej ovšem trpaslíci poprosili o prominutí. „Co tedy navrhujete, abychom udělali, pane Pytlíku?“ zeptal se ho Thorin zdvořile.

„O tom nemám v téhle chvíli ani ponětí, — jestli myslíte na odnesení pokladu. To zřejmě záleží úplně na nějakém novém obratu štěstěny a na odstranění Šmaka. Odstraňování draků není vůbec můj obor, ale vynasnažím se na něco přijít. Osobně však v nic nedoufám a nejradši bych byl v bezpečí zpátky doma.“

„To prozatím nechme stranou! Co máme dělat teď, dneska?“

„Jestli chcete opravdu slyšet mou radu, řekl bych, že nám nezbývá nic jiného než zůstat, kde jsme. Ve dne se jistě můžeme bez nebezpečí odvážit ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Zanedlouho snad bude možné poslat vás pár do skladiště u řeky, abychom si doplnili zásoby. Ale přes noc by zatím všichni měli zůstat zalezlí v tunelu.

Já sám pro vás mám jednu nabídku. Mám svůj prsten a podívám se ještě dnes v poledne zase dolů, to by měl Šmak spát, jestli teď vůbec usne — a uvidím, co má za lubem. Třeba se z toho něco vyklube. ,Každý drak má nějakou slabinu,‘ jak říkával můj otec, třebaže jistě ne z osobní zkušenosti.“

Trpaslíci tuhle nabídku přirozeně dychtivě přijali. Naučili se už malého Bilba respektovat. Teď se stal pravým vůdcem jejich dobrodružné výpravy. Začal uplatňovat své vlastní nápady a plány. Jakmile nastalo poledne, připravil se na další cestu do nitra Hory. Nijak se mu to ovšem nelíbilo, ale nebylo to zase tak zlé, když teď víceméně věděl, co ho dole čeká. Kdyby byl znal draky a jejich lstivost líp, byl by možná vyděšenější a nedoufal by tolik, že Šmaka zastihne ve spánku.

Vydal se na cestu za plného slunce, ale v tunelu byla temná noc. Světlo od téměř zavřených dveří brzy pohaslo, jakmile postoupil hlouběji. Kradl se tak tiše, že obláček dýmu v mírném vánku by se sotva pohyboval tišeji, a hobit na sebe začínal být nemálo pyšný, když se tak blížil dolejším dveřím. Vyzařovalo z nich jenom slabounké žíření.

„Starý Šmak je unavený a spí,“ pomyslel si. „Nemůže mě vidět a neuslyší mě. Hlavu vzhůru, Bilbo!“ Buďto zapomněl, nebo nikdy neslyšel o dračím čichu. Je také nepříjemnou skutečností, že draci, jestliže pojmou nějaké podezření, mají i ve spánku jedno oko pootevřené a hlídají.

Když Bilbo opět vykoukl z dolejších dveří, Šmak rozhodně na pohled pevně spal, vypadal vyhasle, téměř jako mrtvý, a chrápal sotva víc, nežli že vypouštěl obláčky neviditelné páry. Hobit se právě chystal sestoupit na dno jeskyně, když náhle postřehl pronikavý rudý paprsek zpod přivřeného víčka Šmakova levého oka. Drak spánek jenom předstírá! Pozoruje ústí tunelu! Bilbo honem ucouvl zpátky a blahořečil svému prstenu. Potom Šmak promluvil:

„No tak, zloději! Čichám tě a cítím tvůj pach. Slyším tvůj dech! Pojď dál! Posluž si ještě, je toho tady spousta na rozdávání!“

Ale tak dalece Bilbo přece jen nebyl drakovědy neznalý, a jestli Šmak doufal, že ho snadno naláká, byl jistě zklamán. „Ne, díky, ó, strašlivý Šmaku!“ odpověděl mu hobit. „Nepřišel jsem si pro dary. Chtěl jsem se jenom na vás podívat, jestli jste opravdu tak ohromný, jak vyprávějí pověsti. Nevěřil jsem jim.“

„Teď jim už věříš?“ opáčil drak trochu polichoceně, i když nevěřil ani slovo Bilbovi.

„Opravdu, písně a pověsti zůstávají daleko za skutečností, ó, Šmaku, nejpřednější a největší z katastrof!“ odpověděl Bilbo.

„Na zloděje a na lháře máš dobré způsoby,“ poznamenal drak. „Zřejmě znáš moje jméno, ale já se nepamatuju, že bych tě byl kdy čichal. Kdo jsi a odkud přicházíš, jestli se smím zeptat?“

„Jistěže smíte! Přicházím zpod kopce, a přes hory a pod horami vedla moje cesta. A vzduchem. Jsem ten, kdo chodí neviděný.“

„Tomu docela věřím,“ řekl drak, „ale to je sotva tvoje obvyklé jméno.“

„Jsem hledač stop, ničitel pavučin a moucha s žihadlem. Byl jsem vybrán kvůli šťastnému číslu.“

„Rozkošné tituly!“ ušklíbl se drak. „Ale šťastná čísla vždycky nevycházejí.“

„Jsem ten, kdo pohřbívá své přátele zaživa a topí je, a zase je zaživa vytahuje z vody. Přišel jsem ze dna pytle, ale v žádném pytli jsem se neoctl.“

„Tohle už nezní tak věrohodně,“ odfrkl si výsměšně Šmak.

„Jsem přítel medvědů a host orlů. Jsem výherce prstenu a nositel štěstí. Jsem jezdec na soudku,“ pokračoval Bilbo, který v té hádankovité řeči začínal cítit zalíbení.

„To už je lepší!“ podotkl Šmak. „Ale nenech se unést svou obrazotvorností!“

Takovým způsobem je ovšem třeba mluvit s draky, jestliže jim nechcete prozradit své pravé jméno (což je moudré), ale zároveň je nechcete rozzuřit přímým odmítnutím (což je také velmi moudré). Žádný drak nemůže odolat lákadlu hádankovitých řečí a nelituje promarněného času, aby jim porozuměl. Bilbo řekl mnohé, čemu Šmak nerozuměl vůbec (vy však jistě ano, poněvadž víte o všech hobitových dobrodružstvích), ale myslel si, že pochopil dost, a ve svém černém nitru se zachechtal.

„To jsem si říkal už včera v noci,“ ušklíbl se pro sebe. „Jezerní lidé, nějaká šeredná intrika těch mizerných obchodníků s bečkami, nebo ať jsem ještěrka! Nebyl jsem tam tím směrem už celé věky, ale to se teďka změní!“

„Výborně, ó, jezdče na soudku!“ pronesl nahlas. „Soudek se možná jmenoval tvůj poník, a možná taky ne, třebaže byl dost tlustý. Chodíš třeba neviděný, ale nedošel jsi až k cíli cesty. Dovol mi, abych ti řekl, že jsem v noci na dnešek sežral šest poníků a že všechny ostatní pochytám a sežeru co nevidět. Za tak znamenitou pochoutku se ti odvděčím radou pro tvé dobro: nezaplétej se s trpaslíky víc, než musíš!“

„S trpaslíky!“ zvolal Bilbo s předstíraným překvapením.

„Nic mi nevykládej!“ zarazil ho Šmak. „Vyznám se v pachu trpaslíků (a v jejich chuti) jako nikdo na světě. Neříkej mi, že můžu sežrat poníka, na kterém jezdili trpaslíci, a nepoznat to! Špatně skončíš, jestli se budeš kamarádit s takovými přáteli, zlodějský jezdče na soudku! Nemám nic proti tomu, abys jim to ode mne vyřídil, až se k nim vrátíš.“ Neprozradil však Bilbovi, že jeden pach nedokázal určit vůbec, hobití pach; ten se úplně vymykal jeho zkušenosti a to mu strašně vrtalo hlavou.

„Doufám, že ti slušně zaplatili za ten pohár na dnešek v noci?“ pokračoval drak. „Jen se přiznej, zaplatili? Vůbec nic! Vidíš, to jsou celí oni. Předpokládám, že teďka se krčí tam venku, a ty abys podstoupil všechno nebezpečí a zmocnil se všeho, čeho můžeš, když já se nedívám, — to pro ně? A slíbili ti spravedlivý podíl? Snad bys tomu nevěřil! Budeš mít štěstí, jestli vůbec vyvázneš živý!“

Bilbo se teď začal cítit nepříjemně nesvůj. Kdykoli na něm spočinulo Šmakovo ohnivé oko, pátrající po něm mezi stíny, zachvěl se a zmocňovala se ho nevysvětlitelná touha vyběhnout z úkrytu, ukázat se a povědět Šmakovi pravdu. Octl se skutečně ve vážném nebezpečí, že podlehne dračímu kouzlu. Ale sebral kuráž a znovu promluvil.

„Ještě nevíte všechno, ó, mocný Šmaku!“ řekl. „Nepřivedlo nás sem jenom zlato.“

„Haha!“ zasmál se Šmak. „Přiznáváš tedy, že ,nás‘! Proč neřekneš rovnou ,nás čtrnáct‘, ať v tom máme jasno, pane Šťastné číslo? Rád slyším, že máte v těchhle končinách ještě jinou práci než krást moje zlato. V tom případě možná tak docela nepromarníte svůj čas.

Nevím, jestli tě vůbec napadlo, že i kdybys to zlato dokázal po troškách ukrást — trvalo by ti to tak sto let -, nedostal by ses s ním daleko? Na úbočí Hory by ti k ničemu nebylo, co? A ve hvozdu taky ne, co? To se rozumí! Nepřišel jsi ještě na ten háček? Domluvili jste se nejspíš, že dostaneš jednu čtrnáctinu, nebo tak podobně, he? Ale co dodání? Co doprava? Co ozbrojené stráže a mýtné a cla?“ A Šmak se nahlas rozchechtal. Byl v srdci zkažený a prohnaný a věděl, že jeho dohady nejsou daleko od pravdy, ačkoli měl podezření, že za tím plánem vězí Jezerní lidé a že většina kořisti má zůstat v pobřežním městě, které se za jeho mladých časů jmenovalo Esgarot.

Sotva tomu budete věřit, ale chudáka Bilba to skutečně hodně přivedlo z konceptu. Jeho myšlenky i síly se až dosud soustředily na cestu k Hoře a objevení bočního vchodu. Nikdy se nezatěžoval úvahami, jak poklad odvezou, a rozhodně už ne dumáním, jak se ta jeho část, která mu možná připadne jako podíl, dostane celou cestu zpátky až do Dna pytle pod Kopcem.

Teď mu začalo v mysli hlodat ošklivé podezření: zapomněli trpaslíci na tenhle důležitý bod také, nebo se mu celou tu dobu smáli do hrsti? Takový účinek mají dračí řeči na nezkušené. Bilbo ovšem měl být na stráži, jenomže Šmak byl opravdu drtivě působící osobnost.

„Řeknu vám,“ odpověděl ve snaze zůstat věrný svým přátelům a nezadat si před drakem, „že zlato pro nás byla jenom vedlejší záležitost. Přišli jsme přes hory a pod horami, po vlnách a vítězstvích hlavně pro pomstu. Zajisté si, ó, nezměrně bohatý Šmaku, uvědomujete, že váš úspěch vám nadělal dost urputných nepřátel?“

Šmak se teď opravdu zasmál — drtivým smíchem, který srazil Bilba k zemi, zatímco na druhém konci tunelu se trpaslíci schoulili těsně k sobě a představovali si, že hobita stihl náhlý a škaredý konec.

„Pomstu!“ odfrkl si drak a jeho oči ozářily síň od podlahy až ke stropu jako šarlatový blesk. „Pomstu! Král pod Horou je mrtev, a kde jsou jeho příbuzní, kteří by si troufali hledat pomstu? Girion, pán Dolu, je mrtev, a já požíral jeho lidi jako vlk mezi ovcemi, a kde jsou jeho synové, kteří by si troufali přiblížit se mi? Zabíjím, kde mě napadne, a nikdo se mi neodváží postavit na odpor. Porážel jsem válečníky za starých časů, a těm se dneska na světě nikdo nevyrovná. A tehdy jsem byl mladý a křehký. Teď jsem starý a silný, silný, zloději ve tmě!“ holedbal se. „Můj pancíř je jako deset štítů na sobě, moje zuby jsou meče, moje drápy oštěpy, úder mého ocasu hrom, moje křídla uragány a můj dech smrt!“

„Vždycky jsem si myslel,“ zapištěl Bilbo ustrašeně, „že draci jsou měkčí vespod, zvlášť v krajině — ehm — hrudníku; ale někdo tak obrněný jako vy na to jistě myslel.“

Drak se zarazil ve svém vychloubání. „Tahle tvá informace je zastaralá,“ utrhl se. „Jsem obrněný nahoře i vespod železnými šupinami a tvrdými drahokamy. Žádná čepel mě nemůže probodnout.“

„To jsem si mohl hned myslet,“ přikyvoval horlivě Bilbo. „Namouduši, nikde se nenajde, kdo by se vyrovnal neproniknutelnému panu Šmakovi. Jak je to velkolepé, mít vestu ze vzácných diamantů!“

„Jistě, je to vzácné a skutečně báječné,“ přisvědčil Šmak, nesmyslně potěšený. Nevěděl, že hobit už zahlédl jeho zvláštní spodní pancíř při své minulé návštěvě a že hoří touhou podívat se na něj blíž ze svých vlastních důvodů. Drak se převalil na záda. „Podívej!“ vyzval Bilba. „Co tomu říkáš?“

„Oslnivé, báječné! Perfektní! Bez chybičky! Úžasné!“ vykřikoval Bilbo nahlas, ale pro sebe si myslel: „Blázne stará! Vždy máš v jamce na levé části prsou velikou lysinu tak holou, jako je šnek bez skořápky!“

Jakmile si to holé místo prohlédl, pan Pytlík myslel už jenom na to, jak se dostat pryč. „No, nesmím Vaši Velkolepost už dál zdržovat,“ řekl, „ani vás rušit v nepochybně potřebném odpočinku. Poníci se jistě chytají těžko, když mají takový náskok. Stejně jako lupiči,“ dodal jako jedovatost na rozloučenou, bystře ucouvl a uháněl vzhůru tunelem.

Byla to nešťastná poznámka, neboť drak za ním vychrlil strašné plameny, a třebaže hobit spěchal do svahu ze všech sil, nedostal se zdaleka dost daleko, aby byl v bezpečí dřív, než se příšerná Šmakova hlava objevila u otvoru za ním. Celá hlava s tlamou se jím naštěstí neprotáhla, ale z nozder sálal oheň a výpary, které uprchlíka pronásledovaly a téměř ho udolaly, takže slepě vrávoral ve velkých bolestech a strachu. Při svém rozhovoru se Šmakem si náramně liboval vlastní chytrost, ale tahle závěrečná chyba mu rázem napravila hlavu.

„Nikdy se neposmívej živým drakům, Bilbo, ty blázne!“ řekl si a později se to stalo jeho oblíbeným úslovím, které přešlo v přísloví. „Nemáš tohle dobrodružství ještě zdaleka za sebou,“ dodal ještě, a to byla taky svatá pravda.

Odpoledne se sklánělo k večeru, když se znovu octl venku, vyklopýtal a svalil se v mdlobách „na prahu“. Trpaslíci ho vzkřísili a ošetřili mu popáleniny, jak nejlépe uměli; ale trvalo pak ještě dlouho, než mu znovu jaksepatří narostly vlasy vzadu na hlavě a srst na patách: byly ožehlé a zuhelnatělé až na kůži. Jeho přátelé se ho zatím snažili ze všech sil potěšit a byli dychtivě zvědaví, co jim poví, zejména je zajímalo, proč drak ztropil tak hrozný kravál, a jak mu Bilbo unikl.

Hobit však nebyl starostmi ve své kůži, a jenom těžce z něho něco vypáčili. Když si všechno znovu rozmyslel, litoval teď některých věcí, které drakovi řekl, a nechtělo se mu opakovat je. Starý drozd seděl na blízké skále s hlavou nakloněnou na stranu a poslouchal všechno, co se mluvilo. Abyste viděli, jak byl Bilbo mrzutý, musím vám prozradit, že sebral kámen a hodil jím po drozdovi, ten se však pouze zatřepetal stranou a vrátil se zase zpátky.

„Hrom aby do toho ptáka!“ ulevil si Bilbo nevrle. „Zdá se, že nás poslouchá, a nelíbí se mi, jak se tváří.“

„Jenom ho nechte!“ zastal se drozda Thorin. „Drozdi jsou hodní a přátelští — tenhle je pořádně starý a je možná poslední z dávného plemene, které kdysi žilo tady kolem a zobalo z ruky mému otci a dědovi. Bývali to dlouho žijící a kouzelní ptáci, a tenhle dokonce možná patří k těm, co žili tenkrát, před dvěma sty i více roky. Lidé z Dolu ovládali jejich řeč a užívali jich jako poslů, kteří létali k Jezerním lidem i jinam.“

„No, teď bude mít opravdu pro Jezerní město novinky, jestli mu jde o ně,“ poznamenal Bilbo; „třebaže si nemyslím, že by tam ještě zůstali nějací lidé, kteří by se zatěžovali drozdí řečí.“

„Jak to, co se stalo?“ vykřikli trpaslíci. „Tak pokračujte už konečné se svým vyprávěním!“

Bilbo jim tedy vypověděl všechno, nač se pamatoval, a přiznal se k ošklivému pocitu, že drak se z jeho hádanek domyslel příliš mnoho, když si je dal dohromady s jejich tábory a poníky. „Určitě ví, že jsme přijeli z Jezerního města a že nám tam pomohli; a teď' mám hrozný pocit, že jeho příští útok bude směřovat tam. Kéž bych byl nikdy nevyslovil slova o jezdci na soudku; v těchhle končinách by to i slepého králíka přivedlo na myšlenku o Jezerních lidech.“

„Inu, inu! Teď už se nedá nic dělat, a je těžké nepodřeknout se, když se mluví s drakem, to jsem aspoň vždycky slýchal,“ pokusil se ho utěšit Balin. „Já si myslím, že jste si vedl náramně dobře, jestli vás zajímá můj názor, — objevil jste přinejmenším jednu ohromné užitečnou věc a vrátil jste se zpátky živý, a to je víc, než o sobě může prohlásit většina těch, kdo se dostali do řeči s někým podobným, jako je Šmak. Že víme o holém místě v diamantové vestě starého netvora, to se možná ještě osvědčí jako milost a požehnání.“

To dalo rozhovoru nový směr a všichni se pustili do diskuse o případech zabití draka, historických, pochybných i bájeslovných, o různých ranách bodných, sečných i zespodu a o rozmanitých válečných úskocích a vymyšlenostech, jimiž se ty rány podařilo zasadit. Všichni se shodli na tom, že nachytat draka ve spánku není tak snadné, jak se to řekne, a že pokus zapíchnout ho či pošťouchnout, když spí, může skončit katastrofou spíš nežli smělý čelní útok. Celou dobu, co mluvili, drozd poslouchal, až konečné, když začaly probleskovat hvězdy, tiše roztáhl křídla a uletěl. A celou dobu, co mluvili a stíny se prodlužovaly, Bilbo byl čím dál nešťastnější a jeho zlé předtuchy vzrůstaly.

Nakonec jim vpadl do řeči. „Jsem si jistý, že tady vůbec nejsme v bezpečí,“ řekl, „a nevidím žádný smysl v tom, že tady sedíme. Drak nám spálil celý náš příjemný trávník, a kromě toho je už noc a zima. A ke všemu ještě cítím v kostech, že tohle místo znovu napadne. Šmak ví, jak jsem se dostal do jeho síně, a můžete se spolehnout, že uhodne, kde je druhý konec tunelu. Rozbije tohle úbočí Hory napadrť, když bude třeba, aby nám zatarasil vchod, a jestli přitom rozdrtí i nás, bude tím radši.“

„Díváte se na to moc černě, pane Pytlíku,“ namítl Thorin. „Proč tedy Šmak nezahradil dolejší konec tunelu, když mu tak záleží na tom, abychom k němu nemohli? A to přece neudělal, jinak bychom ho byli slyšeli.“

„To namouduši nevím — nejspíš proto, že napřed zkoušel znovu mě tam vlákat, a teď možná čeká až po dnešním nočním lovu, či snad si nechce zbytečně poškodit svou ložnici -, ale rád bych, abyste se o to nehádali. Šmak teď každou chvíli vyleze ven, a naše jediná naděje je zalézt hluboko do tunelu a zavřít za sebou dveře.“

Promluvil tak vážně, že ho trpaslíci nakonec poslechli, třebaže odkládali zavření dveří, — připadalo jim to jako zoufalý krok, poněvadž nikdo nevěděl, jak je budou moci zevnitř znovu otevřít, a pomyšlení, že zůstanou uzavřeni v tunelu, odkud jediná cesta ven povede přes dračí doupě, se jim nikomu nezamlouvalo. Všude také zdánlivě vládl klid, jak venku, tak dole v tunelu. Seděli tedy ještě dlouho na jeho začátku nedaleko pootevřených dveří a pokračovali v rozhovoru.

Řeč se stočila na drakova zlá slova o trpaslících. Bilbo by je byl nejradši nikdy neslyšel nebo by byl aspoň rád měl naprostou jistotu, že trpaslíci mluví docela poctivě, když teď prohlašovali, že vůbec nikdy nepomysleli na to, co udělají, jakmile se pokladu zmocní. „Věděli jsme, že to bude zoufalý podnik,“ řekl Thorin, „a víme to pořád; ale pořád ještě si myslím, že až se ho zmocníme, bude dost času na úvahy, co s ním podnikneme. Pokud jde o váš podíl, pane Pytlíku, ujišťuji vás, že jsme vám víc než vděční a že si budete moci sám vybrat svou čtrnáctinu, hned jakmile budeme mít co k dělení. Mrzí mě, že si děláte starosti kvůli dopravě, a připouštím, že s ní budou těžkosti — zdejší kraje nejsou po té době, která zatím uplynula, o nic méně divoké, spíš naopak -, ale uděláme pro vás všechno, co bude v našich možnostech, a zaplatíme svůj podíl na výlohách, až k tomu přijde čas. Věřte si mi, nebo nevěřte, jak chcete!“

Od toho přešel rozhovor na sám obrovský poklad a na to, co si o něm pamatovali Thorin s Balinem. Uvažovali, jestli některé věci dosud leží v dolejší síni nepoškozené: kopí, která byla vyrobena pro armády velkého krále Bladorthina (zatím dávno mrtvého), kopí s třikrát kovanými hroty a s ratišti umně vykládanými zlatem, jež nebyla nikdy dodána ani zaplacena; štíty zhotovené pro dávno mrtvé válečníky; velký zlatý pohár Throrův, obouruční, s vytepanými a vyrytými ptáky a květy, jejichž oči a okvětní plátky byly z drahokamů; neproniknutelné drátěné košile z pozlacených a postříbřených článků; náhrdelník Giriona, pána Dolu, zhotovený z pěti set smaragdů zelených jako tráva, kterým Girion zaplatil zbroj pro svého nejstaršího syna, kroužkové brnění z kroužků ukutých trpaslíky, jaké nebylo vyrobeno ještě nikdy předtím, neboť bylo zhotoveno z ryzího stříbra s pevností a tvrdostí trojité ocele. Ale nejkrásnější ze všeho byl obrovský čirý drahokam, který kdysi trpaslíci našli pod základy Hory, Srdce Hory, Thrainův Arcikam.

„Arcikam! Arcikam!“ šeptal si ve tmě Thorin, zasněný, s bradou na kolenou. „Byl jako koule s tisíci fasetami; jiskřil jako stříbro ve světle plamenů, jako voda v záři slunce, jako sníh ve třpytu hvězd a jako déšť v jasu luny!“

Ale Bilba už přešla okouzlená posedlost po pokladu. Během jejich rozhovoru jim naslouchal jenom napůl. Seděl nejblíž u dveří s jedním uchem nastraženým na první zvuky zvenčí a s druhým našpičatěným na ozvěny přesahující mumlání trpaslíků, na každé zaševelení či hnutí z dalekých hlubin.

Tma houstla a hobit byl čím dál neklidnější. „Zavřete ty dveře!“ prosil je. „Bojím se draka až do morku kostí. Jeho mlčení se mi líbí daleko míň nežli ten řev včera v noci. Zavřete ty dveře, dokud není pozdě!“

Něco v jeho hlase znepokojilo i trpaslíky. Thorin se pomalu probral ze svého snění, vstal a vykopl kámen, kterým byly dveře zaklíněny. Pak se do nich opřeli a s třesknutím a lupnutím je přirazili. Zevnitř nebylo ani stopy po klíčové dírce. Byli uzamčeni v Hoře!

A právě včas! Sotva sestoupili tunelem kousek cesty, zaduněla do úbočí rána jako náraz beranidel z pralesních dubů, rozhoupaných obry. Skála zasténala, stěny popraskaly a našim přátelům se na hlavy sesypalo kamení. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby dveře zůstaly otevřené. Utekli dál do tunelu, rádi, že jsou ještě naživu, a slyšeli zvenčí ryk a řev Šmakovy zběsilosti. Lámal skálu na kousky, drtil stěny i útes údery svého obrovského ocasu, až nejvyšší tábořiště trpaslíků, spálený trávník, drozdův kámen, šnečí skalní stěny, úzká římsa, prostě až všechno zmizelo ve změtené tříšti a lavina rozdrceného kamení se zřítila přes útes do údolí.

Šmak se předtím vykradl ze svého brlohu, tiše se vznesl do vzduchu a pak těžce a pomalu letěl tmou jako nějaký nestvůrný krkavec, pořád po větru na západní úbočí hory, v naději, že tam znenadání něco nebo někoho načapá a že vypátrá východ z chodby, kterou se k němu dostal zloděj. Tohle byl výbuch jeho vzteku, když nikoho nenašel a nic neviděl, třebaže uhodl, ve kterých místech skutečný východ musí ležet.

Jakmile se tímhle způsobem vyzuřil, zlepšila se mu nálada a v hloubi duše si řekl, že z téhle strany ho už nikdo obtěžovat nebude. Teď mu zbývalo vykonat ještě jednu pomstu. „Jezdec na soudku!“ odfrkl si. „Přišel jsi od řeky a určitě jsi připlul po vodě. Neznám tvůj pach, ale jestli nejsi z těch jezerních lidí, tak ti aspoň pomáhali. Teďka mě poznají a zapamatují si, kdo je pravý král pod Horou!“

Vznesl se v plamenech a zamířil na jih k Bystré řece.