Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 13 Nikdo doma

Trpaslíci zatím seděli ve tmě a zavládlo mezi nimi tíživé ticho. Málo jedli a málo mluvili. Nemohli odhadnout plynoucí čas; a sotva se odvážili pohnout, poněvadž i jejich šepot zněl ozvěnou a šuměl v tunelu. Jestli si zdřímli, probouzeli se zase do nepřerušené temnoty a ticha. Nakonec po dlouhých dnech čekání — tak jim to aspoň připadlo — byli tak přidušení a otupělí z nedostatku vzduchu, že už to nemohli vydržet. Skoro by byli uvítali zdola povyk drakova návratu. V tom mlčení se báli nějaké jeho ďábelské lsti, ale nemohli tam trčet věčně.

„Zkusme otevřít dveře!“ řekl Thorin. „Jestli neucítím v obličeji co nejdřív vítr, bude po mně veta. Radši bych, aby mě na čerstvém vzduchu rozdrtil Šmak, než abych se tady udusil!“ Tak tedy několik trpaslíků vstalo a tápalo zpátky, kde bývaly dveře. Zjistili však, že horní konec tunelu byl zasypán a zatarasen roztříštěnou skálou. Ani klíč ani kouzlo, jehož byly kdysi dveře poslušny, je už víckrát nemohly otevřít.

„Jsme v pasti!“ zaúpěli. „Tohle je konec. Tady umřeme!“

Jenomže právě když si trpaslíci nejvíc zoufali, Bilbovi se nějak podivně ulehčilo, jako by mu ze srdce pod vestou spadl těžký kámen.

„Jen klid, jen klid!“ chlácholil je. „,Dokud člověk žije, dotud doufá, jak říkával můj otec‘ a ,Do třetice všeho dobrého.‘ Podívám se ještě jednou do tunelu dolů. Byl jsem tam už dvakrát, když jsem věděl, že je na druhém konci drak, a tak risknu i třetí návštěvu, když si tím už nejsem jistý. Tak jako tak jediná cesta ven vede spodem. A myslím si, že tentokrát byste se mnou měli jít všichni.“

Ve svém zoufalství s ním souhlasili a Thorin jako první vykročil po Bilbově boku.

„Teď opatrně!“ špitl hobit, „a pojďte tak tiše, jak jen dokážete! Třeba Šmak v jeskyni není, ale taky tam třeba je. Jenom neriskujme zbytečně!“

Pustili se dolů, stále dolů. Trpaslíci se ovšem nemohli hobitovi rovnat v pokradmé chůzi, funěli a škobrtali a nadělali spoustu hluku, hrozivě zesilovaného ozvěnou, ale třebaže Bilbo co chvíli vyděšeně zůstával stát a poslouchal, dole se neozval ani hlásek. Blízko dna, pokud bylo možno odhadnout vzdálenost, si Bilbo navlékl svůj prsten a šel napřed. Ale ani jej nepotřeboval: tma byla tak naprostá, že byli neviditelní všichni, s prstenem i bez prstenu. Po pravdě řečeno, vládla tam taková černota, že hobit došel k dolejšímu otvoru docela neočekávaně, sáhl rukou do prázdna, klopýtl a skutálel se po hlavě do jeskyně!

Zůstal tam ležet obličejem na zemi a neodvážil se vstát, ba téměř ani dýchat. Ale nic se nepohnulo. Nezasvitl tam ani paprsek světla — až na nějaký bledý a bělavý třpyt, který, jak se mu zdálo, zahlédl daleko ve tmě nad sebou, když konečně pomalu zvedl hlavu. Nebyla to však určitě jiskra dračího ohně, třebaže jeskyni naplňoval dusivý dračí puch a Bilbo cítil na jazyku chuť dračích výparů.

Nakonec to už pan Pytlík nevydržel. „Hrom aby do tebe, Šmaku, ty nestvůro!“ vypískl hlasitě. „Přestaň si hrát na schovávanou! Posviť mi, a pak si mě třeba sežer, jestli mě dokážeš chytit!“

Síní, kterou nebylo vidět, se rozlehla slabá ozvěna, ale neozvala se žádná odpověď.

Bilbo vstal a shledal, že neví, kterým směrem se má obrátit. „Teď bych rád věděl, na co si ten Šmak u všech všudy hraje,“ řekl si. „Určitě dnešního dne (nebo dnešní noci, či co vlastně je) není doma. Jestli Oin a Gloin neztratili svá křesadla a troud, snad bychom si mohli trochu posvítit a rozhlédnout se kolem, než se zas obrátí štěstí.“

„Světlo!“ vykřikl. „Může někdo udělat světlo?“

Trpaslíci se samozřejmě hrozně vyplašili, když Bilbo spadl s žuchnutím do síně, a zůstali schouleně sedět před koncem tunelu, kde je zanechal.

„Pst! Pst!“ syčeli, když uslyšeli jeho hlas, a třebaže to hobitovi pomohlo určit, kde jsou, trvalo nějaký čas, než z nich dostal něco jiného. Ale nakonec, když začal skutečně dupat na zem a ječel „světlo!“, co mu jen stačil pronikavý hlas, Thorin se podvolil a poslal Oina a Gloina zpátky k jejich rancům na horním začátku tunelu.

Po delší chvíli ohlásil třepetavý plamínek jejich návrat.

Oin držel v ruce smolnou borovou louč a Gloin nesl v podpaží svazek dalších. Bilbo rychle přicupital ke dveřím do síně a vzal si louč; dosud se mu však nepodařilo přesvědčit trpaslíky, aby si zapálili víc loučí a vydali se na obhlídku s ním. Jak Thorin opatrně prohlásil, pan Pytlík je dosud oficiálně jejich odborníkem na vloupání a pátračem. Jestliže to chce riskovat se světlem, je to jeho věc. Oni zatím počkají v tunelu na jeho zprávu. Seděli tedy blízko dveří a čekali.

Viděli, jak se hobitova drobná tmavá postavička pustila napříč jeskyní s drobným světýlkem vysoko zdviženým. Dokud byl ještě blízko, zachytili co chvíli záblesk a zaslechli zazvonění, když zakopl o nějaký zlatý předmět. Světýlko se zmenšovalo, jak se vzdalovalo do nitra nesmírné síně; potom začalo tančit vzhůru. To Bilbo lezl na obrovskou hromadu pokladu. Brzy stál na vrcholu, ale šel pořád dál. Pak viděli, že se na okamžik sehnul, ale nevěděli proč.

Způsobil to Arcikam, Srdce Hory. Tolik Bilbo uhodl podle Thorinova popisu, a skutečně, takové drahokamy nemohly existovat dva, ani v tak skvělém pokladu, ba ani na celém světě. Už když lezl nahoru, zazářil před ním onen bělavý třpyt a přilákal ho. Pomalu se zvětšil v kuličku bledého světla. Teď, když se Bilbo přiblížil, jiskřila hrál na povrchu mnoha barvami, odrazem i rozptylem plápolajícího plamene hobitovy louče. A když se na něj Bilbo konečně zadíval zblízka, zatajil se mu dech. Ohromný drahokam plál u jeho nohou svým vlastním vnitřním jasem, ale zároveň, jelikož byl vybroušen trpaslíky, kteří jej před dávnými časy vydolovali ze srdce Hory, vstřebával všechno světlo, jež na něj dopadlo, a měnil je v deset tisíc záblesků čiré záře, protkávané duhovými jiskrami.

Bilbo po něm náhle vztáhl ruku, zmámený jeho kouzlem. Jeho drobná ručka nemohla drahokam sevřít, poněvadž byl tak veliký a těžký, ale sebral jej, zavřel oči a strčil si jej do nejhlubší kapsy.

„Teď jsem opravdový lupič!“ pomyslel si. .,Ale nejspíš o tom musím trpaslíkům povědět — někdy. Řekli přece, že si můžu vybrat svůj vlastní podíl, a mně se zdá, že bych si vybral tohle, když si oni nechají všechno ostatní!“ Přesto však měl nepříjemný dojem, že jeho právo na výběr nezahrnovalo tenhle skvělý drahokam a že z toho bude ještě nějaký malér.

Teď však pokračoval v obchůzce. Na druhé straně veliké hromady slezl, a jiskřička jeho louče zmizela přihlížejícím trpaslíkům z dohledu. Ale brzy ji znovu uviděli daleko v dálce. Bilbo mířil napříč síní.

Pokračoval tak, až přišel k velikánským dveřím na druhé straně, kde ho závan vzduchu osvěžil, ale div mu nesfoukl louč. Nakoukl bázlivě za dveře a zahlédl prostorné chodby a počátek širokého schodiště, které vedlo nahoru do tmy. A po Šmakovi nebylo pořád ani vidu ani slechu. Bilbo se zrovna chtěl otočit na zpáteční cestu, když se k němu střemhlav sneslo cosi černého a otřelo se mu o tvář. Vypískl a trhl sebou, zavrávoral pozpátku a upadl. Louč mu vypadla z ruky plamenem dolů a zhasla!

„Nejspíš jenom netopýr, jak doufám!“ řekl si nešťastně. „Ale co teď? Kde je východ, jih, sever či západ? — Thorine! Baline! Oine! Gloine! Fili! Kili!“ zavolal z plna hrdla, ale v širé černotě to zaznělo jako tenké vypísknutí. „Zhaslo mi světlo! Pojďte sem někdo, najděte mě a pomozte mi!“ V tu chvíli ho docela opustila kuráž.

Trpaslíci slyšeli matně jeho drobné výkřiky, ale jediné slovo, které z nich pochytili, bylo „pomoc!“

„Pro všechno na světě i pod světem, co ho asi mohlo potkat?“ řekl Thorin. „Jistě ne drak, poněvadž v tom případě by už nepištěl.“

Nějakou chvíli vyčkávali, ale pořád se neozýval drak, neozývalo se vlastně nic, až na Bilbův vzdálený hlásek. „Pojďte někdo, zapalte ještě pár loučí!“ nařídil Thorin. „Zdá se, že musíme jít našemu lupiči na pomoc.“

„Však je taky na nás řada, abychom my pomohli jemu,“ prohlásil Balin, „a já jsem ochoten jít. Ostatně si stejně myslím, že je to pro tu chvíli bezpečné.“

Gloin zapálil několik dalších loučí, všichni se vyplížili do jeskyně, jeden po druhém, a vykročili co nejkvapněji podle její stěny. Zanedlouho potkali Bilba, který se k nim vracel sám. Rychle se totiž vzpamatoval, sotva uviděl světýlka jejich loučí.

„Jenom do mne vrazil netopýr a upustil jsem louč, nic horšího,“ odpověděl na jejich otázky. Třebaže se jim jaksepatří ulevilo, chtělo se jim brumlat, že se tak zbůhdarma vyděsili; ale nevím, co by byli říkali, kdyby jim v tom okamžiku pověděl o Arcikamu. Pouhé prchavé záblesky pokladu, které zahlédli, jak tak procházeli kolem, znovu roznítily všechen žár jejich trpaslických srdcí; a jestliže srdce nějakého trpaslíka, i toho nejúctyhodnějšího, rozkuráží zlato a klenoty, vjede do něho náhle odvaha a může úplně zdivočet.

Trpaslíci už opravdu nepotřebovali žádné popohánění. Všichni teď sami dychtili prozkoumat síň, dokud se jim k tomu naskýtá příležitost, a byli ochotni uvěřit, že Šmak je pro tu chvíli mimo domov. Každý popadl zapálenou pochodeň, a když se tak rozhlíželi, napřed na jednu stranu a pak na druhou, zapomněli na strach a dokonce i na opatrnost. Mluvili nahlas a pokřikovali na sebe, když brali do rukou staré poklady z hromady nebo se stěn, přidržovali si je ke světlu, mazlili se s nimi a ohmatávali je.

Fili a Kili se téměř rozjařili, a když tam našli spoustu zlatých harf se stříbrnými strunami, chopili se jich a začali na ně hrát; a jelikož to byly kouzelné harfy (a nedotčené drakem, který měl pramalý zájem o hudbu), byly dosud naladěné. Temná síň se rozezvučela melodiemi, které byly dlouho němé. Ale většina z trpaslíků si počínala praktičtěji: sbírali drahokamy a cpali si je do kapes, a co se jim do kapes nevešlo, pouštěli s povzdechem mezi prsty na zem. Thorin za nimi nezůstával pozadu, jenomže ustavičně hledal na všech stranách cosi, co nemohl najít. Hledal Arcikam, ale nikomu se o tom zatím nezmínil.

Teď trpaslíci sundávali ze stěn drátěné košile a zbraně a vyzbrojili se. Thorin vypadal vskutku královsky v pozlaceném kroužkovém brnění a se sekyrou na stříbrné násadě, zastrčenou za pás posázený šarlatovými drahokamy.

„Pane Pytlíku!“ zvolal. „Tady máte první splátku na svou odměnu! Zahoďte svůj starý kabát a oblečte si tohle!“

S těmi slovy Bilbovi pomohl do malé drátěné košile, vypracované kdysi pro nějakého mladého elfího prince. Byla ze stříbrné ocele, které elfové říkají mitril, a patřil k ní opasek zdobený perlami a křišťály. Na hlavu hobitovi posadil lehkou přílbu z kůže s figurálním ornamentem, vyztuženou zespodu ocelovými obručemi a s okrajem posázeným čirými drahokamy.

„Cítím se velkolepě,“ pomyslel si Bilbo, „ale myslím, že vypadám dost nesmyslně. Jak by se mi asi zasmáli doma na Kopci! Ale stejně bych rád, kdybych tu měl po ruce zrcadlo!“

Přesto však kouzlo pokladu nezmámilo panu Pytlíkovi hlavu tolik jako trpaslíkům. Dlouho předtím, než se trpaslíci unavili prohlížením pokladu, probudila se v něm ostražitost, posadil se na zem a začal nervózně uvažovat, jak to asi všechno skončí. „Dal bych hodně těchhle vzácných číší,“ pomyslel si, „za doušek něčeho rozjařujícího z jedné Meddědovy dřevěné misky!“

„Thorine!“ zavolal nahlas. „Co teď? Jsme ozbrojeni, ale k čemu kdy byla v minulosti všechna zbroj proti strašnému Šmakovi? Tenhle poklad ještě není zpátky ve vašich rukou. Zatím nám ještě nejde o zlato, ale o cestu k úniku, a už jsme pokoušeli štěstí dost dlouho!“

„Máte svatou pravdu!“ odpověděl Thorin, který se Bilbovými slovy vzpamatoval. „Pojďme! Já vás povedu. Ani za tisíc let bych nezapomněl cesty v tomhle paláci.“ Pak svolal ostatní, a když se shromáždili, prošli s loučemi zdviženými nad hlavy zejícími velikými dveřmi, nikoli však bez mnoha toužebných ohlédnutí.

Zakryli si blýskavou zbroj opět starými pláštíky a lesklé přílby svými ošumělými kapucemi a kráčeli husím pochodem za Thorinem, řada světýlek, která se ve tmě často zastavovala a ustrašeně znovu naslouchala, jestli se neozve ryk drakova návratu.

Třebaže všechny někdejší ozdoby na stěnách dávno zchátraly nebo byly zničeny a třebaže všechno bylo sežehnuto a znečištěno příchody a odchody netvora, Thorin znal kdejakou chodbu a kdejakou zatáčku. Vystoupili po dlouhém schodišti, zahnuli a zamířili širokými tunely plnými ozvěny směrem dolů, pak znovu zabočili a vystoupili po dalším schodišti, a ještě po jednom schodišti. Schody byly hladké, vytesané z prahorní skály, široké a krásné, a trpaslíci po nich stoupali pořád vzhůru, aniž cestou narazili na nejmenší stopu nějakého živého tvora, nepočítáme-li kradmé stíny, které prchaly před jejich loučemi a třepetaly křídly v průvanu.

Přesto však ty schody nebyly míněny pro hobití nožky, a Bilbo právě začal cítit, že už nemůže dál, když se náhle klenba stropu vznesla vysoko a daleko mimo dosah světla jejich loučí. Nějakým otvorem daleko nahoře bylo vidět jakousi kmitavou jasnou skvrnku a zavál svěžejší vzduch. Před nimi pronikalo matné příšeří velikými dveřmi, které visely vyvrácené z pantů a napůl ohořelé.

„To je velká komnata Throrova,“ poznamenal Thorin; „hodovní a poradní síň. Nedaleko odtud je Přední brána.“

Prošli zpustošenou komnatou. Stoly tam trouchnivěly, křesla a lavice se válely převržené, zuhelnatělé a hnijící. Na podlaze ležely lebky a kosti mezi korbeli, číšemi, rozbitými rohy na pití a prachem. Když prošli ještě několika dveřmi na druhém konci, dolehlo jim k sluchu hučení vody a šero se náhle víc rozsvětlilo.

„Tady pramení Bystrá řeka,“ podotkl Thorin. „Odtud spěchá k Přední bráně. Pusťme se podél ní!“ Z temného otvoru ve skalní stěně tryskala zpěněná voda a vířivě proudila úzkým kanálem, který rovně a hluboko vytesaly dávné obratné ruce. Podél kanálu vedla dlážděná silnice, dost široká, aby po ní prošlo mnoho mužů bok po boku. Rychle se po ní rozběhli, zahnuli povlovnou zatáčkou a hle, zalilo je bílé denní světlo! Před nimi se tyčil vysoký oblouk, na němž byly dosud patrné zlomky dávné kamenické a sochařské práce, jakkoli byl otlučený, zvětralý a ukoptěný. Lehce zamlžené slunce vysílalo mezi výběžky Hory bledé světlo a na dlažbu u prahu dopadaly občas zlaté paprsky.

Nad hlavami našich přátel zavířilo hejno netopýrů, vyplašených čmoudem loučí ze své dřímoty; a když vykročili vpřed, nohy jim klouzaly na kamenech vyhlazených a zahleněných drakem, který tudy procházel. Voda se teď' před nimi s hukotem hrnula ven a vrhala se zpěněná do údolí. Odhodili na zem potemnělé louče a mžourali kolem sebe oslněnýma očima. Dostali se k Přední bráně a hleděli na Dol.

„Namouduši,“ prohlásil Bilbo, „to jsem nikdy nečekal, že se podívám touhle bránou ven! A nikdy jsem nečekal, že tak rád znovu uvidím slunce a ucítím vítr na tvářích. Ale brr! Ten vítr je studený!“

Opravdu byl. Štiplavý východní vítr hrozil nastávající zimou. Točil se přes výběžky Hory i kolem nich do údolí a vzdychal mezi skalisky. Po dlouhém pobytu v dusných hlubinách dračích jeskyní se na slunci třásli chladem.

Bilbo si najednou uvědomil, že je nejen unavený, ale také pořádně vyhládlý. „Zdá se, že je pozdě ráno,“ řekl, „takže si myslím, že je víceméně čas k snídani -, jestli se k ní dá něco sehnat. Ale nemyslel bych, že dračí zápraží je pro to zrovna nejbezpečnější místo. Pojďme někam, kde si budeme moct chvilku klidně posedět.“

„Zcela správně,“ souhlasil Balin. „A já myslím vím, kam bychom měli jít: potřebovali bychom se dostat na starou hlásku na jihovýchodním cípu Hory.“

„Jak je to daleko?“ zeptal se hobit.

„Nějakých pět hodin cesty. Bude to těžký pochod. Silnice od brány po levém břehu řeky se zdá úplně rozbitá. Ale podívejte se tamhle dolů! Řeka se najednou stáčí k východu přes Dolské údolí kolem zničeného města. V tom místě stával kdysi most, který vedl k příkrým schodům nahoru na pravý břeh, a tím i k silnici směrem k Havranímu vrchu. Z té silnice odbočuje (nebo odbočovala) stezka vzhůru na hlásku. Bude to namáhavé šplhání, i jestli tam zůstaly ty staré schody.“

„Propánakrále!“ zabrumlal hobit. „Další pochodování a další lezení bez snídaně! Rád bych věděl, o kolik snídaní i ostatních jídel jsem přišel v té škaredé díře bez hodin a bez času!“

Ve skutečnosti od chvíle, kdy drak zničil začarovaný vchod, uplynuly jenom dvě noci a den mezi nimi, ale Bilbo to docela zapomněl počítat, takže pro něj mohla minout právě tak jedna noc jako celý týden.

„Ale jděte!“ zasmál se Thorin, který zase nabýval mysli a chrastil si v kapsách drahokamy. „Neříkejte mému paláci škaredá díra! Jen počkejte, až se to tam vyčistí a zrestauruje!“

„K tomu nedojde dřív než po Šmakově smrti,“ poznamenal Bilbo otráveně. „Kde ten teď je? Dal bych dobrou snídani za to, abych se to dověděl. Doufám, že nesedí na vrcholku Hory a nedívá se sem na nás!“

Tahle představa trpaslíky silně znepokojila, a tak se rychle rozhodli, že Bilbo a Balin mají pravdu. „Musíme odtud,“ prohlásil Dori. „Připadám si, jako by mi očima provrtával zátylek.“

„Je tady smutno a zima,“ přidal se Bombur. „Třeba je tu dost vody k napití, ale nikde nevidím nic k jídlu. Drak v takovýchhle končinách bývá vždycky hladový.“

„Pojďme! Pojďme!“ volali ostatní. „Pusťme se po Balinově stezce!“

Pod skalní stěnou na pravém břehu nevedla žádná stezka, a tak se trmáceli mezi kameny po levém břehu řeky, a pod dojmem té spouště a zkázy brzy znovu vystřízlivěl i Thorin. Most, o němž se zmínil Balin, byl dávno v troskách, a z většiny jeho kvádrů zbyly pouhé balvany v mělkém hučícím proudu, ale přebrodili se bez větších obtíží, našli staré schody a vystoupili na vysoký břeh. Po krátkém pochodu narazili na starou silnici a zanedlouho se dostali do hlubokého žlebu, chráněného mezi skalami; tam si chvíli odpočali a nasnídali se toho, co měli po ruce, hlavně kramu zapíjeného vodou. (Jestli chcete vědět, co je to ten kram, musím se přiznat, že recept na něj neznám; ale je to něco sucharovitého, vydrží to neomezeně dlouho, je to pokládáno za výživné, ale je to rozhodně nezáživné a nezajímavé, neberete-li to jako pomůcku pro žvýkací cvičení. Pekli si to Jezerní lidé na dlouhé cesty.)

Potom pokračovali dál, a teď silnice zamířila na západ a odchýlila se od řeky a velký pilíř horského ostrohu, ukazující k jihu, se stále přibližoval. Konečně došli ke stezce do kopce. Šplhala se příkře vzhůru a oni se po ní pomalu plahočili, jeden za druhým, až posléze pozdě odpoledne vylezli na vrchol hřebene a viděli, jak se zimní slunce sklání k západu.

Našli si tam rovinku ze tří stran neohrazenou, ale na severu přilehlou ke skalní stěně, ve které byl jakoby dveřní otvor. Z těch dveří byl široký výhled na východ, na jih i na západ.

„Tady,“ řekl Balin, „jsme za starých časů vždycky mívali hlídky, a ty dveře za námi vedou do komory vytesané ve skále, která tady sloužívala jako strážnice. Podobných hlásek bylo kolem Hory několik. Jenomže v časech našeho rozkvětu se nezdálo hlídkování tak důležité a strážní možná příliš zpohodlněli — jinak bychom byli mohli být dřív varováni před příchodem draka a všechno mohlo být jiné. Ale teď tady můžeme chvíli zůstat ve skrytu a za větrem a hodně vidět, sami nevidění.“

„To nám moc nepomůže, jestli nás viděl přicházet sem,“ namítl Dori, který pořád vzhlížel k temeni Hory, jako by čekal, že tam Šmak bude sedět jako nějaký pták na kostelní věži.

„To už musíme riskovat,“ řekl Thorin. „Dneska už dál nemůžeme.“

„To je slovo!“ vykřikl Bilbo a hodil sebou na zem. Ve skalní komoře bylo místo pro stovku lidí, a za ní byla ještě jedna menší komora, víc chráněná před zimou venku. Byla úplně opuštěná; zřejmě se sem v dobách Šmakova panství neuchylovala ani divoká zvěř. Tam tedy složili svá břemena a někteří se okamžitě vrhli na zem a usnuli, kdežto ostatní se sesedli poblíž vnějších dveří a probírali další plány. Jejich řeči se ustavičně vracely k jedné otázce: kde je Šmak? Hleděli k západu a nic tam neviděli, na východě také nic, a na jihu nebylo ani známky po drakovi, slétala se tam však velká hejna ptáků. Zírali na ně a lámali si tím hlavu, ale když vycházely první chladné hvězdy, nebyli o nic moudřejší.