Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 10 Vřelé uvítání

Jak tak pokračovali v plavení, čím dál víc se rozjasňovalo a oteplovalo. Po nějakém čase řeka zahnula kolem příkrého výběžku země, který k ní spadal z levé strany. Nejhlubší proud bublavě narážel na jeho skalnaté úpatí jako na nějaký útes. Pak náhle zůstal útes za nimi. Břehy se snížily. Stromy skončily. A Bilbovi se naskytl takovýhle pohled:

Doširoka kolem se rozvíral kraj plný vody z řeky, která se dělila a pokračovala stem křivolakých proudů nebo zůstávala stát v močálech a tůních, tečkovaných všude ostrůvky, hlavní tok řeky však vytrvale plynul dál středem. A v dálce se rýsovala Hora s temným temenem v potrhaných oblacích! Její nejbližší sousedy na severovýchod a zpustošenou krajinu, která ji s nimi spojovala, nebylo vidět. Strměla docela sama a hleděla přes bažiny k hvozdu. Osamělá hora! Bilbo putoval daleko a prošel spoustou dobrodružství, aby ji uviděl, a teď se mu pohled na ni ani v nejmenším nelíbil.

Když naslouchal řečem vorařů a dal si dohromady útržky utroušených informací, brzy si uvědomil, že má veliké štěstí, jestliže ji vidí vůbec, třeba jen z téhle dálky. Ať bylo vězení, kterým prošel, sebepochmurnější a jeho současné postavení sebenepříjemnější (nemluvíc ani o chudácích trpaslících dole v sudech), pořád ještě mu štěstí přálo víc, než by byl řekl. Rozhovory vorařů se vesměs týkaly obchodu, který se rozvíjel po vodních tocích, a vzrůstu provozu po řece, poněvadž suchozemské cesty od východu směrem k Temnému hvozdu zanikly nebo se jich přestalo užívat; nebo se mluvilo o sporech mezi Jezerními lidmi a lesními elfy o udržování Lesní řeky a jejích břehů. Zdejší kraj se hodně změnil od dob, kdy v Hoře sídlili trpaslíci, od dob, které se pro většinu zdejších obyvatel staly jen mlhavou tradicí a vzpomínkou. Změnil se dokonce i v nedávných letech, od posledních zpráv, které o něm měl Gandalf. Velké lijáky a průtrže mračen rozvodnily řeky tekoucí na východ, a také zde párkrát došlo k zemětřesení (což někteří kladli za vinu drakovi — zmiňovali se o něm s kletbami a zlověstným pokývnutím hlavy směrem k Hoře). Po obou stranách se stále víc šířily močály a rašeliniště. Stezky zmizely, právě tak jako mnohý jezdec a poutník, když se pokoušel najít tam ztracenou cestu. Elfí stezka napříč hvozdem, po které šli na Meddědovu radu trpaslíci, ústila teď v pochybný a málo užívaný konec na východním okraji pralesa; už jenom řeka představovala bezpečné spojení mezi pokrajem Temného hvozdu a planinami na severu ve stínu Hory, a řeka byla střežena králem lesních elfů.

Vidíte tedy, že Bilbo nakonec přišel po jediné schůdné cestě, která tam zbývala. Snad by bylo pana Pytlíka, když se tak třásl na sudech, trochu utěšilo, kdyby byl věděl, že zpráva o tom, co výpravu potkalo, už dostihla Gandalfa v dalekých krajích, nadělala mu veliké starosti, a že se čaroděj, poněvadž už vlastně končí se svou tamější záležitostí (která nepatří do našeho vyprávění), chystá vyhledat Thorinovu družinu. Jenomže tohle Bilbo nevěděl.

Věděl pouze, že řeka pokračuje stále dál, zdánlivě donekonečna, že on sám má hlad a ohavnou rýmu a že se mu nelíbí, jak se na něj Hora hrozivě mračí, pořád blíž a blíž. Po nějakém čase se však řeka stočila víc k jihu a Hora opět ucouvla, až konečně pozdě odpoledne vplynula řeka do skalnatého koryta a soustředila všechny své roztoulané vody do hlubokého a prudkého proudu, takže uháněli velikou rychlostí.

Po západu slunce se Lesní řeka dalším obloukem k východu vrhla do Dlouhého jezera. Vlila se tam širokým ústím s kamenitými útesy po obou stranách, u jejichž paty byly hromady štěrku. Dlouhé jezero! Bilbo si nikdy nepředstavoval, že by nějaká vodní rozloha s výjimkou moře mohla působit tak mohutně. Jezero bylo tak široké, že se protější břeh zmenšoval dálkou, ale tak dlouhé, že jeho severní konec, směřující k Hoře, nebyl v dohledu vůbec. Bilbo věděl jenom z mapy, že daleko tím směrem, kde se už třpytily hvězdy Velkého vozu, vtéká do té rozlohy Bystrá řeka z Dolu a společně s Lesní řekou naplňuje hlubokými vodami jezero, které kdysi určitě bylo prostorným a hlubokým skalnatým údolím. Na jižním konci spojené vody opět vytékaly, vrhaly se dolů vysokými vodopády a hnaly se pryč do neznámých končin. Řev vodopádů bylo slyšet tichým večerem jako vzdálené hřmění.

Nedaleko od ústí Lesní řeky leželo podivné město, o kterém slyšel Bilbo mluvit v královských sklepech.

Nebylo postaveno na břehu, ačkoli i tam stálo pár budov a chatrčí, nýbrž přímo na hladině jezera, a před vířením vlévající se řeky bylo chráněno skalnatou výspou, která vytvářela klidný záliv. Mohutný dřevěný most vybíhal k obrovským kůlům z pralesních stromů, na nichž bylo vybudováno rušné dřevěné město, nikoli město elfů, nýbrž lidí, kteří si dosud troufali žít tady, ve stínu vzdálené dračí hory. Obchod se zbožím, které bylo dopravováno proti proudu velké řeky z jihu a převáženo povozy kolem vodopádů do jejich města, jim pořád ještě vynášel, ale za slavných dávných časů, kdy na severu kvetlo bohaté město Dol, i zdejší měšťané bývali zámožní a mocní, měli na vodách celé flotily člunů, z nichž některé byly plné zlata a jiné plné válečníků ve zbroji, a docházelo k válkám a k činům, ze kterých teď zbyly už jen legendy. Kdykoli poklesla hladina jezera suchem, bylo dosud vidět podél pobřeží trouchnivějící kůly, na nichž kdysi stávalo větší město.

Ale na to všechno se už lidé málo pamatovali, třebaže někteří dosud zpívali staré písně o králích trpaslíků pod Horou, o Throrovi a Thrainovi z rodu Durinova, o příchodu draka i o pádu pánů z Dolu. Někteří zpívali také o tom, že Thror a Thrain se jednoho dne vrátí, že horskou bránou poteče v řekách zlato a celý kraj se rozezní novými zpěvy a novým smíchem. Tahle příjemná legenda však příliš neovlivňovala jejich běžnou každodenní práci.

Sotvaže se vor ze sudů objevil v dohledu, od kůlů města vyjely čluny a ozvaly se hlasy na pozdrav vorařům. Z člunů jim hodili lana, opřeli se do vesel a brzy vytáhli vor z proudu Lesní řeky a dovlekli jej kolem vysoké skalnaté výspy do malého zálivu Jezerního města. Tam jej připoutali k břehu nedaleko předmostí velkého mostu. Zanedlouho měli přijet lidé z jihu a odvézt si část soudků s sebou, kdežto jiné naplnit zbožím, které přivezou pro další dopravu proti proudu do domova lesních elfů. Prozatím nechali sudy přivázané a elfí voraři i veslaři z člunů šli hodovat do města.

Byli by pořádně překvapeni, kdyby byli viděli, co se dálo na pobřeží, jakmile odešli a noční tma zhoustla. Bilbo napřed odřízl jeden sud, dostrkal jej na břeh a otevřel. Zevnitř se ozvalo sténání a vylezl nešťastný trpaslík. Z ucouraných vousů mu čouhala mokrá sláma, a byl tak zmořený a ztuhlý, tak pohmožděný a plný modřin, že mohl sotva stát a doklopýtat mělkou vodou na břeh, kde se s úpěním svalil a zůstal ležet. Tvářil se tak vyhladověle a divoce jako pes, kterého týden zapomněli přivázaného u boudy. Byl to Thorin, ale poznali byste ho jenom podle jeho zlatého řetízku a podle barvy jeho blankytné kapuce, teď špinavé a uválené, s umolousaným stříbrným střapcem. Trvalo mu chvíli, než se vůči hobitovi vůbec vzmohl na zdvořilé slovo.

„No, jste živý, nebo mrtvý?“ vybafl na něj Bilbo docela dopáleně. Snad zapomněl, že se ve srovnání s trpaslíky aspoň jednou dobře najedl, že mohl volně pohybovat rukama, nemluvíc ani o větším přídělu vzduchu. „Jste pořád ještě ve vězení, nebo jste volný? Jestli se chcete najíst a jestli chcete pokračovat v tomhle bláznivém dobrodružství — koneckonců je to váš podnik, a ne můj -, měl byste si rozcvičit ruce a namasírovat nohy a pokusit se mi pomoct ven s ostatními, dokud k tomu je příležitost!“

Thorin ovšem viděl, že je to rozumná řeč, a tak ještě párkrát zahekal, ale pak vstal a pomohl hobitovi, jak jen mohl. Měli před sebou obtížnou a protivnou práci: cachtat se ve studené vodě a najít potmě ty pravé sudy. Klepáním zvenčí a voláním objevili jenom šest trpaslíků, kteří byli schopni odpovědět. Vybalili je a pomohli jim na břeh, kde zachránění s úpěním a sténáním zůstali sedět nebo ležet; byli tak promáčení a potlučení a zkroucení křečí, že si zatím sotva uvědomovali své vysvobození a nemohli patřičně poděkovat.

Dvalin s Balinem byli nejvíc zubožení, takže ani nemělo smysl žádat je o pomoc. Bifur s Bofurem byli méně pohmoždění a také sušší, jenomže si lehli a nechtěli nic dělat. Ale Fili a Kili, kteří byli mladí (na trpaslíky) a byli pečlivěji zapakováni do spousty slámy v menších soudkách, vylezli víceméně s úsměvem, pouze s několika málo modřinami, a ztuhlost je brzy přešla.

„Doufám jen, že nikdy neucítím vůni jablek,“ řekl Fili. „Moje bečka jí byla zrovna prosáklá. Čichat v jednom kuse jabka, když se jeden může sotva pohnout a je mu zima a zle z hladu, to je k zbláznění! Dokázal bych teď sníst všechno na světě, a jíst třeba celé hodiny, jenom ne jabko!“

S ochotnou pomocí Filiho a Kiliho Thorin s Bilbem konečně objevili zbytek společnosti a dostali je ven. Chudák tlustý Bombur buď spal, nebo byl v bezvědomí; Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin se nalokali příliš vody a zdáli se jen napolo živí, a tak je museli vynést jednoho po druhém na břeh a bezmocné je složit na zem.

„No, tak jsme zase pohromadě,“ prohlásil Thorin. „A podle mého názoru za to máme co děkovat svým hvězdám a panu Pytlíkovi. Určitě má právo očekávat naše díky, třebaže bych byl radši, kdyby byl mohl obstarat pohodlnější dopravní prostředek. Přesto však — všichni jsme vám zase jednou velice k službám, pane Pytlíku. Rozhodně vám budeme jaksepatří vděční, až se nakrmíme a zotavíme. Ale co máme dělat teď?“

„Navrhuju vypravit se do Jezerního města,“ řekl Bilbo. „Co jiného můžeme dělat?“

Nic jiného se ovšem navrhnout nedalo, a tak Thorin, Kili, Fili a hobit nechali ostatní ležet a vykročili po břehu k velkému mostu. Na jeho počátku byly sice stráže, ale nehlídaly nijak pečlivě, poněvadž už uteklo hodně času od těch dob, kdy toho bylo opravdu zapotřebí. Až na občasné hašteření o poplatky za plavbu po řece byli s lesními elfy spřáteleni. Jiné kmeny žily daleko, a někteří mladší lidé ve městě otevřeně pochybovali i o existenci draka v Hoře a posmívali se starochům a kmotrám, kteří tvrdili, že ho zamlada viděli létat po obloze. Za takových okolností není divu, že strážní popíjeli a smáli se u ohně ve své strážnici a neslyšeti hluk při vybalování trpaslíků ani kroky jejich čtyř zvědů. Ohromně užasli, když do dveří vstoupil Thorin Pavéza.

„Kdo jste a co chcete?“ vykřikli, vyskočili a zašmátrali po zbraních.

„,Jsem Thorin, syn Thraina, syna Throrova, krále pod Horou!“ prohlásil trpaslík zvučným hlasem, a také na to vypadal, přes své potrhané šaty a ušmouranou kapuci. Na krku a v pase se mu třpytilo zlato, oči měl temné a hluboké. „Vracím se domů. Chci mluvit se starostou vašeho města!“

Nastal ohromný rozruch. Někteří z pošetilejších strážných vyběhli, jako by čekali, že se Hora zlatě rozzáří nocí a všechna voda jezera začne okamžitě zlatavět. Vystoupil kapitán stráže.

„A kdo jsou tihle?“ zeptal se a ukázal na Filiho, Kiliho a na Bilba.

„Synové dcery mého otce,“ odpověděl Thorin, „Fili a Kili z plemene Durinova, a pan Pytlík, který s námi přicestoval ze západu.“

„Jestli přicházíte v míru, odložte zbraně!“ vyzval je kapitán.

„Žádné zbraně nemáme,“ odpověděl Thorin celkem po pravdě: nože jim totiž vzali lesní elfové, i slavný meč Orkrist. Bilbo měl svůj mečík schovaný jako obvykle, ale neřekl o něm nic. „Žádné zbraně nepotřebujeme, když se konečně vracíme na svou vlastní půdu, jak bylo už dávno předpověděno. Zaveďte nás k vašemu starostovi!“

„Ten je na hostině,“ vymlouval se kapitán.

„To je o důvod víc, abyste nás k němu zavedli!“ vybuchl Fili, který už nemohl vydržet ty ceremonie. „Jsme unavení a vyhladovělí po dlouhé cestě a máme nemocné kamarády. Tak si pospěšte a nechte dalších řečí, nebo vám něco poví váš starosta!“

„Tak pojďte za mnou!“ odpověděl kapitán a s doprovodem šesti mužů je převedl přes most, skrz bránu a na městské tržiště. Tržiště zde tvořil kruh tiché vody, obklopený vysokými kůly, na nichž byly zbudovány větší domy, a dlouhými dřevěnými nábřežími, odkud vedlo mnoho schodišť a žebříků k hladině jezera. Z jedné veliké síně zářilo mnoho světel a bylo slyšet mnoho hlasů. Prošli jejím vchodem a zastavili se na prahu, pomrkávajíce oslněni na dlouhé stoly obsazené davy lidí.

„Jsem Thorin, syn Traina, syna Throrova, krále pod Horou! Vracím se domů!“ zvolal Thorin zvučně ve dveřích, než něco stačil říci kapitán.

Všichni vyskočili od stolů. Starosta města vyletěl ze svého velkého křesla. Ale nikdo se nezvedl s větším překvapením než elfí voraři, kteří seděli na dolním konci síně. Nahrnuli se k starostovu stolu a dali se do křiku

„Jsou to uprchlí vězňové našeho krále, potulní trpasličí vandráci, kteří ani pořádně neřekli, co jsou zač a proč se plížili hvozdem a obtěžovali naše lidi!“

„Je to pravda?“ zeptal se starosta. Po pravdě řečeno, pokládal to za daleko pravděpodobnější než návrat krále pod Horou, jestli taková osoba vůbec kdy existovala.

„Je pravda, že jsme byli neprávem úkladně zajati králem elfů a bez důvodu uvězněni, když jsme se vraceli do své vlastní země,“ odpověděl Thorin. „Ale zámky ani mříže nám nemohou zabránit v návratu dávno předpověděném. Nadto zdejší město nepatří do říše lesních elfů. Mluvím se starostou města Jezerních lidí, a ne s královými voraři.“

Starosta zaváhal a podíval se z jedněch na druhé. Král elfů byl v tamních končinách velmi mocný a starosta si ho nechtěl nijak znepřátelit, právě tak jako nedal mnoho na staré písně a staral se spíš o obchod, o poplatky, o náklady a o zlato, kterémužto návyku vděčil za své postavení. Jiní však měli odlišný názor a rychle věc vyřídili bez něho. Novinka se od vchodu do síně rozšířila jako oheň po celém městě. V síni i mimo ni se rozlehl pokřik. Po nábřežích zadupaly spousty spěchajících nohou. Někteří lidé začali zpívat útržky starých písní o návratu krále pod Horou; že se vrací Throrův vnuk a nikoli Thror sám, to jim nijak nevadilo. Přidali se i jiní a píseň zaburácela nad jezerem.

Takhle nebo velice podobně zpívali, jenomže toho bylo daleko víc, a do zpěvu se mísil pokřik právě tak jako hra na harfy a na housle. Takové vzrušení ve městě opravdu nepamatoval ani ten nejstarší děda. Sami lesní elfové si tím začali lámat hlavu, a dokonce dostávali strach. Nevěděli ovšem, jak Thorin uprchl, a začínali si myslet, že jejich král možná udělal vážnou chybu. Pokud jde o starostu, ten viděl, že nemůže dělat nic jiného než vyhovět všeobecnému volání, aspoň pro tu chvíli, a předstírat víru v Thorinova slova. Postoupil mu tedy své vlastní velké křeslo a Filiho s Kilim posadil na čestná místa po jeho bocích. Dokonce i Bilbo dostal židli u nejvyššího stolu a nikdo na něm ve všeobecné vřavě nežádal vysvětlení, co on tu má co dělat, když o něm se žádné staré písně ani náznakem nezmiňují.

Brzy poté byli přineseni do města ostatní trpaslíci, provázení projevy užaslého nadšení. Všichni byli ošetřeni a nakrmeni a uloženi a hýčkáni tím nejpříjemnějším a nanejvýš uspokojujícím způsobem. Thorinovi a jeho společnosti poskytli prostorný dům; ke službám jim přidělili čluny s veslaři; a před domem seděly zástupy lidí, kteří po celý den zpívali a jásali, sotva některý trpaslík vystrčil třeba jenom nos.

Některé z jejich písní byly staré; ale některé byly zbrusu nové a mluvily s důvěrou o náhlé smrti draka a o nákladech bohatých darů, které na řece připlují do Jezerního města. Trpaslíkům se takové písně, většinou podnícené starostou, nijak zvlášť nezamlouvaly, ale pro tu chvíli byli náramně spokojeni a rychle opět ztloustli a zesíleli. Za týden se docela zotavili, byli oblečeni do šatů z jemných látek v patřičných barvách, plnovousy měli upravené a učesané a vykračovali si pyšným krokem. Thorin se tvářil a chodil, jako by už měl zpátky svoje království a jako by drak byl rozsekaný namaděru.

V té době, jak to Thorin slíbil, náklonnost trpaslíků k malému hobitovi vzrůstala den ze dne. Už nehekali ani nereptali. Připíjeli mu na zdraví, poplácávali ho po zádech a náramně s ním nadělali, což bylo docela dobře, poněvadž on sám v duchu nijak nejásal. Nezapomněl pohled na Horu, nepustil z hlavy pomyšlení na draka a kromě toho měl strašlivou rýmu. Tři dny kýchal a chrchlal a nemohl vycházet ven, a dokonce i jeho projevy na banketech se omezily na „Děguju báb bockrát.“

Lesní elfové se zatím vrátili se svým nákladem zpátky po Lesní řece, a v královském paláci propukl veliký rozruch. Nikdy jsem neslyšel, co se stalo s velitelem stráže a se správcem paláce. Dokud se trpaslíci zdržovali v Jezerním městě, nepadlo samozřejmě ani slovo o klíčích nebo o sudech, a Bilbo si dal pozor, aby nikdy neviditelně nezmizel. Přesto si troufám říci, že se víc uhodlo, než se vědělo, a že pan Pytlík zůstal nepochybně trochu záhadnou postavou. Buď jak buď, král teď věděl, za čím trpaslíci jdou, nebo si myslel, že to ví, a řekl si v duchu:

„No dobrá! Uvidíme! Žádný poklad se nedostane zpátky přes Temný hvozd, abych do toho neměl co mluvit. Jenomže čekám, že všichni špatně skončí, a dobře jim tak!“ V žádném případě nevěřil, že by se trpaslíci utkali s drakem jako Šmak a zabili ho, a silně je podezíral z pokusu o vloupání nebo z něčeho podobného, — což svědčí o tom, že byl moudrý elf, moudřejší než lidé ve městě, třebaže neměl tak docela pravdu, jak uvidíme na konci příběhu. Rozeslal své zvědy po pobřeží jezera a tak daleko na sever směrem k Hoře, jak se jenom dostanou, a potom čekal.

Po čtrnácti dnech začal Thorin pomýšlet na odchod. Bylo načase získat pomoc, dokud ještě ve městě trvalo nadšení. Nebylo by se vyplatilo nechat odkládáním všechno. vychladnout. Promluvil si tedy se starostou a s jeho radními a prohlásil, že musí se svou družinou vyrazit co nevidět k Hoře.

Starosta se tehdy poprvé zarazil a trochu se polekal, a začalo mu vrtat hlavou, jestli není Thorin nakonec přece jen potomek dávných králů. Nikdy ho nenapadlo, že by se trpaslíci odvážili přiblížit k Šmakovi; myslel si, že jsou podvodníci, kteří budou dříve či později odhaleni a vyhnáni. Mýlil se. Thorin byl ovšem skutečně vnuk krále pod Horou, a nikdo neví, čeho všeho se takový trpaslík odváží pro pomstu nebo pro znovuzískání svého vlastnictví.

Ale starosta vůbec nelitoval, že je nechává odejít. Jejich vydržování přišlo město draho, a jejich příchod proměnil obvyklý chod věcí v dlouhý hodokvas, při kterém podnikání vázlo. „Jen ať si jdou a otravují Šmaka a poznají, jak je přivítá!“ pomyslel si. „Zajisté, ó, Thorine, synu Thraina, syna Throrova!“ řekl nahlas. „Musíte se ujmout svého dědictví. Hodina udeřila, jak bylo dávno předpověděno. Poskytneme vám všechnu pomoc, jakou vám můžeme nabídnout, a spoléháme na vaši vděčnost, až znovu dobudete svého království.“

A tak jednoho dne — třebaže podzim už daleko pokročil, foukaly studené větry a listí rychle opadávalo — vypluly z Jezerního města tři velké čluny naložené veslaři, trpaslíky, panem Pytlíkem a mnoha zásobami. Koně a poníci byli posláni oklikou po souši, aby se s nimi setkali na předem určeném místě přistání. Starosta a jeho radní jim z velkého radničního schodiště, které vedlo dolů k jezeru, popřáli šťastnou cestu. Na nábřežích a z oken zpívali lidé. Bílá vesla se ponořila a zabrala, a oni vyrazili po jezeru k severu na poslední úsek své dlouhé pouti. Jedinou naprosto nešťastnou osobou byl přitom Bilbo.