Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 15 Stahují se mračna

Teď' se zase vrátíme k Bilbovi a k trpaslíkům. Jeden z nich celou noc hlídal, když však přišlo ráno, neslyšeli ani neviděli žádné známky nebezpečí. Ale ptáci se slétali čím dál hustěji. Hejna jich přilétala od jihu; a krkavci, kteří dosud žili kolem Hory, kroužili a ustavičně krákali trpaslíkům nad hlavami.

„Děje se něco zvláštního,“ poznamenal Thorin. „Už minula doba podzimního stěhování, a tihle ptáci vždycky zůstávají doma; jsou tam špačkové a hejna pěnkav; a v dálce spousta mrchožroutů, jako by mělo dojít k nějaké bitvě!“

Bilbo náhle ukázal: „Tamhle je zas ten starý drozd!“ vykřikl. „Zřejmě se zachránil, když Šmak zdemoloval horské úbočí, ale ti šneci sotva!“

Skutečně, byl to ten starý drozd, a když na něj Bilbo ukázal, přiletěl k nim a usadil se na blízkém kamenu. Pak zatřepetal křídly a zazpíval; potom naklonil hlavu na stranu, jako by poslouchal; a znovu zazpíval a znovu poslouchal.

„Zdá se, že nám chce něco povědět,“ řekl Balin: „jenže já řeči takových ptáků nerozumím, je moc rychlá a těžká. Rozumíte jí vy, Pytlíku?“

„Ne zvlášť dobře,“ odpověděl Bilbo (ve skutečnosti z ní nerozuměl vůbec ničemu); „ale ten staroušek se zdá hrozně rozrušen.“

„Kéž by to tak byl havran!“ povzdechl si Balin.

„Já myslel, že ty nemáte rád! Zdálo se mi, že jste se před nimi nějak krčil, když jsme šli sem nahoru.“

„To byli krkavci! A chovali se náramně podezřele, a právě tak sprostě. Jistě jste slyšel ty nadávky, co za námi křičeli. Ale havrani jsou docela jiní. Mezi nimi a Throrovým kmenem vládlo velké přátelství; často nám přinášeli tajné zprávy a my se jim odměňovali lesklými věcičkami, které si s oblibou schovávají ve svých hnízdech.

Žijí spoustu let a mají dlouhou paměť a odevzdávají svou moudrost svým dětem. Znával jsem hodně skalních havranů, dokud jsem býval mladíček. Sama tahle výšina se kdysi jmenovala Havraní vrch, poněvadž tady žila moudrá a slavná dvojice, starý Krák se svou ženou, hnízdili tady nad hláskou. Ale teď už tady sotva zůstal někdo z toho dávného plemene.“

Ještě ani nedomluvil, když starý drozd hlasitě vykřikl a okamžitě odletěl.

„My mu třeba nerozumíme, ale ten starý pták určitě rozumí nám,“ řekl Balin. „Teď dávejte pozor, a uvidíme, co se stane!“

Netrvalo dlouho a zafrčela křídla a drozd se vrátil, a s ním nějaký strašně sešlý starý pták. Byl přisleplý, mohl sotva létat a temeno hlavy měl lysé. Byl to prastarý ohromný havran. Ztěžka dosedl na zem před nimi, pomalu zamával křídly a kolébal se k Thorinovi.

„O, Thorine, synu Thrainův, a Baline, synu Fundinův,“ zakrákal (a Bilbo mu rozuměl, neboť mluvil obyčejnou a nikoli ptačí řečí). „Jsem Roak, syn Krákův. Krák je mrtev, ale kdysi jste ho dobře znávali. Je to už sto a třiapadesát let, co jsem se vyklubal z vajíčka, ale nezapomínám, co mi kdy otec pověděl. Teď jsem já hlavou velkých havranů z Hory. Je nás málo, ale dosud se pamatujeme na vašeho někdejšího krále. Většina mých poddaných je pryč, protože na jihu došlo k velkým událostem — některé zprávy o nich jsou pro vás radostné, ale některé vám nebudou připadat tak dobré.

Pohleďte! Ptáci z jihu a z východu a ze západu se vracejí zpátky k Hoře a do Dolu, protože se roznesla zpráva, že Šmak je mrtev!“

„Mrtev! Mrtev?“ vykřikli trpaslíci. „Mrtev! Tak jsme tedy měli zbytečný strach — a poklad je teď náš!“ Všichni vyskočili a začali radostí metat kotrmelce.

„Ano, mrtev,“ přisvědčil Roak. „Tady drozd, ať mu nikdy nevytíná peří, ho viděl umírat, a jeho slovu můžeme věřit. Viděl ho padnout v bitvě s lidmi z Esgarotu při východu měsíce, jsou tomu dnes tři noci.“

Trvalo nějakou chvíli, než se Thorinovi podařilo trpaslíky utišit, aby si vyslechli další zprávy. Když jim pak havran vylíčil celou bitvu, pokračoval:

„Tolik pro radost, Thorine Pavézo. Můžete se bezpečně vrátit do svých síní; celý poklad je váš — pro tuhle chvíli. Ale kromě ptáků se tam sbírají ještě jiní. Novina o smrti strážcově se už roznesla široko daleko a legenda o Throrově bohatství za ta léta neztratila vyprávěním na přitažlivosti; mnozí dychtí po podílu na kořisti. Už je na cestě šik elfů a provázejí je mrchožrouti s nadějí na bitvu a řež. U jezera lidé reptají, že za všechno jejich trápení mohou trpaslíci: ti lidé totiž přišli o domovy a hodně jich pomřelo, když Šmak zničil jejich město. I oni si myslí, že se odškodní z vašeho pokladu, ať vy už budete živí nebo mrtví.

O vašem postupu musí rozhodnout vaše vlastní moudrost, ale třináct je malý zbytek z velkého kmene Durinova, který tu kdysi bydlíval a teď je rozptýlený daleko odtud. Jestli chcete dát na mou radu, nedůvěřujte starostovi Jezerních lidí, ale spíš tomu, kdo svým lukem zastřelil draka. Jmenuje se Bard a je z rodu dolského Giriona; je to sveřepý, ale přímý člověk. My bychom po té dlouhé době pustošení zase jednou rádi viděli mír mezi trpaslíky, lidmi a elfy, ale může vás to stát hodně zlata. Domluvil jsem.“

Thorin na to hněvivě vybuchl: „Děkujeme vám, Roaku, synu Krákův. Na vás a na váš rod nezapomeneme. Ale dokud jsme naživu, nic z našeho zlata si nevezmou zloději a neodnesou násilníci! Jestli si chcete zasloužit naše díky ještě víc, přineste nám zprávu o každém, kdo se sem přiblíží. A taky bych vás prosil, jestli je někdo z vás dosud mladý a dobře se drží na křídlech, abyste vyslal posly k našim příbuzným v horách na severu, k západu i k východu odsud, a vzkázal jim, v jakém jsme postavení. Ale ať letí především k mému bratranci Dainovi v Železných horách, poněvadž ten má spoustu ozbrojenců a žije odtud nejblíž. Vyřiďte mu, ať si pospíší!“

„Neříkám, jestli je tohle vaše rozhodnutí dobré či špatné,“ zakrákal Roak, „ale udělám, co bude v mých možnostech.“ Potom pomalu odletěl.

„A teď zpátky k Hoře!“ zvolal Thorin. „Nemáme času nazbyt!“

„Nemáme ani co baštit!“ podotkl Bilbo, v takových věcech vždycky praktický. V každém případě měl dojem, že drakovou smrtí dobrodružství v pravém slova smyslu skončilo, — v čemž se velice mýlil — a byl by obětoval většinu svého podílu na zisku, aby se všechny tyhle záležitosti pokojně uzavřely.

„Zpátky k Hoře!“ volali trpaslíci, jako by hobity neslyšeli; a tak mu nezbývalo než vydat se na cestu s nimi.

Poněvadž jste už o některých událostech slyšeli, pochopíte, že trpaslíci měli ještě pár dní času. Prozkoumali ještě jednou jeskyně a zjistili, jak ostatně očekávali, že pouze Přední brána zůstala otevřená; všechny ostatní vchody (ovšem až na ty malé tajné dveře) Šmak už dávno zničil a zatarasil, a teď už po nich nezbyla ani stopa. Začali tedy urputně pracovat na opevnění hlavního vchodu a na opravě cesty, která z něho vedla. Našli hojnost nářadí, jehož kdysi užívali staří horníci, lamači kamene i zedníci; a v takových pracích byli trpaslíci dosud velmi zruční.

Havrani jim při té práci přinášeli ustavičně nové zvěsti. Tak se dověděli, že král elfů odbočil k jezeru, a to jim poskytlo další odklad. A co lepšího, dověděli se, že tři z jejich poníků unikli drakovi a dosud se toulají daleko na jihu na březích Bystré řeky, poblíž místa, kde uskladnili ostatek svých zásob. Tak tedy zatímco druzí pokračovali v práci, Fili a Kili byli vysláni, aby pod vedení jednoho havrana poníky našli a přivezli zpátky všechno, co poberou.

Byli pryč čtyři dny, a v té době už věděli, že spojené armády Jezerních lidí a elfů spěchají k Hoře. Ale jejich naděje teď vzrostly, poněvadž měli potravin při šetrném hospodaření na pár týdnů — hlavně kram samozřejmě, a ten už jim lezl z krku, ale i kram je lepší nežli nic, — a brána už byla přehrazená hradbou z hranatých kvádrů, kladených sice bez malty, ale velmi vysoko a do velké tloušťky. V hradbě měli otvory, jimiž mohli vidět (nebo střílet), ale žádný vchod. Sami přelézali dovnitř i ven po žebřících a věci vytahovali na laně. Pro výtok proudu zřídili naspodu nové hradby nízký oblouk; ale poblíž vchodu změnili úzké koryto tak, že teď mezi hradbou a začátkem vodopádů, jimiž se řeka vrhala směrem k Dolu, vznikl široký vodní příkop, téměř jezírko. Přístup k bráně byl teď bez plavání možný jenom po úzké římse v útesu, po pravé straně, když se někdo díval z brány ven. Poníky dovedli jenom na vršek schodů nad starým mostem, tam jim sundali náklad, pobídli je, aby se vrátili ke svým pánům, a poslali je bez jezdců zpátky na jih.

Jednou v noci před sebou na jihu v Dolu náhle uviděli mnoho světel, jakoby plápolajících ohňů a pochodní.

„Už jsou tady!“ zvolal Balin. „A jejich tábor je pořádně velký. Museli se dostat do údolí pod pláštěm tmy po obou březích řeky.“

Tu noc se trpaslíci málo vyspali. Jitro bylo ještě bledé, když uviděli blížící se oddíl mužů. Pozorovali za svou hradbou, jak muži došli na začátek údolí a začali pomalu lézt vzhůru. Zanedlouho viděli, že mezi nimi jsou jak jezerní lidé, vyzbrojení jako do války, tak elfí lučištníci. Po nějakém čase první z nich přelezli roztroušená skaliska, objevili se u vrcholu vodopádu a byli náramně překvapení, když před sebou uviděli jezírko a bránu zablokovanou hradbou z nově přitesaných kvádrů.

Zatímco stáli, ukazovali si a mluvili mezi sebou, Thorin je oslovil. „Kdo jste,“ zvolal velice silným hlasem, „že přicházíte takhle válečnicky k bráně Thorina, syna Thrainova, krále pod Horou, a co si přejete?“ Ale příchozí neodpověděli. Někteří se obrátili jako na obrtlíku, kdežto ostatní ještě chvíli zírali na bránu a na její opevnění, načež brzy odešli za prvními. Ten den přestěhovali tábor a utábořili se právě mezi oběma výběžky hory na začátku údolí. Skály pak zazněly ozvěnou hlasů a písní, jak už to nepoznaly drahný čas. Zazněly i elfí harfy a líbezná hudba, a když stoupala ozvěna k trpaslíkům, zdálo se, že studený vzduch jihne, a zavála slabá vůně lesního kvítí, jarně rozkvetlého.

Bilbo tehdy zatoužil uniknout z temné pevnosti, seběhnout dolů a zúčastnit se veselí a hodování u ohňů. Dojalo to i některé mladší trpaslíky, kteří mumlali, jak rádi by byli, kdyby se byly věci vyvíjely jinak a kdyby mohli elfy přivítat jako přátele; ale Thorin se mračil.

Potom si i trpaslíci přinesli harfy a nástroje, nalezené v pokladu, a začali hrát, aby ho přivedli do lepší nálady; jenže jejich zpěv nebyl jako zpěv elfů a hodně se podobal písni, kterou zpívali před dávnou dobou v Bilbově hobití noře.

Tenhle zpěv se zřejmě Thorinovi zamlouval, poněvadž se znovu začal usmívat, rozveselil se a začal vypočítávat vzdálenost k Železným horám, a jak dlouho to může Dainovi trvat, než dorazí k Osamělé hoře, jestliže se dal na pochod hned, jak dostal vzkaz. Ale Bilbovi pokleslo srdce, jak z té písně, tak z jejich řečí: znělo to až příliš válečnicky.

Časně zrána nazítří uviděli oddíl kopiníků, jak překročil řeku a pochoduje nahoru údolím. Nesli zelenou korouhev krále elfů a modrou korouhev Jezerního města a postupovali přímo proti hradbě v bráně.

Thorin je opět oslovil silným hlasem: „Kdo jste, že přicházíte s válečnou výzbrojí k bráně Thorina, syna Thrainova, krále pod Horou?“

Tentokrát se mu dostalo odpovědi. Jakýsi vysoký muž postoupil vpřed a zavolal: „Buďte zdráv, Thorine! Proč se tak opevňujete jako nějaký loupežník ve svém doupěti? Ještě nejsme vaši nepřátelé a máme radost, že jste naživu, třebaže jsme v to už nedoufali. Přišli jsme a čekali jsme, že tu nikoho živého nenajdeme, ale teď, když jsme se s vámi setkali, máme důvod k vyjednávání a k poradě.“

„Kdo jste a o čem chcete vyjednávat?“

„Jsem Bard a moje ruka zabila draka a osvobodila váš poklad. Není to snad věc, která se vás týká? Kromě toho jsem potomek a právoplatný dědic Giriona z Dolu, a k vašemu pokladu je přimícháno mnoho z bohatství jeho síní a města, které starý Šmak ukradl. Není to snad věc, o které bychom si mohli promluvit? A nadto ještě Šmak ve své poslední bitvě zničil obydlí lidí z Esgarotu a já dosud sloužím jejich starostovi. Budu mluvit jeho jménem a zeptám se vás, jestli vůbec nemyslíte na soužení a neštěstí jeho lidu. Pomohli vám ve vaší tísni a vy jste jim to až doposud oplatil jenom tím, že jste na ně přivolal zkázu, třebaže bezpochyby neúmyslně.“

Tohle byla spravedlivá a pravdivá slova, i když byla pronesena pyšně a sveřepě; a Bilbo si myslel, že Thorin okamžitě uzná jejich oprávněnost. Nečekal ovšem, že si někdo vzpomene, že právě on, Bilbo, objevil docela sám drakovu slabinu; a měl v tom docela pravdu, poněvadž si na to nikdo nikdy nevzpomněl. Ale hobit nepočítal s mocí zlata, na němž jako kvočna na vejcích tak dlouho seděl drak, ani s trpaslickými srdci. Thorin strávil v minulých dnech dlouhé hodiny u pokladu a posedla ho chtivost. Třebaže pásl hlavně po Arcikamu, padly mu do oka i jiné nádherné klenoty, které tam ležely a s nimiž byly spjaty dávné vzpomínky na námahu a utrpení jeho plemene.

„Svůj nejhorší důvod jste si nechal naposled a nejvíc jste ho zdůraznil,“ odpověděl Thorin. „Na poklad mého lidu si žádný člověk nemůže dělat nárok jen proto, že Šmak, který nás o poklad oloupil, připravil o život nebo o domov i jeho. Poklad nebyl Šmakův, aby se drakovy ničemnosti musely vykupovat podílem z něho. Pokud jde o zboží a pomoc, kterou jsme dostali od Jezerních lidí, za tu spravedlivě zaplatíme — v patřičném čase. Ale pranic, ani cenu za bochník chleba, nikomu nedáme pod hrozbou násilí. Dokud před naším prahem leží ozbrojené vojsko, díváme se na vás jako na nepřátele a na loupežníky.

Taky mám chuť se zeptat, jakou část jejich dědictví byste byl vy zaplatil našim příbuzným, kdybyste našel poklad nestřežený a nás pobité.“

„To je oprávněná otázka,“ odpověděl Bard. „Jenomže vy nejste pobití a my nejsme loupežníci. Kromě toho bohatí mohou projevit soucit nezávislý na právním nároku a smilovat se nad potřebnými, kteří se k nim zachovali přátelsky, dokud sami dnešní boháči byli v nouzi. A pořád jste ještě neodpověděl na mé ostatní nároky.“

„Jak už jsem řekl, nebudu vyjednávat s ozbrojenci před svou bránou. A vůbec už ne s elfy a s jejich králem, na kterého si vzpomínám s pramalou náklonností. Při téhle debatě nemají co dělat. Kliďte se, než vystřelí naše šípy! A jestli se mnou chcete ještě mluvit, rozpusťte napřed vojsko elfů do lesů, kam patří, a pak se vraťte, jestliže složíte zbraně dřív, než se přiblížíte k mému prahu!“

„Král elfů je můj přítel a zachránil Jezerní lidi v jejich nouzi, třebaže vůči němu nemají žádný jiný nárok než přátelství,“ odvětil Bard. „Dáme vám čas, abyste svých slov litoval. Vezměte rozum do hrsti, než se vrátíme!“ Nato se otočil a vrátil se do tábora.

Uplynulo sotva pár hodin, když se korouhevníci vrátili, trubači vystoupili vpřed a zatroubili fanfáru. „Ve jménu Esgarotu a Hvozdu,“ zvolal jeden z nich, „mluvíme k Thorinovi, Thrainovu synu Pavézovi, který si sám říká král pod Horou, a vyzýváme ho, aby dobře uvážil nároky, které na něho byly vzneseny, než ho prohlásíme za svého nepřítele. Přinejmenším má odevzdat jednu dvanáctinu pokladu Bardovi jakožto drakobijci a jakožto dědici Girionovu. Z této částky Bard sám přispěje na pomoc Esgarotu, ale jestliže se chce Thorin těšit přátelství a úctě okolních krajů, jako se jim těšili odedávna jeho předkové, pak přispěje i sám něčím ze svého k zmírnění pohromy Jezerních lidí.“

Vtom se Thorin chopil luku z rohoviny a střelil po mluvčím. Šíp se zabodl do jeho štítu a zůstal tam rozkmitaný trčet.

„Když je tohle vaše odpověď,“ opáčil hlasatel, „prohlašuji Horu za obleženou. Nevyjdete z ní, dokud sami nepožádáte o příměří a vyjednávání. Nezaútočíme proti vám se zbraní, ale necháme vás tu s vaším zlatem. Můžete se ho nažrat, jestli chcete!“

S tím se poslové rychle vzdálili a trpaslíci byli ponecháni, aby uvažovali o svém postavení. Thorin se tvářil tak sveřepě, že i kdyby ostatní chtěli, byli by si netroufali mu něco vytýkat; ale většina z nich se zdála sdílet jeho stanovisko — snad až na starého tlustého Bombura a Filiho a Kiliho. Bilbo ovšem s celým tímhle zvratem hluboce nesouhlasil. Měl už Hory víc než dost, a být obležen v jejím nitru mu nebylo ani v nejmenším po chuti.

„Celá ta díra ještě smrdí drakem,“ brumlal si pro sebe, „a mně se z toho dělá nanic. A kram mi prostě začíná lézt z krku.“