Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 11 Na prahu

Za dva dny doveslovali na severní konec Dlouhého jezera, vpluli do Bystré řeky a teď všichni uviděli Osamělou horu, která před nimi přísně strměla do výšky. Proud byl silný, a probíjeli se proti němu jen pomalu. Ke konci třetího dne přirazili k levému, tedy západnímu břehu a vystoupili. Zde se setkali s koňmi nesoucími ostatní zásoby a potřeby a s poníky určenými pro jejich další cestu. Naložili na poníky, co jen mohli, a ostatek uskladnili pod stanem, ale nikdo z lidí z města s nimi nechtěl zůstat ani na jednu noc tak blízko stínu Hory.

„V žádném případě, dokud se proroctví písní nevyplní!“ řekli. V téhle divočině bylo snazší věřit v draka než v Thorina. A jejich skladiště vlastně nepotřebovalo žádnou stráž, poněvadž celý okolní kraj byl vylidněný a pustý. A tak je tedy opustili i průvodci, a třebaže se už snášela noc, honem ujížděli dolů po řece i stezkami k břehům jezera.

Noc byla studená a teskná a výpravu opouštěla i kuráž. Příští den vyrazili dál. Balin a Bilbo jeli jako poslední a každý vedl těžce naloženého poníka; ostatní byli o kus napřed a hledali pomalu cestu, poněvadž tu nebyly žádné stezky. Mířili k severovýchodu, odchýlili se od Bystré řeky a čím dál víc se blížili k mohutnému ostruhovitému výběžku Hory, který jim vybíhal vstříc jižním směrem.

Byla to vyčerpávající jízda, mlčenlivá a pokradmá. Neozýval se při ní smích ani zpěv ani hra na harfy, a pýcha i naděje, které jim rozněcovaly srdce při zpěvu starých písní u jezera, teď pohasly v trmácivou zasmušilost. Věděli, že se blíží ke konci své pouti a že to-může být hrozný konec. Krajina kolem nich byla čím dál holejší a bezútěšnější, třebaže kdysi, jak jim řekl Thorin, bývala zelená a půvabná. Zřídkakde rostla tráva a zanedlouho nebyl nikde žádný strom ani keř, jenom polámané a zčernalé pahýly svědčily o těch, které dávno zmizely. Octli se v Dračí poušti, a dorazili tam na sklonku roku.

Přesto však dospěli k úpatí Hory, aniž narazili na nějaké nebezpečí nebo na nějakou jinou stopu po drakovi, než byla spoušť, kterou natropil kolem svého doupěte. Hora se před nimi temně a mlčenlivě tyčila čím dál výš. Rozbili svůj první tábor na západním úbočí velkého jižního ostrohu, který končil vyvýšeninou zvanou Havraní vrch. Na něm bývala kdysi stará strážní hláska, ale vylézt na něj se zatím neodvažovali, byl příliš na ráně. Než se vydali prozkoumat západní ostrohy Hory, aby našli skrytý vchod, na němž závisely všechny jejich naděje, Thorin poslal výzvědnou výpravu, aby propátrala kraj na jihu, kde ležela Přední brána. Vybral k tomu Balina s Filim a Kilim, a s nimi šel i Bilbo. Pochodovali pod šedivými a mlčenlivými útesy na úpatí Havraního vrchu. Řeka po širokém oblouku přes údolí Dolu se tam odvracela od Hory směrem k jezeru rychlým a hučivým proudem. Její břeh byl holý a skalnatý, vysoko a příkře se zvedal nad proud, a když se z něho podívali přes úzký vodní tok, pěnící se a tříštící mezi mnoha balvany, viděli v širokém údolí, zastíněném výběžky Hory, zešedlé trosky dávných domů, věží a hradeb.

„To je všechno, co zbylo z města Dolu,“ řekl Balin. „Úbočí Hory se zelenala lesy, a celé chráněné údolí bylo žírné a líbezné v dobách, kdy ve městě vyzváněly zvony.“ Zatvářil se při těch slovech zároveň smutně i sveřepě: byl jedním z Thorinových společníků toho dne, kdy se objevil drak.

Neodvážili se sledovat řeku o mnoho dál směrem k Přední bráně, ale došli až na konec jižního ostrohu, kde z úkrytu za jedním skaliskem mohli dohlédnout k temnému jeskyňovitému otvoru ve stěně mocného útesu mezi výběžky Hory. Odtamtud vyvěraly vody Bystré řeky a odtamtud také vycházela pára a černý dým. V pustině se nic nehýbalo, leda ty výpary a voda, a občas také přeletěl černý a zlověstný krkavec. Jediný zvuk, který bylo slyšet, bylo hučení řeky v kamenitém korytě a občas drsné zakrákání. Balin se zachvěl. „Vraťme se!“ navrhl. „Tady nemůžeme ničemu prospět! A nedívejte se na ty černé ptáky, vypadají jako špehouni zlé mocnosti.“

„Drak tedy pořád ještě žije a je tam dole v síních pod Horou — nebo se mi to aspoň zdá podle toho dýmu,“ poznamenal hobit.

„To ještě nic nedokazuje,“ odpověděl Balin, „i když nepochybuju, že máte pravdu. Ale taky mohl před nějakou dobou odejít nebo může ležet na úbočí hory a hlídat a z brány pořád ještě vychází dým a pára: všechny síně musí být plné jeho otravného puchu.“

V takových pochmurných myšlenkách, ustavičně s krákajícími krkavci těsně nad sebou, se unaveně vraceli zpátky do tábora. Teprve v červnu byli hosty v krásném domě Elrondově, a třebaže se teď podzim ploužil k zimě, ten líbezný čas jim připadal jako před mnoha a mnoha roky. Byli sami v nebezpečné pustině, bez naděje na další pomoc. Byli u konce své pouti, ale zdálo se, že nejsou o nic blíž k dokončení svého poslání. Nikomu z nich už nezbývalo příliš kuráže.

Pan Pytlík si jí kupodivu zachoval více než kdo z ostatních. Často si půjčoval Thorinovu mapu, upřeně se do ní díval a dumal nad runami a nad zprávou v měsíčních literách, kterou jim přečetl Elrond. Právě hobit přiměl trpaslíky, aby se na západních svazích pustili do nebezpečného pátrání po skrytém vchodu. Přestěhovali tedy tábor do jednoho dlouhého údolí, užšího nežli široká dolina na jihu, kam ústila brána řeky, a hrazeného nižšími ostrohy Hory. Dva z nich tady vyčnívaly z hlavního masívu k západu v dlouhých strmých hřebenech, které spadaly příkře do planiny. Na téhle západní straně bylo méně stop dračího drancování a rostlo tam trochu trávy pro jejich poníky. Z tohoto západního tábora, stíněného po celý den útesy a horskými hradbami, dokud nezačalo slunce klesat směrem k hvozdu, se den co den vypravovali ve skupinkách a namáhavě pátrali po stezkách na úbočí Hory. Jestliže byla mapa správná, musel tady někde nad útesem na počátku údolí být hledaný tajný vchod. Den co den se vraceli do tábora s nepořízenou.

Nakonec však neočekávaně přece jenom našli, co hledali. Fili a Kili s hobitem se jednou vraceli do údolí a prodírali se mezi roztroušenými skalisky v jeho jižním koutě. Kolem poledne Bilbo, který prolézal za velkým balvanem, trčícím osaměle jako nějaký sloup, narazil na cosi, co vypadalo jako hrubě přitesané schody, vedoucí vzhůru. Když se po nich vzrušeně pustili, našli pozůstatky úzké stezky, která se často ztrácela, znovu se objevovala, pokračovala na vrchol jižního hřebene a nakonec je dovedla na ještě užší skalní římsu, jež se stáčela přes úbočí Hory k severu. Při pohledu dolů zjistili, že jsou právě na vrcholku útesu, od něhož se údolí rozevíralo, a že shlížejí na svůj tábor dole. Mlčky se pustili husím pochodem po římse, držíce se těsně při skalní stěně po pravici, až narazili ve skále na mezeru, kterou zahnuli do jakéhosi arkýře s kolmými stěnami, s travnatou půdou, tichého a za větrem. Vchod, který objevili, zakrýval při pohledu zdola převislý útes, a z větší dálky jej také nebylo vidět, poněvadž byl tak úzký, že vypadal jako pouhá temná puklina. Nebyla to jeskyně, poněvadž nahoře bylo volné nebe, ale na vnitřní straně arkýře se zvedala plochá stěna, která byla ve své nižší části blízko nad zemí tak hladká a kolmá jako nějaké zdivo, jenomže bez viditelných spár či spojnic. Nebylo tu ani stopy po nějakých veřejích, pažení či prahu, ani po nějaké závoře, petlici nebo klíčové dírce, přesto však nepochybovali, že konečně našli tajné dveře.

Bušili na ně, opírali se do nich a tlačili, zapřísahali je, aby se pohnuly, zaklínali je zlomky otevíracích zaříkadel, ale nic se nepohnulo. Nakonec se unavili, odpočali si na trávníku přede dveřmi a potom večer započali dlouhý sestup dolů.

Té noci zavládlo v táboře vzrušení. Ráno se přichystali k další výpravě. V táboře nechali jenom Bofura s Bomburem, aby hlídali poníky a zásoby, které si přivezli s sebou od řeky. Ostatní prošli údolím a vystoupili po nově objevené stezce až na úzkou římsu. Po ní se nedaly nést žádné batohy a zavazadla, tak úzká byla, až brala dech, a hrozil odtamtud pád z výšky sto padesáti stop na ostrá skaliska dole. Každý z nich měl však kolem pasu pevně omotaný pořádný kotouč lana, a tak nakonec bez úrazu dospěli do travnatého arkýře.

Tam si zřídili třetí tábor, do něhož zdola vytáhli všechno potřebné na lanech. Stejným způsobem mohli občas spustit dolů některého z čilejších trpaslíků, například Kiliho, aby si vyměnili novinky, pokud by nějaké byly, nebo vypomohli s hlídáním, a Bofura vytáhli do hořejšího tábora. Bombur nahoru nechtěl, ani po laně, ani stezkou.

„Na to jsem moc tlustý, abych někde lezl jako moucha,“ řekl. „Nejspíš bych dostal závrať a šlápl bych si na vousy, a vás by pak bylo zase třináct. A ta navazovaná lana jsou na moji váhu moc slabá.“

Naštěstí pro něj to nebyla pravda, jak ještě uvidíte. Někteří z nich zatím zkoumali římsu za vstupem do arkýře a objevili stezku, která vedla pořád výš po úbočí hory, ale netroufali si pustit se tím směrem příliš daleko, ani by to nemělo mnoho smyslu. Tam nahoře vládlo mlčení, nerušené žádným křikem ptáků ani jiným zvukem, až na fičení větru v skalních rozsedlinách. Mluvili potichu a nikdy nezavolali ani nezazpívali, poněvadž za každým skaliskem číhalo nebezpečí.

Ostatní, kteří se zaobírali tajemstvím dveří, neměli o nic větší úspěch. Byli příliš nedočkaví, než aby se obtěžovali runami či měsíčními literami; místo toho se pokoušeli bez odpočinku zjistit, kde přesně v hladké skalní stěně jsou dveře ukryty. Přivezli si z Jezerního města krumpáče a všelijaké jiné nářadí, a zpočátku se snažili jich použít. Kdykoli však udeřili do kamene, násady se tříštily, krutě jim zraňovaly ruce, a ocelové špice se lámaly nebo ohýbaly jako plech. Viděli jasně, že hornická práce nic nezmůže proti kouzlu, kterým byly dveře uzavřeny, a také měli strach před rozléhajícím se hlukem úderů.

Bilbovi připadalo sedění na prahu bezútěšné a otravné — nebyl tam ve skutečnosti žádný práh, ale zvykli si říkat tak žertem travnatému prostranstvíčku mezi stěnou a mezerou ve skále při vzpomínce na Bilbova slova před tak dávným časem během neočekávaného dýchánku v jeho hobití noře, kdy jim řekl, že mohou sedět na prahu tak dlouho, než je něco napadne. A skutečně teď vysedávali a dumali nebo se bezcílně potloukali kolem a byli čím dál tím mrzutější.

Objevem stezky jim zpočátku stoupla nálada, ale teď zase poklesla na nejnižší bod, přesto však se nevzdávali a neodtáhli pryč. Hobit už nebyl o mnoho chytřejší než trpaslíci. Nedělal nic jiného, nežli že vysedával zády ke skalní stěně a upřené civěl mezerou přes útes, přes širý kraj k černé hradbě Temného hvozdu a ještě dál, kde se mu občas zdálo, že vidí daleké a maličké Mlžné hory. Když se ho trpaslíci zeptali, co dělá, odpověděl jim: „Říkali jste, že sedění na prahu a přemýšlení bude moje práce, když už nemluvím o proniknutí dovnitř, a tak tedy sedím a přemýšlím.“ Ale obávám se, že nemyslel tolik na svůj úkol jako na klidný západní kraj v modravých dálavách, na Kopec a na svou hobití noru pod ním.

Uprostřed trávníku ležel velký šedý kámen a Bilbo mrzutě zíral na něj a pozoroval velké šneky. Zřejmě si zamilovali tenhle skrytý arkýř s chladnými skalními stěnami a spousta ohromných hlemýžďů lezla pomalu a lepkavě kolem nich.

„Zítra začíná poslední podzimní týden,“ řekl jednoho dne Thorin.

„A po podzimu přijde zima,“ dodal Bifur.

„A po zimě další rok,“ pokračoval Dvalin, „a dřív než se tady něco stane, narostou nám vousy tak, že budou přes útes padat do údolí. Co pro nás dělá náš lupič? S tím svým prstenem neviditelnosti by teď mohl provádět obzvlášť znamenité kousky, a já si tak začínám myslet, že by se mohl podívat dovnitř Přední bránou a trochu to tam prozkoumat.“

Bilbo to slyšel — trpaslíci byli na skále právě nad místem, kde seděl, — a řekl si: „Propánakrále! Tak tohle si začínají myslet? Pořád abych je tahal z bryndy chudák já, aspoň od té doby, co odešel čaroděj. Co si mám teď počít? Mohl jsem vědět, že mě nakonec potká něco hrozného. Sotva bych snesl ještě jednou pohled na to nešťastné dolské údolí, neřku-li na tu dýmající bránu!!!“

Tu noc mu bylo hodně mizerně a sotva zamhouřil oko. Příští den se trpaslíci rozešli bloumat na různé strany; někteří projížděli dole poníky, jiní se potulovali po úbočí Hory. Bilbo celý den mrzutě proseděl v travnatém arkýři a civěl na kámen nebo zíral k západu úzkou mezerou. Měl zvláštní pocit, že na něco čeká. „Třeba se dneska znenadání vrátí čaroděj,“ napadlo ho.

Když zvedl hlavu, zahlédl vzdálený hvozd. Jak se slunce sklánělo k západu, zasvitl v korunách jeho stromů žlutý paprsek, jako by světlo zachytilo jejich poslední žluté listí. Zanedlouho klesla oranžová sluneční koule na úroveň Bilbových očí. Hobit přistoupil k mezeře a nad okrajem země uviděl bledý a tenký srpek dorůstajícího měsíce.

Právě v tu chvíli za sebou uslyšel ostré třasknutí. Na šedém kameni v trávě tam seděl ohromný drozd, skoro černý jako uhel a se žlutou, tmavě kropenatou náprsenkou. Třask! Drozd chytil šneka a rozbíjel ho o kámen. Třask! Třask!

Bilbo náhle pochopil. Zapomínaje na všechno nebezpečí, vylezl na římsu a svolával trpaslíky, křičel a mával rukama. Ti nejbližší k němu přiklopýtali přes skaliska a doběhli co nejrychleji po římse, zvědaví, co se to u všech všudy děje; ostatní křičeli, aby je vytáhli na lanech (až na Bombura ovšem, ten spal).

Bilbo jim to rychle vysvětlil. Všichni zmlkli. Hobit stál u šedého kamene a trpaslíci s vlajícími plnovousy netrpělivě přihlíželi. Slunce klesalo níž a níž a jejich naděje s ním. Kleslo do pruhu zarudlých mraků a ztratilo se. Trpaslíci zaúpěli, ale Bilbo stál skoro nepohnutě dál. Měsíční srpek se nakláněl k obzoru. Snášel se soumrak. Pak náhle, když jejich naděje poklesly na nejnižší bod, z trhliny v mracích se prodral rudý sluneční paprsek jako prst. Pronikl přímo mezerou do arkýře a dopadl na hladkou skalní stěnu. Starý drozd, který je pozoroval z vysokého hřadu korálkovýma očima, s hlavou nakloněnou na stranu, najednou zatrylkoval. Ozvalo se hlasité prasknutí. Od stěny se odštípla vločka kamene a spadla na zem. Asi tři stopy od země se náhle objevila ve skále dírka.

Trpaslíci, chvějíce se, aby nezmeškali poslední příležitost, se vrhli ke skále a opřeli se do ní — marně. „Klíč! Klíč!“ vykřikl Bilbo. „Kde je Thorin?“ Thorin přispěchal.

„Klíč!“ křičel Bilbo. „Ten klíč, co jste dostal s mapou! Zkuste to hned, dokud není pozdě!“

Thorin tedy přistoupil a vytáhl klíč, který měl na řetízku kolem krku. Strčil jej do dírky. Hodil se tam a dalo se jím otočit! Lup! Paprsek pohasl, slunce zašlo, měsíc byl pryč a oblohou se rozlévala tma.

Teď zatlačili všichni najednou a část skalní stěny pomalu povolila. Objevily se dlouhé rovné štěrbiny a rozšiřovaly se. Vyrýsovaly se dveře pět stop vysoké a tři široké a zvolna se bezhlučně otevřely dovnitř. Zdálo se, jako by se z otvoru v horském úbočí vyronila tma jako nějaký výpar, hluboká tma, ve které nebylo nic vidět, na ně hleděla ze zejícího ústí, vedoucího dovnitř a dolů.