Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 16 Noční zloděj

Dny se teď vlekly pomalu a úmorně. Mnoho trpaslíků trávilo čas tříděním a pořádáním pokladu; a teď jim Thorin pověděl o Thrainově Arcikamu a vyzval je, aby po něm horlivě pátrali v každém koutě.

„Arcikam mého otce,“ řekl, „má totiž sám o sobě větší cenu než řeka plná zlata a pro mne je naprosto nedocenitelný. Ten kámen si z celého pokladu vyhrazuju pro sebe a pomstím se každému, kdo by ho našel a nechal si ho.“

Bilbo ta slova slyšel a dostal strach, co by se stalo, kdyby se kámen našel — zabalený do ranečku otrhaného šatstva, který mu sloužil místo podušky. Přesto však o něm nepromluvil, poněvadž s narůstající tíživostí dní se mu v hlavičce začínal rodit jistý plán.

Takhle to pokračovalo nějaký čas, když havrani přinesli zprávu, že Dain s více než pěti sty trpaslíky spěchajícími z Železných hor jsou už na dva denní pochody severovýchodním směrem od Dolu.

„Ale nemohou se dostat k Hoře nepozorovaně,“ řekl Roak, „takže mám strach, aby v údolí nedošlo k bitvě. Nezdá se mi to moudré. Třebaže jsou to sveřepí válečníci, není pravděpodobné, že by porazili voje, které vás obléhají, a i kdyby, co tím získáte? V patách za nimi spěchá mráz a sníh. Čím se budete živit bez přátelství a dobré vůle okolních krajů? Poklad vám může přinést smrt, i když tady už není žádný drak!“

Ale Thorin se nedal přesvědčit.

„Mráz a sníh bude štípat právě tak lidi a elfy,“ namítl, „a třeba budou těžko snášet táboření v pustině. S mými přáteli v zádech a se zimou na krku budou možná přístupnější při dalším jednání.“

Té noci se Bilbo rozhodl. Obloha byla černá a bezměsíčná. Jakmile se docela setmělo, zašel do kouta ve vnitřní komoře přímo v bráně a vytáhl si z rance lano a také Arcikam zabalený do hadru. Pak vylezl na hřeben hradby. Byl tam jenom Bombur, poněvadž měl právě stráž, a trpaslíci měli vždycky jen jednoho strážného.

„Je pořádná zima.“ postěžoval si Bombur. „Kéž bychom tady nahoře mohli mít oheň, jako mají dole v táboře!“

„Vevnitř je teplo dost,“ řekl Bilbo.

„To si myslím, jenže já tu musím zůstat až do půlnoci,“ povzdychl si tlustý trpaslík. „Je to vůbec otrava. Ne že bych si troufal nesouhlasit s Thorinem, ať mu vousy rostou čím dál delší, ale vždycky si dovedl postavit hlavu.“

„Zato já se nemůžu postavit na nohy,“ řekl Bilbo. „Mám už dost těch schodů a kamenných chodeb. Dal bych nevímco za pocit trávy pod nohama.“

„Já bych dal nevímco za pořádný silný doušek a za měkkou postel po dobré večeři!“

„To vám nemůžu poskytnout, dokud trvá obležení. Ale je to už dlouho, co jsem měl hlídku, a jestli chcete, tak vás vystřídám. Nechce se mi dnes nějak spát.“

„To jste hodný, pane Pytlíku, a rád vaši nabídku přijmu. Kdyby došlo k něčemu, co by stálo za pozornost, napřed mě vzbuďte, nezapomeňte! Budu spát ve vnitřní komoře po levé straně, ne moc daleko.“

„Tak už běžte!“ řekl mu Bilbo. „Vzbudím vás o půlnoci, abyste mohl probudit dalšího strážného.“

Sotva Bombur odešel, Bilbo si nasadil svůj prsten, upevnil své lano, přehoupl se přes hradbu a byl pryč. Měl před sebou asi pět hodin. Bombur bude spát (dokázal usnout v každou chvíli a od svého dobrodružství v hvozdu se pořád snažil zopakovat si krásné sny, které se mu tam zdály) a ostatní měli co dělat s Thorinem. Bylo nepravděpodobné, že by někdo z nich, dokonce i Fili a Kili, vylezl na hradbu dřív, než na něj dojde řada.

Byla veliká tma, a když Bilbo opustil nově opravenou cestu a slézal kolem vodopádu, octl se na neznámé stezce. Konečně přišel k zátočině, kde musel přebrodit řeku, aby se dostal k táboru, kam mířil. Koryto řeky tam bylo mělké, ale už značně široké, a brodění potmě nebylo pro malého hobita nijak snadné. Byl už skoro na druhé straně, když mu náhle uklouzla noha po kulatém valounu, takže žbluňkl do studené vody. Sotva se vyškrábal na druhý břeh, všecek roztřesený a uprskaný, vynořili se ze tmy elfové s jasnými lucernami a pátrali po příčině žbluňknutí.

„To nebyla žádná ryba!“ řekl jeden z nich. „Je tady nějaký špehoun. Zakryjte si světla! Pomohla by mu víc než nám, jestli je to ten divný mrňous, o kterém se říká, že je jejich sluha.“

„Podívejme, sluha!“ odfrkl si Bilbo a z toho odfrknutí hlasitě kýchl, což okamžitě upoutalo pozornost elfů.

„Dejte sem světlo!“ ozval se hobit. „Tady jsem, jestli mě chcete!“ A sundal si prsten a vykoukl zpoza balvanu.

Přes své překvapení se ho rychle chopili. „Kdo jsi? Jsi ten hobit trpaslíků? Co tady děláš? Jak ses dostal tak daleko kolem našich stráží?“ ptali se jeden přes druhého.

„Jsem pan Bilbo Pytlík,“ odpověděl jim, „společník Thorinův, když to chcete vědět. Znám dobře od vidění vašeho krále, třebaže on by mě asi nepoznal. Ale Bard se na mě bude pamatovat, a právě s Bardem chci mluvit.“

„Podívejme!“ opáčili elfové. „A copak mu chceš?“

„Ať chci co chci, to je moje věc, páni elfové. Ale jestli se vy chcete někdy z těchhle studených a ponurých míst vrátit domů do svých lesů,“ odpověděl jim s drkotajícími zuby, „tak mě honem zavedete k nějakému ohni, abych se usušil, a pak mě co nejrychleji necháte promluvit s vašimi náčelníky. Mám jenom pár hodin času.“

Tak se stalo, že nějaké dvě hodiny po svém útěku od brány seděl Bilbo u hřejivého ohně před velikým stanem, společně s ním tam seděl král elfů i Bard a zvědavě si ho prohlíželi. Hobit v elfím brnění, částečně zabalený do staré pokrývky, to pro ně bylo něco nového.

„Skutečně je to nemožná situace,“ vykládal Bilbo svým nejlepším obchodním tónem. „Mne osobně už celá ta záležitost unavuje. Chtěl bych být zpátky doma, kde jsou obyvatelé rozumnější. Ale jsem na té věci zainteresovaný — podílem jedné čtrnáctiny, abych mluvil přesně, na základě dopisu, který myslím mám naštěstí s sebou.“ Vytáhl z kapsy své staré kazajky (kterou ještě nosil přes drátěnou košili) pomačkaný a mnohokrát složený Thorinův dopis, který našel tehdy v máji pod hodinami na své krbové římse.

„Mám dostat podíl z celkového zisku, jak vidíte, a jsem si toho vědom,“ pokračoval. „Osobně jsem víc než ochoten uvážit pečlivě vaše nároky, a částku, na kterou máte právo, odečíst od celkové sumy dřív, než uplatním svůj vlastní nárok. Jenomže vy neznáte Thorina Pavézu tak dobře, jako jsem ho teď poznal já. Ujišťuji vás, že je s to sedět na hromadě zlata a umírat hlady, pokud tady zůstanete vy.“

„Ať si tam sedí!“ poznamenal Bard. „Takový blázen si zaslouží umírat hlady.“

„Zcela správně,“ řekl Bilbo. „Chápu vaše stanovisko. Jenomže zima se rychle blíží. Co nevidět napadne sníh, uhodí mrazy a nastanou potíže se zásobováním — myslím i pro elfy. A taky dojde k dalším komplikacím. Neslyšeli jste o Dainovi a o trpaslících z Železných hor?“

„Slyšeli, už dávno; ale co ti mají co dělat s námi?“ zeptal se král.

„To jsem si mohl myslet. Vidím, že mám zprávy, které vy nemáte. Můžu vám prozradit, že Dain je teď necelé dva denní pochody odtud s nejméně pěti sty sveřepými trpaslíky — a hodně z nich má zkušenosti ze strašných válek mezi trpaslíky a skřety, o kterých jste nepochybně slyšeli. Až sem dorazí, může dojít k vážným nesnázím.“

„Proč nám to říkáte? Zrazujete své přátele, nebo nám vyhrožujete?“ zeptal se přísně Bard.

„Můj drahý Barde!“ vypískl Bilbo. „Nebuďte tak ukvapený! Jakživ jsem se nesetkal s tak podezíravými lidmi! Snažím se prostě ušetřit potíže všem zúčastněným. Mám pro vás jednu nabídku!“

„Tak si ji poslechněme!“ odpověděli.

„Můžete se na ni podívat!“ řekl Bilbo. „Tady ji máte!“ A vytáhl Arcikam a vybalil jej.

Sám král elfů, jehož oči byly zvyklé na skvělé a nádherné věci, vyskočil úžasem. Dokonce i Bard zůstal ohromením mlčky zírat. Naskytl se jim pohled, jako by koule naplněná měsíčním jasem visela v síti utkané ze třpytu ojíněných hvězd.

„Tohle je Thrainův Arcikam,“ řekl Bilbo, „Srdce Hory, a taky srdce Thorinovo. Cení si ho víc než řeku plnou zlata. Dám vám ho. Pomůže vám ve vašem jednání.“ Načež Bilbo, nikoli bez zachvění a nikoli bez toužebného pohledu, podal báječný kámen Bardovi, který jej vzal do ruky, všecek omámený.

„Ale copak je váš, abyste ho dával?“ vypravil ze sebe namáhavě.

„Inu,“ odpověděl hobit rozpačitě, „vlastně tak docela ne, jenomže víte, jsem ochoten vzdát se za něj celého svého podílu. Jsem třeba lupič — aspoň to o mně říkají, třebaže já osobně jsem si tak nikdy nepřipadal -, ale jsem doufám víceméně poctivý lupič. V každém případě se teď vrátím zpátky a trpaslíci si se mnou můžou dělat, co budou chtít. Doufám, že vám ten kámen bude užitečný.“

Král elfů se na hobita podíval s novým údivem. „Bilbo Pytlíku!“ řekl. „Jste hodnější nosit zbroj elfích princů než mnozí z těch, komu by spíš padla. Ale nevím, jestli se tak na to bude dívat i Thorin Pavéza. Znám asi celkově trpaslíky líp než vy. Radím vám, abyste zůstal u nás, budeme vás ctít a ze srdce vás přivítáme.“

„Ujišťuji vás svou hlubokou vděčností,“ odpověděl Bilbo s poklonou, „ale nezdá se mi, že bych měl opustit své přátele tímhle způsobem, po tom všem, co jsme spolu prodělali. A taky jsem slíbil probudit o půlnoci Bombura. Opravdu musím jít, a honem!“

Ničím, co řekli, ho nemohli zadržet, a tak mu tedy dali doprovod a král i Bard se s ním rozloučili uctivým pozdravem. Když procházeli táborem, vstal před jedním stanem nějaký starý muž, zahalený do tmavého pláště, a přistoupil k nim.

„Výborně, pane Pytlíku!“ řekl a popleskal Bilba po zádech. „Ve vás je vždycky ještě víc, než by kdo řekl!“ Byl to Gandalf.

Bilbo se poprvé za mnoho dní opravdu zaradoval. Ale teď nebyl čas na všechny ty otázky, které ho okamžitě napadly.

„Všechno ve svůj čas!“ řekl Gandalf. „Jestli se nemýlím, události se už blíží k závěru. Čeká vás teď pár nepříjemných chvil, ale držte se! Možná to s vámi dobře dopadne. Doslechl jsem se o věcech, o kterých ani havrani neslyšeli. Dobrou noc!“

Zmatený, ale potěšený Bilbo pospíchal dál. Dovedli ho k bezpečnému brodu a převedli ho přes něj suchého, potom se s elfy rozloučil a opatrně lezl zpátky k bráně. Začala se ho zmocňovat velká únava, ale hodnou chvíli před půlnocí vyšplhal zase po laně zůstalo tam, kde je zanechal. Odvázal je a schoval a potom se posadil na hradbu a úzkostlivě uvažoval, co přijde dál.

O půlnoci vzbudil Bombura a pak se sám schoulil ve svém koutku, aniž poslouchal díky starého trpaslíka (které považoval za sotva zasloužené). Brzy tvrdě usnul a zapomněl až do rána na všechny své starosti. Po pravdě řečeno se mu zdálo o vejcích se slaninou.