Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 7 Podivný příbytek

Druhý den ráno se Bilbo probudil s časným jitřním sluncem před očima. Vyskočil, aby se podíval na hodiny a postavil si vodu na čaj, — ale zjistil, že vůbec není doma. Tak se tedy posadil a nadarmo zatoužil po umytí a po kartáči. Nedostal ani jedno z toho, ani čaj ani topinky ani slaninu k snídani, jenom studené skopové a králíka. A po tomhle se musel připravit na další cestu!

Tentokrát si směl vylézt na hřbet jednoho z orlů a držet se mezi jeho křídly. Vzduch kolem něho zafičel, takže zavřel oči. Trpaslíci volali sbohem a slibovali, že to vládci orlů oplatí, jestli k tomu někdy budou mít příležitost, a patnáct velkých ptáků vzlétlo ze skalní římsy. Slunce stálo dosud nízko nad východním okrajem světa. Jitro bylo chladné, v údolích a proláklinách se držela mlha a tu a tam se vinula kolem horských vrcholů a kopců. Bilbo otevřel jedno oko, aby se podíval, a zjistil, že ptáci jsou už vysoko, že svět leží hluboko pod nimi a hory se ztrácejí daleko za nimi. Znovu zavřel oči a chytil se pevněji.

„Neštípejte!“ napomenul ho orel. „Nemusíte se lekat jako králík, i když tak vypadáte. Je krásné ráno se slabým vánkem. Co je lepší než létání?“

Bilbo by byl nejradši odpověděl, že teplá koupel a po ní snídaně venku na trávníku, ale řekl si, že udělá líp, když neřekne nic a když trošičku povolí ve svém křečovitém sevření.

Po hezky dlouhém čase orli i z té ohromné výšky zřejmě uviděli bod, kam měli namířeno, poněvadž se ve velkých spirálách začali snášet dolů. Kroužili tak hodnou chvíli, a hobit konečně znovu otevřel oči. Země byla daleko blíž a pod nimi rostly stromy, které vypadaly jako duby a jilmy, rozkládaly se tam travnaté lučiny a jimi protékala nějaká řeka. Ale přímo v cestě proudu, který se musel obloukem vyhnout, trčelo ze země mohutné skalisko, téměř skalnatý pahorek, jako poslední předsunutá hlídka vzdálených hor nebo jako obrovský balvan vržený na míle do planiny nějakým obrem mezi obry.

Orlové se teď jeden po druhém rychle spustili na vršek toho skaliska a vysadili své pasažéry.

„Šťastnou cestu,“ volali, „ať cestujete kam cestujete, dokud vás na konci vaší pouti neuvítají vaše hnízda!“ To je mezi orly zdvořilý způsob rozloučení.

„Ať vás vítr pod vašimi křídly nese tam, kam pluje slunce a kráčí měsíc!“ popřál jim Gandalf, který znal patřičnou odpověď.

Tak se tedy rozloučili. A třebaže se vládce orlů stal později králem všech ptáků, nosil na hlavě zlatou korunu a jeho patnáct náčelníků zlaté obojky (vyrobené ze zlata, které jim dali trpaslíci), Bilbo je už nikdy neviděl — leda ve velké výšce a zdálky v bitvě pěti armád. Ale poněvadž k tomu se dostaneme až ke konci našeho vyprávění, prozatím o tom nebudeme mluvit.

Na vršku skalnatého pahorku byla plošinka, odkud vedla pěšina s mnoha vyšlapanými schody dolů k řece, přes kterou se dalo přebrodit po velikých placatých kamenech k lučinám na druhém břehu. U paty schodů poblíž brodu byla jeskyňka (přívětivá a na zemi vystlaná oblázky). Tam se naše společnost shromáždila a prodiskutovala, co je třeba podniknout dál.

„Vždycky jsem myslel na to, jak vás všechny bezpečně (pokud možná) doprovodit přes hory,“ řekl čaroděj, „a teď se mi to díky dobrému vedení a pořádné dávce štěstí podařilo. Jsme teď vlastně daleko dál k východu, než jsem s vámi původně zamýšlel jít, protože koneckonců nejde o moje dobrodružství. Možná že se na vás ještě podívám, než budete hotovi, ale zatím si musím vyřídit jiné naléhavé záležitosti.“

Trpaslíci vzdychali a tvářili se hrozně sklíčeně a Bilbo se rozplakal. Začínali už věřit, že Gandalf s nimi půjde po celou cestu a že bude vždycky po ruce, aby jim pomohl ze všech nesnází. „Však já nezmizím v tomhle okamžiku,“ chlácholil je. „Den či dva vám ještě můžu věnovat. Třeba vám pomůžu z téhle šlamastyky a trochu pomoci potřebuju konečně i já sám. Nemáme nic k jídlu, žádná zavazadla ani poníky, na kterých bychom jeli; a vy nevíte, kde jste. Teď vám to můžu povědět. Jste pořád ještě hezkých pár mil severně od stezky, které bychom se byli měli držet, kdybychom nemuseli utíkat z hor tak nakvap. Ve zdejších končinách žije hrozně málo lidí, jestli se sem nějací nenastěhovali od té doby, co jsem tady byl naposledy, a to už je pár let. Ale je tady někdo, o kom vím, a bydlí tady nedaleko. Ten někdo vytesal ty schody v tom velkém skalisku — myslím, že mu říká Skalbal. Nepřichází sem často, rozhodně ne ve dne, a nemá smysl čekat tu na něho. Vlastně by to bylo hodně nebezpečné. Musíme ho vyhledat sami; a jestli naše setkání s ním dopadne dobře, pak se s vámi nejspíš rozloučím a popřeju vám jako ti orli šťastnou cestu, ať cestujete kam cestujete!“

Prosili ho, aby je neopouštěl. Nabízeli mu dračí zlato a stříbro a drahokamy, ale on se nenechal ve svém rozhodnutí zviklat. „Uvidíme, uvidíme!“ řekl jenom. „Ostatně myslím, že jsem si už trochu toho vašeho dračího zlata vysloužil — jestli se k němu dostanete.“

Po tomhle se ho přestali doprošovat. Raději se vysvlékli ze šatů a vykoupali se v řece, která byla u brodu mělká, čistá a s kamenitým dnem. Když oschli na slunci, které teď pěkně hřálo, cítili se osvěženi, třebaže byli dosud pohmoždění a trochu hladoví. Zanedlouho přešli přes brod (hobita přenesli) a pak se vydali na pochod dlouhou zelenou trávou a podél řad rozložitých dubů a vysokých jilmů.

„Ale proč tomu skalisku říká Skalbal?“ zeptal se Bilbo, který šel po boku čaroděje.

„Říká mu Skalbal, protože to pro ně je to pravé slovo. Všechny podobné balvany jsou pro něho skalbaly a tenhle je Skalbal s velkým S, protože je jediný poblíž jeho domu a on ho dobře zná.“

„Kdo mu tak říká? Kdo ho zná?“

„Ten někdo, o kterém jsem vám povídal — veliká osobnost. Musíte se všichni chovat náramně zdvořile, až vás k němu uvedu. Představím vás myslím postupně, vždycky po dvou, a musíte si dát dobrý pozor, abyste ho nepodráždili, nebo bůhsámví, co se může stát. Dokáže být strašný, když se zlobí, třebaže je docela vlídný, když je po jeho. Ale stejně vás varuju, že se rozzlobí snadno.“

Když trpaslíci slyšeli, co čaroděj povídá Bilbovi, shlukli se kolem nich. „To je ta osoba, ke které nás teď vedete?“ ptali se. „Nemohl byste najít někoho míň popudlivého? Neměl byste nám to všechno vysvětlit jasněji?“ — atakdál.

„Ano, je to ta osoba! Ne, nemohl! A vysvětlil jsem vám to dost podrobně,“ odsekl čaroděj rozmrzele. „Jestli vám to nestačí, tak se jmenuje Medděd. Je ohromně silný a je to kožoměnec.“

„Cože? Kožišník? Člověk, co říká králíkům chramostejl, když z jejich kůže neudělá veverčí?“ zajímal se Bilbo.

„Propánakrále, ne, ne, NE!“ zhrozil se Gandalf. „Neplácejte hlouposti, pane Pytlíku, jestli to dokážete; a ve jménu všech zázraků nevyslovujte slovo kožišník, dokud nejste dál než na sto mil od jeho domu, ani slovo kožich, beranice, rukávník, žádný takový nešťastný výraz! Je zkrátka kožoměnec. Mění svoji kůži: někdy je ohromný černý medvěd, někdy veliký, silný černovlasý člověk s mocnýma pažema a s divokým plnovousem. O moc víc vám nemůžu povědět, třebaže by vám tohle mělo stačit. Někteří lidé říkají, že je potomek ohromných, prastarých horských medvědů, co tady žili, než přišli obři. Jiní zase tvrdí, že je člověk a potomek prvních lidí, kteří žili předtím, než se v těchhle končinách světa objevil Šmak a ostatní draci a než do hor přitáhli ze severu skřeti. Sám to nevím, ale myslím si spíš, že pravda je to druhé. Není to osobnost, na kterou je dobře se moc vyptávat.

V každém případě není nikým zakletý, má tu schopnost sám od sebe. Žije v dubovém lese ve velikém dřevěném domě a jako člověk tam chová dobytek a koně, kteří jsou skoro právě tak podivuhodní jako on sám. Pracují pro něj a mluví s ním. Medděd je nejí; právě tak jako neloví a nejí žádnou zvěřinu. Má spoustu úlů ohromných divokých včel a živí se většinou smetanou a medem. Jako medvěd běhá široko daleko po kraji. Jednou v noci jsem ho viděl, jak sedí docela sám na vršku Skalbalu a pozoruje měsíc zapadající za Mlžné hory, a slyšel jsem, jak si pro sebe bručí medvědí řečí: ,Přijde čas, kdy všichni zahynou, a já se vrátím zpátky!‘ Proto si myslím, že sám původně pochází z hor.“

Bilbo a trpaslíci teď měli spoustu látky k přemýšlení, takže se už na nic neptali. Pořád ještě měli před sebou dlouhou cestu. Šlapali nahoru a dolů, přes kopce a přes údolí. Udělalo se velké vedro. Občas odpočívali pod stromy, a tehdy Bilba tak sužoval hlad, že by byl jedl i žaludy, kdyby nějaké dozrály natolik, aby spadly na zem.

Schylovalo se k půlce odpoledne, když si všimli velkých kvetoucích lánů, na kterých rostl vždycky jeden druh rostlin pohromadě, jako by byly pěstovány záměrně. Hlavně tu byl jetel, vlnící se lány růžového jetele a fialového jetele a širá pole krátkého bílého jetele se sladkou medovou vůní. Vzduch byl plný bzukotu a víření a zunění. Všude se činily včely. A jaké včely! Bilbo takové jakživ neviděl.

„Kdyby mě jedna z nich bodla,“ pomyslel si, „opuchl bych, že bych byl dvakrát tak velký!“

Byly větší než sršni. A trubci byli daleko větší než váš palec a žluté pruhy na jejich sametově černých tělech zářily jako žhnoucí zlato.

„Už se tam blížíme,“ poznamenal Gandalf. „Jsme na kraji jeho včelích pastvin.“

Po chvíli přišli k pásmu prastarých mohutných dubů a za nimi k vysokému trnitému živému plotu, skrz který nebylo nic vidět ani se jím nedalo prolézt.

„Vy radši počkejte tady,“ doporučil čaroděj trpaslíkům; „a jakmile zavolám nebo zahvízdám, začněte se trousit za mnou — uvidíte, kudy se tam dostanu -, ale jenom po dvojicích, pamatujte, vždycky asi tak v pětiminutových přestávkách. Bombur je nejtlustší a vydá za dva, tak ať jde radši sám jako poslední. Pojďte, pane Pytlíku! Tady za rohem jsou někde vrata.“ A s těmi slovy vykročil podél živého plotu a odvedl vylekaného hobita s sebou.

Brzy přišli k vysokým a širokým dřevěným vratům, za nimiž uviděli zahrady a shluk nízkých dřevěných stavení, některá sroubená z neotesaných kmenů a s doškovými střechami; stodoly, stáje, kůlny a dlouhý nízký dřevěný dům. Podél jižní strany živého plotu se uvnitř táhly řady a řady úlů se slaměnými zvoncovitými vršky. Bzukot obrovitých včel, poletujících sem a tam i lezoucích do úlů a zase ven, rozechvíval vzduch.

Čaroděj s hobitem strčili do těžkých vrzajících vrat, až se otevřela, a pustili se širokou pěšinou k domu. Přes trávu přiběhlo několik koní, dobře vyhřebelcovaných a vykartáčovaných, kteří si je pozorně prohlédli s velice inteligentním výrazem a pak odcválali k budovám.

„Běželi mu povědět o návštěvě cizinců,“ poznamenal Gandalf.

Brzy přišli na dvůr, jehož tři strany tvořil dřevěný dům a jeho dvě dlouhá křídla. Uprostřed ležel mohutný dubový kmen s mnoha osekanými větvemi, které se povalovaly vedle. Poblíž stál ohromný muž s hustými černými vlasy a plnovousem, s mocnýma holýma pažema a se svalnatýma nohama. Na sobě měl vlněnou hazuku ke kolenům a opíral se o velikou sekyru. Koně stáli u něho s čumáky na jeho rameni.

„Uhm, tady jsou?“ řekl muž koním. „Nevypadají nebezpečně. Můžete jít.“ Burácivě se zasmál, odložil sekyru a pokročil vpřed.

„Kdo jste a co chcete?“ zeptal se příkře, když se před nimi zastavil a tyčil se vysoko nad Gandalfem. Pokud jde o Bilba, ten by mu mohl snadno proběhnout mezi nohama a nemusel by ani sehnout hlavu, aby se vyhnul třásním jeho hazuky.

„Já jsem Gandalf,“ představil se čaroděj.

„To jméno jsem nikdy neslyšel,“ zabručel muž. „.A co je tenhle mrňous?“ sklonil se dolů, aby se na hobita zamračil zpod chundelatého obočí.

„To je pan Pytlík, hobit z dobré rodiny a s bezvadnou reputací,“ odpověděl Gandalf. Bilbo se uklonil. Neměl na hlavě nic, co by smekl, a trapně si uvědomoval, kolik mu chybí knoflíků. „Já jsem čaroděj,“ pokračoval Gandalf. „Jestli jste o mně ještě neslyšel, já zato slyšel o vás, a vy jste možná slyšel o mém dobrém bratranci Radagastovi, který žije blízko jižního konce Temného hvozdu?“

„To ano; myslím, že na čaroděje to není špatný chlapík. Občas jsem se s ním stýkal,“ řekl Medděd. „No, teďka tedy vím, kdo jste, nebo aspoň co říkáte, že jste. A co chcete?“

„Abych mluvil pravdu, přišli jsme o svá zavazadla, málem jsme zabloudili a dost potřebujeme pomoc nebo aspoň radu. Dá se říct, že jsme zažili ošklivé chvíle se skřety v horách.“

„Se skřety?“ opáčil silák už méně příkře. „Ohó, tak vy jste měli patálii s nimi, co? Proč jste se k nim vůbec přibližovali?“

„Neměli jsme to v úmyslu. Přepadli nás v noci v průsmyku, kterým jsme museli projít — byli jsme na cestě ze Západních zemí do těchhle kraj, ale to je dlouhá historie.“

„Tak radši pojďte dovnitř a povězte mi z ní něco, jestli to nebude trvat celý den,“ vybídl je muž a zavedl je tmavými dveřmi ze dvora do domu.

Vykročili za ním a octli se v prostorné síni s krbem uprostřed. Třebaže bylo léto, hořela v krbu polena a kouř stoupal k začazeným trámům krovu, hledaje si cestu ven otvorem ve střeše. Prošli touto šerou síní, osvětlenou jenom plameny ohniště a dírou nad ohništěm, a dostali se jinými menšími dveřmi na jakousi verandu, podepřenou dřevěnými kůly z jednotlivých kmenů. Otvírala se na jih a byla dosud vyhřátá a plná světla, jak do ní šikmo dopadaly paprsky slunce směřujícího k západu, které zároveň ozlacovalo zahradu plnou květin, dosahujících až ke schodům na verandu.

Tam se usadili na dřevěné lavice, Gandalf začal vyprávět a Bilbo klátil nožkama, protože mu nedosahovaly až na zem, prohlížel si květiny na zahradě a rád by byl věděl, jak se jmenují, poněvadž polovičku z nich jakživ neviděl.

„Cestoval jsem přes hory s jedním či se dvěma přáteli...“ začal čaroděj.

„Či se dvěma? Já vidím jenom jednoho, a to ještě mrňavého,“ poznamenal Medděd.

„No, abych řekl pravdu, nechtěli jsme vás obtěžovat všichni najednou, dokud nezjistím, jestli nejste zaneprázdněný. Když dovolíte, tak bych je zavolal.“

„Jen do toho, zavolejte!“

A tak Gandalf dlouze a pronikavě zahvízdal, a vzápětí se objevili na zahradní pěšině kolem domu Thorin s Dorim a hluboce se poklonili.

„Aha, vy jste myslel s jedním či se třemi!“ podotkl Medděd. „Ale tohle přece nejsou hobiti, to jsou trpaslíci!“

„Thorin Pavéza, k vašim službám! Dori k vašim službám!“ představili se oba trpaslíci a znovu se poklonili.

„Děkuju, já vaše služby nepotřebuju,“ odpověděl Medděd, „ale zdá se, že vy potřebujete moje. Nemám trpaslíky nijak zvlášť v lásce, ale jestli jste opravdu Thorin (syn Thraina, syna Throrova, myslím) a jestli je vás společník slušný chlapík a jestli jste opravdu nepřátelé skřetů a nemáte za lubem žádnou neplechu na mém území — mimochodem, co vlastně máte za lubem?“

„Jdou navštívit zemi svých předků, daleko na východ od Temného hvozdu,“ vmísil se do řeči Gandalf, „a jenom čirou náhodou jsme se dostali na vaše území. Přecházeli jsme Vysokým průsmykem, který nás měl dovést k cestě na jih od vašich končin, když nás přepadli ti zlí skřetové -,jak jsem vám chtěl právě povědět.“

„Tak povídejte, povídejte!“ vybídl ho Medděd, který nikdy nepřekypoval zdvořilostí.

„Strhla se tam strašná bouře; kamenní obři po sobě házeli balvany a my jsme se v průsmyku schovali do jedné jeskyně, hobit a já a několik našich společníků...“

„Dvěma říkáte několik?“

„Vlastně ne. Ve skutečnosti byli víc než dva.“

„A co je s nimi? Jsou zabití, snědení, vrátili se domů?“

„To ne. Zřejmě nepřišli všichni, když jsem zahvízdal. Nejspíš se stydí. Víte, máme strach, že je nás trochu moc, abyste nás všechny přijal.“

„Jen do toho, zahvízdejte znova! Zdá se, že mám hosty na krku, a na jednom či na dvou navíc už nesejde,“ zabručel Medděd.

Gandalf znovu zahvízdal, ale Nori s Orim se objevili skoro ještě dřív, než jeho hvizd dozněl, protože jestli se pamatujete, Gandalf jim řekl, aby přicházeli po dvojicích každých pět minut.

„No nazdar!“ přivítal je Medděd. „Jste tady nějak rychle — kde jste se schovávali? Jen pojďte, čertíci ze škatulky!“

„Nori k vašim službám, Ori k vašim...,“ začali, ale Medděd je zarazil.

„Děkuju! Až budu potřebovat vaši pomoc, tak si vám řeknu. Posaďte se a pokračujte s tím vyprávěním nebo neskončíte do večeře.“

„Sotvaže jsme usnuli,“ ujal se opět slova Gandalf, „otevřela se v pozadí jeskyně puklina, z ní vyrazili skřetové a zmocnili se hobita a kavalérie našich poníků—“

„Kavalérie poníků? Co jste vlastně byli — kumpanie dragounů? Nebo jste měli tolik zavazadel? Nebo je šest poníků pro vás vždycky kavalérie?“

„To ne! Po pravdě řečeno, měli jsme víc nežli šest poníků, protože nás bylo taky víc nežli šest — a vida, tady jsou dva další!“ Právě v té chvíli se vynořili Balin s Dvalinem a poklonili se tak hluboko, že zametli svými plnovousy kamennou podlahu. Velikán se napřed zamračil, ale oni se tak úpěnlivě snažili chovat co nejzdvořileji, v jednom kuse přikyvovali, klaněli se a ometali si kapucemi kolena (podle nejlepší trpasličí manýry), že se přestal mračit a hlučně se rozřehtal; tak legračně vypadali.

„Kavalérie, svatá pravda!“ poznamenal. „Kavalérie povedených komiků. Pojďte dál, šášurové, jakpak se vy jmenujete? Nepotřebuju teď zrovna vaše služby, chci jenom slyšet vaše jména; a pak se posaďte a přestaňte se vrtět!“

„Balin a Dvalin,“ odpověděli, poněvadž si netroufali cítit se uraženi, dřepli si na podlahu a tvářili se náramně překvapeně.

„Tak zase pokračujte!“ vyzval Medděd čaroděje. „Kde jsem to přestal? Aha — mne se skřetové nezmocnili. Zabil jsem jich pár bleskem—“

„Výborně!“ zavrčel Medděd. „Přece jen to k něčemu je, být čarodějem.“

„— a proklouzl jsem puklinou dřív, než se zavřela. Šel jsem za nimi do hlavní síně, kde se to skřety zrovna hemžilo. Byl tam Velký skřet s třiceti nebo čtyřiceti strážnými. Pomyslel jsem si, že i kdyby moji přátelé nebyli k sobě všichni připoutaní řetězem, co zmůže tucet proti takové přesile?“

„Tucet! To slyším poprvé, že osm osob je tucet. Nebo máte ještě víc takových čertíků, co ještě nevyskočili ze škatulek?“

„Inu, ano, zdá se, že právě přichází další dvojice, myslím Fili a Kili,“ řekl Gandalf, když se ti dva objevili a s úsměvem se klaněli.

„To stačí!“ zvolal Medděd. „Posaďte se a buďte zticha! A vy pokračujte, Gandalfe!“

A tak Gandalf vyprávěl dál, až se dostal ke střetnutí ve tmě, k objevu dolní brány a k tomu, s jakou hrůzou zjistili, že pana Pytlíka někde ztratili. „Spočítali jsme se a zjistili jsme, že hobit mezi námi není. Zůstalo nás jenom čtrnáct!“

„Čtrnáct! To slyším poprvé, že deset bez jednoho je čtrnáct. Chcete snad říct devět, nebo jste mi ještě nevyjmenoval všechny z vaší společnosti?“

„Inu, neviděl jste ovšem ještě Oina a Gloina. A namouduši, tady je máme! Odpustíte jim, doufám, že vás obtěžují.“

„No, ať teda přijdou všichni! Honem! Pojďte dál, vy dva, a sedněte si! Ale podívejte se, Gandalfe, i teďka tady máme jenom vás a deset trpaslíků a toho hobita, co se ztratil. To je dohromady jenom jedenáct (plus jeden ztracený), a ne čtrnáct, ledaže čarodějové počítají jinak než ostatní lidi. Ale teď prosím vás už vyprávějte dál!“ Medděd se sice bránil, aby to nedal příliš najevo, ale celá ta historie ho začala opravdu silně zajímat. Za starých časů totiž znával právě tu část hor, kterou Gandalf líčil. Přikyvoval a pobrukoval, když slyšel o znovuobjevení hobita a o jejich sešupu po kamenité klouzačce a o vlčím kruhu v lesích.

Když Gandalf dospěl k tomu, jak museli vylézt na stromy s vlky všude pod sebou, velikán vstal, začal přecházet sem a tam a mumlal si: „Že jsem nebyl u toho! Já bych jim ukázal víc než prskavky!“

„Inu,“ řekl Gandalf, velice rád, že jeho vyprávění působí dobrým dojmem, „dělal jsem, co jsem mohl. Seděli jsme tam s rozběsněnými vlky pod sebou, les místy začínal hořet, a do toho přišli skřetové a objevili nás. Ječeli radostí a prozpěvovali o nás posměšné popěvky. Patnáct ptáčků na pět jedlí...“

„Propánakrále!“ zabručel Medděd. „Nevykládejte mi, že skřetové neumějí počítat. To umějí docela dobře. Dvanáct není patnáct, to ještě vědí.“

„Já to vím taky. Byli s námi totiž ještě Bifur a Bofur. Netroufal jsem si uvést je dřív, ale tady jsou.“ Objevili se Bifur s Bofurem. „A já!“ zafuněl Bombur za nimi. Byl tlustý a měl vztek, že ho nechali jako posledního. Odmítl čekat pět minut a přisupěl v patách těm dvěma.

„No, teď vás je konečně opravdu patnáct, a protože skřetové umějí počítat, zdá se, že už jste všichni, co jste byli na těch stromech. Teďka snad můžete svůj příběh dokončit bez dalšího vyrušování.“ Tehdy si pan Pytlík uvědomil, jak chytře to Gandalf navlékl. Stálé vyrušování zvýšilo Meddědův zájem o vyprávění, a vyprávění mu nedovolilo, aby trpaslíky hned odehnal jako podezřelé žebráky. Nikdy si totiž cizí lidi domů nezval, jestliže se tomu mohl vyhnout. Měl jenom pár přátel, kteří žili hezky daleko; a ani z těch k sobě nepozval nikdy víc než dva najednou. A teď mu sedělo na verandě patnáct cizinců!

Než čaroděj dovyprávěl a skončil tím, jak byli všichni zachráněni orly a odneseni na Skalbal, slunce zašlo za vrcholky Mlžných hor a v Meddědově zahradě se pořádně prodloužily stíny.

„Výborná historka!“ pochválil si ji hostitel. „Nejlepší, jakou jsem slyšel za dlouhou dobu. Kdyby všichni žebráci dovedli vyprávět něco takového, našli by mě třeba ve vlídnějším rozpoložení. Možná ovšem, že jste si to všechno vymysleli, ale večeři si za ten příběh zasloužíte stejně. Pojďme se najíst.“

„Ano, prosím!“ souhlasili všichni zároveň. „Děkujeme mockrát!“

V síni se zatím docela setmělo. Medděd zatleskal a přiklusali čtyři krásní bílí poníci a několik velkých šedých psů s dlouhými těly. Medděd jim cosi řekl v nějaké podivné řeči, jako když se zvířecí zvuky promění v mluvu. Zvířata odešla a za chvilku se vrátila s pochodněmi v hubách, zapálila je v krbu a zastrčila je do svorek připevněných nízko na sloupech síně kolem ústředního ohniště. Psi dovedli stát na zadních, když chtěli, a nosit věci v předních prackách. Rychle přinesli od postranních zdí podstavce i tabule a složili z nich velký stůl poblíž krbu.

Pak se ozvalo béé bečení a vešlo několik sněhobílých ovcí s velkým beranem, černým jako uhel. Jedna přinesla bílý ubrus, vyšívaný na okrajích zvířecími figurkami; jiné nesly na širokých hřbetech podnosy s mísami a noži a dřevěnými lžícemi, které psi rychle rozložili na stole. Stůl byl velmi nízký, dost nízký i pro Bilba, aby se mu za ním sedělo pohodlně. Jeden poník k němu přistrčil dvě nízká křesílka s rákosovými sedadly a krátkými tlustými nožkami pro Gandalfa a Thorina, zatímco na protější konec přisunul Meddědovo velké černé křeslo stejného typu (kam se domácí pán usadil s dlouhýma nohama trčícíma daleko pod stůl). To byla všechna křesla, která tu v síni měl, a byla nízká, podobně jako stůl, patrně pro pohodlí těch podivuhodných zvířat, která mu posluhovala. Ale na čem seděli ostatní? Ani na ně se nezapomnělo. Druzí poníci přikutáleli bubnovité špalky dřeva, ohlazené, vyleštěné a dost nízké i pro Bilba; a tak brzy seděli za Meddědovým stolem všichni a jeho síň už dlouhá léta neviděla takové shromáždění.

Potom se naobědvali či navečeřeli tak, jako se nenajedli od té doby, co opustili Poslední domácký dům na západní straně a rozloučili se s Elrondem. Kolem nich plápolaly pochodně i oheň v krbu a na stole dvě vysoké červené svíce z včelího vosku. Medděd po celou dobu stolování vyprávěl svým hlubokým dunivým hlasem příběhy o divokých končinách na téhle straně hor, zejména o tmavém a nebezpečném lese, který se na den jízdy před nimi táhl daleko k severu i k jihu a přehrazoval jim cestu na východ, o strašném Temném hvozdu.

Trpaslíci naslouchali a pokyvovali plnovousy, neboť věděli, že se do toho hvozdu budou muset brzy odvážit a že po horách je to nejriskantnější překážka, kterou musí zdolat, než se dostanou k drakově baště. Když se najedli, začali vykládat své vlastní příběhy, ale Medděd se zdál čím dál ospalejší a věnoval jim málo pozornosti. Mluvili hlavně o zlatě, stříbře a drahokamech a o výrobcích klenotnického umění, jenže Medděd o takové věci zřejmě nejevil zájem: v jeho síni nebylo nic zlatého ani stříbrného, a s výjimkou nožů jen máloco z nějakého kovu vůbec.

Seděli dlouho u stolu s dřevěnými poháry plnými medoviny. Venku už byla černá noc. Do krbu uprostřed síně byla přiložena další polena, pochodně byly uhašeny, a oni pořád ještě seděli při světle tančících plamenů a za nimi se tyčily podpěrné sloupy střechy, nahoře tmavé jako lesní stromy. Ať už to bylo nějakým kouzlem či ne, Bilbovi se zdálo, že slyší v trámech krovu šum, jako by vítr fičel ve větvích, a soví houkání. Brzy začal poklimbávat a hlasy jako by se vytrácely někam daleko, když vtom se náhle s trhnutím probudil.

Velké dveře zavrzaly a zabouchly. Medděd byl pryč. Trpaslíci seděli se zkříženýma nohama na zemi kolem ohně a v tu chvíli se dali do zpěvu. Některé sloky zněly asi takhle, ale bylo jich mnohem víc a jejich zpěv trval dlouhou dobu:

a náhle rval větve i strom tam v lese tona a k zemi listí strhával.

a tím i balvany tam u brány, kde dosud ve vzduchu čpěl dým.

Bilbo začal znovu podřimovat. Náhle se zdvihl Gandalf.

„Je načase, abychom šli spát,“ řekl, „— totiž my, ale zřejmě ne Medděd. V téhle síni se můžeme vyspat v pohodlí a v bezpečí, ale upozorňuju vás všechny, abyste nezapomněli, co nám Medděd kladl na srdce, než odešel: až do východu slunce odtud nesmíte vyjít ven, riskovali byste tím život.“

Bilbo shledal, že lůžka byla už rozestlaná po straně síně, na jakémsi vyvýšeném pódiu mezi sloupy a vnější stěnou. Pro něho tam byl malý slamníček s vlněnými přikrývkami. Vděčně se do nich zachumlal, třeba že bylo léto. Oheň dohoříval a Bilbo usnul. Ale v noci se probudil: oheň zářil už jenom několika uhlíky; všichni trpaslíci a Gandalf spali, jak se dalo soudit podle jejich oddychování; cákanec bílého světla na podlaze způsobil měsíc vysoko na obloze, který nakukoval dolů kouřovým otvorem ve střeše.

Zvenčí se ozvalo jakési mručení a škrábání, jako by se nějaké velké zvíře dobývalo do dveří. Bilbo zauvažoval, co to asi je, jestli to snad není Medděd v začarované podobě a jestli sem teď nevtrhne jako medvěd a neroztrhá je. Zalezl pod přikrývku, zakryl si hlavu a konečně znovu usnul, přes všechen svůj strach.

Když se probudil, byl už bílý den. Jeden z trpaslíků přes něj upadl ve stínu, kde ležel, a skutálel se s žuchnutím z pódia na podlahu. Byl to Bofur, a právě kvůli tomu hudroval, když Bilbo otevřel oči.

„Vstávejte, vy lenochu,“ vyzval hobita, „nebo na vás nezbude žádná snídaně!“

Bilbo vyskočil. „Snídaně!“ vykřikl. „Kde je nějaká snídaně?“

„Většinou v nás,“ odpověděli ostatní trpaslíci, kteří se potloukali po síni; „ale co zbylo, je venku na verandě. Od východu slunce hledáme Medděda, ale nikde po něm není ani stopy, třebaže jsme našli snídani připravenou, sotva jsme vyšli ze síně.“

„A kde je Gandalf?“ zeptal se Bilbo, který si honem pospíšil na verandu, aby sehnal něco na zub.

„Ale, někde tady chodí kolem,“ řekli mu trpaslíci. Jenže čaroděj se neobjevil po celý ten den až do večera. Těsně před západem slunce vešel do síně, kde hobit a trpaslíci právě večeřeli, obsluhováni Meddědovými podivuhodnými zvířaty, která se o ně starala celý den. O Meddědovi nic neslyšeli už od předešlého večera a začínalo jim to vrtat hlavou.

„Kde je náš hostitel, a kde jste byl vy celý den?“ volali.

„Jednu otázku po druhé — a i to až po večeři! Neměl jsem od snídaně sousto v ústech.“

Konečně Gandalf odstrčil talíř a džbánek — snědl celé dva bochníky chleba (se spoustou másla a medu a kyselé smetany) a vypil nejméně žejdlík medoviny — a vytáhl si dýmku. „Napřed vám odpovím na tu druhou otázku,“ řekl, „— ale namouduši, tady se dají vyfukovat nádherné kouřové kroužky!“ A opravdu z něho dlouho nedostali nic víc, tak ho zaměstnalo vyfukování kroužků, které by se vyhýbaly sloupům síně, dával jim nejrůznější tvary i barvy a nakonec je posílal, aby se navzájem předháněly ven dírou ve střeše. Zvenčí určitě vypadaly náramně podivně, když vzlétaly jeden po druhém do vzduchu, zelené, modré, červené, stříbřitě šedivé, žluté a bílé, veliké i malé; ty malé se provlékaly těmi velkými a spojovaly se do osmiček a odlétaly do dálky jako hejno ptáků.

„Sledoval jsem medvědí stopy,“ řekl čaroděj konečně. „Na dnešek v noci tady venku jistě došlo k hotovému shromáždění spousty medvědů. Brzy jsem poznal, že Medděd nemohl všechny ty stopy nadělat sám: bylo jich příliš mnoho a také byly různě velké. Řekl bych, že tu byli malí medvídci i kolosální obří medvědi, a všichni tady venku tančili od setmění až skoro do svítání. Sešli se skoro ze všech stran, jenom ne od západu přes řeku, tedy od hor. Tím směrem vedly jenom jedny stopy — pryč odsud a žádné odtamtud sem. Šel jsem po nich až ke Skalbalu. Tam zmizely v řece, ale proud za Skalbalem byl příliš hluboký a prudký, abych se tam dostal na druhou stranu. Jak se pamatujete, z tohohle břehu se dá na Skalbal docela snadno přebrodit, ale na druhé straně strmí příkrý útes nad korytem plným vírů. Musel jsem ujít pár mil, než jsem našel místo, kde byla řeka dost široká a mělká, abych ji mohl přebrodit a přeplavat, a pak zase pár mil zpátky, než jsem na ty stopy znovu narazil. Jenže to už bylo moc pozdě, abych je sledoval daleko. Vedly přímo k borovým lesům na východních svazích Mlžných hor, kde jsme předminulou noc zažili ten líbezný dýchánek s Vrrky. A tím jsem vám myslím odpověděl i na vaši první otázku,“ zakončil Gandalf a pak se nadlouho odmlčel.

Bilbovi se zdálo, že pochopil, co tím čaroděj myslí. „Co si teď počneme,“ vykřikl, „jestli všechny ty Vrrky a skřety přivede sem Vždyť nás všechny pochytají a pobijí! Říkal jste přece, že Medděd není jejich přítel!“

„To jsem taky říkal! A vy nebuďte bláhový! Měl byste si jít lehnout, váš důvtip je nějak ospalý.“ Hobita to úplně zdrtilo, a protože zřejmě nemohl dělat nic jiného, šel si lehnout, a zatímco si trpaslíci ještě zpívali, usnul a hlavičkou mu pořád vířily dohady o Meddědovi, až se proměnily v sen o stovkách černých medvědů, pomalu a těžkopádně tančících dokolečka na dvoře v měsíčním světle. Potom se probudil, když už všichni ostatní spali, a znovu slyšel to škrábání, šourání, funění a bručení jako noc předtím.

Ráno je pak všechny probudil sám Medděd. „Tak jste ještě všichni tady!“ poznamenal. Zvedl hobita a zasmál se. „Ještě vás nesežrali ani Vrrci ani skřeti ani zlí medvědi, jak vidím.“ A šťouchl pana Pytlíka velice neuctivě do vesty. „Našemu králíčkovi po chlebu s medem zase narůstá pěkné bříško,“ zachechtal se. „No, pojďte se nadlábnout ještě víc!“

A tak se s ním šli všichni nasnídat. Medděd pro změnu přímo překypoval bodrostí, zdál se opravdu ve skvělé náladě, všechny rozesmával legračními příběhy, a nemuseli se ani dlouho dohadovat, kde vlastně byl a proč je k nim tak milý, poněvadž jim to pověděl sám. Vypravil se totiž za řeku a rovnou zpátky do hor -, z čehož vidíte, že dokázal cestovat rychle, alespoň v medvědí podobě. Na spálené vlčí mýtině se brzy přesvědčil, že tahle část jejich vyprávění byla pravdivá, ale nadto ještě chytil jednoho Vrrka a skřeta, kteří bloudili po lesích. Od nich se dověděl další zprávy: skřetí hlídky dosud společně s Vrrky pátraly po trpaslících a všichni ještě zuřili kvůli smrti Velkého skřeta a také kvůli popálenému čumáku vlčího náčelníka a kvůli spoustě jeho služebníků, které zahubil čarodějův oheň. Tohle z nich Medděd vynutil, ale taky uhodl, že se chystají ještě horší špatnosti, že celá skřetí armáda se svými vlčími spojenci možná brzy podnikne velký nájezd do krajů ve stínu hor, aby našli trpaslíky nebo se pomstili lidem a tvorům, kteří tam žijí a kteří podle jejich přesvědčení utečence přechovávají.

„Ten váš příběh byl pěkný,“ řekl Medděd, „ale teď se mi líbí ještě víc, když jsem se přesvědčil, že je pravdivý. Musíte mi prominout, že jsem vám nevěřil hned na slovo. Kdybyste žili tak blízko u Temného hvozdu, taky byste nevěřili na slovo nikomu, koho byste neznali jako vlastního bratra nebo ještě líp. V našem případě vám říkám jenom to, že jsem co nejrychleji pospíchal zpátky domů, abych měl jistotu, že jste v bezpečí, a nabídl vám všechnu pomoc, jaká je v mých silách. Po téhle zkušenosti budu mít o trpaslících lepší mínění. Zabili Velkého skřeta, zabili Velkého skřeta!“ zachechtal se sveřepě.

„Co jste udělal s tím chyceným skřetem a Vrrkem?“ zeptal se náhle Bilbo.

„Pojďte se podívat!“ vyzval je Medděd a oni ho následovali za dům. Před vraty byla naražená na kůl skřetí hlava a vrrčí kůže byla přibitá na strom hned vedle. Medděd byl opravdu sveřepý nepřítel. Ale teď byl jejich přítel a Gandalf pokládal za moudré svěřit se mu s celým příběhem a s důvodem jejich cesty, aby od něho dostali všechnu pomoc, kterou jim mohl poskytnout.

A Medděd jim slíbil tohle: že jim všem půjčí poníky a Gandalfovi koně na cestu ke hvozdu a dá jim potraviny, které jim při střídmém hospodaření vystačí na pár týdnů, vybrané tak, aby se daly co nejsnáz nést oříšky, mouku, uzavřené nádoby se sušeným ovocem, červené hliněné džbánky s medem a dvakrát pečené koláče, které dlouho vydrží poživatelné a jejichž malá zásoba jim vystačí na dlouhý pochod. Výroba těch koláčů byla jedním z jeho tajemství, ale byl v nich med jako ve většině jeho pokrmů a byly velice chutné, jenže se po nich dostávala žízeň. Vodu, jak jim řekl, si nemusí až ke hvozdu nést s sebou, protože při cestě jsou prameny a studánky. „Ale cesta Temným hvozdem je tmavá, nebezpečná a obtížná,“ dodal. „Vodu je tam těžké najít, právě tak jako něco k jídlu. Není ještě doba na oříšky (třebaže může docela minout, než projdete na druhou stranu), a oříšky jsou vlastně to jediné, co tam k jídlu roste; a divoká zvěř je tam černá, podivná a dravá. Dám vám s sebou měchy na vodu a pár luků se šípy. Ale moc pochybuju, že byste v Temném hvozdu našli něco, co by se dalo jíst a pít. Teče tam, pokud vím, jeden černý a prudký proud právě přes stezku. Z toho byste neměli pít ani se v něm koupat; slyšel jsem totiž, že je zakletý a způsobuje silnou ospalost a zapomnění. A v tamějším šeru a stínech sotva něco zastřelíte, ať už poživatelného či nepoživatelného, leda byste sešli ze stezky. A to z žádného důvodu udělat NESMÍTE.

To je všechno, co vám můžu poradit. Za hranicí hvozdu vám už budu málo platný; musíte se spolehnout na své štěstí a odvahu a na zásoby, které vám dám s sebou. Musím vás požádat, abyste mi před vstupem do hvozdu poslali zpátky mého koně a poníky. Ale přeju vám dobré pořízení a můj dům vám je otevřený, jestli se někdy vrátíte touhle cestou zpátky.“

Samozřejmě mu poděkovali s mnoha poklonami a smekáním kapucí a s mnohokrát opakovaným „k vašim službám, ó, pane velkolepých dřevěných síní!“ Ale srdce jim při jeho vážných slovech poklesla a všichni pocítili, že jejich dobrodružství je daleko nebezpečnější, než se až dosud domnívali, a že po celou dobu, i když překonají rizika cesty, čeká na jejím konci drak.

Celé to dopoledne jim zabraly přípravy. Brzy po poledni se naposledy najedli s Meddědem, po jídle vsedli na komoně, které jim půjčil, a s mnoha pozdravy na rozloučenou vyjeli bystrým klusem z jeho vrat.

Sotva minuli vysoké živé ploty na východní straně jeho ohrazených pozemků, zahnuli na sever a potom pokračovali na severozápad. Na jeho radu se nepustili směrem k hlavní cestě hvozdem na jih od jeho území. Kdyby byli překročili hory průsmykem, stezka by je zavedla podél horské bystřiny, která se vlévala do velké řeky na míle jižně od Skalbalu. V těch místech byl hluboký brod, přes který by se byli mohli dostat na druhou stranu, kdyby ještě měli své poníky, a za ním pak vedla stezka na pokraj hvozdu a k přístupu na starou lesní cestu. Ale Medděd je varoval, že tam se to nyní často hemží skřety, kdežto sama stará cesta hvozdem, jak slyšel, je na východním konci zarostlá a nepoužívaná a vede k neproniknutelným močálům, kde všechny stezky už dávno zmizely. Její východní konec také leží příliš daleko k jihu od Osamělé hory, takže by je na druhé straně hvozdu čekal ještě dlouhý a obtížný pochod na sever. Severně od Skalbalu okraj Temného hvozdu sahal blíž k břehům Velké řeky, a třebaže se tam táhly blíž i hory, Medděd jim poradil, aby se pustili touhle cestou, poněvadž ve vzdálenosti jen několika dnů jízdy na sever od Skalbalu je vchod na málo známou stezku Temným hvozdem, která vede skoro přímo k Osamělé hoře.

„Skřetové,“ řekl jim Medděd, „se neodváží překročit Velkou řeku na sto mil severně od Skalbalu ani se přiblížit k mému domu — ten je v noci dobře střežen -, ale na vašem místě bych ujížděl rychle, poněvadž jestli brzy podniknou svůj nájezd, překročí řeku na jihu a poženou se pak podél kraje hvozdu, aby vás odřízli, a Vrrci běhají rychleji než poníci. Ale stejně je pro vás bezpečnější pustit se na sever, třebaže se zdá, že se budete vracet blíž k jejich baštám, poněvadž to budou nejmíň čekat a budou mít delší cestu, aby vás dostihli. Tak jeďte, jak nejrychleji dokážete!“

Proto teď jeli mlčky, cválali, kde byla půda rovná a travnatá, s temnými horami po levici a v dálce s řekou vroubenou stromy, která se stále blížila. Když vyrazili, slunce se právě obracelo k západu a ozlacovalo až do večera krajinu kolem nich. Bylo těžké představit si, že je zezadu pronásledují skřetové, a když se od Meddědova domu vzdálili na mnoho mil, dali se opět do řeči a do zpěvu a zapomněli na temnou stezku hvozdem, která ležela před nimi. Avšak večer, když padl soumrak a vrcholky hor zažhnuly v paprscích zapadajícího slunce, rozbili tábor, postavili hlídku a většině z nich se ve spánku zdály divoké sny, ve kterých se ozývalo vytí vlků a pokřik skřetů.

Příští den však znovu vzešlo jasné a krásné jitro. Při zemi se sice bělala jakoby podzimní mlha a vzduch byl chladný, ale brzy vystoupilo na východě červené slunce, mlhy se rozptýlily a naše společnost vyrazila na cestu, ještě než se začaly krátit stíny. Jeli tak další dva dny a celou tu dobu viděli jenom trávu a květy a ptáky a roztroušené stromy a občas malá stáda srnců, pasoucí se nebo odpočívající o polednách pod stromy. Bilbo tu a tam zahlédl jelení parohy vyčnívající z vysoké trávy a napřed si myslel, že to jsou suché větve stromů. Třetí večer pocítili touhu dojet co nejdál, poněvadž Medděd jim řekl, že by měli dosáhnout vchodu do hvozdu časně ráno čtvrtého dne; a tak pokračovali v cestě i po soumraku a dlouho do noci při měsíci. Když světlo sláblo, Bilbovi se zdálo, že zahlédá jednou napravo a podruhé nalevo temný obrys velikého medvěda, plížícího se týmž směrem. Ale když se odvážil zmínit se o tom Gandalfovi, čaroděj mu jenom doporučil: „Pst! Nevšímejte si toho!“

Nazítří vyjeli před svítáním, třebaže se v noci vyspali jen kratičce. Jakmile se rozednilo, uviděli hvozd. Přicházel jim vstříc nebo čekal na ně jako černá a chmurná hradba. Půda se začala před nimi zvedat a hobitovi se zdálo, že je zalévá vlna mlčení. Ptáci už tolik nezpívali, srnci vymizeli a neukázal se už ani králík. Odpoledne dojeli na pokraj Temného hvozdu a usadili se k odpočinku téměř už pod mohutnými převislými větvemi jeho prvních stromů. Stromy měly obrovské sukovité kmeny, pokroucené větve, tmavé a dlouhé listí. Obrůstal je břečťan, který se plazil i po zemi.

„Tak tohle je Temný hvozd!“ poznamenal Gandalf. „Největší z pralesů severního světa. Doufám, že se vám líbí. A teď musíte poslat zpátky tyhle znamenité poníky, které jste si vypůjčili.“

Trpaslíci začali reptat, ale čaroděj je napomenul, aby nebyli bláhoví. „Medděd není tak daleko, jak se vám zřejmě zdá, a v každém případě byste měli splnit svůj slib, poněvadž dovede být strašný nepřítel. Pan Pytlík má bystřejší oči nežli vy, jestli jste každou noc po setmění neviděli velikého medvěda, jak nás provází nebo sedá při měsíci opodál našich táborů a pozoruje nás. Nejen proto, aby vás střežil a chránil, ale taky proto, aby si hlídal svoje poníky. Medděd je třeba váš přítel, ale svoje zvířata miluje jako své vlastní děti. Nemáte ani zdání, jakou vám prokázal laskavost, když na nich nechal jet trpaslíky tak daleko a tak rychle, ani si nedovedete představit, co by vás potkalo, kdybyste se pokusili vzít si je do lesa.“

„A co váš kůň?“ namítl Thorin. „O něm nemluvíte, že ho pošlete zpátky.“

„Nemluvím, protože ho taky nepošlu.“

„Tak co bude s vaším slibem?“

„Ten dodržím. Nepošlu koně zpátky, protože na něm pojedu!“

V té chvíli si uvědomili, že je Gandalf na pokraji Temného hvozdu opustí, a byli z toho zoufalí. Jenže ho ničím nemohli pohnout, aby své rozhodnutí změnil. „Tohle všechno jsme si přece už vyřídili, když jsme přistáli na Skalbalu,“ řekl jim. „Nemá cenu mě přemlouvat. Jak jsem vám už pověděl, mám nějakou naléhavou záležitost na jihu a už jsem se s vámi beztak dost zdržel. Třeba se spolu znovu setkáme, než vaše výprava skončí, a samozřejmě třeba taky ne. To záleží na vašem štěstí, na vaší kuráži a na vašem zdravém rozumu. Kromě toho s vámi posílám pana Pytlíka. Jak jsem vás už upozornil, je v něm víc, než byste řekli, a vy se o tom co nevidět přesvědčíte. Tak se vzchopte, Bilbo, a netvařte se tak ztrápeně! Rozveselte se, Thorine a společnosti! Vždyť je to koneckonců vaše výprava. Myslete na poklad, který vás čeká na jejím konci, a zapomeňte na hvozd a na draka, aspoň do zítřejšího rána!“

Nazítří ráno jim opakoval totéž. Teď už jim tedy nezbývalo nic jiného než naplnit si měchy vodou z čistého pramene, který našli poblíž vchodu do lesa, a složit náklad z poníků. Rozdělili zavazadla tak spravedlivě, jak jen dokázali, ačkoli Bilbo si myslel, že jeho příděl je protivně těžký, a vůbec se mu nelíbilo pomyšlení, že se bude trmácet dlouhé míle s takovou zátěží na zádech.

„Jen žádné strachy!“ chlácholil ho Thorin. „Ulehčí se vám až moc brzy. Čekám, že zanedlouho si budeme všichni přát, aby naše zavazadla byla těžší, až nám budou docházet potraviny.“

A tak se konečně rozloučili s poníky a obrátili jim hlavy k domovu. Poníci vesele odklusali, zřejmě náramně rádi, že se mohou otočit oháňkami k šeru Temného hvozdu. Když mizeli z dohledu, Bilbo by byl přísahal, že se ze stínu stromů vynořilo něco jako medvěd a rychle si to šinulo za nimi.

Teď jim dal sbohem i Gandalf. Bilbo seděl na zemi, cítil se hrozně nešťastný a strašně rád by byl seděl vedle čaroděje na jeho vysokém koni. Zašel si po snídani (velmi chudé) jen kousíček dovnitř hvozdu a zdálo se mu i ráno, že je tam tma jako v noci a že to tam vypadá zlověstně a tajuplně, „jako by nás něco pozorovalo a číhalo na nás,“ řekl si pro sebe.

„Sbohem!“ loučil se Gandalf s Thorinem. „A šťastnou cestu vám všem! Teď se musíte dostat přímo přes les. Nesejděte ze stezky! Jestli to uděláte, máte pravděpodobnost tisíce proti jedné, že už ji nikdy nenajdete a že z Temného hvozdu nevyjdete; a v tom případě bych se s vámi nejspíš víckrát nesetkal ani já, ani kdo jiný.“

„Musíme opravdu tím hvozdem projít?“ zanaříkal hobit.

„Ano, musíte,“ odpověděl čaroděj, „jestli se chcete dostat na druhou stranu. Musíte buďto projít, nebo se vzdát svého podniku. A já vám teď nedovolím couvnout, pane Pytlíku. Je mi hanba, že vás to vůbec napadlo. Musíte se přece místo mne postarat o všechny tyhle trpaslíky,“ zasmál se.

„Ne, ne!“ bránil se Bilbo. „Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem, jestli se hvozd nedá nějak obejít?“

„To se dá, jestli se chcete plahočit nějakých dvě stě mil oklikou na sever nebo dvakrát tak daleko na jih. Ale bezpečnou cestu byste tam stejně nenašli. V těchhle končinách prostě není žádná cesta bezpečná. Pamatujte, že jste překročili hranice Divočiny a že vás teď čekají všechny možné legrace, ať se vrtnete kam vrtnete. Než byste obešli Temný hvozd severně, octli byste se rovnou na svazích Šedých hor, a tam se to prostě hemží skřety, rarachy a šotouši toho nejhoršího druhu. A než byste obešli jižně, dostali byste se na území Černého mága, a dokonce ani vy, Bilbo, nepotřebujete, abych já vám vykládal o tomhle černokněžníkovi. Nedoporučuju vám, abyste se kdy přiblížili na dohled k jeho černé věži! Držte se lesní stezky, hlavy vzhůru, doufejte v to nejlepší, a jestli budete mít obrovské štěstí, možná že se vám jednou podaří vyjít z hvozdu a uvidět pod sebou Dlouhé močály a za nimi vysoko na východě Osamělou horu, kde žije ten starý dobrák Šmak, který vás doufejme nečeká.“

„To jste nás náramně povzbudil,“ zabručel Thorin. „Tak sbohem! Jestli nechcete jít s sebou, uděláte líp, když se s námi rozloučíte bez dalších řečí!“

„Spánembohem, a opravdu šťastnou cestu!“ popřál jim Gandalf, otočil koně a rozjel se k západu. Ale nemohl odolat pokušení mít poslední slovo. Než odjel úplně z doslechu, obrátil se, přiložil si ruce k ústům a zavolal na ně. Slyšeli jeho hlas zeslabený vzdáleností: „Šťastnou cestu! Chovejte se slušně, dejte si na sebe pozor — a NEOPOUŠTĚJTE STEZKU!“

Potom odcválal a brzy jim zmizel z dohledu. „Spánembohem a už ať jste pryč!“ bručeli trpaslíci, tím dopálenější, že je rozloučení s ním opravdu zdrtilo. Teď nastával nejnebezpečnější úsek celé jejich pouti. Naložili si na hřbety těžké batohy a měch s vodou, který na každého z nich připadal, odvrátili se od světla volné krajiny venku a pohroužili se do hvozdu.