Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 14 Oheň a voda

Jestli se chcete podobně jako trpaslíci dovědět o Šmakovi něco nového, musíte se vrátit k tomu předvčerejšímu večeru, kdy rozbil tajné dveře a vztekle odletěl.

Lidé v jezerním městě Esgarotu byli většinou doma, poněvadž od východu fičel studený vítr, ale pár se jich procházelo po nábřežích, a jak to měli v oblibě, pozorovali hvězdy zrcadlící se na hladině jezera, jakmile se objevily na obloze. Při pohledu z jejich města byla Osamělá hora většinou zakrytá nízkou pahorkatinou na protějším břehu jezera, ve které se táhla průrva, kudy přitékala od severu Bystrá řeka. Za jasného počasí mohli vidět pouze vrchol Hory, a na ten se zřídkakdy dívali, poněvadž působil zlověstně a pochmurně i v jitřním světle. Teď byl naprosto neviditelný, zahalený tmou.

Náhle se kratičce opět zjevil; vzplála nad ním bleskově rudá záře a hned zase zmizela.

„Podívejte se!“ upozornil jeden z lidí venku. „Zase to světlo! Včera v noci je hlídky viděly rozsvěcovat se a zhasínat od půlnoci až do svítání. Něco se tam nahoře děje.“

„Třeba král pod Horou kuje zlato,“ řekl jiný. „Už je to dlouho, co se vydal k severu. Je načase, aby staré písně znovu osvědčily svou platnost“

„Jaký král?“ namítl další sveřepým tónem. „Nejspíš to bude zkázonosný oheň draka, jediného krále pod Horou, kterého jsme kdy poznali.“

„Ty vždycky prorokuješ něco mrzutého!“ pustili se do něho ostatní. „Od povodní až po otrávené ryby. Vymysli si něco veselejšího!“

Pak náhle v nízkém sedle mezi pahorky vzplála veliká záře a severní konec jezera zezlátl. „Král pod Horou!“ křičeli. „Už jako slunce vzplál! Jezero zlatem blýsklo, už vrátil se zas král!“ volali a všechna okna se otevírala a zadupaly pospíchající nohy.

Znovu se vzedmula ohromná vlna vzrušení a nadšení. Ale ten chlapík se sveřepým hlasem se hnal jako s keserem ke starostovi. „Přichází drak, nebo jsem já blázen!—“ křičel. „Strhněte mosty! Do zbraně! Do zbraně!“

Pak náhle varovně zavřeštěly trubky, až se to odrazilo ozvěnou od skalnatých břehů. Jásání ustalo a radost se proměnila v hrůzu. Tak se stalo, že je drak nezastihl docela nepřipravené.

Zanedlouho jej uviděli, takovou letěl rychlostí, jako ohnivou jiskru ženoucí se k nim, ustavičně se zvětšující a čím dál zářivější, a už ani ti nejpošetilejší nepochybovali, že věštby jim nějak nevyšly. Ale pořád ještě měli chvilku času. Naplnili všechny nádoby ve městě vodou, všichni válečníci se ozbrojili, kdejaký luk a šíp byl v pohotovosti a most na souš byl stržen a zničen, ještě než ryk strašného drakova letu zaburácel naplno a než se jezero začeřilo rudě jako oheň pod děsivým máváním jeho křídel.

Ve vřavě lidských výkřiků a jekotu a kvílení jim přeletěl nad hlavami, namířil si to k mostům a jeho úmysl byl zmařen! Most byl tentam a jeho nepřátelé byli na ostrově obklopeném hlubokou vodou — příliš hlubokou, temnou a studenou pro dračí gusto. Kdyby se do ní vrhl, vyvřelo by dost páry a dýmu, aby to zahalilo celý kraj na pár dní mlhou, ale jezero bylo mocnější než drak a bylo by uhasilo jeho žár, než by se byl dostal přes ně.

Zařval a znovu se přehnal nad městem. Vzneslo se krupobití černých šípů, které zabubnovaly a zarachotily na jeho šupinách a démantovém pancíři, jenomže jejich násady vzplanuly jeho dechem a se sykotem spadly do jezera. Žádný ohňostroj, jaký si dokážete představit, se nevyrovná výjevům oné noci. Drnčení luků a vřeštění trubek rozpálilo drakovu zuřivost na nejvyšší míru, až k slepotě a nepříčetnosti. Už celé věky se nikdo neodvážil postavit se mu se zbraní v ruce, a nebyl by se odvážil ani teď, nebýt onoho muže se sveřepým hlasem (jmenoval se Bard), který běhal sem a tam, povzbuzoval lučištníky a nutil starostu, aby jim dal rozkaz bojovat až do posledního šípu.

Z drakovy tlamy vyšlehl oheň. Šmak chvíli kroužil vysoko nad městem a ozařoval celé jezero; stromy na pobřeží žhnuly jako měď a jako krev, s plazivými stíny husté černi u svých pat. Pak se vrhl střemhlav dolů přímo skrz mračna šípů, nedbal ve své zběsilosti na nic, nedával si ani pozor, aby se k nepřátelům obracel svými obrněnými boky, a usiloval jenom o zapálení jejich města.

Oheň vyšlehl z doškových střech a dřevěných trámů, když se drak vrhal dolů, přeletěl, zakroužil a znovu se vracel, třebaže před jeho příletem bylo všechno prosáklé vodou. A opět stovky rukou ulévaly každou jiskru, která se objevila. Drak se řítil zpátky. Máchl ocasem a střecha Velkého domu se rozdrcená sesypala. Vysoko do noci tryskaly neuhasitelné plameny. Další střemhlavý nálet a další, a další dům a pak ještě další vzplály a zhroutily se, a dosud žádný šíp Šmaka nezadržel a nezranil ho víc než komár z močálů.

Lidé už skákali na všech stranách do vody. Ženy a děti byly natěsnány do přetížených člunů na laguně tržiště. Bojovníci odhazovali zbraně. Pláč a kvílení se ozývalo v místech, kde teprve před nedávnem zaznívaly kolem trpaslíků staré písně o radosti, která nastane. Teď lidé trpaslíky proklínali. Sám starosta mířil ke svému velkému pozlacenému člunu, v naději, že se mu v tom zmatku podaří odveslovat a zachránit se. Zdálo se, že město bude co nevidět opuštěno a spáleno až k jezerní hladině.

Na to právě drak spoléhal. Jen ať si všichni naleznu do člunů, to se mu jenom hodilo. Bude pak mít povedenou zábavu, až je bude lovit, nebo ať si na jezeře zůstanou, dokud nepomřou hlady. A jestli se pokusí vylodit na souši, on bude připraven. Za chvíli zapálí všechny jejich pobřežní Lesy a zpustoší všechna jejich pole a pastviny. Už dlouhá léta nic tak nevychutnával jako právě teď tohle tyranizování města.

Ale mezi hořícími domy dosud vytrval oddíl lučištníků, kteří se nevzdávali. Jejich kapitán byl Bard, muž se sveřepým hlasem a sveřepou tváří, kterému jeho přátelé vytýkali, že prorokuje povodně a otravu ryb, ačkoli znali jeho mužnost a statečnost. Byl vzdálený potomek Giriona, pána Dolu, jehož žena se synkem se před dávnými časy zachránili z trosek po Bystré řece. Teď střílel velkým tisovým lukem, dokud nevystřílel všechny šípy, až na jeden. Už k němu dosahovaly plameny. Společníci ho opouštěli. Napjal svůj luk naposledy.

Najednou se mu něco ze tmy třepetavě sneslo na rameno. Trhl sebou -, ale byl to jenom nějaký starý drozd. Beze strachu se mu usadil vedle ucha a oznámil mu, co přináší. Bard s úžasem zjistil, že rozumí drozdí řeči, poněvadž byl z dolského plemene.

„Počkej! Počkej!“ doporučil mu drozd. „Vychází měsíc. Dívej se po jamce na levé straně drakových prsou, až poletí nad tebou a bude se obracet.“ A zatímco se Bard v údivu zarazil, pověděl mu drozd o všem, co se událo v Hoře, a o všem, čeho se sám doslechl.

Bard si potom napjal tětivu až k uchu. Drak se obloukem vracel, letěl nízko, a když se blížil, nad východním pobřežím vyšel měsíc a postříbřil jeho obrovská křídla.

„Šípe!“ řekl lučištník. „černý šípe! Tebe jsem si šetřil naposledy. Nikdy jsi mě nezklamal a vždycky jsem tě znovu našel. Zdědil jsem tě po otci a ten zase po dávných předcích. Jestli pocházíš z kováren pravého krále pod Horou, nyní leť a najdi si svůj cíl!“

Drak sletěl střemhlav ještě níž než předtím, a když se obrátil a klesal, jeho břicho se bíle zatřpytilo jiskřením drahokamů v měsíčním světle — s výjimkou jednoho místa. Veliký luk zadrnčel. Černý šíp vyrazil od tětivy přímo, přímo do jamky po levé straně drakových prsou, kde byla přední noha široce odtažena. Vnikl tam a zmizel, hrot s ozubcem, násada i peří, tak prudký byl jeho let. Šmak nadskočil ve vzduchu, vychrlil oheň, zařval, až to ohlušilo lidi, kácelo stromy a tříštilo kameny, převalil se a zřítil se z výšky do trosek města.

Dopadl přímo na ně. Jeho smrtelné křeče je rozmetaly na jiskry a řeřavé uhlíky. Vzniklou prázdnotu s řevem zalily vlny jezera. Vznesl se obrovský oblak páry, bílý v náhlé temnotě pod měsícem. Zasyčelo to, kypivě zavířilo, a pak se rozhostilo ticho. A to byl konec Šmaka a Esgarotu, nikoli však Barda.

Dorůstající měsíc stoupal výš a výš a vítr zafičel hlasitěji a studeněji. Zhnětl bílou mlhu do naklánějících se sloupů a spěchajících oblak a zahnal je na západ, aby je rozptýlil v potrhaných cárech po bažinách před Temným hvozdem. Potom bylo možno na hladině jezera uvidět temné tečky mnoha člunů a po větru se nesly hlasy lidí z Esgarotu, kteří naříkali nad svým ztraceným městem a zbožím a nad zničenými domy. Ale vlastně měli být za hodně vděční, kdyby se nad tím zamysleli, jenže to se od nich v té chvíli dalo sotva čekat: aspoň tři čtvrtiny obyvatelů města zůstaly naživu, jejich lesy, pole, pastviny a dobytek zůstaly nedotčené, a drak byl mrtev. Dosud si neuvědomovali, co to znamená.

Shromáždili se ve smutečních zástupech na západním pobřeží, třásli se ve studeném větru a jejich první stížnosti a hněv se obrátily proti starostovi, který tak předčasně utekl z města, když někteří ještě byli ochotni je bránit.

„Má snad dobrou hlavu pro obchod — zvlášť pro své vlastní obchody,“ reptali jedni, „ale není k ničemu, když dojde k něčemu vážnému!“ A velebili odvahu Barda a jeho poslední mocnou střelu. „Kdyby nebyl padl,“ prohlašovali všichni, „zvolili bychom ho svým králem. Bard Drakobijce z rodu Girionova! Věčná škoda, že zahynul!“

Právě když takhle mluvili, vystoupil ze stínu nějaký vysoký muž. Byl všecek promáčený, černé mokré vlasy mu visely přes obličej a přes ramena, oči mu divoce svítily.

„Bard nezahynul!“ vykřikl. „Skočil v Esgarotu do vody, když byl nepřítel zabit. Já jsem Bard z rodu Girionova, já jsem zabil draka!“

„Král Bard! Král Bard!“ začali provolávat, ale starosta skřípal drkotajícími zuby.

„Girion byl pán Dolu, ne král Esgarotu,“ namítl. „V jezerním městě jsme si vždycky voliti starosty z řad starých a moudrých mužů a netrpěli jsme vládu pouhých bojovníků. Ať se ,král Bard‘ vrátí zpátky do svého království — Dol je teď zásluhou jeho chrabrosti osvobozen a nic mu nebrání v návratu. A všichni, kdo chtějí, mohou jít s ním, jestli dávají přednost studeným břehům ve stínu Hory před zeleným pobřežím jezera. Ti moudří zůstanou tady, s nadějí, že znovu vybudujeme svoje město a znovu se za čas budeme těšit jeho míru a bohatství.“

„My chceme krále Barda!“ odpověděli mu pokřikem lidé kolem něho. „Máme už dost starců a počítačů peněz!“ A lidé o něco dál na ten pokřik navázali: „Ať žije Lučištník, pryč s lakomými pracháči!“, až se to volání rozlehlo ozvěnou po celém pobřeží.

„Já jsem ten poslední, kdo by podceňoval zásluhy Barda Lučištníka,“ řekl starosta opatrně (neboť Bard stál těsné vedle něho). „Vysloužil si dnes význačné místo v seznamu dobrodinců našeho města a je hoden mnoha nehynoucích zpěvů. Ale proč, proč, občané,“ — starosta teď vstal a promluvil velmi hlasitě a zvučně — „proč se všechny vaše výčitky hrnou na mou hlavu? Za jaké provinění mě chcete sesadit? Kdo vyburcoval draka z jeho spánku, ptám se vás? Kdo od nás dostal bohaté dary a vydatnou pomoc a svedl nás k víře, že se naplní proroctví starých písní? Kdo hrál na naše měkká srdce a na naše příjemné představy? Jaké zlato nám sem poslali po řece, aby se nám odměnili? Dračí oheň a zkázu! Na kom máme požadovat odškodnění za naše ztráty a pomoc pro naše vdovy a sirotky?“

Jak vidíte, starosta se nedomohl svého postavení jen tak pro nic za nic. Jeho slova měla za následek, že lidé v té chvíli úplně zapomněli na svou myšlenku zvolit si nového krále a obrátili svůj hněv proti Thorinovi a jeho společnosti. Z mnoha stran se ozvaly rozhořčené a zuřivé výkřiky, a někteří z těch, kdo předtím zpívali staré písně nejhlasitěji, křičeli teď právě tak hlasitě, že trpaslíci proti nim poštvali draka záměrně!

„Vy bláhovci!“ okřikl je Bard. „Proč plýtvat slovy a hněvem proti těm nešťastným tvorům? Ti nepochybně zahynuli v ohni jako první, než se Šmak vypravil k nám.“ Tu náhle, ještě když mluvil, mu v hlavě vytanula představa báječného pokladu pod Horou, který tam teď leží beze strážce i bez majitele, a rázem se odmlčel. Připomněl si starostova slova, pomyslel na obnovený Dol, opět plný zlatých zvonů, kdyby se mu podařilo najít k tomu lidi.

Po chvíli se opět ujal slova: „Teď není čas na hněvivé výčitky, starosto, ani na úvahy o velkých plánech budoucích změn. Čeká nás práce. A já dosud sloužím vám, — třebaže po nějaké době si možná znovu vzpomenu na váš návrh a vypravím se na sever s těmi, kdo mě tam budou následovat.“

Načež odešel, aby pomohl zřizovat tábory a starat se o choré a raněné. Ale starosta se za jeho zády zlobně zamračil a zůstal sedět na zemi. Hodně přemýšlel, ale málo řekl, až na to, že hlasitě poručil, aby mu rozdělali oheň a přinesli něco k jídlu.

Kamkoli teď Bard přišel, všude slyšel řeči, které se mezi lidmi šířily jako požár a týkaly se nesmírného pokladu, jenž teď zůstal nestřežený. Mluvilo se o náhradě za všechny utrpěné škody, kterou z něho lidé brzy dostanou, o přílivu bohatství, které jim umožní nakoupit si vzácné věci z jihu, a to jim v jejich stavu náramně ulevovalo. Taky toho měli zapotřebí, poněvadž noc byla zimavá a zoufalá. Přístřeší se dalo zbudovat jenom pro málokoho (starosta patřil mezi ty šťastlivce) a bylo málo jídla (tím strádal i starosta). Mnoho lidí, kteří unikli bez úhony z trosek města, ochořelo z mokra a chladu a útrap té noci a potom zemřeli; a v příštích dnech vypuklo mnoho nemocí a velký hladomor.

Bard se zatím ujal vedení a zařizoval věci podle svého, třebaže vždycky jménem starosty, a měl plné ruce práce s řízením lidí a s přípravami na jejich ochranu a k jejich bydlení. Většina z nich by tu zimu, která teď kvapně nastoupila po jeseni, byla pravděpodobně zahynula, kdyby nebyla po ruce pomoc. Pomoc však přišla brzy, neboť Bard okamžitě poslal po řece do hvozdu rychlé posly, aby požádali o přispění krále lesních elfů, a poslové se cestou setkali se zástupem elfů, kteří už mířili k městu, ačkoli to bylo teprve třetí den od pádu Šmaka.

Král elfů totiž dostal zprávy od svých vlastních poslů i od ptáků, kteří měli elfy rádi, a věděl už většinu toho, co se stalo. Mezi všemi okřídlenými tvory na pokraji Dračí pouště nastal skutečně veliký rozruch. Vzduchem kroužila hejna ptáků a jejich střelhbití poslové se míhali sem a tam oblohou. Nad okrajem hvozdu zaznívalo samé hvízdání, skřekání a pípání. Novina se šířila daleko přes Temný hvozd: „Šmak je mrtev!“ Listí šustilo a užaslé slechy se napínaly. Ještě než se král elfů vydal na cestu, zprávy doletěly na západ až k borovým lesům Mlžných hor; doslechl se je Medděd ve svém dřevěném domě a skřetové ve svých slujích zasedli k poradě.

„Obávám se, že nejspíš slyšíme o Thorinovi Pavézovi naposledy,“ řekl král elfů. „Byl by udělal líp, kdyby byl růstal mým hostem. Ale vždycky něco zlého,“ odolal. „pro něco dobrého.“ Ani on totiž nezapomněl na legendu o Throrově bohatství. A tak se stalo, že ho Bardovi poslové zastihli na pochodu s mnoha kopiníky a lukostřelci; a nad nimi se vznášela hustá hejna krkavců, kteří si mysleli, že se opět schyluje k válce, k jaké v těch končinách nedošlo už po dlouhé věky.

Jenomže král se slitoval, když vyslechl Bardovu prosbu, neboť byl vládce hodného a laskavého lidu; a tak změnil směr pochodu, který původně mířil přímo k Hoře, a pospíchal teď po proudu řeky k Dlouhému jezeru. Neměl pro své vojsko dost člunů a vorů, takže muselo pochodovat pomalejší cestou pěšky, ale po vodě poslal napřed velké zásoby. Elfové jsou však lehkonozí, a třebaže tenkrát nebyli příliš zvyklí na pochody přes bažiny a zrádný kraj mezi hvozdem a jezerem, přece jen postupovali rychle. Pouhých pět dní po drakově smrti dorazili na pobřeží a uviděli trosky zničeného města. Jak se dalo čekat, byli dobře přivítáni, a lidé se svým starostou byli ochotni uzavřít jakýkoli obchod pro budoucnost, aby králi elfů oplatili jeho pomoc.

Brzy se dohodli na společném plánu. Starosta se ženami a dětmi a s lidmi starými a neschopnými zůstal na místě, a s nimi i pár řemeslníků a spousta obratných elfů, a zaměstnávali se kácením stromů, jakož i vytahováním klád posílaných po proudu z hvozdu. Pak se dali na pobřeží do stavby mnoha chatrčí na zimu a rovněž začali pod starostovým vedením plánovat nové město, jež mělo být větší a krásnější než město zničené, ale ne na stejném místě. Přestěhovali se k severu výš nad pobřeží, poněvadž se od té doby stále hrozili vody, kde ležel drak. Už se nikdy neměl vrátit na své zlaté lože; ležel studený jako kámen, pokroucený na dně mělčiny. Jeho obrovské kosti tam potom po celé věky při klidném počasí bylo vidět mezi zbytky kůlů starého města. Ale jenom málokdo si troufal přiblížit se k tomu prokletému místu a nikdo se neodvážil skočit do zčeřené vody nebo posbírat drahokamy, jež vypadly z drakovy hnijící mršiny.

Všichni ozbrojenci, kteří toho byli schopní, a většina šiku elfího krále se vydali k severu na pochod k Hoře. Tak došlo k tomu, že jedenáct dní po zničení města prošel jejich předvoj skalní bránou na konci jezera a vkročil do zpustošeného kraje.