Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 17 Mračna se trhají

Druhý den brzy ráno se rozezněly v táboře trubky. Za chvíli bylo vidět jediného běžce, jak spěchá po úzké stezce. V určité vzdálenosti zůstal stát, pozdravil posádku v bráně a zeptal se, jestli je teď Thorin ochoten vyslechnout nové poselství, jelikož nastaly nové okolnosti a situace se změnila.

„To jde o Daina!“ řekl Thorin, když to uslyšel. „Zvětřili jeho příchod. Myslel jsem si, že to změní jejich náladu! Ať jich sem pár přijde beze zbraní, a já je vyslechnu!“ zavolal na hlasatele.

Kolem poledního znovu přinesli korouhve Hvozdu a Jezera. Blížila se asi dvacetičlenná skupina. Na počátku úzké stezky odložili meče a kopí a pokračovali v cestě k bráně. Trpaslíci s údivem viděli, že je mezi nimi Bard i král elfů, před nimiž nějaký starý muž, zahalený do pláště a kapuce, nesl pevnou dřevěnou skříňku, okovanou železnými pásy.

„Buďte zdráv, Thorine!“ ujal se slova Bard. „Ještě jste nezměnil svůj názor?“

„Neměním své názory s každým východem a západem slunce,“ odpověděl Thorin. „Přišel jste mi klást zbytečné otázky? Vojsko elfů ještě neodtáhlo, jak jsem vás vyzval! Do té doby se mnou přicházíte jednat marně.“

„Není tedy nic, za co byste vydal něco ze svého zlata?“

„Nic, co mi vy nebo vaši přátelé mohou nabídnout.“

„Co byste říkal Thrainovu Arcikamu?“ zeptal se Bard a stařec zároveň otevřel skříňku a vysoko zdvihl drahokam. Z ruky mu vyšlehla záře, jasná a bílá v ranním světle.

Thorin oněměl úžasem a zmatkem. Dlouhou chvíli nepromluvil nikdo.

Konečně prolomil mlčení sám Thorin a hlas měl přidušený hněvem. „Ten kámen patřil mému otci a teď je můj,“ řekl. „Proč bych si měl kupovat svůj majetek?“ Ale přemohla ho zvědavost, takže dodal: „Ale jak jste přišli vy k dědictví mého rodu — jestli má smysl ptát se na něco takového zlodějů?“

„Nejsme žádní zloději,“ odpověděl Bard. „Váš majetek vám bude vrácen za náš majetek.“

„Jak jste k němu přišli?“ vykřikl Thorin s narůstající zuřivostí.

„Já jsem jim ho dal!“ pípl Bilbo, který vykukoval přes hradbu a hrozně se teď bál.

„Vy! Vy!“ vrhl se na něj Thorin a popadl ho oběma rukama. „Vy bídný hobite! Vy zakrnělý — lupiči!“ křičel z nedostatku jiných slov a třásl chudákem Bilbem jako králíkem.

„Při vousech Durinových! Kéž bych tady měl Gandalfa! Proklínám ho za to, že mi vás doporučil! Ať mu vypadají vousy! A vás, vás hodím dolů na skaliska!“ křičel Thorin a zdvihl Bilba do vzduchu.

„Zadržte! Vaše přání se splnilo!“ ozval se nějaký hlas. Stařec se skříňkou odhodil kapuci a plášť. „Gandalf je tady! A zdá se, že právě včas. Jestli se vám nelíbí můj lupič, tak ho laskavě nepoškoďte! Postavte ho a poslechněte si napřed, co vám poví!“

„Všichni jste se zřejmě spikli!“ odpověděl Thorin a upustil Bilba na hřeben hradby. „Nikdy si už nic nezačnu s žádným čarodějem ani s jeho přáteli. Co mi máte co povědět, vy potomku krys?“

„Jemináčku! Jemináčku!“ zanaříkal Bilbo. „Namouduši, tohle je ale nepříjemná situace! Vzpomínáte si, jak jste mi řekl, že si můžu sám vybrat svou čtrnáctinu? Vzal jsem to možná až moc doslovně — slýchal jsem, že trpaslíci jsou někdy zdvořilejší ve slovech než v činech. Ale přesto bývaly časy, kdy jste si zřejmě mysleli, že jsem vám byl k něčemu dobrý. Potomek krys, no tohle! To je celá ta služba vaší rodiny, kterou jste mi sliboval, Thorine? Berte to tak, že jsem naložil se svým podílem podle svého a tím to skoncujte!“

„Taky že skoncuju!“ odpověděl Thorin sveřepě. „Především skoncuju s vámi — a kéž se už nikdy nesetkáme!“ Potom se otočil a promluvil přes hradbu. „Byl jsem zrazen. Správně jste uhodli, že se neudržím, abych nevykoupil Arcikam, poklad mého rodu. Dám za něj čtrnáctinu pokladu ve stříbře a ve zlatě, bez drahokamů; ale ta se bude počítat jako slíbený podíl tohohle zrádce, s tou odměnou odejde, a vy se o ni můžete podělit, jak budete chtít. Nepochybuju, že on přitom přijde pěkně zkrátka. Odvelte si ho, jestli chcete, aby zůstal naživu; a neprovází ho žádné moje přátelství!

Slezte si dolů ke svým kamarádům,“ vyzval pak Bilba, „nebo vás k nim shodím!“

„A co bude s tím stříbrem a zlatem?“ zapípal Bilbo.

„To pošleme za vámi, až bude možné zařídit to,“ odpověděl Thorin. „Lezte!“

„Do té doby si necháme drahokam!“ zvolal Bard.

„Nevedete si zvlášť skvěle jakožto král pod Horou,“ poznamenal Gandalf. „Ale všechno se ještě může změnit“

„To skutečně může,“ řekl Thorin. A byl už tak dalece omámený pokladem, že uvažoval, jestli by se mu s Dainovou pomocí nepodařilo zmocnit se znovu Arcikamu bez vyplacení podílu z pokladu.

A tak Bilbo sešplhal s hradby a odešel s prázdnýma rukama za svou námahu, až na tu zbroj, kterou mu Thorin dal už předtím. Nejeden z trpaslíků při jeho odchodu pocítil lítost a stud.

„Na shledanou!“ zavolal na ně Bilbo. „Třeba se ještě setkáme jako přátelé.“

„Už ať jste pryč!“ křikl Thorin. „Máte na sobě brnění vyrobené mým lidem, kterého je pro vás škoda. Nedá se prostřelit šípem, ale jestli si nepospíšíte, napálím vám ho do vašich pajdavých nohou. Tak sebou mrskněte!“

„Ne tak ukvapeně!“ napomenul ho Bard. „Dáváme vám čas do zítřka. V poledne se vrátíme a přesvědčíme se, jestli jste připravil tu část pokladu, kterou máte vyplatit za drahokam. Jestli to uděláte bez klamu, odtáhneme potom a vojsko elfů se vrátí do hvozdu. Zatím buďte sbohem!“

S tím odešli zpátky do tábora; ale Thorin poslal po Roakovi posly za Dainem, aby mu sdělili, co se stalo, a vyzvali ho k co nejrychlejšímu opatrnému příchodu.

Uplynul zbytek toho dne a noc. Nazítří se vítr stočil k západu a zavládlo šero a chmury. Bylo dosud časné ráno, když se v táboře rozlehly výkřiky. Běžci se přihnali s hlášením, že zpoza východního ostrohu Hory se objevil voj trpaslíků a spěchá teď k Dolu. Dain dorazil. Pochodoval kvapně celou noc, a tak se objevil dřív, než ho v táboře čekali. Každý z jeho trpaslíků měl na sobě ocelovou drátěnou košili až ke kolenům a nohy měl kryté nohavicemi z jemného a ohebného kovového pletiva, jehož výrobní tajemství Dainův lid ovládal. Trpaslíci jsou na svou výšku překvapivě silní, ale většina z těchhle byla nadměrně silná i na trpaslíky. V boji se oháněli těžkými obouručními motykami, ale každý z nich měl po boku i krátký široký meč a přes záda připjatý okrouhlý štít. Plnovousy měli rozčísnuté do vidlice, zapletené v copánky a zastrčené za opasky. Přílby měli železné, do železa byli rovněž obuti a tvářili se sveřepě.

Trubky svolaly lidi i elfy do zbraně. Zanedlouho bylo vidět trpaslíky, jak se rychle hrnou údolím. Zastavili se mezi řekou a východním ostrohem, ale pár jich. pokračovalo v pochodu, a když se přebrodili přes řeku, přiblížili se k táboru. Tam odložili zbraně a zvedli ruce na znamení míru. Bard jim vyšel vstříc a s ním šel i Bilbo.

„Posílá nás Dain, syn Nainův,“ odpověděli trpaslíci na otázky. „Pospícháme za svými příbuznými v Hoře, poněvadž jsme se dověděli, že je obnoveno staré království. Ale kdo jste vy, že sedíte v údolí jako nepřátelé před hájenými hradbami?“ To byl ovšem zdvořilý a dost staromódní obrat užívaný při podobných příležitostech, který prostě znamenal: „Tady nemáte co dělat. My jdeme dál, tak nám uhněte z cesty, nebo se do vás dáme!“ Zamýšleli protlačit se mezi Horou a zákrutem řeky, poněvadž úzký pruh země se tam nezdál silně střežený.

Bard ovšem odmítl pustit trpaslíky přímo k Hoře. Rozhodl se vyčkat, než bude přineseno zlato a stříbro výměnou za Arcikam, poněvadž nevěřil, že by k tomu došlo, jakmile by byla pevnost obsazena tak početným a válečnickým vojem. Přinesli si s sebou spoustu zásob, neboť trpaslíci unesou náramně těžká břemena, a skoro všichni Dainovi vojáci, přestože pochodovali rychle, nesli na zádech kromě zbroje ohromné batohy. Vydrželi by obléhání po celé týdny a za tu dobu by mohli přijít ještě další trpaslíci a ještě další, poněvadž Thorin měl spoustu příbuzných. A také by mohli otevřít a střežit nějakou další bránu, takže obléhatelé by museli obklíčit celou Horu, a na to jich nebylo dost.

Přesně to měli trpaslíci v plánu (jelikož mezi Thorinem a Dainem pilně létali havraní poslové); ale pro tu chvíli měli zatarasenou cestu, takže jejich předvoj zamumlal pár zlostných slov do vousů a ucouvl. Bard pak poslal své posly okamžitě k bráně, ale nenašli tam žádné zlato k výplatě. Sotva se přiblížili na dostřel, uvítaly je šípy, takže se zarazili a museli honem zpátky. V táboře zatím bylo všechno vzhůru jako před bitvou, neboť Dainovi trpaslíci postupovali po východním břehu.

„Blázni!“ zasmál se Bard. „Že takhle lezou pod výběžek Hory! Nedovedou válčit na povrchu země, třebaže umějí vést bitvy v dolech. Ve skalách na jejich pravém křídle máme schovanou spoustu našich lučištníků a kopiníků. Trpaslické drátěné košile jsou možná dobré, ale brzy jim pořádně zatopíme. Pusťme se teď do nich z obou stran, než si pořádně odpočinou!“

Ale král elfů namítl: „Budu dlouho váhat, než začnu tuhle válku kvůli zlatu. Trpaslíci nás nemohou obejít, ledaže bychom jim to dovolili, ani nemohou provést nic, co bychom nepozorovali. Doufejme, že ještě dojde k něčemu, co nám pomůže k smíru. Naše početní převaha nám postačí, jestli nakonec bude přece jen muset dojít k nešťastnému boji.“

Jenomže počítal bez trpaslíků. Ty pálilo vědomí, že Arcikam je v rukou obléhatelů, vytušili také váhání Barda a jeho přátel, a tak se rozhodli k úderu, zatímco jejich protivníci debatovali.

Znenadání bez varovného znamení tiše vyrazili k útoku. Zadrnčely luky a zasvištěly šípy; bitva měla co nevidět propuknout.

Ale ještě víc znenadání padla s příšernou rychlostí tma! Po obloze se přihnal černý mrak. Divoká vichřice rozpoutala zimní hromobití, které zaburácelo kolem Hory, a její vrcholek ozářil blesk. A pod hromobitím se řítil vpřed jiný černý mrak, ale ten nepřinesla vichřice, přiletěl od severu, jakoby nesmírný mrak ptáků, tak hustý, že mezi jejich křídly nebyl vidět ani paprsek světla.

„Stůjte!“ vykřikl Gandalf, který se náhle objevil a stál teď sám se zdviženýma pažema mezi postupujícími trpaslíky a šiky, jež na ně čekaly. „Stůjte!“ zahřměl hromovým hlasem a z jeho hole se zablesklo. „Pohroma se řítí na vás na všechny! Běda, je tady dřív, než jsem čekal! Jdou na vás skřetové! Přichází Bolg[*)] ze severu, ó, Daine, jehož otce jste zabil v Morii! Pohleďte! Netopýři nad jeho armádou jsou jako moře kobylek. Skřeti jedou na vlcích a Vrrci běží v jejich sledu!“

Všech se zmocnil úžas a zmatek. Při Gandalfových slovech tma ještě zhoustla.

„Pojďte!“ zvolal Gandalf. „Ještě máme čas na poradu. Ať přijde Dain, syn Nainův, rychle k nám!“

Tak začala bitva, kterou nikdo nečekal. Říkalo se jí pak bitva pěti armád a byla opravdu hrozná. Na jedné straně byli skřetové a divocí vlci, kdežto na druhé elfové, lidé a trpaslíci. Došlo k ní takhle. Už od pádu Velkého skřeta v Mlžných horách se nenávist skřetího kmene vůči trpaslíkům roznítila ve zběsilost. Mezi všemi jejich městy, koloniemi a opevněnými baštami cestovali sem a tam poslové, neboť skřeti se teď rozhodli ovládnout celý sever. Shromažďovali tajně zprávy a ve všech pohořích se pilně kovalo a zbrojilo. Pak pochodovali a scházeli se v horách i v údolích, přemísťovali se tunely nebo pod pláštěm tmy, až se kolem velké severní hory Gundabadu, pod níž leželo jejich hlavní město, shromáždila nesmírná armáda, připravená vrhnout se znenadání na jih, jen co vypukne nějaká pořádná bouře. Pak se dověděli o Šmakově smrti a zaplesali; a spěchali potom noc za nocí pod horami, až konečně náhle přitáhli od severu v patách Dainovi. Ani havrani nevěděli o jejich tažení, dokud se skřeti neobjevili na povrchu ve zpustošeném kraji mezi Osamělou horou a pahorkatinou za ní. Nedá se říci, kolik toho věděl Gandalf, ale je zřejmé, že tak náhlé přepadení nečekal.

Rada, které se zúčastnil král elfů s Bardem a s Dainem, poněvadž náčelník trpaslíků se teď s nimi spojil, — skřetové byli jejich společní nepřátelé a při jejich útoku se zapomnělo na všechny ostatní spory, — rada se tedy domluvila na takovémhle plánu: jejich jedinou nadějí bylo vlákat skřety do údolí mezi výběžky Hory, s tím, že oni sami obsadí ostrohy trčící k jihu a k východu. To by však bylo zhoubné, kdyby se skřetům podařilo v dostatečném počtu obsadit samu Horu a napadnout je tak zezadu a shora; nezbýval jim však čas na vypracování jiného plánu ani na přivolání nějaké pomoci.

Hromobití brzy přeburácelo k jihovýchodu, ale mrak netopýrů se nízkým letem přihnal přes úbočí Hory, zavířil nad nimi, odřízl jim světlo a naplnil je děsem.

„K Hoře!“ zvolal Bard. „K Hoře! Zaujměte svá místa, dokud je čas!“

Na jižním ostrohu, na jeho nižších svazích a mezi skalisky u jeho úpatí, se usadili elfové; východní ostroh pak obsadili lidé a trpaslíci. Ale Bard a někteří nejčilejší lidé a elfové vyšplhali až na hřeben východního výběžku, aby měli rozhled na sever. Zanedlouho uviděli, že se kraj před úpatím Hory černá spěchajícím množstvím. Jeho předvoj brzy zavířil kolem konce ostrohu a vrhl se do Dolu. Byli to nejrychlejší jezdci na vlcích a jejich skřeky a vytí drásaly vzduch. Před nimi byl rozmístěn nevelký počet statečných mužů, aby předstírali odpor, a mnozí z nich tam padli, než se zbytek stačil stáhnout a rozprchnout se na obě strany. Jak Gandalf doufal, skřetí armáda se natlačila za předvojem, který se střetl s odporem, a teď se zběsile hrnula do údolí, divoce se hnala mezi výběžky Hory a hledala nepřítele. Měli nespočet korouhví, černých a rudých, a valili se jako prudký příboj.

Byla to strašlivá bitva. Nejhroznější ze všech Bilbových zážitků, který v době, kdy jej prožíval, nejvíc nenáviděl, — což znamená, že na něj byl nejpyšnější a nejradši si na. něj vzpomínal dlouho potom, třebaže při něm sám nehrál vůbec žádnou důležitou roli. Musím po pravdě povědět, že si brzy po vypuknutí bitvy nasadil svůj prsten a unikl tak pohledu, nikoli však nebezpečí. Kouzelný prsten toho druhu neskýtá úplnou ochranu při útoku skřetů, ani nemůže zastavit létající šípy a svištící kopí, ale pomáhá vám odklidit se z cesty a zabraňuje nějakému skřetímu šermíři vybrat si právě vaši hlavu k rozmáchlému seku.

Elfové měli zaútočit jako první. Chovají ke skřetům chladnou a trpkou nenávist. Jejich kopí a meče zářily ve tmě jako studené plameny, tak smrtící byl hněv těch, kdo je třímali. Sotva se zástup jejich nepřátel hustě natěsnal do údolí, vyslali proti nim déšť šípů, a každý šíp se v letu zatřpytil, jakoby rozpálený žhavým ohněm. Za šípy vyskočilo tisíc elfích kopiníků a vrhlo se dolů. Rozlehl se ohlušivý jekot. Skály se začernaly skřetí krví.

Sotva se skřeti začali z úderu vzpamatovávat a elfové ustali v útoku, z protější strany údolí zaburácel hrdelní řev. „Moria!“ a „Dain, Dain!“ řvali trpaslíci o Železných hor a vrhli se do řeže mávajíce motykami a po jejich boku zaútočili Jezerní lidé s dlouhými meči. Skřetů se zmocnila panika; a sotva se otočili, aby čelili tomuhle novému výpadu, elfové je napadli znovu s obnovenou silou. Mnozí skřetové už prchali dolů podél řeky, aby unikli z pasti, a mnozí jejich vlastní vlci se obraceli proti nim a trhali mrtvé a raněné. Vítězství se už zdálo na dosah ruky, když se náhle ozval pokřik z hořejších výšin.

Skřeti vylezli na Horu z druhé strany, spousta jich už byla na svazích nad bránou a ostatní bezohledně proudili dolů (nedbajíce těch, kdo se s jekotem zřítili z útesu do propasti), aby napadli ostrohy shora. Každý z ostrohů byl přístupný po stezkách spadajících dolů po hlavním masívu Hory uprostřed a obránců bylo příliš mála, než aby ty stezky dokázali dlouho udržet. Vidina vítězství se rozplývala. Dokázali jenom odrazit první nápor černého přívalu. Den se nakláněl. Skřeti se znovu shromáždili v údolí. Připlížila se tam smečka Vrrků a s nimi přišla tělesná stráž Bolgova, skřetové ohromných postav se zakřivenými ocelovými šavlemi. Zanedlouho začala bouřlivou oblohu zahalovat skutečná tma, zatímco velcí netopýři pořád ještě kroužili nad hlavami elfů i lidí nebo se jako upíři vrhali na raněné. Bard nyní bojoval, aby ubránil východní ostroh, ale přece jen pomalu ustupoval, kdežto náčelníci elfů byli zahnáni do úzkých kolem svého krále na jižním výběžku, poblíž hlásky na Havraním vrchu.

Náhle zazněl velký pokřik a z brány zatroubila trubka. Zapomněli na Thorina! Část hradby, zvednutá pákami, se řítila ven do jezírka. Z brány vyskočil král pod Horou a jeho společníci za ním. Kapuce a pláště zmizely, všichni byli v lesklých brněních a z očí jim sálalo rudé světlo. Velký trpaslík zářil v soumraku jako zlato v dohasínajícím ohni.

Skřeti na ně shora svrhávali balvany, ale trpaslíci necouvli, seskákali k úpatí vodopádu a hnali se do bitvy. Vlci i jezdci před nimi padali nebo prchali. Thorin mával svou sekerou mocnými ranami a zdálo se, že mu nic nemůže ublížit.

„Ke mně! Ke mně! Elfové a lidé! Ke mně! Ó, moji pokrevenci!“ volal a jeho hlas zněl údolím jako polnice.

Všichni Dainovi trpaslíci mu spěchali dolů na pomoc, bez ohledu na pořádek. Dolů se hnali i mnozí z Jezerních lidí, poněvadž Bard je nemohl zadržet, a z protější strany sem pádili i mnozí elfí kopiníci. Skřetové byli opět sevřeni v údolí a leželi na hromadách, až se Dol ohavně začernal jejich mrtvolami. Vrrci byli rozprášeni a Thorin vyrazil přímo proti tělesné stráži Bolgově. Ale nemohl proniknout jejími řadami.

Už za ním mezi skřety leželo mnoho mrtvých lidí a mnoho trpaslíků i mnoho sličných elfů, kteří měli ještě dlouhá léta vesele žít v lese. A jak se údolí rozšiřovalo, Thorinův výpad se čím dál víc zpomaloval. Měl příliš málo bojovníků. Měl nekryté boky. Zanedlouho byli útočníci sami napadeni a byli přinuceni zaujmout postavení ve velkém kruhu, obklopení ze všech stran skřety a vlky, kteří znovu přešli do útoku. Bolgova tělesná stráž se na ně s řevem vrhla a dorážela na jejich řady jako vlny na útesy z písku. Jejich přátelé jim nemohli pomoci, poněvadž skřeti obnovili se zdvojenými silami útok seshora s Hory, a lidé i elfové na obou stranách pomalu podléhali.

Bilbo to všechno nešťastně pozoroval. Zaujal postavení na Havraním vrchu mezi elfy — částečně proto, že se mu odtamtud zdál snadnější únik, a částečně (v tom se projevila bralovštější stránka jeho povahy) i proto, že měl-li se zúčastnit posledního zoufalého boje, chtěl celkem radši bránit krále elfů. Mohu říci, že tam byl i Gandalf, seděl na zemi jakoby v hlubokém zadumání a připravoval nejspíš nějaký poslední kouzelný kousek před koncem.

Ten se nezdál už příliš daleko. „Už to nemůže trvat dlouho,“ pomyslel si Bilbo, „než skřeti zdolají bránu a všechny nás pobijí nebo zaženou dolů a zajmou. Jeden by nad tím opravdu plakal, po tom všem, čím prošel. Byl bych radši, kdyby celý ten mizerný poklad zůstal starému Šmakovi, než aby ho dostaly tyhle podlé stvůry a než aby chudák starý Bombur a Balin a Fili a Kili a všichni ostatní takhle špatně skončili; a taky Bard a Jezerní lidé i ti veselí elfové. Jaká bída! Slýchal jsem písně o mnoha bitvách a vždycky jsem z nich vyrozumíval, že i porážka může být slavná. Jenže se mi zdá hrozně nepříjemná, abych už neřekl skličující. Kéž bych z toho ze všeho byl venku!“

Vítr roztrhal mračna a na západě rudě zasvitlo zapadající slunce. Bilbo se v té náhlé záři prorážející tmou rozhlédl kolem sebe. Hlasitě vykřikl: uviděl totiž něco, nad čím mu poskočilo srdce, tmavé obrysy, dosud malé, ale majestátní proti vzdálenému řeřavění.

„Orlové! Orli!“ vykřikl. „Letí sem orlové!“

Bilbovy oči se zřídkakdy mýlily. Orlové přilétali po větru, řada za řadou, v takovém množství, že se museli shromáždit ze všech hnízd na severu.

„Orlové! Orli!“ jásal Bilbo, tančil a mával rukama. Jestliže ho elfové nemohli vidět, rozhodně ho slyšeli. Brzy se přidali k jeho pokřiku, až se jejich volání rozlehlo ozvěnou po celém údolí. Mnoho udivených očí vzhlédlo k obloze, třebaže dosud nebylo nic vidět, leda z jižních výběžků Hory.

„Orlové!“ vykřikl Bilbo ještě jednou, ale v tom okamžiku kámen vržený shora těžce udeřil do jeho přílby, a hobit se s řinkotem zhroutil k zemi a ztratil vědomí.