Srdce zimy

8 Mořský národ a rodinka

Elain nijak nepřekvapilo, když první panskou potkala dřív, než se dostala do svých komnat. Nakonec obě mířily na totéž místo. Paní Harforová udělala pukrle a přidala se k Elain. Pod paží nesla pouzdro z tlačené kůže. Určitě vstávala stejně časně jako Elain, pokud ne dříve, ale její šarlatový tabard vypadal čerstvě vyžehlený a stříbrný lev na prsou byl čistý jako padlý sníh. Když ji uviděli sloužící, hned zrychlili krok či přitlačili při leštění. Reene Harforová nebyla přísná, ale v paláci udržovala stejně tuhou disciplínu jako Gareth Bryne v gardě.

„Obávám se, že jsem zatím žádné špehy nechytila, má paní,“ přiznala v odpověď na Elaininu otázku tak potichu, aby ji slyšela jenom Elain, „ale myslím, že jsem dva odhalila. Ženu a muže, oba vstoupili do služby v posledních měsících vlády tvé zesnulé matky. Opustili palác, jakmile se rozneslo, že každého vyslýchám. Ani nepočkali, aby si vzali své věci, ani pláště ne. To je podle mě stejně dobré jako přiznání. Ledaže by se báli, že vyjde najevo nějaká jiná neplecha,“ dodala váhavě. „Obávám se, že došlo k několika krádežím.“

Elain zamyšleně kývla. Naean a Elenia v posledních měsících vlády její matky strávily v paláci hodně času. Měly spoustu příležitostí nasadit sem špehy. Ty dvě byly v paláci, i další, které nesouhlasily s nárokem Morgasy z rodu Trakandů na trůn, přijaly její amnestii, když trůn získala, a pak ji zradily. Elain neudělá stejnou chybu. Ach, amnestie se musely vyhlašovat, kdykoliv to bylo možné – cokoliv jiného selo semena pro občanskou válku – ale na ty, již její milost přijmou, hodlala dohlížet. Jako kočka sledující krysu, která tvrdí, že už ji sýpky vůbec nezajímají. „Byli to špehové,“ prohlásila. „A můžou tu být i další. A nejen pro rody. Sestry u Stříbrné labutě si jich taky mohly pár zaplatit.“

„Budu hledat dál, má paní,“ slíbila Reene a lehce sklonila hlavu. Mluvila zcela uctivě, dokonce ani nezvedla obočí, ale Elain si připadala, jako kdyby učila svou bábu plést. Kdyby jenom Birgitte zvládala věci stejně dobře jako paní Harforová.

„Dobře že ses vrátila tak brzy,“ pokračovala baculatá žena. „Bojím se, že budeš mít velice rušné odpoledne. Pro začátek s tebou chce mluvit pan Norry. Tvrdí, že je to naléhavé.“ Stiskla rty. Vždy chtěla vědět, proč lidé chtějí mluvit s Elain, aby mohla oddělit zrno od plev a Elain to tak nezavalilo, ale první úředník nikdy nepovažoval za nutné něco alespoň naznačit. Stejně jako ona se nesvěřovala jemu. Oba byli na svoje hájemství jaksepatří žárliví. První panská potřásla hlavou a pustila Halwina Norryho z hlavy. „Po něm požádala o návštěvu delegace obchodníků s tabákem a potom delegace tkalců, obě žádají odpuštění daní kvůli těžkým časům. Má paní nepotřebuje mou radu, aby jim řekla, že časy jsou těžké pro každého. Čeká tu i skupinka cizích obchodníků. Vlastně dost velká skupina. Jen aby ti popřáli zdraví způsobem, který by tě nezatížil – chtějí s námi být zadobře, aniž by si znepřátelili ostatní – ale radím je na chvíli přijmout.“ Položila tlusté prsty na složku. „A také palácové účty vyžadují tvůj podpis, než mohou jít k panu Norrymu. Bojím se, že z nich nebude mít velkou radost. V zimě bych to nečekala, ale máme v mouce červy a moly a zkazila se polovina šunek a také většina uzených ryb.“ Docela uctivá. A velmi rázná.

Andoru vládnu já, řekla Elain kdysi její matka, ale občas si myslím, že Reene Harforová vládne mně. Máti se smála, ale na druhou stranu to také znělo, že to myslí vážně. Když o tom tak Elain uvažovala, z paní Harforové by byl desetkrát horší strážce než z Birgitte.

Elain se nechtěla sejít s Halwinem Norrym ani s kupci. Chtěla klidně sedět a uvažovat o špezích a o tom, kdo má Naean a Elenii a jak by jim mohla zmařit plány. Jenomže... pan Norry udržoval Caemlyn naživu od smrti její matky. Vlastně podle toho, co viděla ve starých účtech, to dělal skoro ode dne, kdy její matka padla do Rahvinových spárů, i když se o tom Norry moc nešířil. Události oněch dní ho zřejmě urážely. Nemohla ho prostě přejít. Kromě toho nikdy o ničem netvrdil, že je to nutné. A nad dobrou vůlí kupců také nemohla ohrnovat nos, i když to byli cizí kupci. A účty bylo zapotřebí podepsat. Červi a moli? A zkažené šunky? V zimě? To bylo rozhodně divné.

Dorazili k vysokým dveřím s vyřezanými lvy, vedoucím do jejích komnat. Lvi byli menší než na dveřích, jež užívala její matka, i komnaty byly menší, ale ji nikdy ani nenapadlo použít královniny komnaty. To by bylo stejně troufalé jako usednout na Lví trůn, než bude uznáno její právo na Růžovou korunu.

S povzdechem sáhla pro slohu.

Na chodbě zahlédla Solain Morgeillin a Keraille Surtovni, spěchající, ale tak, aby přímo neběžely. Mrzuté ženě, kterou držely mezi sebou, se na krku blýskalo stříbro, třebaže ženy z rodinky jí kolem krku omotaly dlouhý zelený šátek, aby zakryly vodítko a’damu. To by vyvolalo poznámky a dřív či později by si toho někdo všiml. Nejlepší by bylo, kdyby ji ani ostatní nebylo třeba přemisťovat, ale nedalo se tomu vyhnout. Rodinka a hledačky větru Mořského národa potřebovaly pokoje v čeledníku, aby mělo tolik lidí kde spát, a i tak byly dvě i tři na jednu postel, a palácové sklepy byly určené pro zásoby, ne jako vězení. Jak se Randovi pokaždé podaří udělat něco špatně? To, že byl muž, nemohl být jediný důvod. Solain a Keraille zmizely se svou zajatkyní za rohem.

„Panímáma Corlyová žádala o přijetí dnes dopoledne, má paní.“ Reene mluvila příliš neurčitě. Ona si rodinky všimla též a na širokém čele jí zůstala zamračená vráska. Mořský národ byl divný, ale klanovou hledačku větru i její doprovod dokázala do svého světonázoru zařadit, i když nevěděla, co přesně ta klanová hledačka větru je. Vysoce postavená cizinka byla vysoce postavená cizinka a od cizinců se očekávalo, že budou divní. Nechápala však, proč musí Elain ubytovat skoro sto padesát obchodnic a řemeslnic. Ani „rodinka", ani „šicí kroužek“ by pro ni nic neznamenalo, kdyby to zaslechla, a nerozuměla tomu podivnému napětí mezi těmito ženami a Aes Sedai. Ani nechápala, proč ženy, které přivedli asha’mani, vlastně zajatkyně, i když nebyly zavřené v kobkách, drží stranou a nikdy jim nedovolují mluvit s kýmkoli kromě žen, jež je po chodbách doprovázely. První panská věděla, kdy se nemá ptát, ale neměla ráda, když nevěděla něco, co se týkalo paláce. Hlas se jí ani o vlásek nezměnil. „Tvrdila, že pro tebe má dobré zprávy. Jistým způsobem, říkala. Ale o audienci nepožádala.“

Dobré zprávy jakéhokoliv druhu byly lepší než procházet účty, a ona tušila, co by to mohlo být. Nechala složku první panské a pravila: „Nechej mi to na psacím stole, prosím. A vyřiď panu Norrymu, že ho brzy přijmu.“

Vydala se směrem, kterým rodinka vedla zajatkyni, a přes sukně šla dost rychle. Dobré nebo špatné zprávy, Norryho a kupce musela přijmout, nemluvě o účtech, které musela projít a podepsat. Vládnutí znamenalo nekonečnou lopotu, kdy člověk mohl jenom málokdy dělat, co opravdu chtěl. Moc málokdy. Birgitte jí ležela v hlavě, koule nejčistšího podráždění a rozčilení. Nepochybně se prohrabávala hromadou papírů na svém stole. No, ona se dneska uvolní, až se bude moci převléknout z jezdeckých šatů a honem něco sníst. Šla rychle, ztracená v myšlenkách a nevnímající, co se děje kolem. Co Norry považoval za naléhavé? Určitě ne opravu ulic. Kolik špehů? Nebyla moc velká naděje, že je paní Harforová pochytá všechny.

Když zahnula za roh, jen to, jak si náhle uvědomila další ženy, které dokážou usměrňovat, ji zachránilo, aby nevrazila do Vandene, přicházející z drahé strany. Obě polekaně ucukly. Zelená byla očividně zamyšlená. Její dvě společnice zvedly nad Elain obočí.

Kirstian a Zarya měly prosté bílé šaty a zůstávaly krok za Vandene, s rukama pokorně složenýma v pase. Vlasy měly stažené do ohonu a neměly žádné šperky. Novicky šperky nosit nesměly. Bývaly z rodinky – Kirstian byla ve skutečnosti členkou šicího kroužku – ale byly to uprchlice z Věže a jednání s nimi bylo předepsáno věžovým zákonem, jakkoliv dlouho byly pryč. Navrácené uprchlice musely být naprosto dokonalé ve všem, co dělaly, vzorem iniciativní ženy usilující o šátek, a i malé uklouznutí, které bylo možné přehlédnout u jiných, tu bylo rychle a tvrdě trestáno. Až se vrátí do Věže, čeká je navíc mnohem tvrdší trest, veřejné tlučení březovými metlami, a i pak je budou nejméně rok držet pěkně u huby. Navrácená uprchlice musela vědět, že už nikdy nebude chtít utéci. Nikdy! Zpola vycvičené ženy bylo nebezpečné nechat volně pobíhat po světě.

Elain se snažila být shovívavá – rodinka nebyla zpola vycvičená, ty ženy měly s jedinou silou stejné zkušenosti jako Aes Sedai, i když ne tak důkladný výcvik – snažila se, jenom aby zjistila, že to neschvaluje ani většina ostatních členek rodinky. Když dostaly ještě jednu šanci stát se Aes Sedai – aspoň ty, které mohly – přijaly Věžový zákon a zvyky s děsivou horlivostí. Nepřekvapila ji potlačená dychtivost v očích obou žen, ani to, jak zdánlivě vyzařovaly příslib dobrého chování – chtěly tu šanci stejně jako kdokoliv jiný – hlavně že byly s Vandene. Až doteď si jich zelená sestra nevšímala.

„Hledala jsem tě, Elain,“ prohlásila Vandene bez úvodu. Bílé vlasy, sepjaté v týle tmavě zelenou stuhou, jí vždycky propůjčovaly zdání vysokého věku, i když měla hladké líce. Vražda její sestry jí přidala ponurost, jež jí prosákla do kostí, takže vypadala jako nesmiřitelný soudce. Bývala štíhlá, nyní byla hubená a tváře měla propadlé. „Tyhle děti –“ Odmlčela se a zaškaredila se.

To byl správný způsob, jak mluvit o novickách – nejhorší chvíle pro ženu, přišedší do Věže, nebylo, když zjistila, že ji nebudou považovat za plně dospělou, dokud nezíská šátek, jenomže když si uvědomila, že dokud nosí bílý šat novicky, skutečně je dítě, které by mohlo ublížit sobě či jiným svou nevědomostí nebo omylem – správný způsob musel tady i Vandene připadat divný. Většina novicek do Věže přicházela v patnácti či šestnácti, a donedávna nebylo žádné víc než osmnáct, až na hrstku, které prošla lež. Na rozdíl od Aes Sedai používala rodinka věk k určení hierarchie a Zarya – říkala si Garenia Rosoindová, ale v knize novicek bylo zapsáno Zarya Alkaese a na Zaryu Alkaese také reagovala – Zarya, se silným nosem a širokými ústy, měla přes devadesát, i když vypadala na střední věk. Ani jedna neměla bezvěkost, i když celá léta používaly jedinou sílu, a hezká, černooká Kirstian vypadala o něco starší, tak na třicet. Ve skutečnosti jí bylo přes tři sta, byla starší než sama Vandene, tím si byla Elain jistá. Kirstian byla pryč z Věže tak dlouho, že začala opět používat své pravé jméno, aspoň částečně. Nebyla to běžná várka uprchlých novicek.

„Tyto děti,“ pokračovala Vandene rázněji a zamračila se ještě víc, „přemýšlely o událostech v Harlonském Mostě.“ Tam byla zavražděna její sestra. A Ispan Shefar, ale co se Vandene týkalo, smrt černé sestry se rovnala smrti prašivého psa. „Naneštěstí, místo aby si své závěry nechaly pro sebe, přišly za mnou. Aspoň to nevykdákaly každému v doslechu.“

Elain se zamračila. Každý v paláci už o těch vraždách musel slyšet. „Tomu nerozumím,“ řekla opatrně. Nechtěla těm dvěma poskytnout nějakou stopu, pokud už vážně nevykutaly pečlivě ukrývaná tajemství. „Přišly na to, že to byli temní druzi a ne lupiči?“ Tenhle příběh rozšířily, dvě ženy v osamělém domě, zabité kvůli šperkům. Pouze ona, Vandene, Nyneiva a Lan znali pravdu. Zřejmě jen doteď. Musely se dobrat až sem, jinak by je Vandene poslala pryč s pár štulci.

„Hůř.“ Vandene se rozhlédla a pak popošla doprostřed křižovatky chodeb, takže Elain musela jít za ní. Odsud by viděly každého, kdo by přicházel. Novicky se pozorně postavily za zelenou. Možná už ten štulec dostaly, přese všechnu svou dychtivost. V dohledu byla spousta sluhů, jenže žádný se nepřiblížil, nikdo nebyl dost blízko, aby je slyšel. Vandene přesto ztišila hlas, i když to nezakrylo její nelibost. „Přišly na to, že zabíjet musela Merilille, Sareitha nebo Careane. Z jejich strany je to asi dobrý přístup, ale hlavně o tom vůbec neměly přemýšlet. Měly by být držené u svých lekcí tak přísně, že by neměly čas na přemýšlení o čemkoliv.“ Přes to, jak se na ně mračila, obě novicky zářily potěšením. V tom plísnění byla skrytá poklona, a těmi Vandene šetřila jako šafránem.

Elain by nevadilo, kdyby měly trochu víc práce, pokud se Vandene těch lekcí ujme sama. Elain i Nyneiva měly příliš mnoho jiných povinností, a jelikož přidaly každodenní lekce pro hledačky větru – aspoň všechny kromě Nyneivy – nikdo neměl energii na dvě novicky. Učit ženy Atha’an Miere bylo jako nechat se protáhnout mandlem! K Aes Sedai chovaly pramalou úctu a ještě menší pro hodnosti mezi „suchozemci".

„Aspoň to neřekly nikomu jinému,“ zamumlala. Požehnání, byť malé.

Když našli Adeleas a Ispan, bylo zcela jasné, že vraždit musela Aes Sedai. Byly ochromené rudotrnem, než byly zabity, a hledačky větru zcela jistě nemohly znát bylinu rostoucí tak daleko od moře. A dokonce i Vandene si byla jistá, že v rodince žádné temné družky nejsou. Ispan sama utekla jako novicka a dostala se až do Ebú Daru, ale chytily ji dřív, než před ní rodinka odhalila, že nejsou jen hrstka žen vyhozených z Věže, která se z rozmaru rozhodla jí pomoci. Vandene a Adeleas ji vyslýchaly a odhalily hodně věcí. Nějak se jí dařilo neříci nic o černém adžah samotném kromě odhalení starých, dávno provedených piklů, ale jakmile s ní Vandene a její sestra jednou skončily, o všem ostatní hovořila velmi ochotně. Nebyly milé a propátraly její hlubiny, ale o rodince nevěděla víc než jiné Aes Sedai. Pokud by v rodince byly nějaké temné družky, čemá sestra by to věděla jistě. Jakkoliv by si přály, aby to bylo jinak, vraždit musela jedna ze tří žen, které začaly mít všechny rády. Černá sestra v jejich středu. Nebo víc než jedna. Všechny se horlivě snažily tuto informaci utajit, alespoň dokud nebude vražedkyně odhalena. Ta zpráva by způsobila paniku v celém paláci, možná i v celém městě. Světlo, kdo ještě přemýšlel o událostech u Harlonského Mostu? Kéž by měl dost rozumu, aby si to nechal pro sebe.

„Někdo je bude muset vzít pěkně zkrátka,“ prohlásila Vandene, „aby dál nekuly neplechy. Potřebují pravidelné lekce a tvrdou práci.“ Obě novicky se tvářily skoro blazeovaně, ale teď je to trochu přešlo. Lekcí dostaly pár, ale velmi tvrdých, a disciplína byla velmi přísná. „To znamená ty, Elain, nebo Nyneiva.“

Elain rozčileně mlaskla. „Vandene, já nemám ani chvilku, abych myslela na sebe. Už teď mám co dělat, abych jim tu a tam dala hodinku. Bude to muset být Nyneiva.“

„Co bude muset být Nyneiva?“ ozvala se vesele nositelka toho jména a připojila se k nim. Někde sebrala dlouhý šátek se žlutými třásněmi, s vyšitým listím a květinami, ale měla ho přehozený přes lokty. Přes okolní teplotu měla na modrých šatech na Andor dost hluboký výstřih, i když měla mezi prsa přehozený silný tmavý cop, takže vyloženě nemrzla. Malá červená tečka, ki’sain, na čele nevypadala divně. Podle malkierského zvyku červená ki’sain označovala vdanou ženu, a ona trvala na tom, že ji bude nosit, jakmile to zjistila. Nedbale si pohrávala s copem a vypadala... spokojená... což se obvykle k Nyneivě z al’Mearů moc nehodilo.

Elain sebou trhla, když o kus dál uviděla Lana. Obcházel je a sledoval obě chodby. Byl vysoký jako Aiel, měl tmavě zelený kabátec, ramena jako kovář a tvrdou tvář a stále se mu dařilo pohybovat se jako duch. U pasu měl meč i tady v paláci. Elain z něj vždy dostávala mrazení. V chladných modrých očích mu číhala smrt. Tedy pokud se nedíval na Nyneivu.

Jakmile Nyneiva zjistila, co ji čeká, spokojenost zmizela. Přestala si hladit cop a zaťala do něj prsty. „Teď mě poslouchej. Elain se možná může flákat a hrát si na politiku, ale já mám plný ruce práce. Víc než polovina rodinky by se už vypařila, kdyby je Alise nedržela pod krkem, a jelikož sama nedoufá, že získá šátek, tak nevím, jak dlouho ještě někoho udrží. Zbytek si myslí, že se se mnou může hádat! Včera mi Sumeko řekla... holka!“

Vycenila zuby, ale stejně to všechno byla její chyba. Nakonec to byla ona, kdo do těch žen vtloukal, že by měly narovnat páteř, místo aby se před Aes Sedai plazily. Plazit se tedy rozhodně přestaly. Místo toho byly připravené nutit sestry dodržovat zásady jejich Řádu. A sestry to chtěly! Možná to nebyla tak úplně Nyneivina chyba, že vypadala na něco málo přes dvacet – začala zpomalovat brzy – ale věk byl u rodinky důležitý a ona se rozhodla trávit většinu času s ní. Ještě se za cop neškubala, jen za něj tahala, jako by si ho chtěla vytrhnout.

„A ten zatracenej Mořskej národ! Příšerný ženský! Příšerný, příšerný, příšerný! Nebýt tý prokletý dohody...! Poslední, co potřebuju, je mít na krku párek ukňučenejch, blekotajících novicek!“ Kirstian stiskla rty a Zaryi se v tmavých očích podrážděně zablýsklo, než se znovu začala tvářit poníženě. Trochu. Měly však dost rozumu, aby věděly, že novicky na Aes Sedai nemluví.

Elain potlačila přání všechno urovnat. Chtěla oběma vrazit pár facek. Všechno zkomplikovaly, když nedržely zobáky. Chtěla vrazit facku i Nyneivě. Takže ji hledačky větru konečně zahnaly do kouta, co? Tím si žádný soucit nevysloužila. „Já si na nic nehraju, Nyneivo, a ty to dobře víš! Mockrát jsem se tě ptala na radu!“ Nadechla se a snažila se uklidnit. Sloužící, jež viděla za Vandene a oběma novickami, se zastavovali a civěli na ně. Pochybovala, že by se dívali na Lana, jakkoliv byl působivý. Hádající se Aes Sedai bylo něco k pohledání, a taky se od nich každý držel co nejdál. „Někdo si je musí vzít na starost,“ prohlásila tišeji. „Nebo jim podle tebe můžeme prostě přikázat, aby na všechno zapomněly? Podívej se na ně, Nyneivo. Když je necháš být, okamžitě se pokusí zjistit, kdo to byl. Nešly by za Vandene, kdyby si nemyslely, že je nechá pomáhat.“ Obě se tvářily úplně nevinně, hotový vzor mladší novicky, jen s náznakem urážky nad nespravedlivým obviněním. Elain jim nevěřila. Měly spoustu času naučit se maskovat.

„A proč ne?“ řekla Nyneiva po chvíli a trhla za šátek. „Světlo, Elain, nesmíš zapomenout, že nejsou to, co u novicek obvykle čekáme.“ Elain chtěla něco namítnout – co obvykle čekáme, to určitě! – Nyneiva možná nikdy nebyla mladší novicka, ale přijatá byla ještě docela nedávno, a taky kňučící, blekotající přijatá! – otevřela pusu a Nyneiva ji nepustila ke slovu. „Vandene je určitě dokáže nějak využít,“ prohlásila. „A když ne, může jim dávat běžné lekce. Vzpomínám si, že mi někdo říkal, že už jsi novicky učívala, Vandene. Tak. Vyřízeno.“

Obě novicky se dychtivě usmály – málem si spokojeně mnuly ruce – ale Vandene se zamračila. „Nechci, aby se mi novicky pletly pod nohy, když –“

„Jsi stejně slepá jako Elain,“ skočila jí Nyneiva do řeči. „Jsou zvyklé, že je Aes Sedai berou jako něco jiného, než jsou. Můžou pracovat pod tvým dohledem a ty budeš mít velice mnoho času jíst a spát. Nevěřím, že to děláš.“ Narovnala se a přehodila si šátek přes ramena. Bylo to slušné představení. Jak byla malá, stejně vysoká jako Zarya a o kus menší než Vandene a Kirstian, dařilo se jí vypadat zdaleka nejvyšší. Elain by to taky moc ráda uměla. I když v šatech takového střihu by to rozhodně nezkoušela. Nyneivě hrozilo, že z nich vypadne. Přesto to její vystupování neovlivňovalo. Byla esencí velení. „Uděláš to, Vandene,“ prohlásila rázně.

Vandene se pomalu přestávala mračit. Nyneiva byla v jediné síle silnější než ona, a i když na to nikdy vědomě nemyslela, dávný zvyk ji přiměl podvolit se, byť neochotně. Když se obracela k ženám v bílém, tvářila se skoro klidně. Což znamenalo, že jako soudce by rovnou nenařídila popravu. Možná později.

„Chvíli jsem novicky učila,“ přiznala. „Jen chvíli. Správkyně novicek si myslela, že jsem na své studentky příliš tvrdá.“ Těm dvěma trochu zatrnulo. „Jmenovala se Sereille Bagand.“ Zarya zbledla a Kirstian se zakymácela, jako by se jí zatočila hlava. Jako správkyně novicek a později amyrlin byla Sereille legendou. Takovou legendou, která vás uprostřed noci budí zalité ledovým potem. „Já jím,“ sdělila Vandene Nyneivě. „Ale všechno mi chutná jako popel.“ Kývla na obě novicky a odvedla je kolem Lana. Cestou se lehce kymácely.

„Umíněná ženská,“ zabručela Nyneiva zamračeně, ale v hlase jí zněl i soucit. „Znám pár bylinek, které by jí pomohly spát, ale ona se jich ani nedotkne. Skoro uvažuju, že jí něco podstrčím do večerního vína.“

Moudrý vládce, pomyslela si Elain, ví, kdy má mluvit a kdy mlčet. No, to bylo moudré u každého. Takže neřekla, že když Nyneiva někoho nazve umíněncem, je to, jako když kohout říká o bažantovi, že je nafoukaný. „Nevíš, co má Reanne?“ řekla místo toho. „Prý snad nějaké dobré zprávy.“

„Dneska jsem ji neviděla,“ zamumlala Nyneiva, stále hledící za Vandene. „Nevyšla jsem z pokoje.“ Najednou se otřásla a z nějakého důvodu se podezíravě zamračila na Elain. A pak, ze všech věcí, i na Lana. Ten stál dál nevzrušeně na stráži.

Nyneiva tvrdila, že její manželství je skvělé – před ostatními ženami dokázala být příšerně otevřená – ale Elain usoudila, že musí zakrývat zklamání. Lan byl nejspíš připravený k útoku, k boji, i ve spánku. Bylo to jako spát vedle hladového lva. Kromě toho by ta kamenná tvář dokázala zmrazit každou svatební postel. Naštěstí Nyneiva netušila, nač myslí. Vlastně se usmála. Kupodivu pobaveně. Pobaveně a... mohlo to být blahosklonně? Ovšemže ne. Představivost.

„Vím, kde Reanne je,“ pravila Nyneiva a shrnula si šátek k loktům. „Pojď se mnou. Zavedu tě za ní.“

Elain věděla přesně, kde Reanne bude, protože nebyla zavřená s Nyneivou, ale znovu se ovládla a nechala se vést. Konala pokání za to, že se prve hádala, když se měla snažit všechno urovnat. Lan šel za nimi a sledoval okolí. Sloužící, které míjeli, sebou při pohledu do jeho ledových očí škubali. Jakási mladá, světlovlasá žena si zvedla sukně a utekla a cestou vrazila do kandelábru, až se rozhoupal. To Elain připomnělo, že má Nyneivě povědět o Elenii, Naean a špezích. Nyneiva to vzala klidně. Souhlasila s Elain, že brzy zjistí, kdo ty dvě zachránil, a nad Sareitžinými pochybnostmi jen zafrkala. Vlastně vyjádřila překvapení, že je neunesli z Aringillu už dávno. „Nemůžu uvěřit, že tam byly, ještě když jsme dorazili do Caemlynu. Každý hlupák mohl vidět, že je dřív či později přivezeme sem. Mnohem snazší bylo dostat je z malého města.“ Malého města. Aringill by jí kdysi připadal docela velký. „A špehové...“ Zamračila se na hubeného, šedivého muže dolévajícího olej do zlaceného kandelábru a zavrtěla hlavou. „Jasně že tu jsou špehové. Věděla jsem od začátku, že tady být musí. Jenom si dávej pozor na pusu, Elain. Neříkej nic nikomu, koho dobře neznáš, pokud nebudeš chtít, aby to věděl každý.“

Kdy mluvit a kdy mlčet, říkala si Elain a našpulila rty. S Nyneivou to občas bylo skutečné pokání.

Nyneiva měla také informace. Osmnáct žen z rodinky, které je doprovodily do Caemlynu, již nebylo v paláci. Ale neutekly. Poněvadž žádná nebyla dost silná, aby mohla cestovat, Nyneiva jim průchody spletla sama a poslala je hluboko do Altary, Amadicie a Tarabonu, do zemí držených Seanchany, kde se pokusí najít ženy z rodinky, které ještě neuprchly, a přivést je do Caemlynu.

Bylo by hezké, kdyby se o tom Nyneiva zmínila včera, když odcházely, nebo ještě lépe, když se s Reanne rozhodly, že je odešlou, ale Elain se o tom neobtěžovala říci. Místo toho řekla: „To je od nich velice odvážné. Vyhnout se zajetí nebude snadné.“

„Odvážné ano,“ pravila Nyneiva podrážděně a znovu se chytila za cop. „Ale proto jsme je nevybraly. Alise si myslela, že nejspíš utečou, když nebudou mít co dělat.“ Ohlédla se na Lana a odtáhla ruku od copu. „Nechápu, jak to Egwain hodlá udělat,“ povzdechla si. „Je moc hezký říct, že každá z rodinky bude nějak ‚ve spojení‘ s Věží, ale jak? Většina není dost silná, aby si vysloužila šátek. Spousta jich dokonce nedojde ani k přijaté. A rozhodně nesnesou dělat po zbytek života mladší nebo přijatý novicky.“

Tentokrát Elain neříkala nic, protože nevěděla, co by měla říci. Slib bylo třeba dodržet. Sama ho dala. Egwaininým jménem, pravda, a na Egwainin rozkaz, ale ta slova vyslovila sama a své slovo neporuší. Jenomže nevěděla, jak ho dodržet, pokud Egwain nevymyslí něco vážně báječného.

Reanne Corlyová byla právě tam, kde Elain celou dobu věděla, že bude, v malé místnosti se dvěma úzkými okny nad nádvořím s fontánami hluboko v paláci. Fontány byly v této roční době vyschlé a díky skleněným oknům se tu špatně větralo. Podlaha byla z tmavých dlaždic, nebyl tu koberec, a stál tu jen úzký stůl a dvě křesla. Když Elain vstoupila, byli tu s Reanne dva lidé. Alise Tenjileová, v prostých šedých šatech s vysokým límcem, stála na konci stolu. Vypadala na ženu ve středních letech, byla příjemná, nijak zajímavá na pohled, ve skutečnosti však velmi zajímavá, když ji člověk lépe poznal, a když bylo třeba, uměla být dost nepříjemná. Stačil jeden pohled, a hned se vrátila k tomu, co studovala na stole. Aes Sedai, strážci ani dědičky na Alise už nedělali dojem. Reanne sama seděla u stolu, s vrásčitou tváří a silně prošedivělými vlasy, v zelených, vyšívaných šatech. Z Věže ji vyhodily, když neudělala zkoušky na přijatou, a když dostala druhou šanci, hned přijala barvy svého vybraného adžah. Naproti ní seděla kyprá žena v hnědém suknu, která se tvářila umíněně a vzdorovitě a tmavé oči upírala na Reanne, vyhýbajíc se pohledu na stříbrný, článkovaný a’dam, ležící mezi nimi na stole jako had. Ale hladila povrch stolu a Reanne se sebevědomě usmívala, až se jí prohloubily vrásky v koutcích očí.

„Neříkej mi, že jsi jednu z nich přiměla k rozumu,“ řekla Nyneiva, ještě než za nimi Lan zavřel dveře. Na ženu v hnědém se mračila, jako by ji chtěla zpohlavkovat, pokud ne něco horšího, a pak se podívala na Alise. Elain si myslela, že se Nyneiva Alise trochu bojí. Ta žena nebyla moc silná v jediné síle – šátek by nikdy nezískala – ale když chtěla, uměla se ujmout vedení a všechny ostatní donutila se podřídit. Včetně Aes Sedai. Elain usoudila, že se Alise tak trochu bojí sama.

„Pořád popírají, že dokážou usměrňovat,“ mrmlala Alise, zkřížila ruce na prsou a na ženu před Reanne se zamračila. „Vlastně to neumějí, ale cítím... něco. Ne jiskru, se kterou se žena narodí, ale skoro. Jako by byla právě na hranici schopnosti usměrňovat, kdy má jednu nohu zvednutou, aby ten krok udělala. Ještě nikdy jsem něco podobného necítila. Dobrá. Aspoň na nás už neútočí pěstmi. Myslím, že přinejmenším to jsem srovnala!“ Žena v hnědém po ní vrhla mrzutý, rozzlobený pohled, ale hned ucukla a ošklivě zkřivila rty. Když Alise někoho srovnala, obvykle pak byl srovnaný. Dál však pohybovala rukama po stole. Elain si nemyslela, že si to uvědomuje.

„Pořád taky popírají, že vidí prameny, ale snaží se spíš přesvědčit samy sebe,“ řekla Reanne melodickým hlasem. Dál na druhou ženu reagovala úsměvem. Každá sestra jí mohla závidět vyrovnanost a vystupování. Byla nejstarší ze šicího kroužku, nejvyšší autoritou u rodinky. Podle jejich řádu existoval šicí kroužek jenom v Ebú Daru, ale i mezi těmi v Caemlynu byla stále nejstarší, o sto let starší než kterákoliv žijící Aes Sedai, a svým klidem se vyrovnala každé sestře. „Tvrdí, že jsme je k jediné síle dohnaly trikem, používáme ji, aby věřily, že je a’dam udrží. Dřív nebo později jim ty lži dojdou.“ Přitáhla si a’dam k sobě a obratně otevřela sponu na obojku. „Nezkusíme to znovu, Marli?“ Žena v hnědém – Marli – se stále vyhýbala pohledu na kus stříbra v Reanniných rukou, ale ztuhla a zakmitala rukama.

Elain si povzdechla. To jí Rand poslal pěkný dárek. Dárek! Devětadvacet seanchanských sul’dam, úhledně držených a’damem, a pět damane – nenáviděla to slovo. Znamenalo uvázaná, a to právě ženy byly – pět damane, jež nebylo možné zbavit obojku z toho prostého důvodu, že by se pokusily osvobodit Seanchanky, které je předtím držely v zajetí. Panteři na provázku by byli lepší dárek. Panteři aspoň nedokážou usměrňovat. Svěřily je rodince do opatrování, protože nikdo jiný neměl čas.

Přesto hned věděla, co se sul’dam udělat. Přesvědčit je, že by se mohly naučit usměrňovat, a pak je poslat zpátky k Seanchanům. Kromě Nyneivy znaly její plán jenom Egwain, Aviendha a pár žen z rodinky. Nyneiva a Egwain pochybovaly, ale jakkoliv se sul’dam budou snažit po návratu skrýt, čím jsou, nakonec jedna uklouzne. Pokud rovnou všechno neohlásí. Seanchani byli divní. Dokonce i Seanchanky mezi damane skutečně věřily, že každou ženu, již dokáže usměrňovat, je třeba pro bezpečí ostatních uvázat. Sul’dam, se svou schopností ovládat ženy nosící a’dam, byly mezi Seanchany vysoce vážené. Informace, že sul’dam samy jsou schopné usměrňovat, by mohlo Seanchany hluboce otřást, možná je dokonce zlomit. Zpočátku to vypadalo prostě.

„Reanne, prý máš dobré zprávy,“ řekla. „Jestli sul’dam nezačaly povolovat, tak co to je?“ Alise se zamračila na Lana, mlčky stojícího na stráži u dveří – ale neříkala nic.

„Chviličku, prosím,“ zamumlala Reanne. Nebyla to žádost. Nyneiva opravdu odvedla dobrou práci. „Ona to nemusí slyšet.“ Náhle kolem ní zazářil saidar. Při usměrňování pohybovala prsty, jako by vedla prameny vzduchu, které připoutaly Marii ke křeslu, zavázala je a sepjala ruce, jako by před očima splétala ochranu před zvuky, kterou spletla kolem té ženy. Gesta samozřejmě nebyla součástí usměrňování, nicméně pro ni byla nezbytná, neboť se naučila usměrňovat tímto způsobem. Sul’dam pohrdlivě zkřivila rty. Jediná síla ji vůbec neděsila.

„Dej si načas,“ řekla jedovatě Nyneiva a dala si ruce v bok. „Není spěch.“ Reanne ji nezastrašovala tak jako Alise.

Ale ona zase Nyneiva nezastrašovala Reanne. Reanne si dávala načas, prohlížela své dílo, a pak spokojeně kývla, než vstala. Rodinka se vždycky snažila usměrňovat co nejméně, a ji velice těšila svoboda používat saidar tak často, jak chtěla, a také byla hrdá, že tak dobře plete.

„Dobrá zpráva,“ začala, „je, že tři damane jsou zřejmě připravené zbavit se obojků. Možná.“

Elain zvedla obočí a vyměnila si překvapený pohled s Nyneivou. Z pěti damane, které jim Taim předal, jednu chytili Seanchané na Tomově Hlavě a další v Tanchiku. Ostatní pocházely ze Seanchanu.

„Dvě Seanchanky, Marille a Jillari, pořád tvrdí, že si zaslouží být na vodítku, že je nutné, aby nosily obojek.“ Reanne znechuceně zkřivila rty, ale jen na chvilku. „Představa svobody je zřejmě skutečně děsí. Alivia s tím přestala. Teď říká, že se předtím jenom bála, že ji zase chytí. Říká, že nenávidí všechny sul’dam, a rozhodně to dává najevo, prská na ně a nadává jim, ale...“ Pochybovačně vrtěla hlavou. „Uvázali ji ve třinácti nebo čtrnáctí, Elain, prý si tím není jistá, a damane byla čtyři sta let! A kromě toho je... je... Alivia je o hodně silnější než Nyneiva,“ dokončila chvatně. O věku se v rodince mohly bavit otevřeně, ale stejně jako Aes Sedai, i ony se zdráhaly probírat sílu v jediné síle. „Odvážíme se ji pustit? Seanchanskou divoženku, která by mohla rozervat celý palác na kusy?“ Rodinka sdílela i názory Aes Sedai na divoženky. Aspoň většinou.

Sestry, jež znaly Nyneivu, se naučily dávat si před ní na to slovo pozor. Když ho někdo použil pohrdlivě, uměla být dost nedůtklivá. Teď jen na Reanne koukala. Možná se snažila najít odpověď. Elain věděla, jaká ta odpověď bude, ale nemělo to nic společného s trůnem ani Andorem. Bylo to rozhodnutí pro Aes Sedai, a to znamenalo, že to musí rozhodnout Nyneiva.

„Jestli to neuděláte,“ ozval se ode dveří Lan, „tak ji můžete stejně dobře vrátit Seanchanům.“ Temné pohledy, které po něm čtveřice žen, jež v jeho hlase slyšely pohřební gong, vrhla, ho nijak nezastrašily. „Budete ji muset hlídat, avšak držte ji na vodítku, když chce být volná, a nejste o nic lepší než ona.“

„Rozhodnutí není na tobě, strážce,“ vyjela Alise. On její přísný pohled klidně opětoval a ona zavrčela a rozhodila rukama. „Až s ním budeš sama, měla bys mu promluvit do duše, Nyneivo.“

Nyneiva se té ženy musela bát obzvlášť silně, poněvadž zrudla. „Nemysli, že to neudělám,“ prohodila nedbale. Na Lana se vůbec nepodívala. Nakonec uznala, že si všimne okolního chladu, přitáhla si šátek na ramena a odkašlala si. „Ale má pravdu. Aspoň si nemusíme lámat hlavu s těmi druhými dvěma. Jenom se divím, že jim trvalo tak dlouho, přestat napodobovat ty hloupé Seanchany.“

„Nejsem si jistá,“ povzdechla si Reanne. „Kara byla na Tomově Hlavě něco jako moudrá žena, víte. Ve své vesnici byla velice vlivná. Samozřejmě divoženka. Myslely byste si, že bude Seanchany nenávidět, ale to ona ne, aspoň ne všechny. Sul’dam, co byla chycena s ní, má velice ráda a bojí se, abychom neublížily žádné sul’dam. Lemore je jenom devatenáct, je to zhýčkaná šlechtična, která měla velikou smůlu, že se v ní ta jiskra projevila zrovna v den, kdy padlo Tanchiko. Říká, že Seanchany nenávidí a chce je všechny donutit zaplatit za to, co v Tanchiku spáchali, ale reaguje na Larie, její jméno damane, stejně ochotně jako na Lemore, a usmívá se na sul’dam a nechává se od nich hladit. Ne že bych jim nevěřila, ne tolik jako Alivii, ale pochybuji, že by se některá dokázala postavit sul’dam. Myslím, že kdyby jí některá sul’dam rozkázala, aby jí pomohla utéct, udělala by to, a bojím se, že by se ani moc nevzpírala, kdyby se jí sul’dam pokusila znovu nasadit obojek.“

Když domluvila, rozhostilo se ticho.

Nyneiva se zahleděla do svého nitra a vedla vnitřní zápas. Držela si cop, potom ho pustila a zkřížila ruce na prsou. Mračila se na ostatní ženy. Na Lana se ani nepodívala.

Konečně se nadechla a obrátila se k Reanne a Alise. „Musíme jim sundat a’dam. Ale budeme je držet, dokud si nebudeme jistý – a Lemore i pak, tu je třeba strčit do bílé! – a zajistíme, aby nikdy nebyly samy, zvlášť ne se sul’dam, ale a’dam půjde dolů!“ Mluvila ohnivě, jako by čekala odpor, ale Elain se pochvalně usmála. Tři další ženy, jimiž si nemohly být jisté, byla těžko dobrá zpráva, ale neměly na vybranou.

Reanne jen kývla – po chvíli – ale Alise s úsměvem obešla stůl a poplácala Nyneivu po rameni. Nyneiva zrudla. Snažila se to zakrýt tím, že si drsně odkašlala a zamračila se na Seanchanku v její kleci ze saidaru, ale moc to nepřeháněla a stejně to nakonec pokazil Lan.

„Tai’šar Manetheren,“ pronesl tiše.

Nyneiva otevřela pusu a pak se potěšeně usmála. Jak se k němu nadšeně obracela, leskly se jí v očích slzy. On její úsměv opětoval a v očích neměl chlad.

Elain se snažila necivět s otevřenou pusou. Světlo! Možná v jejich posteli není tak studený. Z toho pomyšlení se zarděla. Snažila se na ně nedívat a zrak jí padl na Marli, stále uvázanou ke křeslu. Seanchanka zírala přímo před sebe a po tvářích se jí koulely slzy. Přímo před sebe. Na tkanivo, které bránilo přístupu zvuku. Už nemohla popřít, že ho vidí. Ale když to Elain řekla, Reanne zavrtěla hlavou.

„Všechny brečí, když se musejí po delší dobu dívat na tkaniva, Elain,“ řekla unaveně. A smutně. „Ale jakmile tkanivo zmizí, přesvědčí samy sebe, že jsme je oklamaly. Musí, pochop to. Jinak by byly damane a ne sul’dam. Ne, chvíli potrvá přesvědčit správkyni psince, že je vlastně sama pes. Bojím se, že nakonec jsme ti moc dobré zprávy nepřinesly, co?“

„Moc ne,“ přiznala Elain. Opravdu ne. Jenom další problém ke všem ostatním. Kolik špatných zpráv je třeba, aby to člověka zasypalo? Potřebovala brzy slyšet něco dobrého.