Srdce zimy

30 Studené, velké kapky deště

Přišel chladný úsvit, vycházející slunce zakrývaly mraky a od Bouřlivého moře vál vítr, který chřestil okenními tabulkami. V příbězích by to nebyl den vhodný pro velkolepou záchranu a únik. Byl to den pro vraždu. To nebyla příjemná představa, když člověk doufal, že se dožije dalšího rána. Ale ten plán byl jednoduchý. Když teď mohl využít seanchanskou urozenou, nemohlo se snad nic pokazit. Mat se o tom snažil sám sebe přesvědčit.

Když se oblékal, Lopin mu přinesl snídani, chleba, šunku a nějaký tvrdý žlutý sýr. Nerim balil poslední kousky oblečení, jež měly jít do hostince, včetně několika košil, které mu dala ušít Tylin. Byly to nakonec dobré košile a Nerim tvrdil, že by se s tou krajkou dalo něco udělat, i když to od něj jako obvykle znělo, jako by nabízel, že mu ušije rubáš. Ten smutný šedovlasý chlapík to s jehlou a nití uměl, jak Mat dobře věděl. Už Matovi zašil dost ran.

„S Nerimem vyvedeme Olvera brankou na odpadky vzadu,“ odříkával Lopin s přehnanou trpělivostí s rukama sepjatýma v pase. Sloužící v paláci jedli dobře a tmavý tairenský kabát mu byl přes břicho těsnější než předtím. Vlastně ani rozšířený spodek kabátu nebyl tolik rozšířený jako kdysi. „A nikdy tam není nikdo kromě strážných, dokud vozy s odpadky odpoledne nevyvezou, a oni jsou zvyklí, že tamtudy vynáším věci mého pána, takže si nás nebudou všímat. U Tulačky pak vyzvedneme zlato mého pána a zbytek jeho šatů a Mewyn, Fergin a Gorderan se tam s námi sejdou s koňmi. S Rudými pažemi pak odpoledne provezeme mladého Olvera Daleirskou bránou. Mám v kapse žetony z loterie na koně včetně obou nákladních, můj pane. Na Velké severní silnici je opuštěná stáj, je to asi míli na sever od Nebeského okruhu, kde budeme čekat, dokud neuvidíme mého pána. Doufám, že si příkazy mého pána pamatuju správně.“

Mat dojedl sýr a oprášil si ruce. „Myslíš, že tě nutím to opakovat moc často?“ řekl a oblékl si kabát. Prostý tmavozelený kabát. Když člověk dělal to, nač se on chystal dnes, tak chtěl být nenápadný. „Chci se ujistit, že si to pamatuješ. A nezapomeň, jestli mě neuvidíte do zítřejšího rána, tak pojedete, dokud nenajdete Talmanese a Bandu.“ Poplach vypukne ráno při prohlídce kotců, a jestli do té doby nebude venku z města, tak nejspíš zjistí, jestli jeho štěstí zahrnuje i to, že zastaví katovu sekeru. Řekli mu, že je jeho osudem zemřít a opět žít – bylo to proroctví, nebo skoro – ale byl si docela jistý, že se to již stalo.

„Jistě, můj pane,“ pronesl Lopin mírně. „Stane se, jak můj pán přikazuje.“

„Zajisté, můj pane,“ zamumlal Nerim, jako obvykle pohřebním tónem. „Můj pán přikazuje a my posloucháme.“

Mat tušil, že lžou, ale dva tři dny čekání jim neublíží, a tou dobou už jim bude určitě jasné, že nepřijde. Metwyn a ostatní vojáci je v případě potřeby přesvědčí. Ti tři možná šli za Matem Cauthonem, ale nebyli tak hloupí, aby položili hlavu na špalek, kdyby už on přišel o tu svoji. Z nějakého důvodu si ale nebyl jistý Lopinem a Nerimem.

Olverovi odchod od Riselle nevadil tolik, jak se Mat obával. To téma nanesl, když chlapci pomáhal sbalit jeho věci, které měly být odneseny do hostince. Všechny Olverovy věci byly úhledně naskládány na úzkou postel v bývalé trucovně, malém obývacím pokoji, když to ještě byly Matovy komnaty.

„Bude se vdávat, Mate,“ vykládal Olver trpělivě, jako kdyby někomu vysvětloval něco, co je úplně jasné. Otevřel úzkou vyřezávanou krabičku, kterou mu dala Riselle, aby se ujistil, že je dravčí pírko v bezpečí, a pak ji zavřel a nacpal do koženého tlumoku, který si ponese sám. To pírko ochraňoval, jako by to byl měšec s dvaceti zlatými korunami a hrstí stříbra. „Nemyslím, že by se jejímu manželovi líbilo, kdyby mě dál učila číst. Já být jejím manželem, tak jí to nedovolím.“

„Aha,“ řekl Mat. Když se jednou Riselle rozhodla, konala velice rychle. Její svatba s praporečním generálem Yamadou byla veřejně ohlášena včera a měla se odehrát zítra, i když podle zvyku se obvykle od ohlášek do obřadu měsíc čekalo. Yamada byl možná dobrý generál – Mat ho neznal – ale proti Riselle a jejímu nádhernému poprsí prostě neměl šanci. Dnes se byli podívat na jednu vinici v Rhiannonských kopcích, kterou jí ženich kupoval jako svatební dar. „Jenom mě napadlo, že bys mohl chtít – já nevím – vzít ji s náma nebo tak něco.“

„Nejsem dítě, Mate,“ ohradil se Olver. Obalil látkou svůj želví krunýř a přidal ho do tlumoku. „Ale budeš se mnou hrát hady a lišky, že jo? Riselle hraje ráda a ty už vůbec nemáš čas.“ Kromě šatů, které Mat balil do pláště a které přijdou do proutěného koše, měl chlapec v tlumoku ještě náhradní spodky, čisté košile a punčochy. A hru hadi a lišky, kterou mu udělal jeho zesnulý otec. Olver za svých deset roků již ztratil víc než většina lidí za celý život. Stále ale věřil, že člověk může hady a lišky vyhrát i bez porušení pravidel.

„Budu,“ sliboval Mat. Udělá to, pokud se mu podaří dostat se z města. Už teď rozhodně porušil dost pravidel, aby si zasloužil vyhrát. „Ty se hlavně postarej o Vichra, dokud tam nedorazím.“ Olver se křenil od ucha k uchu, což u něj bylo doslova. Kluk toho nohatého šimla miloval skoro stejně jako hady a lišky.

Naneštěstí byl Beslan další, kdo si zjevně myslel, že hadi a lišky se dají vyhrát.

„Dneska v noci,“ zavrčel, jak tak přecházel před krbem v Tylinině obývacím pokoji. Oči měl dost studené, aby přehlušily teplo stoupající z krbu, a ruce měl sepjaté za zády, jako by je držel co nejdál od úzkého meče. Zdobené hodiny na mramorové krbové římse s vyřezanými vlnami odbily čtyřikrát za druhou hodinu po ránu. „Kdybych to věděl pár dní dopředu, mohl jsem zařídit něco velkolepého!“

„Já nechci nic velkolepýho,“ opáčil Mat. Nechtěl od něj vůbec nic, ale Beslan před chvílí náhodou zahlédl Toma, když vklouzl na dvůr u Tulačky. Tom šel zabavit Joline, dokud Egeanin večer nepřivede své sul’dam, aby jí uklidnil nervy a bavil ji po dvorském způsobu, ale hostinec mohl navštívit z nejrůznějších důvodů. No, možná jich nebylo tolik, když tam bylo plno Seanchanů, ale několik jich mít mohl určitě. Jenže Beslan po něm skočil jako kachna po brouku a odmítal zůstat stranou. „Bude docela stačit, když s kamarády zapálíš nějaký to seanchanský skladiště u Přístavní silnice. Ale až po půlnoci, jasný? Lepší bude o hodinu později než o chviličku dřív.“ S trochou štěstí se do půlnoci dostane z města. „To odláká jejich pozornost na jih, a sám víš, jak jim ztráta zásob uškodí.“

„Říkal jsem, že to udělám,“ ohradil se Beslan kysele, „ale nemůžeš říct, že zapalování ohňů je zrovna působivé gesto.“

Mat se posadil, rukama se opřel o lenochy křesla vyřezávaného do podoby bambusu a zamračil se. Jeho pečetní prsten kovově cvakal, jak poklepával prsty. „Beslane, až ty ohně zahoří, tebe určitě uvidí v hostinci, viď?“ Mladík se zaškaredil. „Beslane?“

Beslan rozhodil rukama. „Já vím, já vím. Nesmím ohrozit matku. Uvidí mě. O půlnoci budu namol jako manžel hostinské! Můžeš se vsadit, že mě uvidí! Akorát že to není moc hrdinské, Mate. Já se Seanchany válčím, ať už je na tom matka jakkoliv.“

Mat měl co dělat, aby si nepovzdechl. Téměř se mu to podařilo.

Samozřejmě neexistoval způsob, jak utajit, když tři Rudé paže odvedly koně ze stájí. Dvakrát toho rána si všiml, jak služky předávají peníze jiným, a v obou případech žena, jež peníze odevzdávala, se na něj zlobně zamračila, když si ho všimla. I když Vanin a Harnan byli stále usazeni v kasárnách za stájemi, palác věděl, že Mat Cauthon brzy odejde, a sázky již byly vyplaceny. Musel jen zajistit, že nikdo nezjistí jak brzy, než bude příliš pozdě.

Vítr celé dopoledne sílil, ale on si nechal nasedlat Oka a jezdil v kruhu po nádvoří, trochu se choulil v sedle a držel si plášť u těla. Jel pomaleji než obvykle a Okovy podkovy líně, plouživě cinkaly po dlažbě. Občas se Mat zamračil na houstnoucí mraky na obloze a zakroutil hlavou. Ne, Mat Cauthon nebyl rád, když musel být venku za špatného počasí. Mat Cauthon by zůstal někde v teple a suchu, dokud se obloha nevyčistí, ano, to by udělal.

Sul’dam provázející damane v kruhu po dvoře také věděly, že brzy odjede. Služky se možná se Seanchankami nebavily přímo, ale co věděla jedna žena, to se vždycky brzy dozvěděly všechny v okruhu několika mil. Ani lesní požár se nešíří suchým lesem tak rychle jako klepy mezi ženami. Jedna vysoká žlutovlasá sul’dam se podívala jeho směrem a zakroutila hlavou. Jiná malá a podsaditá sul’dam se zasmála nahlas, tmavá byla jako Mořský národ. Byl prostě Tylinina tretka.

Sul’dam mu starosti nedělaly, Tylin ano. Několik dní až do dnešního rána neviděl damane cvičit. Dnes nechávaly sul’dam pláště volně vlát ve větru, ale damane si ty svoje držely u těla, jen Teslynin šedý plášť povlával sem a tam a ona na nerovném dláždění občas klopýtla. Oči měla vykulené a ustarané. Občas zalétla pohledem k baculaté černovlasé sul’dam, jež držela druhý konec jejího vodítka, a pokaždé si nejistě olízla rty.

Matovi se stáhl žaludek. Kam se podělo její odhodlání? Jestli se už začínala hroutit pod...

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Vanin, když Mat sesedl a podal mu Okovy otěže. Rozpršelo se, padaly studené, velké kapky, a sul’dam se smíchem hnaly své svěřenkyně dovnitř, aby se nenamočily. Některé damane se smály taky a Mata z toho mrazilo. Vanin nehodlal riskovat, že by se někdo mohl začít divit, proč tu stojí na dešti a baví se. Sklonil se, zvedl Okovi levou přední nohu a prohlížel podkovu. „Vypadáš kapku bledší než obvykle.“

„Všechno je v pořádku,“ sdělil mu Mat. V noze a kyčli ho dost pobolívalo, ale příliš to nevnímal, stejně jako sílící déšť. Světlo, jestli se teď Teslyn složí... „Hlavně si to pamatuj. Jak dnes v noci uslyšíš v paláci křik nebo cokoliv, co bude vypadat na potíže, tak s Hamanem nečekejte. Hned odjedete a najdete Olvera. Bude –“

„Já vím, kde ten malej uličník bude.“ Pustil Okovi nohu, narovnal se a odplivl si dírou mezi zuby. Po tvářích mu stékal déšť. „Harnan není tak blbý, aby si neuměl natáhnout boty, a já taky vím, co dělat. Ty se hlavně postarej o svůj díl a zařiď, ať to tvoje štěstí funguje. Tak pojď, chlapče,“ dodal o něco přívětivěji k Okovi. „Mám pro tebe trochu ovsa. A pro sebe horkou rybí polívku.“

Mat věděl, že by se měl také najíst, jenže měl pocit, jako kdyby spolkl kámen a na jídlo už mu nezbývalo místo. Dokulhal do Tylininých komnat, přehodil provlhlý plášť přes křeslo a chvíli jen stál a zíral do rohu, kde byl vedle jeho luku opřen i černý oštěp. Chtěl se pro ashandarei vrátit až nakonec. Urození už by měli být všichni v posteli, když vyrazí, a služebnictvo také, vzhůru zůstanou snad jen stráže, ale on nehodlal riskovat, že ho někdo uvidí dřív, než to bude nutné. Dokonce i Seanchané, kteří mu říkali Tretka, si všimnou, až uprostřed noci ponese po chodbách zbraň. Dobrý černý tis nebylo skoro možné mimo Dvouříčí najít a navíc tu dělali luky příliš krátké. Luk bez tětivy měl být o dvě dlaně vyšší než muž, který ho napíná. Nakonec by ho tu možná měl nechat. Jestli na to dojde, bude potřebovat na ashandarei obě ruce, a chvilka, než pustí luk, by mohla být ta, jež ho zabije.

„Všechno půjde podle plánu,“ řekl nahlas. Krev a popel, mluvil jako ten tupohlavý Beslan! „Nechci se probojovávat z toho zatracenýho paláce!“ A byl skoro stejně vtipný. Štěstí v kostkách byla moc pěkná věc. Ale záleželo na štěstí v jiných věcech, které mohly člověka zabít.

Lehl si do postele, zkřížil nohy a prohlížel si luk a oštěp. Dveře do obývacího pokoje byly otevřené, takže slyšel, jak hodiny pomalu odtikávají čas. Světlo, dneska v noci bude svoje štěstí nutně potřebovat.

Světlo za okny sláblo tak pomalu, až málem vstal a šel se podívat, jestli se snad nezastavilo slunce, ale konečně šedavé světlo ztmavlo do purpurového šírání a pak nastala tma. Hodiny odbily dvakrát a pak už se ozývalo jen šumění deště a svist větru. Dělníci, kteří ještě vzdorovali počasí, již balili nástroje a odcházeli domů. Nikdo nepřišel zapálit lampy, ani se postarat o oheň. Nikdo nečekal, že tu bude, protože tu spal včera. Oheň v krbu v ložnici postupně vyhasl. Všechno už se rozběhlo. Olver byl v té staré stáji, ještě měla větší část střechy. Hodiny odbily první noční hodinu a po necelém týdnu se ozvala čtyři cinknutí o druhé.

Mat vstal z postele a v černočerné tmě hmatal po pokoji. Podařilo se mu otevřít okno. Silný vítr hnal déšť skrz složitou bílou mříž. Mat byl vzápětí celý mokrý. Měsíc byl schovaný za mraky a město bylo jen tmou a deštěm. Dokonce se ani neblýskalo. Déšť a vítr zřejmě zhasily všechny pouliční lampy. Až odejdou z paláce, noc je všechny skryje. A každá hlídka, která je v tomhle počasí uvidí, si je pořádně prohlédne. Zachvěl se, jak mu vítr pronikl mokrým pláštěm, a zavřel okno.

Posadil se do jednoho z těch jako bambus vyřezávaných křesel, lokty se opřel o kolena a díval se na hodiny nad vyhaslým krbem. Ve tmě je sice neviděl, ale slyšel, jak tíkají. Nehýbal se, ale když odbila další hodina, trhl sebou. Mohl jenom čekat. Za chvilku Egeanin představí Joline její sul’dam. Tedy pokud se jí opravdu podaří najít tři, které udělají, co jim řekne. Pokud Joline nezpanikaří, až jí dají a’dam. Tom, Joline a ostatní z hostince se s ním sejdou těsně předtím, než dorazí k Dal Eiře. A jestli se tam nedostane, pustí se Tom zase do vyřezávání řípy. Byl si jistý, že je svým zfalšovaným rozkazem přes bránu dostane. Aspoň budou mít naději, kdyby se rozdělili. Bylo tu příliš mnoho kdyby. A na cokoliv jiného bylo příliš pozdě.

Cink, hodiny měly tentýž zvuk, jako když lžičkou udeříte o křišťál. Cink. Asi touto dobou se Juilin vydá za svou milovanou Therou a Beslan s trochou štěstí začíná někde s pořádným pitím. Mat se zhluboka nadechl, vstal a po hmatu si zkontroloval nože v rukávech, pod kabátem a v holínkách, i ten, který měl vzhůru nohama vzadu za límcem. Pak odešel z pokoje. Bylo příliš pozdě na cokoliv jiného než na pokračování v tom, co již začalo.

Prázdné chodby byly jen matně osvětlené. Hořel jen jeden kandelábr ze tří či čtyř, kaluže světla se světlými stíny mezi nimi. Jeho kroky se hlasitě rozléhaly na dlaždicích i mramorových schodech. Nebylo moc pravděpodobné, že by byl tak pozdě někdo vzhůru, ale kdyby ho někdo uviděl, nesměl se tvářit, že trucuje. Strčil si palce za opasek a pomalu se loudal. Nebylo to o nic horší než krást koláče z okenního parapetu. Vlastně, když na to tak myslel, mezi těmi útržkovými vzpomínkami, jež mu zůstaly na dětství, zřejmě byla jedna či dvě, týkající se toho, jak ho právě za tohle stáhli z kůže.

Vyšel na chodník se sloupořadím u stájí a vyhrnul si límec, jak mezi kanelovanými bílými sloupy hnal vítr déšť. Zatracený déšť! Člověk se mohl utopit, i když ještě vlastně nevyšel ven. Lampy na stěnách byly zhasnuté, hořely jen ty dvě nad bránou, jediné zářící body v lijavci. Strážné za branou už nerozeznal. Seanchanský oddíl bude stát nehybně, jako by to bylo příjemné odpoledne. Ebúdarci nejspíš taky. Nelíbilo se jim, když se před nimi někdo předváděl. Po chvíli vešel do předpokoje, aby ho déšť nepromočil úplně. Na nádvoří se nic nehýbalo. Kde všichni jsou? Krev a zatracenej popel, kde...?

V bráně se objevili jezdci vedení dvěma pěšími se svítilnami na tyčích. V dešti je nedokázal spočítat, ale bylo jich mnoho. Budou mít seanchanští poslové světlonoše? V tomhle počasí možná ano. Ošklíbl se a couvl do předpokoje. Slabé světlo jediného kandelábru za ním stačilo, aby se noc venku změnila v černou pokrývku, přesto vyhlížel ven. Za pár minut se objevily čtyři postavy zabalené do plášťů, spěchající ke dveřím. Pokud to jsou poslové, projdou kolem, aniž by si ho všimli.

„Tvůj muž Vanin je dost hrubý,“ ohlásila Egeanin, jakmile byla za sloupy, a shrnula si kapuci. Ve tmě byla její tvář jen stínem, ale chlad v jejím hlase stačil, aby věděl, co uvidí, ještě než vstoupila do předpokoje, když ho přinutila couvnout. Měla svraštěné obočí a její modré oči připomínaly ledové nebozezy. Za ní šel zachmuřený Domon a vytřásal si z pláště vodu, potom párek sul’dam, jedna bledá a světlovlasá, druhá s dlouhými hnědými vlasy. Víc toho neviděl, protože stály se sklopenými hlavami a zrak upíraly těsně před své nohy. „Neřekl jsi mi, že s sebou má dva muže,“ pokračovala Egeanin, svlékajíc si rukavice. Zvláštní, jak její pomalá mluva zněla rázně. Nedala mu příležitost vmáčknout do toho jediné slovo. „Nebo že s námi půjde i panímáma Ananová. Naštěstí vím, jak se přizpůsobit. Plány vždy potřebují přizpůsobení, jakmile kotva oschne. Když už mluvíme o suchu, už jsi byl venku? Doufám, že ses nenechal nikde vidět.“

„Co tím myslíš, že jsi přizpůsobila plán?“ chtěl vědět Mat a prohrábl si vlasy. Světlo, že ale bylo mokro! „Já měl všechno připravený!“ Proč ty sul’dam stojí jako sochy? Pokud někdy viděl sochy zpodobňující neochotu, tak to byla tahle dvojka. „A kdo jsou ti další tam?“

„Lidé z hostince,“ vysvětlovala Egeanin netrpělivě. „Například potřebuji vhodný doprovod, aby to pro hlídky na ulicích vypadalo správně. Ti dva – strážci? – jsou svalnatí chlapíci. Jsou z nich skvělí světlonoši. A také nehodlám riskovat, že je ztratíme. Lepší bude, když se budeme od začátku držet pohromadě.“ Otočila hlavu a sledovala jeho pohled k sul’dam. „To jsou Seta Zarbey a Renna Emain. Nejspíš doufají, že zítra už jejich jména zapomeneš.“

Bledá žena sebou trhla při jméně Seta, takže ta druhá musela být Renna. Ani jedna nezvedla hlavu. Co na ně vlastně Egeanin měla? Ne že by na tom záleželo. Záleželo jen na tom, že jsou tady a připravené udělat, co bude třeba.

„Nemá smysl tu stát,“ prohlásil Mat. „Dáme se do toho.“ Nechal její změny plánů přejít bez dalších poznámek. Nakonec, když ležel v té posteli u Tylin, rozhodl se, že nějaké to riziko stojí za vyzkoušení.