Srdce zimy

21 Otázka majetku

Egeanin ležela na zádech v posteli, ruce zvednuté, dlaně otočené ke stropu a prsty roztažené. Světle modré sukně jí tvořily vějíř přes nohy, a ona se snažila ležet nehybně, aby nepomačkala plisování. Podle toho, jak šaty omezovaly pohyb, je musel vymyslet Temný pán. Ležela tu a prohlížela si nehty, příliš dlouhé, aby mohla přiložit ruku k dílu a nezlomit aspoň polovinu nehtů. Ne že by posledních několik let tahala lana osobně, ale vždycky byla připravená, kdyby to bylo potřeba.

„...naprostá hloupost!“ vrčel Bayle a šťoural do polen hořících v cihlovém krbu. „Ať se picnu, Mořský orel dokáže plout rychle jako vítr, je rychlejší než všechny seanchanský lodě. Ale taky budou bouřky a...“ Poslouchala jenom na půl ucha, zjistila jen, že přestal remcat kvůli pokoji a pustil se do starého sporu. Komnata s tmavým deštěním nebyla u Tulačky nejlepší, ani zdaleka ne, ale odpovídala jeho požadavkům s výjimkou výhledu. Obě okna vedla na dvůr u stájí. Kapitán zelených odpovídal hodností praporovému generálovi, ale na tomto místě byla většina těch s nižší hodností pobočníky nebo tajemníky starších důstojníků Vždy vítězného vojska. V armádě, stejně jako na moři, být urozený moc neznamenalo, pokud člověk nebyl vysoce urozený.

Lak na malíčcích v barvě mořské zeleně se třpytil. Vždycky doufala, že povýší, nakonec možná až na kapitána zlatých, velitele flotily, jako kdysi její matka. Jako malá dokonce snila o tom, že bude jmenována rukou císařovny na moři, právě jako její matka, a bude stát po levé ruce Křišťálového trůnu, só’džin samotné císařovny, kéž žije věčně. Mladé dívky mívají hloupé sny. A ona musela přiznat, že jakmile byla vybrána mezi Předběžníky, zvážila možnost, že obdrží nové jméno. Rozhodně v to nedoufala – tím by se příliš vyvyšovala – ale každý věděl, že získání ukradených zemí bude znamenat nové přírůstky mezi urozené. Nyní byla kapitánem zelených, o deset let dřív, než v to doufala, a stála na svazích té příkré hory, která se zvedala skrze mraky k úplnému vrcholu, jímž byla císařovna, kéž žije věčně.

Pochybovala však, že by dostala velení jediné velkolodi, natož eskadry. Suroth tvrdila, že její příběh přijala, ale pokud ano, proč ji nechala sedět v Cantorinu? Proč, když konečně dorazily rozkazy, se měla hlásit tady a ne na lodi? Pochopitelně byl volný jen určitý počet lodí, dokonce i pro kapitána zelených. Mohlo to být tím. Mohla být dokonce vybrána pro postavení poblíž Suroth, i když její rozkazy říkaly, že se má co nejdříve dostavit do Ebú Daru a vyčkat na další rozkazy. Možná. Vysoce urození mohli mluvit k níže postaveným bez zásahu hlasu, ale Egeanin měla dojem, že na ni Suroth zapomněla, jakmile ji propustila poté, co přijala svou odměnu. Což také mohlo znamenat, že Suroth má podezření. Tyto argumenty běhaly v kruzích. V každém případě mohla žít o mořské vodě, kdyby ten hledač někomu sdělil svoje podezření. Víc neměl, jinak by už křičela v žaláři, ale pokud byl také ve městě, určitě ji sledoval a čekal na její uklouznutí. Nyní nesměl prolít ani jedinou kapku její krve, ale hledači měli zkušenosti a takovou drobnost dokázali přejít. Ale dokud zůstane jen u pozorování, mohl ji sledovat, dokud se mu oči nesvraští. Opět měla pod nohama pevnou palubu a odteď si bude dávat moc dobrý pozor, kam šlápne. Kapitán zlatých už možná byl mimo dosah, ale odejít do výslužby jako kapitán zelených bylo čestné.

„No?“ chtěl vědět Bayle. „Tak co s tím?"

Byl velký, flegmatický a silný, přesně ten druh muže, který se jí vždycky líbil, stál u postele jen v košili a s rukama v bok se na ni mračil. Takhle by se só’džin neměl dívat na svou paní. S povzdechem si položila ruce na břicho. Bayle se prostě odmítal naučit, jak se má só’džin chovat. Všechno to bral jako vtip nebo hru, jako by nic z toho nebylo skutečné. Občas dokonce tvrdil, že chce být jejím hlasem, i když mu pořád vysvětlovala, že ona není vysoce urozená. Kdysi ho nechala zpráskat a on pak odmítal spát v její posteli, dokud se neomluvila. Neomluvila!

Rychle si prošla to, o čem mluvil. Ano, pořád tytéž argumenty. Nic nového. Posadila se a odpočítávala mu na prstech. Dělala to tak často, že se na to ani nemusela soustředit. „Kdyby ses pokusil utéct, damane na druhé lodi by ti zpřelámaly stěžně jako třísky. Nezastavili tě náhodou, Bayle, a ty to víš. Už při prvním zavolání chtěli vědět, jestli jsi Mořský orel. Tím, že jsem tě otočila proti větru a ohlásila, že plujeme do Cantorinu s darem pro císařovnu, kéž žije věčně, jsem jejich podezření odvrátila. Cokoliv jiného – cokoliv! – a skončili bychom v řetězech v podpalubí, a jakmile bychom se dostali do Cantorinu, prodali by nás. Pochybuju, že bychom měli takové štěstí, aby nás místo toho předali katovi.“ Zvedla palec. „A nakonec, kdybys zůstal klidný, jak jsem ti říkala, nemusel jsi skončit v dražbě. Stál jsi mě hodně!“ Několik dalších žen v Cantorinu mělo očividně stejný vkus. Přehnaně nabídku vyhnaly.

Jak už byl umíněný, zamračil se a podrážděně se škrábal v krátkém vousu. „Pořád říkám, že jsme to všechno měli hodit přes palubu,“ zamumlal. „Ten hledač neměl žádný důkaz, že jsem to měl na palubě."

„Hledači nepotřebují žádné důkazy,“ řekla a posměšně napodobila jeho přízvuk. „Hledači hledají důkazy a hledání bývá bolestné.“ Jestliže už přicházel s tím, co už sám dávno uznal, možná se konečně blížili ke konci celé věci. „V každém případě, Bayle, už jsi sám přiznal, že nijak neuškodí, když Suroth dostane ten obojek a náramky. Nedají se mu nasadit, dokud se někdo nedostane dost blízko, a já neslyšela, že by to někdo dokázal.“ Nedodala, že by na tom nezáleželo, i kdyby to někdo dokázal. Bayle moc neznal ani ty verze Proroctví, které měli na této straně Světového moře, ale umíněně trval na tom, že ani v jedné nestojí, že by měl Drak Znovuzrozený pokleknout před Křišťálovým trůnem. Možná bude nutné vybavit ho tímto mužským a’damem, ale Bayle to neuvidí. „Co se stalo, stalo se, Bayle. Bude-li na nás svítit Světlo, budeme ve službě říši žít dlouho. A teď, říkal jsi, že tohle město znáš. Co je tu k vidění, co se tu dá dělat?“

„Pořád se tu něco slaví,“ přiznával neochotně. Nerad se vzdával svých argumentů, jakkoliv to bylo marné. „Některý oslavy by se ti mohly líbit. Některý asi ne, řekl bych. Jsi dost... vybíravá.“ Co tím myslel? Náhle se zazubil. „Mohli bychom najít nějakou moudrou ženu. Ty tady poslouchají manželské přísahy.“ Přejel si po vyholené polovině lebky a vyvrátil oči nahoru, jako kdyby se snažil na to místo dohlédnout. „Ovšem pokud si vzpomínám na lekci o ‚právech a výsadách‘ mýho postavení, kterou jsi mi dala, tak só’džin se můžou brát jen mezi sebou, takže mě nejdřív musíš osvobodit. Ať se picnu, zatím nemáš ani kousek z toho slíbenýho panství. Mohl bych se znovu pustit do svýho starýho obchodování a panství budeš mít hned.“

Spadla jí brada. Tohle bylo něco nového. Velice velmi nového. Vždycky se pyšnila tím, že je chladnokrevná. K velení se pozvedla skrze své schopnosti a odvahu, byla veteránem z mnoha námořních bitev, bouří a ztroskotání. A právě v této chvíli se cítila jako pulec na své první plavbě, shlížející z vrcholku stěžně, vyděšený a se závratí, kdy se kolem něj točí celý svět a pád do moře mu připadá nevyhnutelný.

„Není to tak snadné,“ namítla a vyskočila, takže musel couvnout. Pravda Světla, jak nesnášela, když jí došel dech! „Propuštění na svobodu vyžaduje, abych ti jako svobodnému muži opatřila živobytí, abych zařídila, že se dokážeš o sebe postarat.“ Světlo! Slova se z ní jenom hrnula, což bylo stejně zlé, jako když mluvila udýchaně. Představila si, jak stojí na palubě. Pomohlo to, trochu. „V tvém případě by to asi znamenalo koupit ti loď,“ pokračovala a konečně mluvila klidněji, „a jak jsi mi připomněl, zatím nemám žádné statky. Kromě toho ti nemůžu dovolit vrátit se k pašování a ty to víš.“ To byla prostá pravda a zbytek vlastně nebyl lež. Za léta na moři dost vydělávala, a i když zlato, jež vlastnila, bylo pro jednoho z urozených jen paběrkem, mohla by za ně koupit loď, pokud by nechtěl přímo velkoloď, a ve skutečnosti nepopřela, že by si ji nemohla dovolit.

Rozpřáhl ruce, další věc, již neměl dělat, a ona se mu po chvíli opřela o rameno a nechala se obejmout. „Bude to v pořádku, holka,“ zamumlal laskavě. „Určitě se to spraví.“

„Nesmíš mi říkat ‚holka‘, Bayle,“ napomenula ho a přes jeho rameno se dívala do ohně. Nějak nemohla zaostřit zrak. Než opustila Tanchiko, rozhodla se za něj vdát. Bylo to jedno z těch bleskových rozhodnutí, jež jí vysloužila její pověst. Možná byl pašerák, ale to mu mohla zarazit, a byl odhodlaný, silný a inteligentní a námořník k tomu. To poslední pro ni vždycky bylo důležité. Akorát že neznala jeho zvyky. Na některých místech v říši žádali o sňatek muži a byli ve skutečnosti uraženi, pokud žena něco jen naznačila. A ona ani nevěděla, jak muže upoutat. Těch několik jejích milenců mělo stejnou hodnost, byli to muži, k nimž mohla přistoupit otevřeně a pak se s nimi v klidu rozloučit, když byl jeden nebo druhý odvelen na jinou loď či povýšen. A teď to byl só’džin. Na spaní s vlastním só’džin nebylo pochopitelně nic špatného, pokud se tím člověk neholedbal. V nohách postele si jako obvykle rozložil rohož, i když na ní nikdy nespal. Ale osvobodit só’džin, zbavit ho jeho práv a výsad, nad nimiž Bayle tolik ohrnoval nost, bylo vrcholem krutosti. Ne, lhala, když se tomu vyhýbala, a ještě horší bylo, že lhala sama sobě. Z celého srdce se chtěla vdát za Bayleho Domona. A byla si hořce nejistá, jestli se dokáže vdát za na svobodu propuštěný majetek.

„Jak má paní přikazuje, tak se stane,“ pronesl v bezstarostném výsměchu formálnosti.

Praštila ho do žeber. Ne tvrdě. Jen natolik, aby zachrčel. Musel se poučit! Už se nechtěla kochat Ebú Darem. Jenom chtěla zůstat, kde je, v Bayleho náručí, aniž by musela o něčem rozhodovat, zůstat tam, kde byli, navěky.

Ozvalo se rázné zaklepání na dveře a ona ho odstrčila. Věděl aspoň to, že se nemá vzpírat. Zatímco si oblékal kabát, ona si roztřásla plisování a pokusila se šaty uhladit, jak si je pomačkala, když si v nich lehla. A zřejmě si je pomačkala dost, i když ležela úplně nehybně. To zaklepání mohlo znamenat předvolání před Suroth nebo komornou, jež se přicházela přesvědčit, zda něco nepotřebuje, ale ať to byl kdokoliv, nechtěla, aby ji viděl ve stavu, jako by se válela po palubě.

Vzdala se zbytečné námahy a čekala, dokud se Bayle nedopne. Pak zaujal polohu, již považoval za vhodnou pro só’džin – jako kapitán na zadní nástavbě, připravený křičet rozkazy, pomyslela si a povzdechla si – a pak štěkla: „Dále!“ Ženu, která otevřela dveře, očekávala ze všeho nejméně.

Bethamin si ji váhavě prohlédla, než vběhla dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře, zhluboka se nadechla, klekla si a škrobeně se narovnala. Její tmavomodré šaty s blesky v červených štítcích vypadaly čerstvě vyprané a vyžehlené. Ostrý protiklad k jejímu vlastnímu pomačkanému vzhledu Egeanin podráždil. „Má paní,“ začala Bethamin nejistě a polkla. „Má paní, prosím, abych si s tebou směla promluvit.“ Pohlédla na Bayleho a olízla si rty. „V soukromí, zlíbí-li se ti, má paní.“

Když Egeanin viděla tuto ženu naposledy, byla v jednom sklepě v Tanchiku a ona jí sundala a’dam z krku a řekla jí, ať si jde. To by stačilo na vydírání, i kdyby byla vysoce urozená! Bezpochyby by obvinění znělo stejně jako osvobození damane. Zrada. Až na to, že to Bethamin nemohla vyjevit, aniž by zároveň neodsoudila sebe.

„Může slyšet všechno, co řekneš, Bethamin,“ opáčila klidně. Pohybovala se v mělkých vodách a nebylo tu místo na nic jiného než klid. „Co chceš?“

Bethamin se přesunula na kolenou a znovu si olízla rty. Pak se z ní začala slova jen hrnout. „Přišel za mnou jeden hledač a přikázal mi pokračovat v našem... v naší známosti a hlásit mu, co děláš.“ Snad aby přestala blekotat, kousla se do spodního rtu a zírala na Egeanin. V tmavých očích měla zoufalý a prosebný výraz, stejně jako v tom sklepě tenkrát.

Egeanin její pohled chladně opětovala. Mělké vody a nečekaný závan větru. Ty podivné rozkazy ohledně Ebú Daru se najednou vysvětlily. Nepotřebovala popis, aby věděla, že to byl stejný muž. Nemusela se ptát, aby věděla, proč Bethamin páchá zradu, když zrazuje hledače. Kdyby došel k závěru, že jeho podezření je dost opodstatněné, aby ji předvedl k výslechu, Egeanin by mu nakonec řekla všechno, co věděla, včetně toho o jistém sklepě, a Bethamin by měla brzy znovu na krku a’dam. Její jedinou nadějí bylo, že Egeanin pomůže se mu vyhnout.

„Vstaň,“ vyzvala ji. „Posaď se.“ Naštěstí tady byla dvě křesla, i když ani jedno nevypadalo příliš pohodlně. „Bayle, myslím, že v té láhvi na příborníku je pálenka.“

Bethamin byla tak roztřesená, že jí Egeanin musela do křesla pomoci. Bayle přinesl dva tepané stříbrné poháry s trochou pálenky a vzpomněl si, že se má uklonit a první podat Egeanin, ale když se vracel k příborníku, všimla si, že si nalil také. Stál tam, s pohárem v ruce, a pozoroval je, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Bethamin na něj jen kulila oči.

„Myslíš si, že ses ocitla nad narážecím kůlem,“ řekla Egeanin a sul’dam sebou trhla a poděšeným pohledem se k Egeanin vrátila. „Mýlíš se, Bethamin. Jediný skutečný zločin, který jsem spáchala, byl ten, že jsem tě osvobodila.“ Nebyla to tak docela pravda, ale nakonec vložila mužský a’dam Suroth do rukou sama. A mluvit s Aes Sedai nebyl zločin. Hledač mohl mít podezření – v Tanchiku se snažil poslouchat za dveřmi – ale ona nebyla sul’dam, pověřená chytáním marath’damane. Přinejhorším to znamenalo napomenutí. „Dokud se nedozví o tomhle, nemá důvod mě zatýkat. Jestli chce vědět, co říkám, nebo cokoliv, co se mě týká, řekni mu to. Jenom si pamatuj, že jestli se rozhodne mě zatknout, předhodím mu tebe.“ Ta připomínka ji mohla uchránit jen před tím, kdyby si Bethamin najednou začala myslet, že pro sebe vidí bezpečnou cestu ven, když obětuje ji. „A nebude mě ani muset nutit.“

K jejímu překvapení se sul’dam hystericky rozchechtala. Až se Egeanin předklonila a vrazila jí facku.

Bethamin si mrzutě třela tvář, když říkala: „On ví skoro všechno kromě toho, co se stalo v tom sklepě, má paní.“ A začala popisovat fantastickou síť zrady, spojující Egeanin, Bayleho a Suroth a možná i samotnou Tuon s Aes Sedai a marath’damane a damane, jež bývaly Aes Sedai.

Bethamin brzy v panice přeskakovala od jednoho neuvěřitelného obvinění k druhému, a Egeanin brzy začala popíjet pálenku. Jen upíjela. Byla klidná. Ovládala se. Byla... Tohle bylo ještě horší než mělčina. Plula u závětrného břehu a sám Oslepitel se vezl v té vichřici a přicházel jí ukrást oči. Bayle chvíli poslouchal a vyvaloval oči stále víc a pak jedním douškem vypil celý pohár tmavé tekutiny. Ulevilo se jí, když ho viděla tak vyděšeného, a cítila se provinile, že se jí ulevilo. Nevěřila, že je vrah. Kromě toho uměl používat ruce, ale s mečem to zvládal jenom průměrně. Se zbraní nebo s holýma rukama, vznešený pán Turak by Bayleho vykuchal jako kapra. Jediným důvodem, proč to vůbec zvažovala, bylo, že v Tanchiku byl se dvěma Aes Sedai. Celá ta věc byl holý nesmysl. Musel být! Ty dvě Aes Sedai nebyly součástí žádného spiknutí, byla to jen náhoda. Pravda Světla, byly to ještě skoro holky a skoro nevinné, příliš měkkosrdcaté, aby daly na její radu, že mají hledači podříznout krk, pokud to půjde. Škoda. Ony jí ten mužský a’dam předaly. Na páteři se jí začal tvořit led. Kdyby hledač zjistil, že se a’damu chtěla zbavit tak, jak ty Aes Sedai navrhovaly, kdyby to někdo zjistil, byla by odsouzena za zradu, jako kdyby se jí podařilo ho hodit do hlubiny. A nejsi vinná? tázala se sama sebe. Temný jí přicházel ukrást oči.

Bethamin se po tvářích koulely slzy a pohár si tiskla k prsům. Třásla se jako osika a zírala na Egeanin, nebo možná na něco za ní. Něco strašného. Oheň místnost ještě příliš nevyhřál, ale Bethamin se na čele perlil pot. „...a jestli zjistí to o Renně a Setě,“ blekotala, „bude to vědět jistě! Přijde si pro mě a pro ostatní sul’dam! Musíš ho zarazit! Jestli mě zatkne, sdělím mu tvoje jméno! Udělám to!“ Náhle do sebe obrátila pohár a hltala obsah, až se málem dávila, a pak ho natáhla k Baylemu, aby jí dolil. Ten se nepohnul. Vypadal jako praštěný palicí.

„Kdo jsou Renna a Seta?“ zeptala se Egeanin. Byla stejně vyděšená jako sul’dam, ale jako vždycky si udržovala jako útes tvrdý výraz. „Co o nich může hledač zjistit?“ Bethamin odvrátila oči, odmítala se na ni podívat, a Egeanin to náhle došlo. „Ony jsou sul’dam, že, Bethamin? A taky skončily v obojku, jako ty.“

„Slouží Suroth,“ fňukala ta žena. „Ale nikdy jim nebude dovoleno se spojit. Suroth to ví.“

Egeanin si unaveně přetřela oči. Nakonec to možná opravdu bylo spiknutí. Nebo možná Suroth skrývala ty dvě, aby chránila říši. Zpráva, že sul’dam jsou ženy, jež se mohou naučit usměrňovat, by mohla říší pořádně otřást. Rozhodně otřásla jí. Bethamin neosvobodila z povinnosti. V Tanchiku se změnilo tolik věcí. Už nevěřila, že každá žena, která dokáže usměrňovat, si zaslouží být na obojku. Zločinkyně určitě, a možná ty, které odmítnou složit přísahu Křišťálovému trůnu, a... Nevěděla. Kdysi byl její život tvořen jako skála pevnými jistotami, jako kdyby jej vedly hvězdy, které nikdy nezklamou. Chtěla svůj starý život zpátky. Chtěla aspoň pár jistot.

„Myslela jsem,“ začala Bethamin. Jestli si nepřestane pořád lízat rty, žádné jí nezbydou. „Má paní, kdyby ten hledač... měl nehodu... to nebezpečí by možná pominulo s ním.“ Světlo, ta ženská věřila, že existuje spiknutí proti Křišťálovému trůnu, a byla ochotná to nechat plavat, aby si zachránila kůži!

Egeanin vstala a sul’dam neměla jinou volbu než ji následovat. „Promyslím si to, Bethamin. Budeš mne navštěvovat každý den, kdy budeš mít volno. Rozumíš? Nebudeš dělat nic než své povinnosti a to, co ti řeknu.“ Bethamin pochopila. Tolik se jí ulevilo, že nebezpečí vyřídí někdo jiný, že znovu poklekla a políbila Egeanin ruku.

Egeanin ji málem doslova vypakovala z místnosti, zavřela za ní dveře a hodila pohár do krbu. Ten narazil do cihel, odrazil se a skulil na kobereček před krbem. Udělal se na něm zub. Jako kdyby ji opustily síly. Hledač spletl měsíční paprsky a náhodné okolnosti do dusivé oprátky. Pokud z ní neudělají majetek. Při té představě se zachvěla. Ať udělala cokoliv, ten hledač ji měl v hrsti.

„Můžu ho zabít.“ Bayle zaťal ruce v pěst. „Jak si vzpomínám, je to takovej hubeňour. Je zvyklej, že ho každej na slovo poslechne. Nebude čekat, že mu někdo zlomí vaz.“

„Nenajdeš ho, Bayle. Nesejde se s ní dvakrát na stejném místě, a i kdybys ji dnem i nocí sledoval, mohl by být v převleku. A nemůžeš zabít každého muže, který s ní promluví.“

Narovnala se, došla ke stolu, kde měla psací soupravu, a otevřela víko. Byly na ní vyřezávané vlny a uvnitř skleněný a stříbrný kalamář a stříbrná nádobka na písek. Věnovala jí ji matka, když dostala první velení. Úhledně naskládané listy kvalitního papíru byly ozdobeny její nově propůjčenou pečetí, mečem a opletenou kotvou. „Napíšu ti propouštěcí papíry,“ prohlásila a namočila stříbrné pero, „a dám ti dost peněz, aby sis mohl zaplatit cestu.“ Pero klouzalo po papíru. Vždycky uměla dobře psát. Zápisy v lodním deníku musely být čitelné. „Obávám se, že na koupi lodě to stačit nebude, ale víc ti dát nemůžu. Odjedeš na první vhodné lodi. Ohol si i zbytek vlasů, pak bys neměl mít problémy. Pořád je to šok, vidět holohlavé muže bez paruky, ale zatím nikdo –“ Vykulila očí, když jí Bayle vytrhl papír zpod pera.

„Když mě osvobodíš, tak mi nebudeš moct dávat rozkazy,“ podotkl. „Kromě toho musíš zajistit, že se o sebe dokážu postarat, až mě osvobodíš.“ Strčil list do ohně a díval se, jak černá a kroutí se. „Loď, říkala jsi, a já chci, abys slovo dodržela.“

„Poslouchej dobře,“ pronesla svým nejlepším velitelským hlasem, avšak na něj to žádný dojem neudělalo. Muselo to být těmi prokletými šaty.

„Potřebuješ posádku,“ skočil jí do řeči, „a já ti ji můžu najít, i tady.“

„A k čemu mi bude posádka? Nemám loď. A i kdybych ji měla, kam bych mohla odplout, aby mě ten hledač nenašel?"

Bayle pokrčil rameny, jako by to nebylo důležité. „Nejdřív posádku. Poznal jsem toho mládence v kuchyni, toho s holkou na klíně. Přestaň se šklebit. Trocha líbání ještě nikomu neuškodila.“

Narovnala se, připravena ho rázně odkázat do patřičných mezí. Přece se mračila, nešklebila se, a ti dva se na veřejnosti osahávali jako zvířata, a on byl její majetek! Nesměl s ní takhle mluvit!

„Jmenuje se Mat Cauthon,“ pokračoval Bayle, třebaže ona otevřela pusu. „Podle šatů se dostal do světa a hodně toho viděl. Když jsem ho viděl poprvý, měl na sobě venkovskej kabátek, co mu z něj ještě čouhala sláma, a utekl trollokům na místě, kterýho se bojej dokonce i trolloci. Naposledy hořela polovina Bílýho Mostu a jeho a jeho kamarády se snažil zabít jeden myrddraal. Já sám to neviděl, ale klidně tomu věřím. Každej, kdo dokáže přežít trolloky a myrddraala, podle mě za něco stojí. Zvlášť teď.“

„Jednou,“ zavrčela, „se budu muset na ty trolloky a myrddraaly, o kterých pořád mluvíš, podívat.“ Ti tvorové nemohli být ani z poloviny tak děsiví, jak je popisoval.

Zazubil se a potřásl hlavou. Věděl, co si o těch takzvaných zplozencích Stínu myslí. „A ještě lepší je, že mladej pán Cauthon měl na mý lodi společníky. Taky dobrý chlapy. Jednoho určitě znáš. Toma Merrilina.“

Egeanin zadržela dech. Merrilin byl velice chytrý stařík. Nebezpečný stařík. A byl s těmi dvěma Aes Sedai, když poznala Bayleho. „Bayle, je tady nějaké spiknutí? Řekni mi to. Prosím.“ Nikdo neprosil majetek, dokonce ani só’džin. Ne, pokud něco nutně nepotřeboval.

Znovu potřásl hlavou, opřel se o krbovou římsu a zamračil se do plamenů. „Aes Sedai pletichaří tak, jako ryby plavou. Dokážou něco upytlíkovat se Suroth, ale otázka je, jestli ona dokáže to něco upytlíkovat s nima. Viděl jsem, jak se dívá na damane, jako by to byli vořeši plný blech a nakažlivejch chorob. Dokázala by vůbec promluvit s Aes Sedai?“ Vzhlédl a v očích měl upřímný výraz, nic neskrýval. „Tohle je pravda. Na hrob mý báby, o žádným spiknutí nic nevím. Ale i kdybych věděl o deseti, nedovolil bych, aby ti ten hledač nebo kdokoliv jinej ublížil, ať to stojí, co to stojí.“ Něco takového mohl věrný só’džin říct. No, žádný só’džin, o kterém kdy slyšela, by nebyl tak otevřený, ale pocity byly stejné. Jenže ona věděla, že to tak nemyslel, že by takhle nikdy neuvažoval.

„Děkuju, Bayle.“ Vyrovnaný tón byl pro velení nutný, ale ona byla hrdá, že se i tváři vyrovnaně. „Najdi toho pana Cauthona a Toma Merrilina, jestli to půjde. Třeba se dá něco podniknout.“

Než odešel, zapomněl se poklonit, ale ji ani nenapadlo mu za to vynadat. A nechtěla ani, aby ji dostal hledač. Bylo třeba ho za každou cenu zastavit. K tomuto rozhodnutí došla, než osvobodila Bethamin. Nalila si prohnutý pohár po okraj. Hodlala se opít do němoty, ale místo toho tam jen seděla a hleděla do tmavé tekutiny. Za každou cenu. Světlo, není o nic lepší než Bethamin! Ale to na věci nic nezměnilo. Za každou cenu.