Srdce zimy

28 Dárek v plátěném pytli

Ráno poté, co Mat slíbil pomoc Teslyn, pokud to půjde – a Joline a té Edesině, kterou ještě ani okem nespatřil! – ohlásila Tylin, že odjíždí z města.

„Suroth mi ukáže, kolik Altary ovládám teď, holoubku,“ řekla. Její nůž byl zaražený do sloupku u postele a oba ještě leželi v pomačkaných pokrývkách, Mat jen se šátkem zakrývajícím jizvu na krku, ona tak, jak přišla na svět. A pleť měla hladkou jako satén. Dlouhým, nazeleno nalakovaným nehtem mimoděk sledovala jeho ostatní jizvy. Různými způsoby jich získal pěknou sbírku, i když ne proto, že by se tomu snad nesnažil vyhnout. Jeho kůže by na dražbě moc nepřinesla, to bylo jisté, jenže Tylin jizvy fascinovaly. „Vlastně to nebyl nápad. Tuon si myslí, že mi to... pomůže... když to uvidím na vlastní oči a ne jenom na mapě, a co ta holka navrhne, to Suroth udělá. Ale ráda by to byla udělala už včera. Povezeme se na to’raken, takže to zvládneme rychle. Zřejmě urazí až sto mil za den. Ach, netvař se tak nešťastně, selátko. Nebudu tě nutit lézt na ty tvory.“

Mat si oddechl úlevou. Ale nevadila mu vyhlídka na let. Ten by se mu vlastně mohl docela líbit. Jenomže když opustí Ebú Dar na delší dobu, jen Světlo ví, jestli Teslyn nebo Joline nebo dokonce ta Edesina nezačnou být netrpělivé a neudělají nějakou hloupost, nebo s jakou pitomostí přijde Beslan. Beslan mu dělal stejné starosti jako ty ženské. Tylin, vzrušená představou, že poletí na jednom ze seanchanských zvířat, připomínala orla ještě víc než obvykle.

„Budu pryč jenom týden, cukroušku. Hmmm.“ Zeleným nehtem sledovala půl lokte dlouhou a svraštělou jizvu, jež se mu táhla přes žebra. „Mám tě uvázat k posteli, abych věděla, že budeš v pořádku, než se vrátím?“

Mat její šibalský úsměv opětoval jedním ze svých nejpodmanivějších, ale dalo mu to práci. Byl si celkem jistý, že žertuje, ale ne úplně. Dneska mu vybrala šaty tak jasně rudé, až z nich bolely oči. Jenom na kabátě a na plášti byly kytičky, pak měl svůj černý kabát a šátek. A vedle bílé krajky u krku a na zápěstí vypadal zbytek ještě rudější. Přesto si je oblékl, jak se nemohl dočkat, až vypadne z komnat. S Tylin bylo moudré nebýt si ničím jistý. Nakonec by nemusela žertovat.

Jak se ukázalo, Tylin Surothinu netrpělivost v nejmenším nepřeháněla. Za dvě hodiny podle drahocenných hodin v Tylinině obývacím pokoji, daru od Suroth, už doprovázel královnu do přístavu. No, Suroth a Tylin jely v čele asi dvacítky urozených, kteří je měli doprovázet, a sbírky só’džin s polovinou hlavy vyholenou, klanících se urozeným a na všechny ostatní koukajících svrchu, a on jel za nimi na Okovi. „Mazlíček“ altarské královny nemohl jet s urozenými, k nimž nyní patřila i Tylin. Ne že by byl dědičným sluhou nebo někým na stejné úrovni.

Urození a většina só’džin se vezla na skvělých zvířatech, štíhlých klisnách s klenutými šíjemi a drobným krokem a mohutných valaších s ohnivýma očima a silnými kohoutky. Jeho štěstí zřejmě nemělo na koňské dostihy naprosto žádný vliv, přesto by byl vsadil Oka proti kterémukoliv z nich. Klabonosý ryzák nevypadal nic moc, ale Mat si byl jistý, že by dokázal předběhnout skoro všechna ta ukázková zvířata na krátkou vzdálenost a na dlouhou by je předhonil všechna. Po tak dlouhé době ve stájích byl Oko hravý, když už nemohl běhat, a vyžadovalo to veškerou Matovu obratnost – no, obratnost, k níž nějak přišel s těmi vzpomínkami jiných mužů – aby ho zvládl. Ale v polovině cesty k přístavu už ho poměrně dost bolela zraněná noha v kyčli. Jestli měl Ebú Dar brzy opustit, bude to muset být po moři nebo s Lucovým cirkusem. Měl dobrou představu, jak toho chlapa donutit odjet před příchodem jara, kdyby na to přišlo. Sice to byla nejspíš dost nebezpečná představa, ale neměl moc na vybranou. Druhá možnost byla ještě o něco nebezpečnější.

Vzadu nebyl sám. Za ním ve dvoustupu pochodovalo přes padesát lidí. Naštěstí měli přes průsvitné šaty, které obvykle nosívali, silnou vlnu. Někteří vedli soumary s proutěnými koši plnými lahůdek; urození se bez svých sluhů prostě neobešli. Vlastně si zřejmě mysleli, že s tak malým počtem budou špatně spát. Da’covale málokdy zvedli oči od dlažby a tvářili se pokorně. Kdysi viděl, jak jednoho da’covale, žlutovlasého muže asi v jeho věku, poslali na bičování, a ten si ozlomkrk běžel pro nástroj vlastního trestu. Nesnažil se to odkládat ani se někde schovat, natož se tomu vyhnout. Mat takovým lidem nerozuměl ani za mák.

Před ním jelo šest sul’dam, v krátkých rozdělených sukních jim byly vidět kotníky. U jedné dvou to byly moc hezké kotníky, ale seděly v sedlech, jako by taky patřily k urozeným. Kapuce plášťů se štítky s blesky jim visely na záda a pláště se vlnily ve větru, jako by jim zima nevadila, nebo se je neodvažovala obtěžovat. Dvě si vedle koně vedly na vodítku damane.

Mat si ty ženy nenápadně prohlížel. Jedna damane, malá, se světle modrýma očima, byla stříbrným a’damem spojena s obtloustlou sul’dam s olivovou pletí, kterou viděl, jak vede na procházku Teslyn. Tmavovlasá damane odpovídala na jméno Pura. Na její hladké tváři byla jasně patrná aessedaiovska bezvěkost. Mat Teslyn tak úplně nevěřil, když tvrdila, že se z ní stala skutečná damane, ale když se prošedivělá sul’dam sklonila v sedle a něco pověděla ženě, která bývala Rymou Galfrey, Pura se zasmála a nadšeně zatleskala.

Mat se zachvěl. Kdyby se jí pokusil sundat a’dam z krku, zatraceně jistě by volala o pomoc. Světlo, o čem to uvažuje? Už tak bylo dost zlé, že má na krku tři Aes Sedai, za něž musí vytahovat slaninu z ohně – Světlo ho spal, zřejmě do toho spadl pokaždé, kdykoliv se otočil! – už to bylo dost zlé, aniž by uvažoval o tom, že jich z Ebú Daru dostane víc.

Ebú Dar byl velkým námořním přístavem, bylo tady možná největší přístaviště ve známém světě, a mola vypadala jako dlouhé šedé kamenné prsty, jež ukazovaly z nábřeží vedoucího podél celého města. Skoro všechna kotviště zabrala seanchanská plavidla všech velikostí. Posádky v ráhnoví nadšeně jásaly, když kolem projížděla Suroth, hromobití hlasů volalo její jméno. Muži na ostatních lodích mávali rukama a taky křičeli, i když mnozí asi nevěděli, koho vlastně zdraví. Nepochybně si mysleli, že se to od nich čeká. Na těch plavidlech vítr vanoucí přístavem zvedal zlaté včely Illianu, půlměsíc Tearu a zlatého jestřába Mayeneru. Rand zřejmě kupcům nenařídil, že mají přestat obchodovat se Seanchany drženými přístavy, nebo se sem ti kupci dostali za jeho zády. Matovi se zablýskly barvy před očima, až musel zatřást hlavou. Většina kupců by obchodovala i s vrahem své matky, pokud by jim to přineslo zisk.

Nejjižnější molo bylo prázdné a seanchanští důstojníci s tenkými chocholy na lakovaných přilbách čekali, aby mohli Suroth a Tylin předat na velkou veslici, jež tu na ně čekala. Tylin ještě Mata naposledy políbila a skoro mu vyrvala vlasy, jak mu stahovala hlavu dolů poté, co ho štípla do zadku, jako by se nikdo nedíval! Suroth se netrpělivě mračila, dokud se Tylin neusadila v lodici, a nepřestala se mračit i potom. Ukazovala prstem Alwhin, své só’džin, a ta neustále přelézala lavice, jak jí podávala to či ono.

Důstojníci se zbylým urozeným hluboko poklonili, ale ti si museli dolů po žebřících slézt sami jen s pomocí svých só’džin. Sul’dam pomohly do člunů damane a bíle oděným lidem nepomohl nikdo naložit koše a sebe. Brzy už čluny mířily přes přístav k místu, kde byli, jižně od Rahadu, drženi rakeni a to’raken, proplétaly se mezi rozlezlou zakotvenou flotilou seanchanských lodí a desítkami zajatých plavidel Mořského národa. Hodně z nich zřejmě bylo předěláno a mělo žebrované seanchanské plachty a jiné lanoví. I na nich byly seanchanské posádky. Kromě hledaček větru, na něž se snažil nemyslet, a několika těch, kteří byli prodáni, byli všichni přeživší Atha’an Miere v Rahadu a s ostatními da’covale čistili zanesené kanály. A s tím on nemohl nic dělat. Nic jim nedlužil, měl toho již tak na talíři víc, než mohl zvládnout, a stejně nemohl nic udělat. A tím to končilo!

Chtěl okamžitě odjet, aby už měl lodě Mořského národa za sebou. Nikdo v přístavu mu nevěnoval sebemenší pozornost. Důstojníci odešli, jakmile čluny odrazily. Někdo, nevěděl kdo, odvedl nákladní koně. Námořníci vyšplhali do ráhnoví a vraceli se ke své práci a příslušníci cechu nakladačů už tlačili dlouhá těžká kolečka naložená žoky, bednami a sudy. Kdyby ale odjel příliš brzy, Tylin by mohlo napadnout, že chce vyjet z města, a poslala by pro něj, a tak Oka postavil na konec mola a mával jako naprostý idiot, dokud nebyla tak daleko, že ho bez dalekohledu nemohla vidět.

Přes bolest v noze jel pomalu podél celého nábřeží. Pohledu na přístav se vyhýbal. Střízlivě odění kupci se dívali, jak nakládají či vykládají jejich náklad, a občas podstrčili měšec někomu v zelené kožené vestě, aby se s jejich zbožím zacházelo opatrněji, či ho doručili rychleji, i když dělníci pracovali ze všech sil. Jižané se zřejmě vždy pohybovali poklusem, dokud slunce nestálo v nadhlavníku, kdy se tady dala na slunci smažit vajíčka, a jak teď byla obloha šedá a od moře vál prudký vítr, bude zima, ať už bude slunce stát kdekoliv.

Když se Mat dostal na úroveň Mol Hara, napočítal víc než dvacet sul’dam hlídkujících v přístavu s damane. Strkaly nos do člunů odplouvajících k zakotveným lodím, jež nebyly seanchanské, a lezly na připlouvající plavidla, připravená zakotvit, i na ta, jež vytahovala kotvy. Byl si docela jistý, že tu budou. Takže zbýval Valan Luca. Jediná další možnost byla příliš riskantní, aby se dala použít jinak než v nouzi nejvyšší. Luca také nebyl žádná jistota, ale byla to jediná skutečná možnost, která mu zbývala.

V Tarasinském paláci slezl z Oka a zpod sedla vytáhl svou hůl. Nechal štolbu koně odvést a odkulhal dovnitř. Noha ho skoro neunesla. Možná by ho bolesti zbavila horká lázeň. Potom snad bude moci myslet. Lucu bylo třeba překvapit, ale než dojde na Lucu, musel překonat ještě pár malých problémů.

„Aha, tady jsi,“ řekl Noal a zjevil se přímo před ním. Mat staříka jen párkrát zahlédl od chvíle, kdy ho dostal do postele, ale teď vypadal odpočatě a měl vykartáčovaný šedý kabát, což byl div, když člověk vzal v úvahu, že každý den zmizel ve městě a vracel se do paláce až v noci. Upravil si kousek krajky na manžetách a důvěrně se usmál, čímž odhalil mezery mezi zuby. „Něco plánuješ, urozený pane Mate, a já bych ti rád nabídl své služby.“

„Zrovínka hodlám přestat zatěžovat svou nohu,“ prohlásil Mat co nejlhostejněji. Noal vypadal docela neškodně. Podle Harnana vyprávěl před spaním příběhy, které Harnan a ostatní Rudé paže přímo hltali, dokonce i ten o místě zvaném Shibouya, údajně až za Aielskou pustinou, kde ženy, které můžou usměrňovat, mají tetované obličeje, za víc než tři sta zločinů je trest smrti a pod horami žijí obři větší než ogierové, s tvářemi pod břichem. Tvrdil, že tam byl. Nikdo, kdo vykládal takové pohádky, nemohl být nebezpečný. Na druhou stranu, když ho Mat jedinkrát viděl zacházet s těmi dlouhými dýkami, které nosil pod kabátem, rozhodně vypadal nebezpečně. Podle toho, jak s nimi zacházel, bylo zřejmé, že je na ně zvyklý. „Jestli naplánuju něco jinýho, vzpomenu si na tebe.“

Noal, stále s úsměvem, si poklepal ze strany na nos. „Ještě mi nevěříš. To je pochopitelný. Ale kdybych ti chtěl nějak ublížit, stačilo by zůstat tu noc stranou. Máš to v očích. Už jsem viděl velký muže, co mají něco za lubem, a zločince černý jako Jáma smrti. Pak se jim v očích objeví ten výraz, když plánují něco nebezpečnýho, o čem nechtějí nic vědět.“

„Mám jenom unavený oči,“ zasmál se Mat a opřel se o hůl. Tak velcí muži mají něco za lubem? Ten stařík je nejspíš viděl v té své Shibouye s obry. „Za tu noc ti jsem vděčný, to víš. Kdybych pro tebe mohl ještě něco udělat, tak si řekni. Ale teď si jdu dát horkou koupel."

„Pije ten gholam krev?“ zeptal se Noal a chytil za ruku Mata, jenž již kulhal pryč.

Světlo, přál si, aby se o tom nezmínil tam, kde ho stařík slyšel. Přál si, aby mu o tom tvorovi Birgitte nikdy nebyla řekla. „Proč se ptáš?“ Gholamové se živili krví. Nic jiného nejedli.

„Včera v noci našli dalšího muže s rozervaným hrdlem, akorát že tentokrát na něm ani na povlečení nebyla krev. Neříkal jsem ti o tom? Byl v hostinci u Moldinské brány. Jestliže ten tvor opustil město, tak je zpět.“ Podíval se za Mata a někomu se hluboko uklonil. „Kdybys změnil názor, jsem ti vždycky k dispozici,“ pronesl tišeji, když se narovnával.

Mat se ohlédl přes rameno. Pod zlaceným kandelábrem tu stála Tuon a pozorovala ho přes závoj. Tedy aspoň se na něj dívala. Letmo na něj pohlédla? Jako vždycky se ve chvíli, kdy si jí všiml, otočila a odplula, jen jí plisované sukně tiše šustily. Dnes s sebou nikoho neměla.

Podruhé toho dne se Mat zachvěl. Škoda že ta holka neodjela se Suroth a Tylin. Když muž dostane bochník chleba, nemá si stěžovat, že schází pár drobků, ale Aes Sedai a Seanchané, gholam, který mu jde po krku, starci, kteří všude strkají nos, a hubené holky, jež na něj civí, z toho by dostal psotník snad každý. Možná by neměl plýtvat časem, ale nahřívat si nohu.

Když si poslal Lopina pro zbytek svých šatů v Beslanově skříni na hračky, cítil se mnohem lépe. A Nerim šel najít Juilina. Noha ho bolela jako ďas a při chůzi kulhal, ale pokud nechtěl plýtvat časem, tak by se měl dát do práce. Chtěl z Ebú Daru zmizet dřív, než se Tylin vrátí, a tím získá deset dní. Méně, čistě pro jistotu.

Když se ve dveřích do ložnice udeřil chytač zlodějů do čela, Mat se právě v té chvíli prohlížel v Tylinině vysokém stojacím zrcadle. Rudý... oděv... byl nacpaný v šatníku s ostatními hábity, které mu dala. Třeba je využije její příští mazlíček. Oblékl si ten nejprostší kabátec, jaký vlastnil, z kvalitního modrého sukna bez jediného stehu výšivky. Na takový kabát mohl být muž hrdý, aniž by na něj všichni civěli. Slušný kabát.

„Možná kousek krajky,“ zamumlal a přejel si prstem po límci košile. „Jen kousíček.“ Když na to přišlo, tak to byl vážně tuze obyčejný kabát. Skoro střízlivý.

„Já o krajkách nic nevím,“ podotkl Juilin. „Proto sis mě zavolal?“

„Ne, jasně že ne. Čemu se tak křeníš?“ On se jen nekřenil, usmíval se doslova od ucha k uchu.

„Jsem šťastný, to je všechno. Suroth je pryč a já jsem šťastný. Jestli ses mě nechtěl ptát na krajky, tak na co teda?“

Krev a zatracený popel! Ta žena, o kterou se zajímal, musela být jedna ze Surothiných da’covale! Jedna z těch, které zůstaly tady. Žádný jiný důvod k tomu, aby se staral, jestli tu Suroth je nebo není, mít nemohl, natož aby byl kvůli tomu šťastný. A on jí chtěl sebrat jednu z jejího majetku! No, ve srovnání s párkem damane to nakonec možná nebylo tak hrozné.

Dokulhal k Juilinovi, položil mu ruku kolem ramen a odvedl ho do obývacího pokoje. „Potřebuju šaty pro damane na ženu asi takhle velkou,“ ukázal si zhruba k rameni, „a hubenou.“ Předvedl Juilinovi svůj nejvážnější úsměv, ale jeho veselí znatelně přešlo. „Taky potřebuju troje šaty sul’dam a a’dam. A napadlo mě, že chlap, kterej ví nejlíp, jak něco ukrást, aby ho při tom nechytili, bude chytač zlodějů.“

„Já jsem chytač zlodějů,“ zavrčel Juilin a setřásl Matovu ruku, „ne zloděj!“

Mat se přestal usmívat. „Juiline, víš, že jedinej způsob, jak dostat ty sestry z města, je, když si stráže budou myslet, že jsou pořád damane. Teslyn a Edesina na sobě mají, co je zapotřebí, musíme však převlíknout Joline. Suroth se vrátí za deset dní. Jestli do tý doby nezmizíme, tak až odejdem, ta tvoje krasavice zůstane z největší pravděpodobnosti jejím majetkem.“ Nemohl se zbavit pocitu, že pokud nebudou pryč do té doby, neodejde nikdo z nich. Světlo, v tomhle městě by se mohl člověk v domě utřást k smrti.

Juilin vrazil pěsti do kapes svého tmavého tairenského kabátu a zlobně se na něj mračil. Vlastně se mračil skrze něj na něco, co se mu rozhodně nelíbilo. Nakonec udělal obličej a zabručel: „Nebude to snadné.“

V následujících dnech nebylo nic snadné. Služebné se jeho novým šatům smály. Vlastně jeho starým šatům. Křenily se a v jeho doslechu se sázely, jak rychle se dokáže převlíknout, až se Tylin vrátí – většina si zřejmě myslela, že poběží chodbami a bude ze sebe všechno strhávat, jakmile uslyší, že přichází – ale on jim nevěnoval pozornost. Kromě té části o Tylinině návratu. Když se o něm zmínila první služka, málem vyskočil z kůže, protože se polekal, že se opravdu vrací.

Většina žen a skoro všichni muži usoudili, že když změnil šaty, hodlá odejít. Utéci, říkali nesouhlasně, a dělali, co mohli, aby mu překáželi. V jejich očích byl on mastí na Tylinin bolavý zub a nechtěli, aby se vrátila a pokousala je za to, že je pryč. Kdyby nezajistil, že Lopin nebo Nerim budou pořád v Tylininých komnatách hlídat jeho věci, šaty by byly zmizely znovu, a Oko setrval ve stájích jen díky Vaninovi a Rudým pažím.

Mat je v jejich přesvědčení ještě utvrzoval. Až odejde a zároveň zmizí dvě damane, lidé si to určitě budou spojovat, ale když byla Tylin pryč a jeho záměr uprchnout před jejím návratem jasný, aspoň z toho nebude nikdo vinit ji. Každý den, ať pršelo anebo svítilo slunce, projížděl Oka kolem stájí, každý den o něco déle, jako by se mu snažil zlepšit kondici. Což také byla pravda, jak si uvědomil. Noha i bok ho stále bolely, ale usoudil, že by zvládl až deset mil, než bude muset sesednout. No, osm mil určitě.

Když bylo hezky, sul’dam často braly damane na procházku tam, kde cvičil. Seanchanky věděly, že není Tylininým majetkem, ale na druhou stranu slyšel, jak ho některé nazývají její hračkou! Tylinina tretka, tak mu říkaly, jako by to bylo jméno! Nebyl pro ně dost důležitý, aby zjišťovaly, zda má jiné. Pro ně člověk buď byl da’covale, nebo ne, a tahle polovičatost je nekonečně bavila. Projížděl se za smíchu sul’dam a snažil se sám sobě namluvit, že je to prospěšné. Čím víc lidí bude moci říct, že pracoval na svém útěku před Tylininým návratem, tím lépe pro ni. Jenom to nebylo příliš příjemné pro něj.

Občas mezi prováděnými damane zahlédl tváře Aes Sedai, kromě Teslyn tu byly tři, ale netušil, jak vypadá ta Edesina. Mohla to být ta malá bledá žena, která mu připomínala Moirain, nebo ta vysoká se stříbřitě plavými vlasy nebo ta štíhlá černovláska. Jak tak pluly vedle sul’dam, mohly se procházet o své vůli, nebýt lesklého obojku kolem jejich krku a vodítka vedoucího k zápěstí sul’dam. Teslyn se tvářila stále zachmuřeněji a zírala upřeně před sebe. Pokaždé se také tvářila odhodlaněji. A taky možná vylekaně. Začal si kvůli ní a její netrpělivosti dělat starosti.

Rád by ji byl uklidnil – nepotřeboval, aby mu ty staré vzpomínky připomínaly, že odhodlání ve spojení se strachem může lidi zabít, jenomže ony to potvrzovaly – chtěl ji uklidnit, ale neodvažoval se znovu přiblížit ke kotcům v podkroví. Tuon dál stávala za ním, když se otočil, a zírala na něj nebo po něm letmo koukla nebo co to dělala, a mnohem častěji, než aby mu to nevadilo. Ale ne zas tak často, aby si začal myslet, že ho sleduje. Proč by to dělala? Ale bylo to poměrně často. Občas s ní byla její só’džin Selucia a tu a tam i Anath, i když ta divná vysoká žena zřejmě z paláce po nějaké době zmizela, přinejmenším nebyla vidět na chodbách. Zaslechl, že je v „ústraní", ať už to znamenalo cokoliv, a on si jen přál, aby tam byla vzala i Tuon. Pochyboval, že by ta holka podruhé uvěřila, že nese cukroví hledačkám větru. Možná ho chtěla pořád koupit. Pokud ano, tak stále nechápal proč. Nikdy nepochopil, co přitahuje ženu k muži – zjevně měly oči navrch hlavy kvůli těm nejobyčejnějším chlapíkům – ale věděl, že ať už říká Tylin cokoliv, on sám není žádný krasavec. Ženy lhaly, aby dostaly muže do postele, a lhaly ještě víc, když už ho tam měly.

V každém případě byla Tuon jen protivná, jako moucha v uchu. Nic víc. Na to, aby se začal potit, by to chtělo víc než kvákající báby nebo civící holky. Avšak Tylin, ač byla pryč, na to stačila. Kdyby se vrátila a chytila ho, jak se připravuje zmizet, mohla by změnit názor na jeho prodej. Nakonec nyní byla sama vznešenou paní a on si byl zcela jistý, že si brzy vyholí vlasy do úzkého pruhu, jako správná seanchanská vysoce urozená. A kdo ví, co udělá pak? Z Tylin se trochu potil, ale z toho ostatního byl potem přímo zlitý.

Dál poslouchal, když mu Noal a občas i Tom vykládali o gholamových vraždách. Každou noc došlo k nové, i když nikdo kromě těch dvou a jej si to zřejmě nespojil. Mat se co nejvíc držel na otevřeném prostranství a pokud možno mezi lidmi. Přestal spát v Tylinině posteli a nikdy nespal dvě noci po sobě na stejném místě. Když to znamenalo strávit noc na seníku u stájí, aťsi, nespal na seníku poprvé, i když si nevzpomínal, že by ho kdy seno tolik píchalo přes šaty. Přesto bylo lepší spát v seně než si nechat podříznout krk.

Toma vyhledal hned poté, co se rozhodl osvobodit Teslyn, a našel ho v kuchyni, jak nad kuřetem v medu klábosí s kuchařkami. Tom vycházel stejně dobře s kuchaři jako se sedláky, kupci a šlechtici. Dokázal vyjít s každým, tenhle Tom Merrilin, posbírat všechny drby a poskládat si je do celkového obrázku. Dokázal se na věci podívat úkosem a viděl věci, jež ostatním unikly. Jakmile dojedl kuře, přišel s jediným způsobem, jak dostat Aes Sedai přes stráže. Tehdy to celé vypadalo skoro snadné. Ale jen chvilku. Protože vzápětí se vynořily další překážky.

Juilin se na věci díval stejně pokřiveným způsobem, možná že to způsobila léta chytání zlodějů. Mat se s nimi občas v noci sešel v maličkém pokojíku v čeledníku, kde oba bydleli, a snažili se vymyslet, jak ty překážky překonat. A z těch se Mat opravdu zapotil.

Při první schůzce, večer po Tylinině odjezdu, se Beslan vydal hledat Toma. Naneštěstí nejdřív poslouchal u dveří a zaslechl dost, aby ho nebylo možné nějak ukecat. A na velké neštěstí se chtěl také zúčastnit. Dokonce jim řekl, jak to udělat.

„Povstání,“ tvrdil, sedě na trojnožce mezi dvěma úzkými postelemi. V přecpané místnosti byl ještě stojan s umyvadlem a otlučeným bílým džbánem a bez zrcadla. Juilin seděl jen v košili na své posteli a tvářil se bezvýrazně. Tom ležel na druhé posteli a zamračeně si prohlížel klouby na ruce. Mat se tedy opíral o dveře, aby dovnitř někdo nevrazil. Nevěděl, má-li se smát, nebo plakat. Tom o téhle bláhovosti zřejmě věděl celou dobu a snažil se kluka zchladit. „Lidé povstanou, když jim podám zprávu,“ pokračoval Beslan. „S přáteli jsme mluvili s muži po celém městě. Jsou připravení bojovat!“

Mat si povzdechl a přešlápl, aby ulevil bolavé noze. Tušil, že až Beslan dá zprávu, povstane jen sám se svými přáteli. Většina lidí byla víc ochotná o bojování mluvit než ho provádět, zvlášť když měli za soupeře vojáky. „Beslane, v kejklířských příbězích porážejí vojska pacholci s vidlema a pekaři s dlažebníma kostkama, protože chtějí být svobodní.“ Tom zafrkal, až se mu zavlnily bílé kníry. Mat si ho nevšímal. „Ve skutečným životě se pacholci a pekaři nechají akorát tak zabít. Já poznám dobrý vojáky, když je vidím, a Seanchané jsou hodně dobří.“

„Když s Aes Sedai osvobodíme i ostatní damane, budou bojovat s námi!“ namítal Beslan.

„Nahoře v podkroví musí být nejmíň dvě stovky damane, Beslane, a většina z nich jsou Seanchanky. Osvoboď je, a ať se ti to líbí nebo ne, každá z nich ze všeho nejdřív poletí najít nějakou sul’dam. Světlo, nemůžeme věřit ani všem ženám, co nejsou Seanchanky!“ Mat zvedl ruku, aby zarazil Beslanovy námitky. „A my nemáme jak zjistit, který můžem věřit a který ne. A i kdyby ano, ty ostatní bychom museli zabít. A já si nedovolím zabít ženu, jejíž jedinej zločin je, že je na vodítku. Ty ano?“ Beslan odvrátil zrak, ale tvářil se odhodlaně. Rozhodně se nevzdával.

„Ať už nějakou damane osvobodíme nebo ne,“ pokračoval Mat, „Jestliže lidi povstanou, Seanchané změní Ebú Dar v jatka. Oni povstání potlačují tvrdě, Beslane. Velmi tvrdě! Mohli bychom zabít všechny ty damane v podkroví, a oni by si prostě přivedli další z táborů. Až by se tvoje máma vrátila, našla by uvnitř hradeb trosky a před nima tvou hlavu naraženou na kůl. Její by se k tý tvý brzy připojila. Určitě si nemyslíš, že by uvěřili, že nevěděla, co má její syn v pácu, že ne?“ Světlo, nevěděla to? Ta ženská byla dost kurážná, aby to zkusila. Nemyslel si, že by byla tak pitomá, ale...

„Říká, že jsme myši,“ podotkl Beslan trpce. ,„Když kolem procházejí psi, myši tiše leží, jinak je sežerou,'“ ocitoval. „Nelíbí se mi být myš, Mate.“

Mat začal dýchat trochu klidněji. „Lepší být živá myš než mrtvá, Beslane.“ Což možná nebyl nejdiplomatičtější způsob, jak to podat – Beslan se na něj zašklebil – ale byla to pravda.

Povzbuzoval Beslana, aby se s nimi scházel, jen aby ho trochu udržel na uzdě, ale princ přicházel málokdy, takže připadlo na Toma, aby se pokusil zchladit jeho nadšení, pokud to půjde. Dokázal Beslana přesvědčit jen k tomu, aby slíbil, že povstání nesvolá dřív, než budou oni měsíc pryč, aby měli čas vyváznout. To sice nebylo uspokojivé, ale lepší něco než nic. Všechno ostatní vypadalo tak, že po dvou krocích narazili na kamennou zeď. Nebo na poplašný drát.

Juilinova milá ho měla pěkně v hrsti. Jí zřejmě nevadilo, že vyměnil tairenské šaty za zelenobílou livrej sluhy nebo že nespí, aby mohl strávit dvě noci zametáním podlahy kousek od schodiště nahoru ke kotcům. Na sluhu s koštětem se nikdo nepodívá dvakrát, dokonce ani ostatní sluhové. V Tarasinském paláci jich bylo dost, aby se navzájem neznali, a když viděli muže v livreji s koštětem, usoudili, že ho má mít. Juilin strávil zametáním dva celé dny a nakonec ohlásil, že sul’dam prohlížejí kotce hned ráno a těsně po setmění a mezitím chodí tam a zpátky, ale v noci nechávají damane na pokoji.

„Slyšel jsem, jak jedna sul’dam říká, jak je ráda, že není v táboře, kde...“ Juilin ležel na tenkém slamníku a musel se odmlčet, jak zíval. Tom seděl na kraji postele, takže stolička zůstala Matovi. Bylo to lepší než stát, ale jen o trochu. Většina lidí už v tuto hodinu spala. „Kde musí v noci stávat na stráži,“ dokončil chytač zlodějů, když zase mohl mluvit. „Prý je taky ráda, když může nechat damane spát celou noc, takže jsou s východem slunce svěží.“

„Takže to musíme províst v noci,“ zamumlal Tom a pohladil si knír. Nebylo třeba dodávat, že všechno, co se v nocí šustne, přitahuje pozornost. Seanchané v noci hlídkovali v ulicích, což občanská garda nikdy nedělala. Gardisty bylo také možné podplatit, dokud je Seanchané nerozpustili. Nyní budou v noci hlídat nejspíš smrtonoši a každý, kdo by se pokusil podplatit je, by se nemusel ani dožít soudu.

„Už jsi našel nějaký a’dam, Juiline?“ optal se Mat. „Nebo šaty? Dostat šaty přece nemůže být tak těžký jako a’dam.“

Juilin znovu zívl. „Budu je mít, až budou k mání. Nenechávají je jen tak se povalovat, víš.“

Tom odhalil, že prostě provést damane bránou není možné. Nebo to spíš, jak dobrovolně přiznal, zjistila Riselle. Jeden z vyšších důstojníků, kteří bydleli u Tulačky, měl zřejmě pěkný hlas, který se jí velice líbil.

„Někdo s urozených může vzít damane ven bez otázek,“ hlásil Tom při další schůzce. Tentokrát oba s Juilinem seděli na postelích. Mat začal tu stoličku nenávidět. „Nebo aspoň pár. Ale sul’dam potřebuje rozkaz podepsaný a zpečetěný někým z urozených, důstojníkem od kapitána výš nebo der’sul’dam. Stráže u brány a v přístavu mají seznam všech pečetí ve městě, který platí, takže si nemůže prostě jen nějakou vybrat a myslet si, že ji vezmou. Potrebuju kopii toho správnýho příkazu se správnou pečetí. Otázkou zůstává, kdo budou naše tři sul’dam."

„Co třeba Riselle?“ navrhl Mat. Nevěděla, co provádějí, a prozradit jí to bude nebezpečné. Tom jí kladl všechny možné otázky, jako by se učil žít pod seanchanskou vládou, a ona se svého seanchanského přítele velice ráda vyptala, ale možná by už nebyla tak ráda, aby riskovala, že její hezká hlavička skončí na kůlu. Mohla udělat horší věci než jen říci ne. „A co ta tvoje dámička, Juiline?“ Uvažoval o třetí. Požádal Juilina, aby našel šaty sul’dam, které by padly Setalle Ananové, i když zatím neměli možnost jí je vyzkoušet. Byl u Tulačky jen jednou od chvíle, kdy do kuchyně vrazila Joline, aby se ujistil, že chápe, že dělá, co se dá. Sice to nepochopila, ale panímámě Ananové se podařilo utišit její hněv dřív, než začala ječet. Bude z ní skvělá sul’dam pro Joline.

Juilin nejistě pokrčil rameny. „Měl jsem už tak dost práce přesvědčit Theru, aby se mnou utekla. Je teď... bojácná. Časem jí můžu pomoct to překonat – vím, že můžu – ale nemyslím, že by měla na něco jako předstírání, že je sul’dam.“

Tom se zatahal za kníry. „Není pravděpodobný, že by Riselle opustila město. Zřejmě se jí hlas praporečního generála urozeného pána Yamady líbí natolik, že se za něj rozhodla vdát.“ Lítostivě si povzdechl. „Obávám se, že z toho zdroje už žádné informace nebudou.“ A on si už nebude moci pokládat hlavu na její ňadra, říkal jeho výraz. „No, oba zkuste vymyslet, koho můžem požádat. A zařiďte, ať se můžu kouknout na ty rozkazy.“

Podařilo se mu najít správný inkoust a papír a byl připraven napodobit libovolnou ruku a pečeť. K pečetím choval opovržení. Tvrdil, že je dokáže napodobit každý s řípou a nožem. Psát jako někdo jiný tak, aby si dotyčný sám myslel, že to napsal, bylo umění. Ale nikdo z nich nedokázal vykutat kopii rozkazů s potřebnou pečetí. Jako s a’damy, ani rozkazy Seanchané nenechávali jenom tak se někde povalovat. Dva kroky a kamenná zeď. A tak uplynulo šest dní. Zbývaly jim ještě čtyři. Mat měl pocit, že od Tylinina odjezdu uběhlo šest let a do jejího návratu zbývají pouhé hodiny.

Sedmého dne zastavil Mata na chodbě Tom, jakmile se mládenec vrátil z projížďky. Usmíval se, jako by jenom tak plácal, bývalý kejklíř mluvil potichu, tak aby procházející sluhové slyšeli jen mumlání. „Podle Noala zabíjel gholam včera v noci zase. Hledači dostali rozkaz najít toho vraha, i kdyby kvůli tomu museli přestat jíst a spát, ale nemůžu přijít na to, kdo ten rozkaz vydal. Vlastně už to, že ten rozkaz dostali, je asi tajemstvím. Ale už teď mají v podstatě připravený skřipce a nahřívají železa.“

I když Tom mluvil potichu, Mat se rozhlédl, zda je někdo neposlouchá. Jediná osoba v dohledu byl podsaditý šedovlasý Narvin. Měl na sobě livrej, ale nikam nespěchal a ani nic nenesl. Sluhové tak vysoko postavení jako Narvin nic nenosili ani nespěchali. Když si všiml, jak se Mat rozhlíží na všechny strany, zamračil se. Mat by na něj rád zaprskal, ale místo toho předvedl svůj nejkouzelnější úsměv a podmračený Narvin odešel. Mat si byl jistý, že za prvním pokusem dostat Oka ze stájí je on.

„O těch hledačích ti řekl Noal?“ zašeptal nevěřícně, jakmile byl Narvin dost daleko.

Tom odmítavě mávl rukou. „Ovšemže ne. Jenom o tom zabíjení. I když zřejmě něco slyšel a ví, co to znamená. To je vzácný nadání. Rád bych věděl, jestli opravdu byl v Shaře,“ přemítal. „Říkal, že...“ Mat se na něj zamračil tak zlostně, až si Tom odkašlal. „No, to později. Mám i jiný zdroje než oplakávanou Riselle. Několik z nich jsou naslouchači. A ti zjevně vážně vědí všechno.“

„Ty jsi mluvil s naslouchači?“ Matův hlas zněl jako rezavý pant. Měl dojem, že mu zrezavěly hlasivky!

„Na tom vůbec nic není, dokud nezjistí, že to víš,“ smál se Tom. „Mate, u Seanchanů musíš předpokládat, že jsou všichni naslouchači. Tak zjistíš, co chceš vědět, aniž bys řekl něco špatného do špatného ucha.“ Zakašlal a pohladil si kníry, ale ten úsměv, tak sebepodceňující, až si skoro říkal o chválu, se mu zakrýt nepodařilo. „Já prostě jenom u dvou u tří vím, kdo ve skutečnosti jsou. V každém případě víc informací nikdy neuškodí. Chceš odejít, než se Tylin vrátí, ne? Když je pryč, vypadáš poněkud... opuštěný.“

Mat dokázal jen sténat.

Té noci gholam udeřil znovu. Lopin a Nerim mu to vyklopili, ještě než dojedl svou rybí snídani. Tvrdili, že je na nohou celé město. Poslední oběť, ženu, objevili v ústí uličky, a najednou začali lidé mluvit a dávat si dohromady jednu vraždu s druhou. Pobíhal tady nějaký šílenec a lidé požadovali, aby bylo v noci v ulicích víc seanchanských hlídek. Mat odstrčil talíř, hlad ho přešel. Víc hlídek. A jako kdyby to nestačilo, jestli se to dozví Suroth, mohla by se vrátit dřív a Tylin přivést s sebou. Přinejlepším mohl počítat jen se dvěma dny. Bál se, že vyklopí i to, co již pozřel.

Dopoledne strávil tím, že přecházel – kulhal – po Tylinině ložnici a snažil se něco vymyslet, cokoliv, co by mu dovolilo vykonat nemožné ve dvou dnech. A noha ho vlastně bolela méně. Přestal nosit hůl, snažil se zesílit. Usoudil, že by po vlastních zvládl tak dvě tři míle, než by si musel odpočinout. Tedy bez delšího odpočinku.

V poledne mu Juilin přinesl jedinou dobrou zprávu, již slyšel za celý věk. Vlastně to nebyla zpráva. Byl to plátěný pytel s dvojími šaty, ovinutými kolem stříbrného a’damu.