Srdce zimy

4 Nabídky

„Co to tu máme?“ ptala se nějaká žena. Faile vzhlédla a na horký čaj rázem zapomněla.

Z vánice přišly dvě Aielanky s mnohem menší gai’šainkou, a ač zapadaly do půli lýtek do bílého koberce, rázovaly si to, jako kdyby tu žádný sníh nebyl. Tedy vyšší ženy, gai’šainka klopýtala, jak se s nimi snažila udržet krok, a jedna Aielanka jí držela ruku na rameni, aby zajistila, že se neopozdí. Všechny tři stály za pohled. Žena v bílém pokorně klopila hlavu a ruce měla strčené v širokých rukávech, jak se od gai’šainů očekávalo, ale šaty měla ze všech věcí z lesklého bílého hedvábí. Gai’šainové měli zakázané šperky, ale ona měla kolem pasu opasek ze zlata a ohnivých opálů a stejný obojek byl vidět pod kápí. Něco takového si mohla dovolit jen královna. Ale jakkoliv byla zvláštní, Faileinu pozornost upoutaly druhé dvě. Něco jí říkalo, že to jsou moudré. Na cokoliv jiného se tvářily moc nafoukaně. Tyto ženy byly zvyklé dávat rozkazy, které ostatní okamžitě plnili. Kromě toho však upoutávaly pozornost i tím, jak vypadaly. Ta, která strkala gai’šainku, měla přísné modré oči a tmavošedý šátek kolem hlavy a měla na výšku nejmíň sáh, jako většina Aielů. Druhá byla aspoň o půl dlaně vyšší než Perrin! Ale nebyla tlustá. Pískově žluté vlasy jí spadaly do pasu a držel jí je tmavý šátek. Hnědou loktuši měla přes ramena a rozhrnutou, aby jí byla vidět prsa lezoucí ze světlé halenky. Jak to, že v tomhle počasí nezmrzne? Všechny ty těžké náhrdelníky ze zlata a slonoviny musely být jako ledové obruče!

Když se zastavily před klečícími zajatkyněmi, první žena se zamračila na Shaidy, kteří je chytili, a volnou rukou je zahnala. Z nějakého důvodu dál držela gai’šainku za rameno. Tři Děvy se okamžitě otočily a spěchaly k davu Shaidů. Jeden z mužů také, avšak Rolan a ostatní si vyměnili pohledy, než se vydali za nimi. Možná to něco znamenalo, možná taky ne. Faile náhle věděla, jak se cítí topící, jenž se chytá i stébla.

„Máme tady další gai’šainy pro Sevannu,“ utrousila ta vysoká pobaveně. Mohla být i hezká, jenže vedle druhé moudré vypadala měkká. „Sevanna nebude spokojená, dokud z celého světa neudělá gai’šainy, Theravo. Ne že bych proti tomu něco měla,“ dodala se smíchem.

Druhá moudrá se nezasmála. Tvář měla jako z kamene. Hlas taky. „Sevanna už má příliš mnoho gai’šainů, Someryn. My máme příliš mnoho gai’šainů. Zpomalují nás do kroku, když bychom měli běžet.“ Železným pohledem přelétla klečící řadu.

Faile sebou trhla, když se podívala na ni, a honem zabořila obličej do hrnku. Theravu sice ještě nikdy neviděla, ale z toho pohledu poznala, co je to za ženu, dychtící zdrtit každou výzvu a schopnou vidět výzvu i v nedbalém pohledu. Dost špatné bylo, když to byla jen hlupačka na královském dvoře nebo někdo, koho potkáte na cestě, ale útěk by byl mnohem těžší, kdyby se o ni tahle baba začala zajímat osobně. Přesto ji sledovala koutkem oka. Bylo to jako pozorovat zmiji, lesknoucí se na slunci jen stopu od její nohy.

Jen pokorně, říkala si. Klečím tu pokorně a nemyslím na nic jiného než na čaj. Nemusíš se na mě dívat dvakrát, ty studená krávo. Doufala, že ostatní se řídí jejím příkladem.

Alliandre se jím neřídila. Snažila se zvednout na nateklé nohy a hned zase spadla na zem. Přesto klečela s hlavou hrdě zvednutou a červeně pruhovanou pokrývku si držela, jako by to byla jemná hedvábná šála přes nádhernou róbu. Bosé nohy a rozcuchané vlasy to poněkud kazily, ale stále to byla nadutost na piedestalu.

„Jsem Alliandre Maritha Kigarin, královna Ghealdanu,“ pravila nahlas jako královna oslovující otrhané vagabundy. „Bude moudré, když se mnou a s mými společnicemi budete zacházet slušně a potrestáte ty, kteří se k nám chovali tak hrubě. Můžete za nás získat velké výkupné, větší, než si umíte představit, a milost za své zločiny. Žádám pro sebe, svou lenní paní a její komornou slušné ubytování, dokud nebude dohoda uzavřena. A něco menšího pro ostatní, pokud jim nebudete ubližovat. Pokud ublížíte některé ze služebnic mé lenní paní, žádné výkupné nezaplatím.“

Faile by byla zaúpěla – ta pitomá ženská si snad myslí, že to jsou nějací obyčejní banditi – ale neměla na to čas.

„Je to pravda, Galino? Je to mokřinská královna, ano?“ Přijela sem další žena na vysokém vraníkovi. Faile si myslela, že musí být Aielanka, ale nebyla si jistá. Dalo se to těžko poznat, když seděla na koni, ale byla aspoň tak vysoká jako sama Faile, a to bylo jen málo žen, kromě Aielek, a rozhodně ne s tak zelenýma očima v osmahlém obličeji. A přesto... Ta široká tmavá sukně vypadala na první pohled jako aielská, ale byla rozdělená pro jízdu na koni a byla asi z hedvábí, stejně jako smetanová jupka, a pod lemem byly vidět ve třmenech červené botky. Dlouhé zlaté vlasy jí držel šátek z červeného brokátu a přes něj měla kroužek ze zlata a opálů. Oproti zlatu a vyřezávané slonovině moudrých jí vystouplé poprsí zakrývaly šňůry perel a náhrdelníky ze safírů, smaragdů a rubínů. Náramky měla skoro až k lokti a také z drahokamů. Aielové nenosili prsteny, ona však měla okroužkované všechny prsty. Místo tmavé loktuše měla jasně rudý plášť se zlatou výšivkou, podšitý bílou kožešinou. V sedle ale seděla neohrabaně jako Aiel. „A královnina,“ zarazila se na neznámém slově, „lenní paní? To znamená, že jí královna složila přísahu? To musí být opravdu mocná žena. Odpověz, Galino!“

Gai’šainka v hedvábí se schoulila a vrhla po ženě na koni podlézavý úsměv. „Skutečně mocná žena, když jí královna přísahala věrnost, Sevanno,“ souhlasila dychtivě. „O něčem takovém jsem ale nikdy neslyšela. Ale myslím, že je ta, za koho se vydává. Kdysi, před lety, jsem Alliandre viděla a z té holky, na kterou se pamatuju, mohla vyrůst tato žena. A byla korunovaná královnou Ghealdanu. Co ale dělá v Amadicii, to netuším. Bělokabátníci i Roedran by ji sebrali ve chvíli, kdy by –“

„To stačí, Lino,“ zarazila ji Therava rázně a zaťala jí prsty do ramene. „Víš, jak nesnáším, když kecáš.“

Gai’šainka sebou trhla, jako by ji Aielanka udeřila, a zaťala zuby. Jak se kroutila, usmála se na Theravu ještě ubožeji než na Sevannu. Zalomila rukama a zablýsklo se zlato. A v očích se jí blýskal strach. V tmavých očích, rozhodně ne aielských. Therava si jí nevšímala. Pes byl přivolán k noze a poslechl. Pozornost cele upírala na Sevannu. Someryn se koutkem oka dívala po gai’šaince a opovržlivě křivila ret, ale založila si loktuši do pasu a taky se podívala na Sevannu. Aielové se moc netvářili, ale ona Sevannu očividně neměla ráda a zároveň se jí bála.

Faile také sledovala ženu na koni přes hrnek. Bylo to jako vidět Logaina nebo Mazrima Taima. Sevanna taky namalovala své jméno na oblohu ohněm a krví. Cairhien se bude léta vzpamatovávat z toho, co tam napáchala, a vlnky se šířily i do Andoru a Tearu. Perrin to dával za vinu muži jménem Couladin, jenže Faile o této ženě slyšela dost, aby věděla, kdo za tím vším stojí. A nikdo nepochyboval, že vraždění u Dumajských studní je Sevannina chyba. Perrin tam skoro umřel. Kvůli tomu u ní měla Sevanna osobní vroubek. Jestli dokáže rovnat tenhle, mohla by Rolanovi nechat jeho uši.

Rozmarně oblečená žena pobídla koně podél řady klečících žen a zelené oči měla studené jako Therava. Křupání sněhu pod kopyty koně náhle znělo příliš hlasitě. „Která z vás je ta komorná?“ Podivná otázka. Maighdin zaváhala, než vytáhla ruku zpod pokrývky. Sevanna zamyšleně kývla. „A ta... lenní paní?“

Faile to nechtěla říci, ale Sevanna by stejně zjistila, co chce vědět. Váhavě zvedla ruku. A třásla se nejen zimou. Therava ji pozorovala těm krutýma očima a dávala dobrý pozor. Na Sevannu i ty, kterých si všimla.

Jak si toho pohledu mohl někdo nevšímat, to Faile netušila, ale Sevanna jenom otočila vraníka zpátky. „Takhle nemůžou chodit,“ prohlásila po chvíli. „Nevím, proč by měly jezdit s dětmi. Vyléč je, Galino.“

Faile sebou trhla a málem upustila hrnek. Přistrčila ho ke ga’šainovi tak, aby to vypadalo, že tohle chtěla udělat už od začátku. Stejně byl prázdný. Zjizvený chlapík jí klidně dolil. Léčení? Přece nemohla myslet...

„Dobře,“ řekla Therava a strčila do gai’šainky. „Udělej to rychle, Liničko. Vím, že mě nechceš zklamat.“

Galina se vzpamatovala, aby neupadla, a klopýtala k zajatkyním. Místy zapadala po kolena do sněhu, ale chtěla splnit úkol. S vykulenýma očima a odporem smíseným s... mohla to být dychtivost? Rozhodně to byla ohavná kombinace.

Sevanna dokončila kruh a vrátila se Faile od zorného pole, kde zastavila koně před moudrými. Tiskla rty. Ledový vítr ji tahal za plášť, ale ona si toho nevšímala. „Právě jsem dostala zprávu, Theravo.“ Mluvila klidně, i když jí z očí létaly blesky. „Dneska v noci budeme tábořit s Jonine.“

„Pátý klan,“ doplnila Therava. Ona si také větru a sněhu nevšímala. „Pět, a sedmdesát osm jich zůstává rozptýlených ve větru. Dobře že nezapomínáš na svůj slib, že Shaidy sjednotíš, Sevanno. Nebudeme čekat věčně.“

Teď to nebyly blesky. Sevanna měla oči jako zelené sopky. „Já vždycky udělám, co řeknu, Theravo. Dobře si to pamatuj. A pamatuj, že mi radíš. Já mluvím za kmenového náčelníka.“

Otočila koně a kopla ho do žeber, aby nacválal k řece lidí a vozů, i když to by ve sněhu žádný kůň nedokázal. Vraník šel o něco rychleji, ale ne moc rychle. Therava a Someryn měly tváře jako masky, když se dívaly, jak kůň s jezdkyní mizí za bílou clonou.

Pro Faile to byl důležitý rozhovor. Poznala napětí jako u struny na harfě, když ho viděla, i vzájemnou nenávist. Tu slabinu by třeba mohla využít, kdyby přišla na to jak. A Shaidové tu nakonec nebyli všichni. I když jich tu bylo očividně dost. Došla k nim Galina a Faile na všechno ostatní zapomněla.

Galině se podařilo trochu se sebrat. Beze slova vzala Faileinu hlavu do dlaní. Ta možná zasupěla, nebyla si jistá. Svět se zatočil, když se zpola zvedla na nohy. Uplynuly hodiny nebo jen pár okamžiků. Bíle oděná žena couvla a Faile sebou praštila na břicho do pokrývek, kde funěla do drsné vlny. Nohy už ji nebolely, ale léčení s sebou vždy přinášelo hlad a ona od včerejší snídaně nic nejedla. Byla by zhltala mísy čehokoliv, co by alespoň trochu připomínalo jídlo. Už nebyla unavená, ale svaly měla jako vodu místo pudinku. Zvedla se na rukou, které se jí podlamovaly, a nejistě se zase zabalila do pokrývky. Byla ohromená též tím, co zahlédla na Galinině ruce těsně předtím, než ji Galina popadla a začala s léčením. Vděčně si od zjizveného muže nechala podat kouřící hrnek. Nebyla si jistá, jestli by ho udržela.

Galina nemarnila čas. Omámená Alliandre se právě pokoušela zvednout a pokrývka z ní sklouzla na zem, aniž by si toho všimla. Podlitiny zmizely. Maighdin stále ležela mezi pokrývkami a ruce i nohy jí trčely ven, jak se pokoušela trochu se sebrat. Chiad, s hlavou v Galininých rukou, vyskočila a rozhodila rukama a funěla jako po dlouhém běhu. Zažloutlá modřina na její tváři bledla. Když Galina přešla k Bain, Děva se složila jako podťatá, ale hned se zavrtěla.

Faile se věnovala čaji a přemýšlela o sto šest. Zlato na Galinině prstě byl prsten s Velkým hadem. Nebýt léčení, byla by ho považovala jenom za divný dárek, který jí někdo dal spolu s ostatními šperky. Galina byla Aes Sedai. Musela být. Ale co dělá Aes Sedai tady, v šatech gai’šainky? Nemluvě o tom, že byla ochotná lízat Sevanně ruku a Theravě líbat nohy! Aes Sedai!

Galina se zastavila nad Arrelou, která byla poslední na řadě, a supěla, jak musela tak rychle vyléčit tolik lidí, a podívala se po Theravě, jako kdyby čekala chválu. Obě moudré se vydaly zpátky k Shaidům, na ni se ani nepodívaly a o něčem spolu rozmlouvaly. Po chvíli se Aes Sedai zamračila, zvedla sukni a spěchala za nimi. Ale ohlížela se zpět. Faile měla dojem, že v tom pokračuje, i když už ji zakryl padající sníh.

Přišli další gai’šainové, desítky jich byly, obojího pohlaví, a jen jeden z nich byl Aiel, hubený zrzek s tenkou bílou jizvou od čela po bradu. Faile poznala malé, bledé Cairhieňany, a další podle ní museli být Amadičané či Altařané, vyšší a tmavší, a dokonce i Domanka s bronzovou pletí. Domanka a jedna další žena měly široké opasky ze zlatých řetízků a obojky z plochých článků. A jeden z mužů také! Šperky na gai’šainech vypadaly bezvýznamně, nebýt toho, že to bylo divné, zvlášť když přinášeli jídlo a šaty.

Někteří nesli košíky s bochníky chleba, žlutý sýr a sušené hovězí, a gai’šainové, kteří již byli tady, podávali čaj na zapití. Faile nebyla sama, kdo si cpal jídlo do úst plnými hrstmi, přičemž se chvatně oblékala a mnohem víc dbala na rychlost než na slušnost. Bílý hábit s kapuci a dvě tlusté spodničky vypadaly velice teple, hlavně že na ni nefoukalo, a navíc dostala silné vlněné punčochy a měkké aielské boty, jež se vázaly ke kolenům – dokonce i holínky byly vybělené! – ale díru v břiše jí nezaplnily. Maso bylo tvrdé jako podrážka a sýr jako kámen a chleba nebyl o moc měkčí, ale chutnaly skvěle! Úplně nad každým soustem slintala.

Žvýkajíc sýr, zavázala si tkanice u boty, vstala a uhladila si šaty. Když se natáhla pro další chleba, jedna žena ověšená zlatem, baculatá, obyčejná a unavená, vyndala z pytle na rameni další zlatý pás. Faile honem polkla a couvla. „To raději ne, děkuji.“ Měla nepříjemný pocit, že přejít šperky jako nedůležité byla chyba.

„Na tom, co chceš, nezáleží,“ sdělila jí unaveně baculka. Mluvila s amadicijským přízvukem, a vzdělaně. „Odteď sloužíš urozené paní Sevanně. Budeš nosit to, co dostaneš, a uděláš, co se ti řekne, nebo budeš trestána, dokud nepochopíš, jak ses mýlila.“

Maighdin odháněla Domanku, která trvala na tom, že si má nechat nasadit obojek. Alliandre couvala před mužem, ověšeným zlatými řetězy, a se zděšeným výrazem zvedala ruce. Muž jí podával jeden opasek. Naštěstí se obě dívaly na Faile. Ten výprask v lese zřejmě byl k něčemu dobrý.

Faile si ztěžka vydechla a kývla, pak si nechala připnout široký opasek. Druhé dvě se řídily jejím příkladem. Pro Alliandre to byla zřejmě jedna rána přespříliš, jen tam stála a zírala do prázdna a nechala se ověšovat. Maighdin se snažila na Domanku mračit. Faile se pokoušela o povzbudivý úsměv, ale bylo to těžké. Cvaknutí zapínaného obojku jí připadalo jako zavírající se dveře vězeňské kobky. Opasek i obojek bylo možné sundat stejně snadno jako je nasadit, avšak gai’šain sloužící „urozené paní Sevanně“ bude určitě pozorně sledován. Jedna pohroma za druhou. Odteď by se to mělo zlepšovat. Musí.

Brzy Faile dusala sněhem na nejistých nohou za vrávorající, otupělou Alliandre a zamračenou Maighdin. S nimi šli gai’šainové se soumary nebo na zádech nesli velké zakryté koše či táhli naložené káry s koly přivázanými na dřevěné sanice. I povozy měly sanice či široké lyže a kola byla přivázaná na zasněžený náklad. Shaidové sice sníh neznali, ale něco se při cestování jím naučili. Ani Faile, ani druhé dvě ženy nic nenesly, i když obtloustlá Amadičanka dala jasně najevo, že od zítřka taky budou tahat a nosit. Shaidů tu bylo tolik, až to vypadalo jako město na pochodu. Děti do dvanácti či třinácti let se vezly na vozech, ale všichni ostatní chodili pěšky. Všichni muži nosili cadin’sor, ale většina žen měla sukně, jupky a loktuše jako moudré a většina mužů nesla pouze jeden oštěp nebo vůbec žádnou zbraň a vypadala měkčí než ostatní. Měkčí znamenalo, že existovaly i kameny měkčí než žula.

Když Amadičanka odešla, aniž by se představila a řekla víc, než že musejí poslouchat, nebo přijde trest, Faile si uvědomila, že někde ve vánici ztratila Bain a ostatní. Nikdo jí nepřikázal, kam má jít, a tak unaveně šlapala sem a tam s Alliandre a Maighdin. Jak držely ruce v rukávech, byla chůze obtížná, zvlášť v hlubokém sněhu, ale aspoň je měly v teple. Trochu v teple. Kvůli větru si nechávaly kapuce stažené do čela. Přes opasky se na ně ani gai’šainové, ani Shaidové nepodívali dvakrát. Ale přestože kolem zástupu přešly několikrát, pátrání nepřineslo ovoce. Lidé v bílém byli všude, bylo jich tu víc než ostatních, a všichni měli stažené kapuce.

„Budeme je muset najít večer,“ řekla Maighdin nakonec. Vlastně se jí podařilo ve sněhu pochodovat, byť neohrabaně. V modrých očích měla oheň a jednou rukou svírala široký zlatý řetěz kolem krku, jako by ho chtěla strhnout. „Zatím děláme deset kroků na jeden u ostatních. Dvacet na jeden. Moc nám neprospěje, když večer dorazíme do tábora a budeme moc unavené, abychom se mohly pohnout.“

Alliandre se probrala z otupělosti natolik, aby zvedla obočí, jak Maighdin mluvila rozhodně. Faile se na komornou jen podívala, ale stačilo to, aby Maighdin zrudla a zakoktala se. Co ji to popadlo? Možná se to na služku nehodilo, ale jako společnice při útěku rozhodně nebude marná. Škoda že nedokáže usměrnit víc. Faile kdysi hodně doufala, dokud nezjistila, že Maighdin má tak malé nadání, že to vlastně k ničemu není.

„Musí to být dnes večer, Maighdin,“ souhlasila. Nebo tolik nocí, kolik bude třeba. O tom se však nezmínila. Spěšně se podívala na lidi poblíž, aby se ujistila, že nikdo není dost blízko, aby ji slyšel. Shaidové, ať už v cadin’soru nebo ne, procházeli sněhem cílevědomě za nějakým neviditelným cílem. Gai’šainové – ostatní gai’šainové – šli za jiným cílem. Poslechni, nebo přijde trest. „Při tom, jak si nás nevšímají,“ pokračovala, „by mělo být možné se prostě opozdit, pokud se o to nepokusíme Shaidům přímo pod nosem. Pokud některá z vás uvidí příležitost, využijte jí. Ty šaty vám pomůžou schovat se ve sněhu, a jakmile najdete nějakou vesnici, za to zlato, které nám tak velkoryse dali, se dostanete zpátky k mému manželovi. Půjde za námi.“ Doufala, že ne moc rychle. Nebo že se aspoň moc nepřiblíží. Shaidové tu měli celé vojsko. Možná malé vojsko, ve srovnání s jinými, ale bylo větší než Perrinovo.

Alliandre ztvrdla tvář odhodláním. „Neodejdu bez tebe,“ prohlásila. Tiše, ale rázně. „Nebudu svou přísahu brát na lehkou váhu, má paní. Buď uteču s tebou, nebo vůbec ne!“

„Mluví za nás za obě,“ dodávala Maighdin. „Možná jsem jenom obyčejná komorná,“ to slovo se jí nelíbilo, „ale nenechám nikoho těmhle... těmhle banditům!“ Hlas neměla jen rázný, ale nepřipouštěl žádný odpor. Po tomhle si s ní Lini bude muset důkladně promluvit, pokud by měla zůstat v úřadě!

Faile otevřela ústa, aby se hádala – ne, aby přikázala. Alliandre byla její vazalka a Maighdin její komorná, třebaže v ní zajetí vyvolalo oheň! Ony se budou řídit jejími rozkazy! – ale neřekla nic.

Z přívalu Shaidů a sněhu se vynořil hlouček Aielek s loktušemi kolem tváří. Vedla je Therava. Pronesla jedno slovo a ostatní zpomalily. Therava se zatím připojila k Faile a jejím společnicím. Což znamená, že kráčela vedle nich. Její zuřivý pohled zmrazil dokonce i Maighdinino nadšení, tedy jediný pohled, jinak se věnovala Faile, protože druhé dvě ženy nestály za pozornost.

„Myslíš na útěk,“ začala. Všechny mlčely, ale moudrá pohrdlivě dodala: „Nesnaž se to popírat!“

„Pokusíme se sloužit, jak bude v naší moci, moudrá,“ pronesla Faile opatrně. Skláněla hlavu a dávala si pozor, aby se vyšší ženě nepodívala do očí.

„Znáš něco z našich způsobů.“ Therava mluvila překvapeně, ale rychle ji to přešlo. „Dobře. Ale máš mě za hlupačku, jestli si myslíš, že věřím, že budete pokorně sloužit. Na mokřiňanky u vás vidím ducha. Někteří se nepokusí nikdy uniknout, ale podaří se to jen mrtvým. Živé vždycky přivedou zpátky. Vždycky.“

„Budu na tvá slova pamatovat, moudrá,“ slibovala Faile poníženě. Vždycky? No, někdy musí být poprvé. „My všechny budeme.“

„Ach, velmi dobře,“ zamumlala Therava. „Někoho slepého jako Sevanna bys mohla přesvědčit. Ale věz tohle, gai’šainko. Mokřiňané nejsou jako ostatní, kteří nosí bílou. Než by vás za rok a den propustili, budete sloužit, dokud nebudete příliš ohnuté a svraštělé. Já jsem vaše jediná naděje na to, že takovému osudu uniknete.“

Faile zakopla, a kdyby ji Alliandre a Maighdin nechytily za ruce, byla by upadla. Therava jim netrpělivě pokynula, ať pokračují v cestě. Ale Faile bylo zle. Therava že by jim pomohla uniknout? Chiad a Bain tvrdily, že Aielové o velké hře rodů nic nevědí a opovrhují mokřiňany, že ji hrají, ale Faile poznala, že tu víří spodní proudy. Proudy, které je při každém špatném kroku stáhnou pod vodu.

„Tomu nerozumím, moudrá.“ Náhle si přála, aby tolik nechraptěla.

Ale možná právě ten chrapot Theravu přesvědčil. Lidi jako ona věřili, že strach je ta nejlepší motivace. V každém případě se usmála. Nebyl to příjemný úsměv, jen zkřivila tenké rty, a bylo z něj cítit uspokojení. „Zatímco budete sloužit Sevanně, budete všechny poslouchat a dávat pozor. Každý den vás vyslechne nějaká moudrá a vy jí zopakujete každé slovo, které Sevanna řekne a s kým bude mluvit. Pokud bude mluvit ze spaní, zopakujete všechno, co zamumlá. Potěšte mě a já zařídím, aby vás nechali tady.“

Faile s tím nechtěla nic mít, ale odmítnutí nepřicházelo v úvahu. Kdyby odmítla, žádná by nemusela přežít dnešní noc. Tím si byla jistá. Therava by nic neriskovala. Nemusely by se dožít ani večera. Tenhle sníh by tři mrtvoly rychle zakryl, a ona silně pochybovala, že by někdo v dohledu vůbec protestoval, kdyby se Therava rozhodla tu a tam někomu podříznout krk. Všichni se stejně soustředili na cestu sněhem. Možná by si toho ani nevšimli.

„Jestli to zjistí...“ Faile polkla. Ta žena je žádala, aby vylezly na drolící se útes. Ne, ona jim to přikazovala. Zabíjejí Aielové špehy? Nenapadlo ji se na to zeptat Chiad a Bain. „Ochráníš nás, moudrá?“

Žena s tvrdou tváří ji ocelovými prsty popadla za bradu, zastavila ji a zvedla na špičky. A stejně tvrdě se jí zadívala do očí. Faile vyschlo v ústech. Ten pohled sliboval bolest. „Jestliže to zjistí, gai’šainko, osobně vás připravím na vaření. Tak si dejte pozor, aby ne. Dneska v noci jí budete posluhovat ve stanu. Vy a stovka dalších, takže nebudete mít moc práce, aby vás to rozptylovalo od toho, co je důležité.“

Chvilku si je pozorně prohlížela a potom spokojeně kývla. Viděla tři měkké mokřiňanky, příliš slabé, aby neposlechly. Bez dalšího slova Faile pustila, otočila se a vzápětí ji i ostatní moudré spolkl sníh.

Nějakou dobu se mlčky plahočily sněhem. Faile už nemluvila o tom, jak bude některá utíkat sama, natož aby jim to přikazovala. Byla si jistá, že kdyby to udělala, ostatní by se zase vzepřely. Kromě toho, když teď poslechnou, Therava si bude myslet, že změnily názor, že je zadržel strach z ní. Faile druhé dvě ženy znala dost dobře, aby věděla, že raději zemřou, než by přiznaly, že je ta ženská děsí. Ji tedy Therava rozhodně děsila. A já bych si raději spolkla jazyk, než bych to přiznala nahlas, pomyslela si trpce.

„Zajímalo by mě, co myslela tím... vařením,“ ozvala se konečně Alliandre. „Slyšela jsem, že bělokabátničtí tazatelé občas vězně opékají nad ohněm.“ Maighdin si položila ruce na ramena a zachvěla se a Alliandre vyndala ruku z rukávu na dost dlouho, aby ji poplácala po rameni. „Neboj se. Jestli má Sevanna sto služebníků, možná se ani nedostaneme dost blízko, abychom něco slyšely. A můžeme se rozhodnout, co budeme hlásit, aby se to nedalo vystopovat zpátky k nám.“

Maighdin se hořce zasmála. „Vy si myslíte, že ještě máme malou šanci. Nemáme žádnou. Musíte se naučit, jaké to je, když nemáte na vybranou. Ta žena si nás nevybrala, protože máme kuráž.“ Skoro to vyplivla. „Vsadím se, že i všichni ostatní Sevannini služebníci dostali od Theravy stejnou lekci. Jestli vynecháme slůvko z toho, co jsme měly zaslechnout, můžete si být jisté, že ona to zjistí.“

„Můžeš mít pravdu,“ připustila Alliandre po chvíli. „Ale takhle už se mnou víckrát mluvit nebudeš, Maighdin. Ocitly jsme se v nepříjemné situaci, mírně řečeno, avšak ty si budeš pamatovat, kdo jsem.“

„Dokud neutečeme,“ odsekla Maighdin, „jsi Sevannina služka. A jestli na sebe nebudeš celou dobu myslet jako na služku, tak můžeš klidně vlézt na ten rožeň. A nechat místo i pro nás, protože nás na něj narazí taky.“

Alliandre nebyla v kapuci vidět tvář, ale s každým slovem byla ztuhlejší. Byla inteligentní a věděla, jak dělat, co je třeba, ale byla vzteklá jako každá královna, pokud se neovládala.

Faile promluvila dřív, než mohla vybuchnout. „Dokud se nám nepodaří uniknout, jsme všechny služky,“ prohlásila rázně. Světlo, poslední, co potřebovala, bylo, aby se ty dvě začaly hašteřit. „Ale ty se omluvíš, Maighdin. A to hned!“ Služka odvrátila hlavu a zamumlala cosi, co mohla být omluva. Faile to raději přešla. „A co se tebe týče, Alliandre, čekám, že budeš dobrá služka.“ Alliandre zafrkala, ale Faile si jí nevšímala. „Jestli máme mít naději na útěk, musíme dělat, co se nám řekne, tvrdě dřít a přitahovat co nejméně pozornosti.“ Jako by ji už nepřitáhly. „A řekneme Theravě pokaždé, když Sevanna kýchne. Nevím, co Sevanna udělá, jestli to zjistí, ale podle mě máme celkem slušnou představu o tom, co udělá Therava, jestli ji naštveme.“

To stačilo, aby zase zmlkly. Všechny měly docela dobrou představu o tom, co by Therava udělala, a zabití by z toho nemuselo být nejhorší.

Sníh pomalu přestával padat, ale tmavá oblaka stále zakrývala slunce. Faile usoudila, že musí být asi poledne, protože dostaly jídlo. Nikdo se nezastavil, ale stovky gai’šainů procházely sem a tam podél zástupu s koši a tlumoky plnými chleba a sušené hověziny a s měchy s vodou dost studenou, aby z ní bolely zuby. Zvláštní, neměla o moc větší hlad, než by po hodinách chůze ve sněhu mít měla. Věděla, že Perrin byl jednou léčen, a pak dva dny snědl, na co přišel. Možná to bylo proto, že neměla tak vážné zranění jako on. Všimla si, že Alliandre a Maighdin jedí stejně jako ona.

Léčení jí připomnělo Galinu a všechny otázky se srazily do jedné neuvěřitelné: proč? Proč by Aes Sedai – a ona musela být Aes Sedai – proč by se plazila před Sevannou a Theravou? Před kýmkoliv? Aes Sedai by jim mohla pomoci uniknout. Nebo taky ne. Mohla by je zradit, kdyby se jí to hodilo. Aes Sedai si dělaly, co chtěly, a člověk neměl jinou možnost než to přijmout, pokud nebyl Rand al’Thor. On ale byl ta’veren a navrch Drak Znovuzrozený. A ona byla žena s prozatím velmi omezenými možnostmi a ve značném nebezpečí. Nemluvě o nebezpečí hrozící těm, za něž byla zodpovědná. Uvítala by jakoukoli pomoc od kohokoli. Zatímco probírala Galinu ze všech možných úhlů, přestal vát vítr a znovu začalo sněžit. Sníh houstl, až neviděla dál než na deset kroků. Nemohla se rozhodnout, jestli té ženě může věřit.

Náhle si uvědomila, že ji pozoruje další bíle oděná žena, téměř zakrytá sněhem. Ale sněhu nebylo dost, aby zakryl ten široký opasek. Faile svým společnicím ukázala na Galinu.

Když Galina viděla, že si jí všimly, jen pomalu se k nim přidala. Stále se ve sněhu nepohybovala nijak půvabně, ale zřejmě byla zvyklá v něm chodit víc než ony. Teď na ní nebylo nic podlézavého. Kulatý obličej měla tvrdý a oči bystré. Ale stále otáčela hlavu a vrhala pohledy kolem sebe, aby viděla, kdo je ještě poblíž. Vypadala jako kočka předstírající, že je levhart. „Víte, kdo já jsem?“ chtěla vědět hlasem, který by ani na dva sáhy nikdo neslyšel. „Co jsem?“

„Zřejmě jsi Aes Sedai,“ pravila Faile opatrně. „Na druhou stranu jsi na Aes Sedai na velmi zvláštním místě.“ Ani Alliandre, ani Maighdin se netvářily sebeméně překvapeně. Očividně už viděly prsten s Velkým hadem, který Galina tak nervózně hladila.

Galině vyskočila ve tvářích barva a ona se snažila předstírat hněv. „To, co tu dělám, je velmi důležité pro Věž, dítě,“ procedila chladně mezi zuby. Z jejího výrazu bylo jasné, že má důvody, které by ony nepochopily. Ale pohledem se snažila proniknout sněhem. „Nesmím zklamat. Víc nepotřebujete vědět.“

„Musíme vědět, jestli ti můžeme důvěřovat,“ řekla klidně Alliandre. „Musela ses cvičit ve Věži, jinak bys neznala léčení, avšak ženy si vyslouží prsten, aniž by získaly šátek, a já nemůžu uvěřit, že jsi Aes Sedai.“ Faile zřejmě nebyla jediná, kdo o té ženě uvažoval.

Galina stiskla silné rty a zaťala ruku v pěst, buď aby Alliandre zahrozila, nebo aby ukázala prsten, či obojí. „Myslíš, že s tebou budou zacházet jinak, protože nosíš korunu? Protože jsi ji nosívala?“ Teď nebylo pochyb, že se zlobí. Zapomněla dávat pozor na špehy a hlas měla pěkně kyselý. Od úst jí létaly sliny. „Budeš Sevanně nosit víno a umývat jí záda jako ostatní. Její sluhové jsou všichni urození nebo bohatí kupci, nebo muži a ženy, kteří vědí, jak sloužit šlechtě. Každý den jich nechá pět svázat, aby povzbudila ostatní, takže jí všichni nosí zprávy v naději, že získají její milost. Když se pokusíte utéct poprvé, švihají vás přes chodidla, až nemůžete chodit, a pak vás svážou do kozelce jako kovářský hlavolam a vezou vás na voze, dokud se nepostavíte na nohy. Podruhé to bude horší a potřetí ještě víc. Je tady jeden chlapík, býval to bělokabátník. Pokusil se utéct devětkrát. Byl tvrdý, jenže když ho přivedli zpátky naposledy, brečel a prosil, ještě než ho začali svlékat k potrestání.“

Alliandre výtky nesnášela dobře. Rozčileně se nafoukla a Maighdin zavrčela: „A tohle se stalo tobě? Ať už jsi Aes Sedai nebo přijatá, znectila jsi Věž!“

„Mlč, když mluví lepší než ty, divoženko!“ vyštěkla Galina.

Světlo, jestli to bude pokračovat, budou na sebe nakonec křičet. „Jestli nám chceš pomoct utéct, tak to řekni,“ vyjela na Aes Sedai v hedvábí. Vlastně ani nepochybovala, že je Aes Sedai, pochybovala jen o všem ostatní. „A jestli ne, tak co od nás vlastně chceš?"

Před nimi se ze sněhu vynořil vůz a nakláněl se, jak se mu uvolnila sanice. Gai’šainové pod vedením Shaida s rukama a rameny jako kovář sestavovali páku, aby vůz mohli zvednout a sanici zase přivázat na místo. Faile a ostatní vůz mlčky minuly.

„Je to vážně tvá lenní paní, Alliandre?“ vybuchla Galina, když se dostaly z doslechu mužů kolem vozu. Stále byla rudá vzteky a mluvila kousavě. „Kdo je, že jsi jí přísahala věrnost?“

„Můžeš se zeptat mě,“ odsekla Faile. Světlo spal Aes Sedai a ty jejich zatracené tajnosti! Občas měla dojem, že Aes Sedai neřeknou, jestli je obloha modrá, pokud v tom nevidí nějakou výhodu. „Já jsem urozená paní Faile ťAybara a víc ty vědět nepotřebuješ. Chceš nám pomoct?“

Galina zakopla a podívala se na Faile tak tvrdě, až ji napadlo, zda neudělala chybu. Vzápětí věděla, že udělala.

Aes Sedai se zase postavila a nepříjemně se usmála. Už nevypadala rozzlobeně, spíš potěšeně, jako předtím Therava. „T’Aybara,“ zahloubala se. „Jsi Saldejka. A je tu jeden mladý muž, Perrin Aybara. Tvůj manžel? Aha, vidím, že jsem uhádla. To by rozhodně Alliandřinu přísahu vysvětlovalo. Sevanna má skvělé plány s mužem, který je spojený s tvým mužem. S Randem al’Thorem. Kdyby zjistila, že jsi v jejích rukou... Ach, neboj se, ode mě to nezjistí.“ Výraz jí ztvrdl a náhle opravdu vypadala jako levhart. Hladový levhart. „Ne, pokud všechny uděláte, co vám řeknu. Dokonce vám pomůžu se odsud dostat.“

„A co od nás chceš?“ zeptala se Faile naléhavě. Světlo, zlobila se na Alliandre, že k nim přitáhla pozornost, když se představila, a teď sama udělala totéž. Možná ještě něco horšího. A já si myslela, že se schovám, když neřeknu jméno svého otce, říkala si v duchu trpce.

„Nic složitého,“ odpověděla Galina. „Theravy jste si všimly, že? Ovšemže ano. Theravy si všimne každý. Má ve stanu jednu věc, hladkou bílou hůl, asi půl lokte dlouhou. Je v červené truhle s mosazným kováním, která se nezamyká. Přineste mi ji a já vás vezmu s sebou, až půjdu.“

„Vypadá to jako maličkost,“ ozvala se pochybovačně Alliandre. „Ale proč si ji teda nevezmeš sama?“

„Protože si ji musím nechat přinést!“ Galina si uvědomila, že ječí, a schoulila se. Honem se rozhlédla, jestli ji někdo neslyšel. Nikdo se na ni zřejmě ani nepodíval, ale ona přesto ztišila hlas do šepotu. „Jestli nechcete, nechám vás tady, až budete staré a šedivé. A Sevanna se dozví o Perrinovi Aybarovi.“

„Může to chvíli trvat,“ vyhrkla Faile zoufale. „Nemůžeme jen tak vlízt Theravě do stanu, kdykoliv se nám zlíbí.“ Světlo, to poslední, co by chtěla, bylo přiblížit se k Theravině stanu. Ale Galina říkala, že jim pomůže. Jakkoliv byla hnusná, Aes Sedai nemohla lhát.

„Máš všechen čas na světě,“ odpověděla Galin. „Zbytek života, urozená paní Faile ťAybaro, jestli si nedáš pozor.“ Naposledy se na Faile zamračila a otočila se k odchodu. Ruce držela, jako by se snažila zakrýt široký opasek rukávy.

Faile šla dál mlčky. A ani její společnice zjevně neměly co říci. Nebylo co říci. Alliandre vypadala zamyšleně a upřeně se dívala do vánice, jako by tam chtěla něco vidět. Maighdin zase zaťala prsty do zlatého obojku. Byly chycené ve třech okách, ne v jednom, a každé je mohlo zabít. Záchrana náhle vypadala velice přitažlivě. Ale Faile nějak chtěla najít z téhle pasti vlastní cestu. Sundala ruku ze svého obojku, drala se sněhem a plánovala.