Srdce zimy

7 V ulicích Caemlynu

Elainin doprovod přitahoval cestou Caemlynem velkou pozornost. Zlatá lilie na přednici jejího kožišinou podšitého karmínového pláště stačila, aby ji občané hlavního města poznali, ale ona měla i shrnutou kapuci, aby byla jasně vidět korunka dědičky se zlatou růží. Nejen Elain, hlava rodu Trakandů, ale Elain dědička. Ať ji každý vidí a pozná.

Kupole Nového Města se v bledém dopoledním slunci bíle a zlatě třpytila a z holých větví stromů, rostoucích uprostřed hlavních tříd, visely rampouchy. I když se slunce blížilo k zenitu, příliš nehřálo, třebaže obloha byla krásně čistá a bez mráčku. Naštěstí dnes nefoukal vítr. Vzduch byl natolik chladný, aby jí od úst stoupala pára, ale sníh byl odstraněn nejenom z hlavních ulic, ale i z bočních točitých uliček, a město opět ožilo, všude panoval ruch a shon. Vozkové a kočí se odevzdaně choulili v pláštích, když se plazili davem. Kolem projel velký vůz na vodu, podle zvuku prázdný. Jeli ho naplnit kvůli příliš častému žhářství. Mrazu vzdorovalo i pár pouličních obchodníků, vyvolávajících své zboží, ale většina lidí spěchala po své práci, jen aby se co nejdřív zase dostala do tepla. Ne že by spěch znamenal, že by šli nějak rychle. Město bylo přeplněné, bylo tu víc lidí než v Tar Valonu. V takové tlačenici i těch pár, kteří jeli na koních, mohlo postupovat jen krokem. Za celé dopoledne Elain zahlédla jen dva tři kočáry, ploužící se ulicemi. Pokud pasažéři nebyli invalidé či je nečekaly míle cesty, byli to hlupáci.

Každý, kdo ji a její oddíl uviděl, se aspoň zastavil, někteří na ni ukazovali nebo zvedli dítě, aby mělo lepší výhled a mohlo jednou svým dětem vyprávět, že ji spatřilo. Bylo však otázkou, zda viděli budoucí královnu, nebo jen ženu, jež na nějakou dobu ovládla město. Většina lidí jen civěla, ale občas někdo zavolal: „Trakandové! Trakandové!“ nebo dokonce „Elain a Andor!“ Bylo by dobré, kdyby jich jásalo víc, ale ticho bylo lepší než posměšky. Andořané byli upřímní a otevření lidé a Caemlyňané zvlášť. Vzpoury vznikly a královny ztratily trůn jen proto, že Caemlyňané v ulicích projevili svůj odpor.

Z toho pomyšlení se Elain silně zachvěla. Staré rčení znělo: Kdo drží Caemlyn, drží Andor. Nebyla to tak docela pravda, jak prokázal Rand, ale Caemlyn byl srdcem Andoru. Elain vznesla nárok na město – Lví zástava a trakandský Stříbrný klenák se pyšně dělily o místa na věžích na vnější hradbě – ale ještě nedržela srdce Caemlynu, a to bylo samozřejmě mnohem důležitější než držet kámen a maltu.

Jednou mě budou zdravit, slibovala si v duchu. Získám jejich chválu. Dnes se však v přeplněných ulicích cítila mezi těmi několika hlasy sama. Přála si, aby tu byla Aviendha, jen aby měla nějakou společnost, ale ta neviděla důvod, proč by měla lézt na koně, jen aby se projela po městě. Stejně ji ale Elain cítila. Bylo to jiné než pouto s Birgitte, přesto cítila, že je její sestra ve městě, jako když člověk vycítí, že je v místnosti jiná osoba, a bylo to příjemné.

Její společníci také přitahovali pozornost. Sareitha byla Aes Sedai stěží tři roky, takže její tmavý, hranatý obličej ještě nezískal svou bezvěkost, a v drahém, bronzově zbraveném suknu s velkou sponou ze stříbra a safírů na plášti vypadala na úspěšnou obchodnici. Její strážce Ned Yarman jel těsně za ní a rozhodně se nedal přehlédnout. Byl to vysoký, širokoplecí mladý muž s jasně modrýma očima a vlnité vlasy, žluté jako len, mu spadaly až po ramena. Na sobě měl barvoměnivý strážcovský plášť, takže občas byla nad vysokým běloušem vidět jen hlava bez těla a bělouš byl chvílemi také vidět jen částečně. Nedalo se zaměnit, kdo je, ani to, že jeho přítomnost ohlašuje Aes Sedai. Ostatní, v kruhu kolem Aes Sedai, také nebyli k přehlédnutí. Osm žen v rudých kabátech s leštěnými přilbicemi a kyrysy královniny gardy člověk na ulici také neuviděl každý den. Vlastně dřív něco takového neuviděl vůbec. Elain si je sama vybrala mezi novými rekruty právě z tohoto důvodu.

Jejich podporučík Caseille Raskovni, hubená a tvrdá jako každá aielská Děva, byla vzácností mezi vzácnostmi, žena v kupecké stráži, skoro dvacet let u řemesla, jak tvrdila. Stříbrné zvonečky, zapletené v hřívě jejího podsaditého grošáka, označovaly její arafellský původ, třebaže ona o své minulosti příliš nehovořila. Jediná Andořanka mezi osmičkou byla prošedivělá, klidně vypadající žena se širokými rameny, Deni Colford, jež udržovala pořádek mezi vozky v taverně v Dolním Caemlynu za hradbami, což byla pro ženu rovněž dost drsná a neobvyklá práce. Deni ještě neuměla používat meč, který nosila u boku, ale Birgitte tvrdila, že má rychlé ruce a bystré oko a s půl sáhu dlouhou palicí, již měla pověšenou u druhého boku, umí docela slušně zacházet. Zbytek byly hledačky Valerského rohu, různorodá sbírka žen, vysokých i malých, širokých i hubených, s důvěřivýma očima a šedými vlasy, pocházející z nejrůznějších prostředí, i když některé se o sobě moc nevybavovaly, stejně jako Caseille, a jiné zase své postavení ve světě očividně nafukovaly. Obojí bylo mezi hledači rohu běžné. Ale po příležitosti nechat se zapsat ke gardě všechny skočily. Důležitější bylo, že prošly Birgittinou přísnou prohlídkou.

„Tyto ulice pro tebe nejsou bezpečné,“ ozvala se náhle Sareitha a pobídla svou kaštanovou hnědku vedle Elainina vraníka. Ohnivákovi se skoro podařilo štíhlou klisnu hryznout do krku, než ho Elain odtáhla. Ulice tu byly užší, lidé se víc tlačili a gardistky musely jet blíž u sebe. Hnědá sestra se tvářila vyrovnaně, ale z hlasu jí zaznívaly obavy. „V takové mačkanici by se mohlo stát cokoliv. Pamatuj, kdo přebývá u Stříbrné labutě jen dvě míle odsud. Deset sester v jedné hospodě prostě nevyhledá jedna druhou jenom kvůli vhodné společnosti. Klidně je mohla poslat Elaida.“

„Anebo možná ne,“ odtušila Elain klidně. Klidněji, než se cítila. Mnoho sester zřejmě čekalo stranou, dokud souboj mezi Elaidou a Egwain neskončí. Od Elainina příchodu do Caemlynu dvě sestry od Stříbrné labutě odešly a další tři sem přišly. To nevypadalo jako oddíl vyslaný za nějakým účelem. A žádná z nich nebyla z červeného adžah. Elaida by určitě poslala aspoň pár červených. Přesto byly sledovány, jak jen se to dalo zařídit, i když to Sareitze pochopitelně neřekla. Elaida ji hodně chtěla, mnohem víc, než by chtěla dostat zpátky jenom tak nějakou uprchlou přijatou nebo ženu spojenou s Egwain a těmi, jež Elaida nazývala vzbouřenkyně. Královna a Aes Sedai zároveň by byla pro Bílou věž význačnou kořistí, ale Elain by se nemohla stát královnou, kdyby ji odvlekli zpátky do Tar Valonu. Navíc Elaida vydala rozkaz dopravit ji zpátky za jakoukoliv cenu dávno předtím, než se vyskytla šance, že by mohla nastoupit na trůn dřív než za mnoho let. Nad tou záhadou hloubala nejednou od chvíle, kdy jí Ronda Macurová podstrčila tu ohavnou břečku, která u žen otupuje schopnost usměrňovat. Byla to velmi znepokojivá záhada, zvlášť teď, když světu oznámila, kde se nalézá.

Pohledem spočinula na černovlasé ženě v modrém plášti. Ta se na ni jen koukla a zahnula do svíčkařského krámu. Na rameni měla těžký plátěný pytel. Elain usoudila, že to Aes Sedai nebude. Jen nějaká další žena, které se povedlo hezky zestárnout, jako třeba Zaidě. „V každém případě,“ pokračovala přísně, „nenechám se ze strachu z Elaidy někam zavřít.“ Co mají sestry u Stříbrné labutě za lubem?

Sareitha frkla a ne moc tiše. Asi chtěla i zakoulet očima, ale rozmyslela si to. Občas Elain zachytila od některé ze sester v paláci divný pohled, nepochybně myslela na to, jak byla Elain pozvednuta, ale aspoň na povrchu ji přijímaly jako Aes Sedai, uznávaly, že stojí mnohem výš než ony kromě Nyneivy. To ale nestačilo, aby neřekly, co si myslí, a často mnohem neomaleněji, než kdyby byla sestrou takového postavení, jaké měla, a získala šátek obvyklým způsobem. „Tak na Elaidu zapomeň,“ prskla Sareitha, „a vzpomeň si, kdo ještě by tě rád dostal do spárů. Jeden dobře mířený kámen a je z tebe bezvládný ranec, který se ve zmatku snadno odnese.“

Opravdu jí musela Sareitha říkat, že voda je mokrá? Únos jiných uchazeček o trůn byl nakonec běžným zvykem. Každý rod, který stál proti ní, měl v Caemlynu stoupence číhající na příležitost, nebo si k obědu dá vlastní střevíčky. Ne že by mohli uspět, ne, dokud zvládala usměrňování, ale kdyby dostali příležitost, určitě by se jí pokusili využít. Nakonec si ani nikdy nemyslela, že pokud se dostane do Caemlynu, bude v bezpečí.

„Kdybych se neodvážila opustit palác, Sareitho, nikdy bych nezískala lid,“ pronesla tiše. „Musím se nechat vidět, venku a bez bázně.“ Proto měla osm gardistek místo padesáti, které chtěla Birgitte. Ta ženská odmítala pochopit politickou realitu. „Kromě toho by potřebovali dva dobře mířené kameny, když tu jsi ty.“

Sareitha znovu frkla, ale Elain její paličatost odmítala vzít na vědomí. Přála si, aby mohla nebrat na vědomí celou Sareithu, jenže to nešlo. Pro tuto jízdu měla víc důvodů, než bylo vidět. Halwin Norry jí sděloval fakta a čísla po kvantech, ale i když ji drmolení prvního úředníka uspávalo, chtěla všechno vidět na vlastní oči. U Norryho by i vzpoura vypadala stejně suše jako hlášení o stavu městských studní či výdaje na čištění kanálů.

Všude bylo též plno cizinců, Kandořanů s rozdělenými bradkami, Illiánců s plnovousem a vyholeným horním rtem, Arafellanů se stříbrnými zvonečky v cůpcích, Domanců s měděnou pletí, Altařanů s olivovou a tmavých Tairenů i Cairhieňanů odlišných pro svou malou výšku a světlou pleť. Někteří byli kupci, kteří tu uvázli v náhlém náporu zimy či doufali, že získají výhodu nad konkurencí, ulízaní, nafoukaní lidé, vědoucí, že obchod je krví států, a každý z nich se vydával za hlavní tepnu, třebaže ho prozrazoval špatně obarvený kabátec či spona z mosazi a skla. Mnoho pěších mělo obnošené, potrhané kabáty, ze spodků jim koukala kolena, rozedrané lemy a odrbané nebo vůbec žádné pláště. To byli uprchlíci, které buď z domovů vyhnala válka, nebo se začali potulovat kvůli víře, že Drak Znovuzrozený zlomil všechna pouta, jež je držela. Choulili se před zimou, tváře ztrhané, výrazy poraženecké, a nechávali do sebe strkat.

Elain si všimla jedné ženy s otupělým výrazem, klopýtající davem s dítětem na rameni, a tak vytáhla z měšce minci a podala ji jedné gardistce, ženě s tvářemi jako jablíčka a očima jako led. Tzigan tvrdila, že je z Ghealdanu, dcera jednoho menšího šlechtice. No, z Ghealdanu možná byla. Když se sklonila a minci ženě podala, ta provrávorala kolem, nevidoucí, neslyšící. Město bylo plné takových jako ona. Palác jich každý den nakrmil tisíce, po celém městě byly zřízeny vývařovny pro bezdomovce, ale příliš mnoho nemělo ani tolik energie, aby si šli vyzvednout chleba a polívku. Elain se za ženu s dítětem pomodlila, když vracela peníz do měšce.

„Všechny nakrmit nemůžeš,“ upozornila ji mírně Sareitha.

„Děti v Andoru nesmějí hladovět,“ opáčila Elain, jako by vydávala edikt. Ale nevěděla, jak tomu zabránit. Jídla bylo ve městě dost, ale žádný rozkaz nemohl přimět lidi jíst.

Takhle se dostali do Caemlynu i někteří cizinci, ale ne všichni ještě chodili v hadrech a s uštvanými výrazy. Ať už je z domovů vyhnalo cokoliv, začali si myslet, že už se nacestovali dost, vzpomínali na své opuštěné řemeslo či obchod, často se vším, co kdy vlastnili. V Caemlynu však každý s trochou schopností a snahy mohl vždycky najít bankéře. A ve městě se objevovala stále nová řemesla. Jen za dopoledne viděla troje hodinářství! V dohledu měla tři krámky prodávající foukané sklo a na sever od města se stavělo skoro třicet manufaktur. Odteď bude Caemlyn sklo vyvážet, ne dovážet, i křišťálové. Ve městě nyní byly krajkářky, vyrábějící stejně krásné zboží jako v Lugardu, a nebylo divu, protože téměř všechny pocházely odtamtud.

To jí trochu zvedlo náladu – daně z nových řemesel pomůžou, i když chvíli potrvá, než jich bude dost – ale nejvíc si všímala jiných lidí v davu. Ať to byli cizinci nebo Andořané, žoldnéře bylo snadné poznat, muže s tvrdými tvářemi, s meči, naparující se, i když se v davu museli doslova plížit. Kupecké stráže také chodily ozbrojené, byli to drsňáci, odstrkující většinu mužů, kteří by se jim mohli dostat do cesty, ale ve srovnání s žoldnéři byli pokorní a střízliví. A dohromady měli mnohem méně jizev. Žoldnéři v davu vypadali jako hrozinky v koláči. Elain usuzovala, že když jich je tolik a v zimě jejich schopnosti nebyly tolik potřeba, dají se koupit celkem lacino. Leda by ji, jak se bála Dyelin, stáli Andor. Musela najít dost mužů, aby v gardě nebyla většina cizinců. A peníze na to, aby je zaplatila.

Náhle si uvědomila Birgitte. Zlobila se – to dělala poslední dobou často – a blížila se. Byla velice rozzlobená a blížila se velice rychle. Což byla hrozivá kombinace a Elain se z toho v hlavě rozezvonilo na poplach.

Okamžitě přikázala návrat do paláce tou nejpřímější cestou – tudy Birgitte přicházela, pouto ji vedlo přímo k Elain – a tak zabočili do Jehlové ulice. Vlastně to byla docela široká třída, i když se kroutila jako řeka, dolů z jednoho kopce a nahoru na druhý, avšak před mnoha lety tady bylo plno výrobců jehel. Teď se mezi nožířstvími, krejčovstvími a všemi možnými krámky kromě s jehlami tlačilo pár hospůdek.

Než se dostali do Vnitřního Města, Birgitte je našla v Hruškové uličce, kde se v krámcích děděných od dob Ishary stále držela hrstka prodavačů ovoce, třebaže ve výkladech toho v tuto roční dobu moc k vidění nebylo. Přes dav Birgitte přiklusala, až jí rudý plášť vlál, a rozháněla lidi do všech stran. Zpomalila svého vysokého šimla, až když je uviděla před sebou.

Jako by chtěla napravit ten spěch, chvíli si prohlížela gardistky a opětovala Caseillino zasalutování, než otočila koně a připojila se k Elain. Na rozdíl od ostatních neměla meč ani zbroj. Vzpomínky na minulé životy bledly – už si jasně nevzpomínala na nic, co se stalo před založením Bílé věže, třebaže se občas nějaký ten útržek vynořil – ale na jednu věc se pamatovala naprosto jasně. Pokaždé, když se pokusila použít meč, skoro se nechala zabít, a to nejednou. Luk s nasazenou tětivou však měla v koženém pouzdře u sedla a na druhé straně toulec ježící se šípy. Byla vzteky bez sebe a mračila se jako ďas.

„Do paláce přiletěl polozmrzlý holub se zprávou z Aringillu. Muži doprovázející Naean a Elenii byli přepadeni a zabiti jen pět mil od města. Naštěstí se jeden z jejich koní vrátil s krví na sedle, jinak bychom ještě týdny nic nevěděli. Pochybuju, že budem mít to štěstí a ty dvě drží banditi kvůli výkupnýmu.“

Ohnivák poskočil a Elain ho prudce přitáhla. Někdo v davu vykřikl, mohl zdravit Trakandy. Nebo taky ne. Kupci vychvalovali své zboží a jejich křik jednotlivá slova utápěl. „Takže máme v paláci špeha,“ prohlásila a stiskla rty, jen si přála, aby to neřekla před Sareithou.

Birgitte to zřejmě bylo jedno. „Leda kolem nepobíhá nějaký ta’veren, o kterým nevíme,“ opáčila suše. „Teď mi možná dovolíš přidělit ti osobní stráž. Jen pár gardistek, vhodně zvolených –“

„Ne!“ Palác byl její domov. Tam se hlídat nenechá. Podívala se na hnědou sestru a povzdechla si. Sareitha pozorně poslouchala. Nyní už nemělo smysl před ní něco skrývat. Ne tohle. „Dáš to vědět první panské?“

Birgitte se po ní úkosem podívala a poutem projelo mírné rozhořčení, říkající, ať jde učit svou babičku plést. „Hodlá vyslechnout každýho sluhu, který nejmíň pět let nesloužil tvojí matce. Nejsem si jistá, zda je nechce nechat vyslechnout na mučidlech. Když jsem jí to řekla, byla jsem moc ráda, že jsem se z její pracovny dostala se zdravou kůží. Já sama hledám jinde.“ Myslela gardu, ale v doslechu Caseille a ostatních by to nevyslovila. Elain to nepovažovala za pravděpodobné. Verbování byla skvělá příležitost dostat do paláce špeha, ale bez prověření se nikdy nedostane dost daleko, aby zjistil něco užitečného.

„Jestli jsou v paláci špehové,“ ozvala se potichu Sareitha, „tak může být i hůř. Možná bychom měly přijmout návrh urozené paní Birgitte na osobní stráž. Existuje precedens.“ Birgitte na hnědou sestru vycenila zuby. Jako úsměv to však hrubě selhalo. Jakkoliv nesnášela oslovení s plným titulem, přesto se s nadějí podívala na Elain.

„Řekla jsem ne a také myslím ne!“ štěkla Elain. Žebrák, blížící se k pomalu postupujícímu kroužku jezdců se širokým úsměvem, ve kterém mu chyběly zuby, a čapkou v ruce, sebou trhl a zmizel v davu, než ji napadlo sáhnout pro měšec. Nebyla si jistá, nakolik se hněvá ona a nakolik Birgitte, ale hodilo se to.

„Měla jsem pro ně jet sama,“ zavrčela hořce. Místo toho spletla průchod pro posla a zbytek dne strávila schůzkou s kupci a bankéři. „Alespoň jsem měla jako doprovod poslat posádku z Aringillu. Deset lidí je mrtvých, protože to zvorala! Horší – Světlo mi pomáhej, je to horší! – kvůli tomu jsem ztratila Elenii a Naean!“

Birgitte důrazně zavrtěla hlavou, až jí zlatý cop zavlál. „Za prvé, královny nepobíhají sem a tam a nedělají všechno samy. Jsou to zatraceně královny!“ Hněv pomalu utichal, ale místo něj vyskočilo podráždění, a z jejího tónu znělo obojí. Vážně chtěla, aby měla Elain osobní stráž, nejspíš dokonce i v lázni. „Tvoje dny plné dobrodružství skončily. Příště se budeš plížit z paláce v převleku, možná se dokonce budeš potulovat za nocí, když by ti nějaký rváč, kterého ani neuvidíš, mohl rozrazit lebku.“

Elain se narovnala v sedle. Birgitte samozřejmě všechno věděla – Elain neznala žádný způsob, jak obejít pouto, třebaže si byla jistá, že nějaký existovat musí – ale neměla právo se s tím teď vytasit. Kdyby Birgitte řekla příliš, ostatní sestry by za ní nejspíš posílaly své strážce a pravděpodobně i oddíly gardistů. Všichni byli tak směšní, jak se ji snažili udržet v bezpečí. Málem by si myslela, že nikdy nebyla v Ebú Daru, natož v Tanchiku či ve Falme. Kromě toho to udělala jenom jednou. Zatím. A šla s ní Aviendha.

„Studené, tmavé ulice se nedají srovnat s ohněm v krbu a zajímavou četbou,“ prohodila nedbale Sareitha, jako by mluvila sama k sobě. Prohlížela si krámky, kolem kterých projížděli, a zřejmě ji velmi zaujaly. „Nesnáším chození po studené dlažbě, zvlášť potmě a bez svíčky. Hezké mladé ženy si často myslí, že v prostých šatech a s umouněnou tváří jsou neviditelné.“ Změna tématu byla tak náhlá, aniž by mluvčí změnila tón, že si Elain zprvu neuvědomila, co slyší. „Nechat se opilými hulváty srazit k zemi a odvléct do uličky je dost tvrdý způsob, jak se poučit. Pochopitelně když máš štěstí a máš přítelkyni, která také umí usměrňovat, a když ona má štěstí, že ji ten sprosťák nepraští tak tvrdě, jak si myslel... No, pokaždé ale mít štěstí nemůžeš. Nesouhlasíš, urozená paní Birgitte?“

Elain zavřela oči. Aviendha tvrdila, že je někdo sleduje, ale byla si jistá, že je to jen nějaký kapsář. Na každý pád to takhle nebylo. Ne tak úplně. Birgittino mračení říkalo, že si o tom později taky promluví. Odmítala pochopit, že strážce prostě neseřvává Aes Sedai.

„Za druhé,“ pokračovala zachmuřeně Birgitte, „ať deset mužů nebo skoro tři sta, stejně by to skončilo zatraceně stejně. Ať shořím, byl to dobrý plán. Pár mužů mohlo dostat Naean a Elenii do Caemlynu bez toho, aby vzbudili pozornost. Poslat tam celou posádku by přitáhlo pozornost každýho všiváka ve východním Andoru, a ať je dostal kdokoliv, určitě by si přivedl dost ozbrojenců, aby to měl jistý. Nejspíš by teď navrch k tomu všemu držel i Aringill. I když je tam posádka malá, Aringill drží na uzdě každýho, kdo by chtěl proti tobě na východě něco podniknout, a čím víc gardistů pochází z Cairhienu, tím líp, poněvadž ti jsou všichni věrní tobě.“ Na někoho, kdo se vydával za prostou lučištnici, situaci chápala dokonale. Vynechala jen ztrátu celních poplatků z obchodu po řece.

„Kdo je chytil, urozená paní Birgitte?“ zeptala se Sareitha a naklonila se před Elain. „To je zajisté důležitá otázka.“ Birgitte si povzdechla, skoro kňučela.

„Obávám se, že to brzy zjistíme,“ prohlásila Elain. Hnědá sestra na ni zvedla obočí a ona se snažila neskřípat zuby. Od návratu domů to zřejmě dělala často.

Koním se do cesty postavila Taraboňanka v zeleném hedvábném plášti a předvedla hluboké pukrle, až jí zpod kapuce vyklouzly copánky s korálky. Její komorná, maličká žena s náručí plnou balíčků, paní neohrabaně napodobila. Dva rozložití muži za nimi, strážní s mosazí obitými obušky, zůstali stát a dávali pozor. Dlouhé, těžké kožené kabáty by neodrazily snad jen ty nejprudší rány nožem.

Elain cestou kolem sklonila hlavu, aby poděkovala za zdvořilost. Od Andořanů se jí zatím zdvořilosti moc nedostávalo. Pohledná tvář za průsvitným závojem byla příliš stará na Aes Sedai. Světlo, už toho měla na talíři dost, než aby se ještě bála Elaidy!

„Je to prosté, Sareitho,“ řekla ovládaným hlasem. „Jestli je unesl Jarid Sarand, Elenia dá Naean na vybranou. Buď se Arawnové postaví za Elenii, nebo jí nechá podříznout krk někde v tiché kobce a její tělo zakope za stodolou. Naean se nevzdá snadno, ale její rod se bude do jejího návratu dohadovat, kdo mu velí, takže budou váhat. Elenia bude vyhrožovat mučením a možná ho i použije a nakonec se Arawnové postaví za Sarandy a Elenii. Brzy se k nim připojí Anshar a Baryn. Půjdou tam, kde uvidí sílu. Jestli je sebrali Naeanini lidé, nabídne ona totéž Elenii, ale Jarid bude běsnit a vyrazí proti Arawnům, pokud mu Elenia neřekne, aby to nedělal, a to ona neudělá, pokud si bude myslet, že má alespoň nějakou naději na to, aby ji zachránil. Takže musíme doufat, že v příštích týdnech uslyšíme o tom, jak hoří arawnská panství.“ Pokud ne, pomyslela si, budu muset čelit čtyřem sjednoceným rodům a pořád nebudu vědět, jestli mám aspoň dva!

„To je... velmi dobře rozmyšleno,“ podotkla Sareitha poněkud překvapeně.

„Jsem si jistá, že časem bys na to došla taky,“ opáčila Elain příliš sladce a pocítila bodnutí radosti, když sestra zamrkala. Světlo, máti by čekala, že tohle pochopí, už když jí bylo deset!

Zbytek jízdy do paláce proběhl v tichu. Elain si nevšímala věží obložených barevnou mozaikou ani velkolepých výhledů na Vnitřní Město. Místo toho přemýšlela o Aes Sedai v Caemlynu a špezích v královském paláci, o tom, kdo drží Elenii a Naean a nakolik může Birgitte zrychlit verbování, a jestli už není čas prodat palácový talíř a zbytek svých klenotů. Byl to neveselý seznam, ale ona se tvářila klidně a vyrovnaně děkovala na řídké pozdravy z davu. Královna nesmí dát najevo, že se bojí, zvlášť když se bojí.

Královský palác byl čistě bílý výtvor ze složitě proplétaných balkonů a chodníků lemovaných sloupořadím na nejvyšším kopci Vnitřního Města, nejvýše postavená budova v Caemlynu. Jeho štíhlé vížky a zlacené kupole se zvedaly k polední obloze, viditelné na celé míle daleko, vyhlašující moc Andoru. Vznešení přicházeli a odcházeli předem, přes Královnino náměstí, kde se v minulosti scházely davy, aby vyslechly vyhlášení královen a křikem vychvalovaly andorské vládkyně. Elain do paláce vstoupila zadem. Ohnivákovy podkovy zazvonily na dlažbě, když vklusala na nádvoří u hlavních stájí. Byl to rozlehlý prostor s řadami vysokých dveří do stájí na dvou stranách. Nahoře byl dlouhý balkon z bílého kamene, jednoduchý a pevný. Shora sem bylo vidět z několika vysokých sloupořadí, ale bylo to pracovní místo. Před prostou kolonádou, kudy se vcházelo do samotného paláce, se tucet gardistů připravoval vystřídat ty, kteří dělali stráž na náměstí před palácem. Gardisté stáli nehybně vedle koní a prohlížel je jeden podporučík, prošedivělý, kulhající chlapík, jenž býval za Garetha Brynea praporečníkem. Podél vnější zdi nasedalo dalších třicet mužů, již se po dvojicích vydají hlídkovat do Vnitřního Města. Za normálních časů by tu byli gardisté, jejichž hlavním úkolem bylo strážit ulice, ale teď jich bylo tak málo, že do ulic museli i ti, kteří chránili palác. Byla tu i Careane Fransi, podsaditá žena v elegantních, zeleně pruhovaných jezdeckých šatech a tmavomodrém plášti. Seděla na svém bělouši a jeden z jejích strážců, Venr Kosaan, lezl na svého. Byl tmavý, v nakadeřených vlasech měl šedé prameny, a hubený byl jako tyčka. Na sobě měl jen prostý hnědý plášť. Očividně nechtěli ohlašovat, co jsou zač.

Elainin příjezd vyvolal na dvoře překvapení. Careane ani Kosaan pochopitelně překvapení nebyli. Zelená sestra se jen zatvářila zamyšleně a Kosaan ani to ne. Jen kývl Birgitte a Yarmanovi, jeden strážce druhému. Bez dalšího otálení vyjeli z brány, jakmile ji opustil Elainin doprovod. Ale někteří gardisté se zastavili s jednou nohou ve třmeni, civěli, a i ti před prohlídkou obraceli hlavy. Nečekali ji tu nejméně ještě hodinu, a kromě těch několika málo, kteří se nestarali o nic kromě sebe, věděli, že situace je vážná. Mezi vojáky se klepy šířily rychleji než mezi obyčejnými muži a Světlo ví, že to už něco znamenalo vzhledem k tomu, jak muži rádi klevetí. Tito museli vědět, že Birgitte spěšně odjela, a teď se předčasně vrátila s Elain. Pochoduje na Caemlyn některý rod? Připravuje se k útoku? Kdy dostanou rozkaz jít na hradby, jež nemohli plně obsadit ani s muži, které tu měla Dyelin? Chvilka překvapení a starostí, potom sešlý podporučík štěkl rozkaz a všichni se postavili do pozoru a udeřili se rukama do prsou na pozdrav. Před pár dny byli na seznamu kromě bývalého korneta jen tři, ale ani jeden nebyl zelenáč.

Ze stájí vyběhli pacholci v rudých kabátech se stříbrným lvem vyšitým na rameni, i když tu vlastně neměli nic moc na práci. Gardistky na Birgittin rozkaz mlčky sesedly a odváděly koně dovnitř. Birgitte sama seskočila ze sedla a otěže hodila jednomu ze štolbů. Yarman byl stejně rychlý, když spěchal podržet Sareitze koně, aby mohla sesednout. Byl, jak to sestry nazývaly, „čerstvě chycený", pouto nosil necelý rok – ten termín pocházel z doby, když se ne všech strážců ptaly, jestli pouto chtějí – a byl velmi pilný. Birgitte tam jen stála s rukama v bok a mračila se, zdánlivě pozorovala odjíždějící muže, kteří budou příští čtyři hodiny hlídkovat ve Vnitřním Městě. Elain by však překvapilo, kdyby je skutečně vnímala.

V každém případě měla své vlastní starosti. Snažíc se nebýt příliš nápadná, studovala šlachovitou ženu držící Ohniváka za uzdu, i podsaditého chlapíka, jenž přinesl kůží potaženou stoličku a podržel jí třmen, aby mohla sesednout. Muž se neusmíval, byl netečný a rozvážný, a žena hladila koně po nose a šeptala mu. Žádný se na Elain nepodíval, jen uctivě sklonili hlavu. Zdvořilost byla až na druhém místě, nejdřív museli zajistit, aby ji neshodil kůň, kterého znejistí klanějící se lidé. Nezáleželo na tom, že ona jejich pomoc nepotřebovala. Už nebyla na venkově a bylo třeba dodržovat jisté formality. Přesto se snažila nemračit. Nechala je odvést Ohniváka, aniž by se ohlédla, ale moc ráda by to byla udělala.

Vstupní sál bez oken za sloupořadím vypadal šerý, třebaže tady svítilo několik kandelábrů se zrcadly. Byly prosté, železo vytvarované do jednoduchých spirál. Všechno tady bylo užitkové, omítnuté římsy byly bez ozdob, bílé kamenné stěny holé. Zpráva o jejich příjezdu se rozšířila, a než vstoupili dovnitř, objevilo se půl tuctu lidí. Všichni se klaněli a odebírali jim pláště a rukavice. Jejich livrej se od stájníků lišila v tom, že měla bílé límce a manžety a andorského lva měli na levé části prsou a ne na rameni. Elain dnes nikoho ve službě nepoznala. Většina služebnictva v paláci byla nová a ostatní přišli z vejminku, aby nahradili ty, kteří ve strachu uprchli, když se Rand zmocnil města. Holohlavý, naducaný muž se jí nepodíval do očí, ale možná se bál, že by to bylo příliš drzé. Štíhlá, mladá šilhající žena vložila do pukrlete i úsměvu příliš mnoho nadšení, ale možná jenom chtěla předvést ochotu. Elain odešla, s Birgitte v patách, než se na ně začne mračit. Podezření mělo hořkou příchuť.

Sareitha a její strážce je po několika krocích opustili, hnědá jenom zamumlala nějakou výmluvu o knihách, na něž se chce podívat v knihovně. Sbírka nebyla malá, i když ve srovnání s velkými knihovnami nebyla nic moc, a ona tam každý den trávila celé hodiny a často vytahovala věkem zašlé svazky, o nichž tvrdila, že je nikde jinde nemají. Yarman šel za ní, když odplouvala chodbou, tmavá, podsaditá labuť, táhnoucí za sebou zvláštně půvabného čápa. Yarman měl stále svůj znepokojivý plášť, pečlivě složený přes ruku. Strážcové je málokdy dávali na delší dobu z ruky. Kosaan měl ten svůj v sedlové brašně.

„Chtěla bys strážcovský plášť, Birgitte?“ zeptala se Elain v chůzi. Nikoliv poprvé Birgitte záviděla její pytlovité kalhoty. I v rozdělených suknicích zvládala jenom rychlejší krok. Aspoň měla jezdecké holínky místo střevíců. Holé červené a bílé dlaždice by ji ve střevíčkách studily. Nebylo tady dost koberců, aby je položili i na chodbách, nejen v komnatách. A stejně by je brzy prošlapali sluhové neustále proudící sem a tam po paláci. „Jakmile Egwain získá Věž, nechám ti jeden udělat. Měla bys ho mít.“

„Já na nějaký pitomý pláště kašlu,“ prohlásila Birgitte ponuře. Neblaze se mračila a rty měla pevně stisknuté. „Bylo po všem tak rychle, že jsem si myslela, žes jenom zakopla a praštila se do té své blbé hlavy. Krev a popel! Srazí ji pouliční rváči! Světlo ví, co se mohlo stát!“

„Nemusíš se omlouvat, Birgitte.“ Z pouta bylo cítit rozhořčení, ale Elain toho chtěla využít. Birgittino peskování bylo už dost zlé v soukromí. Nehodlala ho snášet na chodbách plných sloužících. Ti se věnovali svým úkolům, leštili dřevěné obložení a dolévali lampy, které tady už byly zlacené. Jenom se zastavili, aby se jim uklonili, ale každý se nejspíš divil, proč se hlavní kapitán tváří jako bouřkový mrak, a chytali každé slovo. „Nebyla jsi tam, protože jsem tě tam nechtěla. Vsadím se, že Sareitha s sebou Neda taky neměla.“ Nezdálo se možné, že by Birgitte mohla tvář potemnět ještě víc. Možná byla chyba zmiňovat se o Sareitze. Elain změnila téma. „S tím svým jazykem musíš vážně něco udělat. Pomalu mluvíš jako dlaždič.“

„S... jazykem,“ mrčela Birgitte nebezpečně. Dokonce také krok změnila, připomínala klidného pantera. „Ty mluvíš o mým jazyce? Já aspoň vždycky vím, co slova, který používám, znamenají. Alespoň vím, co kam patří.“ Elain zrudla a ztuhla. Ona to věděla! Většinou. Tedy dost často. „A Yarman,“ pokračovala Birgitte stále tiše a stále nebezpečně, „je dobrej chlap, ale ještě nepřestal žasnout, že je z něj strážce. Nejspíš vyskočí, když Sareitha luskne prsty. Já nebyla nikdy vykulená a neskáču. Proto jsi na mě hodila ten titul? Myslíš, že mi to přitáhne uzdu? Nebyl by to tvůj první pitomý nápad. Na někoho, komu to většinou myslí jasně... No. Mám psací stůl plnej prokletých hlášení, kterýma se musím prohrabat, jestli máš dostat aspoň polovinu gardistů, co je chceš, ale dneska večer si pořádně promluvíme. Má paní,“ dodala příliš rázně. Její úklona byla téměř posměšná. Vyrazila pryč a dlouhý zlatý cop se jí ježil jako vzteklé kočce ocas.

Elain rozčileně dupla. Birgittin titul byl zaslouženou odměnou, vysloužila si ho desetkrát od chvíle, kdy se s ní spojila! A předtím desettisíckrát. No, napadlo ji to, jenže až potom. A stejně to bylo k ničemu. Ať to byla lenní paní či Aes Sedai, to Birgitte se rozhodovala, koho bude poslouchat a komu poroučet. Ne, když to bylo důležité – tedy ne, když si ona myslela, že je to důležité – ale u toho ostatního, zvlášť když to nazývala zbytečným rizikem nebo nevhodným chováním. Jako by Birgitte Stříbrný luk mohla s někým mluvit o riskování! A co se slušného chování týče, Birgitte chlastala po hospodách! Pila a hrála a slintala nad hezkými muži! Ráda se dívala na ty hezké, i když dávala přednost těm, kteří vypadali, jako by je příliš často tkloukli po hlavě. Elain ji nechtěla změnit – obdivovala ji, měla ji ráda, považovala ji za přítelkyni – ale přála si, aby se k ní chovala víc jako strážce k Aes Sedai. A mnohem míň jako starší sestra k rozmazlené mladší.

Náhle jí došlo, že tam jen tak stojí a civí do prázdna. Sluhové cestou kolem ní váhali a klopili zrak, jako by se báli, že by se na ně mohla zamračit. Rychle se zatvářila vyrovnaně a kývla na vytáhlého, pihovatého kluka. Ten se uklonil tak neohrabaně a hluboce, až zakopl a málem upadl.

„Najdi paní Harforovou a požádej ji, ať za mnou okamžitě přijde do mých komnat,“ přikázala mu a pak laskavě dodala: „A měl by sis zapamatovat, že tví nadřízení nebudou rádi, když tě uvidí, jak očumuješ palác, když bys měl pracovat.“ Chlapci spadla brada, jako by mu četla myšlenky. Možná si myslel, že to umí. Vykulenýma očima zalétl k prstenu s Velkým hadem, pak vykvíkl a poklonil se ještě hlouběji, než tryskem vyrazil pryč.

Proti své vůli se Elain usmála. Byla to rána naslepo, ale on byl příliš mladý, aby byl něčí špeh, a příliš nervózní, aby měl v plánu něco, co by dělat neměl. Na druhou stranu... Přestala se usmívat. Na druhou stranu nebyl o tolik mladší než ona.