Srdce zimy

2 V zajetí

Káně brzy zmizela z dohledu a cesta byla prázdná, ale i když Perrin chtěl jet rychleji, v zamrzlých kolejích by si mohl kůň zlomit nohu a jezdec srazit vaz, pokud by zrychlili. Vítr přinášel led a příslib dalšího sněhu. Když zahnul do lesa na poslední míli k táboru, kde nechal dvouříčské muže, Aiely, Mayenery a Ghealdaňany, sahal sníh koním po kolena. Taky tam byla Faile. Ale nic nebylo takové, jak čekal.

Jako vždycky byly mezi stromy čtyři oddělené tábory, ale kouřící ohně okřídlené gardy kolem Berelaininých pruhovaných stanů byly opuštěné, mezi převrácenými kotlíky a nádobím odhozeným do sněhu. Stejné stopy chvatného odchodu byly vidět na půdě, kde, když ráno odjížděl, tábořili Alliandřini vojáci. Zůstali tu jen koňáci, podkováři a vozkové, zabalení ve vlňácích a choulící se kolem koní a povozů s vysokými koly. Všichni zírali na to, co upoutalo i Perrinovu pozornost.

Pět set kroků od kamenitého, plochého kopce, kde si své nízké stany postavily moudré, seděli na koních Mayenerové v šedých kabátech, všech devět set. Koně netrpělivě podupávali a rudé pláště a dlouhé fábory na kopích povlávaly ve studeném větru. O něco níž a stranou, na břehu zamrzlého potoka, vytvořili Ghealdaňané čtverec kopí, stejně velký, se zelenými fábory. Zelené kabáty a zbroj těchto jezdců vypadaly ve srovnání s mayenerskými rudými přilbami a kyrysy nevýrazně, ale důstojníci jiskřili stříbřenou zbrojí a šarlatovými plášti a kabáty, s otěžemi a čabrakami lemovanými karmínem. Chrabrá ukázka, pokud by byli na přehlídce, ale to oni nebyli. Okřídlená garda se dívala na Ghealdaňany, Ghealdaňané zase nahoru na kopec. A na hřebeni stáli dvouříčtí muži s dlouhými luky v rukou. Zatím žádný luk nenapjal, ale každý měl na tětivě nasazený šíp. Bylo to šílené.

Perrin pobídl Loudu do cvalu a dral se sněhem, s ostatními v závěsu, až se dostal do čela ghealdanské formace. Byla tam Berelain, v kožišinou podšitém rudém plášti, Gallenne, jednooký kapitán její okřídlené gardy, a Annoura, její rádkyně Aes Sedai. Všichni se zřejmě dohadovali s Alliandřiným prvním kapitánem, malým, drsným chlapíkem jménem Gerard Arganda, jenž vrtěl hlavou, až se mu husté bílé chocholy na lesklé přilbě třásly. První z Mayene vypadala, že by kousala i železo. Annoura byla klidná jako Aes Sedai a Gallenne hladil přilbu s červeným chocholem, kterou měl pověšenou u sedla, jako kdyby se rozhodoval, co dělat. Při spatření Perrina k němu všichni vyrazili. Berelain seděla vzpřímeně v sedle, ale černé vlasy měla rozevláté a její bílá klisna se chvěla a na slabinách jí zasychala pěna z prudkého běhu.

Když bylo kolem tolik lidí, bylo téměř nemožné rozeznat jednotlivé pachy, ale Perrin nepotřeboval svůj nos, aby poznal, že došlo k potížím. Než se mohl zeptat, co si, ve Světle, myslí, že dělají, promluvila Berelain, tak formálně, až překvapeně zamrkal.

„Urozený pane Perrine, s tvou urozenou paní jsme byly na lovu s královnou Alliandre, když nás napadli Aielové. Mně se podařilo uniknout. Zatím se nikdo jiný z našeho oddílu nevrátil, i když je možné, že Aielové je vzali do zajetí. Vyslala jsem na výzvědy oddíl kopiníků. Byli jsme asi deset mil na jihovýchod, takže by se do setmění měl vrátit.“

„Faile padla do zajetí?“ vyhrkl Perrin. Ještě než vstoupili do Amadicie, slyšeli, že Aielové loupí a pálí, ale vždycky to bylo někde jinde, ve vedlejší vesnici nebo za kopcem, pokud ne dál. Nikdy ne tak blízko, aby jim to muselo dělat starosti nebo aby si byli jistí, že je to víc než jen pouhá povídačka. Ne, když museli splnit rozkazy zatraceného Randa al’Thora! A hele, kam se dostali.

„Proč jste ještě tady?“ zaječel. „Proč ji nehledáte?“ Uvědomil si, že řve. Chtěl výt, zmlátit je. „Světlo vás všechny spal, na co čekáte?“ Klid její odpovědi, jako by mu hlásila, kolik píce pro koně zůstalo, mu do hlavy vrážel jehličky vzteku. O to víc, že měla pravdu.

„Přepadli nás ze zálohy, dvě, tři stovky jich byly, urozený pane Perrine, ale víš stejně dobře jako já, že podle toho, co jsme slyšeli, se může po kraji potulovat takových tlup deset i víc. Kdybychom je pronásledovali, mohli bychom se ocitnout v bitvě, v níž bychom utržili těžké ztráty, aniž bychom věděli, jestli to vůbec jsou ti Aielové, kteří drží tvou urozenou paní. Nebo jestli je ještě naživu. To musíme zjistit ze všeho nejdřív, urozený pane Perrine, jinak by to nebylo k ničemu."

Jestli je ještě naživu. Perrin se zachvěl. Zima mu náhle pronikla až do útrob. Do kostí. Do srdce. Musela být naživu. Musela. Ach, Světlo, měl ji nechat jet s sebou do Abily. Annoura se tvářila soucitně. Náhle si uvědomil, jak ho bolí ruce, křečovitě zaťaté do otěží. Donutil se uvolnit sevření a pohyboval prsty.

„Má pravdu,“ ozval se tiše Elyas a pobídl koně blíž. „Drž se. Zapleteš se s Aiely a říkáš si o smrt. A taky bys mohl způsobit smrt spousty dalších lidí. Umírání by nebylo dobré, kdyby tvá žena zůstala v zajetí.“ Snažil se to zlehčit, ale Perrin cítil, jak je napjatý. „Ale my ji určitě najdeme, chlapče. Mohla jim uniknout, je to přece skvělá žena. Snaží se sem dostat pěšky. To chvíli trvá, v těch šatech. Zvědové první najdou stopy.“ Prohrábl si dlouhý vous a zasmál se. „A jestli já nezjistím víc než Mayenerové, začnu žrát kůru. Najdeme ti ji.“

Perrina neoklamal. „Ano,“ pronesl chraplavě. Aielům pěšky nikdo neunikne. „Tak běž. Honem.“ Vůbec ho neoklamal. Ten muž čekal, že najde Faileino tělo. Musí být naživu, a to znamenalo, že je zajatá, ale lepší být zajatkyně než...

Nemohli se mezi sebou bavit jako s vlky, ale Elyas zaváhal, jako by věděl, na co Perrin myslí. Nepokoušel se to však popřít. Pobídl koně k jihu, jak nejrychleji to ve sněhu šlo, a Aram jen koukl po Perrinovi a pak ho s tváří jako mrak následoval. Bývalý cikán neměl Elyase rád, ale Faile skoro uctíval, byť jen proto, že to byla Perrinova žena.

Nemá smysl zvířata štvát, říkal si Perrin a mračil se na stopy. Chtěl, aby jeli cvalem. Chtěl cválat s nimi. Jako by se mu tělem šířily jemné praskliny. Jestli se vrátí se špatnými zprávami, rozbije se na kousky. K jeho překvapení vyrazili tři strážci do lesa za Elyasem a Aramem a prosté vlněné pláště za nimi vlály, jak se ty dva snažili dohonit.

Podařilo se mu na Masuri a Seonid a také Edarru a Carelle vděčně kývnout. Ať už návrh vzešel od kohokoliv, nebylo pochyb, kdo ho schválil. Moudré je měly tak pod palcem, že se žádná sestra ani nepokusila ujmout se vedení. Nejspíš to chtěly udělat, ale obě nechaly ruce položené na sedlové hrušce a žádná neprozradila netrpělivost byť jen mrknutím.

Ne každý se za odjíždějícími díval. Annoura se na něj soucitně usmívala a zároveň koutkem oka sledovala moudré. Na rozdíl od druhých dvou sester ona žádné sliby nedala, ale kolem Aielanek se chovala stejně obezřetně jako ony. Gallenne upíral oko na Berelain, čekaje na znamení, že může tasit meč, jehož jílec svíral. První z Mayene potom upřeně sledovala Perrina, tvář hladkou a nečitelnou. Grady a Neald dali hlavy dohromady a vrhali jeho směrem zachmuřené pohledy. Balwer seděl v sedle jako vrabec na bidýlku, snažil se být neviditelný a pozorně poslouchal.

Arganda pobídl vysokého prokvetlého bělouše kolem Gallennova mohutného vraníka a nevšímal si Mayenerova rozčileného mračení. První kapitán rozzlobeně pohyboval rty, jenže Perrin nic neslyšel. Měl plnou hlavu Faile. Ach, Světlo, Faile! Měl pocit, že mu hruď svírají železné obruče. Málem panikařil, zdravého rozumu se držel jen zuby nehty.

Zoufale se natáhl, pátral po vlcích. Elyas to již musel udělat – Elyas při té zprávě určitě nezpanikařil – ale Perrin to musel zkusit sám.

Po chvíli je našel, smečky Tříprsťáka, Chladné vody, Šírání, Jaroroha a dalších. S jeho prosbou o pomoc se nesla bolest, která se stále zvětšovala. Slyšeli Mladého býka a politovali ho, že ztratil svou družku, ale od dvounožců se drželi dál, protože ti zahnali veškerou kořist a každého vlka, jehož chytili samotného, zabili. Kolem bylo tolik smeček dvounožců, pěších i jezdících na čtyřnohých tvrdotlapcích, že ani nemohli říci, zda ten dvounožec, jehož hledá je vskutku ten, které potkali. Dvounožci pro ně byli prostě dvounožci, nerozlišitelní, kromě těch, kteří dokázali usměrňovat, a těch několika málo, kteří s nimi dokázali mluvit. Truchli, sdělili mu, a jdi dál a setkáš se s ní znovu ve vlčím snu.

Obrazy, které si v duchu překládal do slov, se pomalu vytrácely, až zůstal jen jeden. Truchli a setkáš se s ní znovu ve vlčím snu. Pak zmizel i ten.

„Posloucháš?“ vyjel drsně Arganda. Nebyl to žádný uhlazený šlechtic a přes své hedvábí a zlatem vykládaný kyrys vypadal na to, čím byl – prošedivělý voják, který poprvé zvedl kopí jako kluk a nejspíš měl po těle pár desítek jizev. Tmavé oči měl skoro stejně rozpálené jako Masemovi muži. Byl cítit vzteky a strachy. „Ti divoši sebrali i královnu Alliandre!“

„Najdeme tvou královnu, až najdeme mou ženu,“ pronesl Perrin hlasem chladným a tvrdým jako ostří sekery. Musí být naživu. „Asi mi řekneš, o co tu jde, zřejmě jsi připravený zaútočit. A navíc na moje lidi.“ Měl i další povinnosti. Uznat to bylo hořké sousto. Na ničem kromě Faile nezáleželo. Na ničem! Ale Dvouříčtí byli jeho lidé.

Arganda pobodl koně blíž a popadl Perrina za rukáv. „Poslouchej mě! První paní Berelain říká, že královnu Alliandre zajali Aielové, a Aielové se schovávají za těmi tvými lučištníky. Mám tady chlapy, kteří by je moc rádi vyslechli.“ Rozohněným pohledem zaletěl k Edaře a Carelle. Možná si myslel, že to jsou Aielové, které žádní lučištníci nechrání.

„První kapitán je... velice rozčilený,“ zamumlala Berelain a položila Perrinovi dlaň na druhou ruku. „Vysvětlila jsem mu, že se toho žádný ze zdejších Aielů neúčastnil. Jsem si jistá, že ho přesvědčím –“

Perrin ji setřásl a vyrval ruku i z Ghealdaňanova sevření. „Alliandre mi přísahala věrnost, Argando. A ty jsi přísahal věrnost jí, takže jsi můj leník. Řekl jsem, že Alliandre najdu, až najdu Faile.“ Ostří sekery. Je naživu. „Nebudeš nikoho vyslýchat, nikoho se ani nedotkneš, pokud já neřeknu. Ty teď odvedeš své muže zpátky do vašeho tábora, okamžitě, a budete připravení vyrazit, jakmile vydám rozkaz. Jestli nebudete připravení na zavolání, nechám vás tady.“

Arganda na něho zíral a ztěžka dýchal. Znovu zabloudil pohledem stranou, tentokrát ke Gradymu a Nealdovi, a pak se zase vrátil k Perrinovi. „Jak přikazuješ, můj pane,“ pravil škrobeně. Otočil bělouše a zařval rozkazy na své důstojníky. Odcválal dřív, než je oni stačili předat dále. Ghealdaňané odjížděli po zástupech za svým prvním kapitánem. Směrem k jejich táboru, ale zda tam hodlal Arganda zůstat, to mohl každý jen hádat. A zda nakonec nebude horší, když to udělá.

„To jsi zvládl skvěle, Perrine,“ poznamenala Berelain. „Situace je složitá a doba je pro tebe bolestná.“ Teď vůbec nebyla formální. Jenom žena plná lítosti, se soucitným úsměvem. Ach, měla tisíc převleků, tahleta Berelain.

Natáhla ruku v rudé rukavičce a Perrin zacouval dřív, než se ho mohla dotknout. „Vzdej to, Světlo tě spal!“ vyjel na ni. „Zajali mou ženu! Nemám na ty tvé dětinské hry náladu!“

Trhla sebou, jako by ji udeřil. Do lící jí vystoupila barva a vzápětí se znovu změnila, byla pružná jako proutek. „Nejsou dětinské, Perrine,“ pravila zvučným, pobaveným hlasem. „Dvě ženy o tebe soupeří a ty jsi cena. Myslela bych si, že ti to zalichotí. Za mnou, pane kapitáne Gallenne. My bychom asi taky měli být připraveni na rozkaz vyrazit.“

Jednooký muž zajel zpět k okřídlené gardě po jejím boku a koně ve sněhu naklusali. Gallenne se předkláněl, jako by poslouchal, co mu přikazuje. Annoura zůstala na místě a pohrávala si s hnědčinými otěžemi. Pod orlím nosem měla rty stisknuté do tenoučké čárky. „Občas jsi skutečně velký hňup, Perrine Aybaro. Vlastně docela často.“

Nevěděl, co tím míní, a ani mu na tom nezáleželo. Občas na to, jak Berelain honila ženaté muže, rezignovala, jindy ji to pobavilo a dokonce pomáhala zařídit, aby s ním mohla být Berelain o samotě. Právě teď ho obě znechutily. Pobídl Loudu a odklusal, aniž by jí cokoliv řekl.

Muži na kopci se rozestoupili, aby mohl projet, něco si mumlali a pozorovali kopiníky, kteří dole pod kopcem mířili do svých táborů, a potom udělali místo i moudrým, Aes Sedai a asha’manům. Ale neporušili řady a neshlukli se kolem něj, což čekal, a on jim za to byl vděčný. Celý kopce byl cítit ostražitostí. Hlavně ostražitostí.

Sníh na kopci byl udusaný až na několik míst, kde byl led. Čtyři moudré, které prve zůstaly v táboře, když ostatní jely do Abily, nyní stály před jedním z nízkých aielských stanů. Vysoké nevzrušené ženy v tmavých loktuších přes ramena pozorovaly, jak sestry s Carelle a Edarrou sesedají, a zdánlivě se nestaraly o nic, co se dělo kolem. Gai’šainové, kteří jim sloužili místo sluhů, se mlčky věnovali svým povinnostem, s tvářemi schovanými hluboko v bílých kapucích. Jeden dokonce prášil koberec pověšený na provaze mezi dvěma stromy! Jedinou známkou, že by se Aielové chystali do boje, byl Gaul a Děvy. Dřepěli na patách, šufy kolem hlavy, a černé závoje jim zakrývaly celý obličej kromě očí. V rukou drželi krátké oštěpy a puklíře. Když Perrin seskočil ze sedla, vstali.

Přiklusal Dannil Lewin a ustaraně si hryzal hustý knír, díky němuž vypadal jeho nos mnohem větší. V ruce držel luk a vracel do toulce u pasu šíp. „Nevěděl jsem, co mám dělat, Perrine,“ vyhrkl roztřeseně. Dannil byl u Dumajských studní a doma bojoval s trolloky, ale tohle sahalo mimo jeho zkušenosti. „Než jsme zjistili, co se stalo, ti ghealdanští panáci už vyrazili sem, tak jsem poslal Jondyna Barrana a pár dalších, Hu Marwina a Geta Ayliahu, a Cairhieňanům a tvým sluhům jsem řekl, ať udělají z vozů kruh a zůstanou v něm – málem jsem musel svázat ty maníky, co se pořád courají za urozenou paní Faile. Chtěli hned vyrazit za ní a ani jeden z nich nepozná stopu od dubu – a pak jsem všecky přivedl sem. Myslel jsem si, že by na nás ti Ghealdaňani mohli zaútočit, dokud se sem nedostal první se svými muži. Museli se zbláznit, myslet si, že by naši Aielové ublížili urozený paní Faile.“ I když jemu Dvouříčtí říkali Perrine, u Faile vždycky přidávali uctivý titul.

„Vedl sis dobře, Dannile,“ sdělil mu Perrin a hodil mu Loudovy otěže. Hu a Get byli dobří zálesáci a Jondyn Barran by dokázal vystopovat i včerejší vítr. Gaul a Děvy odcházeli v zástupu. Stále měli závoje. „Ať tu zůstane každý třetí muž,“ nařídil Perrin Dannilovi spěšně. To, že Argandu zastrašil, ještě neznamenalo, že ten muž nezmění názor, „a zbytek pošli balit. Chci vyjet, jakmile dostaneme zprávu.“

Bez čekání na odpověď spěchal před Gaula a zastavil ho, když mu položil ruku na prsa. Gaul z nějakého důvodu mhouřil zelené oči. Sulin a ostatní Děvy za ním se postavily na špičky.

„Najděte ji pro mě, Gaule,“ požádal Perrin. „Prosím, zjistěte, kdo ji unesl. Jestli někdo dokáže vystopovat Aiela, jste to vy.“

Napětí Gaulovi zmizelo z očí stejně náhle, jako se tam objevilo, a Děvy se rovněž uvolnily. Tedy pokud se Aielové mohli uvolnit. Bylo to zvláštní. Přece si nemohli myslet, že by jim to dával za vinu.

„Všichni se jednou probudíme ze sna,“ poznamenal Gaul mírně, „ale pokud ještě sní, najdeme ji. Jestli ji ale unesli Aielové, musíme jít. Půjdou rychle. I v... tomhle.“ Vložil do toho značnou nechuť a vykopl spršku sněhu.

Perrin kývl a chvatně ustoupil, aby mohli Aielové odklusat. Pochyboval, že tohle tempo udrží dlouho, ale byl si jistý, že to bude déle, než by to dokázal kdokoliv jiný. Když ho Děvy míjely, každá si přitiskla prsty přes závoj na rty a pak se dotkla jeho ramene. Sulin, hned za Gaulem, na něj kývla, žádná však neřekla ani slovo. Faile by věděla, co ten přenesený polibek znamená.

Když ho minula poslední Děva, uvědomil si, že na jejich odchodu je ještě něco divného. Nechaly Gaula v čele. Normálně by do něj vrazily oštěp, než by mu to dovolily. Proč...? Možná... Chiad a Bain byly s Faile. Na Bain Gaulovi ani zbla nezáleželo, ale Chiad byla něco zhola jiného. Děvy by rozhodně nepovzbuzovaly Gaulovy naděje, že se Chiad vzdá oštěpu a vezme si ho – cokoliv jen to ne! – ale možná to bylo ono.

Perrin znechuceně zabručel. Chiad a Bain a kdo ještě? I když byl strachy o Faile bez sebe, měl se zeptat aspoň na tohle. Jestli ji má získat zpět, bude muset ten strach udusit a dívat se. Ale bylo to jako pokoušet se uškrtit strom.

Na plochém vršku zavládla činnost. Někdo už odvedl Loudu pryč a dvouříčtí muži odcházeli z kruhu, spěchali do tábora u potoka a pokřikovali na sebe, co by byli udělali s těmi kopiníky, pokud by byli zaútočili. Občas se někdo zeptal na Faile, jestli někdo neví, zda je urozená paní v pořádku, a jestli se po ní půjdou podívat, ale ostatní ho honem umlčeli a ustaraně pokukovali po Perrinovi. Uprostřed všeho toho shonu se gai’šainové klidně věnovali své práci. Pokud by nedostali jiný rozkaz, dělali by totéž i uprostřed bitvy a nezvedli by ruku, aby někomu pomohli či mu bránili. Moudré se všechny slezly do stanu se Seonid a Masuri a nejenomže spustily chlopně, ale ještě je pevně zavázaly. Nechtěly být rušeny. Určitě budou probírat Masemu. Nejspíš se radily, jak ho zabít, aby on ani Rand nezjistili, že to udělaly.

Perrin se podrážděně udeřil pěstí do dlaně. Do této chvíle po Masemovi ani nevzdechl. Ten muž měl přijít před setměním s čestnou gardou čítající sto mužů. S trochou štěstí se do té doby vrátí mayenerští zvědové a Elyas a ostatní brzy po nich.

„Můj pane Perrine?“ ozval se za ním Grady. Perrin se otočil. Oba asha’mani stáli před svými koňmi a nejistě si pohrávali s otěžemi. Grady se nadechl a pokračoval. Neald jen přikyvoval na souhlas. „My dva bychom s cestováním mohli prohlídnout velký kus země. A pokud najdeme tu bandu, co ji unesla, no, pochybuju, že by i pár set Aielů zabránilo dvěma asha’manům dostat ji zpátky.“

Perrin otevřel ústa, aby mu řekl, že mají okamžitě začít, a pak je zase zavřel. Grady byl sedlák, pravda, ale ne lovec nebo zálesák. Možná nepoznali stopu od dubu, ale pokud by nějakou našli, nejspíš by nevěděli, kterým směrem vede. Samozřejmě mohl jít s nimi. Nebyl tak dobrý jako Jondyn, ale... Mohl by jít a nechat Dannila, ať to s Argandou vyřídí on. A s Masemou rovněž. Nemluvě o piklech moudrých.

„Jděte se sbalit,“ přikázal tiše. Kde je Balwer? Nebyl nikde vidět. Nebylo moc pravděpodobné, že by za Faile vyrazil také on. „Možná vás budeme potřebovat tady.“

Grady překvapeně zamrkal a Nealdovi spadla brada.

Perrin jim nedal příležitost se hádat. Vyrazil k nízkému, zašněrovanému stanu. Zvenčí se rozvázat nedal. Když moudré chtěly, aby je nikdo nerušil, chtěly, aby je nerušili ani kmenoví náčelníci či kdokoliv jiný. Včetně mokřiňana obtíženého titulem urozeného pána z Dvouříčí. Vytáhl od pasu nůž a začal tkanice přeřezávat, ale než dostal nůž do škvíry, chlopně se zatřásly, jako by je někdo rozvazoval zevnitř. Narovnal se tedy a čekal.

Stan se otevřel a ven vyklouzla Nevarin. Loktuši měla ovázanou kolem pasu, avšak kromě páry, která jí stoupala od úst, na ní zima nebyla nijak vidět. Zelenýma očima zalétla k noži, jejž držel, a s chřestěním náramků se rozkročila s rukama v bok. Byla vyzáblá, dlouhé pískové vlasy jí držel tmavý šátek, a byla o dlaň vyšší než Nyneiva, ale právě ji mu vždycky připomínala. Stála tam a zahrazovala mu cestu do stanu.

„Jsi drzý, Perrine Aybaro.“ Mluvila klidně, ale on z ní měl dojem, že mu chce dát pár pohlavků. Jako Nyneiva. „I když to je za daných okolností celkem pochopitelné. Co chceš?“

„Jak...?“ Musel se odmlčet, aby mohl polknout. „Jak s ní budou zacházet?“

„To já nevím, Perrine Aybaro.“ Netvářila se sebeméně soucitně. Aielové v tom mohli dávat lekce i Aes Sedai. „Chytat mokřinské zajatce je proti všem zvyklostem, výjimkou jsou Zabijáci stromů, i když i to se změnilo. Stejně tak nemáme ve zvyku zbytečné zabíjení. Ale mnoho odmítlo přijmout pravdu, kterou Car’a’carn vyjevil. Některé posedla bezútěšnost a oni odhodili oštěpy, ale mohli je zase zvednout. Jiní prostě odešli, aby žili tak, jak je podle nich správné. Nevím, jaké zvyky mohou zachovávat ti, kteří opustili své klany a kmeny.“

„Světlo, ženská, musíš něco vědět! Určitě můžeš aspoň hádat –“

„Nebuď iracionální,“ vyjela na něj ostře. „Muži to v takové situaci dělají často, jenže my tě potřebujeme. Myslím, že by tvému vztahu k ostatním mokřiňanům neprospělo, kdybychom tě musely svázat, dokud se neuklidníš. Jdi do svého stanu. Jestli nedokážeš ovládat své myšlenky, pij, až nebudeš moct myslet. A neobtěžuj nás, když se radíme.“ Vrátila se do stanu a vchod se zavřel.

Perrin se na stan díval a palcem hladil nůž, pak ho ale vrátil do pochvy. Mohly by udělat to, čím mu Nevarin vyhrožovala, kdyby se dral dál. A nemohly mu povědět nic z toho, co chtěl slyšet. Nemyslel si, že by před ním v takové chvíli měly tajnosti. Alespoň ne ohledně Faile.

Většina Dvouříčských odešla a na kopci zavládl klid. Zbytek mužů stále sledoval ghealdanský tábor dole. Muži podupávali, jak jim bylo zima, ale nemluvili spolu. Pobíhající gai’šainové nevydali ani hlásku. Části ghealdanského a mayenerského tábora zakrývaly stromy, ale Perrin viděl, že v obou se nakládají vozy. Přesto nechal muže na stráži. Arganda se ho možná pokouší ukolébat. Muž, který byl takhle cítit, mohl být... iracionální, dokončil suše.

Na kopci už neměl co dělat, a tak se vydal ke svému stanu. Stanu, kde bydlel s Faile. Cestou klopýtal, sníh mu překážel v cestě. Plášť si držel u těla, aby se mu neplácal ve větru. Žádné teplo nebylo.

Dvouříčský tábor se hemžil činností. Vozy stále stály v kruhu a lidé z Dobrainova panství v Cairhienu je nakládali a ostatní sedlali koně. V tak hlubokém sněhu byla kola k ničemu, a tak je přivazovali na povozy a nahrazovali širokými sanicemi ze dřeva. Většina lidí vypadala větší než ve skutečnosti, jak byli navlečení proti chladu. Cairhieňané mu nevěnovali zvláštní pozornost, ale Dvouříčtí, kteří ho zahlédli, na něj civěli, dokud do nich někdo nestrčil, aby si šli po své práci. Perrin byl rád, že mu nikdo nevyjadřuje soucit, protože jinak by se mohl zlomit a rozplakat se.

A zřejmě tu ani neměl co na práci. Jeho velký stan – jeho a Failein – už byl stržený a naložený i s obsahem. Basel Gill procházel dlouhý seznam nákladu. Stal se z něj shambayan a Faileinu domácnost, Perrinovu, vedl usilovně jako veverka běhající v kole. Byl zvyklý spíš na městský život než na cestování po venkově, trpěl zimou a měl nejen plášť, ale i silný šátek kolem krku, měkký klobouk a vlněné rukavice. Z nějakého důvodu se při pohledu na něj zacukal a cosi zamumlal o vozech, než rychle odběhl. Zvláštní.

Perrina cosi napadlo, tak šel najít Dannila a dal mu rozkaz každou hodinu muže na kopci střídat a zajistit všem teplé jídlo.

„Nejdřív se postarej o muže a koně,“ ozval se kdosi. „Ale potom se musíš postarat i o sebe. V kotlíku je polívka a vedle nějaký chleba a přinesla jsem šunku. S plným žaludkem nebudeš vypadat jako vražda na pochodu.“

„Děkuju, Lini,“ opáčil. Vražda na pochodu? Světlo, cítil se spíš jako mrtvý než vraždychtivý. „Za chvíli se najím.“

Faileina vrchní komorná byla křehce vypadající žena s kůží jako pergamen a bílými vlasy staženými do uzlu na temeni, ale záda měla rovná a oči jasné a bystré. Teď však starostmi nakrčila čelo a zaťala ruce do pláště. Určitě si dělala starosti kvůli Faile, ale...

„Byla s ní Maighdin,“ uhádl, ani nemusela kývat. Maighdin asi byla vždy s Faile. Poklad, tak jí Faile říkala. A Lini ji zjevně považovala za dceru, i když se to Maighdin občas nelíbilo tolik jako Lini. „Dostanu je zpátky,“ sliboval. „Všechny.“ Málem se mu zlomil hlas. „Jdi si po své práci,“ pokračoval honem drsně. „Najím se. Musíme dohlídnout na... na...“ Odešel.

Nemusel na nic dohlížet. Nemohl myslet na nic jiného než na Faile. Ani pořádně nevěděl, kam jde, dokud ho kroky nezavedly mimo kruh vozů.

Sto kroků za řadou koní vyčníval ze sněhu kamenný hřeben. Odsud mohl vidět stopy, které zanechal Elyas a ostatní. Odsud je uvidí, až se budou vracet.

Jeho nos mu prozradil, že tu není sám, ještě než tam došel, a taky mu prozradil, kdo tu je. Druhý muž neposlouchal, protože když Perrin došel na kopec, vyskočil. Tallanvor svíral jílec meče a nejistě se po Perrinovi díval. Byl vysoký, zřejmě toho dost prožil, a obvykle byl dost sebejistý. Možná čekal tirádu, že tam nebyl, když Faile chytili, třebaže ona ho jako osobního strážce odmítla, odmítla každého osobního strážce. Kromě Bain a Chiad, jež se očividně nepočítaly. Nebo si možná myslel, že ho Perrin pošle pryč, zpátky k vozům, aby mohl být sám. Perrin se snažil tvářit méně jako – jak to Lini říkala? – vražda na pochodu? Tallanvor byl zamilovaný do Maighdin, a pokud bylo Faileino podezření správné, brzy se s ní ožení. Měl právo být na stráži.

Stáli tu a soumrak padal a nikde v zasněženém lese se nic nehýbalo. Setmělo se, aniž by se objevil Masema, ale Perrin po něm ani nevzdechl. Na bílý sníh svítil dorůstající měsíc a světlo bylo jako při úplňku. Nakonec ho zakryly mraky a na sněhu se šířily stále hustší stíny. Znovu začalo sněžit. Sníh zakryje všechny stopy. Oba muži tam mlčky stáli, dívali se do sněhu, čekali, doufali.