Srdce zimy

32 Kus moudrosti

U Zlatého kola byl velký hostinec hned za Avhařiným trhem, s dlouhým šenkem plným malých stolků. Dokonce i v poledne tu byl obsazený jen jeden stolek z pěti, obvykle tu nějaký kupec z ciziny seděl naproti ženě ve střízlivých barvách s vlasy do drdolu nebo svázanými na šíji. Ženy byly také obchodnice nebo bankéřky. Ve Far Maddingu muži do banky nesměli. Všichni cizinci v šenku byli muži, protože pokud by přišla nějaká obchodnice, vzaly by ji do ženské místnosti. Z kuchyně se nesla vůně ryb a skopového a občas někdo u stolu zavolal na šenkýře, čekající v řadě vzadu. Jinak všichni mluvili potichu. Hluk deště zvenčí byl hlasitější.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Rand a vzal si od šenkýře s hranatou bradou, jehož si vzal stranou, své pomačkané obrázky.

„Myslím, že je to on,“ vykládal chlapík nejistě a otíral si ruce do dlouhé zástěry se žlutě vyšitým kolem od vozu. „Vypadá to jako on. Měl by se brzy vrátit.“ Zalétl pohledem za Randa a povzdechl si. „Měl by sis koupit pití nebo jít. Panímáma Gallgerová nemá ráda, když mluvíme, místo abychom pracovali. A už vůbec by nechtěla, abych mluvil o jejích hostech.“

Rand se ohlédl přes rameno. Ve žlutě natřeném oblouku vedoucím do ženské místnosti stála hubená žena s velkým slonovinovým hřebenem vraženým do tmavého drdolu. Z toho, jak přehlížela šenk – zpola jako královna přehlížející svou říši, zpola jako selka přehlížející svá pole, a v obou případech nespokojená s ubohým obchodem, jenž tu probíhá – bylo jasné, že je to hostinská.

„Svařené víno,“ objednal si Rand a podal muži pár mincí, měďáky za víno a střibrňák za informaci, jakkoliv byla neověřená. Od chvíle, kdy zabil Rochaida a Kisman utekl, uběhl už víc než týden, a za celou tu dobu to bylo poprvé, kdy jako odpověď na malůvky dostal víc než pokrčení ramen či zavrtění hlavou.

Vedle byl tucet prázdných stolů, ale on chtěl být v rohu, odkud viděl, kdo přichází, aniž by byl sám viděn. Jak se proplétal mezi stoly, zachytil útržky konverzace.

Vysoká bledá žena v tmavozeleném hedvábí vrtěla hlavou před podsaditým mužem v těsně padnoucím černém tairenském kabátě. Díky ocelově šedému drdolu vypadala z boku trochu jako Cadsuane. Muž vypadal jako vytesaný z kamene, ale na tmavém hranatém obličeji měl ustaraný výraz. „S Andorem si nemusíš dělat starosti, pantáto Admiro,“ uklidňovala ho. „Věř mi, Andořané budou křičet a hrozit meči, ale nikdy nedojde na skutečný boj. Cairhien tě na daních skásne pětkrát víc než Far Madding. Mysli na dodatečné výdaje.“ Tairen se zaškaredil, jako by na ně myslel. Nebo si říkal, jestli jeho zájmy jsou opravdu stejné jako její.

„Slyšela jsem, že tělo bylo celé černé a nafouklé,“ vykládal hubený bělovousý Illiánec v tmavomodrém kabátě u dalšího stolu. „Slyšel jsem, že ho radní nechaly spálit.“ Významně zvedl obočí a poklepal si na nos. Připomínal lasičku.

„Kdyby ve městě byl mor, pantáto Azereosi, radní by to již ohlásily,“ namítla štíhlá žena naproti němu klidně. Stočené vlasy jí držely dva zdobené slonovinové hřebeny, byla hezká takovým liščím způsobem a vyrovnaná jako Aes Sedai, i když v koutcích hnědých očí měla jemné vrásky. „Vážně ti radím, neobchoduj v Lugardu. Murandy je velmi nestabilní. Šlechtici nikdy nedovolí, aby si Roedran vybudoval vojsko. A jsou do toho zapletené Aes Sedai, jak jsi určitě slyšel. Jen Světlo ví, co udělají ony.“ Illiánec nejistě pokrčil rameny. Dneska si nebyl nikdo moc jistý tím, co udělají Aes Sedai, pokud vůbec někdy.

Kandořan se šedými pruhy v rozdělené bradce a velkou perlou v levém uchu se nakláněl k podsadité ženě v tmavošedém hedvábí s černými vlasy staženými do těsného drdolu na temeni. „Slyšel jsem, že Drak Znovuzrozený byl korunovaný za krále Illianu, panímámo Shimelová.“ Zamračil se. „Vzhledem k vyhlášení Bílé věže uvažuju, že na jaře pošlu vozy podél Erinin do Tearu. Poříční silnice je možná nebezpečnější, ale v Illianu se kožešiny neprodávají zas tak skvěle, abych to chtěl riskovat.“

Podsaditá žena se usmála, na tak kulatou osobu dost chabě. „Já slyšela, že v Illianu ho od chvíle, kdy převzal korunu, skoro neviděli, pantáto Posavino. Na každý pád to s ním Věž vyřídí, jestli to už neudělala, a dneska ráno jsem dostala zprávu, že Tearský Kámen je v obležení. Za takové situace bys tam asi nechtěl obchodovat s kožešinami, že ne? Ne, Tear není bezpečný.“ Vrásky na čele pantáty Posaviny se prohloubily.

Rand došel ke stolku v rohu, přehodil plášť přes opěradlo židle a posadil se zády ke zdi. Šenkýř s hranatou bradou přinesl cínový pohár s horkým vínem, chvatně poděkoval za stříbro a odběhl, aby vyřídil objednávku od jiného stolu. Oheň ve dvou velkých krbech dodával do místnosti teplo, ale pokud si někdo všiml, že si Rand nechal rukavice, nepodíval se po něm dvakrát. Rand předstíral, že hledí do poháru na stole, a sledoval dveře vedoucí na ulici.

Většina toho, co vyslechl, ho příliš nezajímala. Podobných věcí už slyšel plno a občas věděl víc než lidé, jež poslouchal. Elain například souhlasila s tou bledou ženou a tvrdila, že zná Andor lépe než kterákoliv obchodnice z Far Maddingu. Ale obléhání Kamene byla novinka. Přesto si s tím zatím nemusel dělat těžkou hlavu. Kámen nikdy nepadl, jen když ho napadl on, a věděl, že Alanna je někde v Tearu. Cítil její skok z místa nad Far Maddingem někam mnohem dál na sever a potom, o den později, někam daleko na jihovýchod. Byla dost daleko, aby nepoznal, je-li v Haddon Mirku či ve městě Tear samotném, přesto věřil tomu, že je buď tam, nebo tam, s dalšími čtyřmi sestrami, jimž důvěřoval. Jestli Merana a Rafela dostaly od Mořského národa to, co chtěl, tak to od Tairenů získají také. Rafela byla Tairenka a to by mělo pomoci. Ne, svět se bez něj ještě chvíli obejde. Musí.

Z ulice přišel dlouhán v dlouhém mokrém plášti s kapuci staženou do čela a Rand ho pohledem provázel ke schodům vzadu. Muž vyrazil nahoru a cestou si shodil kapuci, takže se objevil věchýtek bílých vlasů a bledý, zarudlý obličej. Nemohl to být ten, koho měl sloužící na mysli. Jeho by si s Peralem Torvalem nikdo nespletl.

Rand se opět zadíval do vína a hlavou mu táhly neveselé myšlenky. Min a Nyneiva odmítly strávit v ulicích byť jedinou hodinu, jak to Min vyjádřila, a tušil, že Alivia se s ukazováním obrázků taky zrovna nepřetrhne. Pokud dělala vůbec něco. Všechny tři odjely na den z města do kopců, usoudil z pouta s Min. Byla kvůli něčemu velice vzrušená. Ty tři věřily, že když se Kismanovi nepovedlo zabít Randa, uprchl, a ostatní odpadlíci buď odešli s ním, nebo sem vůbec nedorazili. Všechny se ho už celé dny snažily přemluvit k odchodu. Aspoň že to Lan nevzdával.

Proč by nemohly ty ženy mít pravdu? pošeptal mu vztekle Luis Therin. Tohle město je horší než vězení. Není tu žádný pravý zdroj Proč by tu zůstávali? Proč by tady zůstal jakýkoliv duševně zdravý muž? Měli bychom odjet za tu bariéru, alespoň na den, na pár hodin. Světlo, alespoň na pár hodin! Hlas se neovladatelně, divoce smál. Ach, Světlo, proč mám v hlavě šílence? Proč? Proč?

Rand Luise Therina rozzlobeně potlačil do tlumeného bzučení, jako když kolem letí kousalka. Napadlo ho, že ženy na projížďce doprovodí, jen aby znovu ucítil pravý zdroj, i když jen Min z toho byla nadšená. Nyneiva a Alivia by nepřiznaly, proč se chtějí projet, když ranní obloha vypadala na déšť, který nyní padal venku. A nebylo to poprvé, co odjely. Asi chtěly cítit pravý zdroj, usoudil Rand. Znovu pít z jediné síly, byť jen nakrátko. No, on snese, že nemůže usměrňovat. Snese! Musí, aby mohl zabít muže, kteří se pokusili zabít jeho.

Tohle není rozumný důvod! křičel Luis Therin a překonal Randovy snahy ho umlčet. Ty se bojíš! Když tě nevolnost přemůže ve chvíli, kdy se pokusíš získat přístup k ter’angrialu, mohlo by tě to zabít nebo něco horšího! Mohlo by nás to zabít všechny! sténal.

Randovi vystříklo víno na ruku a zmáčelo mu rukáv. Pustil pohár. Už od začátku nebyl dokonale kulatý a Rand usoudil, že ho neohnul natolik, aby si toho někdo všiml. On se nebojí! Odmítal se nechat ovládat strachem. Světlo, nakonec bude muset zemřít. Už to přijal.

Snažili se mě zabít a já je za to chci mít mrtvé, pomyslel si. Jestliže to chvíli potrvá, tak ať, třeba ta nevolnost do té doby přejde. Světlo tě spal, musím se dožít Poslední bitvy. Luis Therin se v jeho hlavě smál bláznivěji než předtím.

Přišel další dlouhán, tentokrát dveřmi od stájí hned za schody nahoru. Vytřepal si z pláště kapky deště, shodil si kapuci a zamířil ke dveřím do ženského pokoje. Měl pohrdlivě ohrnuté rty, ostrý nos a pohledem opovržlivě přelétl lidi u stolů. Vypadal trochu jako Torval, ale tak o dvacet let starší a o třicet liber těžší. Nahlédl pod žlutý oblouk a zavolal vysokým, afektovaným hlasem s illiánským přízvukem. „Panímámo Gallgerová, zítra odjíždím. Brzy, takže za zítřek nebudu nic platit, jasné?“ Torval byl z Tarabonu.

Rand si vzal plášť, víno nechal stát na stole a neohlížel se.

Polední obloha byla zatažená, déšť sice trochu polevil, ale jen trochu, a navíc vál nárazový vítr od jezera, což stačilo, že byly ulice téměř prázdné. Rand si jednou rukou držel plášť u těla, aby byl aspoň trochu v suchu, a druhou rukou si držel kapuci, aby mu ji nesebral vítr. Kapky deště hnané větrem ho na tváři studily jako led. Minula ho nosítka, nosičům visely promočené vlasy na záda a boty jim čvachtaly v kalužích. Po ulicích se ploužilo pár lidí, zabalených až po bradu v pláštích. Do večera ještě zbývalo několik hodin, on ale prošel kolem hostince U Srdce na pláni, aniž by zašel dovnitř, a minul i hostinec U Tří maredských paní. Říkal si, že je to deštěm. Za takového počasí nemohl chodit od hospody k hospodě. Ale věděl, že sám sobě lže.

Ulicí naproti němu šla jakási malá žena, zachumlaná v tmavém plášti, a náhle zamířila přímo k němu. Když se zastavila před ním a zvedla hlavu, viděl, že je to Verin.

„Takže nakonec jsi tady,“ řekla. Pršelo jí na tvář, ale nevšímala si toho. „Tvoje hostinská si myslela, že chceš jít na Avharin, ale nebyla si jistá. Obávám se, že panímáma Keeneová nevěnuje příchodům a odchodům mužů velkou pozornost. A tak jsem tady a mám promočené boty i punčochy. Zamlada jsem se docela ráda procházela v dešti, ale zřejmě to někde cestou ztratilo svůj půvab.“

„Poslala tě Cadsuane?“ zeptal se a snažil se nemluvit nadějně. Držel si pokoj u Hlavy radní i po Alannině odchodu, aby ho Cadsuane našla. Stěží ji mohl přimět, aby se o něj začala zajímat, kdyby ho musela hledat po hospodách. Zvlášť když nedávala najevo, že by ho hledala.

„Ach ne, to by nikdy neudělala.“ Verin už samotná ta myšlenka zřejmě překvapila. „Jenom mě napadlo, že bys to chtěl slyšet. Cadsuane odjela s děvčaty.“ Zamyšleně se zamračila a naklonila hlavu na stranu. „I když bych asi Alivii neměla říkat děvče. Zajímavá žena. Na novicku příliš stará, škoda. Ano, veliká škoda. Vstřebává vše, co ji kdo naučí. Myslí si, že zná téměř všechny způsoby, jak někoho zničit s pomocí jediné síly, ale skoro nic jiného nezná.“

Zatáhl ji stranou, kde jim přesah střechy jednoposchoďového kamenného domu poskytoval jakýs takýs úkryt před deštěm, když už ne před větrem. Cadsuane že je s Min a ostatními? Možná to nic neznamená. Už viděl, jak Nyneiva Aes Sedai přímo fascinuje, a podle Min byla Alivia ještě silnější. „Co bych měl vědět, Verin?“ zeptal se tiše.

Malá kulatá Aes Sedai zamrkala, jako kdyby zapomněla, že mu chtěla něco říci, a pak se náhle usmála. „Aha, ano. Seanchané. Jsou v Illianu. Ne ve městě, ještě ne. Není třeba blednout. Ale překročili hranice. Podél pobřeží i ve vnitrozemí si budují opevněné tábory. O vojenských otázkách toho moc nevím. Když čtu historii, bitvy vždycky přeskakuju. Ale zdá se mi, že ať už jsou ve městě nebo ne, určitě míří tam. Tvoje bitvy je zřejmě ani moc nezpomalily. Proto nečtu o bitvách. Zdá se, že málokdy něco změní z dlouhodobého hlediska, jen z krátkodobého. Jsi v pořádku?“

Musel se přinutit otevřít oči. Verin na něj zírala jako boubelatý špaček. Všechen ten boj, všichni ti mrtví, které zabil, a ono to nic nezměnilo. Nic!

Ona se mýlí, mumlal Luis Therin. Bitvy můžou změnit historii. Neznělo to moc nadšeně. Potíž je, že občas nepoznáš, jak se ta historie změní, dokud není příliš pozdě.

„Verin, když půjdu za Cadsuane, bude se mnou mluvit? O něčem jiném než o tom, jak se jí nelíbí moje chování? Na ničem jiném jí zřejmě nezáleží.“

„Ach, Rande. Obávám se, že Cadsuane je v jistých věcech zastánkyní tradic. Nikdy jsem neslyšela, že by muže skutečně označila za povýšence, ale...“ Zamyšleně si položila prsty na rty, pak kývla. „Myslím, že si poslechne, co jí budeš chtít říct, pokud se ti podaří smazat ten špatný dojem, jaký jsi na ni udělal. Nebo ho aspoň trochu rozmazat. Tituly a koruny udělají dojem jen na málokterou sestru, Rande, a na Cadsuane nejmíň ze všech. Mnohem víc jí záleží na tom, jestli ti lidé jsou hlupáci nebo ne. Když jí předvedeš, že nejsi hlupák, bude poslouchat.“

„Tak jí řekni...“ Zhluboka se nadechl. Světlo, nejradši by Kismana, Dashivu a všechny ostatní uškrtil holýma rukama! „Řekni jí, že zítra odjíždím z Far Maddingu a doufám, že pojede se mnou jako moje rádkyně.“ Luis Therin si při první části vydechl úlevou, ale kdyby byl víc než hlas, byl by Rand řekl, že pak ztuhl. „Řekni jí, že přijímám její podmínky. Omlouvám se za své chování v Cairhienu a v budoucnu se budu snažit chovat slušně.“ Ani ho to moc nežralo. No, trochu, ale pokud se Min nemýlila, tak Cadsuane potřeboval, a Min se ve svých vidinách nemýlila nikdy.

„Takže jsi tu našel, co jsi tu hledal?“ Zamračil se na ni a ona se na něj usmála a poplácala ho po ruce. „Kdybys byl do Far Maddingu přišel a myslel si, že můžeš město získat, když prostě jenom ohlásíš, kdo jsi, byl bys odešel, jakmile ti došlo, že tady nemůžeš usměrňovat. Takže tu něco hledáš, nebo někoho.“

„Možná jsem našel, co jsem potřeboval,“ ucedil. Jenom ne to, co chtěl.

„Tak večer přijď do Barsallského paláce na Výšinách, Rande. Každý ti řekne, kde ho najít. Jsem si docela jistá, že tě vyslechne.“ Přesunula si plášť a zřejmě si poprvé všimla, jak ho má mokrý. „No tohle. Musím se jít usušit. A tobě radím udělat totéž.“ Pootočila se k odchodu, ale ještě se na něho ohlédla. Ani nemrkla. A náhle vůbec nemluvila nepřítomně. „Mohl bys dopadnout mnohem hůř než mít za rádkyni Cadsuane, Rande, jenže pochybuju, že bys mohl dopadnout líp. Jestliže to přijme a ty opravdu nejsi hlupák, budeš jejím radám naslouchat.“ Odplula do deště jako velmi obtloustlá labuť.

Občas mě ta žena děsí, zamumlal Luis Therin a Rand kývl. Cadsuane ho neděsila, před ní se měl na pozoru. Měl se na pozoru před každou Aes Sedai, jež mu nesložila přísahu, kromě Nyneivy. A ani tou si nebyl vždy tak docela jistý.

Než došel ty dvě míle k Hlavě radní, přestalo pršet, zato zesílil vítr a znamení nade dveřmi, kde byla přísně se tvářící žena s korunkou první radní, skřípalo v závěsech. Šenk byl menší než u Zlatého kola, ale deštění bylo vyřezávané a leštěné a stoly pod červenými stropními krámy nebyly tak natlačené na sebe. Dveře do ženského pokoje byly také červené a vyřezávané jako složitá krajka, stejně jako římsy nad krby ze světlého mramoru. U Hlavy radní si šenkýři spínali vlasy leštěnými stříbrnými sponami. Byli tady jen dva, stáli u dveří do kuchyně, a hosté tu byli jenom tři, cizí kupci, kteří seděli každý sám a zabraný do svého vína. Možná to byli soupeři, protože se po sobě občas zamračili. Jeden, už dost šedivý, měl tmavošedý hedvábný kabát, a další, hubený, s tvrdou tváří, nosil v uchu červený kámen velký jako holubí vejce. Zdejší hostinec ubytovával movitější cizí kupce a těch ve Far Maddingu v současnosti nebylo moc.

Když vstoupil, hodiny na krbu v ženském pokoji – podle Min byly stříbrné – odzvonily celou malými zvonečky, a chvíli po něm se objevil Lan. Strážce se mu podíval do očí a zavrtěl hlavou. No, Rand ani nečekal, že je ještě najde. Dokonce i pro ta’veren to mohlo být nesplnitelné.

Jakmile se usadili s horkým vínem na červené lavici u krbu, pověděl Rand Lanovi, jak se rozhodl a proč. To podstatné. „Kdybych je teď dostal do rukou, tak bych je zabil a pokusil se uniknout, ale zabít je nic nezmění. Nezmění to dost,“ opravil se a zamračil se do plamenů. „Můžu čekat, že je najdu další den, a strávit tím celé týdny. Měsíce. Akorát že svět nepočká na mě. Myslel jsem si, že už je dávno vyřídím, ale události se ženou rychleji, než jsem čekal. A to jsou jenom ty, o kterých něco vím. Světlo, co se asi děje, co nevím, protože jsem neslyšel, jak o tom nějaký kupec plácá nad vínem?“

„Nemůžeš vědět všechno,“ upozornil ho Lan klidně, „a část toho, co víš, je stejně vždycky špatná. Možná ta nejdůležitější část. A kus moudrosti je v tom, že tohle víš. A kus kuráže je v tom, že stejně jdeš dál.“

Rand si natáhl nohy k ohni. „Řekla ti Nyneiva, že s ostatními doprovázejí Cadsuane? Vyjely si z města.“ Nebo se už vracely. Cítil, jak se Min blíží. Bude tu za chvíli. Stále byla kvůli něčemu vzrušená, a ten pocit sílil a slábl, jako by se snažila ovládat.

Lan se usmál, což bylo vzácné, nebyla-li poblíž Nyneiva. Avšak úsměv mu nedostoupil k očím. „Zakázala mi ti to říct, ale když už to víš... Přesvědčily s Min Alivii, že jestli dokážou upoutat Cadsuaninu pozornost, mohly by ji přivést blíž k tobě. Zjistily si, kde bydlí, a požádaly ji, aby je učila.“ Úsměv pohasl, strážce měl tvář jako vytesanou ze žuly. „Moje žena se kvůli tobě obětovala, ovčáku,“ dodal tiše. „Doufám, že na to nezapomeneš. Moc toho neřekne, ale myslím, že Cadsuane s ní zachází, jako kdyby byla jednou z přijatých, nebo možná mladších novicek. A víš, jak to Nyneiva těžko snáší.“

„Cadsuane zachází s každým jako s mladší novickou,“ zamumlal Rand. Povýšený? Světlo, jak vůbec má s tou ženou jednat? Ale musel na to přijít. Seděli mlčky a hleděli do ohně, až jim z bot začala stoupat pára.

Pouto Randa varovalo, takže se otočil, právě když od stájí přišla Nyneiva a za ní Min a Alivia. Vytřásaly si vodu z plášťů a upravovaly rozdělené suknice a mračily se na vlhké skvrny, jako by čekaly, že se pojedou projet v dešti a zůstanou suché. Nyneiva měla jako obvykle svůj ter’angrial, opasek, náhrdelník, náramky a prsteny a ten divný angrial ve tvaru náramku a prstenů.

Min se dál upravovala, když se podívala na Randa a usmála se. Nijak ji pochopitelně nepřekvapilo, že je tady. Z pouta se linulo teplo jako laskavé prsty, i když se stále snažila potlačit překvapení. Druhé dvě ženy si jich všimly až po chvíli, ale pak hodily pláště sluhovi, aby jim je odnesl do pokojů, a připojily se k nim u krbu, kde natáhly ruce k teplu.

„Líbila se vám projížďka v dešti s Cadsuane?“ zeptal se Rand a napil se sladkého vína. Min se na něj podívala a z pouta vyjel pocit viny, ale tvářila se jen rozhořčeně. Skoro se udusil svým vínem. Jak může být to, že se ona schází s Cadsuane za jeho zády, jeho chyba? „Přestaň se už mračit na Lana, Nyneivo,“ řekl, když zase mohl mluvit. „Pověděla mi to Verin.“ Nyneiva přenesla zamračený pohled na něj a on jen potřásl hlavou. Slyšel, jak ženy říkají, že to, ať už bylo „to“ cokoliv, byla vždycky mužova chyba, ale občas tomu zřejmě skutečně věřily! „Omlouvám se za všechno, čím jste kvůli mně musely projít,“ pokračoval, „ale už to nebude nutné. Požádal jsem ji, aby mi dělala rádkyni. Vlastně jsem požádal Verin, aby jí řekla, že ji chci požádat. Dneska večer. S trochou štěstí zítra odjede s námi.“ Čekal překvapení a úlevu, ale opět ho převezly.

„Pozoruhodná žena, tahleta Cadsuane,“ poznamenala tiše Alivia a uhladila si prošedivělé zlaté vlasy. Z jejího chraplavého hlasu bylo znát, že na ni Aes Sedai udělala dojem. „Přísná úkolářka, umí učit.“

„Občas uvidíš les, tupče, když tě do něj dovedou za nos,“ prohlásila Min a zkřížila ruce na prsou. Z pouta se nesla pochvala, ale usoudil, že to není kvůli tomu, že se rozhodl dál odpadlíky nehledat. „Nezapomeň, že chce omluvu za Cairhien. Ber ji jako tetu, která nesnese žádný hlouposti, a budeš s ní vycházet skvěle.“

„Cadsuane není tak hrozná, jak vypadá.“ Nyneiva se mračila na druhé dvě ženy a ruku zvedla k copu, i když ony se na ni jen podívaly. „No, není! Vysvětlíme si... rozdílný názory... časem. Bude to chtít čas. Trochu času.“

Rand si vyměnil pohled s Lanem, jenž jen lehce pokrčil rameny a napil se. Rand si pomalu vydechl. Nyneiva měla s Cadsuane rozdílné názory, které si časem vysvětlí, Min v ní viděla přísnou tetu a Alivia přísnou učitelku. Pokud znal Nyneivu, tak kvůli ní budou lítat jiskry. Ale zůstanou na krku jemu. Taky se napil.

Muži u stolu nebyli dost blízko, aby je slyšeli, pokud by nekřičeli, ale Nyneiva ztišila hlas a naklonila se k Randovi. „Cadsuane mi ukázala, co dělají dva mý ter’angrialy,“ pošeptala mu rozjařeně. „Vsadím se, že ty ozdoby, co nosí, jsou taky ter’angrialy. Ty moje poznala, jakmile na ně sáhla.“ S úsměvem si pohladila jeden ze tří prstenů na pravé ruce, ten se zeleným kamenem. „Věděla jsem, že tohle zachytí, když někdo usměrní saidar na tři míle daleko, když to nastavím, jenže ona mi řekla, že to zachytí i saidín. Zřejmě si myslí, že by mi to mělo i říct, kterým směrem to bylo, ale nepřišly jsme na to jak.“

Alivia se otočila a hlasitě zafrkala, ale také ztišila hlas: „A tys byla ráda, když to nedokázala. Viděla jsem to na tobě. Jak můžeš být ráda, že něco nevíš?“

„Jen když ona neví vše,“ zamumlala Nyneiva a zamračila se na ni, ale vzápětí se už zase usmívala. „Nejdůležitější, Rande, je tohle.“ Položila ruce na opasek s drahokamy. „Říká tomu ‚studna‘.“ Trhl sebou, jak se mu cosi otřelo o obličej, a ona se zahihňala. Nyneiva se opravdu hihňala! „Je to studna,“ smála se s prsty přes pusu, „nebo sud. Plný saidaru. Není moc velký, ale k naplnění stačí, když skrze něj uchopím saidar, jako by to byl angrial. Není to nádhera?“

„Nádhera,“ pronesl bez většího nadšení. Takže Cadsuane se tady prochází s vlasy plnými ter’angrialů, co, a nejspíš je mezi nimi i jedna z těch „studní", jinak by ji nepoznala. Světlo, myslel si, že nikdo nikdy nenašel dva ter’angrialy, které by dělaly totéž. Sejít se s ní dnes večer by bylo hodně špatné, kdyby nevěděl, že dokáže usměrňovat dokonce i tady.

Už chtěl požádat Min, aby šla s ním, když do místnosti vrazila panímáma Keeneová a bílý drdol měla utažený tak pevně, jako by se snažila stáhnout si kůži z obličeje. Na Randa a Lana vrhla podezíravý, nesouhlasný pohled a našpulila rty, jako by uvažovala, co zase dělají špatně. Viděl ji, jak stejné pohledy vrhá po kupcích v hostinci. Aspoň po mužích. Kdyby tu ubytování nebylo tak pohodlné a jídlo tak dobré, žádné hosty by nejspíš neměla.

„Tohle bylo dnes ráno doručeno pro tvého manžela, panímámo Farshawová,“ řekla a podala Min dopis zapečetěný červeným voskem. Pak zvedla špičatou bradu. „A ptala se po něm nějaká žena.“

„Verin,“ řekl Rand rychle, aby předešel otázkám a té ženštiny se co nejdřív zbavil. Kdo věděl, že mu má sem poslat dopis? Cadsuane? Jeden z asha’manů s ní? Možná některá jiná sestra? Zamračil se na složený čtverec papíru v Minině ruce a nemohl se dočkat, až hostinská vypadne.

Min zkřivila rty a nedívala se na něj tak významně, až věděl, že se usmívá kvůli němu. Pobavení kapalo i z pouta. „Děkuju, panímámo Keeneová. Verin je přítelkyně.“

Ta špičatá brada se zvedla ještě víc. „Jestli chceš něco vědět, panímámo Farshawová, když máš hezkýho manžela, musíš hlídat také jeho přítelkyně.“

Min se dívala, jak žena odchází červeným obloukem, a v očích jí jiskřilo veselí. Měla co dělat, aby se nerozesmála. Místo aby dopis dala Randovi, zlomila palcem pečeť a otevřela ho, jako by se v tomhle šíleném městě narodila.

Mírně se zamračila, ale záblesk z pouta bylo jediné varování, jehož se mu dostalo. Zmačkala dopis a otočila se ke krbu. Rand vyrazil z lavice a sebral jí ho dřív, než ho mohla hodit do plamenů.

„Nebuď hloupý,“ řekla a chytila ho za zápěstí. Dívala se na něj, tmavé oči smrtelně vážné. Totéž se neslo i z pouta. „Prosím, nebuď hloupý.“

„Slíbil jsem Verin, že se pokusím nebýt,“ pravil, ale Min se neusmála.

Rand uhladil papír. Dopis byl psán pavoučím písmem, které nepoznal, a nepoznal ani podpis.

Hodiny v ženském pokoji odbily celou. Do setkání s Cadsuane ještě zbývalo mnoho hodin.