Srdce zimy

6 Pach šílenství

Perrin v padajícím sněhu hledal Dannila a našel ho u jednoho ohně mezi koňmi. Ostatní muži vstali a couvli, aby měl Perrin místo. Nevědouce, zda mu mají projevit soustrast, se na něj téměř nepodívali, a pokud ano, hned uhýbali pohledem a schovávali tváře do kapuci. „Nevíš, kde jsou Masemovi muži?“ zeptal se Perrin a zívl do dlaně. Chtělo se mu spát, ale nebyl čas.

„Asi tři míle na jihozápad,“ odpověděl Dannil kysele a podrážděně se tahal za kníry. Takže ty husy měly nakonec pravdu. „Sbíhají se jako kachny na podzim do Luhu a spousta z nich vypadá, že by klidně vlastní mámu stáhla z kůže.“ Lem al’Dai, s koňskou tváří, si znechuceně odplivl mezerou mezi zuby, která mu vznikla, když se kdysi dávno pustil do jednoho strážce obchodníka s vlnou. Lem se rád rval pěstmi, moc rád by se s Masemovými stoupenci popasoval.

„To by udělali, kdyby jim Masema řekl,“ pronesl Perrin potichu. „Měl bys zařídit, aby na to nikdo nezapomínal. Slyšel jsi, jak zemřeli Berelainini muži?“ Dannil rázně kývl a pár dalších mužů zašoupalo nohama a rozzlobeně si mumlalo. „Hlavně že to víte. Zatím neexistují žádné důkazy.“ Lem frkl a zbytek se tvářil stejně bezútěšně jako Dannil. Viděli mrtvoly, které po sobě Masemovi stoupenci zanechali.

Sněžilo stále hustěji. Koně se choulili proti chladu. Za pár hodin přijde další vánice, pokud ne dřív. To nebylo počasí, v němž by měl člověk odcházet od ohně. Neměl by vůbec nikam chodit.

„Přiveď všechny na kopec a vydejte se tam, kde došlo k přepadení,“ rozkázal. To bylo jedno rozhodnutí, k němuž došel cestou. Už tak se zdržel dost dlouho, ať už tam venku byl kdokoliv. Odpadlí Aielové měli již dost velký náskok, a pokud zamířili jinam než na jih nebo východ, někdo by už měl přinést zprávu. Touto dobou už čekali, že je bude sledovat. „Vyrazíme, až zjistím, kam mají namířeno, a potom nás tam Grady nebo Neald dostanou průchodem. Pošli muže za Berelain a Argandou. Chci, aby Mayenerové i Ghealdaňané vyrazili taky. Vyšli zvědy dopředu a na křídla a řekni jim, aby nehledali Aiely tak usilovně, až by zapomněli, že nejsou jediní, kdo nás chce zabít. Nechci do něčeho vlítnout, než zjistím, že to tam je. A požádej moudré, ať se drží u nás.“ Argandovi by bylo podobné, že by se je snažil vyslechnout i přes jeho rozkazy. Kdyby moudré při obraně pár Ghealdaňanů zabily, Arganda by mohl zaútočit, slib věrnosti nebo ne. Měl pocit, že bude potřebovat každého bojeschopného muže, jakého najde. „Buď co nejpřísnější.“

Dannil vzal příval rozkazů klidně, ale při posledním se zaškaredil. Nejspíš se brzy pokusí být přísný i na ženský kroužek u nich doma. „Jak přikazuješ, urozený pane Perrine,“ pronesl škrobeně a klouby ruky se dotkl čela, načež vyskočil do sedla s vysokou rozsochou a začal vykřikovat rozkazy.

Perrin mezi muži škrábajícími se do sedla chytil za rukáv Kenlyho Maerina, když měl teprve jednu nohu ve třmeni, a požádal ho, aby mu nechal nasedlat a přivést Tanečníka. A Kenly se, se širokým úsměvem, dotkl rukou svého čela. „Jak přikazuješ, urozený pane Perrine. Hned to bude.“

Perrin v duchu zavrčel, když Kenly vyrazil k řadě koní a za sebou táhl svého hnědáka. To štěně si nemělo nechat růst vous, když se pořád škrábe na bradě. A stejně ho má řídký.

Zatímco čekal na svého koně, přistoupil Perrin k ohni. Faile říkala, že bude muset žít se vším tím urozeným pánováním, ukláněním a podlézáním, a jemu se většinou dařilo nevšímat si toho, ale dnes to byla další kapka žluči. Cítil, jak se propast mezi ním a jeho rodáky zvětšuje, a on byl zřejmě jediný, kdo ji chtěl překročit. A tak ho našel Gill, jak si mrmlá pod fousy a natahuje ruce k plamenům.

„Odpusť, že tě ruším, můj pane,“ řekl Gill, uklonil se a strhl si měkký klobouk, takže bylo vidět jeho řídce porostlé temeno. Klobouk si hned zase nasadil, aby mu na hlavu nepadal sníh. Vyrostl ve městě a zimu silně pociťoval. Nebyl servilní – to bylo jen pár caemlynských hostinských – ale zřejmě se mu líbila jistá formálnost. Do své nové práce rozhodně zapadl natolik dobře, aby potěšil Faile. „Jde o mladého Tallanvora. Za úsvitu nasedlal koně a odjel. Říkal, že jsi mu dal svolení, jestli... jestli se do té doby nevrátí pátrací oddíly, ale já se divil, jelikož jsi nenechal odjet nikoho jiného.“

Ten hlupák. Všechno na Tallanvorovi ukazovalo na zkušeného vojáka, i když o své minulosti moc nemluvil, ale sám proti Aielům, to bylo jako zajíc honící lasice. Světlo, chtěl bych jet s ním! Neměl jsem poslouchat Berelain o léčkách. Jenomže přišla další léčka. Argandovi zvědové možná skončili stejně. On však musel vyrazit. Musel.

„Ano,“ pronesl nahlas. „Řekl jsem mu, že může.“ Kdyby tvrdil opak, musel by s tím později něco udělat. Pánové takové věci dělali. Pokud ho ještě uvidí někdy naživu. „Mluvíš, jako by ses chtěl vydat na lov sám.“

„Já mám Maighdin... moc rád, můj pane,“ přiznal Gill. Z hlasu mu zaznívala tichá důstojnost a jistá škrobenost, jako by Perrin naznačil, že je na to příliš starý a tlustý. Rozhodně byl cítit rozčilením, jak byl celý naježený, i když se dál tvářil uhlazeně. „Ne jako Tallanvor – nic takového, samozřejmě – ale stejně ji mám tuze rád. A urozenou paní Faile taky, pochopitelně,“ dodal honem. „Akorát že mám dojem, že Maighdin znám celý život. Tohle si nezaslouží.“

Perrin si povzdechl, až se mu před ústy vytvořila pára. „Chápu, pantáto Gille.“ Chápal ho. On sám by chtěl zachránit všechny, ale věděl, že kdyby musel vybírat, sebral by Faile a ostatní by nechal být. Všechno by nechal být, jen aby ji zachránil. Ve vzduchu byli silně cítit koně, ale zachytil i pach někoho dalšího, kdo byl podrážděný, a ohlédl se přes rameno.

Z houfu lidí se na něj mračila Lini a přešlapovala, aby ji náhodou nezašlápli muži, řadící se k odjezdu. Kostnatou rukou svírala plášť a v druhé držela mosazí obitý klacek dlouhý jako její ruka. Byl div, že nejela s Tallanvorem.

„Uslyšíš to hned poté, co já,“ slíbil jí. Náhle mu kručení v žaludku opět připomnělo, že odmítl dušené skopové. Skoro cítil maso a čočku v ústech. Při dalším zívnutí mu zapraštělo v kloubech. „Včera v noci jsem toho moc nenaspal. A nic jsem nejedl. Je tu něco? Chleba, něco do ruky?“

„Všichni jedli už dávno,“ odsekla. „Zbytky jsou už pryč a kotle umyté a naložené. Jez z mnoha jídel a zasloužíš si bolení břicha. Zvlášť když to nejsou tvoje jídla.“ Cosi si mumlala a mračila se na něj ještě chvíli, pak vyrazila pryč a mračila se na celý svět.

„Příliš mnoha jídel?“ podivil se Perrin. „Neměl jsem ani jedno. To je můj problém, ne břichabol.“ Lini si to rázovala přes tábor a proplétala se mezi koňmi a vozy. Cestou promluvila s několika muži, na každého štěkala a dokonce hrozila palicí, když nepochopili. Ta žena musela být kvůli Maighdin naprosto mimo. „Nebo to snad bylo nějaké její rčení? Obvykle dávají docela smysl.“

„Ach... no, ohledně toho...“ Gill si zase strhl klobouk, nahlédl do něj a pak si ho narazil na hlavu. „Já... ehm... musím dohlídnout na vozy, můj pane. Musím se přesvědčit, že je všechno připravené.“

„I slepec vidí, že vozy jsou připravené,“ upozornil ho Perrin. „O co jde?“

Gill prudce obracel hlavu, jak hledal další výmluvu. Žádnou nenašel, a tak schlípl. „Já... asi to dřív nebo později zjistíš...“ Zhluboka se nadechl. „Dneska ráno šla do mayenerského tábora, před východem slunce, aby zjistila, jak na tom jsi, a... ehm... proč ses nevrátil. Ve stanu první byla tma, ale jedna její komorná byla vzhůru a řekla Lini... Naznačila... Chci říct... Nedívej se na mě tak, můj pane.“

Perrin přestal vrčet. Tedy aspoň se o to pokusil. Ale nepodařilo se mu to. „Ať shořím, já v tom stanu spal, člověče. To je všechno! Řekni jí to!“

Tlusťoch dostal záchvat kašle. „Já?“ Ani nemohl mluvit. „Ty chceš, abych jí to řekl já? Kdybych se o něčem takovým zmínil, rozrazí mi hlavu! Myslím, že ta ženská se narodila ve Far Maddingu za bouřky. Nejspíš řekla hromům, ať ztichnou. A ony nejspíš ztichly.“

„Jsi přece shambayan,“ vyjel na něj Perrin. „Všichni přece nemůžou nakládat vozy.“ Chtěl někoho kousnout!

Gill to zřejmě vycítil. Trhaně se uklonil a odběhl. Ale ne, aby našel Lini, tím si byl Perrin jistý. Gill velel domácnosti, ale jí nikdy. Lini rozkazovala jen Faile.

Perrin se zachmuřeně díval, jak padajícím sněhem vyjíždějí zvědové; deset mužů ostražitě sledovalo les okolo, ještě než mu zmizeli z dohledu. Světlo, ženy uvěří čemukoliv o muži, pokud je to špatné. A čím horší to bylo, tím víc o tom musely mluvit. Myslel si, že si starosti musí dělat jen s Rosene a Nanou. Lini to nejspíš řekla Breaně, Faileině druhé komorné, hned jak se vrátila, a touto dobou to Breana vyžvanila všem ženám v táboře. Mezi koňáky a vozky jich bylo dost, a jelikož Cairhieňanky byly Cairhieňanky, nejspíš už všechno vyslepičily svým mužům. Na něco takového se ve Dvouříčí nedívali shovívavě. Jakmile člověk získal nějakou pověst, zbavit se jí nebylo právě snadné. Náhle viděl muže, couvající, aby měl místo, v novém světle, i ten nejistý způsob, jakým po něm pokukovali a jak Lem plival. Ve vzpomínce se Kenlyho úsměv změnil v úšklebek. Jediná jasná věc na tom celém byla, že tomu Faile neuvěří. Určitě tomu neuvěří. Rozhodně ne.

Kenly přiklusal s Tanečníkem i svým vysokým hnědákem. Oba koně byli ze zimy nešťastní, klopili uši a šedák se Kenlyho koně ani nepokoušel kousnout, což obvykle dělal.

„Neukazuj pořád zuby,“ štěkl Perrin a sebral Tanečníkovy otěže. Chlapec po něm pochybovačně koukl a pak se ohlédl přes rameno.

Perrin s vrčením zkontroloval podpínku. Byl čas najít Masemu, on ale nenasedl. Říkal si, že je to proto, jak je unavený a hladový, že si chce jenom trochu odpočinout a něco sníst, pokud něco najde. Říkal si to, ale stále viděl spálené statky a těla visící u cesty, muže, ženy a dokonce i děti. I kdyby byl Rand ještě v Altaře, stejně to bylo moc daleko. Moc daleko, a on neměl na vybranou. Aspoň ne takovou, kterou by mohl udělat.

Stál tam, opřený čelem o Tanečníkovo sedlo, když ho vyhledala delegace mladých hlupáků, kteří se přilepili na Faile. Bylo jich asi deset. Perrin se unaveně narovnal a přál si, aby je všechny zasypal sníh.

Selande, malá, štíhlá žena, se před ním rozkročila a dala ruce v bok. Navíc se mračila. Podařilo se jí naparovat, i když jen stála. Přes husté sněžení měla plášť odhrnutý, aby dosáhla na meč, a na přednici tmavomodrého kabátce měla šest pruhů jasných barev. Všechny ženy měly mužské oblečení a meče a obvykle byly dvakrát ochotnější je použít než muži, což hodně vypovídalo. Muži i ženy byli naježení na všechny a byli by neustále bojovali v soubojích, kdyby jim to Faile nebyla zarazila. Všichni se Selandou byli cítit rozzlobeně, mrzutě, trucovitě a vzdorovitě, což byl dost nepříjemný pach.

„Vidím tě, můj pane Perrine,“ začala Selande formálně rázným cairhienským přízvukem. „Jsou činěny přípravy na cestu, ale nám odmítají vydat koně. Napravíš to?“ Od ní to znělo jako požadavek.

Tak ona ho viděla, ano? Přál si, aby sám neviděl ji. „Aielové chodí po svých,“ odsekl a potlačil zívnutí, aniž by se jen trochu staral o zlobné pohledy, které si tím vysloužil. Snažil se zapomenout na spánek. „Jestli nechcete jít pěšky, jeďte na vozech.“

„To nemůžeš!“ vyjela na něj povýšeně jedna Tairenka, jednou rukou svírala plášť a druhou jílec meče. Medore byla vysoká, ve snědé tváři měla jasně modré oči, a chyběla troška a byla by to krasavice. Nabírané červeně pruhované rukávce na jejím kabátě se k plnému poprsí zrovna moc nehodily. „Červenka je má oblíbená klisna! Nenechám si ji vzít!“

„Potřetí,“ procedila Selande tajemně. „Až se večer zastavíme, probereme tvé toh, Medore Damaro.“

Medořin otec měl být stařec, který se před lety odebral do ústraní na svém venkovském panství, přesto byl Astoril vznešený pán. Bráno kol a kolem dokola, jeho dcera rozhodně stála nad Selande, pouhou menší šlechtičnou z Cairhienu. A přesto Medore ztěžka polkla a vykulila oči, jako by čekala, že ji stáhnou zaživa z kůže.

Náhle měl Perrin těchhle pitomců a jejich psího žrádla z aielských zbytků a čistého urozeného idiotství plné zuby. „Kdy jste začali špehovat pro mou ženu?“ zeptal se. Nemohli ztuhnout víc, ani kdyby jim zamrzla páteř.

„Provádíme malé úkoly a vyřizujeme drobnosti, jež od nás urozená paní Faile občas požaduje,“ sdělila mu po delší době Selande velmi opatrným tónem. Opatrnost z ní byla i cítit. Celá ta banda byla cítit jako lišky, jež si říkají, jestli snad do jejich doupěte nevlezl jezevec.

„Opravdu jela má žena na lov, Selande?“ zavrčel Perrin rozohněně. „Ještě nikdy to nechtěla.“ Bouřil v něm hněv, plameny rozdmýchávaly události celého dne. Jednou rukou odstrčil Tanečníka a přistoupil blíž k malé ženě. Bolela ho ruka, jak zatínal prsty do otěží. „Nebo snad vyjela na schůzku s někým z vás, když přijel z Abily? Neunesli ji kvůli tomu vašemu zatracenému špehování?“

To nedávalo smysl a on to věděl, už když to říkal. Faile si s nimi mohla promluvit kdekoliv. A nikdy by nezařídila schůzku se svými agenty – Světlo, špehy! – ve společnosti Berelain. Byla chyba mluvit bez přemýšlení. O Masemovi a Seanchanech se dozvěděl právě díky jejich špehování. Ale chtěl zaútočit, potřeboval útočit, a muži, které by chtěl rozmlátit na kusy, byli na míle daleko. S Faile.

Selande před jeho hněvem necouvla. Oči měla přivřené do škvírek. Otevírala a zavírala prsty na jílci meče, a nebyla sama. „Za urozenou paní Faile bychom zemřeli!“ štěkla. „Nic, co jsme udělali, ji neohrozilo! Složili jsme jí vodní přísahu!“ Její tón dodával, že Faile, ne jemu.

Měl se omluvit. Věděl, že by měl. Místo toho řekl: „Můžete mít své koně, pokud mi dáte slovo, že uděláte, co vám řeknu, a nepokusíte se o žádnou zbrklost.“ „Zbrklost“ se na tuhle bandu nehodila. Byli schopní vyrazit okamžitě, jakmile by zjistili, kde se Faile nalézá. Byli schopní ji nechat zabít. „Až ji najdeme, já rozhodnu, jak ji zachráníme. Jestli vaše vodní přísaha říká něco jiného, tak ji zavažte na uzel, nebo já zavážu vás.“

Selande zaťala zuby a zamračila se ještě víc, ale nakonec vyhrkla: „Souhlasím!“ jako by z ní to slovo vypáčil. Jeden z Tairenů, chlapík s dlouhým nosem, Carlon se jmenoval, zavrčel, avšak ona zvedla prst a Carlon zmlkl. S tou svou úzkou bradou nejspíš litoval, že si oholil plnovous. Tahle mrňavá ženská měla všechny ty hlupáky otočené kolem prstu, což však neznamenalo, že ona sama je nějak zvlášť chytrá. Vodní přísaha, to určitě! Stále se Perrinovi dívala do očí. „Budeme tě poslouchat, dokud se urozená paní Faile nevrátí. Pak budeme opět patřit jí. A ona rozhodne o našem toh.“ To poslední zřejmě platilo spíš pro ostatní než pro Perrina.

„To mi stačí,“ pravil. Snažil se zmírnit tón, ale stejně mluvil drsně. „Vím, že jste jí věrní, vy všichni. Toho si vážím.“ To bylo tak asi vše, čeho si na nich vážil. Jako omluva to nebylo nic moc, a oni to tak vzali. Selande jen zachrčela a ostatní se na něj mračili, když odcházeli. Aťsi. Dokud budou držet slovo. Celá ta banda dohromady nestrávila jediný den poctivou prací.

Tábor se vyprazdňoval. Vozy mířily k jihu. Místo kol měly všechny sanice. Koně zanechávali hluboké stopy, ale saně jen mělké koleje, které padající sníh vzápětí zasypával. Poslední muži na kopci se škrábali do sedel a připojovali se k ostatním, kteří již odjížděli s vozy. Stranou procházel i oddíl moudrých a dokonce i gai’šainové seděli v sedlech a vedli soumary. Jakkoli přísný se Dannil odvážil být, či spíš nebýt, zjevně to stačilo. Moudré vypadaly na koních zvlášť neohrabaně ve srovnání s půvabným držením Seonid a Masuri, i když přece jenom vypadaly o něco lépe než gai’šatnové.

Perrin se vyhoupl na Tanečníka. Nebyl si jistý, zda sám nespadne. Ale byl čas vydat se na cestu, kterou nechtěl podniknout. Zabíjel by pro kousek chleba. Nebo sýr. Nebo hezkého králíka.

„Aielové přicházejí!“ křikl kdosi z čela zástupu a všichni se zastavili. Ozval se další křik, lidé si zprávu předávali dál, jako kdyby to ostatní prve neslyšeli, a muži sundávali luky ze zad. Vozkové se stavěli na kozlících a vyhlíželi nebo seskakovali a krčili se vedle vozů. Perrin s vrčením pobídl Tanečníka do klusu.

V čele zástupu seděl na koni Dannil a dva muži s těmi zatracenými prapory, ale dalších třicet bylo na zemi, zakrývali tětivy před sněhem a šípy měli nasazené. Muži držící ostatním koně se strkali, ukazovali a snažili se získat výhled. Byli tu Grady a Neald a tvářili se velmi soustředěně, ale seděli klidně na koních. Všichni ostatní páchli podrážděním. Asha’mani byli cítit... připraveně.

Perrin rozeznal to, nač všichni zírali mezi stromy, mnohem jasněji než ostatní. Padajícím sněhem k nim klusalo deset zahalených Aielů a jeden vedl vysokého bělouše. Kousek za nimi přijížděli tři muži v pláštích, se staženými kapucemi. Aielové se pohybovali jaksi podivně. A na běloušově sedle byl přivázaný ranec. Perrinovi se stáhlo srdce, ale pak si uvědomil, že ranec není dost velký, aby se do něj vešlo tělo.

„Odložte luky,“ rozkázal. „To je Alliandřin kůň. Musí to být naši. Copak nevidíte, že všichni ti Aielové jsou Děvy?“ Na Aiela nebyla žádná dost vysoká.

„Já jen tak tak rozeznám, že to jsou Aielové,“ zamumlal Dannil a úkosem po něm koukl. Všichni brali za dané, že má Perrin dobré oči, dokonce se tím pyšnili – aspoň dřív ano – ale on se snažil, aby nezjistili, jak dobré. Teď právě mu na tom vůbec nezáleželo.

„Jsou to naši,“ sdělil Dannilovi. „Všichni zůstanou tady.“

Pomalu vyjel vstříc vracejícímu se oddílu. Děvy si při jeho příchodu začaly sundávat závoje. Pod jednou kapuci rozeznal černou tvář Furena Alharry. Takže tři strážci. Vraceli se společně. Jejich koně vypadali stejně unaveně, jako se Perrin cítil, vlastně padali vyčerpáním. Chtěl pobídnout Tanečníka do trysku, aby slyšel jejich hlášení. Děsil se toho, co uslyší. K tělům se jistě dostali krkavci a lišky, možná i jezevci, a Světlo víc kdo ještě. Možná si myslí, že ho ušetří, když nepřivezou, co našli. Ne! Faile musí být naživu. Snažil se vtlouct si to do hlavy, ale bolelo to, jako kdyby holou rukou sevřel ostrý nůž.

Sesedl před nimi, klopýtl a musel se chytit sedla, aby neupadl. Kromě té bolavé myšlenky byl celý otupělý. Musí být naživu. Z nějakého důvodu viděl jasně některé podrobnosti. Na zdobeném sedle nebyl přivázaný jeden ranec, ale spousta malých ranečků jakýchsi hadrů. Děvy měly sněžnice z lián a pružných borových větví, ještě s jehličím. Proto se pohybovaly tak divně. Jondyn jim musel ukázat, jak se vyrábějí. Pokoušel se soustředit. Měl dojem, že mu srdce prorazí hrudní koš.

Sulin sevřela oštěpy a puklíř do levé ruky a jeden raneček sundala, než k němu přistoupila. Růžová jizva na tváři se jí zkroutila v úsměvu. „Dobré zprávy, Perrine Aybaro,“ hlásila a podávala mu tmavě modrou látku. „Tvá žena žije.“ Alharra si vyměnil pohled se Seonidiným druhým strážcem, Terylem Wynterem, jenž se zamračil. Strážce Masuri, Rovair Kirklin, se upřeně díval před sebe. Z toho, jak si Wynter kroutil kníry, bylo zřejmé, že si není jistý, jestli je to dobrá zpráva. „Ostatní spěchají zjistit víc,“ pokračovala Sulin. „I když jsme už našli dost podivností.“

Perrin rozbalil raneček. Byly to Faileiny šaty, rozříznuté vepředu a podél paží. Zhluboka se nadechl, vtáhl do sebe Failein pach, slabou stopu jejího květinového mýdla a sladké voňavky, ale hlavně cítil ji. A ani kapičku krve. Ostatní Děvy se shromáždily kolem něj. Většinou to byly starší ženy s tvrdými tvářemi, třebaže ne tak tvrdými, jako měla Sulin. Strážci sesedli. Nebylo na nich vidět, že byli celou noc v sedlech, ale drželi se za Děvami.

„Všechny muže zabili,“ vysvětlovala šlachovitá žena, „ale podle šatů, jež jsme našly, Alliandre Kigarin, Maighdin Dorlain, Lacile Aldorwin, Arrela Shiego a dvě další byly také vzaty jako gai’šainky.“ Ty další dvě musely být Bain a Chiad. Zmínit se o nich jménem, když byly jaty, by je zahanbilo. Něco málo o Aielech přece jen zjistil. „Tohle je proti zvyklostem, ale je to chrání.“ Winter se pochybovačně mračil a pak se to snažil zakrýt tím, že si upravil kapuci.

Látka byla rozřezaná, jako když člověk stahuje zvíře. Náhle to Perrinovi došlo. Někdo z Faile odřízl šaty! Hlas se mu třásl. „Vzali jenom ženy?“

Kulatá mladá Děva jménem Briain zavrtěla hlavou. „Ze tří mužů museli také udělat gai’šainy, myslím, ale ostatní bojovali příliš odhodlaně a zabili je nožem nebo oštěpem. Všechny ostatní zabily šípy.“

„Tak to není, Perrine Aybaro,“ vyhrkla Elienda šokovaně. Byla vysoká, se širokými rameny, skoro mateřská, i když dokázala muže srazit pěstí. „Ublížit gai’šainovi je jako ublížit dítěti nebo kováři. Bylo špatné vzít mokřiňany, ale nemůžu uvěřit, že by zvyky porušili tolik. Jsem si jistá, že je ani nepotrestají, pokud budou dost pokorné, než je získáme zpět. Ostatní jim to ukážou.“ Ostatní, zase Bain a Chiad.

„Kterým směrem odešli?“ zeptal se. Mohla být Faile pokorná? Neuměl si ji takhle představit. Ale aspoň se mohla snažit, dokud ji nenajde.

„Na jih,“ odpověděla Sulin. „Trochu na jihovýchod. Když sníh zakryl jejich stopy, Jondyn Barran našel jiné. Které ty druhé sledovaly. Věřím mu. Vidí tolik co Elyas Machera. Je tu hodně k vidění.“ Strčila si oštěpy pod pouzdro s lukem na zádech a puklíř si pověsila na jílec těžkého nože. Zakmitala prsty a Elienda odvázala druhý, větší ranec. „Jde tam mnoho lidí, Perrine Aybaro, a zvláštní tvorové. Myslím, že nejdřív musíš vidět tohle.“ Sulin rozbalila další rozříznuté šaty, tentokrát zelené. Měl dojem, že je viděl na Alliandre. „Tyto jsme vzali tam, kde zajali tvou ženu.“ V šatech bylo čtyřicet či padesát aielských šípů. Na dřících byly tmavé skvrny a on zachytil pach krve.

„Taardadové,“ vysvětlila Sulin, vzala jeden šíp a hodila ho na zem. „Miagomové.“ Odhodila další dva. „Goshienové.“ Teď se zaškaredila. Byla Goshienka. Kmen po kmeni je vyjmenovala všechny kromě Shaidů a odhazovala šípy, až jich kolem ní ležela asi tak půlka. Pak vysypala zbytek. „Shaidové,“ dodala významně.

Perrin si přitiskl Faileiny šaty na prsa – její pach zmenšoval bolest v jeho srdci a zároveň ji zhoršoval – a zamračil se na šípy ve sněhu. Již je zasypával sníh. „Příliš mnoho Shaidů,“ řekl nakonec. Měli být všichni obklíčení na Rodovrahově Dýce pět set leguí daleko. Ale pokud se některé jejich moudré naučily cestovat... Možná dokonce jeden ze Zaprodanců... Světlo, motá se jako hlupák – co by s tím mohl mít společného Zaprodanec? – a přitom musel přemýšlet. Mozek měl stejně unavený jako zbytek těla. „Ostatní jsou muži, kteří odmítají přijmout Randa jako Car’a’carna.“ Hlavou se mu mihly ty prokleté barvy. Neměl čas na nic než na Faile. „Připojili se k Shaidům.“ Několik Děv odvrátilo zrak. Elienda se na něj mračila. Věděly, že někteří udělali, co říkal, ale byla to jedna z těch věcí, jež nerady slyšely vyslovené nahlas. „Kolik jich je dohromady, co myslíte? Určitě ne celý kmen?“ Kdyby tu Shaidů byla větší síla, bylo by víc řečí o nájezdech. I přes všechny ostatní potíže by to věděla celá Amadicie.

„Myslím, že skoro ano,“ ozval se Wynter potichu. To Perrin neměl slyšet.

Sulin sáhla do rance na zdobeném sedle a vytáhla hadrovou panenku v cadin’soru. „Elyas Machera to našel těsně předtím, než jsme se vrátili, asi čtyřicet mil odsud.“ Potřásla hlavou a na okamžik mluvila i byla cítit... užasle. „Říkal, že to vyčenichal pod sněhem. On a Jondyn Barran našli škrábance na stromech, o kterých tvrdili, že je způsobily vozy. Mnoho vozů. Jestli mají děti... myslím, že by to mohl být celý klan, Perrine Aybaro. Možná víc než jeden. A jediný klan bude mít aspoň tisíc oštěpů a v případě potřeby víc. Každý muž kromě kovářů zvedne v případě potřeby oštěp. Jsou několik dní na jih od nás. Možná že víc dní, než si myslím, v tomhle sněhu. Ale věřím, že ti, kteří chytili tvou ženu, se s nimi setkají.“

„Tenhle kovář zvedl oštěp,“ zamumlal Perrin. Tisíc, možná víc. On měl dva tisíce bojovníků včetně okřídlené gardy a Argandových mužů. Ale proti Aielům byla větší moc na straně Shaidů. Pohladil panenku v Sulinině hubené dlani. Plakalo shaidské dítě, že ji ztratilo? „Vyjedeme na jih.“

Už se obracel, aby nasedl na koně, když ho Sulin zastavila. „Říkala jsem ti, že jsme viděli víc. Dvakrát našel Elyas Machera pod sněhem koňský trus a táborové ohně. Zjistil mnoho koní, mnoho ohňů.“

„Tisíce,“ přisadil si Alharra. Černé oči klidně upíral na Perrina a mluvil věcně. Prostě hlásil, co se stalo. „Pět, možná deset, možná víc, těžko říct. Ale byly to tábory vojáků. Myslím, že na obou místech to byli titíž muži. Machera a Barran souhlasí. Ať je to kdokoliv, míří taky tím směrem. Možná s Aiely nemají nic společného, ale mohli by je sledovat.“

Sulin se na strážce netrpělivě zamračila a hned zas pokračovala. „Třikrát jsme viděli létající tvory jako ty, o kterých říkáš, že používají Seanchani, obrovské tvory s žebrovanými křídly, nesoucí na svých zádech lidi. A dvakrát jsme zahlédli takové stopy.“ Sehnula se, zvedla šíp a namalovala do sněhu kulatou stopu, připomínající medvědí otisk, ale se šesti prsty delšími než lidské. „Občas ukazuje drápy,“ dodávala a označila je, ještě delší, než měli velcí medvědi v pohoří Oparů. „Má dlouhý krok. Myslím, že běhá hodně rychle. Víš, co to je?“

Nevěděl – nikdy neslyšel o ničem se šesti prsty kromě dvouříčských koček. Dost ho překvapilo, když zjistil, že jinde mají kočky jen pět prstů – ale mohl hádat. „Další seanchanské zvíře.“ Takže na jihu jsou nejen Shaidové, ale i Seanchani a – kdo? – bělokabátníci nebo seanchanské vojsko. Nikdo jiný to být nemohl. Věřil Balwerovým informacím. „Přesto půjdeme na jih.“ Děvy na něj zíraly, jako by jim řekl, že sněží.

Perrin se vytáhl do sedla a zamířil zpátky k zástupu. Strážci šli pěšky a unavené koně vedli za sebou. Děvy s sebou vzaly Alliandřina bělouše, když odklusaly k moudrým. Masuri a Seonid zajely za svými strážci. Napadlo ho, proč už všechny nepřišly a nestrkají do všeho nos. Možná ho prostě chtěly nechat samotného s jeho žalem, pokud by byly zprávy špatné. Možná. Snažil se dát si všechno dohromady. Shaidové, kdoví kolik jich je. Seanchané. Vojsko na koních, bělokabátníci nebo Seanchané. Bylo to jako ty hlavolamy, které ho učil vyrábět mistr Luhhan, složitě kroucené kousky kovu, co se daly rozdělat a zase složit jako sen, pokud člověk znal ten trik. Jenže on byl celý popletený, sbíral kousky, které nechtěly nikam zapadnout.

Dvouříčtí muži už zase všichni seděli na koních, když se k nim vrátil. Ti, kteří byli na zemi a s připravenými luky, se tvářili poněkud zaraženě. Všichni se po něm dívali nejistě, váhavě.

„Je naživu,“ sdělil jim, a jako by všichni zase začali dýchat. Zbytek zpráv vzali kupodivu klidně, pár jich dokonce kývalo, jako by nic jiného nečekali.

„Nebude to poprvý, co jsme se dostali do nepříjemný situace,“ utrousil Dannil. „Co uděláme, můj pane?“

Perrin se zaškaredil. Ten chlap byl škrobený jako ložní prádlo. „Nejdřív budeme cestovat čtyřicet mil přímo na jih. Pak uvidíme. Nealde, jdi napřed a najdi Elyase a ostatní. Vzkaž jim, co chci udělat. Touto dobou budou dost daleko. A buď opatrný. S deseti, dvanácti moudrými bojovat nemůžeš.“ Celý klan bude mít aspoň tolik, které dokážou usměrňovat. A když těch klanů bude víc? Bažina, již bude muset překročit, až k ní dojde.

Neald kývl a otočil koně k táboru, kde si již zapamatoval terén. Perrin musel vydat jen pár dalších rozkazů. Bylo nutné vyslat jezdce k Mayenerům a Ghealdaňanům, kteří budou putovat odděleně, stejně jako odděleně tábořili. Grady si myslel, že si dokáže zapamatovat půdu přímo tady, než se druhé dva oddíly připojí, takže nebylo nutné všechno obracet a vracet se za Nealdem. Takže zbývala jediná věc.

„Musím najít Masemu, Dannile,“ prohlásil Perrin. „Nebo aspoň někoho, kdo mu předá zprávu. S trochou štěstí budu brzy zpátky.“

„Jestli mezi tu chamraď pojedeš sám, můj pane, budeš štěstí potřebovat, a hodně,“ odtušil Dannil. „Slyšel jsem některý, jak o tobě mluví. Prej jsi zplozenec Stínu, to kvůli očím.“ Podíval se Perrinovi do zlatých očí a hned uhnul pohledem. „Prej tě sice zkrotil Drak Znovuzrozený, ale pořád jsi zplozenec Stínu. Měl by sis vzít pár chlapů, aby ti hlídali záda.“

Perrin zaváhal a poplácal Tanečníka po krku. Pár desítek mužů by na Masemovy muže nestačilo, pokud ho opravdu považují za zplozence Stínu a rozhodnou se vzít věci do vlastních rukou. Možná by nestačili ani všichni Dvouříčtí dohromady. Možná to Masemovi nemusí říkat, nechá ho, aby si to zjistil sám.

Z lesa na západě zachytil trylek modřinky a vzápětí ho následoval další, který slyšeli všichni, a rozhodnutí již nebylo na něm. Byl si tím jistý a napadlo ho, zda to patří k tomu být ta’veren. Otočil Tanečníka a čekal.

Dvouříčtí muži věděli, co znamená, když uslyší tohoto ptáka, jehož znali z domova. Přicházeli lidé, víc než hrstka, a nemuseli být zrovna přátelští. Přátele znamenal zpěv křivky a posměvákův poplašný křik značil, že příchozí jsou nepochybně nepřátelští. Tentokrát se nechovali tak špatně. Na západní straně zástupu každý druhý muž, kam až Perrin dohlédl, sesedl a předal otěže muži vedle, načež si připravil luk.

Cizinci se objevili mezi stromy rozestoupení v řadě, jako kdyby chtěli zdůraznit, kolik jich je. Byla jich asi stovka, dva šli v čele, ale jak kráčeli pomalu, působilo to hrozivě. Polovina nesla kopí, jako by si je chtěli každou chvíli strčit do podpaždí. Přicházeli stále blíž. Někteří měli zbroj, kyrys či přilbu, avšak málokdy obojí. Přesto byli lépe vyzbrojení než obvyklá sběř, následující Masemu. Jeden z dvojice v čele byl Masema sám a jeho zapálená tvář pod kapuci vypadala jako vzteklá horská kočka vyhlížející z jeskyně. Kolik těch kopí mělo ještě včera červený fábor?

Masema své muže zastavil zdviženou rukou jenom pár kroků od Perrina. Shrnul si kapuci a přelétl pohledem muže s luky. Vloček na holé lebce si nevšímal. Jeho společník byl větší muž s mečem na zádech a dalším vedle sedla. Kapuci si nechal, ale Perrin měl dojem, že i on má vyholenou hlavu. Dařilo se mu pozorovat zástup i Masemu se stejným zápalem. Tmavé oči mu hořely skoro tolik co Masemovi. Perrina napadlo, že jim sdělí, že na tuto vzdálenost dvouříčský luk prorazí i kyrys a navíc jeho majiteli ještě vyjede ze zad. Zvážil, že se zmíní o Seanchanech. Diskrétnost, radila Berelain. Za daných okolností to možná nebyl tak špatný nápad.

„Chtěl jsi jet za mnou?“ zeptal se Masema náhle. Dokonce i hlas měl zapálený. U něj nebylo nic ledabylého. Cokoliv, co říkal, bylo důležité. Světlá trojúhelníková jizva na tváři mu zkřivila úsměv. Stejně nebyl nijak hřejivý. „Na tom nezáleží. Teď jsem tady. A jak již nepochybně víš, ti, kteří jdou za pánem Drakem Znovuzrozeným – Světlo sviť na jeho jméno! – odmítají zůstat tady. Nemohu to po nich žádat. Slouží mu stejně jako já.“

Perrin viděl plamenný příval valící se přes Amadicii do Altary a možná i dál, zanechávaje za sebou smrt a zkázu. Zhluboka se nadechl. Faile byla důležitější než všechno ostatní. Všechno! Jestli pro ni shoří, tak ať. „Odveď své muže na východ.“ Šokovalo ho, jak klidně mluví. „Doženu vás, až to půjde. Aielové unesli mou ženu a já jedu na jih, abych ji dostal zpátky.“ Pro jednou viděl Masemu překvapeného.

„Aielové? Takže to není jenom drb?“ Zamračil se na moudré na druhém konci zástupu. „Na jih, povídáš?“ Položil ruce v rukavicích na sedlo a zadíval se na Perrina. Z jeho pachu bylo cítit šílenství. Perrin nenašel nic než šílenství. „Půjdu s tebou,“ řekl nakonec, jako by došel k rozhodnutí. Zvláštní, prve se nemohl dočkat, až se dostane k Randovi. Pokud se při tom nebude muset dotknout jediné síly. „Všichni ti, kteří jdou za pánem Drakem Znovuzrozeným – Světlo sviť na jeho jméno! – půjdou. Zabíjení aielských divochů je práce Světla.“ Zalétl pohledem k moudrým a usmál se ještě chladněji než dříve.

„Pomoc bych velice ocenil,“ lhal Perrin. Ta chátra nebude v boji s Aiely k ničemu. Přesto jich byly tisíce. A zahnali na útěk vojska, byť ne aielská. Kousek skládačky v hlavě se mu posunul. Málem padal únavou, takže nepřišel na to jak, jenom že se to stalo. V každém případě se to nestane. „Ale mají velký náskok. Hodlám cestovat, použít jedinou sílu, abych je dohonil. A vím, jaký na ni máš ty názor.“

Masemovi muži si začali neklidně mumlat, dívali se po sobě a sahali po zbraních. Perrin zachytil tiché nadávky a taky „žlutoočka“ a „zplozenec Sítnu". Druhý holohlavec se na Perrina mračil, jako by se rouhal, ale Masema na něj jen zíral, jako by mu chtěl vyvrtat díru do hlavy a podívat se, co je uvnitř.

„On by želel, kdyby se tvé ženě něco stalo,“ pravil šílenec nakonec. Důraz označil Randa zcela jasně, byť jeho jméno nevyslovil. „V tomto jediném případě bude povolena... výjimka. Jen abychom našli tvou ženu, poněvadž jsi jeho přítel. Jenom tentokrát.“ Mluvil klidně – klidně na sebe – ale v očích mu plál temný oheň a tvář měl nevědomky zkřivenou vzteky.

Perrin otevřel pusu a pak ji zase zavřel. To by spíš vyšlo slunce na západě, než by Masema řekl to, co právě řekl. Náhle Perrina napadlo, že je Faile možná ve větším bezpečí se Shaidy než on teď a tady.