Srdce zimy

23 Ztratit slunce

Shalon se snažila udržet nezvyklý vlněný plášť jednou rukou u těla a zároveň se snažila nespadnout z ještě nezvyklejšího sedla a neohrabaně pobídla koně za Harine a jejím mistrem meče a projela dírou ve vzduchu, vedoucí z nádvoří Slunečního paláce do... Nebyla si jistá kam, jen že je to velký otevřený prostor – mýtina tomu říkali? Usoudila, že to bude ono – mýtina větší než paluba brigy mezi nízkými stromy na kopcích. Borovice, jediné stromy, které tu poznala, byly také malé a pokroucené, takže by se daly použít jen na výrobu dehtu a terpentýnu. Většina ostatních stromů měla holé šedé větve, které jí připomínaly kosti. Ranní slunce bylo těsně nad vršky stromů, a pokud něco, byla tu ještě větší zima než ve městě, které právě opustila. Doufala, že kůň neklopýtne a neshodí ji na kamení, trčící všude tam, kde sníh nezakrýval tlející listí. Shalon koním nedůvěřovala. Na rozdíl od lodí měla zvířata vlastní rozum. Byli to zrádní tvorové, na které se člověk musel vyšplhat. A koně navíc měli zuby. Kdykoliv její oř ukázal ty své, tak blízko jejích nohou, trhla sebou, poplácávala ho po krku a vrkala na uklidněnou. Aspoň doufala, že to koně uklidňuje.

Cadsuane, v jednotvárné tmavozelené, seděla klidně na vysokém koni s černou hřívou a ocasem a udržovala tkanivo průchodu. Jí koně starosti nedělali. Jí nedělalo starosti nic. Náhlý závan větru zvedl tmavošedý plášť, přehozený přes zadek jejího koně, ale ona nedávala najevo, že by zimu nějak cítila. Zlaté ozdoby, které jí visely kolem šedého drdolu, se zhouply, když otočila hlavu k Shalon a jejím společníkům. Byla to hezká žena, ale ne toho druhu, na který se v davu podíváte dvakrát, až na to, že její hladká tvář neodpovídala jejím vlasům. Jakmile ji člověk jednou poznal, bylo už pozdě.

Shalon by dala hodně, aby viděla, jak se to tkanivo dělá, i kdyby to znamenalo být poblíž Cadsuane, jenže na nádvoří nesměla, dokud nebyl průchod hotov, a uvidět plachtu napnutou na ráhně ještě člověka nenaučilo, jak ji nastavit, natož vyrobit. Znala jenom jméno. Když projela skrz, vyhnula se pohledu Aes Sedai, ale cítila na sobě její oči. Z jejího pohledu se jí zkroutily prsty u nohou, jak hledala pevné místo, které jí třmen nemohl poskytnout. Neviděla cestu k úniku, a přesto doufala, že ji najde skrze studium Aes Sedai. Byla ochotná přiznat, že o Aes Sedai ví velmi málo – před přistáním v Cairhienu nikdy žádnou nepotkala a jenom děkovala Světlu, že nebyla vybrána, aby se stala jednou z nich – ale mezi Cadsuaninými společnicemi se hluboko pod povrchem objevovaly skryté proudy. Silné proudy, které mohly změnit to, co se dělo na hladině.

Čtyři Aes Sedai, které projely hned za Cadsuane, čekaly stranou na... mýtině... se třemi strážci. Tedy, Shalon si byla docela jistá, že Ihvon je strážce ohnivé Alanny a Tomas zavalité malé Verin, ale také si byla jistá, že toho mladého muže, jenž se držel vedle baculaté Daigian v asha’manském černém kabátě, už někde viděla. Určitě to nemohl být strážce. Nebo ano? Eben byl jenom kluk. Ale když se na něj ta žena podívala, její obvykle nafouknutá pýcha se nafoukla ještě víc. Kumira, na pohled příjemná žena s modrýma očima, které se mohly změnit v nože, když ji něco zaujalo, seděla kousek stranou a mladého Ebena pozorovala tak upřeně, až byl div, že už neleží na zemi stažený z kůže.

„Tohle už moc dlouho snášet nebudu,“ zavrčela Harine a kopla kobylu, aby se pohnula. Její žlutý hedvábný brokát jí nepomáhal při sezení v sedle o nic víc než Shalon ten její modrý. Kymácela se a klouzala s pohybem zvířete a při každém kroku hrozilo, že spadne. Znovu se zvedl vítr, zaškubal volnými konci její šerpy a zdvihl jí plášť, avšak ona chytáním oblečení opovrhla. Pláště se na lodích moc nepoužívaly, překážely a mohly se člověku zaplést mezi ruce a nohy, když je nejvíc potřeboval. Moad si ho odmítl vzít, důvěřoval prošívanému modrému kabátu, který nosil na nejstudenějších mořích. Nesune Bihara, celá v bronzovém suknu, projela průchodem a rozhlédla se, jako by chtěla všechno vidět naráz, a pak Elza Penfel, která se z nějakého důvodu tvářila mrzutě a svůj kožišinou podšitý zelený plášť si držela pevně u sebe. Ostatní Aes Sedai se zřejmě před chladem chránit nenamáhaly.

„Prý možná uvidím Coramoora, říkala,“ mumlala Harine a škubala za otěže, až se její kobyla stočila na opačný konec mýtiny, než kde se sešly Aes Sedai. „Možná! A tahle příležitost mi nabídne, jako by mi poskytovala výsadu.“ Bylo jasné, koho má na mysli. Když mluvila o „ní", jako když ji žahne medúza, mohla mít na mysli jenom jedinou ženu. „Mám na to právo, dohoda platí! Ona mi odmítá zaručený doprovod! Musím opustit svou paní plavby a družky!“ V průchodu se objevila Erian Boroleos, jako by čekala, že vrazí do bitvy, a za ní jela Beldeine Nyram, která ani nevypadala jako Aes Sedai. Obě byly v zelené, Erian úplně, Beldeine měla zeleně prostřihávané rukávce a sukně. Znamenalo to něco? Nejspíš ne. „Mám přistoupit ke Coramoorovi jako plavčice dotýkající se srdce před paní plavby?“ Když bylo pohromadě několik Aes Sedai, byla jejich bezvěkost jasně vidět, takže se nedalo poznat, jestli je jim dvacet nebo dvakrát tolik, i když měly bílé vlasy, a Beldeine prostě vypadala na dvacet. A to neříkalo o nic víc než její sukně. „Mám si snad sama větrat pokrývky a prát povlečení? Obrací protokol přímo proti větru! To nedovolím! Už ne!“ Stížnosti to byly staré, od včerejší noci, kdy jí Cadsuane předložila podmínky, za nichž ji smí doprovázet, už je vyplivla desetkrát. Podmínky byly striktní, ale ona je mohla jenom přijmout, což ještě přidávalo k její hořkosti.

Shalon ji poslouchala na půl ucha, kývala a přihazovala vhodné odpovědi. Samozřejmě souhlasila. Sestra čekala, že bude souhlasit. Ale Shalon se soustředila na Aes Sedai. Nenápadně. Moad ani nepředstíral, že poslouchá, ale on byl Harininým mistrem meče. Harine možná všechny držela pevně jako utažený uzel, ale Moadovi dávala takovou volnost, až si mohli lidé myslet, že ten šedovlasý muž s tvrdým pohledem je její milenec, zvlášť když oba ovdověli. Tedy mohl by si to myslet, pokud by neznal Harine. Harine by si nikdy nevzala milence, jenž by stál níž než ona, a to teď pochopitelně znamenalo, že nemohla mít žádného. V každém případě, jakmile zastavili koně u stromů, Moad se opřel o vysokou sedlovou hrušku, ruku položil na dlouhý slonovinový jílec meče, zastrčený za zelenou šerpou, a otevřeně si prohlížel Aes Sedai a muže s nimi. Kde se naučil jezdit na koni? Vypadal úplně... vyrovnaně. Z osmi náušnic té nejtěžší sorty a uzlů na šerpě by každý poznal jeho hodnost, i kdyby neměl meč a stejnou dýku. Copak Aes Sedai nemají něco podobného? Mohou být skutečně tak dezorganizované? Bílá věž měla údajně být jako nějaký mechanický přístroj, který drtí trůny a tvaruje je podle své vůle. Ale ten stroj teď byl nepochybně polámaný.

„Říkala jsem, kam nás to přivedla, Shalon?“

Harinin hlas – jako ledová břitva – vytáhl Shalon všechnu krev z obličeje. Sloužit pod mladším sourozencem bylo vždycky složité, ale Harine to ještě zhoršovala. V soukromí byla víc než chladná a na veřejnosti byla schopná nechat svou paní plavby pověsit za kotníky, nemluvě o hledačce větru. A od chvíle, kdy jí ta mladá suchozemská žena Min řekla, že se jednoho dne stane paní lodí, byla ještě ostřejší. Upřeně zírala na Shalon a zvedla svou zlatou vonicí krabičku, jako by chtěla zakrýt nepříjemný pach, i když zima vůně tlumila.

Shalon se honem podívala na oblohu a snažila se to odhadnout podle slunce. Byla by moc ráda, kdyby její sextant nebyl zamčený na Bílé pěně – suchozemci nesměli sextant ani okem spatřit, natož aby viděli, jak se používá – nebyla si však jistá, jestli by jí to tady prospělo. Stromy sice byly nízké, ale stejně neviděla na obzor. Na severu se kopce zvedaly v pohoří táhnoucí se od severovýchodu k jihozápadu. Nepoznala, jak je vysoké. Tahle krajina byla samý kopec, vůbec se jí to nelíbilo. Přesto každá hledačka větru dokázala udělat hrubý odhad. A když Harine chtěla nějakou informaci, očekávala, že ji dostane.

„Můžu jenom hádat, paní vln,“ přiznala Shalon. Harine zaťala zuby, ale žádná hledačka větru by nevydávala odhad za pevnou pozici. „Myslím, že jsme tři nebo čtyři sta leguí jižně od Cairhienu. Víc, to nepoznám.“ Každou čerstvou učednici používající tyčku s provázkem, která by udala tak volný odhad, by ohnuli jako předkrm pro správce paluby, ale když Shalon slyšela, co říká, slova ji zamrazila na jazyku. Sto leguí za celý den by byla pro brigu dobrá vzdálenost. Moad zamyšleně našpulil rty.

Harine pomalu kývla a dívala se skrz Shalon, jako by viděla brigu pod plnými plachtami, proplouvající děrami spletenými ve vzduchu s pomocí jediné síly. Tehdy by bylo moře skutečně jejich. Pak se otřásla, naklonila se k Shalon a zachytila její pohled očima jako háky. „Tohle se musíš naučit za jakoukoliv cenu. Slib jí, že mě pro ni budeš špehovat, jestli tě to naučí. Když ji přesvědčíš, mohla by to udělat, zlíbí-li se Světlu. Nebo by ses alespoň mohla dostat dost blízko k některé z ostatních a naučit se to od ní.“

Shalon si olízla rty. Doufala, že si Harine nevšimla, jak sebou trhla. „Už jsem ji odmítla, paní vln.“ Potřebovala nějaké vysvětlení, proč ji Aes Sedai týden držely zavřenou, a jistá verze pravdy jí připadala nejbezpečnější. Harine věděla všechno. Kromě toho tajemství, které z ní Verin vypáčila. Kromě toho, že Shalon souhlasila s Cadsuaninými požadavky, aby to tajemstvím zůstalo i nadále. Milost Světla jí provázej, litovala Ailil, ale byla tak osamělá, že doplula příliš daleko, než si to uvědomila. S Harine nebyly žádné večerní rozpravy nad medovým vínem, jež by zmírnily dlouhé měsíce odloučení od manžela Mishaela. Přinejlepším uběhnou další měsíce, než mu opět ulehne v náručí. „Se vší úctou, proč by mi měla teď uvěřit?“

„Poněvadž se to chceš dozvědět.“ Harine švihla rukou. „Suchozemci vždycky věří na hamižnost. Budeš jí samozřejmě muset pár věcí prozradit, aby ti uvěřila. Já každý den rozhodnu co. Třeba ji dokormidluju tam, kam chci.“

Shalon jako by se do lebky zaryly tvrdé prsty. Hodlala Cadsuane prozradit, co nejméně by jí ještě prošlo a co nejméně často, dokud nepřijde na způsob, jak se jí zbavit. Bude-li muset mluvit s Aes Sedai každý den a hůř, otevřeně jí lhát, ta ženská z ní vypáčí víc, než by Shalon chtěla. Víc, než by chtěla Harine. Mnohem víc. To bylo jisté jako východ slunce. „Odpusť, paní vln,“ řekla se vší poddajností, jakou sebrala, „ale smím-li to říct –“

Odmlčela se, když před nimi zastavila koně Sarene Nemdahl. Poslední Aes Sedai a strážci projeli a Cadsuane nechala tkanivo zmizet. Corele, hubená, i když hezká žena, se smála a pohazovala černou hřívou, když mluvila s Kumirou. Merise, vysoká žena s očima modřejšíma než Kumira a víc než hezkou tváří, která byla dost přísná, aby to zarazilo i Harine, ostrými gesty dirigovala čtyři muže se soumary. Všichni ostatní se chápali otěží. Zřejmě se chystali odjet z mýtiny.

Sarene byla hezoučká, i když pochopitelně bez šperků a v prostých bílých šatech vypadala méně pozoruhodně. Suchozemci zřejmě vůbec neměli rádi barvy. Dokonce i tmavý plášť měla podšitý bílou kožišinou. „Cadsuane požádala... nařídila mi... abych byla tvou družkou, paní vln,“ pravila a uctivě sklonila hlavu. „Odpovím ti na otázky do té míry, do jaké to půjde, a pomůžu ti se zvyky, nakolik je znám. Je mi jasné, že ti má přítomnost může připadat nepříjemná, jenomže když Cadsuane přikáže, my musíme poslouchat.“

Shalon se usmála. Pochybovala, že Aes Sedai ví, že družka je to, čemu suchozemci říkají služebná. Harine se nejspíš zasměje a bude chtít vědět, jestli Aes Sedai umí pořádně vyprat povlečení. Bylo by dobré, kdyby se jí spravila nálada.

Ale Harine, místo aby se zasmála, ztuhla, jako kdyby se jí páteř změnila v hlavní stěžeň, a oči jí málem vypadly z důlků. „Mně to není nepříjemné!“ vyštěkla. „Prostě bych raději... dávala otázky někomu jinému... Cadsuane. Ano. Cadsuane. A já rozhodně nemusím poslouchat ji ani nikoho jiného! Nikoho! Kromě paní lodí!“ Shalon se zamračila. Sestře se nepodobalo, že by se nechala vyděsit. Harine se zhluboka nadechla a pokračovala pevnějším hlasem, i když to, jistým způsobem, bylo stejně divné jako předtím. „Mluvím za paní lodí Atha’an Miere a požaduji příslušnou úctu! Požaduji, rozumíš? Ano?“

„Můžu ji požádat, aby určila někoho jiného,“ navrhla Sarene pochybovačně, jako by nečekala, že by to na celé věci něco změnilo. „Musíš pochopit, že mi ten den dala velmi jasné příkazy. Ale neměla jsem se přestat ovládat. To je moje vada. Vztek ničí logiku.“

„Chápu poslouchání rozkazů,“ zavrčela tiše Harine a přikrčila se v sedle. Tvářila se, jako by chtěla Sarine skočit po krku. „Schvaluju poslouchání rozkazů!“ skoro prskala. „Ale na rozkazy, které byly splněny, je možné zapomenout. Není třeba o nich dál mluvit. Rozumíš ty mně?“ Shalon po ní koukala úkosem. O čem to mluví? Jaké rozkazy Sarene splnila a proč Harine chce, aby se na ně zapomnělo? Moad ani nepředstíral, že zvedá obočí. Harine si toho všimla a zatvářila se jako bouřkový mrak.

Sarene to zjevně ušlo. „Nevím, jak by někdo mohl schválně zapomenout,“ připustila pomalu a svraštila obočí, „ale asi tím myslíš, že bychom to měly předstírat. Je to tak?“ Korálky na copáncích, které jí visely zpod kapuce, zacinkaly, jak nad takovou hloupostí kroutila hlavou. „Dobrá. Zodpovím tvé otázky, jak nejlépe to půjde. Co chceš vědět?“ Harine si hlasitě vzdychla. Shalon by to možná mohla považovat za netrpělivost, ale ona to považovala za úlevu. Úlevu!

Harine však byla vzápětí zase sama sebou, sebevědomá a velitelská, a dívala se Aes Sedai do očí, jako by ji chtěla přimět sklopit zrak. „Můžeš mi říct, kde jsme a kam máme namířeno,“ dožadovala se.

„Jsme v Kintarských vršcích,“ odpověděla Cadsuane, která se náhle objevila vedle nich. Její kůň se vzepjal, zahrabal kopyty ve vzduchu a odhazoval sníh, „a míříme do Far Maddingu.“ Nejenže se udržela v sedle, ale zřejmě si ani nevšimla, jak sebou zvíře zmítá!

„Je Coramoor v tom Far Maddingu?“

„Trpělivost je ctnost, jak jsem slyšela, paní vln.“ Přestože použila její správný titul, v jejím chování nebyla ani trocha uctivosti. Ani zdaleka ne. „Pojedeš se mnou. Drž krok a snaž se nespadnout. Nebylo by zrovna příjemné, kdybych tě musela vézt jako pytel zrní. Jakmile dorazíme do města, mlč, pokud ti neřeknu, že můžeš mluvit. Nedovolím, abys svou nevědomostí vyvolávala potíže. Dovolíš Sarene, aby tě vedla. Má své rozkazy.“

Shalon čekala výbuch vzteku, ale Harine udržela jazyk za zuby, i když jí to dalo dost práce. Když se Cadsuane otočila, Harine cosi vztekle zavrčela, ale když se Sarenin kůň pohnul, pusu zavřela. Její slova očividně nebyla určena pro uši Aes Sedai.

Jak se ukázalo, jet s Cadsuane znamenalo jet za ní, na jih, mezi stromy. Alanna a Verin jely vedle ní, ale když se k nim pokusila připojit Harine, jediný pohled stačil, aby bylo jasné, že nikdo jiný vítaný není. Očekávaný výbuch se opět nedostavil. Harine se místo toho z nějakého důvodu zamračila na Sarene a pak trhnutím otočila koně a zařadila se mezi Shalon a Moada. Dalšími otázkami na Sarene, jedoucí z druhé strany Shalon, se neobtěžovala, jen se mračila na záda žen před sebou. Kdyby ji Shalon neznala, byla by řekla, že se mračí spíš mrzutě než rozzlobeně.

Shalon byla ráda, že může jet mlčky. Jízda na koni byla obtížná i bez nutnosti zároveň hovořit. Kromě toho náhle věděla, proč se Harine chová tak prapodivně. Musí se snažit uklidnit vody s Aes Sedai. Muselo to být ono. Harine se nikdy neovládala, pokud to nebylo skutečně nutné. A z té námahy to v ní teď muselo dost vřít. A pokud její úsilí nesplní kýžený cíl, uvaří Shalon. Z toho pomyšlení Shalon rozbolela hlava. Světlo jí pomoz a veď ji, musel existovat způsob, jak se vyhnout špehování sestry, aniž by jí z lícního řetízku nestrhali pocty a nepřeveleli ji na pramici pod paní plavby, hloubající, proč nikdy nepovýšila, a připravenou vylít si vztek na každém okolo. A stejně špatné bylo, že Mishael mohl prohlásit jejich svatební přísahy za porušené. Nějaký způsob prostě musel existovat.

Občas se zkroutila v sedle, aby se podívala na Aes Sedai jedoucí vzadu. Od žen vepředu se rozhodně nedalo nic zjistit. Cadsuane a Verin si každou chvíli vyměnily pár slov, ale vždycky se naklonily blíž a mluvily tak tiše, že je nebylo slyšet. Alanna se zřejmě soustředila na to, co leželo před nimi, a stále hleděla k jihu. Několikrát trochu zrychlila koně, ale Cadsuane ji pokaždé tichým slovem zarazila a ona váhavě poslechla a buď se tvářila ohnivě, nebo se mrzutě škaredila. Cadsuane a Verin se k ní chovaly starostlivě, Cadsuane ji poplácávala po ruce skoro stejně, jako Shalon poplácávala svého koně po krku, a Verin se na ni zářivě usmívala, jako by se Alanna vzpamatovávala z nemoci. Což Shalon nic neprozradilo. A tak uvažovala o ostatních.

Na lodi se nikdy nedočkáte povýšení jenom díky své schopnosti tkát vítr nebo předvídat počasí nebo určit pozici. Musíte odkrýt úmysly mezi slovy rozkazů, vyložit si nepatrné posunky a výrazy tváře. Musíte si všimnout, kdo se sklání před kým, byť nepatrně, protože vaše odvaha a schopnosti samotné vás dostanou jen do určitého postavení.

Čtyři z nich, Nesune, Erian, Beldeine a Elza, jely v hloučku jen kousek za nimi, ačkoliv nejely doslova společně, nýbrž jen zaujímaly stejný prostor. Mezi sebou nemluvily, ani se po sobě nedívaly. Zřejmě se neměly moc rády. Shalon si je v duchu přiřadila na stejný člun se Sarene. Aes Sedai předstíraly, že jsou všechny pod Cadsuane, ale očividně to nebyla pravda. Merise, Corele, Kumira a Daigian tvořily posádku jiného člunu, jemuž velela Cadsuane. Alanna jako by občas byla na jednom člunu a občas na druhém, kdežto Verin jako by jistým způsobem patřila na Cadsuanin člun, ale nebyla na něm. Možná plula vedle a Cadsuane ji držela za ruku. A jako by to už nebylo dost zvláštní, byla tady otázka podřízenosti.

Kupodivu to vypadalo, že Aes Sedai si cení síly v jedné síle nad zkušenosti či schopnosti. Hodnosti u nich určovala síla, jako když se správci paluby hašteří v suchozemských krčmách. Všechny byly samozřejmě podřízené Cadsuane, ale mezi ostatními byly podivnosti. Podle jejich vlastní hierarchie některé na Nesunině člunu byly v postavení, že mohly očekávat podřízenost od některých z Cadsuanina člunu, ale i když to ty v Cadsuanině člunu, které měly být podřízené, dělaly, chovaly se jako k nadřízené, jež spáchala nějaký strašlivý zločin, o němž všichni vědí. Podle této hierarchie stála Nesune jen pod Cadsuane a Merise, a přesto čelila Daigian, která byla úplně nejníž, jako by byla záměrně vzdorovitá kvůli tomu, že ten zločin spáchala, a ostatní na jejím člunu se chovaly stejně. Všechno to bylo velice nenápadné, lehce zdvižená brada, nazvednuté obočí, ohrnutý ret, ale oku cvičenému v postupování na lodích to neuniklo. Možná v tom nebylo nic, co by jí pomohlo, ale jestli měla česat koudel, tak jediný způsob byl najít vlákno a zatáhnout.

Začal se zvedat vítr, závany jí tiskly plášť k zádům. Skoro si to neuvědomovala.

Strážci by mohli být dalším vláknem. Všichni byli úplně vzadu, za Aes Sedai, jedoucími za Nesune a ostatními třemi. Shalon vlastně čekala, že dvanáct Aes Sedai bude mít víc než sedm strážců. Každá Aes Sedai měla mít jednoho, ne-li víc. Podrážděně potřásla hlavou. Samozřejmě kromě červených adžah. O Aes Sedai věděla aspoň něco.

Nicméně otázka nezněla, kolik strážců, ale jestli to všechno jsou strážci. Byla si jistá, že prošedivělého starého Damera a hezoučkého Jahara už rovněž viděla v černých kabátech, než se najednou objevili u Aes Sedai. Tenkrát se po černokabátnících nechtěla dívat moc pozorně, a pravdou bylo, že byla oslněná něžnou Ailil, ale byla si tím jistá. A ať už to bylo s Ebenem jakkoliv, byla si skoro jistá, že z těch dvou se strážci stali. Skoro jistá. Jahar vyskočil stejně rychle jako Nethan a Bassane, když Merise ukázala, a z toho, jak se Corele usmívala na Damera, byl buď jejím strážcem, nebo jí zahříval postel, a Shalon si ani neuměla představit, že by si žena jako Corele vzala do postele skoro plešatého kulhavce. Možná toho o Aes Sedai nevěděla moc, ale byla si jistá, že pouto s mužem, který dokáže usměrňovat, není obvyklou praxí. Kdyby mohla dokázat, že to udělaly, mohl by to být velice ostrý nůž, aby ji odřízl od Cadsuane.

„Ti muži už nemůžou usměrňovat,“ zamumlala Sarene.

Shalon se narovnala tak rychle, že se musela oběma rukama chytit za hřívu, aby nespadla. Vítr jí zvedl plášť nad hlavu a ona ho musela stáhnout dolů, než se mohla posadit. Vyjížděli z lesa nad širokou silnicí, která se stáčela k jihu k jezeru asi tak míli daleko, na kraji rovné země pokryté zhnědlou trávou. To moře hnědi se táhlo až k obzoru. Jezero, na západě ohraničené úzkým pásem rákosí, bylo ubohou náhražkou vodní plochy, mělo nejvýš deset mil na délku a méně na šířku. Uprostřed se krčil celkem slušně velký ostrov obklopený vysokými hradbami a věžemi. Za nimi bylo město. To vše přelétla pohledem a pak upřela oči na Sarene. Skoro jako by jí ta žena četla myšlenky. „Proč nemůžou usměrňovat?“ zeptala se. „Vy jste...? Vy jste je... zkrotily?“ Myslela si, že je to správný výraz, ale to mělo muže zabít. Vždycky předpokládala, že je to jen nějaký divný způsob, jak z nějakého neznámého důvodu zmírnit popravu.

Sarene zamrkala a Shalon si uvědomila, že Aes Sedai mluvila sama se sebou. Chvíli se na Shalon dívala, když sjížděly za Cadsuane z kopce, a pak se zase podívala na město na ostrově. „Všímáš si, Shalon. Lepší bude, když si necháš to, čeho sis na těch mužích všimla, pro sebe.“

„Jako že to jsou strážci?“ otázala se Shalon tiše. „Proto jste se s nimi mohly spojit? Protože jste je zkrotily?“ Doufala, že získá nějaké přiznání, ale Aes Sedai se na ni jenom podívala. Znovu nepromluvila, dokud nebyly dole pod kopcem a za Cadsuane nezahnuly na silnici. Cesta byla široká, z udusané hlíny a frekventovaná, ale měli ji pro sebe.

„Není to tak docela tajemství,“ pravila konečně Sarene a na to, že to nebylo tajemství, nemluvila zvlášť ochotně, „ale není to ani všeobecně známé. O Far Maddingu nemluvíme často, jen se sestrami, které se tam narodily, a i ty sem zavítají zřídkakdy. Přesto byste to měli vědět, než vstoupíte. Město vlastní ter’angrial. Nebo to možná jsou tři ter’angrialy. To nikdo neví. Nelze je – nebo jej – studovat ani odstranit. Musely být vytvořeny během Rozbití, když byl strach ze šílenců usměrňujících jedinou sílu na denním pořádku. Ale taková byla cena za bezpečí.“ Korálky jí sklouzly na prsa a zacinkaly, když zavrtěla nevěřícně hlavou. „Tyto ter’angrialy kopírují državu. Alespoň v těch podstatných věcech, i když se obávám, že ogier by to tak možná nebral.“ Zarmouceně si povzdechla.

Shalon zírala s otevřenou pusou a vyměnila si zmatený pohled s Harine a Moadem. Proč by měly báchorky děsit Aes Sedai? Harine otevřela ústa a potom kývla na Shalon, aby tu otázku položila ona. Možná se měla se Sarene spřátelit, aby jí usnadnila kurs? Shalon už vážně bolela hlava. Ale také byla zvědavá.

„Jaké to jsou věci?“ zeptala se opatrně. Opravdu ta žena věří na pět sáhů vysoké lidi zpívající stromům? Taky tam bylo něco o sekerách. Teď přijde Aelfinn a ukradne ti mouku. Teď přijde ogier a usekne ti hlavu. Světlo, tohle neslyšela od doby, když ještě byla Harine ve vodicích popruzích. Jak jejich matka povyšovala, byla pověřena výchovou Harine spolu se svým prvním dítětem.

Sarene překvapeně vykulila oči. „Vy to opravdu nevíte?“ Pohledem opět zalétla k ostrovnímu městu. Podle jejího výrazu se chystala vstoupit do žumpy. „V državě nemůžete usměrňovat, dokonce ani neucítíte pravý zdroj. Žádné tkanivo zvenčí neovlivní to, co je uvnitř, tedy ne že by na tom záleželo. Vlastně tu jsou dvě državy, jedna uvnitř druhé. Ta větší ovlivňuje muže, ale až dorazíme k mostu, vstoupíme do té menší.“

„Vy tam nedokážete usměrňovat?“ chtěla vědět Harine. Když Aes Sedai kývla, aniž odtrhla zrak od města, objevil se Harine na rtech mrazivý úsměv. „Až se ubytujeme, možná bychom si my dvě mohly promluvit o příkazech.“

„Ty čteš filozofii?“ Sarene se zatvářila dost polekaně. „Teorii příkazů se dnes nepřikládá velká váha, ale já byla vždycky přesvědčená, že se v ní dá hodně objevit. Debata bude příjemná, alespoň nebudu myslet na ty ostatní záležitosti. Pokud nám dá Cadsuane čas.“

Harine otevřela pusu. Civěla na Aes Sedai a zapomněla se držet sedla. Od pádu ji uchránil jen Moad, který ji chytil za ruku.

Před Shalon se Harine o filozofii nikdy nezmínila, ale nezáleželo na tom, co sestra povídá. Shalon se zadívala na Far Madding a ztěžka polkla. Samozřejmě se naučila uzavřít někoho před jedinou silou a během výcviku byla sama uzavřena, ale i když byla uzavřena, stále cítila pravý zdroj. Jaké to bude, necítit ho, jako by to bylo slunce těsně za okrajem zorného pole? Jaké to bude, ztratit slunce?

Když dojeli blíž k jezeru, uvědomovala si pravý zdroj silněji než od chvíle, kdy se ho dotkla poprvé. Měla co dělat, aby se z něj nenapila, ale Aes Sedai by uviděly světlo a poznaly by to, nejspíš by také poznaly proč. Takhle sebe ani Harine nezahanbí. Na vodě plula malá, masivní plavidla, žádné delší než šest, sedm sáhů. Na některých vytahovali sítě, jiná se ploužila s pomocí dlouhých opačin. Soudě podle větrem hnaných vln, které se občas srážely ve spršce pěny jako příboj, plachty tu mohly stejně zdržovat jako pomáhat. Přesto jí čluny připadaly téměř známé, i když se nepodobaly štíhlým čtyř, osmi či dvanáctiveslicím, přepravovaným na lodích. Malá útěcha uprostřed cizoty.

Silnice zamířila na úzký výběžek, vyčnívající asi půl míle do jezera, a pravý zdroj náhle zmizel. Sarene si povzdechla, avšak jinak nedala najevo, že si toho všimla. Shalon si olízla rty. Nebylo to tak zlé, jak se obávala. Cítila se... prázdná... ale to dokáže snést. Dokud to nebude muset snášet příliš dlouho. Nárazový vítr jí náhle připadal mnohem studenější.

Na konci výběžku byla vesnice, po jedné straně silnice stály až k vodě šedé kamenné domy s tmavšími břidlicovými střechami. Vesnické ženy, spěchající s velkými koši, se při pohledu na oddíl na koních zastavovaly. Nejedna si při tom sáhla na nos. Shalon si na ty pohledy začínala v Cairhienu pomalu zvykat. A navíc její pozornost přitahovalo opevnění naproti vesnici, hromada těsně sesazených kamenů pět sáhů vysokých, s vojáky vyhlížejícími mřížovým hledím přileb z vrcholku věží v rozích. Pokud viděla, drželi někteří natažené kuše. Z velkých, železem obitých dveří na konci nejblíž k mostu se vyhrnuli další vojáci v přilbách, muži ve zbroji z překrývajících se kovových čtverců a se zlatým mečem vyvedeným na levém rameni. Někteří nosili meče u pasu a jiní nesli dlouhé oštěpy či kuše. Shalon napadlo, jestli snad čekají, že se Aes Sedai pokusí přes ně dostat. Důstojník se žlutým chocholem na přilbě ukázal Cadsuane, že má zastavit, a pak k ní přistoupil a sundal si přilbu. Dlouhé, prošedivělé vlasy mu sklouzly až k pasu. Byl nabručený.

Cadsuane se mírně předklonila v sedle a vyměnila si s ním několik slov, pak ze sedlové brašny vytáhla naditý měšec. On si ho vzal, ustoupil a mávl na jednoho vojáka, vysokého a kostnatého, který neměl přilbu. Ten držel psací tabulku a vlasy, stažené z čela, jako je nosil i důstojník, mu také visely do pasu. Uctivě ohnul krk, než se Alanny zeptal na jméno a pečlivě si ho zapsal, jazyk vystrčený mezi zuby, a často namáčel pero. Nespokojený důstojník, s přilbou u pasu, stál a bezvýrazně si prohlížel ostatní za Cadsuane. Měšec držel v ruce, jako by na něj zapomněl. Zřejmě si neuvědomoval, že mluví s Aes Sedai. Nebo mu to možná bylo jedno. Tady se Aes Sedai nelišily od ostatních žen. Shalon se zachvěla. Tady se ona nelišila od ostatních žen, zbavena po dobu svého pobytu svého nadání. Zbavena.

„Zapisují si jména všech cizinců,“ vysvětlovala Sarene. „Radní rády vědí, koho mají ve městě.“

„Možná dovnitř pustí paní vln bez úplatku,“ podotkla Harine suše. Kostnatý voják se otočil od Alanny a při pohledu na šperky Shalon a Harine nadskočil jako každý suchozemec, než se k nim vydal.

„Tvoje jméno, paní, zlíbí-li se ti?“ požádal zdvořile Sarene a opět sklonil hlavu. Ta mu ho sdělila, aniž by se zmínila, že je Aes Sedai. Shalon své řekla co nejjednodušeji, ale Harine přidala i své tituly, Harine din Togara Dva větry, paní vln klanu Shodein, mimořádná velvyslankyně paní lodí Atha’an Miere. Chlapík zamrkal, znovu se kousl do jazyka a sklonil se nad psací deskou. Harine se zamračila. Když chtěla na někoho udělat dojem, očekávala, že ho udělá.

Zatímco hubeňour psal, mezi Harinina a Moadova koně se protlačil podsaditý voják v přilbě s koženým tlumokem na rameni. Za mříží svého hledí mu napuchlá jizva opovržlivě zvedala koutek úst, ale Harine se uklonil dost uctivě. A potom se pokusil vzít Moadovi meč.

„Musíš mu to dovolit nebo své čepele nechat tady do svého odjezdu,“ pospíšila si Sarine, když mistr meče vyškubl pochvu muži z ruky. „Za tuhle službu Cadsuane zaplatila, paní vln. Ve Far Maddingu nesmí žádný muž nosit víc než nůž u pasu, pokud nemá mírové pouto, aby ho nebylo možné vytasit. Dokonce i hradební garda, jako tito muži, nemůže odnést své meče z místa služby. Není to tak?“ optala se hubeňoura, a on přitakal, a taky řekl, že je to dobrá věc.

Moad pokrčil rameny, vytáhl meč zpoza šerpy, a když se chlapík s věčným úšklebkem dožadoval i jeho dýky se slonovinovým jílcem, vydal také tu. Muž si strčil dlouhou dýku za opasek, vyndal z tlumoku cívku tenkého drátku a začal obratně ovíjet meč jemnou sítí. Každou chvíli se zastavil, aby od pasu vyndal pečetící kleště a ovinul kolem drátků malé olověné kolečko. Pracoval však rychle a zkušeně.

„Seznam jmen bude předán na ostatní dva mosty,“ pokračovala Sarene, „a muži budou muset ukázat, že jsou drátky neporušené, nebo je zadrží, dokud soud nerozhodne, že nebyl spáchán žádný jiný zločin. A i kdyby nebyl, trestem je vysoká pokuta a bičování. Většina cizinců zbraně odloží, než vstoupí do města, aby ušetřili, ale to by znamenalo, že musíme odjet po tomto mostě. A jen Světlo ví, kterým směrem odsud budeme chtít jet.“ Podívala se na Cadsuane, jež zřejmě bránila Alanně přejet most sama, a Sarene tiše dodala: „Aspoň doufám, že to je její důvod.“

Harine frkla. „Tohle je směšné. A jak se má bránit?“

„Ve Far Maddingu se žádný muž nemusí bránit, paní.“ Podsaditý muž měl drsný hlas, ale nevysmíval se, říkal, co bylo zřejmé. „O to se stará uliční garda. Necháte nějakého muže nosit meč, jak se mu zlíbí, a brzy to tu bude stejně špatné jako jinde. Slyšel jsem, jaké to je ve světě, paní, a my to tu takové nechceme.“ Uklonil se Harine a s mužem s psací tabulkou se vydal dál.

Moad si krátce prohlédl svůj meč a dýku, obojí s úhledně ovinutým jílcem a pochvou, a pak je vrátil na místo a snažil se přitom nezachytit pečetěmi za šerpu. „Meče jsou užitečné jenom tam, kde selže důvtip,“ podotkl. Harine znovu frkla. Shalon napadlo, jak si ten chlapík asi vysloužil svou jizvu, když bylo ve Far Maddingu bezpečno.

Zezadu se ozvaly protesty ostatních mužů, ale byly rychle utišeny. Merise, to by se Shalon vsadila. Občas vedle ní vypadala Cadsuane nedbalá. Její strážci byli jako cvičení hlídací psi, které používali Amayarové, připravení na písknutí skočit, a Merise nijak neváhala seřvat i strážce ostatních Aes Sedai. Brzy dostaly všechny meče mírové pouto a vojáci prohledali i náklad kvůli ukrytým zbraním. Pak konečně vyjeli na most. Kopyta koní zvonila na kameni. Shalon se snažila všechno vidět, ani ne tak ze zájmu, jako proto, aby nemusela myslet na to, co jí schází.

Most byl rovný a stejně široký jako silnice za ním, s nízkým kamenným hrazením, aby nemohl přepadnout vůz, ale zároveň aby neposkytovalo úkryt útočníkům, a byl dlouhý dobře tři čtvrtě míle a rovný jako střela. Pod ním podplouvaly čluny, což by nešlo, kdyby měly stěžně. Po stranách železem obité městské brány stály vysoké věže – podle Sarene to byla Caemlynská brána – kde se strážní se zlatými meči na ramenou uklonili ženám a vrhli podezíravý pohled na muže. Ulice za bránou...

Být všímavá nestačilo. Ulice byla široká a rovná, plná lidí a vozů, lemovaná kamennými domy se dvěma nebo třemi poschodími, a všechno vypadalo rozmazaně. Pravý zdroj byl pryč! Věděla, že se vrátí, až tohle místo opustí, a Světlo, chtěla ho opustit okamžitě. Ale jak dlouho tady bude muset být? Ve městě byl možná Coramoor a Harine se k němu hodlala přimknout. Možná proto, kým byl, možná si myslela, že jí to pomůže stát se paní lodí. Dokud Harine neodjede, dokud ji Cadsuane neosvobodí od jejich dohody, byla tu Shalon ukotvená. Tady, kde nebyl pravý zdroj.

Sarene bez ustání žvanila, Shalon ji však příliš nevnímala. Přejeli velké náměstí s obrovskou sochou ženy uprostřed, ale Shalon zachytila jen její jmého, Einion Avharin, i když věděla, že jí Sarene vykládá, proč je ta žena ve Far Maddingu slavná a proč její socha ukazuje ke Caemlynské bráně. Ulici za náměstím rozdělovala řada bezlistých stromů. Mezi lidmi se tu proplétala nosítka, kočáry a muži ve zbroji z hranatých šupin, ale ona si je neuvědomovala. Chvěla se a choulila. Město zmizelo. Čas zmizel. Všechno zmizelo kromě jejího strachu, že už nikdy neucítí pravý zdroj. Ještě nikdy si neuvědomila, jakou útěchu jí jeho přítomnost poskytuje. Byl stále tu, příslib nesmírné radosti, života plného bohatých barev, které vybledly, když se z ní jediná síla vytratila. A nyní byl pryč i pravý zdroj. Víc toho nevnímala, nemohla vnímat. Byl pryč.